Jedinečnost

Tohle je bomba. Je to úryvek z knížky Cesta k lásce od A. de Mello, tu knížku postupně pročítám (je to o lásce obecně, ke světu, k lidským bytostem, k životu, k sobě, není to návod, jak sbalit ženskou), a teď mi úplně náhodou :-) padlo do očí tohle:

"Pokud chci opravdu vejít ve styk se skutečností nějaké ženy, musím odhodit stranou svou představu ženství a prožít ji v její konkrétnosti, v její jedinečnosti. Naneštěstí si většina lidí po většinu času nedává tu práci takto vidět věci, v jejich jedinečnosti; vidí jen slova nebo představy. Nedívají se očima dítěte na tu konkrétní, jedinečnou, ochmýřenou, živoucí věc, která se před nimi pohybuje, vidí jen nějakého vrabce. Nikdy nevidí ten nádherný zázrak jedinečné lidské bytosti před nimi, vidí jen nějakou indickou venkovanku. Představa je tedy překážkou ve vnímání skutečnosti."

Můžu si pomoct, ale nechci (aneb citáty č.4)

There is always some madness in love. But there is also always some reason in madness.
Friedrich Nietzsche (1844 - 1900), "On Reading and Writing"

V lásce je vždy trochu šílenosti. Ale také je vždy na šílenosti něco, co má smysl.

Think about a woman. Doesn't know you're thinking about her. Doesn't care you're thinking about her. Makes you think about her even more.
Martin Sage and Sybil Adelman, Northern Exposure, The Bumpy Road to Love, 1991

Myslíte na ženu. Ona neví, že na ni myslíte. Ani ji vlastně nezajímá, že na ni myslíte. Což způsobuje, že na ni myslíte tím víc.

Love is not blind - it sees more, not less. But because it sees more, it is willing to see less.
Rabbi Julius Gordon

Láska není slepá - vidí více, ne méně. Ale protože vidí víc, má tendenci vidět míň.

To be brave is to love someone unconditionally, without expecting anything in return. To just give. That takes courage, because we don't want to fall on our faces or leave ourselves open to hurt.
Madonna (1958 - ), O Magazine, January 2004

Je odvážné milovat někoho bez podmínek, bez očekávání něčeho nazpátek. Jen dávat. Chce to odvahu, protože nikdo si nepřeje padnout na pusu nebo zůstat otevřený vůči zranění.

Nemůžu si pomoct (aneb citáty č.3)

I will hate the man you marry, because he is not me, and love him if he makes you smile.

Budu nenávidět muže, který si tě vezme, protože jím nejsem já a milovat ho, pokud na tvé tváři vykouzlí úsměv.

Srdce vždy kráčí po cestě, z níž nás rozum zrazuje.

 Milovat znamená trpět, toužit a předstírat. Trpět za štěstí druhého, toužit po tom, kdo nikdy nebude náš a předstírat smích, když srdce krvácí.

If I had a flower for every time I thought of you, I could walk in my garden forever.

Mít květinu za každý okamžik, kdy na tebe myslím, mohl bych se ve své zahradě procházet navždy.

Básničky pro 5.prosinec v mé duši

Držet tu dlaň

  

Držet tu dlaň

přítomnou jako vlastní duši

tak laskavou jako odpuštění

bezelstně blízkou

bych chtěl

držet tu dlaň

vroucnou a pravdivou

víc než bych tušil

jsem moh a teď tu není

dík za to, že jednou jsem směl.

Nebloudím, vím

nebloudím

nehledám

vím

jsem prostě pořád s tebou

vím, že ty ne

vím, že jsi pryč

mám

v kapse prsty a ty zebou.

Měl jsem sen

Měl jsem sen

šli jsme spolu zasněženou cestou

mělas rolák a rukavky

a bylo nám teplo od srdce

bez mluvení říkali jsme příběhy

co budem, co bylo a jak moc

a které věci plynou hladce

a které vzdouvají se divoce

šli jsme daleko

protože tyhle cesty nekončí

nekončí za obzorem ani v čase

a ta cesta měla tvoje oči

šli jsme spolu do neznáma

kde známé bývá jenom s kým tam jdem

nikdy jsi neodešla

... vždyť říkám ... sen ....

O sněhu, lásce a zapomnění

(Upozorňuji, (a speciálně u tohoto fejetonku), že BLOG = internetový deníček. Lidé v nich vyjadřují své pocity, názory, někdy politické, někdy čistě osobní, a jako takový ho musíte brát. Nikdo nikoho nenutí číst ani souhlasit. Pokud jste přišli náhodou, rozhlédněte se. Vlevo jsou rubriky. Dívejte se na fotky, čtěte příspěvky. Ale pořád jste na veřejně přístupném soukromém území. Na soukromém území mojí duše)

Přestože ty to číst nebudeš, píšu to tobě. Je mi jedno, ale úplně jedno, před kým nebo čím se shodím, úplně jedno. Mám pocity, city a svůj vnitřní svět. A ten koliduje s tím vnějším. Je mi krásně, a zároveň není. Je mi smutno, a zároveň není. Venku je mráz a v tobě taky. Což je moje chyba. Vím to. Tohle zimní počasí nás nutí zachumlat se. Do peřin, do kabátů, do sebe. Chumlám se. Našel jsem svoji duši. Cítím ji. Vím, čeho se bojí, co se jí líbí. Vnímám ji, jak letí tímhle světem, tímhle životem. Jsem srovnanej. Mám svoji duši rád. Už vím, jak se podívat zpátky a vím, jak se dívat dopředu, a vím, jak se dívat kolem sebe v přítomném okamžiku. Ale ve všech časech chybíš ty. Nevadí mi, že házím tuhle informaci do vzduchu jako sněhovou kouli. Nevadí. Můžu existovat sám o sobě. To, co cítím, mi nikdo nevezme. A já to nikomu jinému než tobě nedám. To je moje věc. Můj život. Chci si ho žít posvém. Hlava a srdce. To jsme vždycky viděli jako protiklady. Tenkrát na začátku jsi mě učila poslouchat srdce, hlava se řídí zkušenostmi, myšlenkami druhých a "rozumem". Ty jsi teď poslechla svoje srdce. A já tě chválím. Stojíš si za svým, a to se mi líbí. Zvlášť v případě srdce. Nechci žít s někým z rozumu. To si radši koupím psa nebo rybičky. Proč jsem vlastně začal o hlavě a srdci. Protože to tam taky teď mám. Tohle dilema. Je to zvláštní. Jak když staří lidí VÍ, že už umřou, když to cítí a ač tomu nic nenasvědčuje, oni VÍ, tak já občas cítím některý věci. Jako tenkrát s tím stěhováním.Věděl jsem, že nebudu bydlet na Vinicích, ač tomu ještě nic nenasvědčovalo. Byl to nesmysl, ale já to cítil. Tam uvnitř. A pak najednou jsem bydlel jinde a řek jsem si aha, tak proto. A stejně tam uvnitř teď cítím tebe se mnou. Není to urputný lpění na vztahu, není to neschopnost pustit se, není to zoufalá snaha zůstat nebo začít znova. To je právě ono. Já nemám problém. Žiju sám a hezky. Dělám všechno, co mě baví, nepotřebuju k tomu nikoho. Ani tebe. Ty si taky nejspíš žiješ posvým, neřeším jak, kdy, kde, co ani s kým. Přesně co jsi chtěla. Oba jsme spokojení. Ale ten pocit tam je. Moje hlava nevěří, moje srdce nedoufá, je mi to taknějak jedno. Oba svůj život vpohodě zvládneme. Jen nechápu ten pocit. Odháním ho, přemlouvám ho, nechávám ho o samotě, vyhazuju ho na mráz, nemluvím s ním, (nemluvím ani se sebou) :-), ale ten pocit, stejne jako ten z balkónu, tam je. Tak aťsi. Jeho problém. V nadpisu jsem se otřel ještě o zapomnění. Na ustřelenou nohu se nedá zapomenout. Na ustřelený srdce taky ne. City jsou buď ve stavu míru, nebo ve stavu války, jsou jako lidi. Jsme ve stavu míru, ale na okamžiky, který jsou/ byly silnější než ostatní, se nezapomene. A víš jak, ono by se ani nemělo a hlavně já nechci. Správný vojevůdce se ohlídne, poučí a jde dál. Jdu taky. Líbí se mi to. Ale je tam ten zatracenej pocit. Sedí tam jako sněhulák, kterej nikdy neroztaje. Nechám ho mrznout a dneska mu nedám ani mrkev na nos, jeho problém, já ho nezval. Láska opravdu není zalíbení, zamilovanost, blízkost, nemožnost být bez druhého. Láska je splynutí.

Hezký den

Přeju hezký den ...

Sedíte na tej židličce, sluníčko se teprve před chvílí probudilo, možná si dáte čaj, v noci jste měl sen, něco o dálkách, výškách a blízkosti. Ano, jde to dohromady. Čaj bude horký, necháte ho chvilku vychladnout, voní nádherně. Sedíte .. vychutnáváte vzpomínky na ten sen .. blízkost a dálky. Ano, napadlo mě to, podvědomě tu do toho textu přidávám pocity ze svýho vztahu, moje chyba. Nebo možná ne chyba, stejně je to můj blog, můj fejetonek :-). Sedím a piju čaj, voní dálkama a blízkostí. Pili jsme ho spolu.

Už nikdy nechci

Už NIKDY nechci někoho tak moc milovat. Rozpustit dvě duše dohromady, otevřít svoje srdce a spolehnout se na doživotnost takovýho spojení. Příliš to POTOM bolí. Nezávisle na množství přátel, dobrých rad a podpory ... příliš jsem tomu věřil.

O čase, vztazích a postupném pochopení

            Vítám všechny lidi z 26.ZŠ, kde panuje čilý zájem o to, co ten Klekner vlastně provádí, všechny lidi z Facebooku, které sem směruje odkaz tam uvedený a všechny lidi, kteří sem buď chodí pravidelně nebo je sem "náhodou" zavál lehce mrazivý předzimní větřík osudu.

            Internetový blog je soukromým deníkem na veřejném prostranství. Tak ho beru a tak ho berte i vy. Protože je na veřejném místě, můžete tu teď bez pocitu neoprávněnosti být, na druhou stranu je soukromým prostorem mojí duše a tak vás nikdo nenutí, abyste četli dál, na internetu je spousta pozlátkovatějšího a méně soukromého. (teď jsem musel chvilku odběhnout, přichytávaj se mi tam těstoviny)

            Informace, které teď budete číst, můžou být pěkné bláboly. Jde o to, že i tenhle fejetonek je vlastně přiznáním o tom, že dělám chyby v úsudku, takže pokud budete z duše nesouhlasit, dalo se to předpokládat.

            K věci. V čase psání tohohle slohu jsem sám. Může za to moje huba a táta mi to vždycky říkal, že přes ní jednou dostanu. Dostal jsem obrazně, ale o to je to lepší. A přínosnější. Huba je nástrojem mysli a moje mysl byla nezastavitelná. Zřejmě potřebovala impulz zvenčí. Aneb hubonářez mění mysl. Tolik filozofie okamžiku (mimochodem těstoviny dovařeny s úspěchem a elegancí a dají se jíst).

