Frank Downer a Případ ukradeného ryzáka

 

                                                             

 

Nechtělo se mi ani umřít, ani žít dál. Bourbon ve sklenici obtékal kostky ledu a stíny z ulice vytvářely v místnosti atmosféru poklidu a míru. Seděl jsem ve svém oblíbeném křesle a pokoušel se nemyslet na silnou bolest, která prostupovala každičkým kouskem mého těla. Nestává se mi často, že bych dostal takovouhle nakládačku, ale v týhle branži prostě sem tam něco přiletí. Kate bude zase posté chtít, abych jí dal zapravdu ohledně téhle práce. Musel jsem se pousmát - a jestli přijde sem, tak taky ohledně tapet. Tenhle byt-kancelář se mi povedlo získat především díky laskavosti jednoho přítele. Tehdy to bývaly kanceláře nějaké účetní firmy a v tomhle stylu to tady všechno zůstalo. Dal jsem si sem akorát postel a tohle křeslo. Ale jednu věc tady účtaři měli parádní, i když je to asi sotva zajímalo. Výhled z dvanáctého patra dokázal přispět k někdy tolik potřebnému nadhledu jako máloco.

 Teď to ale moc nešlo. Ti tři chlapíci mi chtěli dát najevo, že si mám vzít raději dovolenou než čmuchat kolem záležitostí jejich šéfa. To ovšem nepřichází v úvahu. Za ten přepychový výhled je třeba náležitě zaplatit. A lidi, kteří si mě najmou, mi dají peníze jen za práci, která je dokončená. Protože nemám nijak zvlášť v oblibě bílé pláště, spolehnu se, jako už poněkolikáté, na léčivé schopnosti doktora bourbona.

 

                                    *

 

Včera v podvečer jsem se nechal taxíkem odvézt za město, na odbočku k úzké lesní cestě vedoucí ke statku, stájím a venkovskému sídlu Emille Morgana. Nemám rád tyhlety týpky, kteří se ohánějí spoustou peněz a myslí si, že si za ně můžou koupit cokoliv a kohokoliv. Možná v tom bude ode mě troška závisti, taky by mi nevadilo nechat si k bazénu nosit long drinky od spoře oděných barmanek. Nicméně to mi případně pomůže jedině v udržení správného provozního naštvání, abych se držel stopy jako ohař. Každé soukromé očko podle mě má něco, co ho pohání. Nějaká malá soukromá válka odrážející křivdy minulosti nebo touhy okamžiků příštích. Zabouchl jsem za sebou dveře taxíka a vydal se na takovou malou letní procházku.

Podle informací měl být statek odsud asi dva a půl kilometru daleko. Jednak jsem se chtěl přiblížit pokud možno nepozorovaně, jednak jsem poslední dobou trochu moc seděl na zadku a Kate si čas od času neodpustí poznámku o čím dál tím méně sportovních rysech mé postavy, takže jsem usoudil, že trocha pohybu mi jenom prospěje.

 Úkol, na který jsem najatý, je vlastně docela jednoduchý. Zjistit, jestli Morgan byl tím, kdo ukradl mému klientovi ze stájí slavného hřebce. Nechápal jsem, nač by někomu, kdo bydlí ve stejném městě, měl být lehce rozeznatelný kůň, ale dostalo se mi vysvětlení, že takoví šampioni se zcizují především kvůli genům. Nemusí se už do smrti objevit nikde na závodní dráze, ale kvality, které v sobě nosí, předá svým potomkům. A kvalitní krev je základem úspěchu dostihových koní.

Když jsem dorazil k ohradě, ohraničující pozemky, ke kterým jsem mířil, lehce zchvácený jsem se proklínal kvůli nápadu udělat něco pro své zdraví. Zezačátku jsem asi nasadil příliš vysoké tempo a teď jsem funěl jako po maratonu na olympiádě. Opatrně jsem přelezl ohradník, kterým ve třech čtvrtinách výšky procházel drát elektrického vedení. Emille choval krom koní také hovězí dobytek, především ty druhy, které poskytují ty obrovské výtečné steaky. To je jediná věc, za kterou můžu Morgana pochválit.

 Doufal jsem, že se dostanu ke stájím koní dříve, než si mě všimne některý obyvatel téhle ohrady. Odjakživa mívám zvláštní pocit v kolenou, když na mě útočí zvíře s větší hmotností, než mám já. I přes pomalu se rozprostírající šero soumraku jsem zahlédl stádo budoucích steaků pást se ve vzdálenosti asi dvě stě metrů ode mě. Podstoupil jsem tohle riziko s tím, že se vyhnu jinému, totiž hlídačům rozestaveným podél příjezdových cest.

 Až na malé vzrušení ke konci diagonální cesty pastvinou, proběhla cesta celkem klidně. Když už jsem se jal přelézat ohradník, přiběhl se na mě podívat jeden pěkně rohatý dáreček, a kdyby se mi nohavice nezachytila za oko pletiva, mohlo to být docela snadné. Ale stihl jsem to a mohl na tu příšeru udělat obličej vypovídající cosi o mém názoru na hovězí mozek. Prostě je nemám rád.

Podél nízkých budov s malinkými podlouhlými okýnky jsem se plížil k místům, kde jsem tušil koňské stáje. Snažil jsem se držet ve stínu a tahle taktika mohla docela dlouho fungovat, kdybych ovšem nezavadil loktem o kolečko opřené o jednu ze zdí. Rámus, který to způsobilo, plus rámus, který způsobilo to, že jsem se ho snažil zachytit, okamžitě přitáhlo nevítanou pozornost tří strážných. No a zbytek už je nabíledni a následky pociťuju ještě dnes ráno.

*

 

Nikdy jsem nepochopil, co ke mně Kate táhne. Ona je fešná čtyřicátnice a snaží se prosadit mezi záplavou žen a mužů nabízejících pojistné smlouvy lidem, kteří nechápou, proč by si měli dát cokoliv pojistit, a taktéž nechápou, jak takhle protivnou práci může někdo dělat. Já jsem o deset let starší než ona a prošel jsem víc zaměstnáními, než Kate podepsala smluv. V současnosti jsem na volné noze a lovím zločince, hledám ztracené předměty a provádím jinou důležitou detektivní činnost.

 Nikdy jsem se Kate neptal, proč si nezaložila vlastní rodinu a ona se mě na oplátku neptá, odkud znám lidi z obou břehů zločinu. Ani ona, ani já se nesnažíme mít spolu nějaký vztah. Zřejmě jen potřebujeme někoho, kdo v tomhle světě představuje nějakou jistotu. Někdy se nevidíme týden, jindy tři měsíce. Pak zajdeme na pivo a jen tak si popovídáme. Věřte mi, že po všech těch hovorech s lidmi, kteří si neustále na něco hrají, lžou, předstírají zájem nebo nezájem, nebo cokoli jiného, je to balzám na nervy. Kate si někdy nemůže pomoct a přenáší do naší konverzace něco z ženské starostlivosti, a tehdy si já nemůžu pomoct a vnesu do naší konverzace něco z mužského buranství. Prostě takhle.

Zazvonil telefon. Většinou volají lidé, které už znám. V telefonním seznamu je vedle mého jména jen uvedena praxe soukromého očka. Nic víc. Takže se mi většinou ozývají spíš lidé, kteří na mě dostali kontakt od někoho jiného, nebo lidi, kteří souvisejí s případem, na kterém pracuju. Píchlo mě v žebrech, když jsem zvedl jsem sluchátko. „Downer“, ztěžka jsem vydechl a snažil se popadnout dech. „Dobrý den, Franku,“ zazněl hlas, který mi nikoho nepřipomínal. „My se známe, pane...?“, nechal jsem úmyslně otázku otevřenou. „Vy mě neznáte, ale já vás znám, a to úplně stačí, Franku“, pronesl volající samolibě. „A dnes je to naposledy, co s vámi mluvím takhle slušně. Pokud nepřestanete čenichat kolem věcí pana Morgana, bude včerejší varování jen lehkou rozcvičkou proti tomu, co přijde, Franku. Doufám, že si rozumíme.“ 

Začínal jsem mít toho blba tak akorát dost. „Pokud si máme rozumět, pane Tajemný, začneme u toho, že pro vás jsem pan Downer. A co se týká vašich výhrůžek“, těžko jsem dořekl poslední slova, protože mě zase hrozivě zabolelo v žebrech, „strčte si laskavě tyhle kecy do prdele.“ Na druhém konci drátu bylo chvíli ticho. Čekal jsem, jestli ještě něco přijde, ale pak klaplo sluchátko, jak volající hovor ukončil. Blbec. Mám úplně nejradši tyhle chytráky, co se schovávají za telefon a dělají se důležitými. Když jde o samotnou akci, sedí někde v kanclu nebo na barové stoličce a jen zpracovávají informace z terénu. Dobelhal jsem se k oknu, přece jenom tenhle výhled je opravdu k nezaplacení. Povytáhl jsem rolety a přimhouřil oči proti probouzejícím se paprskům. Město se pomalu začalo protahovat a zívlo unavenou řekou v dálce na pozdrav novému dni.

V tom se otřásly dveře od bytu jako by do nich někdo kopl. Zcela instinktivně jsem se přikrčil a sunul se k pracovnímu stolu, kde mám v šuplíku některé ze svých zbraní. Co to, sakra, mělo být? Udělala se mi slabá mlha před očima, jak jsem z úplného klidu přešel do energeticky náročné aktivity. Jojo Franku, ani rány tě nenechají si vylízat, hned ti skočí po kebuli. Šátral jsem prsty v šuplíku a nahmatal zbraň. Pak zase ty zvuky. Znělo to jako...jako kdyby někdo přibíjel obraz. Zcela jasné rány kladivem do kovu špikujícího moje vchodové dveře. Co to dopr .... . Vyrazil jsem směrem ke dveřím. Pošlu jim tam pár kulek na uvítanou. Byl jsem už na dva tři metry od dveří, když rány přestaly. 

Zastavil jsem se a zvedl zbraň. Najednou se rozkřičelo několik vrtaček najednou. Bylo pro ně otázkou okamžiku, než projely mými dveřmi a zase zmizely. Pak novými otvory vlezlo dovnitř šestero husích krků a z jejich konců začal mohutnými přívaly tryskat benzín. Vypálil jsem doprostřed dveří a zároveň ucouvnul před sprškou, která dopadla na mé nohy. Ještě tohle. Došlo mi, že střelba mi teď už nepomůže a ucpávání šesti přívodů kapaliny taky ne. Stačilo, aby kdykoli někdo na druhé straně škrtl sirkou a ....  . Zavřel jsem dveře vedoucí na chodbičku a chystal se na krizové opouštění svého bytu. Otevřeným oknem se dá vylézt na patnácticentimetrovou římsu venku, která vede v každém patře pod oknem kolem dokola.

 S bolestivou grimasou jsem neváhal a vylezl ven do otevřeného prostoru ve výšce asi čtyřicet metrů nad zemí. Můj ty bože, za zavřenými okny mívá tenhle výhled docela jiný rozměr. Přitisknutý hrudí ke zdivu, začal jsem se sunout do strany. Prsty jsem se přitom přidržoval spáry ve zdi a ještě jsem si stačil všimnout holuba, který se usadil jen pár decimetrů nad mojí hlavou na okraj ploché střechy. Myslím, že to nakonec vyhrála zapálená sirka. S ohlušujícím rachotem vyšlehl z mých oken ven plamen a společně s ním střepy skla, kusy zdiva a kdovíčeho ještě. Jak se dům otřásl, zakymácel jsem se na svém stanovišti, a jak jsem s námahou držel balanc, znovu mě zabolelo všechno, co ve mně snad bolet mohlo. Zařval jsem bolestí a vztekem a jediným zadostiučiněním pro mě bylo holubí pírko snášející se vedle mého obličeje dolů.

 

   *

 

Sedě na zemi na střeše jsem ztěžka oddychoval. Z míst, kde jsem ještě před chvílí míval byt, se valil kouř a zezdola z ulice už bylo slyšet sirény přijíždějících hasičských aut a policejních hlídek. Přemýšlel jsem o tom, co se právě stalo. Pan Tajemný na sebe nenechal s odpovědí na mé nezdvořilé chování dlouho čekat. Oprášiv si břicho od špíny, jak jsem se tiskl ke zdi, jsem se zadíval na nebe. Nikdy jsem tady nahoře nebyl. Taky řekněte, kolik lidí čistě z romantiky vyleze během svého života na střechu svého činžáku. Tenhle aspekt života soukromého detektiva je k nezaplacení. Dostanete se do situací, které by vás jinak ani ve snu nenapadly. Zvedl jsem se, zatracený žebra, určitě mi kvůli těm grimasám přibyde pár vrásek, a došel k plechovým dveřím vedoucím k požárnímu schodišti.

Dole na ulici byl mumraj. Hasiči, policajti, zdravotníci, novináři (kteří šli náhodou kolem, to určitě), obyčejní pracující, které drama pondělního rána zajímalo víc, než to, za čím původně spěchali do práce. Nechal jsem je jejich zájmům a rozhodl se vydat se proti proudu ulice. Vítr foukal o trošku víc, než by bylo příjemné, takže jsem zvedl límec a plul vlastním světem jako ledoborec, jehož účelem je bořit, ale na druhou stranu bez masy ledu kolem sebe postrádá smysl svojí existence. Věčně zamrzlé krajiny mají pro ty, kdož už uvykli se v nich pohybovat, nekonečně unylých půvabů. Jejich historie i jejich budoucnost je ale vždycky zajímavější než jejich přítomnost. Nebo to tak aspoň cítí.

Byl jsem zvyklý, když přišla chuť, zastavit se na pár piv a jednu Bloody Mary v putyce Bílá labuť. Vždycky jsem přemýšlel, proč „Bílá“. Ten název tím ztratil šanci být jakkoli originální. Černá, dřevěná, červená, mrtvá, tančící, cokoli, ale bílá? Nicméně Smutnej Pete, majitel a jediná obsluha v tomhle pajzlu, byl můj nejoblíbenější barman, … minimálně v téhle ulici. Nabídka nápojů tady je už asi třicet let nejspíš stejná. Dva druhy piv, jeden koktejl (že by proto byl můj oblíbený?), dva druhy čaje, kafe s rumem, kafe bez rumu, jeden bourbon, jedna vodka, a to je asi tak všechno. Ale lidi sem choděj rádi. Smutnej Pete kdysi koupil tohle místo jako obchod se dvěma místnostmi. Druhá místnost byla sklad. Pete chtěl prodávat jakési smíšené zboží. Ale nakonec převládla jeho láska k chlastu, vyboural stěnu a udělal z toho bar. Chodím si sem sednout, když za sebou potřebuju zavřít dveře a bejt sám se sebou. Bílá labuť je plná zákoutí. Mezi dřevěnými lavicemi se plouží smutnej Smutnej Pete, a občas je i sám překvapený, že za tím či oním rohem ještě někdo sedí. Ale tady si nikdo nestěžuje, že by nebyl dostatečně rychle obsloužen. Sem si choděj lidi odpočinout. A to, co si objednali, pijou tím správným tempem tak, aby až půjde Pete zase okolo, aby jim to vyšlo.

Sedl jsem si k oknu, opřel se o lokty a rukama si podepřel bradu. Nebyl to smutek, člověk vždycky jde zase dál a zas taková ztráta to nebyla, kancelář (a byt) je jenom kancelář (a byt), ale jde o to, že někomu tahle situace stála za všechnu tuhle destrukci. Právě v okamžiku, kdy se odněkud objevila ruka Smutnýho Peta a obšťastnila mě půllitrem piva, jsem nabyl přesvědčení, že za touhle malou legrací s ukradeným koněm bude něco víc. Něco, nač bude třeba se zevrubněji podívat.

Druhý den ráno jsem se probudil a přemýšlel o dvou zcela zásadních věcech. Zaprvé – proč se tak často moje chvilkové návštěvy putyky zvrhnou v několikahodinové cosi, co končí v mlhách silnějších než ranní opary řeky Chuang Che, a zadruhé, kde to, zatraceně, jsem a spím?! Vzepřel jsem se na loktu a palanda pode mnou hrozivě zavrzala. S přemáháním jsem se rozhlédl. Všechno kolem bylo cizí, smrdělo jako doupě, kde se stovky let postupně schovávaly desítky bojovníků odboje a vůbec, odkdy Picasso fušuje do reality. Z hloubky vlastní prázdnoty jsem začal lovit těžko dosažitelné vzpomínky. Co jsme to proboha pili? A s kým? Dvě piva, jednu Mary, to ještě sám. Potom Pete… Pete? Ten přeci nikdy s nikým nepije?! Dokonce myslím, že jsem ho ani nikdy neviděl sedět. Přesto bych přísahal …. A taky jsem měl dojem, že Pete mluvil, což je taky věc neobvyklá, obvykle jenom kývne a vy mu kývnete zpátky, jakože dneska samozřejmě zase to samé (a mohli jste přijít poprvé po deseti letech, co jste tu nebyli, a zase, kývnutí, kývnutí…pivo, Mary). Proč by Pete se mnou mluvil? No dobře, mluvil, vzpomenu si později, a co se dělo pak? Pete přivedl nějakého kluka, vypadal asijsky, ale věk tak dvanáct let, podpíral mě a vedl falešně nasvícenou tmou, rosa mě studěla za krkem. 