            11. září pro mě už navždy nebude jen datem pádu dvojčat, ale především pádem mojí duševní konstrukce, založené na mírné sebelži. Ale líp jsem to neuměl. Pak můžu milníky datovat po 14 dnech. Vždycky jsem si už myslel, že TEĎ je ten okamžik. TEN okamžik. Průlom mysli. Následovaný průlomem osudu. Ale vono hovnajz. Čím dál si člověk myslí, že vidí, tím méně daleko vidí. Takže nejspíš i teď.

            Ony zlomy byly především v tom, že člověk si říkal "pochopil jsem A a je to super a měl bych to někomu/jí říct". Dalších 14 dní mě přivedlo k poznání, že to byla blbost, protože "teď chápu nejen A, ale i to, že nikdo kromě mě to řešit nepotřebuje". Což se dá čistě z důvodu jasnosti brát jako bod B. Chápete správně. Bod B měl své "a měl bych". Bod C byl pochopením, že B je sice správně, ale že bych neměl. A tak dále. Dneska jsem někde za E a tohle písmenko s sebou nese poznání, že přijdou další písmenka.

            Taky jsem pochopil něco o svém pochopování (což asi není existující české slovo, ale myslím, že je k pochopení). Vždycky přijde někdo, řekněme jako první kostka domina postaveného na výšku a drcne do mě. Ale moje skořápka zvyku přemýšlet tak a tak dovolí až třeba šesté kostičce v řadě, aby ji prolomila. A pak si řeknu aha, vždyť už ta první kostička mi to říkala. Průser je podívat se zpátky a uvědomit si, že onou první kostičkou byla ONA. A teď mě drcají šesté kostičky a prolamují skořápku. Aha. (těstoviny super)

            Odkaz na tenhle fejetonek nebudu nikomu posílat. Kdo si ho má přečíst, si ho přečte. Ale pokud dočet až sem, možná by ho zajímala básnička Zrcadlení, fejetonky Ticho, Život, Nová fota a smysl bytí, Fenomén jménem láska nebo básnička Oproti včerejšku. Vítejte na mém blogu a v mém světě. Jsem někde za bodem E.

           

Oproti včerejšku

Miluju jednu slečnu

její pravý koutek a usměvavé oči

její pravdu

a její sílu

a vervu do čehokoli skočit

miluju jednu slečnu

takže jí přeju štěstí do života

ať je kdekoli

ať je s kýmkoli

ať kráčí dál ve svých láskyplných botách

miluju jednu slečnu

a všechny její skutky na tomhle světě

ty co minuly

ty co udělá

ať radost se jí pod rukama plete

miluju jednu slečnu

a i když ona to číst nikdy nebude

pozná to

vycítí

že podél jejích kroků přítel jde

Už mě to neba

Nic.

Život

   Život je syrovější, než jsem myslel. Život je krásnější, než jsem myslel. Slyším tón života, jak mi hraje na srdeční strunu. Hraje s humorem, hraje s láskou, hraje s vděčností. Za to, že můžu.

    Nedržet znamená mít, kdo by si to byl pomyslel. A žít neznamená život vlastnit, kdo by to byl řek. Takhle to zní logicky, že jo. Mně taky. Až teď. Mít ve vlasech vítr je nádhera. Ale kdybych měl jen na chvíli pocit, že ten vítr mi patří .. bylo by to pokažený. Musel bych si říct chudák vítr. A to bych si říct nechtěl.

    Nejhorší na našem pohledu na svět je, že si ho nutně filtrujeme přes svoje zkušenosti, představy a přání. Proč nejhorší? Protože si to tím kazíme. Nevidíme věci takový, jaký jsou. Propouštíme jen dojmy jako "hajzl", "kráska", "musím", "ubližování" atd. Ale že mezi námi a hajzlem anebo kráskou je filtr, nevnímáme. A on ten pán se možná stará jen sám o sebe a ani neví, že nám to ubližuje (což je především náš problém), a ona ta kráska se možná taky stará jen sama o sebe a je jí vlastně dost jedno, co si o ní myslíme. Zkušenosti nevymažeme. Ale přestavy a přání můžeme. A dívat se zpříma. Četl jsem o růži .. je jí jedno, jestli se nám líbí, jestli je krásná, krásnější než ta vedle, jak dlouho bude žít. Přesto její život má smysl, délku i půvab. A o to jde. Filtr pryč.

    Dívám se kolem a dívám se i dovnitř. Stejný pohyb. A uvnitř se s tím dá snadněji něco dělat. Stačí chtít. První věta patří světu venku. Druhá věta patří světu ve mně. Život je syrovější, než jsem myslel. Život je krásnější, než jsem myslel.

Ticho

Dneska hodně fouká vítr. Příroda se jeho pomocí nenuceně prohání po hvozdech, lukách a zákoutích všeho kolem. Možná jednou pochopíme, že jsme její součástí, a tím pádem i ona naší. Jevy přírody v nás.

Dneska hodně fouká vítr. Zametá listí a radostně si pohazuje chomáči uschlé trávy. Všechen prach a špína léta jsou pryč. Všššššš. Myšlenky přestávají kmitat, zběsilé tempo letních bouřek pominulo. Děti pouštějí draky. Využívají přírodu pro svou radost. A ona je pro svoji. Ráda jim čechrá vlasy. A sleduje, jak rostou, jak mají v očích naděje a přání, která později ztratí svůj smysl, ale teď ho ještě mají. Děti chtějí vyrůst. A příroda jim šeptá "hraj si, je čas".

Dneska hodně fouká vítr. Vítr není nic. Jen změna něčeho v něco. Příroda se kvůli němu nezmění. Ale patří do ní. Jako my.

Když sedíte za oknem a venku stromy naklánějí hlavy pod náporem toho "nic" a neslyšíte zvuk větru, je to zajímavý jev. Jste v izolaci. Ale ještě lepší je jít ven a vychutnat si ty zvuky. Ale zase vás to tou silou může vychýlit z rovnováhy. Takže zbývá jedno. Nastavit sebe sama na malou tichou izolaci, kde slyšíte všechno, co se kolem děje, vnímáte poryvy proudění vzduchu a přesto vás to nijak nerozhodí. Jdete ven a usmíváte se. Vidíte děti, jak pouštějí draky a mají nesmyslná přání. Vlak jede kolem a můžete ho vnímat jako hromadu železa, která jednou skončí někde v koutě vrakoviště, nebo můžete vnímat pocity té paní, co pohladila sedačku s pohledem do dálky, protože tam někde je její vnučka, kterou už 10 let neviděla. Vlak burácí, vedle hrajou chuligáni falešně na kytaru, a za oknem vítr rozpustile tropí neplechu. Ale paní sedí, v srdíčku jí "něco" hřeje, něco jako příroda, něco jako vítr, který není ničím, něco jako čas, který je jen iluzí, a paní vnímá jenom ticho.

Vidím projíždět vlak, za oknem paní, co se usmívá. Slyším ticho.

Zrcadlení

Vím, kde dochází k mému zrcadlení

dokonce v případě, že zrcadlo tu není

nehledě na ticho, nehledě na loučení

věřím

vím, kde dochází k mému zrcadlení

srdce nezná prostor, prostor není

nehledě na vzdálenost, nehledě na trápení

věřím

zrcadla nejsou na prodej, třeba mi vynadej

snesu i rány, i dálku i beznaděj

kleknu si do prachu bez modlení

srdce si nenechá nalhat zrcadlení

dokonce v případě, že zrcadlo tu není

Citáty

The silence isnt so bad, until I look at my hands and feel sad, cause the spaces between my fingers are right where yours fit perfectly

 Ticho není tak špatné, dokud se nepodívám na své ruce a nezačnu se cítit špatně, protože do prostoru mezi mými prsty přesně padnou ty tvé.

Breaking up is just like having the worst nightmare after having the best dream

Rozchod je jako mít nejhorší noční můru po tom, co jsme měli nejhezčí sen.

She taught me how to love, but not how to stop

Naučila mě jak milovat, ale ne jak přestat.

Its hard to pretend you love someone when you don't but its harder to pretend that you don't love someone when you really do.

Je těžké předstírat, že někoho milujete, když to není pravda, ale je těžší předstírat, že někoho nemilujete, když ano.

Don't cry because it's over, smile because it happened.

Neplakej, protože je to pryč, usmívej se, že to vůbec bylo.

I dont know why they call it heartbreak. It feels like every part of my body is broken too.

Nevím, proč tomu říkají "zlomení srdce". Mám pocit, jako by každičká část mě byla rozlámaná také.

It takes a minute to like someone, an hour to love someone, but to forget someone takes a life time."

Trvá minutu, abychom si někoho oblíbili, hodinu, abychom ho začali milovat, ale zapomenout na něj trvá celý život.

"The saddest thing in the world is loving someone who used to love you."

Nejsmutnější věc na světě je milovat někoho, kdo vás miloval .. a už ne ..

There's this place in me where your finger prints still rest... your kisses still linger and your whispers softly echo... It's the place where a part of you will forever be a part of me.

Je zde místo ve mně, kde otisky tvých prstů stále odpočívají .. tvé polibky stále setrvávají .. a tvá šeptání se stále jemně ozývají .. je to místo, kde kousek tebe bude navždycky kouskem mě.

Look in my eyes and you will find me, but look in my heart and you will find you

Podívej se do mých očí a najdeš tam mě. Ale podívejs e do mého srdce a najdeš tam sebe.

Sometimes, when one person is missing, the whole world seems depopulated.

Někdy, když jeden člověk chybí, celý svět nám připadá jako vylidněný.

Pár citátů

Kdo je moudrý? - Kdo se u každého něčemu přiučí. Kdo je silný? - Kdo se umí ovládat. Kdo je bohatý? - Kdo je spokojen se svým osudem.

V tvé hrudi jsou hvězdy tvého osudu.

Láska není náchylnost jednoho k druhému, ale neschopnost žít jeden bez druhého.

Stupínky lásky: 1.setkat se pouze, 2.tváří v tvář si být, 3.srdce slyšet znít, 4.přiznat se k chvění, 5.v náhlém políbení obejmout se dlouze, 6.jednu touhu mít, 7.jedním snem se zpít, 8.bez konce se slít, 9.nerozlučně žít, 10.spolu k hrobu jít.

Je-li člověk nespokojený se svým stavem, může jej změnit dvěma způsoby. Buď změní podmínky svého života, nebo svůj duševní postoj. První není vždy možné, to druhé je možné vždy.

Každý, s kým se v životě potkám, mě v něčem předstihuje. Tak se od něho učím.

ahoj

"Sometimes people put up walls, not to keep others out, but to see who cares enough to break them"

"Někdy si lidi kolem sebe vystaví zdi ne proto, aby udrželi ostatní venku, ale aby viděli, koho natolik zajímají, aby je šel rozbořit"

Bezpodmínečná láska

Nakopíruju vám sem úryvky, citáty, které přesněji než já ukážou, co jsem pochopil. Co je důležité, a přiznejme si to, většina z nás dělá špatně. Já donedávna ano. Tak čtěte:

Je li to skutečná láska, ta ,ke které směřujeme celým svým bytím,pak je to láska bez podmínek. Tou milujeme druhého,nezávisle na tom,kde je a s kým je.., jsem šťastná,že on je šťastny,to stačí. Nemusím se toho účastnit přímo já.
Můžeme být trochu smutní, že s ním nejsme spolu.,to ano.Ale přijmout realitu, žádné tlačení,žádná manipulace, žádné očekávání nebo vnucování postupů..Svobodná volba každému jednotlivci.Nikdy mi nic nemůže zabránit někoho milovat. Je to má věc. Můj postoj.Pouze ego chce návratnost. Dát něco za něco.

Ten,kdo jde duchovní cestou, cestou odpuštění a lásky bez podmínek, bude odhazovat sobectví,vlastnění,očekávání, podminování,bude zlo oplácet dobrem (je v Bibli i v i-tingu), bude mnohem svobodnější a šťastnější, tak jako ti druzí, protože budou ubývat zklamání,lítosti,křivdy..
Dáš svobodu, dostaneš svobodu.

Základním poselstvím bezpodmínečné lásky je poselství osvobození: Ať jsi jakýkoli, můžeš s důvěrou vyjadřovat všechny své myšlenky a pocity. Nemusíš se strachovat, že o tuto lásku přijdeš. Nebudeš trestán za svou otevřenost nebo upřímnost. Nemusíš platit žádné vstupné, abys získal mou lásku. Mohou nastat dny, kdy to mezi námi příliš ladit nebude, kdy si budeme psychicky nebo fyzicky na míle vzdáleni. Ale já jsem ti dal své slovo. Zaměřil jsem svůj život konkrétním směrem. Od slova, které jsem ti dal, neustoupím. A tak máš svobodu, můžeš být sám sebou, můžeš mi říkat o svých reakcích i pocitech. Nemohu ovšem pokaždé zaručit, že se ovládnu, ale jednu věc vím a chci, abys ji věděl i ty: že tě neodmítnu. Mým cílem je péče o tvůj růst a o tvoje štěstí. Budu tě vždy milovat.

Dar lásky znamená toto: Chci s tebou sdílet všechno dobré, co mám. Nejde o to, aby sis mou lásku zasloužil. Nenamlouvám si, že já nebo ty jsme nejlepší na světě. Dokonce ani nepředpokládám, že za všech lidí se právě my dva k sobě nejlíp hodíme. Jsem si jist, že někde žije někdo, kdo by byl pro tebe nebo pro mně "lepší". O to ale vůbec nejde. Jde o to, že jsem se rozhodl dát ti dar své lásky, a o to, že ty chceš milovat mne. To je jediná půda, v níž má láska šanci růst. "Od nynějška budeme vše dělat spolu!"

Tvarová modlitba (krédo Gestalt psychologie)

"Já dělám své, ty děláš své.

Nejsem tu na světě proto, abych se řídil tvým očekáváním.

Ani ty tu nejsi proto, aby ses řídil mým.

Ty jsi ty a já jsem já.

Když se náhodou navzájem najdeme, bude to krásné.

Když ne, těžká pomoc."

Fritz Perls

Za Perlsův rámec

"Já dělám své, ty děláš své.

Tak nám hrozí, že se navzájem ztratíme -

a že nakonec ztratíme i každý sám sebe.

Ne, nejsem na světě proto, abych vyhověl všem tvým přáním,

ale jsem tu proto, abych tě potvrzoval

jako jedinečnou lidskou bytost.

A taky proto, abych i já byl tebou potvrzován.

Každý jsme plně sám sebou jen ve vzájemném vztahu;

mé Já odtržené od tvého Ty

se rozpadá.

Nalézám tě, ale ne náhodou a bez námahy;

nalézám tě aktivním životem

a zacíleným úsilím.

A spíše než abych pasivně nechával věci běžet,

aby se mi děly,

měl bych cílevědomě působit,

aby se děly.

Musím začít u sebe, to ano,

ale ne u sebe skončit.

Pravda začíná ve dvou."

Walter Tubbs

Někdy ti mohu špatně rozumět nebo nesprávně odhadnout tvoje potřeby. Ale věz, že moje rozhodnutí je milovat tě a moje věrnost směřuje k tvému pravému a trvalému štěstí. Chci ti pomáhat ve tvém růstu. Jestliže tě zklamu, ať už z nedostatku moudrosti nebo z přemíry vlastních slabostí, promiň mi to prosím, snaž se pochopit můj úmysl i to, že se to příště pokusím udělat líp

"Láska spočívá v tom, že dvě samoty se navzájem ochraňují, dotýkají a zdraví." (Rainer Maria Rilke)

Pokud chcete žít láskou tak jí dávejte, dávejte jí z celého srdce a nic neočekávejte.Odměna přijde v nečekaném okamžiku z vesmíru a naplní vás nekonečnou blažeností.

Podzim

Tyto a zbytek obrázků najdete v sekci Galerie - Miláci - Procházky a kolistika

Fenomén jménem Láska

Láska mívá různé definice, je pojímána z různých úhlů, různí lidé na ni mívají různé názory podle svojí kultury,svého životního příběhu, svého duševního naturelu, svých nesplněných snů.

Přesto všichni křičíme o tom samém. Do světa. Do zrcadla. Dovnitř sebe. Stejný soubor emocí. Stejné zajetí citů. Stejné touhy. Stejný otisk do srdíčka.

Někdy přijde rychle. Někdy se vkrádá jako tajný host. Přijde inkognito a svou horkostí spaluje všechno špatné v nás. Vteče do nás jako voda, nic ji nezastaví. Obtéká kameny minulosti a zatopí každé volné místo, nehledě na předchozího obyvatele. Je nemilosrdná ve své rozpínavosti. Je laskavá k tomu, co bolelo. Je to nic, kterého je najednou všude plno.

Život bez lásky - všechno je to o tom, je-li tím, co vám právě schází. Život s láskou - je to o tom, jak moc ji chcete obejmout. Neschováte ji. Oči vás prozradí. Láska vytváří dříve nepřítomný most mezi srdcem a vnějším světem pomocí očí. Ale proč y někdo lásku schovával,že.

Proč ji všichni tolik chtějí? ... Žít s druhým člověkem můžeme i bez ní, a koneckonců to tak spousta lidí dělá. Nevytváří žádnou materiální přidanou hodnotu, nic na ní nevyděláme. Bezpečný sex lze také zařídit jinak. Děti můžeme mít bez ní. Silné emoce taky nejsou spojeny jenom k ní. Tak proč....

Protože je to něco úplně jiného. Protože je v ní dokonalost, úplnost, nejtěsnější objetí. Protože je to jediný úplně nesobecký cit na světě. protože všechny v předchozím odstavci zmíněné věci získávají okamžitě a natrvalo jiný rozměr...

                                                                 ...Žít s někým, je-li přítomna láska - je pravdivým pohledem do zrcadla, je dennodenním pocitem, že tady někdo je prostě jen tak jenom pro mě. Aniž bych cokoli musel dokazovat. Na cokoli se ptát.

                                                                 ... Přidaná hodnota. Není materiální. Ale cítíte to. Všechno je jinak. Objemnější. S plnějšíma barvama. Všechno dělíte dvěma a vychází vám dvakrát víc ...

                                                                 ... Sex .. Milování ... Z lásky je bezpečně nebezpečné a nebezpečně bezpečné. Elektrizující. Povznášející. Hluboké propojení dvou duší. Toužíte tolik dávat, až byste se rozdali. Rozkoš v očích partnera/ky je nejsladší, co znáte ... A totéž má teď a tady ona pro vás ...

                                                                  ... Děti .. Mají pak vaše oči .. co víc říct .. když milujete, jejich oči, smích, život .. je výslednicí vás dvou. A navíc můžete "předávat" svůj život. Je to jiné předávání než příteli, žákovi, čtenáři ... je to ... osobní ..

                                                                  ... silné emoce všeho druhu, to je láska ... je jako zvětšovací sklo .. všechno zesiluje .. smích, pláč, osamělost, soudržnost .....každý dotek je jedinečný, každá otázka dopadne hlouběji než bez přítomnosti lásky .. každá odpověď vyvolá další otázku.

V jedné ze svých básniček mám takový verš, který tak nějak vystihuje to všechno, co jsem tu teď napsal ...

            ... "víš tohle si člověk dovolí jen s někým, kdo je tak blízko, že nejsou dvě kola, ale soukolí".

Nejúspěšnější básničky za posledních 5 let

Kdysi jsem se registroval na literárním webu Blue world (www.blueworld.cz). To jsou stránky, kam normální lidi jako vy a géniové jako já :-) můžou vkládat svoje dílka, ať už poezii nebo prózu. Prózu jsem tam vrznul až teď, ale některý básničky už tam visí těch 5 let. Lidi tam mají pod každou básničkou možnost hodnocení, od 0 do 9, kde 9 je nejvíc. Já se tu s vámi teď podělím o ty, které dostaly ..víc.. bodů než ostatní :-) a v závorce najdete, kolik bodů průměrného hodnocení mají. Tak se hezky usaďte, začínáme :-).

Formule jedna (9b.)

jedna je láska
a jedno loučení
jedna je chyba
a jednou se ptáš

jen jedna slza
a jednou jsme zkroušeni
jednou se nadechnem
a jednou mě máš

jednou je poprvé
a jednou naposled
jednou se najdeme
a jedna je zlost

jednou tě nepoznám
a jednou si vzpomenem
jen jedna myšlenka
že jednou je dost.

 ---------------------------

Večer co večer (7b.)

večer co večer se spolu potkáváme
na prahu ložnice jenom pár slov
usneme každý sám tiše naříkáme
a venku sněží

písničku zpíváme noty bez osnov
hrajeme špatnou hru role jsou známé
vězněni svobodou v žaláři slov
minutky do konce počítáme
běží.

 ------------------------------

Jenom pár skleniček (8b.)

jenom pár skleniček černota zrůžoví
pár keců o vůli a co nám schází
ten kdo pil neumřel na to se sází
večer když samota sedá do větvoví

vodou to neřeď a tahle je poslední
něčemu musíme proboha věřit
tady je teplo tam začíná sněžit
budeme chlapi a pak se rozední.

------------------------------------------

Pes žere psa ... (8b.)

pes žere psa a vlk zase vlka
budeme na sebe z balkonu mrkat
koupím ti orchidej a boty z výprodeje
rum ničí játra a na srdci hřeje
ty
já
a umělá krutost v každé molekule
ráno je
večer
jitro po setmění
asi si počkáme
až se to změní
bereš si čepici cvrnkám do bambule.

-------------------------------------------

Slunce a med (8b.)

Jsi sluncem a medem mého života
Když jsi tu ty
Tak slova říkat nestačí
Odmykám brány
Všech tužeb a tajemství
Co mohly zůstat zamčené
A teď je mi líp

Jsi sluncem a medem mého života
Čím víc tě znám
Tím víc tě chci znát
A čím jsi mi blíž
Tím blíž tě chci mít
Hřeje mě u srdce
Ta hvězda všech hvězd v tvých očích
Co dává život
A v puse mám sladko
Kdykoli slina přinese
Mi tvoje jméno na jazyk

Jsi sluncem a medem mého života
A já jsem planeta
Na tvé blízkosti závislá
Kýchám a pokašlávám
Kdykoli vzdálím se na
Příliš dlouhý čas
Léčím se čajem s tvojí chutí
A pak tě hltám a pookřávám po lžičkách
Čím víc věřím v tebe
Tím víc věřím v sebe
A čím víc jsi se mnou
Tím víc jsem sám sebou

Jsi sluncem a medem mého života
Není - li slunce
Zastaví se čas
Já jako včelka obyčejná
Zemřel bych pro svou královnu.