Nechtěl jsem, aby se o mě staral malej Číňan či kdo, ale nohy mi moc nesloužily, vypili jsme s Petem velký množství strašných věcí, myslím věcí, které se pijou jen na asijských tržnicích po soumraku nebo tak něco. Proč ten Pete se mnou mluvil? Proč mám pocit, že to bylo naléhavé? Kluk mě vlekl snad přes půl města. Nakonec zaklepal u jedněch dveří. Bum. Už si vzpomínám. Tady v patře je..ehm, ubytovna, pro slečny, které pracují dole. Teď tu ale děvčat moc není a několik pokojů je volných. Promnul jsem si oči. Bože, to ještě tak, až budu Kate vyprávět, že na mě mluvil Smutnej Pete, že se mnou něco nejspíš zakázaného pil, že mě zachránil malý Asiat, že jsem strávil noc v bordelu, tedy čistě ozdravný pobyt, hm Franku, jde to s tebou zase tím správným směrem. 

Usmál jsem se pod pomyslné vousy a posadil se. Žebra se připomněla, aby toho nebylo málo, a to už jsem se musel opravdu začít smát. Chraplavý zvuk, který mi vyšel z úst, měl pramálo společného se smíchem, ale byl to můj zvuk, tak co. Potřeboval bych kafe. Tedy ne, že by mi chutnalo nebo pomáhalo, ale lidi ho v těchhle chvílích pijou, ne?

 

                   Kate jsem zavolal z budky. Podle hlasu byla ráda, že mě slyší, a já, přiznejme si to, jsem byl rád, že slyším ji. Nechal jsem se pozvat na snídani, udělala volská oka, kus slaniny, tedy spíš špeku, omlouvala se, že nic lepšího nemá, že to zbylo od vaření, ale to mi bylo úplně jedno. Měl jsem dojem, že jsem už tři dny nejedl, a snad i to protivný kafe z hrnku, o který jsem se spálil do rtu, mi udělalo dobře. Kate pak už musela jít, nechala mě, a to mě dost překvapilo, ať u ní zůstanu, osprchuju se, klidně si odpočinu, a tak. „Pak jenom zabouchni, stejně tu není co ukrást,“ zašveholila, zavoněla ve vzduchu něčím, co bych asi nazval levandulí, cvakly dveře a já zůstal v jejím bytě sám. Bylo to vlastně úplně poprvé, co jsem byl u ní doma. Taky znáte tenhle zvláštní pocit, kdy jste poprvé doma u někoho, koho už dlouho, a myslíte si, že dobře, znáte? Pak si to všechno dáváte dohromady, objevujete nová zákoutí duše svého přítele, některé souvislosti až teď do sebe zapadnou, jste v jeho soukromém, vnitřním světě. Nechtěl jsem jí brát její soukromí, ale stejně mi to nedalo, aspoň trochu se neprojít a necítit její přítomnost v místech, kterým ona důvěřuje, kde se ukládá na pohovku večer, když je unavená, ve věcech, které bere do ruky jen ona. V celém bytě byla cítit Kate, možná to bylo tou levandulí, všude byly kousky jejího života, minulost, přítomnost, i trocha věcí příštích. Cítil jsem ohromný příliv energie z toho, že mě tady nechala, ten osvobozující pocit důvěry, tu volnost.

                                                    

                                   *

 

Když jsem vyšel z Katina bytu, mírný déšť mě překvapil svojí nepříjemnou vlezlostí. Možná to udělala ta změna postředí, snění, vůně a skoro dokonalý řád u Kate a teď najednou skrz šedivou mračící se záclonu do očí bodající naštvané slunce, které nemělo dost síly na to, aby ovládlo ranní ulice. Drobné provázky deště, to nebyly kapky, ale deseticentimetrové šňůrky upletené z jehličí horské jedle. S každým dotekem zanechávaly na kůži malou neviditelnou řeznou ránu a to mě vážně dost krkalo. Přidal jsem tedy do kroku, abych už zmizel z toho přírodního pekla, já vím, hurikán je horší, ale hlavně abych už vyřídil tu malou záležitost s Petem. Pete aby mluvil, hm, to opravdu snad bylo jen jakési omámení látkami, na které ani mé lihumilné krevní řečiště nebylo připravené. A kde vzal, hernajs, toho malýho Asiata? A .. zabraný do myšlenek přiblížil jsem se k Bílé labuti řekl bych skoro na dostřel a ano, mám otevřenou pusu dokořán .. něco, co se nestalo minimálně minulých 5000 let, se dělo právě teď … u Smutnýho Peta bylo zavřeno. 

To snad ne! Dřevěné dveře přes ty obvyklé prosklené. O těch jsem ani netušil, že tam jsou. Třeba nebyly. Třeba se mi to všechno ještě zdá. Snídaně u Kate by tomu odpovídala. Určitě. Určitě ještě spím v tý smradlavý díře a dole se páchají hříchy proti cudnosti a plní tajné sny čerstvě dospělých papínkových mazánků. Určitě zavřu oči, otevřu a všechno se poskládá tak, jak má. Aspoň něco musí fungovat tak, jak má. Aspoň Bílá labuť. Kde si, doprdele, dám teď Bloody Mary? Chci říct, co se asi stalo chudákovi Smutnýmu Petovi. Došel jsem až ke dveřím a pokusil se je otevřít. Taková ta marná snaha, ale aspoň si nepřijdete jako hlupák, když pak někdo přijde, otevře a řekne „Vždyť stačilo vzít za kliku“. No tak teď jsem si sice nepřišel jako hlupák, ale nic mi to nepomohlo. Zabouchal jsem. Pak jsem bouchal do různých míst, která vypadala, že budou vydávat zvuk, jenž by mohl někoho uvnitř upozornit, že tu jsem. Nikde nikdo. Herdek. Kopl jsem do zdi. Také dobrý nápad. Teď mě ještě bolí prsty. Ježiš, jestli je to zlomené. Obejdu blok a zkusím najít dveře, kterými bych se dostal do vnitrobloku a vlezl do podniku zezadu. Jednou jsem viděl, že tam Pete přebíral nějaké zboží, tak by měla být možnost se tam také nějak propašovat. Dám vám jednu radu. Když obcházíte blok zleva, jediné dveře, kterými se lze dostat do dvora, jsou těsně vedle těch původních vpravo. Tedy, rozhodnete-li se jít zleva, zasmějte se tomu triku a přejděte rovnou k těm správným. 

Takže jsem prošel vedlejšími dveřmi zprava u Peta na dvůr a nakukoval skrz špinavá okýnka do svého oblíbeného podniku. Helemese, támhle je moje místo. Tamhle sedává ten opičák v kovbojském klobouku, tamhle …. srdce mi vynechalo – vždycky, když se stane něco, na co nejste připraveni, tak zrovna tohle srdce udělá – musel jsem rukávem otřít ještě další kus olepeného a zaprášeného skla, abych pořádně viděl. Nejdřív jsem zahlédl jenom ruku, pak rukáv obvyklé Petovy róby a pak další části Peta. Nebyly pohromadě. Normálně mi nevadí vidět věci, které jinými silně otřesou, ale když máte k někomu řekněme osobní vztah, je to vždycky trochu jinak. Vylomil jsem dveře do lokálu, prošel úzkou chodbičkou a nezabočil ke stolkům. Trocha ledu, rajčatová šťáva, 4 cl vodky, nebo dneska radši 5, worcester, tabasco a opřel jsem se o bar. Smutnej Pete byl skutečně všude. Jenže dneska nebylo koho obsluhovat. 

Napil jsem se. Všechno vypadalo normálně. Nábytek na svém místě. Oblíbený čmuch tohohle místa. Klid jako vždycky. Jenom Pete už se tu šourat nebude. Odlepil jsem se a šel se podívat ke svému místu. Na mé židli něco bylo. Zřejmě to někdo myslel jako znamení. Zřejmě se někdo dobře bavil. Zřejmě mě někdo dobře zná a sledoval moje kroky. Uvědomil jsem si, co to znamená a otočil se na patě a vyletěl pryč. Musím z nejbližšího automatu zavolat Kate, protože tohle někdo zatraceně přehání. Protože tady přecejen asi někomu hoří koudel u zadku. Bohužel právě teď i mně. Kašlal jsem na to, co na vyraženou dvojici předních dveří řeknou lidi, a hnal se, co mi nohy stačily, bože mně je blbě, zavolat Kate. Na zápraží ležela sklenice od nejrychleji vypité Bloody Mary v mém životě, na židli u mého oblíbeného stolku seděla naprosto hnusná hlava Smutnýho Peta.

 

                               *

 

Telefonní automat dělal přesně to, co bych od něho čekal, tedy nefungoval, krám jeden podělanej. Katina kancelář je odsud asi pět bloků, tak bych snad mohl … pěšky. Není nic lepšího poránu, než adrenalinem napumpovaný běh s bolavými prsty na noze, několika panáky alkoholického koktejlu v sobě a lidi, kteří se naprosto mistrně pletou pod nohy. Toho dne byste nenašli lepší sestavu zakopnutí, pádů, shozených předmětů a rozčilených tváří posílených hrozícími pěstmi. Franku, Franku, co to zase děláš. Dofuněl jsem před dům, kde se mačkají kanceláře těch nejšílenějších pojišťováků, co město má, a vrazil do dveří. Ještě do patra, a pak už jen … najít, tu správnou místnost. Kate sdílí svou kancelář s třemi dalšími zoufalci, prostě se u stejného stolu střídají tak, jak je potřeba nebo možné. Vždycky je dost velká naděje, že zbytek party někde běhá po městě nebo si léčí duševní rány někde, kde to nežije. Kancelář byla prázdná. Hernajz. Ale je odemčeno, tak snad …. 

Kate vyšla zpoza rohu, zřejmě byla ve druhém patře, kde sídlí vedení, to znamená ti, kteří byli dostatečně úspěšní, nebo jsou na stejném místě dostatečně dlouho. Nesla pěknou hromádku papírů a nějakou krabičku. Nejdřív se zatvářila překvapeně ona, pak hned já. Ona proto, že mě vidí, já proto, že jsem uviděl chlápka, který vyšel ze dveří od toalet po straně. Chlápek ani nevypadal, ani se netvářil, jako někdo, koho zajímá pojištění. Vypadal jako někdo, koho zajímá zabíjení lidí. Tedy ne že bych byl tak výtečný psycholog a poznal jeho podstatu z rysů jeho obličeje nebo postoje. Značně mi napověděla bouchačka, kterou vytahoval z vnitřní kapsy dlouhého kabátu, ježiš, ten kabát se k němu vůbec nehodí, vypadá jak hastroš z kukuřičného pole.

 Hastroš reagoval rychle, já ovšem taky. Myslím, že dřív, než ke Kate doletěla má slova „K zemi“, k ní doletěla má placatka poslední záchrany, kterou si nosím pro případy nouze s sebou ve vnitřní kapse. No jo, někdo tam má pistoli, někdo placatku. Placatku jsem ale nenabízel takto zbrkle své přítelkyni, nýbrž příliš vysokému čelu hastroše se zbraní. Výstřel mlaskl o zeď, hastroš sebou kecl na zem, papíry a krabička se serepetičkami letěly vzduchem, já směrem k výjevu, který by stálo za to namalovat. Vrhl jsem své netrénované, ale o to těžší, tělo, na tělo zabijákovo. Kate křičela, což situaci jednak dodávalo na dramatičnosti, jednak mě to dost štvalo. Já po dopadu hekl, zabiják taky hekl. Myslím, že jsem nám oběma vyrazil dech.

 Na vteřinku mě zaujala moje placatka, ležící hned vedle, přece jen v ní mám svůj oblíbený dvanáctiletý glenfiddich special reserve, a ne nějakou ucintanou brandy. Ale pak už mou pozornost opět upoutal hastroš. Jeho pěst v mém obličeji znamenala, že je nespokojen s vývojem situace. Já byl nespokojen s pěstí ve svém obličeji, tak jsem mu ukázal, jak nepříjemné to je, a hleďme, taky se mu to nelíbilo. Chvilku jsme si takhle dělali věci, které se nám nelíbily, mezitím jsem Kate pobídl k opuštění bojiště, tedy chrčel jsem „Vypadni“, a ona kupodivu poslechla. Venku houkly sirény, sice z dálky, ale přece jen, nejspíš někdo z přilehlých kanceláří udělal aspoň něco užitečného. Zabiják vzal nohy na ramena, já se sbíral o dost pomaleji. Aspoň jsem si prohlédl chodbu domu; dost oprýskané zdi a podlaha, která špiní kalhoty, minimálně když se po ní válíte.

 Kate byla zamčená ve své kanceláři a plakala. Otevřela po chvíli. Sedl jsem si vedle ní na zem, oba jsme ocenili glenfiddich a mlčeli. Detektivové v těchhle chvílích říkají věci, jakože je mrzí, že se to stalo, že to je to nejhorší na téhle práci, že jsou ohroženi vaši nejbližší a tak. Plačící dívky (i čtyřicátnice) vzlykavě přikyvují a situace je dost smutná. Detektiv pak odejde, zmizí z veřejného života někam do nejsmradlavější díry v okolí, posbírá hromady munice a všechny ty hajzly postřílí. Mezi mnou a Kate funguje jakýsi myšlenkový přenos bez potřeby dorozumívat se slovy, takže tohle všechno jsem říkat nemusel. Aspoň myslím.

 

                                 *

Přístav ve velkém městě je místo, které žije svým vlastním životem. Nezná den ani noc, dýchá jako mraveniště pěkně pospolu, aniž by se jednotliví mravenci znali. Lodě přijíždějí jako nadčasoví dinosauři, jedou pomalu, ale kdybyste se jim připletli do cesty, rozdrtí vás. Podobnost s mraveništěm pokračuje ve spleti neviditelných cestiček, po kterých se pohybují kolem sebe se nedívající lidé, zpětné zrcátko nepotřebující stroje a všechno se to proplétá podle zdánlivě neexistujícího scénáře. Když padne, jako teď, noc, rozkmitají se temnotou tisíce světýlek nejrůznějších barev. Když konstruujete stroje, palubní desky, kabiny, budovy, věže a vlastně cokoliv co svítí, bliká, osvěcuje, nebo i jen ukazuje barevná čísílka, nepřemýšlíte nad harmonií koncertu, které se vaše dílo na místě určení stane součástí. Myslím, že nad každým nočním přístavem stojí sebejistý soukromý dirigent, máchající hůlkou a přelévající jednotlivé barevné vlny ze strany na stranu, z místa na místo tak, aby v pozorném milovníkovi krásy probudil emoce jinde a jindy nedosažitelné. A přístav není lakomý. Do hry světel zakomponuje i zvuky, mnohdy neidentifikovatelné i zkušeným přístavním posluchačům. Tak jako les vytáhne po setmění z temných hvozdů zvuky, které se s denním světlem nepřátelí, vyplaví i vody přístavu přírodně-industriální symfonii pro zasvěcené. Poslouchej a dívej se.

Tma skrývá věci pěkné i nepěkné. Teď prováděla obojí současně. Emille Morgan seděl v tmavém autě a osobně dohlížel na nalodění nádherně stavěného anglického plnokrevníka Maxima. Ten idiotskej detektiv začal až příliš čeřit vody poklidné krádeže, na kterou tenhle podnik ze začátku rozhodně vypadal. Downer má štěstí. Nejdřív ne a ne vyletět do povětří, pak se zase beze zbraně ubránil pokusu o zaslání vzkazu pomocí likvidace té potrhlé pojišťovačky. Bude lepší Maxima na chvilku přemístit, než se ta drobná záležitost s Frankem Otravou vyřeší. 

Maximus měl přes sebe přehozenou deku, aby neprochladl. I tak bylo poznat, že jde o ušlechtilé zvíře s osobností, zdravým kořínkem a sebevědomím. Kůže na krku se mu leskla a jeho pohled rozhodně neprozrazoval strach z neznáma, byl-li zde nějaký. Nechal se vést po nakládací rampě, a kdyby někdo chtěl namalovat pěkný obraz, kde spolu ladí neporažený dostihový šampión a na pozadí ocelové žebroví rozkročených nákladních jeřábů, měl by jedinečnou šanci. Oči Emille Morgana potměšile zamžikaly a ústa vydala pokyn k odjezdu. Ústa lodního dělníka Louise, ukrytého za kontejnery opodál, vyplivla vlastně už úplně vyžvýkané sousto žvýkacího tabáku a oči vyslaly do mozku obrazy, které bude třeba předat Frankovi. Jo, starej Frank Otrava Downer má spoustu známých, a hlavně dokáže předvídat kroky svých protivníků. Aspoň některé určitě.

 

 

                  *

 

Nejdřív jsem si říkal, že nebude dobrý nápad vracet se do toho domu, kde jsem spal minulou noc. Ne že bych se bál nějakého poškození své pověsti, jednak mě v těchhle končinách nikdo neznal, jednak jsem nikdy žádnou dobrou pověst neměl. Spíš mě napadlo, jestli mě s tím malým Asiatem někdo nesledoval, protože já tedy rozhodně nebyl ve stavu, kdy bych byl schopen si na tohle dávat pozor. Vrátil jsem se tam proto, že mě napadlo vyptat se majitele, kdo je ten malý pomocník od Smutnýho Peta. Musel ho tu přece někdo znát, když mě sem přes půl města vedl, vyhověli mu a ještě po mně nikdo nechtěl žádné peníze.