------------------------------------------------------

Křikloun křiklavej

(ta je tam pár dní, je tedy nová, a dostala 9b.)

Vykřikuju v parku
o politice
nic o tom nevím, ale mám novej megafon
a byla by škoda ho nevyužít


zrušíme peníze, zaměstnáme kočky
kočka je chytrá a prachy kazej lidi
vykřikuju v parku
svoji morálku
život je třeba prožít


Vykřikuju v parku
o čemkoli
názor je Azor, co pána poslouchá
a já jsem pro svobodu zvířat


práce těm, kteří ji vážně chtějí
odpočinek těm, kdož si ho zaslouží
sliby jsou chyby
a lež má krátké nohy
kdo málo jed, jde si přidat.


Jsem křikloun křiklavej a jsem vidět
přidávám moci trošku po trošce
………………………………
ostřelovač mě má na mušce.

-------------------------------------------------

Řidič traktoru je strašně osamělý pán

(taky je nová, nedávno jsem ji sem na blog dával a taky dostala 9b.)

Řidič traktoru je strašně osamělý pán
odjíždí ze hřbitova, když všichni ještě zůstali
padají mu kytky z korby, tiše nadává
slovy, jež neznají lidé neznalí


mraky táhnou nad tou scenérií
jako houby na nádobí nasáklé křivdami
a stromy kývají se opile, nevím, co pily
ústy hnízd jako by něco říkaly


říkám vám, tady se asi něco děje
mávají lidé, mávají hlavy lučních trav
všichni volají dobrého čaroděje
a noční král mu kývá na pozdrav


pohádka blaží tiché kolemjdoucí
na srdci láskou na očích perletí
nikdo neví, odkud se slova berou
nemají křídla, tak z nebe neletí


pověz mi, prosím, jak dlouho tají ledy
pověz mi prosím, kde řeka má svůj splav
budu stát klidně a třeba naposledy
utíkej rychle, nikdy se nezastav

----------------------------------------------

Otazníčky

(taky jedna z nových, 8b.)

Plyne řeka srdcem člověka
a nese míčky flíčky
květák na mozeček vleče otazníčky

vyplňme dotazníčky
pro své úředníčky
než nám míčky flíčky ucpou tepnu

otazníčky vedou na hladinu
nebo ke dnu.

----------------------------------------

Srdeční chlopní

(taky nová a taky 9b.)

Srdeční chlopní probíhá krev a nikdy se nezastaví
ani v žádný síni ani v komoře
duše je to, co s tělem bydlí
jen duše bydlí v patře nahoře

s duší si povídám, když hledám odpovědi na to,
kdo jsem anebo co sám sobě věřit
srdce je to, co, netechnicky vzato
pumpuje život a dobro zkouší měřit

srdce s duší své spiklenectví tuší.

Stmívání

Dlouho něco odmítáte. A pak to zkusíte. Nemluvím o kokainu, ale o filmové sérii Stmívání. Odmítal jsem to proto, že tahle romantická upířina měla reklamu jako rozplizlá sračka pro náctiletý holky. Navíc na CSFD (Česko-slovenská filmová databáze), kam se chodím dívat na názory filmofilů na filmy, všechny díly totálně ztrhali. Tak proč to vidět. Třeba protože si chci udělat vlastní názor. A v neposlední řadě upíři mě bavěj.

O čem to je: je mladá, depresivní a ve škole se jí nejvíc líbí nepřístupnej uhrančivej kluk s bílým obličejem. On je upír a začnou se mít rádi. no a to je všechno. Tedy je to to příběhově hlavní. Občas nějakej boj, občas se připlete jinej šamstr, co by ji chtěl, semtam vlkodlak.

Největší kritiky bývají na dialogy a na herecké výkony. Scénář je prý špatně napsaný. Asi je. Herecké výkony nepoznám.

Takže mě se to celkem líbilo a vlastně jsem přemýšlel, že docela dost. Ale může to být náladou, kterou jsem zrovna měl, nebo možná těma upírama. Dialogy, když nad nima přemýšlíte, jsou opravdu asi chvílema úplný klišé, ale proč by měly zas tolik vadit. Myslím, že tenhle film buď viděli lidi, kteří přesně tyhle klišé chtěli slyšet (asi já), anebo filmofilové z čsfd, kteří viděli 70 542 filmů, nejvíc žerou filmy, které nedávají žádný smysl a na druhou stranu čekají od filmu dechberoucí akci.

Jenže tahle série je pohádka. Nevím, jak jsou napsané knížky, podle kterých to je. Ale (tyhle 3) filmy jsou postavené na obrazech a náladě. Řeknu vám to takhle, kdybyste nebyli namlsaní  všema těma blejskavejma slátaninama nebo naopak duchovně hlubokýma filmama ala Lynch, pustili byste si tohle víc k tělu. Film je o emocích, které mladí lidé zažívají, o jejich roztrhanosti vzhledem k věku a hledání sama sebe. Nemůžete po nich chtít, aby se chovali jako dospělí. A protože to jsou filmy o trápení, jak můžete sakra chtít, aby házeli hlášky a vtipy?! Pokud jste chtěli mládežnickou legraci, filmů o zhulencích tu jsou mraky a věřte mi, že mě většina z nich nebavila ani způlky takhle.

Je to pohádka, která podává upíry v trochu jiném světle. Protože je to celé posazené na VZTAHOVÉ lince. Dialogy jsou přehnaně filozofický, to jo, ale mladí takhle přemejšlej, když jim teče do bot. A tady všem do bot teče.

Kdo chtěl akci, křičí, že v prvním díle byla jen jedna, že na ni čekal celou dobu, a že ještě brzo skončila. Ježišmarjá, vždyť to o tom nebylo. Naopak, mě tam trochu rušila. Ne, že bych toužil po filmu, kde jsou jen dialogy, ale tohle přece NENÍ akční film.

Takže: 1) mně se líbil prkenej výraz v obličeji hlavního hrdiny - upíra, nějak bych nechtěl, aby se upír pitvořil, nebo tvářil jako Rudolf Hrušínský, prkenný xichty mi k upírům seděj.

            2) upírský scény přicházely, když jsem to nejmíň čekal a tím, jak byly jiný, mě hodně bavily, o basebalovým zápase ani nemluvím.

            3) příroda, hudba v lesních momentech, bomba

            4) triky s vlkama, jo, to jsem si i já všimnul, že za ty prachy, co vydělali na prvních dílech mohly bejt lepší

            5) děj - vpohodě

            6) herecký výkony - tohle já většinou nepoznám, sám bych hrál asi jako prkno v plotě, takže nic, ale je fakt, že v některých filmech jsem to někdy poznal, tady teda ne, holt nejsem na tohle správnej kritik

            7) já bych to doporučil vidět - kvůli basebalový scéně v jedničce, kvůli tomu, jakej frajer je táta upír, kvůli těm "blbejm" filozofickejm kecům, kvůli tý melodii, když pobíhaj po lese, kvůli tý romantice, kterou všichni odsuzujou, a kvůli Alici, která je totálně sympatyš

texty

Nevěřej

Na každej den svý právo mít

neptat se proč a jít dál

o kousek blíž až k vítězství

o to by každej stál

na každej den svý právo snít

věřit si a chtít víc

nesmíš se bát do dálky jít

o ten svůj nárok si říct

nevěřej

když nemusej

a nechtěj svý sny snít

ohlížej

se po druhejch

tak vstávej

musíš jít

na každej den svý touhy mít

nebát se vzít kousek víc

o kousek víc a všechno mít

nastav už větru líc

na každej den svým touhám blíž

udělat krok musíš sám

já dobře vím, že to dobře víš

a tak ti povídám

nevěřej

když nemusej

a nechtěj svý sny snít

ohlížej

se po druhejch

tak vstávej

musíš jít

na druhou stranu se nedostanou

když mají vůli poloviční

řeka je široká, máš šanci malou

když nechceš jít, když nechceš snít

na druhý straně je nečekají

když mají strach se prát

půlka je málo, dvě půlky je víc

o ty stojí za to hrát

nevěřej

když nemusej

a nechtěj svý sny snít

ohlížej

se po druhejch

tak vstávej

musíš jít

-------------------------

Poutník

Prochází

co noha nohu mine

cesta jedna střídá cesty jiné

uvítá

ho někde ruka milá

jinde prázdno, kde by ruka byla

odmítá

se vracet kde to bolí

svět je velkej a tak to nedovolí

prochází

má mraky nad svou hlavou

čas a sny mu myslí tichou plavou

kráčí dál

a cesta mívá noci krátký

nesmí stát

a hledat ten svůj cíl

kráčí dál

nikde nejsou cesty zpátky

možná rád

by se jednou zastavil

lidskejch snů

se vůbec nedotýká

jde jen dál tam kam mu srdce říká

prosím vás

až potkáte ho v polích

nechte strach ať zmizí jako dým

prochází

svět se vztyčenou hlavou

touha jít je lidskoutouhou dávnou

chce se smát

a k smíchu důvod nemít

najít žár, co lidem v srdcích hoří

kráčí dál

a cesta mívá noci krátký

nesmí stát

a hledat ten svůj cíl

kráčí dál

nikde nejsou cesty zpátky

možná rád

by se jednou zastavil

----------------------------------------

Křídla iluzí

Prsty a dech a noci dlouhý

nech to tak nech a utíkej dál

po kapsách díry a útržky touhy

dlouhej kouř a jen by ses smál

na šedejch zdech jsou nápisy snílků

byl jsem tu s ní a budu s ní dál

prsty a dech na milión dílků

skládačka srdcí co víc by sis přál

znavená noc

krade hvězdy plakátům

stíny maj moc

nad krokem dospělých

město zpívá

plížícím se přízrakům

noc ožívá

a z touhy vzkvétá hřích

vůně a žár když den se ztrácí

potkáváš ptáky na střechách

příběhů pár co se nevyplácí

a jinejch pár co z nich jde strach

a najednou letíš a křídlama máváš

prostor a čas se vytrácí

doteď jsi bral a teď jenom dáváš

zajímá tě co se vyplácí

z iluzí křídla máš v dálce se ztrácíš

Ikarův pád ti nic neříká

doteď jsi bral a najednou splácíš

a duše tvá někam odlítá

----------------------------------

Neusínej

Rukama vláhu nabíráš a ta ti po tváři stéká

tančil bys do rána na místě kde nesmíš ani stát

záblesky světel a neónů zasvítí když nocí létáš

pohádky předčítáš démonům a hudba nesmí hrát

jitřenka spásu nabízí a té se za noci zříkáš

tvý koně běží až k oblakům kde slunce umírá

otázky pletou se nápadům když modlitbu svou říkáš

otvíráš bránu všech pokladů a svět se zavírá

neusínej

neodmítej

tahleta stránka je nedočtená

máš to v očích

bláznivej smích

co toužíš zase znát

neodlítej

neusínej

jedna otázka je nevyřčená

máš ji v očích

a ten tvůj smích

nesmíš
fakt vážně brát

do ulic vešlo svítání tak víly se do lesů ztrácí

novej den rozdává příběhy tak půjdem frontu stát

nazpátek už se nekouká kdo úvěr bolesti splácí

v očích máš lesk taky smíření když jdeš se zase prát

hodinek tikot zabíjí vteřiny které se plíží

rozdáváš karty svejm přátelům a zjistíš, že jsi sám

s vílama lásku zažíváš kde les se s obzorem kříží

utíkej nestíháš nespatříš co každej touží znát

neusínej

neodmítej

tahleta stránka je nedočtená

máš to v očích

bláznivej smích

co toužíš zase znát

neodlítej

neusínej

jedna otázka je nevyřčená

máš ji v očích

a ten tvůj smích

nesmíš
fakt vážně brát

-----------------------------------

Dodge Charger

Já a můj Charger a cesta dlouhá

sním si svůj bláznivej sen

smíš ho snít se mnou jsi touha pouhá

sny končej za obzorem

když dálky volaj a kostky jsou vržený

štěstěno přej mi já odjíždím v dál

kolečka v hlavě jsou šílenstvím stržený

v týhletý káře čeho bych se bál

semafor svítí a gumy mám spálený

maníka s mustangem v zrcátku mám

čtyřista koní nechá cesty zválený

na tyhle místa už nezacouvám

mihne se blesk v barvě plum crazy

nepochopíš nikdy co zažívám

když nejsi nabitej jako když nejsi

když řídíš tohle tak nikdy nejsi sám

Poezie pro dnešní den

Dvoje ústa a dvoje mantinely

nebuď tak plachý, nebuď tak smělý

hodinky bimbambim čas mračí svoje oči 

a hlava točí se na kolotoči

ulice ztichla a vítr listí víří

z jeskyní ženou se zmatení netopýři

počasí kazí se, teď ještě začne pršet

nechám ti spropitné, přines mi protiúčet

měl jsem jen kávu a všechny zbytky světa

se zlomeným křídlem nedokážu létat

dvoje ústa a dvoje mantinely

šeptám ti všechno

a uši neslyšely.

-----------------------------

Sova kouká na veliké větvi

jak den se probudil

a vzal jí nadvládu

nad nocí, která kryje strachy

a tají místo plné pokladů

pod zemí hraboš ten se raduje

že sova svoji schopnost ztratila

najde si klásek, najde si vodu

… pak sova v brýlích hraboše zabila.

------------------------------

Klopýtání je darem klopýtáků

bloudění prokletím bloudilů

čumáci zírají na včelu bez sosáku

tleskáči klaní se davu úchylů

co je svět světem, tak nikdy nebyl svatý

hodinky také hodné nebyly

prosívám prosby přes síto sytých pánů

aby se klopýtákům dny pádů skončily.

--------------------------------------

Padá sníh

Někdy slyším klavír

Jak hraje Chopina

Prsty jsou zkřehlé a bílé klapky

Tančí

Na řece kluci bruslí

A v tvářích mají pod namrzlou

Vrstvou žár

Když padá sníh

Někdy se dívám z barevného okna

Kostela

Těžké tóny Bachovy zkázonosné

Melodie

Mě nutí

Pohlížet zpátky

Hledat tam to, co už

Dávno ne

Padá sníh

Držím tě za ruce

Prstíky v pletených palčácích

Se třou podvědomě o sebe

Před námi unavené slunce zapadá

Tehdy mě napadá

Co řekla bys

Kdybych políbil tě na tvář

Když padá sníh

Jsem malý kluk na řece

Co není si jistý na bruslích.

-----------------------------------

Pohled do očí

Stojíme proti sobě

dlaně v doteku

v očích máš víru

šitou z útěků

stojíme u sebe

s bokem po boku

srdce naléhavě

plná výroků.

-------------------------

Řeka

Sedíme na břehu a posloucháme cvrčky

jsi blíž než bych myslel i než to vypadá

vítr si fouká na klidnou hladinu

kladu ti otázky a ruku na záda

řeka si plyne a s ní i moje slova

topoly stohlavě třepou hlavami

odpovídáš mi už podesáté znova

řeky že tečou mezi skalami.

-------------------------------------

Propasti

Prostor mezi lidmi se dlaněmi uzavírá

dvě ruce jsou most tam, kde byla díra

srdce je strážnej jestli se nepodvádí

jestli kdo hladí doopravdy hladí

propasti pelestí věští neštěstí

naopak duše kluše celkem jednoduše.

-------------------------------------

Ryby, slunce a vampírky

1/ Rybičky a kečup

všude po tvým těle

nic se neděje

jen mraky běží nad hlavou

kečup je nepravej

a rybičky neplavou

mraky běží

a ty máš stéblo v zubech

žertovně laškovně provokativně

u starý pumpy starej chlap

směje se divně

2/ Slunce navozuje

iluzi hřejivosti

nic se neděje

jen děti si hrajou

houpaj se na houpačce

a vítr cuchá chlupy kočce

slunce navozuje

iluzi hřejivosti

město je lhář

a má odvápněný kosti

3/ Vampíři ukazujou zuby

vampírky záda

a já mám prázdný ruce

chybíš mi

ulicí peláší malej bílej pes

co bylo včera není dnes

vampírky ukazujou záda

ty mě máš víc než kdy dřív ráda.

----------------------------------------

Hledám odpovědi

Hledám odpovědi

u těch, kteří snad vědí

ale oni nevědí

jen proto, že jsou šedí

hledám sebe

pod povrchem tebe

jenže tam já nejsem

srdce hlouběj tepe

hledám svoji cestu

od odměny k trestu

ale kroky k městu

špiní lesní cestu

hledám to co hledám

to, co nemám, nemám

ale hlavu zvedám

proto, že se nedám

--------------------------

Muži v klobouku

Muži v klobouku

nechodí na louku

ani do polí

ženy s deštníkem

nejdou lesíkem

natož o holi

co se hodí a co nehodí

mně muži v klobouku a ženy v lese

oku lahodí

sám sedím v hloží a trhám jahodí.

 -------------------------------

Pršelo, neprší

Pršelo

a za tebou v dálce se tyčila hora

pozvání k obědu všem zvoněl zvon

stálas na balkoně

málem bych zapomněl říct

pršelo

tvý šaty voněly jarem a touhou

dívám se, pláču - jak moh bych chtít víc

pršelo

a já si představoval, co bude

děti dole v ulici rozbily okno

stálas na balkoně

a bylo nezapomenutelné ovzduší

hladím tě

v představách

pršelo

teď už neprší.

 ---------------------

Co ti říct

Co ti říct

když všechno řekneme si očima

srdce mluví vysílačkou zraku

je mi horko

a je mi krásně

a kdybych chtěl mluvit ústy

řeknu ti o zázraku

co ti říct

když slova kazí význam sebe sama

a srdce cítí vždycky trochu dluhu

je mi krásně

a je mi horko

a kdyby slova byli koně

pustím je do luk ať běží bez popruhů

co ti říct

když z různých úhlů zkoušíš říci totéž

jen stůjme blízko

anebo do luk také se mnou poběž.

--------------------------

Myslím-li hlavou

myšlenky plavou

tou říčkou dravou

kamsi do polí

myslím-li srdcem

říká mi pojď sem

natáhni ruce

kam klouby dovolí

řekne mi dosáhni

daleko někam

tam já to neznám

a tam chci jít

život je k tomu, aby byl poznán

a má se žít.

-------------------------

Pouštím ti gramodesky

Pouštím ti gramodesky

máme se při tom hezky hezky

špitáme do ouška třesky plesky

a jiné blbiny

víš, ono tohle si člověk dovolí

jen s někým, kdo je tak blízko

že nejsou dvě kola, ale soukolí

máme starej zaprášenej gramofon

a na tom co nám hraje vlastně nezáleží

jde o ten čas, co jinak s tebou

než bez tebe běží

bez biče, bez cukru a bez otěží.

--------------------------

Blízkost je něco

co se neměří na centimetry

ale na průtok krevní kapilárou

tlukot svalu se čtyřmi dutinami

vytváří v hlavě nekonečné hlavolamy

blízkost je odpověď na otázku starou

co je láska

nejsme sami.

-----------------------------

Písnička o citu

Rytmika strachu a tóny toužení

píseň milování

notová osnova nese noty jako rolník boty

obyčejně, bezmyšlenkovitě, s pocitem vzácnosti

a slova běží do prázdnoty

nezbytná pro lásku jako řeka pro mosty

refrénem je vždycky naděje

počet slok závisí na tom

kolikrát se srdce zasměje.

-----------------------------

Sedíme na břehu řeky

Sedíme na břehu řeky

a vypravujeme si příběhy

nechci ti lhát, tak nejsou bez něhy

nechceš mi lhát, tak říkáš postřehy

to je situace, která se stává

tolik je citu, že slov se nedostává

mlčíme, nikoli z nedostatku citu

ale z pocitu, že jsem tu a jsi tu

sedíme na břehu řeky

a to kouzlo není jenom v tichu.

-------------------------------

Dlaně

tisknou se k dlaním

nepoznaně

nečekaně

něco se stane

a dlaně si myslí

že mají být vylekané

ale bane

to jenom

srdeční saně

jely trochu rychle

na ně.

--------------

Tančíme spolu

mimo taneční školu

nahoru a dolu

životem

necháváme nohy, ať si běží

na potlesku ani na pískotu

nám nezáleží

hodinky taky nežijí tikotem.

----------------

Hlášky z filmů

v některých filmech jsou poklady. Někde moudro, jinde vtip. Je pátek, tak proč se na pár z nich nemrknout. Mrkněte a mějte se krásně.

-"Hlavně nezapomeň, co se stalo muži, který zničehožnic dostal

vše, co kdy chtěl." -"Co se mu stalo?" -"Žil šťastně až do

smrti."
 /Pan Wonka a jeho čokoládovna - 1971/

"Největší trik, který kdy ďábel předvedl bylo, přesvědčit lidi

že neexistuje".
/Obvyklí podezřelí - 1995/

"Ernest Hemingway kdysi řekl: "Svět je nádherné místo a stojí

za to o něj bojovat." Souhlasím s tou druhou částí."

/Sedm - 1995/

" - Hele, jak se ti líbí Trudi? Nemá žádnýho kluka, nechceš si

s ní vyrazit?
  -  Která je Trudi? Ta s tím bordelem na ksichtě?
  -   Ne, to je Jody. Moje žena.
  -    Promiň, člověče
  -     Díky"

/Pulp Fiction - 1994/

"Tohle budou vaše jména. Pan Hnědý, pan Bílý, pan Světlý, pan

Modrý, pan Oranžový a pan Růžový. - Proč sem já pan Růžový? -

Protože seš buzna! Jasný?"

/Reservoir dogs - 1992/

"(Martin Riggs sedí večer se svým psem Samem před karavanem na kamenitém břehu moře.)
Martin Riggs: (k Samovi) Pořádně se kolem sebe rozhlédni. Jednou tohle všechno bude tvoje. Najdeš si nějakou pěknou fenku a vychováš pár štěňat."

/Smrtonosná zbraň 2/

Kdo jsem a kdo ne

(Sledoval jsem různé blogy různých lidí v různou dobu. Mívají tam většinou nějaké informace o sobě, jako školy, rodinu, práci, zájmy, plány atd., říkal jsem si jednak, že to není špatný nápad, když blog je něco jako internetový deníček, na druhou stranu mi to přijde uhozený, není to přece formulář o žádost o práci, seznamka nebo domácí úkol. Navíc předpokládám, že na něčí blog jdou lidé, kteří daného člověka znají, nebo o něm od někoho slyšeli, málokdy přijde kdokoli úplně cizí. Takže jsem spojil obojí. Až tenhle "článek" nebude nový, zmizí z první stránky a bude se schovávat vlevo pod rubrikou O mně. Když bude někoho známého či neznámého zajímat, kdo že je ten pošuk, co to tu dělá, vlastně zač, uvidí tady tohle. Ono já mám totiž stejně dojem, že tohle vám řekne o mně víc než kdybych tu vypsal školy, práci a plány na příští rok. Nebo ne? Tak čtěte, stejně jsou všechny "citáty" a obrázky někde z tadytoho blogu. Hezký den a děkuji za návštěvu.