Dnes jsem si konečně prohlédl budovu, která mě včera hostila. Dům působil nenápadně. Skoro bych řekl, že zvnějšku nemělo být poznat, o jaký typ podniku uvnitř jde. Díky tomu, že stál v okrajové části města, nebyla okolní zástavba nijak přehuštěná, ani nebylo dbáno na stylovou či barevnou sladěnost s domy kolem. Vypadalo to spíš jako oprýskaný zájezdní hostinec než jako dům rozkoší. Z ulice byla vidět dvě okna vpravo nahoře, okna, kterými jsem ráno uviděl nový svět. Svět bez Peta. Vešel jsem dovnitř. Menší vstupní hala a opět dojem zájezdního hostince. Za nízkým dřevěným pultem ukotveným dosti vratce mezi dvěma okopanými sloupy se zelenožlutošedou –kdysi snad bílou – omítkou seděl postarší pár, nejspíš manželé. Ježiš. Byli jako mlynář a mlynářka, a ne provozovatelé bordelu. Třeba to tak má vypadat. Nebo jsem spal včera ve mlýně maskovaném za zájezdní hostinec, nebo obráceně? Začínalo mi to být jedno.

 „Dobrý večer“, hodlal jsem se tentokrát uvést slušně.

 Starý kývl, aniž by se na mě podíval. Stará se na mě podívala a usmála se způsobem jako „ono to mluví“. Čekal jsem, že něco řeknou, něco udělají, nebo ..něco. Ale nic. Každý předvedl svůj minimalistický pohyb, který mohl znamenat cokoliv. Třeba se čeká, že budu komunikovat já, s tím nemám nejmenší problém, s pusou mám spíš problémy opačného rázu.

 „Vážení, rád bych …“. Starý se prudce zvedl, až jsem sebou cukl. Byl jako starý nesmrtelný kovboj v osamělém ranči děsící mladé (no prrr) pistolníky svou rychlostí. Už bych byl mrtvej. Aniž odtrhl byť jen jedno oko na vteřinu od černobíle zářící obrazovky, kde dávali dokument o zvířatech, která jsem neznal, svraskalé prsty vyhákly kroužek s klíčem od pokoje a daly mi ho. Ještě pořád koukal na ty potvory v televizi. Vzal jsem klíč, ale chtěl jsem se také zeptat na toho kluka.

 „Díky šéfe, chtěl jsem se zeptat…“ 

Otočil se ke mně zády a už zase seděl, aniž bych svou přítomností nebo snahou o komunikaci nějak přerušil tok vzdělávací euforie z poskakujících tvorů někde v savaně.

 „Chtěl jsem ..“.  Stará se na mě usmála zase tím voskovým úsměvem a nechala si ho na tváři. „Se pos……. . Smutnej Pete je mrtvej, mojí přítelkyni se pokusili zabít a já bych rád našel toho kluka, co mě sem včera přived. A nevím, jestli vám taky nehrozí nebezpečí.“

Musel jsem to říct. Všechno. I když mě nikdo neposlouchal. Starej se zase prudce zvedl a tentokrát jsem sebou cukl o trochu míň. Udělal dvě věci. Na papír, asi od salámu, něco naškrábal a podal mi ho. Přitom stihl sáhnout pod dřevěnou ohrádku jejich chlívku, nemůžu si pomoct, byli tam jak kozí rodinka, a do vzduchu velmi hbitě zvedl orezlou brokovnici hlavní nahoru. Stará umrzla v úsměvu, který jí šel nejlépe a upřímně, nebyl na ni nejhezčí pohled.

 Starý mi dal asi tak dvě vteřiny na to, abych mu z ruky vytrhl umaštěný papírek. Brokovnice sice nevypadala, že by ještě byla schopná střelby, natož zabíjení, ale zkoušet jsem to nechtěl. Dědek mlynář-kozel-kovboj se mě zřejmě snažil přesvědčit, že se nikoho nebojí. Pomyslel jsem si, že případní útočníci by spíš umřeli hrůzou při pohledu na úsměv jeho ženy, ale nahlas jsem to neřekl. Pokusil jsem se přizpůsobit způsobu jejich komunikace a promluvil výrazným pohybem svého obočí nahoru a dolů, mělo to znamenat jednak, že vidím, že jsou opravdu soběstační, jednak že moc děkuju za ten papírek. A to jsem ještě nevěděl, jestli na něm není seznam k nákupu nebo tak něco. Odešel jsem po schodech nahoru, než si lehnu, zkontroluju, jestli v placatce nezbyla ještě troška glenfiddichu. Zbyla.

 

  *

 

Znáte ten pocit, kdy se něco děje, vy ještě nevíte co, ale víte, že byste to už dávno vědět měli? Takové to „stojím na kolejích a jede vlak, co jsem to chtěl?“? Pak na vás hupne mohutné aha a mrazivých pupínků na kůži byste se nedopočítali. Přeběhnou po straně lícních kostí přes krk dolů někam k rozdivočele klopýtajícímu srdci a ta vlna je jako když vichřice přeběhne po koberci s dlouhým vlasem. Když se to přežene, můžete si uhnat docela pěkný infarktík. Tak tenhle pocit jsem měl po probuzení v mé, teď už pomalu oblíbené, ubytovně v patře domu barevně nesladěného s okolím. Pootevřenýma očima s hlavou v nepřirozeném záklonu (to chlast se spáči dělá) jsem zaregistroval nehybné modré nohy stojící velmi těsně blízko vedle mojí pelesti. Ježíšmarjá, (a teď si tam doplňte ten pocit, co jsem před chvilkou popisoval), můj ty bože, vyskočil jsem, což mi navíc slušně odkrvilo hlavu, co to … . Jak vidíte, kdybych byl ve skutečném nebezpečí, skutečně už bych byl po smrti. Takhle jsem ihned po několikavteřinové mdlobě na druhý pokus zaostřil a uviděl přes zrnící obraz pošmourné ranní reality šklebící se vousatou tvář Louise Magnola, který se pro změnu pokoušel zaostřit na mě.

„Kde ses tady, proboha ..“

Na moment mi nehybně se šklebící Louise připomněl tu nemilosrdně milou paní dole z recepce, ale nastupující tsunami nevolnosti jsem zaplašil myšlenkou na něco hezkého (placatka s vyrytým lvíčkem na boku). Louise, doteď v mírném předklonu, který mu měl pomoci zjistit, jestli jsem to opravdu já, se narovnal jako čáp v mokřině plné žab, tedy jakože se mu moc nechce, ale už ho bolí záda. Oddechl jsem si. Podruhé. Potřetí. A ještě jednou. Debil. Posadil jsem se na posteli a ukryl časem a způsobem života zničenou tvář do dlaní. Vzduch, který se mi od dlaní odrazil zpět k ústům, mi připomněl, že placatka glenfiddichu zmizela příliš rychle a že jsem po zuřivém šmejdění objevil na patře malý kumbálek s chlastem. Měli tam slušnou zásobičku ardbegu, což je má asi čtvrtá nejoblíbenější skotská. Měli. Je mi blbě.

Louisi, co tu, proboha, děláš, moh jsi mi přivodit smrt.“

Louise z doků se usmál, co mu kůže v obličeji dovolila, a několikrát soustředěně žvýknul sousto tabáku, které se mu zhmotnilo v ústech.

„Franku, Franku, nebejvals takovej poseroutka“, vypadlo přidušeně z usmívajícího se dělníka.

„Louisi, Louisi, viděl ses někdy z třiceti centimetrů těsně po probuzení?“, vypadlo ze mě jakoby samo.

Chacha, zasmál se chlapík a dal si ruce v bok. Nebyl nejmladší, ale díky tvrdé práci to na něm nebylo moc vidět. Džíny s laclem i košile s kostkovaným vzorem nesly stopy po věčném utírání oleje, kolomazi a asi sazí a hrozily, že ač naprosto rozdílných barev, brzy se slejou v jednu barvu společnou, zřejmě ještě nikým nepojmenovanou.

„Povídej,“ vylezlo ze mě, protože mi došlo, že od přístavu je to sem několik kilometrů, a že Louise Magnol nikdy nevlezl do jakéhokoliv dopravního prostředku, takže se sem musel trmácet pěšky.

„Hele, a jaks mě vůbec našel, vždyť snad sakra nikdo neví, kde jsem, nebo ne?“ Magnol se na mě podíval a usmíval se očima.

„Máš mě za svýho kámoše proto, že přesně vím, kde a kdy je osoba, která je v tenhle moment důležitá. Teď jsi pro mě důležitý ty, včera to zas byl Emille Morgan, hm.“

Louisova poznámka mě zaujala. Jednak mi vůbec nevysvětlil, jak mě našel, jednak přinášel zcela zásadní informace.

„Tak se posaď, Louisi, tamhle jsou nějaké židle, přisuň si sem jednu. A nechceš si loknout, ještě tady zbyla trocha ..“

„Ne, díky, Franku, vždyť víš, že nepiju. Ale posadím se.“

Nepije? Měl jsem dojem, že jediné, jak ho znám, je nad kartami a s flaškou chlastu otočenou ve vzduchu dnem vzhůru. Nebo že by to nebyl on? Už se mi ty lidi slévají.

Louise rozvláčně popisoval, co včera viděl. Bylo to jako zpomalený film, který vás zajímá, ale tímhle tempem akorát tak stíháte zapomínat, co bylo tři věty zpátky. Nakonec jsem se všechno dozvěděl a myslím, že jsem musel omdlít, usnout nebo na chvilku umřít nebo tak něco, protože když jsem se po Louisově poslední větě (co jsem si pamatoval) rozhlédl po místnosti, nebyl tam. Nicméně měl jsem zvláštní, zřejmě tělesně ani duchovně nevysvětlitelný pocit, že v místnosti nejsem ani já, což mi bylo krapet nepříjemnější, než že tam není Louise. Musím ještě chvilku spát, prosííím.

 

                                                     *

 

Nevím, kolik uběhlo minut, hodin nebo dní. Probudil jsem se. Když jsem se postavil, dosunul se k oknu, podíval se ven, pořád ještě pršelo. Nebo už zase? Někdy mi přijde, že prší vlastně pořád. Mám kocovinu? Asi ne. Co teď? Odněkud zezadu z prostoru mezi mou hlavou a nekonečnem se začaly vynořovat události nedávného minula. Louise Magnol, strašidelnej pár tam dole, malej Asiat, Pete, Kate, lumpové, střílející smrtící střely. Lísteček. Nahmatal jsem v kapse lístek, který mi podal divnej pán na recepci a podíval se na něj poprvé pořádně. Opravdu byl umaštěnej a opravdu na něm bylo něco napsáno. Bylo tam napsáno „Bao“ a „Huayuan District“. Dobře dobře. Budeme předpokládat, že je to odpověď na něco z toho, co jsem se nemluvného páru ptal, nebo aspoň reakce na něco z toho, co jsem jim já říkal. To by šlo. Nejpravděpodobněji se mi jeví, že jde o toho kluka a ten by moh vědět, co se to stalo u Peta a tak dále. No ale v každém případě vyrazíme do H-district, což je taková zkratka pro ty,  kdož nechtějí vyslovovat Huayuan, což pro změnu znamená „zahradní“.

Snídani mi v tomhle prvotřídním podniku nedali, platit po mně nic nechtěli, dokonce ani dole neseděli, tak jsem vypadnul a zamířil přes město.

Mám rád ranní tramvaje, poloprázdné, jedoucí po okraji města. Sem tam potkáte mírně se kymácející stromy, jinde zas minete v odpadcích se válející spoluobčany, občas vás pronásleduje vyzpytatelný pes, a vy se na něj smějete, protože do tramvaje se jen tak nedostane. Franku, Franku, zas jezdíš tramvají a máš romantickou náladu. Jakpak je asi na tom Kate? Měl bych se jí ozvat.

Přemýšlel jsem o tom, že ke splnění mého úkolu, za který bych měl dostat jen tak mimochodem celkem slušně zaplaceno, by vlastně stačilo k mému klientovi přivést Louise Magnola , aby potvrdil, co viděl, že ano. Tadááá. Emille Morgan MÁ slavného koně Maxima. Hotovo. Konec. Dovolená. Bahamy. Poklona, díky, nashle.

Ale cítíte to určitě sami. Má to sem tam mezery. Důvěryhodnost Luise jako svědka. Nic moc. Jistota, že kůň v přístavu byl ten kůň, kterého hledáme. Jistota není. Smutnej Pete a jeho hlava na mé židli. Na ztraceného koně trochu moc velká soda, nemyslíte? Asijský kluk, Kate. Všechny ty reakce byly nestandardně silné na míru toho, co bylo třeba zakrýt. Čekal bych výhrůžky, projímadlo do kafe, možná únos blízké osoby, ale všechny ty dokonané nebo nedokonané útoky na život a zdraví, říká mi to, že Frankova role tady ještě nekončí.  Bohužel. Bye bye, Bahamy.

Tramvaj akorát projížděla podél Čínské čtvrti. Div jsem nepřejel. Šup ven. Magistrála, která lemovala tuhle stranu čtvrti, láká lidi tady vystupovat a nechat se spolknout některým z obchodů, bister, malých kin, barů nebo grilů. Vypadl jsem, více než vystoupil, na chodník a rozhlédl se. Nejezdím sem často. Když si chci dát čínské jídlo, dám si u nás. Když chci potkat Číňana, vylezu na ulici. Když chci problémy, otevřu ráno oči. Tady bylo všechno. Velké bloky podél magistrály měly po pár desítkách metrů průstřely malých uliček, krvácející desítky lidí za vteřinu oběma směry. Vtekl jsem s proudem a zmizel z mně známého světa. Jako když proběhnete jevištěm přes těžké závěsy do zákulisí. Všude vidíte oči, najednou cítíte vůně, které nevíte, že existují, ale i ty vůně, ale hlavně ty oči, ví, že existujete vy.

Musel jsem se chvilku zastavit na straně uličky. Proudy lidí do mě strkaly a to se člověk ani nerozhlédne. Sice jsem nevěděl, jak toho kluka budu hledat, ale rozhlédnout se nikdy není na škodu. Nebo se zeptat. „Promiňte… Nevíte …?“ Nic, nejenže na mě nikdo nereagoval, vypadalo to, že mě vůbec nevidí. Když si chcete hrát na rybu, musíte plavat s proudem. Nechal jsem se nést proudem šumících lidí dozadu ulicí, která nikde nekončila. Za chvíli už jsem nedostával rány do tváří, neulamoval jsem si nohy o židle, stolky a police stojící na ulici, do očí se mi pomalu přestávaly zabodávat dráty a tyče rolet, stříšek a žaluzií a ostré přechody náhle se zjevujícího se a mizejícího slunce mi přestávaly přivozovat senzorické šoky. Ryba. Vplul jsem do maličkého krámku a proud ulice se dál držel svého koryta a nechal mě vydechnout v meandru s růžovozelenými skly a koberci temně rudými.  Vypadalo to, že v krámku nikdo není. V mém světě by toho osamělý nakupující zneužil během pár vteřin. Tady jsem ale nebyl ani nakupující, ani osamělý. Ani v mém světě. Z pruhů visících látek se jako kukačka z hodin vysunula stará žena. Číňanka s usmívajícíma se očima. Začala mluvit, čínsky. Mluvila a mluvila. A vypadala, že nikdy nepřestane. Bylo jí úplně jedno, že jí nerozumím.

 

Nerozuměl jsem jí asi deset minut. Po celou tu dobu mluvila, rozhazovala rukama, obracela se, jak zřejmě mluvila o nějakém místě v tom směru, skláněla se, sepínala ruce, zavírala oči. Chvilku jsem přemýšlel o kurzech čínštiny. Pak jsem si to zase rozmyslel. Najednou přestala. Bylo ticho. Rozhodila rukama, nechala je klesnout na boky. Myslím, že jsem v té chvíli koukal dost natvrdle. Trapné ticho překročilo dobu asi 20 sekund. Koulel jsem očima a usmíval se a přemýšlel o odchodu. Že bych jako pomaličku vycouval na ulici a na tuhle situaci bychom mohli taktně zapomenout. Místnost se nepatrně zavlnila. Ne celá. Jen v jednom místě. Z pruhu visících látek vyšel malý kluk.

 

                                             *

Samozřejmě, že tomu nevěříte. Já tomu nevěřil dalších deset minut, kdy se mi udělalo mdlo a stará žena a kluk mě omývali hadříkem. Byl to on. Vážně to byl on. Ten, kterého jsem se vydal hledat.

„Haló, pane Franku“.

Usmíval se mi do obličeje. Opíral se mi jednou rukou o rameno a druhou mi patlal po tváři umaštěným hadříkem.

„Haló, je Vám dobře“?

Moje hrdost se snažila přikývnout, ale moje nervová soustava vrtěla hlavou ze strany na stranu. Většinou mi bývá slabo pouze v silných momentech překvapení. Pak mi bývá slabo u zubaře, na dostizích, když můj kůň může vyhrát, při velkém vedru, no dobře, je těch situací vícero, takže ono původní „pouze“ vlastně neplatí. Ale zase jsou momenty, kdy by jiní omdlévali a já hrdinně postupuji vpřed. Jednou si na nějaký takový moment vzpomenu a povím vám ho.

„Pane Franku“?

 

Zadíval jsem se pomalu zaostřujícíma očima na kluka.

„Bao?“, říkám a jemu úsměv rozjasnil oči jako hvězdičky. Myslel, že jsem ho poznal a že si dokonce pamatuju jeho jméno. Vyndal jsem lísteček z kapsy a ukázal mu ho.

„Ano, to jsem já, Bao, pane Franku. Pamatujete se na mě?“ Vzal lísteček do ruky a zase mi ho vrátil, aniž by se na něj podíval. „Pomohl jsem Vám od Bílé Labutě. Byl jste unavený“.

Unavený bylo asi hodně eufemické označení mého stavu tehdy u Smutnýho Peta, ale líbilo se mi, jak to zní, tak jsem Baa neopravoval.

„Děkuju ti za to, Bao. Moc jsi mi pomohl.“ Pokýval jsem hlavou, abych zdůraznil své díky. Začínal jsem nabírat nový dech. „Hledal jsem tě, což asi víš, potřeboval bych si totiž pár věcí vyjasnit.“ Bao se pořád usmíval. „Vysvětlím, pane Franku, vysvětlím. Ale teď musíme jít.“ Zněl trochu naléhavě. „Musíme jít? A kam?“. Sice jsem už byl při smyslech, ale že bych se cítil na „musíme jít“ bych zrovna neřekl. „Hledají Vás, pane Franku, ti zlí lidé, co zabili pana Peta.“ Bao se usmíval i teď. No, to ale BYLA zásadní informace. Zásadní informace tohoto typu mi obvykle vlévají novou krev do žil a nejinak tomu bylo i tentokrát. Na dotazy, jak to mladík ví, je vždycky dost času, že. Zásadní informace o zlých lidech pátrajících po mně je třeba přijmout a řešit, až později můžeme pátrat po zdroji informací a jeho věrohodnosti.

Nadzvedl jsem se ze židle, o které jsem ani nevěděl, že je pode mnou. „Tak jdeme. Ale kam? Kudy? A kde jsou ti zlí pánové? Někde poblíž?“

Zamířil jsem ven z místnosti, ale Bao mě chytl za předloktí. „Pane Franku, tudy!“ Čínská babička zmizela, Bao se otočil od dveří a ztratil se za stěnou z visících látek. Následoval jsem ho. Vůbec jsem netušil, kam chlapec zmizel, jak se rozběhl, a já za ním, zahlédl jsem co vteřinu jen jeho paty, kmitající jednu po druhé a schovávající se za pruhy látky, visící přes cestu. „Poběžte, pane Franku!“ Snažil jsem se běžet, ale měl jsem problém se vůbec zorientovat, kde to jsem. Vypadalo to, že obchůdek byl jen jedna z mnoha místnůstek, pospojovaných chodbičkami, všude visely látky, v dalších místnostech byl poházený nábytek a na zdech rohože, pak chodbička, nad hlavou nebe, takže jsme byli venku, zas další místnost, takže zase uvnitř, a tak dále. S čínskou babičkou jsem se ani nerozloučil. Nevím, jestli dobře odhaduju čas, protože vnímám čas různě, podle toho, co se zrovna děje a jak moc se na situaci musím soustředit, ale řekl bych, že jsem za usměvavým Číňánkem klopýtal dobře čtvrt hodiny. Nakonec Bao zastavil.

Skoro jsem do něj vrazil vlivem setrvačnosti, ale ustál jsem to. Přišlo mi, že vůbec není udýchaný. Já byl. Předklonil jsem se a opřel o stehna rukama. „Tak co, kam teď? Nestačí už to?“. Přece jen byl Bao trochu udýchaný, ale pořád se usmíval. Stáli jsme uprostřed malého dvorku. Ten byl úplně prázdný. Nad hlavami nám probleskávalo slunce za šedobílými skvrnami roztrhané oblačnosti a větřík, který mráčky popoháněl, sem na dvorek dosáhl jen ve vteřinových závanech. Bao zřejmě pochopil, co mě nejvíc zajímá. „Pojďme se rozhlídnout, pane Franku“. A zase mě potáhl za paži. Vešli jsme, už pomalejším tempem, do dalšího otvoru pro dveře, které tam ale nebyly, zatočili jsme doleva na úzké schodiště a šplhali někam vzhůru, co krok, to dva schody. Přestože zdi dvora nevypadaly nijak vysoké, cesta vzhůru po několika menších schodištích pořád nekončila a po každé zatáčce vedla výš a výš.

Chlapec nakonec otevřel dřevěné dveře, které ve stínu chodeb nebyly vůbec vidět. Vyšli jsme do světla a po pár krocích jsme stáli vedle sebe u zábradlí a dívali se přes stříšky Čínské čtvrti, jako se díváte na pláži na koberec oblázků, s různými odstíny žluté, hnědé, béžové a šedé. „Panejo,“ vyklouzlo mi z pusy údivem. Kdyby mě tu teď můj průvodce nechal, musel bych přeskákat po kamíncích až někam za obzor.

 

  *

Kate Rousseauová pila kávu na rohu jedné z magistrál a malé uličky, skříplé mezi věžáky, myslela na Franka Downera, na svůj život plný obrazných i reálných kopanců a pádů ze schodišť a přemýšlela, jestli to spolu souvisí. Káva byla o trochu víc horká, než čekala, takže si při prvním usrknutí spálila rty i jazyk. Servírka tančila s konvičkou kávy po podniku jako krasobruslařka s imaginárním tanečním partnerem a usmívala se.  Každý, kdo se na ni podíval, získal celodenní bonus v podobě zlepšení nálady bez příplatku. Kate jí její úsměv opětovala a pomyslela na poučku, že život máte takový, jaký si ho uděláte.

    To Kate připomnělo, že toužila už asi týden po čokoládovém croissantu, který vídávala skrz výlohu cestou domů. Takže se zvedla a došla k pultíku. Poprosila o zákusek a šla si sednout. Zakousla se do něj a byl přesně takový, jak doufala. Křehké těsto a roztékající se náplň jako láva zaplavující údolí.

 

Slyšela tiknout hodiny a skoro vnímala, jak ručička na ciferníku rozhrnuje vlny reality. Dveře se rozletěly a dovnitř vběhl malý čínský chlapec a za ním „Kdyjsemsinaposledvkliduvychutnalacroissant“ Frank Downer.

Zaostřila pohled na oba příchozí, ale snadno to nešlo, byla až po uši potopená v rozkoši a nechtělo se jí ven.  „Kate!“ Musel s ní zatřást. Asi to trochu přeháněla. „Pojď!“ Při cestě kolem pultu nechali na jejím mramorovém povrchu peníze za rozkoš a kávu a vypadli. Zaklaply se za nimi dveře a realita se vrátila do uspěchaného normálu. Doprčic!

Na druhé straně ulice čtyři muži v černém sedanu kývli spokojeně hlavami, jako by tuhle aktivitu nacvičovali a ten, který se opíral o volant, zařadil jedničku, pak dvojku a přejel pomaličku na druhou stranu ulice. Nechali vyplašenou trojici, která právě vyběhla z fajnového Caffé Royal, nabrat dech, jen tak, aby je neviděli, a když se kavárenští povaleči rozběhli uličkou pryč, vystoupili a vydali se za nimi. Nebylo nutné spěchat, ulička byla obklíčena a na každých pětseti metrech čekal další černý sedan s vyladěnou čtveřicí. Dneska se to vyřeší.

Rozběhl jsem se za Baem a táhl za sebou Kate. Otírala si jazykem ze rtu nějakou čokoládu, nevím, jestli proto, aby vypadala dokonale, nebo proto, že nechtěla o zbytek čokolády přijít. Bao měl pravdu, Kate jsme našli na poslední chvíli. Všiml jsem si černého sedanu na druhé straně ulice a všiml jsem si taky, že nijak nespěchali, když nás viděli vybíhat. Takže si jsou zatraceně jistí situací a sami sebou. To je ale pěknej průser, Franku, žeano.

Přemýšlel jsem, jak dlouhá může tahle ulička být, ale vzhledem k tomu, že jsme během mého přemýšlení běželi, se hádanka velmi brzy vyřešila sama. Ulička vybíhala spolu s námi na další bulvár, kde jako v zrcadlovém obraze předchozí scény stál na druhé straně ulice černý sedan s čtyřmi panáky. Dal bych si panáka. To se ale teď moc nehodilo. Jednu výhodu tenhle konec ulice měl. Nekončil krásnou kavárnou s bláznivými přítelkyněmi, ale malým pláckem s garážemi. Zatím to sice jako výhodu nevidíte, ale za chvíli se to změní. Pak to jako výhodu neuvidím ani já.

Černý "zrcadlový" sedan přejel zrcadlově ulici a čtyři zrcadloví panáci v klidu vystoupili z auta. Já s Baem jsme drapli Kate za ruku a zatočili ke garážím. Napadlo mě totiž, že garáže by se daly přelézt do další ulice, kde bychom mohli zmizet jednak z dohledu panáků, jednak někam, kde se dá v klidu vypít troška whisky nebo bourbonu. Někteří lidé to tak mají. Ve vypjatých situacích myslí na něco úplně jiného.

Kate se pomalu začínala probírat z čokoládového omámení a začala ječet. Miluju, když Kate ječí, ale ne tímhle stylem.  Ječící Kate rozesmála jednoho z blížících se panáků. Byli jsme už u vrat jedněch z garáží a Bao rychle pochopil, co chci dělat. Vyzvedli jsme Kate a ta se vyšplhala nahoru. Chlapíci ze sedanu se dali do rychlejšího pohybu. Vyzdvihl jsem Baa a Kate mu podala ruku. Chlapíci se rozběhli. Byli už poměrně blízko, zvlášť, kdyby chtěli střílet. Zatím nestříleli. Pokusil jsem se vyskočit na střechu garáže. Nepodařilo se mi to a ani Bao, ani Kate mě nedokázali vytáhnout. Tak to jsem si propočítal blbě. A proto tady teď umřu nebo mě odvedou a budou mučit a to je snad ještě horší varianta. Ne, není horší, to jsem přehnal. No, záleží hlavně na druhu mučení.

Z dilematu mě vytrhl výstřel z brokovnice. Škubl jsem sebou, až se mi podlomila kolena. Okamžitě jsem ve vteřině zkontroloval, jestli se střílelo po mně. Nestřílelo, nebo se nestrefili. Vzhledem k tomu, že výstřely se opakovaly a panáci s blazeovanými úsměvy se chytali za různé části těl a padali, zřejmě se opravdu nestřílelo po mně. Pak se nad mou hlavou snesla ruka a tak jsem se po ní natáhl. Vylétl jsem se do výšky a rázem jsem stál na střeše garáže. Ještě víc, než masakr na plácku u garáží, na který jsme všichni pár vteřin shlíželi, mě fascinovalo, komu patřila ruka, která mě vynesla do nebes a především ruka, která mačkala spoušť palné zbraně hromadného ničení. Ke spáse mého života zásadní měrou přispěla ruka a vlastně i celý zbytek dědka mlynáře-kozla-kovboje v jedné osobě a ruka a zbytek osoby jeho příšerně vypadající ženy. Pardon. A děkuji.

 

                                  *

Až když jsme přicházeli k mému oblíbenému utajenému zájezdnímu hostinci, pomalu šeřící se obloha vyslala rozjuchané větrné proudy poskakovat po okolí a jeden z nich nejspíš odhrnul větve nebo otřel dříve neviditelný znak na fasádě starého domu a já uviděl tři temně fialové hrozny a nápis potvrzující grafické znázornění téhož. U tří hroznů. Že mě to nenapadlo. Rád dávám věcem, lidem i místům jména. Je v tom trocha potměšilosti, možná, trocha snění, trocha intuitivního naladění na objekt zkoumání. To si pak říkám: „tenhle člověk se nemůže jmenovat Joseph, vypadá spíš jako Amos“ nebo „tenhle dům nevypadá jako U kolovrátku, ale spíš jako U zemdlelé herky“ a podobně. „U tří hroznů“ mi na tohle místo vyloženě sedělo. Několik domů kolem, schovaných každý za vlastním stromem, nijak nerušilo jeho decentní dominanci. Podlouhlý, tedy svou velikost skrývající do šířky, nepnoucí se do oblak, jako jiné provokativnější stavby. Zarostlý větvemi, výrazné znaky si nechal zaprášit věkem a možná i neopodstatněnou stydlivostí za neřesti skryté za svými zdmi. Ale co jsou neřesti? To, co nám dělá radost, když se nikdo nedívá. Tak se nedívejte a my se nebudeme dívat na vás.

Naše skupinka vešla dovnitř, Konrad a Agnes, naši zachránci, nás provedli kolem své recepce a vedli dozadu, kde byla ještě jedna, větší místnost. Celou cestu sem nikdo nemluvil, i když jsme všichni měli tisíce otázek. Ale únava, šok z věcí nedávných a nesourodost skupinky každého z nás uzavírala do vlastní hloubky, kde jsme se vznášeli a čekali na vhodnější chvíli, kdy se budeme moci vynořit nad hladinu.

Místnost, do které jsme postupně vešli, byla zařízena ve stylu horské chaty. Nevím, kteří horalové sem chodili sušit jelení kůže a vyrývat třiceticentimetrovými noži vzkazy do dubových lavic, ale já se v tomhle prostředí s praskajícím ohněm, tvořícím na stěně obrazy tančících milenců cítil jako v ráji.

 

                                        *

 

Emille Morgan obdivoval svoje naleštěné boty na stole pracovního stolu. Tuhle pozici s nohama nahoře miloval ve starých filmech. Bossové podsvětí i „nadsvětí“ dávali na odiv svobodu, kterou svou mocí nabyli. Můžou si dělat, co chtějí. Růžové slunce zakoplo a pomalým pádem se řítilo do moře. První světla lamp bojovala s růžovým přelivem a ubývajícím světlem soumraku. Emille už věděl o nepříjemnosti s Frankem Otravou Downerem v uličce za kavárnou Caffé Royal. Většinou stačilo nadzvednout prst jedné ruky a aparát poslušných pitomců se rozjel a zafungoval ve správném směru, aby nečekané vlnky na jindy rovné ploše zase byly vyhlazeny. Pokud nestačilo zvednout o píď jeden prst, Emille se dostával do nové pozice na vlastní stupnici rozmrzelosti. Neměl tuhle pozici rád. Nerad zvedal krom prstu i obočí. Rozhodně ne kvůli nicce jako je Frank Downer. Rozhodně nerad dělal cokoliv jiného mimo věci, které si sám naplánoval, s kterými počítal. Když se přinachomejtl nějakej úředníček, s příliš aktivní fazónou, poslal se mu dárek, aby se uklidnil, když ho nepřijal, naopak se úředníčkovi něco ztratilo a většinou se uklidnil, aby mu to bylo vráceno. Takže většinou klídek. Frank Downer už dřív ukázal, že dárečky nepřijímá, varování nepochopil a teď už i, sakra, odmítá umřít! Emille Morganovi se napjaly svaly celého těla, což byl jeho minimalistický způsob projevu běsnivého vzteku. Měl by ty emoce projevovat. Jinak mu jednou praskne nějaká cévka. Jenže měl pocit, že projevená emoce rovná se přiznaná slabost. Někdo by ho mohl slyšet. Klepání na dveře. Vidíte? Už ho mohli nachytat.

 

„Pojďte“. 

Příchozí vnesl do místnosti novou barvu. Emille Morgan dokonce pomaličku zhoupl svoje tělo a postavil se. Přestože šlo o zakázku. A když jde o zakázku, on je pořád ještě boss. Ale tady šlo o mimořádnou zakázku a mimořádného zhotovitele.

 Dokonce i Emille Morgana nepatrně zamrazilo, když ho uviděl. Nová barva, kterou příchozí do místnosti vnesl, byla stříbrná. Jednak kvůli jménu, které Morgan považoval spíše za přezdívku, jednak kvůli příčině této přezdívky. Eric Silverman už stál těsně u něho. 

Neměl v obličeji posvátnou hrůzu jako jiní, kdo jednali s velkým bossem, neměl v obličeji ani aroganci jako jiní, vzteklí psi, kteří se chtěli vyšvihnout někam výš a neměli správný nápřah ani rozběh. Eric Silverman neměl v obličeji nic. Jako by mu odoperovali osobnost z výrazu tváře. 

Měl na sobě oblek, modrý se svislými řídce vzorovanými proužky. To by samo o sobě mohlo působit floutkovsky nebo nedbale, skoro až směšně, dokud jste se při prohlížení nedostali k obličeji. Byl šedavě popelavý, bez mateřských znamínek, odstínů, výstupků, prohlubní nebo čehokoli, co by prozrazovalo lidský původ. Klobouk si držel v ruce a na hlavě teď neměl nic, ani vlas, ani jizvu, ani nic. Jeho oči naproti všemu mrtvolnému byly pronikavé, svítící, žily svým vlastním raráškovským životem uvnitř na první i druhý pohled mrtvé schránky. To bylo to, co před okamžikem způsobilo nepatrné zamrazení v kostech Emille Morgana. Teď se Emille usmál a rychle se vrátil ke své zažité roli šéfa.

„Posadíme se“?

Stříbrný muž kývl hlavou a přisunul si nabízenou židli. Jeho pověst napovídala případným zájemcům, že svoji práci odvádí s děsuplnou vášní, precizností a stoprocentní dokonalostí, ale také šla zvěst, že ti, kdož ho zkoušeli podrazit nebo mu nezaplatit dohodnutou částku, mizeli ze světa beze stopy a každý si uměl představit, že na Riviéru je asi nevozil.