Dominique

(doufám, že láska je v Paříži)

J´espére l´amour est a Paris

spíš

park lavička moje rameno

zelení krtci metra zatím unikají

v paprscích smutných vlásečnic

spíš

padá listí a vítr si s ním pohazuje

v náruči barev se míhají tváře

spíš

Montmartre život paleta

tikající netvor nás okrádá

o vrásky smutku kolem očí

spíš

držím tě za ruku proč?

J´ espére l´amour est a Paris

       Ten zmatek v jeho srdci, před kterým utíkal až sem, byl zase tady. To, co se snažil uhasit proudem alkoholu, zatlačit do pozadí nesmírnou dálkou, nebo přebít změnou prostředí, hořelo nesmírným žárem. A k tomu všemu zapadalo slunce. Obrovské, rudé, na jednu stranu přátelsky hřejivé, na druhou strašlivě cizí. V jeho svitu vypadalo město rozkládající se až za obzor jako uprostřed všepohlcujícího požáru. Všechno hoří. /Bratrstvo - kap.11/

       Ještě několik stupínků žebříku, a pak už byl na střeše. Zalezl na plošinku obepínající komín a posadil se tam na dřevěnou podlážku. Kolena přistrčená k bradě, na chvíli zavřel oči. Nechal to všechno plynout. Čas. Řeka. Události - ryby v ní. Plavou po proudu a neptají se po důvodu. Nehledají břehy. Jen jsou. Tátovy oči. Maminka. Její prsty mě hladí ve vlasech. Plavou. Neptají se po důvodu. Jen jsou. Čas. Za zavřenýma očima plyne jinak. Bere všechno zlé a přivábí nový potěr. Hvězdná obloha na vnitřní straně víček roztáčí svět. Chlapec usnul. /Bratrstvo - kap.15/

        Končil den a za oknem se barvy měnily tak, aby daly najevo, že nejhezčí částí dne je právě soumrak. Pan Wu stál u okna a pozoroval to zklidňující se živočišné a lidské hemžení. Včelky sbíraly ještě poslední zbytky pylu před nočním odpočinkem, ptáci dozpívávali poslední naléhavou píseň o životě z ptačího pohledu. Z oken na druhé straně domu se ozývala ulice. Kroky utíkajících dětí, zvuky úklidu z celodenního prodeje ve stánku, volání na někoho, kdo by měl už jít, prozpěvování falešného popěvku. Pan Wu miluje tuhle dobu. Rád sepne své staré ruce a rozjímá. Rád přesvědčuje sám sebe, že tohle ještě není jeho konec, jen takový malý konec něčeho malého. Jediného dne. Ne jeho života. Nepřemýšlí se strachem o smrti. Přemýšlí se strachem o životech, které snad mohly být zbytečným počínáním promarněny. A pan Wu doufá, že ještě zítra dostane šanci něco dokázat, něco změnit, něco dokončit. /Bratrstvo - kap.20/

       Myslím, že nad každým nočním přístavem stojí sebejistý soukromý dirigent, máchající hůlkou a přelévající jednotlivé barevné vlny ze strany na stranu, z místa na místo tak, aby v pozorném milovníkovi krásy probudil emoce jinde a jindy nedosažitelné. A přístav není lakomý. Do hry světel zakomponuje i zvuky, mnohdy neidentifikovatelné i zkušeným přístavním posluchačům. Tak jako les vytáhne po setmění z temných hvozdů zvuky, které se s denním světlem nepřátelí, vyplaví i vody přístavu přírodně-industriální symfonii pro zasvěcené. Poslouchej a dívej se. /Frank Downer/

     Přicházím k domovu a už po několikáté v poslední době si všimnu, jak mě dokáže zaujmout taková věc jako oranžové sluneční světlo laskající voňavé dřevo domovních dveří. Vychutnám stíny z ulice, které po nich přeběhnou a vcházím. (povídka - Můj osobní bůh/

Nová fota a smysl bytí

(Ve složce Miláci, dále ve složce Procházky a kolistika jsou nový obrázky. Taky nová složka Dovča 2010. )

Svět se točí plný okamžiků. Okamžik uplyne a okamžitě je nahrazen jiným. Svět se točí a nabízí obrazy. Jako ten tady. Obrazy, které existují samy o sobě, ale jejich tvar záleží na tom, kdo se dívá. Vidíme to, co chceme vidět. Pomineme to, co chceme pominout. Můžeme jet kolem toho rybníku na obrázku a vnímat nepříjemné horko na pravou stranu těla. Nebo se zastavit, slézt z kola a zachytit to teplo, světlo, dojem na fotografii. V nadpisu zmiňuju smysl bytí. Smysl naplníme sledem obrázků v naší hlavě, kterých jsme si všimli, zastavili se a nechali je vpustit do srdce. Bohatství našeho života závisí na touze se zastavit, touze se dívat, touze vidět a viděné ukládat. Do srdce se toho vejde hodně. V každém okamžiku života jsme jinak silně náchylní k tomu zastavit se. A vpouštět. Někdy mám dojem, že život nás "nutí" tohle dělat. Nerad vidí, když jím plýtváme. Bylo by to jako jet na poznávací zájezd autobusem a civět celou dobu na zadní stranu sedačky před sebou. Taky je to cesta, ale taknějak zbytečná. A proto se nám dějí úrazy, ať už zlomeninové nebo dušosrdeční. Nutí nás to se zastavit a podívat se ven z autobusu. Abychom z výletu neměli jen silný dojem z opocené koženky okopané karosy. Nevím, kdo je řidič autobusu. Nevím, kterou zemí jedu. Ale stojím a dívám se.

Dům s modrým světlem

Postávám u oken

skrz záclonky je vidět život, jak večeří

má čtvery oči a rozdrobenej chleba na lince

bačkůrky pod stolem, džbán vody dělá kola

stojím u dveří, neklepám, jen zkouším cítit lásku

zdola                                                                              

chodím sem denně

a vždycky čichám sny a koláč s rebarborou

šedivej život má všechny možný barvy duhy

útěky návraty úsměvy a roztržený kalhoty

stojím u dveří, neklepám, já stejně vím, že jsme tam

já a ty.

(spousta nových fotek v sekci Miláci)

Na nádraží

Na nádraží zvedá vítr listí  nedalekých topolů

a potrhané stránky umaštěných novin

vlaky se objevují odnikud a jedou nikam

lidé nejsou, tak sám sobě říkám

kampak to jedete, kam vás to táhne, pane

a jede váš vlak na téhle koleji?

Jízdní řády jsou deštěm a časem rozmazané

a časy všech jízd jsou dávno spočítané

prsty zebou jak vykukují zpod kabátu

sluníčko občas střelí paprskem, ale často mine

možná bych moh dojíst v kapse našťouchanou bagetu

dám si ji a skřivan zaskřehotal hymnu o světu

svět fotbalu, smrti a mobilních sítí jenom kvete

žije sám pro sebe, duší konzumentů už ani není třeba

někdy srdce rozhodne se a na autobus běží klusem

tak jo, upad mi list salátu, pojedu autobusem.

Řidič traktoru je strašně osamělý pán

Řidič traktoru je strašně osamělý pán

odjíždí ze hřbitova, když všichni ještě zůstali

padají mu kytky z korby, tiše nadává

slovy, jež neznají lidé neznalí

mraky táhnou nad tou scenérií

jako houby na nádobí nasáklé křivdami

a stromy kývají se opile, nevím, co pily

ústy hnízd jako by něco říkaly

říkám vám, tady se asi něco děje

mávají lidé, mávají hlavy lučních trav

všichni volají dobrého čaroděje

a noční král mu kývá na pozdrav

pohádka blaží tiché kolemjdoucí

na srdci láskou na očích perletí

nikdo neví, odkud se slova berou

nemají křídla, tak z nebe neletí

pověz mi, prosím, jak dlouho tají ledy

pověz mi prosím, kde řeka má svůj splav

budu stát klidně a třeba naposledy

utíkej rychle, nikdy se nezastav

teo tarras - lonely bench

Oči

Otevřeným oknem vnikal dovnitř elektricky nabitý vzduch. Vítr, který před bouřkou bývá, se točil v půlmetrových kolech a pohazoval si zpola usušeným senem. Občas pár kousků vletělo i nahoru do patra, kde Agnes utírala nádobí. Nerada měla v domě nepořádek, ale ještě horší jí připadalo v těchhle horcích celý dům zabednit, takže se poletujícím uschlým stonkům v tomhle případě jenom pousmála. Ale ještě něco bylo ve vzduchu. Něco, co přicházelo pomalu, ale nevyhnutelně. Něco tolik si jistého svou vlastní silou, že se nepotřebovalo skrývat. Něco zlého.

Najednou se vítr zvedl a jakoby majetnicky začal mlátit věcmi, které mu nepatřily. Okno se zabouchlo se silným zadrnčením skleněné tabule, až to vypadalo, že se rozbije. Agnes připadalo, že kromě okna se v ten moment hýbly snad všechny věci v místnosti naráz. Jen o kousek. Ale zcela znatelně. Věci jako lednice, televize, skřínky plné nádobí. Jako by se realita rozhodla žít svůj vlastní život nezávislý na zaběhnutých zvyklostech. Už trochu blázní. Když očekáváte uklidnění, bývá vaše vystrašená duše nepřipravená na další leknutí. Když Agnes natahovala ruku, aby otočila kličkami na okně, aby ho zajistila, okno se prudce otevřelo a jentaktak minulo její obličej. Zarazilo se o zeď výklenku a teď už to tabule skla nevydržela a praskliny zmaru se rozběhly do všech stran. Několik kousků dopadlo na zem. Nejzvláštnější na tom bylo, že Agnes si uvědomila, že teď už ale žádný vítr, který by okno měl na svědomí, necítila.