Nebylo třeba dlouhých rozhovorů. Silvermanovi stačily dvě věci a Emille, který se původně chtěl rozmáchnout ve svém projevu jako státník na oslavě šedesátin, ztichl, a ty dvě věci mu dal.  Na stole po čtyřech minutách rozhovoru ležel papírek se sumou a fotka Franka Downera. Silverman se zvedl, pokývnul hlavou stejně jako při příchodu, a odešel. Emille Morgan si sedl zpátky s nohama na stole, ale po odchodu toho muže měl pocit, že všechny idylické barvy pronikající oknem od oceánu za ty čtyři minuty nevratně zblednuly.

                                          *

 

Mluvili jsme celý večer a pak i půl noci. Mluvili jsme všichni najednou i po skupinkách. Okna skryté klubovny vedla do zahrady, o které jsem do téhle chvíle neměl ponětí. Čupřiny pokroucených švestek kývaly souhlasně nebo nesouhlasně podle toho, kterým směrem se právě otočil vítr.

Konrad a Agnes se nakonec ukázali býti příjemným párkem staroušků. Samozřejmě s notnou dávkou tolerance z posluchačovy strany. Konrad byl vzdáleným bratrancem Smutnýho Peta, takže Petova násilná smrt ho slušně nakrkla. To vysvětlovalo jeho divokou palbu do našich pronásledovatelů a vlastně i jeho pomoc jako takovou. Kate si pro změnu během noci oblíbila Baa. Ten brebentil do té doby, než do zahrady i do oken padla bezměsíčná tma a on najednou usnul, opřený o její rameno a Kate se pak nemohla pohnout, aby se nesesunul na zem jako pytlík s pískem. Bao se prý k celé situaci přimotal tak, že k Petovi chodil o odpolednech pomáhat ve skladu a když Pete viděl, jak na tom jsem, poslal ho se mnou ke Hroznům.

Tolik ve stručnosti k dnešní noci. Nevím, jestli přinesla víc odpovědí nebo otázek, v každém případě jsem od téhle chvíle na celou záležitost nebyl sám. S těmito myšlenkami jsem se propadl do snů, převracení a odkopaných dek.

 

Když jsem se vzbudil, tma už pomalu opouštěla místnost. Ještě ležící jsem se rozhlížel po ostatních, někteří ještě pospávali v nejroztodivnějších pozicích. Uvědomil jsem si, že v noci jsme probrali spoustu věcí, ale jak budeme postupovat dál, ne. Ono se ale to ale nakonec vyřešilo celkem rychle samo. Vstávali jsme jeden přes druhého, motali se, smáli, uklízeli, snídali. Obloha zatím odmítla přejít z čisté noci do čistého dne. Nejspíš vytušila věci příští nebo viděla události z mnohem větší perspektivy než my. Aspoň nás mohla varovat.

 

  *

 

 

To, co vám teď povím, se stalo před pěti lety. Na New York dolehla velká zima. Když jste koukali skrz okno ven, obrovské vločky padaly v tak hustých formacích, že skrz ně skoro nebylo vidět na ulici. Moje soukromá detektivní praxe si dávala tehdy přestávku, tedy ne že by se žádné zločiny neodehrávaly, jen jsem zrovna nějak nešťastně stoupl na nohu jednomu vlivnému pánovi. Okno, skrz které jsem koukal na vločky, patřilo k malému přístavku na dvoře firmy opravující užitkové automobily. Dvanáct malých okýnek ve dvou řadách po šesti. Podlouhlý, nízký domek, dílnička. Přes den jsem byl schovaný ve svém malém dílenském doupěti a v noci jsem obcházel desítky garáží a uklízel, přenášel, přinášel a doručoval, co bylo potřeba. 

Toho dne, který vám chci přiblížit, jsem vyšel vpodvečer, už se silně šeřilo, ze dveří svého prozatímního domova, pod nohama zakřupaly mrznoucí vrstvy neušlapaného sněhu, bílého, protože od té doby, co odešli poslední zaměstnanci, padalo nepřetržitě několik hodin a nikdo další neměl šanci blyštivou pokrývku sešlapat nebo ušpinit. Schovával jsem se tu přes dva měsíce a zrovna jsem začínal mít chvilkami pocit, že už to přešlo, že už jsem v bezpečí, že už se na mě zapomnělo. Zabouchl jsem lahvově zelené plechové dveře a sáhl si přes kapsu na klíč, abych se ujistil, že se zase dostanu zpátky. Zamířil jsem doleva k řadám vínově červených vrat, za kterými pospávaly polozmrzačené stroje, čekající na své chirurgické zákroky. Odemkl jsem si první vrata a vstoupil. Intuice mi napověděla, že něco není v pořádku. Zastavil jsem se, aby mi neunikl jediný nejslabší zvuk a srdce se mi rozbušilo rychleji. Nicméně mám pocit, že právě tlukot mého srdce byl tím zvukem, který přehlušil blížící se nebezpečí. Fyzická bytost, protože člověk se tomu rozhodně nedalo říkat, se pohybovala stejně rychle nebo o něco rychleji, než slabý stín,  který bytost skrz umouněná okna vrhala s pomocí žluté lampy ze dvora. Instinktivně jsem se pozadu vrhl do kouta místnosti, abych měl krytá záda, a aspoň trochu zmizel z otevřeného a osvíceného prostranství dílny. Malý šedozelený barkas, vytažený na zvedácích na mě mrkl naprasklým pravým předním světlem, jakože mi drží palce, i když jsem dost pochyboval, že mi jeho nadějeplné pomrkávání může nějak pomoct. Ale kupodivu pomohlo.

Stříbrná skvrna se mi mihla před očima, přesně v místě, kde jsem před vteřinou stál. Moc bych za to nedal, že zvuk, který pohyb skvrny doprovázel, vyprodukovala nějaká zbraň podobná kose prořezávající zatuchlý vzduch krytých garáží. Sáhl jsem si na krk, jestli mi hlava ješě pořád drží tam, kde má být, a hurá, byla tam. Za ta léta práce v téhle branži jsem se naučil, že v situaci, kdy se vás pohybující se osoba touží zabít, je nejlepší netrčet na místě a nečekat, až se jí to povede. Po čtyřech jsem se jako žába na žhavém plechu vrhnul pod operovanou dodávku a otočil se obličejem ke směru, kde jsem tušil nepřítele. Mysleli byste, že náprava porouchaného barkase udrží devadesátikilového chlapa i s kloboukem? Vytáhl jsem se k břichu auta a v ten okamžik pode mnou prosvištěla kosa. Zahlédl jsem ruku na jejím konci a vrhl se vlastní vahou těch několik desítek centimetrů dolů. Stříbrná skvrna hekla překvapením a nejspíš pustila svou zbraň. Kopl jsem do zbraně a ta opravdu odjela někam do kouta. Věren zásadě zůstat v pohybu, přesunul jsem se svižně k druhému konci protivníkovy paže. Na konci paže bylo rameno a vedle něj nejstrašidelnější obličej, jaký jsem kdy viděl a to mám různé kamarády. Vteřina překvapení zdržela moje reakce a chlapík se vzmohl na další odpor. V podřepu, pak v pokleku a nakonec v zbytečně intimně blízkém stoji jsme sebou smýkali kolem visícího automobilu. Padli jsme zase na kolena a mně se podařilo udeřit plešatou hlavou stříbrného muže o pravý, již dříve rozbitý, světlomet. Díky tomu, že již byl rozbitý dříve, z něj vyčuhovaly roztřepené kousky umělé hmoty,a  tak způsobil plešounovi o dost závažnější tržnou ránu, než kdyby světlo rozbité nebylo. Sykl bolestí a povolil svá sevření. Vrhl jsem se ke dveřím ven, otevřel a zavřel je snad ve třech vteřinách a dokonce se mi je povedlo klíčem ne snad úplně zamknout, ale tím, jak jsem je hystericky páčil, alespoň nějak zablokovat. Utekl jsem do tmy a do malé dílničky hlídající dodávkové pacienty, už jsem se nevrátil. To bylo poprvé, co jsem měl tu čest setkat se s panem Ericem Silvermanem.

 

                                                      *

Takže když jsem Erica zahlédl, jak stojí před bordýlkem U tří hroznů, opřený o zídku a pobaveně se usmívá, vyletěl mi tlak na 350, minimálně. Zaskočilo mi polknutí v krku, zmatečně mi přelétly oči ze všech lidí, kteří kolem mě byli na něj a zpět a  … pak už tam nebyl. A teď mi řekněte, jak vy byste dokázali nevyvádět, nepanikařit, a přesto všem, kteří jsou v budově s vámi a záleží vám na nich, okamžitě předat informaci, že někde tady je někdo moc moc nebezpečný.

On si vyloženě hrál, bavil se svojí převahou, které si byl vědom, jistota, kterou získal desítkami úspěšných lovů, z jeho pohledu přímo tryskala, nicméně, kdyby to někoho zajímalo, dovolil bych si připomenout minimálně jednu zakázku, za kterou jistě zaplaceno nedostal. Haha, no asi to nikoho zajímat nebude. Snažil jsem se nekřičet, obíhal jsem všechny a sháněl je dohromady. Krůpěje potu na mém čele sotva asi byly způsobeny horkem. Přitom jsem pořád pokukoval po oknech .. ne, počkejte .. nemáte snad pocit, že moje reakce byla přehnaná, dokonce snad ustrašená, zbytečná. Z bezpečí domova je každý hrdina, klidně se domluvme, nechte se pronásledovat nemilosrdným zabijákem, napište o tom a já si to pak s nohama nahoře přečtu, taky si budu říkat „a jéje, to byla pohodička“.

Opevnili jsme se v zadní místnosti, kde jsme ještě před chvílí pokojně spali. K oknu jsme přisunuli skřínku. Nebudu dlouho zdržovat popisem toho, jak jsme seděli na podlaze v jedné místnosti a několik hodin se vůbec nic nestalo. Ani potom ne. Říkal jsem si, že jde zřejmě o taktickou hru Erica Silvermanna, že až omámen nicneděláním vylezu ven, zemřu ve vteřině smrtí překvapeného králíka. Přestože předpoklad o omámeném králíkovi se potvrdil, předpoklad o jeho, tedy vlastně mojí, smrti, se nenaplnil. Jakýsi zákazník místností v horním patře tak dlouho bušil na hlavní dveře, až jsme rozbili barikádu a šel jsem ven. Venku se mračilo dopolední nebe, ale jinak nikdo. Nakukoval jsem za stromy a rohy, podíval jsem se i na střechu, ale Erik Silvermann nikde nebyl a nevyskočil jako čertík z krabičky, aby mě polekal. Když jsem se vracel zpátky k ostatním, všiml jsem si, že na pootevřených dveřích opevněné místnosti, z které jsem předtím vyšel, něco je. Došel jsem až k nim a našel na dveřích připíchlý papírek se vzkazem od Erica Silvermanna. Zítra v poledne káva hotel Bulldog´s head.

 

Bulldog´s head je hotýlek v secesním stylu s velkými okny na ulici a zelenými záclonami, aby skrz ta velká okna neprocházelo příliš světla. Dveře mají v železném rámu spoustu skla,  na první pohled vypadají , že budete muset použít všechnu sílu na jejich otevření, ale pak vás překvapí a jdou vlastně celkem snadno. Z malé předsíňky, která má nejspíš zabránit úniku tepla z útulného vnitřku hlavní místnosti, vejdete rovnou do centra dění. Vešel jsem a Erica nikde nebylo vidět. Samozřejmě nás napadlo, že bude chtít Silvermann použít domluvené místo k útoku na mě, takže jsme s naší partou excentriků celé okolí důkladně prohlédli a obšancovali. Nenašli jsme ho. V hotelové restauraci bylo jen pár lidí, pili kafe a vodu a zvedali si tak tlak a nepřekyselovali si žaludeční stěnu. V Buldočí hlavě už jsem kdysi byl. Vlastně to bylo pracovně, jenže to mi bylo pětadvacet a pomáhal jsem zavážet lahve s alkoholem do hotelů a restaurací a největší problém mého života bylo všechno to zboží, co rozvážíme, nevypít. Jako bych to viděl před očima. Zajeli jsme dodávkou dozadu, tam kde dneska hlídá Kate a Bao, schovaní za hromadou beden, otevřely se dveře a pět týpků na vyvýšené rampě nakládalo, co jsme jim přivezli. Buldočí hlava nakupuje nejvíc whisky, koňaky a giny. Asi sem zas budu muset někdy zaskočit, zvlášť když k Bílé labuti už asi nezaskočím. Vzpomínka na Smutnýho Peta mě vrátila do reality. Pozdravil jsem obsluhu, došel k volnému stolku a posadil se. Káva, kterou jsem si objednal ještě ani nezačala chladnout, když se od jednoho ze stolků zvedl starý shrbený muž, třemi pohyby shodil vlasy, obličej i strnulost starce a proměnil se v šedostříbřitého zabijáka  Erica Silvermana. Jenom na okamžik se mi zastavil krevní oběh a vlna chladu proběhla od konečků palců a nohou až po nejposlednější kořínek posledního z vlasů na mé hlavě. Eric došel k mému stolu a zeptal se, jestli je zde volno. Myslím, že se pokusil usmát, ale působilo to, jako když se o totéž pokouší mrtvola narychlo sešitá doktorem Frankensteinem potmě ve dvě v noci. Mimické svaly Silvermanovy nebyly na takový obličejový pohyb zřejmě zvyklé a jejich souhra prostě nefungovala, jak měla.  Tato nesouhra mohla by snad vyvolat v náhodném pozorovateli pocit směšnosti. Pak by se takový náhodný pozorovatel mohl náhodou zasmát a to by byl konec všeho, řekl bych. Myšlenka na smích mě samozřejmě okamžitě přešla a já se již plně věnoval svému komunikačnímu partnerovi. Eric usedl a zbytek místnosti zmrzl jako ryby našťouchané v přemraženém mrazáku. Obsluhující zřejmě původně chtěl zkusit namítat něco proti změnám vizáže návštěvníků , ale při pohledu na pohyb, kůži, při zaznění zvuku Ericova hlasu i on zmrzl a dobrovolně se rozhodl  čekat na samovolný konec příští doby ledové.

„Měl jsem původně v úmyslu Vás zabít, pane Downere,“ nepříjemně zavrzaly hlasivky stříbrného muže teď už sedícího naproti.

Tady rozhodně stálo za zmínku, že původně a měl. Bylo mi ihned asi o dva stupně tepleji, jeden by až řekl, že jsem se nepatrně zatetelil, ale to by přeháněl.

„Pak jsem se ale rozhodl,“ pokračoval a skřípalo to jako dřevěné schody stáčející se na půdu v sto let starém domě, „že za určitých okolností  by bylo pro nás oba výhodnější, abychom zkusili spolupracovat.“

No jasně, spolupracovat. Mohli bysme třeba pouhým mávnutím kouzelné zlohůlky mrazit lidi na počkání, nebo bych mohl kopat hroby pro výsledky Ericovy práce. Nebo …

Eric Sliverman hovořil, já poslouchal to skřípání a vzhledem ke stresu a relativně časné ranní hodině a spoustě dalších okolností, ale hlavně kvůli tomu stresu, jsem, když se zabiják nakonec zvedl a odešel, seděl, koukal jsem před sebe, kávu vystydlou, a vůbec jsem netušil, co jsme se domluvili. Myslím, že jsem z té kávy nakonec trochu usrknul, zaplatil a vyšel ven. Měl jsem ruce v kapsách a stál tam jen tak, zatímco v korunách jasanů, tvořících neskromnou alej, cvrlikala  něčím vyrušená ptačí rodinka, kolem projela tramvaj a nebe se tvářilo, že by mohlo klidně začít pršet, kdyby chtělo. Obešel jsem stanoviště naší party a vyzvedl všechny. Sesedli jsme se v malém parčíku s fontánou La Guardia, kde z našpulených rtíků čtyř malých andílků tryskala voda a v obloucích dopadala na skromnou hladinu dole.

                                                 

Pokud jste zadoufali, že během celého příběhu zůstaneme na jednom místě, tak jako jsem doufal já, právě jsme se společně dostali do bodu, který nám oběma přináší zklamání. Druhého dne ještě za tmy jsem na Ericovo doporučení nastoupil na loď mířící do Caracasu. Jestli je to na vás příliš rychle, na mě bylo taky. Víte, kde je Caracas? Sever Jižní Ameriky, Venezuela. Vzdušnou čarou od New Yorku asi jako do Mexika. No vzdušná ta čára příliš nebyla. Nemůžu říct, že bych lodě vyloženě neměl rád. Ale dálkové plavby se po Titanicu největší oblibě zrovna netěšily. Tak snad nepotkáme směrem na jih nějakou kru. Celou cestu mi bylo dobře. Až na ten čas, který si nepamatuju. Mám z té cesty v paměti několikadenní šmouhu, kdy nám nad hlavou mávali křídly rackové a jejich pohyb i přes usilovné mávání vykazoval pouze znaky držení se nad naším plavidlem. Pamatuju si vodu, stříkající přes železné zábradlí do mých očí, jak jsem se snažil uvidět někde v dálce Jižní Ameriku a ona se ne a ne ukázat. Pamatuju si člena posádky, mluvícího na mě, lákajícího mě schovat se do teplé kajuty, ale já měl v kajutě pocit, že jsem se zmenšil do podoby drobné loutky a někdo pohazuje mým příbytkem se zjevným potěšením sadistického loutkáře. No dobře, tak mi celou cestu nebylo úplně ideálně. Cesta do Caracasu nekončí pohodlně v caracaském přístavu, jak by se mohlo zdát,  protože nic takového neexistuje. Přístav, který je vstupní branou do celé Amazonie, zove se La Guaria a  z něj se do hlavního města trmácíte ještě dalších asi 30 kilometrů. Zpátky rozhodně letím letadlem, nechápu, jak mě mohlo napadnout toužit prožít stejnou cestu jako Maximus, byl bych překvapenej, kdyby to ten kůň vůbec přežil. Mezi výstupem z lodě a nástupem do autobusu byla asi půl hodina, kdy jsem pozoroval třesoucí se babičky a malé děti, které cestovaly se mnou stejnou lodí a nejevily žádné známky otřesu nebo vyčerpání. Bílý miniaturní psík jedné lady s paraplíčkem se mi pokusil počůrat nohu, a to se mu rozhodně nepovedlo.  Letěl až do New Yorku. Ne, to si vymýšlím. Ale představa to byla hezká. Samozřejmě bych neublížil malému zvířátku, které na mě neútočí. Krom toho se na mě jeho panička dívala, což jsem zjistil až těsně před … představou.  Autobus, který nepůsobil o nic bezpečněji než loď, ze které jsme zrovna vylezli, měl krásnou námořnicky modrou barvu a díry ve střeše. Takže námořnicky modrou střechou bylo vidět na námořnicky modré nebe a mně v tu chvíli stačilo zahlídnout třeba ještě jen tašku v stejné barvě a mohl bych vraždit. Poslední dobou zjišťuju, že ve mně zoufalství vyvolává agresivní nálady. Nebo pocity. Nebo záblesky pocitů. No je to tam. S malým bílým pejskem jménem Bubík jsme se na sebe dívali i cestou do Caracasu. Myslíte, že zvířata umí vidět představy? Bubík se tak rozhodně tvářil. Autobus kodrcal a některé jeho části vypadaly, že s ostatními drží pohromadě jen z donucení. Odpojovaly se a na poslední chvíli si rozmyslely svůj útěk a zase se se skřípěním přinutily vrátit zpátky. Na kola nebylo zevnitř vidět, ale skutečně jsem měl několikrát pocit, že pravé a levé kolo držící spolu na jedné ose nejedou celou dobu rovnoběžnou trasou, že si zkrátka chvílemi poodjíždějí tu kus doprava, tu kus doleva a pak se opět umoudřují. Po pravé straně, a kdybych seděl vlevo, zjistil bych, že i na straně levé, se pokoušel náš modroučký autobusek kopírovat hrany příkopů, někde příkopy začínaly i končily tam, kde končily několikametrové srázy a mně se po několika pohledech ze srázu, který se ztrácel v ranním mlžném oparu, zdálo, že mě mnohem víc než kochání se krajinou láká pohled na zuřícího Bubíka. Ahoj, Bubíku. Zamával jsem na něj a pokračoval v tichých modlitbách. Některé modlitby neumím úplně přesně a já jednak v duchu sliboval, že se je poctivě po návratu domů doučím a jednak jsem upřímně doufal, že u modliteb pro jejich funkčnost výpadky textu úplně nevadí. Když jsme do Caracasu dorazili, město se ještě úplně neprobudilo do nového dne. Což ovšem neznamená, že by byly ulice mrtvé, klidné nebo ospalé. Spíš se vlna aktivit ze včerejška ještě nestihla uklidnit a vlna událostí nových ještě nevyrostla v nový příliv. I Bubík koukal z okna na osla stojícího na kraji vozovky, jeho pán stál vedle něj a koukal do prázdna. Předpokládám, že ještě nebyli na konci svojí pouti. Na konci pouti našeho námořnického autobusku byl chodník před hotelem Ambassador. Byli jsme vysypáni a já si protahoval záda, zkroucená stresem i nepohodlím. Přezka mého kufru střídala polohy mezi „nejspíš každou chvíli prasknu a všechno se ti vysype“ a „nejspíš nepůjdu otevřít a ty se k těm všem věcem nedostaneš“. Usmál jsem se, nevím, jestli nad tím rozporů plným chováním přezky mého kufru nebo nad jakousi vzpomínkou se současným místem, časem a situací nesouvisející. Eric Silverman slíbil, že zbytek mého spolčení přátel, sídlícího ve „Třech hroznech“ nejenže nechá na pokoji, ale dokonce je ochrání před poskoky Emille Morgana, případně jinými, kdyby se odněkud vyloupli.

Hotel Ambassador působil dojmem, že ještě spí. Široké schodiště stoupalo od dveří, kterými nás uvedl uniformovaný jinoch, do výšky, a po stranách zakrývaly květníky s palmami výhled do spletitých chodeb, umně schovávajících hemžící se mravenečky hotelového personálu. Vlekl jsem kufr po schodišti a upřímně doufal v zasloužený odpočinek. Vršek schodiště se rozdvojoval doprava i doleva, cedulka na zdi informovala o číslech pokojů v obou směrech. Vyrazil jsem doleva a červený pruh koberce s příměsí zašlapané šedi konejšil moje městsky ošlapaná chodidla v ne již perfektních botách značky Jarman. Pokoj 317 nevěděl, jestli se utápět v šeru díky zataženým lahvově zeleným závěsům nebo vpouštět proudy světla z řady narůžověle blyštících se lamp z ulice. Tahle světelná nerozhodnost mi vyhovovala víc než vítězství kterékoli z obou krajností, tak jsem si zul svoje jarmany a po zádech se vrhl na postel, širší než jednolůžko, užší než královská velikost v superluxusních apartmá.

Myslím, že jsem několikrát usnul a zase se probudil. V každém případě, když jsem se posadil na posteli, růžová zář z ulice už zmizela a světlo nového dne tlačilo do závěsů z vnější strany. Vstal jsem a rozhrnul je. Oslnilo mě množství světla i proměna města jako pohybující se hmoty. Osamělí postávající byli vystřídáni skupinkami vlnících se rukou, nohou a těl, nástrojů, koní i automobilů. Několik rukou zvedajících náklad na vozík, který potáhne pomenší hnědý koník. Chvilku jsem se díval do dálky ještě rozmlženým zrakem, který buď nezajímají detaily a sleduje nezaostřitelnou mozaiku úlomků celkového obrazu nebo naopak ulpívá bezmyšlenkovitě na detailech bez zvláštní důležitosti a přesouvá se od jednoho k druhému a náležitosti předchozího okamžitě sladce zapomíná. Strávil jsem dopoledne procházením hotelových chodeb, dopíjením hrnků s kávou a poleháváním v pokoji č. 317. Krom toho, že jsem se snažil nasát atmosféru prostředí, měly tyto bohulibé aktivity smysl v tom přečkat do podvečerního šera, kdy jsem zamýšlel vyrazit do tepajícího centra Caracassu a splnit jeden či oba úkoly, které ležely přede mnou. Když se začaly první chuchvalce počínajícího večera zachytávat za dlouhé závěsy na chodbách Ambassadoru, přestal jsem nasávat atmosféru a začal nasávat whisky. Tedy jen tak nepatrně, abych se dostal do takříkajíc provozní teploty, to se rozumí. Pro jistotu jsem si vzal placatku s sebou.

Lehký větřík mě plácal do čela, jakože co se to tady, blázne, snažíš dokázat? Spolčil ses v důvěře sobě vlastní s nejhorším zabijákem, a provádíš tu jakési manévry v daleké tropické zemi. Pokud by snad v téhle krajině měl skončit můj život, nejspíš by mě žádný známý nehledal, pomyslel jsem si. A i kdyby hledal, nenašel by. Pche. Mířil jsem úzkými uličkami k centru města. Podle instrukcí holohlavého monstra jsem nechával pozici hotelu za svými zády, uličky zahýbaly jako by bez zjevného smyslu a pak se zas vracely ke svému původnímu zaměření. Přihnul jsem si z placatky, kvůli …. relaxaci … a relaxován kráčel jsem dál. Protože jsem byl v cizím městě v cizí zemi, získal jsem na chvíli dojem, že jsem na dovolené, bezpečně se procházím uličkami báječného letoviska a jediným mým cílem jsou proutěné sedačky baru, ke kterému jsem se právě blížil.  Ta myšlenka, že moje vnímání situace je nebezpečně zavádějící mi bleskla hlavou a bodla mě v hrudi. Podle všeho nejsem ani na vteřinu v bezpečí a pokud stopa, ke které mě posunulo holohlavé monstrum, no dobře, Eric Silverman, leží na reálném základě, ještě to bude rachot a rozhodně nejsem ani tady v Caracassu na dovolené.

 

K baru s modrým kladivem v názvu i ve znaku jsem přišel, když už tma téměř ovládla veškeré kanálky živoucího organismu ulic hučícího města. Postál jsem na pár vteřin před vchodem, trochu bokem, aby na mě nevyletěly židle nebo sklenice, kdyby se k takové akci někdo rozhodl, a pocítil jsem zvláštní osamělost, prázdnou samotu, která nejspíš vzniká, když vám dojde, jak daleko od všech blízkých osob jste a že s tím nijakým snadným způsobem zrovna teď nelze nic dělat. Teď ovšem na takovouto melancholii nebyl zrovna příhodný čas a bohužel nebyl čas ani na to, abych vešel do hlavního sálu baru a vmísil se mezi popíjející notoriky, ztroskotance, chudáky a splynul s jejich vizáží, aktivitou i charakteristikou. Strčil jsem do pravého křídla dveří bez kliky, zelené dveřní křídlo s mléčnými skleněnými tabulkami bylo těžší, než na první pohled vypadalo, takže jsem musel zabrat o kus víc. Druhý pár dveří, vedoucí přímo do sálu, byl pootevřený, obalený oblaky kouře, které ho omývaly jako zpomalená divoká řeka vrhá svoji hmotu na trčící balvany. Těmto dveřím i pohledům možná mířícím skrz divokou řeku jsem se snažil vyhnout a zamířil jsem, lehce přikrčený, doleva, ke schodišti vzhůru, zapuštěnému do modrozelené tmy. Chuchvalce kouře sem ještě dosáhly a pokoušely se mě chytit za kolena a stáhnout do chřtánu bestie jménem alkoholické opojení. Možná bych se tu mohl stavit cestou zpátky. Vytáhl jsem k pasu baterku, ale ještě ji nemůžu použít, to půjde, teprve až se dostanu na schodišti za krátké odpočívadlo. Naplno jsem si uvědomil, že nejsem na dovolené, když jsem byl na asi sedmém schodu a z vnitřních barových dveří vyběhli dva muži trochu rychleji, než sami předpokládali a s hlaholem a objímáním padli na zem směrem k „mému“ schodišti. Mohli by mě zahlédnout, i když už jsem byl tak vysoko, že jsem byl obklopen víc tmou než světlem z baru, a já ale se stejně musel svižně rozhodnout, jestli udělat dva tři rychlé kroky, abych se dostal k odpočívadlu, nebo jestli se přitisknout ke zdi a znehybnět. Dvě tři vteřiny jsem vsadil na to, že padající muži se budou soustředit na něco jiného než na schodiště a zmizel jsem za malým odpočívadlem, nicméně baterka bude muset ještě chvíli počkat. Zpoza rohu jsem vykoukl na muže dole, protože oba náhle ztichli, a to mohlo znamenat spoustu věcí, a žádná z nich nevěstila nic moc dobrého. Leželi dvě vteřiny bez hnutí a já se snažil zaostřit na jejich obličeje, jestli jeden z nich nekouká nebo nestraží uši mým směrem. Leželi ale obličeji na druhou stranu a po těch nekonečných dvou vteřinách se začali oba halasně chechtat a jali se zvedat, se značným škobrtáním a jinými obtížemi, hřmotem opileckým i vesele rozjuchaným. Vydechl jsem momentální úlevou, nicméně baterku jsem ještě nepoužil, mohli by zahlédnout změnu světla na schodišti. Jdeme dál. Mívám chvíle, kdy se přistihnu, že využívám naprosto nevhodné chvíle na přemýšlení, zamýšlení se, dumání. Navíc mi moje bujná fantazie často poskytuje roztodivné náměty k takovému zamyšlení. Teď, při kradmém pohybu schůdek po schůdku vzhůru temnotou, začal jsem rozjímat nad tím, jestli někdy ta nejméně pravděpodobná osoba nemůže být tím největším nebezpečím, právě proto, že možná byla zvolena chytrým stratégem tak, aby ve vás vůbec nebudila podezření. Kupříkladu dáma s paraplíčkem a psem Bubíkem by byla perfektní kandidátkou takové osoby. Udělal jsem těch několik kroků tmou a moje rovnováha a jistota v kroku se pomalu ale jistě ztrácela. Opilci dole o své pozici díky neustávajícímu hlučení dávali vědět celkem zřetelně, těch jsem se bát nemusel, ale temnota přede mnou mě začínala naplňovat neklidem. Posunul jsem knoflík na baterce a posvítil před sebe ještě před tím, než jsem došlápl na poslední dva schody, stoupající nahoru. Přede mnou se otevřel prostor s černobíle dlážděnou chodbou s několika dveřmi po obou stranách. Celý horní prostor tonul v tichu, veškeré hlučení přicházelo odspodu, a ve tmě, přerušované pouze pohybem sloupu světla z mojí baterky. Eric Silvermann tvrdil, že s velmi vysokou pravděpodobností v tomto čase po setmění nebude nahoře v patře domu s nočním klubem živáčka. Že administrativní a reprezentační místnosti slouží různým lidem v různou dobu, ale ani lidé ani doba by se neměli v tomto místě sejít v době mého příchodu. To by tedy radši vážně neměli.

 

Mířil jsem raději svižně k druhým dveřím napravo. Přímo před nimi jsme zastavil a zaposlouchal se. Měl jsem pocit, že jsem z některé z ostatních místností v patře zaslechl kroky nebo jiný šramot. Dýchal jsem o poznání rychleji a tišeji, ač se tahle kombinace tvořila celkem složitě. Dole duněly kroky a skoky rozjuchaných večerních hostů Modrého kladiva a překřikovaly se hlasy rozhovorů, spíš dohadů než poklidných přátelských rozmluv. Můj dech tady ve tmě kus nad nimi zněl jako z jiného světa, co chvíli jsem čekal odněkud vyběhnout pistolníka, příšeru nebo tichého psího zabijáka. Nevím, jestli mi to trvalo pár vteřin nebo minut, ale přesvědčil jsem sám sebe, že zdržování na místě mi k ukončení této chvíle nijak moc nepomůže a zastrčil jsem do zámku dveří svůj oblíbený dvojdrát. Na složitější zámek by to jednoznačně nestačilo, ale složitější zámek mě rozhodně neměl čekat tady ve dveřích. Zámek cvaknul a dveře se o dva centimetry pootevřely dovnitř. Mihl se stín a já zase ztuhnul. Bylo to venku za okny? Nebo ten pohyb probíhal tady v místnosti přede mnou? Zvuk, který mě před chvíli zmrazil u dveří, se opět ozval z některé z dalších místností patra. Začínal jsem pochybovat o tom, že úkol, za kterým jsem sem přišel, dokážu provést. Třeba to na mě ten holohlavej mizera ušil a za okamžik odněkud vyskočí on nebo čtyři jeho klony a já zemřu jistou a nehrdinskou smrtí. Kolikrát jsem si představoval svoji hrdinskou smrt, tolikrát jsem se přesvědčil, že nakonec málokterá smrt bývá hrdinská a já určitě nebudu ten, kdo vytrhne téhle statistice trn z paty. Můžete vy. Až vám bude zubatý slintající pes rvát maso z lýtka, zapalte si cigaretu, nastavte lýtko druhé druhému hafanovi, rozhrňte svoji košili a nechte pistolníka prošpikovat svoje chatrné tělo kusem sprintujícího kovu za zvuku andělské symfonie a sebejistého úsměvu na vašich rtech. Dejte vědět, přijdu se podívat. Přesunul jsem se do rohu místnosti, kde stál sejf. Měl stejnou modrozelenou baru, asi aby ladil se zbytkem budovy. Tady už dvojdrát stačit nebude. Z pouzdra připnutého řemínky na zádech v oblasti beder jsem vyndal nástroje značně sofistikovanějšího ražení a dal se do díla, na které mě připravily moje roky, kdy jsem osciloval mezi oběma stranami hranice zločinu. Franku, Franku, kdy by sis to byl dřív pomyslel, že všechno, ale úplně všechno, co tě kdy potká, se ti jednou bude hodit. Vážně neodmítejte od osudu žádnou nabídnutou zkušenost.