Zlo se tváří samozřejmě. Je neomalené. Neptá se, ale bere si. Otevřely se vstupní dveře do bytu a vešel muž. Kolem čtyřiceti, nahoře pleš, po stranách delší zacuchané vlasy, mírně nahrbený, Agnes si nevšímal. Přešel místnst, odsunul židli a posadil se k počítači. Zapl ho, čekal, až se nastartuje. Agnes nemohla popadnout dech. Byla ochromená tím, co se dělo. "Co si to …kde se tu ..jak .." pokoušela se ze sebe vypravit alespoň nějakou otázku, nějakou větu požadující vysvětlení, aspoň .. něco. Zvláštní elektrické chvění ve vzduchu zesílilo. Počítač se rozeběhl, muž začal na něčem pracovat. Jako by byl objednaný na pravidelnou údržbu systému. Agnes by mohla přísahat, že vidí všude po místnosti poletovat slabé modré záblesky. Obklopovaly muže a obklopovaly ji. A nutily ji nedělat nic. Přesvědčovaly ji o normálnosti probíhající situace. Agnes se pokusila utéct pryč z bytu. Nejdřív několika opatrnými kroky, potom hysterickým popadnutím kliky a úprkem chodbou pryč. Ale modré chvění ji přinutilo vrátit se. Táhlo ji to zpátky. Za zátylek, za krk, za vlasy, za duši. Když došla jako omámená zpět, na sedačce v místnosti sedělo asi 10 dalších lidí. Nikoho z nich neznala, přesto se chovali, jako by sem patřili. Mluvili, ale nic nebylo slyšet, usmívali se, ale na jejich úsměvy nikdo neodpovídal. Reagovali přirozeně na situace, které neexistovaly. Agnes se tiskla ve vlastním bytě ke studené stěně a divoce jí bušilo srdce. Zpocené ruce se otíraly o světležlutě omítnutou zeď. Kde je Oliver, už tu dávno měl být, pomyslela si Agnes. Směsice touhy ochránit svého partnera a touhy po vysvobození. Co se to děje .. Nemám nějaký úpal, halucinace nebo .. Agnes žádné léky v současné době nebrala ani nic jiného, čím by se současná situace dala logicky vysvětlit.

Nejstrašnější na lidech v místnosti byly jejich oči. Na pohled vypadaly úplně normálně. Ale jako by nefungovaly. Obličeje se otáčely k sobě navzájem, ale oči nereagovaly. Byly jako oči umělohmotných figur ve výloze módního salónu. Nehybné. Nefunkční. Neživé. Někdy některý z "hostů" došel až k Agnes a pohyboval ústy jako by mluvil, zvedal koutky jako v úsměvu, klonil je dolů, jako při zklamání. Ale nebylo slyšet jediné slovo. A oči nehybně stály zakotvené v očních důlcích a úspěšně selhávaly ve své běžné funkci. Elektrické plamínky obklopovaly věci v místnosti, omývaly je jako se kouř z ohniště válí po tělech přísedících táborníků. Předměty se chvěly, zlehka poposunovaly tam a zase zpět, celý byt si dělal, co chtěl. Nedělo se nic na první pohled zlého, ale to co se dělo, cítila Agnes, že není v pořádku. Muž u počítače pilně pracoval. Prsty mu kmitaly po klávesnici a na obrazovce se míhaly tabulky, přehledy, nastavení. Mírně nahrbený připomínal svým zjevem černokněžníka zabloudivšího do naší doby. Občas se na židli zaklonil a uchechtl se. Byl jediný, který byl slyšet. Jeho oči si Agnes nepamatovala. Ač se tak zjevně nechoval, ostatní v místnosti ho vnímali jako svého vůdce. Ne že by jim dával příkazy, ale vždy, když jeho chování vybočilo z "normálu", zbytek přítomných na něj zareagoval. Když se zaklonil a zasmál, všichni naráz se prudce pohnuli a pomocí mlčících úst a pohybů tělem vyjádřili svou radost. Agnes měla pocit, že sedí na nezastavitelné horské dráze ďábelského zábavního parku. Klapání prstů černokněžníka na klávesnici jejich domácího počítače ji přivádělo k šílenství. Chtělo se jí křičet, plakat, utkíkat, prát se, umřít. Udělat něco, aby tahle situace doznala nějaké změny. Směrem k realitě, na kterou byla zvyklá. Kde je ten Oliver?! Prosím, přijď už domů, zachraň mě. Prosím tě, nechoď, děje se tu něco špatného. Nevěděla, co si vlastně přeje víc. Sunula se podél zdi a minula stolek, který přejel se skřípáním tam a zase zpátky pár centimetrů po podlaze. Zpocenou dlaní opatlala před pár desítkami minut vyleštěnou ledničku a otisk její vlastní ruky na ni mával jako ruka někoho známého, kdo už nežije. Lednička se na Agnes dívala. Věci kolem získávaly schopnost zraku, dívaly se z hloubi sama sebe, jako by někdo špatně nastavil vlastnosti programu a přiřadil funkci vidění místo lidem v místnosti věcem, které je obklopovaly. Lednička zírala upřeným přísným pohledem a chrčela zvukem chroptícího starce. Agnes v hloubi duše cítila, jak si lednička přeje zastoupit jí cestu, jak všechny její milované předměty, stroje, nástroje, prostě všechno, jsou najednou proti ní. Nikam nechoď, zůstaň. Černokněžník rozhodil rukama i nohama, až málem spadl na podlahu, celá skupinka se pohla v pokusu o jeho záchranu, a pak se trhavými pohyby opět vrátila k "nenucené konverzaci". Agnes se rozeběhla. Lednička se vrhla jejím směrem a přitiskla jí obličej k rámu dveří. Pusť ty .. žena se tlačila mezi chladnou plochou nerezového přístroje a tvrdým železem futer. Snažila se protáhnout zmenšujícím se prostorem a věděla, že pokud se jí to nepodaří, ten příšerný tlak ji rozdrtí hlavu. Prosííím. S vypětím všech sil se dostala z bolestivého sevření a skoro ani nevnímala, že na tváři jí po tom zápasu zůstala otlačená místa a sedřená kůže. Dveře zůstaly pootevřené a tak pokus zámku o sebezamčení způsobil pravý opak, dveře se zavřít nedaly. Přibouchly Agnes prsty na rukou a ta bolest jí vehnala slzy do očí. Prosííím. Na záda těžce dopadl věšák na kabáty a železným háčkem se trefil někam mezi lopatky. Agnes ani nevěděla, že taková bolest existuje.

Po nesmírném úsilí doslova vypadla na podlahu chodby, rychle se ovšem sebrala a utíkala pryč. Rozhodla se doběhnout do města na policejní stanici. Někdo musí pomoct. Dům za ní křičel a natahoval se a hrbil a šlehal horkým vzduchem a elektrickými záblesky. V oknech stáli nezvaní hosté s mrtvýma očima a dívali se za ní. Někteří se usmívali, jiní měli koutky svěšené. Jinak se nehýbali. Agnes běžela a klopýtala. Všechna utržená zranění žila svým vlastním životem, rány se otevíraly a schválně vyhledávaly receptory bolesti a stimulovaly je. A mozek ty signály ochotně přijímal. Běžela asi půl hodiny. Svět se zužoval do větrného tunelu plného svítících bodů. Jako když prolétáte černou dírou do jiné dimenze, jako když skáčete se svým vesmírným korábem kamsi v čase. Jen matně vnímala reálná místa, které cestou měla potkat. Domy se chechtaly a místní hřbitov vyvrhoval do vzduchu gejzíry oranžovofialové energie. Těch třicet minut bylo jako deset let. KDE JE Oliver???!! Před policejní stanicí se čas náhle zrychlil a ona posledních pětset metrů popoletěla jako když přetočíte pásku s videem s ponechaným obrazem. Nic příjemného, ale alespoň už byla TAM.

Víte, jaké to je, když se dostaví úleva po dlouhém utrpení. A .. víte, jaké to je, když ji očekáváte a v okamžiku, kdy se užuž objevuje, zjistíte, že všechno bude jinak? Doběhla k policistovi, který jí vyšel naproti. Doběhla až k němu a zhroutila se mu do náruče. Začala překotně vyprávět, co se u ní doma děje a vlastně všude a ať jí pomůžou a
… a když se mu podívala do obličeje, viděla ty samé oči. Nedívaly se nikam a policistova ústa se pohybovala beze zvuku. Ustoupila o krok. Koutky úst v policistově tváři se svěsily dolů. Ruce ohnuté v předloktích se obě najednou zdvihly do výšky obličeje a pak se zhouply jako rám houpačky. Dohoupaly se. Policista vykročil směrem k Agnes. Pohyboval se sice strojově, ale děsivou rychlostí. Žena zahnula za roh ke vchodovým dveřím na stanici. Policista jí škrtl rukávem o rameno, jak proletěl kolem. A narazil vedle do zdi silou, která jeho tělo rozdrtila. Asi by se to dalo přirovnat autonehodě. Jen tu žádné auto nebylo. Tělo se svezlo na podlahu a kolem rozlámaných kostí crčela krev. Podle všeho již mrtvé tělo se pohlo Agnesiným směrem a to už jí tedy stačilo. Nečekala na nic a běžela zase domů. Měla neodbytný pocit, že musí zpět. Ale to ji nevolal její dům, cítila, že ji domů žene její srdce. Nevěděla, nemohla si být jistá, nakolik její srdce spolupracuje s tím zlem, a nakolik je tím, na co celý život spoléhala. Ale o co jiného se mohla opřít. Znáte to, tonoucí a stéblo. Domů. Na místo, které máte jako útočiště. Skrýš svých tužeb a snů a vzpomínek. Místo, kde prožíváte to krásné obyčejné. Agnes si vždycky vážila krásy každodenní obyčejnosti. Domov. Odráží váš život. Obojí budujete nebo zanedbáváte. Do obého nosíte zbytky sebrané venku nebo naopak ven vynášíte nůše radosti. Svůj domov si nosíte ve svém srdci. Ne rozmístění nábytku, ale ten pocit. Ten pocit jedinečnosti vašeho místa. A pokud jste se svým domovem spojeni, vycítíte, když něco není v pořádku. Nebylo. Agnes doběhla k domu a notně ji překvapilo, když na příjezdové cestě uviděla několik policejních hlídek. Jako by ve městě všechno vyřídila tak, jak chtěla. Všichni běhali a obkličovali jejich dům. Volali příkazy, kryli se, připravovali útok. Agnes stála uprostřed toho nádherně normálního shonu a nemohla mu uvěřit. CO se děje? PROČ jsem tolik spěchala domů? Situace vypadala dramaticky, ale svěže normálně. To bylo to, co jí tolik chybělo. Klid v srdci. Nezávisle na shonu v okolí.

Někdy nás zlo nenechá vydechnout. Pak přemýšlíme, jestli si za jeho přítomnost můžeme sami nebo se na nás někdo nepřející zaměřil. Nenechá nás vydechnout a polomrtvé nás srazí na kolena. Pak přemýšlíme, jestli ještě něco bude dál. Nebo přijde poslední rána. Agnes srazila na kolena jakási tlaková vlna. Krev z odřené kůže vytryskla na chodník a sama byla překvapená z takové volnosti. Dům se nahrbil a zvuk tisíců potlačených výkřiků minulosti rozdrtil každou mechanickou překážku stojící mu v cestě k proniknutí do duší všech živých přítomných. Obnažená srdce plakala vlastními vinami a grilovala se špikovaná dávnými hříchy. Někdy nic jiného než čístá hrůza nepřinutí srdce, aby se otevřela. Celé okolí letělo větrným tunelem a světelné záblesky lemovaly jeho okraje. Agnes viděla sama sebe takovou, jaká je a bolesti tělesné mizely pod návalem bolestí duše. Někdy je nejhorší pochopit sám sebe. Agnes byla drcena sama sebou k asfaltové silnici a než ztratila vědomí, uviděla za oknem obrysy svého manžela. Přišel ji zachránit. A z nejtěsnější blízkosti na něj mluvila prázdná ústa a dívaly se prázdné, nic neříkající oči nezvaných hostů.