 

Ta zkušenost, o které hovořím, tedy přemýšlím, se odehrála před deseti lety v opuštěné továrně na sirky, kde nemělo být nic včetně starého sejfu. Starý sejf tam nicméně byl a jeho neočekávaná přítomnost byla součástí vychytralého plánu na jeho ukrytí. Já dostal informaci o starém neexistujícím sejfu od Zeleného Jacka s křivými zkaženými zuby od žvýkání tabáku, ucucávání absintu anebo od obojího současně. Zelený Jack něco dlužil mně, já něco dlužil někomu dalšímu. Hezky se nám to sešlo a já a Zelený Jack jsme stáli ve víru vznášejícího se prachu s rukama v bok před ocelovými dveřmi zabudovanými do zdi tak že to málem vypadalo jako vitráž bez nápadu. Zelený Jack měl krom schopnosti kazit si zuby schopnost otevírat sejfy všeho druhu a jeho splátka dluhu vůči mně nespočívala pouze ve sdělení místa posledního pobytu skřínky s tajemstvím ale i v jejím otevření. Když už se nachomítnu k umění, snažím se umění si osvojit. A Jackovy ruce byly umění v kostce. Tedy v rukavicích. Zíral jsem, jak prsty kouzelníka vytahují z klobouku neponičeného zajíce. Jack poklepával na dvířka sejfu, poslouchal, jestli někdo vevnitř nevolá o pomoc, strkal do zámku prsty, klíče, dráty a lil dovnitř olej nebo tak něco. Myslel jsem, že skončíme u toho, že trezor bude namarinovaný, s příjemně protaženými a zrelaxovanými rameny jako učitel tělocviku a s dvířky neotevřenými. Všechny ty pohyby mi přišly amatérsky neobratné, dětské, neúčelné, hloupé, směšné a pak dveře cvakly a otevřely se vůči mně a Jackovi dokořán. Hleděl jsem střídavě dovnitř do trezoru a na Zeleného Jacka jak čerstvě vyoraná myš a nemohl uvěřit otevřenosti sejfu. Jack se na mě podíval a pochopil moje překvapení a zazubil se, což mě probralo na tři dny dopředu a já se tehdy rozhodl, že mě tohle dětské kvrdlání s drátkama musí Jack naučit. Byl to můj oblíbený čas, kdy jsme se Zeleným Jackem žvýkali tabák, usrkávali halucinogenní zelenou břečku a šťourali se drátkama v sejfech jen tak pro radost a pro poučení. V okamžiku, kdy Zelený Jack seznal, že už bych se mu v nejbližší době v umění odemykat, co mělo býti zamčeno, značně přiblížil, řekl, že na to kašlem, že bych mu eště přebíral kšefty. Měl jsem pocit, že je to samozřejmě blbost, ale samozřejmě to byla pravda.

 

Když tedy cvakly dvířka od trezoru v Modrém kladivu nahoře v patře, nebyl jsem tolik překvapen jako potěšen. I bez mazáckého vedení křivozubého kamaráda jsem dokázal sejf otevřít. Sáhl jsem dovnitř a vytáhl karmínové desky. Podíval jsem se dovnitř. Byly tam fotografie, které zajímaly Erica Silvermanna a byly tam smlouvy, které zajímaly mě. To nechápete, jak může být někdo tak paranoidní a schovat si důležité důkazní materiály několik tisíc kilometrů vzdušnou čarou od New Yorku na patře modrozeleného baru, kde by je nejspíš nikdo nehledal. Díky Ericu. Teď už se s tím jen dostat domů. A ještě můj druhý úkol. Tedy vlastně ten první, původní.

Domů, tedy do hotelového pokoje, jsem se dostal cekem klidně. Po schodech jsem zmizel v cukuletu, nikdo nevypadl ze dveří, ani nikdo nekoukal mým směrem. Na ulici mě nikdo nesledoval, nikdo nemizel za každým rohem, když jsem se pro jistotu sem tam otočil, nikdo po mě nestřílel, a nemusel jsem si probojovat cestu do lákavé postele hotelu Ambassador. Pokud jste tohle čekali, zklamu vás a musím vám rovnou říct, že někdy je život soukromého očka úplná nuda, bez očekávaných bojů na život a na smrt. A někdy i spíte klidně i v cizí zemi bez svých blízkých, bez snů a bez oprávněných obav ze dnů příštích.

Všimli jste si těch oprávněných obav v posledním souvětí? Dobře jste udělali, alespoň vás to nepřekvapí tolik jako mě. Ráno jsem se probudil do modrobílého dne, zašel dolů do hotelové restaurace na snídani, pojedl něco anglického tukového probuzení (šunka, vajíčko a tak) a chvilku si četl noviny půjčené z věšáku na zdi.

Už když jsem si četl v novinách, především sportovní rubriku, přišlo mi, že číšníci občas pokyvují hlavou mým směrem. Nejdřív mě napadlo, že třeba jím jako čuně, což se může stát každému. Zkontroloval jsem si košili, ubrus, talíř, obličej a pak jsem se vrátil k nenápadnému snídání a čtení, protože přílišná sebekontrolní aktivita by mohla číšníky upozornit na to, že jsem si něčeho všiml. Ale možná že si to jen namlouvám. Někdy je člověk přehnaně paranoidní, i to se mi už stalo. Pokud měli být číšníci nenápadní, nebyli. Když jsem si došel do skleničky nalít pomerančový džus, vypadali, že na mě skočí, nebo že skočí z okna, aby přede mnou prchli. V každém případě působili jako někdo, kdo chce někam skočit. Usmál jsem se na jednoho z nich a vypil svůj džus. Pokud se lze panicky zklidnit, zklidnili se všichni naráz přesně tak. Bylo to zvláštní a z mého pohledu alarmující. Chvilku jsem zvažoval ještě se posadit a přečíst si sportovní rubriku, ale neměl jsem na to dostatek odvahy a klidu. Tep mi tepal ve spáncích a v hrudi a musel jsem se nutit do klidného dechu a rozvážné, jakože nenucené chůze. Došel jsem do pokoje a přestal jsem si hrát na kliďase. V několika hysterických minutách jsem zabalil všechno, co bylo moje, v pokoji 317 a i pár předmětů patřících v té chvíli majiteli hotelu. Je mimo jiné pravda, že svůj pobyt ukončuji před plánovaným termínem, a tedy mnou uzmuté věci můžeme považovat za jakousi protihodnotu za služby, které mi již nebudou poskytnuty. Kufr se mi podařilo zacvaknout po mírné námaze, spíš mě zdržoval můj vlastní spěch, znáte to. Vykoukl jsem zpoza dveří a nikde nikdo. Zpola nenápadně, zpola přilepený na zdi došel jsem na roh chodby a v přikrčeném stavu jsem klesal schodištěm. Díky bohu za rozpínající se palmy na jeho úpatí. Ze směru, kde vřela kuchyně a vřelo i její vroucí osazenstvo, zněl šum a chvat, možná se chystala hostina, možná se chystalo násilí proti mé osobě. Jelikož jsem mezi svými přáteli i nepřáteli znám jako osoba nemající v lásce násilí vůči vlastní osobě, jal jsem se zdrhat. Miluju zdrhání s kufrem v ruce. Ale nutno poznamenat, že můj kufr byl spíš sportovního založení a tedy ne-li snad přímo vhodný k úprkům, tedy alespoň uzpůsobený rychlejším přesunům dostatečně, aby nepřekážel. Ulice byla ráno chladnější, než bych čekal.  Popoběhl jsem kolem bloku a zastavil se. Vzpomněl jsem si na desítky podobných úprků u nás v New Yorku. Tam u nás zdrhám raději. Člověk už zná svoje skrýše, triky, uličky a lidi, co mu pomůžou.

Tady mi nepomůže nikdo krom mě samého.

Ani jsem se nestihl podívat do desek, které jsem včera večer sebral u Modrého kladiva. Mám svoje důkazy o krádeži Maxima nebo nemám? Potřeboval bych se kouknout. A pak bych se potřeboval dostat domů.

„Pane Franku!“

Měl jsem dojem, že slyším Baa, což byl samozřejmě nesmysl.

„Pane Franku!“

Zase jsem to slyšel. Ohlédl jsem se a nikde nikdo. Zato jsem měl pocit, že slyším dupot kroků směrem od hotelu.

„Tady nahoře!“

 

Podíval jsem se vzhůru a tam v okně napůl zmizela ženská hlava. Mizející ženské hlavy můžou být předzvěstí čehokoli, nicméně tato hlava znala moje jméno. Nebylo příliš pravděpodobné, že by cizí ženská hlava na druhém konci světa volala jakéhosi Franka zrovna ve chvíli, když jsem pod jejím oknem stál já. Ale zase jak pravděpodobné bylo, že se zastavím pod oknem s ženskou hlavou, která zná Franka z New Yorku?  Mohla by to být past? Mohla. Mohla by to být záchrana? Jistěže. Jsem schopen přemoci osamělou ženskou hlavu? Jsem. Vběhl jsem do domu, ve kterém ve výši druhého patra zmizela hlava ženy. Dveře jsem za sebou zabouchl možná trochu prudčeji, rána se rozlehla osamělým schodištěm jako střela z menšího polního kanónu. Safraporte. Vyběhl jsem schodištěm o patro výš, pak zase schody, pak už druhé patro. Tam jsem zjistil, že po celé šířce druhého patra běží lodžie, místy zasklená, místy ne. Vstup z chodby oddělovaly dveře se čtyřmi zasklenými okýnky, skrz ně jsem uviděl postavu, dveře jsem otevřel, stála tam. Mladší, než jsem myslel, američtější, než bych čekal.

„Dobrý den“, řekla.

Svíral jsem svůj polosportovní kufřík pod paží, usmál se na ni a zeptal se, odkud mě zná.

„Od pana Silvermanna, pojďte za mnou“.

No jasně, jak jsem mohl nepředpokládat, že by Eric nehlídal svůj byznys i tady. Co kdyby se Frank Downer rozhodl získané informace předat za mírnou úplatu někomu dalšímu.

Sunuli jsme se polochůzí, poloběhem místem, kde předtím Enid, tak se dívka jmenovala, vykoukla a zavolala na mě. Lodžie či vlastně zasklená chodba vedla okolo celého domu až jsme se dostali k rohu zadní ulice, která obíhala kolem hotelu Ambassador. Takže Enid mě viděla už když jsem vyběhl. Jak jsem zjistil vzápětí, Enid mohla vidět i do mého pokoje č. 317, takže se možná známe důvěrněji, než jsem dosud myslel.

Zasklená chodba vedla dál kolem domu, na úplně opačné straně než jsem do domu vešel, svažovala se chodba do úzké uličky, která vypadala, že tu vznikla omylem. Ulice svíraly tak ostré úhly a domy v nich byly tak blízko sebe, že to, kam jsme sešli, spíš než jako ulička vypadalo jako prostor mezi domy, rozhodně neurčený k procházení.

Zrovna když jsem začal přemýšlet, jestli nás vlastně vůbec někdo pronásleduje, rozlehly se chodbou za námi mužské spěchající hlasy. Stačil nám s Enid vteřinový pohled a vyrazili jsme úzkou neuličkou. Přiznám se bez mučení, že úzké prostory nemám rád a to až do té míry, že se mi do neuličky nechtělo ani za mák. Jiná cesta než tudy nebo zpátky ovšem ale nebyla, takže jsem neměl na výběr. Možná se mě měla Enid zeptat na druhé straně baráku, jestli až tahle veranda dojde konce, jestli se budu chtít soukat do nevydlážděné nudle mezi dvěma třípatrovými domy. Volil bych raději cestu přes střechy, sklepem, skokem na ulici ze druhého patra nebo prostě jinou jednodušší formu sebevraždy. Nevím, kolik metrů jsem se mezi domy musel prodrat, je ovšem třeba takhle mezi námi dvěma přiznat, že jsem chvilkama měl slzy v očích a byl jsem rád, že Enid je v tom šeru mezi domy nemůže vidět. Jen si musím nenápadně otřít oči, až vylezeme. Jestli vylezeme. Hlasy se blížily rychleji, než já se sunul peklem a to vytvářelo nesnesitelný tlak v mém žaludku. Jak se blížil konec pekla, rostla jak má naděje, že už to skončí, jakkoli, třeba střelou nepřítele do zátylku, tak i mé napětí, protože, a to jistě sami znáte, že čím větší je naděje, tím větší je strach, že události ve váš prospěch selžou.

„Franku, pojďte“.

Enid už byla venku a mně chyběl sotva poslední metr. Vykročil jsem z úzkého sevření zdí a nadechl se obrazně i fyzicky. Na druhé straně průrvy se objevili číšníci z hotelu Ambassador. Jeden z nich ukázal prstem na mě a z prstu mu vyšlehl plamen. Enid i já jsme v pravou chvíli zahnuli za roh, aby mě střela z revolveru, to byl ten domnělý prst, minula o pár centimetrů a zavrtala se do zdi místo do mě. Enid táhla mně, já táhl kufr a číšníci s pokřikováním vletěli do úzké chodbičky mezi domy.

 

 

 

Nevím, proč jsem si zrovna během úprku uličkami Caracassu vzpomněl na Kate. Možná něco v očích Enid, táhnoucí mě spletí oprýskaných zdí, zídek dvorků, uliček bez tvaru a stylu, možná něco v těch očích, v té naléhavosti, v té barvě, něco z toho mi připomnělo Kate. Kate, která není mojí ženou a není ani ženou nikoho jiného. Kate, která ale je víc mojí ženou než ženou osamělou.

Pamatuju si, když jsem ji prvně uviděl. Její auto stálo na 32. ulici, stálo u kraje a odmítalo jet. Pršelo. Běžně nestavím u žen v nouzi, především proto, že nejsem ten typ, co si ví se vším rady. A ženy nepotřebují muže, který spolu s nimi uvízne v horách, rozběsněného psa ještě více rozběsní nebo lehce porouchané auto rozbije úplně. Přesně to jsem ovšem já. Zastavil jsem u okraje ulice, moje auto těsně za jejím, motor před usnutím lehce povzdechl, jako by tušil, že odteď se o mou přízeň bude muset dělit s někým dalším.

„Dobrý den, můžu pomoct?“

Zvedla hlavu schovanou pod kapotou, vlasy promáčené jarním deštíkem, hořce ale ne negativně se usmála.

„Ráda. Vy tomu rozumíte, já totiž vůbec ne.“

„Já taky moc ne“, přiznal jsem a její oči se rozšířily v mírném překvapení.

„Ani běžně nestavím u okraje ulice u neznámých žen, abyste nemyslela. Jen mě něco, asi prozřetelnost, přimělo zastavit a pokusit se, jednou ze sta pokusů by to mohlo vyjít, že ano, a já bych pomohl osobě v nouzi a přemohl bych na chvilku ten pocit, že jsem neschopný“, usmál jsem se taky hořce a taky bez negativního podtónu. Usmála se znovu, více mile než jinak a řekla, ať na to s ní kouknu. O deset let později si na tuhle chvíli naprosto nepatřičně vzpomenu několik vteřin poté, co kolem mojí hlavy prosviští kulka z revolveru v dalekém Caracassu.

Proběhli jsme třemi uličkami, ne tak úzkými jako neulička smrti, která ukrývala strkající se číšníky z hotelu Amassador, když Enid vběhla dřevěnými dveřmi do domu nalevo. Sedm schůdků nahoru, plošinka, sedm schodů dolů a vyběhli jsme na ulici. Byla to ulice boční ale ne malá, stromy po obou stranách zakrývaly pohled na domy naproti. Přešli jsme ulici, já v jedné ruce kufr více sportovního než klasického ražení. Uvnitř kufru důležité dokumenty. Uvnitř Franka Downera neklid a spěch a touha být už doma u svých blízkých. Nebe se zakabonilo, mrak, který se rozvalil nad námi, dělal strašidelné obličeje, ústa tvořená světlejšími mráčky se křivila k jedné straně. Udělal jsem na něj stejný obličej, proč ne. Přešli jsme ulici, na druhé straně malá ulička, na jejím ústí malý fiátek tyrkysové barvy. Klíč, který se vynořil Enid z kapsy, vklouzl do zámku ve dveřích, my vklouzli do fiátku, Enid vycouvala podle mě až příliš rychle úzkou uličkou, na široký bulvár osvětlený úzkým paprskem světla, který vítězoslavně pronikl rozestýlanou peřinou kupících se mračen. Enid volantem otočila jako profesionál, čumák auta se nastavil po směru pruhu, ve kterém jsme se ocitli a vyjeli jsme.

                                         

Auto promočené Kate naskočilo, spíš díky náhodě než díky mému umu. Déšť se zklidnil, rytmus kapek, dopadajících na kapotu se zpomalil, až se skoro vytrácel, přišla chvíle rozloučení a jak bývalo mým zvykem, i chvíle malé nenapravitelné trapnosti a sebevýčitek. Skoro vždycky něco řeknu, něco, co se nehodí k dané chvíli, něco, co bylo myšleno jinak, něco, co potenciální pozitivum přesune do sféry minulosti a neskutečna. Tentokrát se to nestalo.

„Tak, díky,“ usmála se a všechno na ni začínalo pozvolna usychat, první paprsky, které vykoukly, započaly svou přirozenou odpařovací práci. Zaklapla kapotu svého skořicového Corvairu a položila na kapotu dlaň. Jemně jsem poklepl dvěma prsty na hřbet ruky položené na kapotě a řekl něco jako „Tak hlavně že se nám to povedlo“ a rozhodl jsem se odcházet. Byl už jsem dva kroky pryč a v hlavě pryč úplně, podle svého zvyku nevěřit ve šťastné náhody, když na mě zavolala, „Nechtěl byste se někdy vidět a říct mi o těch svých devadesátí devíti pokusech o provádění dobra, které se nepovedly?“ Myslela to vážně, od té doby jsem jí je všechny vyprávěl, i když jsem pak několikrát přemítal o tom, jestli to tenkrát vážně myslela úplně doslova.

                                                   

 

Enid jela ranním bulvárem svižně, ale ne nápadně rychle a dalo se věřit, že číšníci z hotelu Ambassador ztratili naši stopu. Držel jsem kufřík v ruce a až teď mi došlo, že nejsem připoutaný. Připoutal jsem se. Enid pustila rádio. Mraky sem tam propustily světlo, které přelítávalo po kapotě a palubní desce. Enid nemluvila, z rádia drnkala akustická kytara, mladý muž zpíval patrně zamilovanou píseň.