Jsme na střechách

 "Jsme na střechách. Na střechách světa, kde v divokých potocích probublává voda a stromy kývají na pozdrav mocnému větru ve svých korunách. Kde se lidé od nepaměti sklánějí před mocnými božstvy přírody a pokoušejí se splynout s jejich energií. Na střechách měst, kde lidé shlížejí do dálky a doufají tam nalézt nové naděje. Doufají, že najdou sami sebe."

Tolik citace ze závěru mé první knížky. Možná je ta knížka naivní, zkratkovitá, kýčovitá. Možná je jen takovým tím "tak se z toho vypiš", nebo jak už jsem taky slyšel, ano konkrétně na sebe, "furt lepší, než kdybys běhal po hospodách" :-). Snažil jsem se v těch dvou dílech přiblížit něco, co ve mně je a zdálo se mi, že by se to mohlo líbit i dál. Ale možná jen něčemu nerozumím a odpovědi pro mě zatím končí na střeše. Nebojte, nechci se vrhat dolů, takhle to nemyslím. Podívejte se na ty obrázky. Ta paní věší prádlo na střeše. Vždyť celá ta situace má úplně jiný rozměr, než kdyby ho věšela před domem, na balkoně, na zahradě, kdekoli jinde. Střecha sama jako taková vlastně neexistuje. Položte střechu na zem a  ... a bude to taknějak o ničem. Možná je v pobytu na střeše osamělost. Lidi jsou tam dole, a já tady nehybný, sám, jinde. Možná vrhání se dolů znamená vrhání se k nim. Možná úspěšný let znamená úspěšné začlenění do jejich řad. Nevím, pozvěte si na mě Freuda. Pokud jste odhalili můj "problém", gratuluji :-).

"Válečné pole ještě válečné pole ničím nepřipomínalo. Komplex plochých střech vysoko nad hlavami kupředu vstříc úspěchu hledícímu New Yorku připomínal spíš řadu na sebe navazujích či k sobě přiléhajících přírodních sušáren. Rovné plochy, malé stříšky domků zakončení schodišť, všudypřítomné šňůry na prádlo, na kterých občas i nějaké to prádlo viselo. " Tohle se hezky hodí zrovna k tomuhle obrázku, že jo. Příroda pěkně vymyslela rovnováhu mezi těmi, co lezou pod zemí a tma jim dělá dobře, a těmi, co sedávají na zrezavělém železe staré antény. Každý máme vidět z toho světa něco. Jiný pohled. A v ideálním případě si to předávat. Všechno je to o pochopení světa. Nebo možná ne. Možná nikomu nikd enezáleží na tom, abychom svět poochopili, prostě jen jsme. Ale to je taky hezký. A přiznám se, že jsem radši na anténě než pod zemí. I když bych možná měl být o pár pater níž v bytě s ostatními lidmi. Možná jo. Ale.

"Najednou muž udělal dva kroky, odrazil se a po hlavě se vrhl do světelné propasti pod sebou. Propnuté paže si razily cestu matérií vzduchu a zbytek těla je následoval jako rukojeť nože následuje střenku vnikající do narozeninového dortu.
Muž svištěl vzduchem tiše jako jestřáb vrhnuvší se na svou kořist, ve výšce asi padesáti metrů nad zemí se prohnul v zádech a pohybem paží vzad začal "pád" vybírat. U přízemní řady oken už letěl téměř vodorovně a zároveň snížil rychlost na snadno ovladatelnou míru. Když už byl téměř nad zemí, spustil nohy dolů a dosedl klidně a vyrovnaně na špinavou dlažbu opuštěné uličky poblíž kontejnerů Misty Smaller and sons. " ........ Tohle přece JE pocit ......

Chodíte městem

Jdete ulicí a znáte smysl toho, co děláte. Vaše chůze je přesun. V prostoru i čase. Ale ten by byl, i kdybyste si sedli na chodník. Zeměkoule by s vámi letěla nekonečným vesmírem, o změně času netřeba hovořit.

Věci kolem, věci, které jsme sami vytvořili, se pohybují s námi. V čase i prostoru. Jak víte, jejich barvy neexistují, jen lom světla. Jejich velikost či malost závisí na naší vzdálenosti od nich. Na relativitě pohledu. Na naší vlastní velikosti. Svět. Dívám se kolem a nepřestávám žasnout. Ať už znám nebo neznám podstatu jevu, princip procesu nebo smysl existence něčeho, doplňuji si vlastní kategorii zkoumání. Estetično. Tedy šimravično na hrudi. Chvění způsobené uchopováním pomocí sebe. Pomocí srdce a duše. Moje kategorie vnímání je čistě subjektivní. A to není špatně. Díky subjektivitě jsme každý jedinečný. A to taky není špatně. Přesto na tom světě hledáme stejné, obdobné, souhlasné. Družíme se a sdružujeme.

Do dvojic, skupin, státních zřízení. A když se nabažíme stejnosti, vrháme se do hledání různorodého. Nakonec přijdeme po tomhle koloběhu (protože pokus střídání stejné-různé sveřepě opakujeme poměrně dlouho) na to, že to, co se děje zvenčí té naší dvouokaté budky, se tvoří uvnitř. Tvoříme svůj svět. Svůj smysl. Prostor. Čas. Jdeme ulicí, ať už pomyslnou nebo skutečnou a nakonec se dobereme poznání, že ve výsledku jde o ono subjektivní vnímání estetična. Nabíráme pocity jako rybáři úlovek, a některé ryby pustíme zpět do proudu, jiné si upečeme na česneku. Hmm, co si ji dát na grilu. Ryba na grilu není špatně. Nakonec umřeme. A zbyde po nás "jenom"  .. pocit. Jací jsme byli, KÝM jsme byli pro ostatní lidi. Budou nás hodnotit svým vlastním sítem estetična, opřeným o životní zkušenosti. Naše činy jako ulovené ryby. Něco pustí, jiné mňam hodí na gril. Jdu ulicí a znám smysl toho, co dělám.

nový fotky v různých galeriích

tadyhle vlevo mrkněte do galerií, přibyly tam nový fotky,třeba:

fotopoezie srdce omyje

..více ve fotogalerii

Frank Downer - Případ ukradeného ryzáka ... část 5

Znáte ten pocit, kdy se něco děje, vy ještě nevíte co, ale víte, že byste to už dávno vědět měli? Takové to "stojím na kolejích a jede vlak, co jsem to chtěl?"? Pak na vás hupne mohutné aha a mrazivých pupínků na kůži byste se nedopočítali. Přeběhnou po straně lícních kostí přes krk dolů někam k rozdivočele klopýtajícímu srdci a ta vlna je jako když vichřice přeběhne po koberci s dlouhým vlasem. Když se to přežene, můžete si uhnat docela pěkný infarktík. Tak tenhle pocit jsem měl po probuzení v mé, teď už pomalu oblíbené, ubytovně v patře domu barevně nesladěného s okolím. Pootevřenýma očima s hlavou v nepřirozeném záklonu (to chlast se spáči dělá) jsem zaregistroval nehybné modré nohy stojící velmi těsně blízko vedle mojí pelesti. Ježíšmarjá, (a teď si tam doplňte ten pocit, co jsem před chvilkou popisoval), můj ty bože, vyskočil jsem, což mi navíc slušně odkrvilo hlavu, co to … . Jak vidíte, kdybych byl ve skutečném nebezpečí, skutečně už bych byl posmrti. Takhle jsem ihned po několikavteřinové mdlobě na druhý pokus zaostřil a uviděl přes zrnící obraz pošmourné ranní reality šklebící se vousatou tvář Louise Magnola, který se prozměnu pokoušel zaostřit na mě.

"Kde ses tady, proboha .."

Na moment mi nehybně se šklebící Louise připomněl tu nemilosrdně milou paní dole z recepce, ale nastupující tsunami nevolnosti jsem zaplašil myšlenkou na něco hezkého (placatka s vyrytým lvíčkem na boku). Louise, doteď v mírném předklonu, který mu měl pomoci zjistit, jestli jsem to opravdu já, se narovnal jako čáp v mokřině plné žab, tedy jakože se mu moc nechce, ale už ho bolí záda. Oddechl jsem si. Podruhé. Potřetí. A ještě jednou. Debil. Posadil jsem se na posteli a ukryl časem a způsobem života zničenou tvář do dlaní. Vzduch, který se mi od dlaní odrazil zpět k ústům, mi připomněl, že placatka glenfiddichu zmizela příliš rychle a že jsem po zuřivém šmejdění objevil na patře malý kumbálek s chlastem. Měli tam slušnou zásobičku ardbegu, což je má asi čtvrtá nejoblíbenější skotská. Měli. Je mi blbě.

                Louisi, co tu, proboha, děláš, moh jsi mi přivodit smrt."

Louise z doků se usmál, co mu kůže v obličeji dovolila, a několikrát soustředěně žvýknul sousto tabáku, které se mu zhmotnilo v ústech.

                "Franku, Franku, nebejvals takovej poseroutka", vypadlo přidušeně z usmívajícího se dělníka.

                "Louisi, Louisi, viděl ses někdy z třiceti centimetrů těsně po probuzení?", vypadlo ze mě jakoby samo.

Chacha, zasmál se chlapík a dal si ruce v bok. Nebyl nejmladší, ale díky tvrdé práci to na něm nebylo moc vidět. Džíny s laclem i košile s kostkovaným vzorem nesly stopy po věčném utírání oleje, kolomazi a asi sazí a hrozily, že ač naprosto rozdílných barev, brzy se slejou v jednu barvu společnou, zřejmě ještě nikým nepojmenovanou.

                "Povídej," vylezlo ze mě, protože mi došlo, že od přístavu je to sem několik kilometrů, a že Louise Magnol nikdy nevlezl do jakéhokoliv dopravního prostředku, takže se sem musel trmácet pěšky.

"Hele, a jaks mě vůbec našel, vždyť snad sakra nikdo neví, kde jsem, nebo ne?"

Magnol se na mě podíval a usmíval se očima.

"Máš mě za svýho kámoše proto, že přesně vím, kde a kdy je
osoba, která je v tenhle moment důležitá. Teď jsi pro mě důležitý ty, včera to zas byl Emille Morgan, hm."

Louisova poznámka mě zaujala. Jednak mi vůbec nevysvětlil, jak mě našel, jednak přinášel zcela zásadní informace.

                "Tak se posaď, Louisi, tamhle jsou nějaké židle, přisuň si sem jednu. A nechceš si loknout, ještě tady zbyla trocha .."

                "Ne, díky, Franku, vždyť víš, že nepiju. Ale posadím se."

Nepije? Měl jsem dojem, že jediné, jak ho znám, je nad kartami a s flaškou chlastu otočenou ve vzduchu dnem vzhůru. Nebo že by to nebyl on? Už se mi ty lidi slévají.

Louise rozvláčně popisoval, co včera viděl. Bylo to jako zpomalený film, který vás zajímá, ale tímhle tempem akorát tak stíháte zapomínat, co bylo tři věty zpátky. Nakonec jsem se všechno dozvěděl a myslím, že jsem musel omdlít, usnout nebo na chvilku umřít nebo tak něco, protože když jsem se po Louisově poslední větě (co jsem si pamatoval) rozhlédl po místnosti, nebyl tam. Nicméně měl jsem zvláštní, zřejmě tělesně ani duchovně nevysvětlitelný pocit, že v místnosti nejsem ani já, což mi bylo krapet nepříjemnější, než že tam není Louise. Musím ještě chvilku spát, prosííím.