„Enid, kam až jedeme, už jsme jim utekli, ne,“ přišlo mi, že už jedeme celkem dlouho.

„Už tam budeme, pane Franku,“ řekla a dívala se pořád dopředu, jako by ani nemluvila na mě.

Zatočili jsme doprava a já nevěděl, jestli jsme zatočili, protože jsem se o tom zmínil nebo proto, že už jsme opravdu dojeli, kam jsme měli.

Ulička byla zase plná stromů. Enid vystoupila, obešla fiátka a zamířila do jednoho z mnoha stejných vchodů. Stejné plechové dveře natřené barevně na desítky způsobů vypadaly přichystané vpouštět majitele do garážových stání, ale šlo o levné řadové byty.

 

„Pojďte, Franku“.

Hned za dveřmi, ty naše byly červené, jste byli přímo v bytu, žádná chodbička, předsíňka nebo něco tak.

Pokud jsem předtím měl pocit, že Enid je do mé záchrany nějak emočně zainteresovaná, ten pocit se teď vytratil. Dívka se chovala účelně, prakticky a bez známky zaujetí. Splnit úkol.

„Chcete kafe?,“ pod rukama se jí pohybovaly předměty, na konci kteréžto akce přistálo na stole kafe a miska s cukrem a lžička. Kafe jsem chtěl.

 

 

To kafe jsem usrkával asi tři hodiny. Muselo to trvat tak dlouho, venku se proměnilo počasí ze zakaboněné oblohy na prudký liják, pak vytrvalý déšť, pak najednou horké dopoledne, čistě zainteresované do vysoušení toho, co předchozí hodiny napáchaly.

Možná jsem během toho usrkávání párkrát chvilku usnul, protože kromě počasí se něco změnilo i v bytu, jehož jsem se dočasně stal součástí.

„Enid?“

Dvě tři vteřiny čekáte a pak se zeptáte znovu.

„Enid, haló?“

Ozvěna v místnosti byla pramalá, spíš jsem měl pocit, že moje slova se vpíjejí do stěn. Snad abych se něčeho přidržel, aby mě ten byt nesežral taky.

Posadil jsem se na gauči, na dně hrnku zbyla malá hnědá vychladlá loužička. Nikde nikdo. Zvedl jsem se a prošel do zadní místnosti.

Ta scéna by byla komická, kdyby nebyla tolik tragická. Zadní dveře do uličky mezi další malé domky byly otevřené, trocha mokra zasahovala až za práh dveří. V době, kdy jsem zrovna nedával pozor a soustředil se na svou tříhodinovou kávu, vešel tímto vchodem dovnitř jakýsi muž a zemřel. A osoba, která jeho smrt způsobila, zemřela také. Jednu z osob jsem znal, druhou nikoli. O smrti obou nebylo pochyb, došel jsem tedy okolo obou těl ke vchodu a podíval se opatrně oběma směry. Žádná střela, žádný křik. Dveře jsem zavřel. Zpátky v kuchyni jsem zkontroloval kufřík, byl tam. Pohledem z okna jsem zkontroloval fiátek, byl tam. Všechno na svých místech. Až na duše několika dříve živých. Co naplat. Asi vyrazím. Předtucha příchodu vracejících se kamarádů neznámé zemřelé osoby mě popoháněla k odchodu. Jo, bylo mi Enid líto, ač jsem ji skoro neznal. Myslíte, že umřela kvůli mně? Že byla dodneška bezúhonnou dívkou odvedle, vařící kávu postarším hrdinům, a pak se nešťastnou náhodou připletla do osudové přestřelky v zadním pokoji a já bych si to měl brát k srdci mnohem víc? Popravdě mě to vzalo docela dost.

Sympatický fiátek zajel za roh, mě ve svých útrobách, a společně jsme stoupali mírnou táhlou uličkou za domky, ze kterých jsem právě prchl.

„Franku, Franku, už bych to chtělo starej dobrej Novej York“, brblal jsem si víc sám pro sebe než pro fiátka, který vrněl do kopce a míjel barevné domky a pak jsem pustil rádio a protože to, co hráli, byla hrůza, zase jsem rádio vypnul.

„Ty by ses mi, kamaráde, docela líbil u nás doma, nepojedeš se mnou?“ Ani slovo.

Dojeli jsme nahoru, tam, kde ulička končila, a před námi se otevřela síť ulic, střechy domů si trčely k nově zamračené obloze jako podpatky bot obrácené vzhůru nohama.

Zaparkovali jsme se do boční uličky, odkud jsem měl výhled na všechny směry a strčil jsem nos do kufříku, uzmutého z trezoru v Modrém kladivu. Karmínové desky na mě vyplazily fotky, které zajímaly Erika Silvermanna a smlouvy o připuštění několika plemenných hřebců. U každé smlouvy byly fotky zmíněného koňského gentlemana a já se nemohl ubránit silnému dojmu, že divoch, kterého pojmenovali Sultan, má příliš mnoho společného s koníkem, kterému doteď nikdo neřekl jinak než Maximus. Ale kde tě najdu?

 

Prohrabával jsem karmínové desky skrz na skrz a hledal nějaké vodítko. Vodítko, kde jsi? Pousmál jsem se.  Občas takhle žertuju s osudem nebo s realitou a čekám, jestli zareaguje. Většinou to neudělá, teď mě ale překvapila. Ne že by se tedy ozval hlas zhůry a řekl: tady máš vodítko, ty slepý člověče. Ale jinak to bylo skoro tak. Při prohrabávání fotkami a dokumenty mi na podlahu fiátka vypadla fotka, starší, trochu šedožlutá, s pokroucenými okraji. A na té fotce nebyl jediný zločinec, jediný ukradený kůň, zato na ní byl někdo, kdo mi byl dobře známý. Tedy od vidění. Tedy někdo, koho jsem myslel, že dobře znám. Prsty držící fotku se mi chvěly, jak se zbytek těla snažil vypořádat s náporem překvapení. Pousmál jsem se, tentokrát nervózně, doprčic, vůbec jsem nevěděl, co si o tomhle mám myslet. Na fotce s pokroucenými okraji byly stáje bez koní, malé letadlo a sice mladší ale zcela zřetelná a v té době ještě velmi živá a k tělu připojená hlava Smutnýho Peta. No to mě zabij. Radši ne.

 

Ruce mi klesly a hlavou začaly lítat myšlenky jako tryskáče na leteckém dni, jen ne v tak úhledných formacích. Byl Pete zločinec? Nebo klaďas? Jsou ty stáje tady v Caracassu? Koukám na fotku a na stájích je částečně vidět nápis s nějakým jménem. Varhanzel, Charmanzle. Starhazel. Něco tak. Musíš se, Franku, uklidnit. Čím víc si říkáte, že se musíte uklidnit, tím víc sami sebe upozorňujete, že něco není v pořádku, a to je věc, která ještě nikdy nikoho neuklidnila. Myslel jsem, že se mi zavaří závity. Jakmile se mi zavaří závity, myšlenky vytečou na podlahu tyrkysového fiátka a už je nikdo neposbírá. Klid, Franku. Co by mohl Pete .. Klid, musíš se zaměřit na ten nápis.

 

Na vysoké caracasské nebe přišlo další mračení a na přední sklo fiátka dopadlo několik kapek. Bral jsem to jako pobídku posunout se dál. Dál v tomhle případě znamenalo dolů do centra města, které bylo přede mnou. Jednička, dvojka, zhoupneme se přes okraj času a prostoru a jedeme z kopce. Kapky počínající deště capají do zaprášených chodníků a lidé, kráčející za svými osudy se jim jen tak tak uhýbají, někteří si kapek ještě nevšimli a všimnou si jich, až dostanou první studenou kapku na obnažený krk.

 

Fotka s mladým Petem leží vedle na sedačce, jedeme teď už ve třech, já, fiátek a Pete. A ještě odněkud z druhé strany vykukuje Enid, která je v autě cítit, svou vůní, svým pachem, svou nedávnou přítomností. Takže jsme čtyři. Člověk si pak aspoň nepřijde tak sám, když mu společnost dělá auto, mrtvá dívka a fotka dnes už také mrtvého barmana z newyorské hospody. Když si to dám takhle do souvislostí, už si zase přijdu trochu víc sám než před chvílí. Prší už trochu víc, lidi na chodnících už si jistojistě všimli a přidali do kroku. Centrum města mě spolklo jako malinu a já už se brzo budu muset rozhodnout, kde začnu s hledáním. První, co mě napadlo, byla telefonní budka. V budkách jsou seznamy a v seznamech jsou nejen osobní čísla, ale i firmy. Zkusíme (parta mrtvých a polomrtvých), jestli něco bude připomínat nápis na stájích. Zastavil jsem na malém náměstíčku bokem hlavního proudu.

       

 

Telefonní seznam byl velký jako pytel cementu. Tedy hlavně těžký. K zadní stěně budky připoutaný řetízkem. Pochybuju, že by tenhle náklad někdo toužil ukrást a utíkat s ním kamkoli. Opřel jsem pytel cementu o samotnou krabičku přístroje a doufal, že ji to neutrhne a ta mi nespadne k nohám. Někdy něco musíte hledat několik dní a jindy vám řešení spadne samo do klína. Myslíte jako ta fotka s Petem? A že druhá taková rychlovka od pánaboha by byla příliš mnoho štěstíčka najednou? Však taky jindy si to člověk vybere na druhou stranu a to ale neříkáte, jeejee, ten má ale smůly najednou. To řeknete jo, takhle to bývá. Když průser, tak na velkou hromadu. No prostě jsem našel hned to první jméno, které mi přišlo, že by na fotce, rozmazané věkem a prachem mohlo být. Varhanzel. Bylo to tam. Stáje a dostihové závodiště Varhanzel. Huhuu. Raději jsem zkoukl i další možnosti, ty tam ale nebyly. Mapa města byla hned nad přístrojem. Trochu rozmazaná a na místě jednoho náměstí byla nalepená žvýkačka, ale tam jsem zrovna nemířil. To by bylo.

 

Chvilku jsem zůstal stát v telefonní budce a déšť zvenku bušil do jejích třech prosklených stran, jako kdyby mě ostřelovali vojáci nepřítele. Obrazy věcí pohybujících se za sklem se rozmazávaly jako po požití nějaké drogy a jediný zřetelný a jasně ohraničený svět tak v tuhle chvíli byl uvnitř telefonní budky. Otevřel jsem dveře a doběhl do fiátka. Pokud jsem si správně zapamatoval polohu stájí, pojedu na místo určení minimálně třičtvrtě hodiny.

 

Jak se tak posouvaly domy po obou stranách ulic, po kterých jsem jel, začal jsem se ztrácet ve vzpomínkách, které jen natolik ponechávaly mému soustředění prostor, abych jel dál a vnímal provoz a přitom se mohl přesunout v čase a prostoru jinam. Myslím, že mě vzpomínky zkoušely přetáhnout aspoň na malou chvíli domů, už se mi stýskalo, normálně mi nevadí někde pobíhat, nevadí mi se ani někam podívat na výlet, ale pak se rád vrátím domů ke svým a ke svému. Taky už jsem nějakou dobu neposeděl v příjemné hospůdce, nedal si pivko nebo skotskou, nebo bourbon, nebo bloody mary, prostě něco.

 

Vzpomněl jsem si na Josepha Lanleyho, každý mu říkal Malý Jo. Jo měřil asi 205 centimetrů a mě na něm vždycky fascinoval neskutečný klid, který z něj vyzařoval. Možná to nebyl ani tak klid jako rozvážné pohyby i mluva, možná to všechno souviselo s jeho vysokou postavou. Než informace o pohybu nebo nějaké souvětí proběhlo po svých drahách uvnitř malého Jo, chvilku to trvalo. Ale nebyl hloupý, jen neměl potřebu spěchat. Jednou jsme takhle dorazili do malého městečka na východním pobřeží a náš truck vydal při zastavení chrchlavý zvuk, poposkočil a sice zůstal stát, kam jsme mu určili, ale měl jsem dojem, že až budeme chtít odjíždět, žádný další zvuk nevyjde a auto se z tohohle místa už neodlepí.

 

 

„Říkám ti, Jo, ten truck je mrtvej,“ mrknul jsem spiklenecky na obrovského chlapíka vedle na sedadle řidiče. Vzadu smrděly ryby, což byl úmysl. Frank Downer, tedy já, a Joseph Lanley, tedy Malý Jo, vezli náklad zbraní jednomu šikmookému chlapíkovi a ryby byly jednak zboží, které jsme vezli, tedy naoko, a jednak smrad z ryb měl být psychologickou bariérou pro případné kontrolory. „To dá“, zabručel Jo a zřejmě tím myslel, že náš vůz svou cestu zpět zvládne. Snad. Pokrčil jsem rameny, Malý Jo si vždycky věděl rady. Zabouchli jsme za sebou závan smradu a ťukli do dveří šikmookého chlapíka.

 

Nebyli jsme tady poprvé, takže nás nepřekvapilo delší čekání, Šikmookej, jak mu v duchu familierně říkám, pořád vdechuje nějakou bylinu a ta způsobuje, že je ještě pomalejší než můj řidič s velkýma nohama. Dveře se otevřely na pět centimetrů a řetízek na dveřích se blýskl proti slunci. Malý Jo bouchl do dveří a chlapík za řetízkem se svalil na záda jako brouk, do kterého šťouchnete klacíkem. Brouk se hned nezvedl a Malý Jo nevím, kdy chytl do obou paží židli, stojící hned poblíž dveří a vší silou jí majznul brouka přes celé tělo.

 

Moje oči si teprve přivykaly prostředí uvnitř místnosti, ale Jo fungoval jako tichý, těžký ale ne těžkopádný stroj na řešení akutních problémů. Rozhlédl jsem se po místnosti a teď teprve jsem si všiml rozházených věcí všude kolem, rozbitých hrnků, potrhaných závěsů okna vzadu do dvora a teď už i Šikmookého, ležícího v jeho obvyklé květované košili vzadu u dřevěného lůžka na zemi. Nepůsobil živě, a jak jsem tak koukal, náš hostitel Brouk taky ne.

 

„Jo, už ho nech“, vyhrkl jsem směrem k mlátičce. Už to nebyl úplně pěkný pohled. „Nemají tu něco k pití?“, vypustil jsem otázku do vzduchu víceméně sám pro sebe a rozhlédl se. Dveře, kterými jsme, ehm, vešli, jsem opřel tak, aby nebylo na první pohled vidět, že bylo použito násilí a už jsem se hrnul k policím, kde jsem tušil chlast. Nejsem úplně alkoholik, ale pití vážně můžu, zvlášť ve vypjatých chvílích a tohle uznáte i vy že vypjaté bylo celkem dost.

 

„Jo, jak jsi věděl, že to není Šikmookej?“ „Kdo?“ Nedošlo mi, že mu tak říkám jenom já. „No tenhle,“ a mávl jsem rukou na nepěknou směs biologického odpadu na zemi, fuj. Malý Jo působil, jako že zvažuje odpověď, ale já věřím, že odpověď už dávno letěla předlouhými drahami směrem k příjemci. „Žádnej čoud“. Řekl ta dvě slova tak samozřejmě, jako by odpovídal na otázku, jestli hranolky nebo ne. Viděl, že nejsem nejrychlejší. „Vždycky čoud, dneska ne“. Jo takhle, docházelo mi to. Malý Jo nepředpokládal, že Šikmookej začal se zdravým životním stylem a př otevření dveří a nepřítomnosti kouře odhadl velice svižně situaci. A náš hostitel neočekával tak prudkou inteligenci, a tak prudké otevření dveří už vůbec ne. Vzhledem k tomu, co jsem viděl, připodobnil bych to k stádu krav, vrazících najednou do ohrady nebo k tornádu trhajícímu střechu stodoly. Doufám, že dlouho netrpěl.

 

 „Co s těma rybama?“ Přemýšlel jsem zase nahlas. Malý Jo právě velkým trhnutím vyškubl ze zdi malou pokladnu i s kusem cihly, zachrastil s ní a vycházel ze dveří. Náklad jsme vyložili, jako kdyby se nic nestalo a já pro jistotu udělal fotografii místa činu, kde krom spouště bylo vidět i vyložené zboží. Třeba to po nás jednou někdo může chtít. Když jsme startovali před půl hodinou chcíplý truck, samozřejmě jen lehce zakašlal a vykašlal se na nás. Malý JO a Frank Downer kráčeli pěšky a zdviženými palci stopovali směrem k New Yorku, v jedné bedýnce, která smrděla rybami asi nejméně, malou železnou pokladnu plnou peněz.

 

Takhle jsem vzpomínal na Malého Jo cestou ke stájím pana Varhanzela, nejspíš proto, že někdo s tímhle nadhledem a silou by se mi tady v té tramtárii zatraceně hodil.

 

Když jsem dojel na okraj města, zástavba se začala zvolna proměňovat. Zvolnil jsem proto kvůli dešti už tak dost pomalou jízdu a nakonec, když kolem mě vykukovaly z deště spíš nízké podlouhlé zemědělské stavby než městské domy, jsem raději zastavil. Fiátka jsem zaparkoval za rohem hlavní cesty a vylezl ven. Pršelo už méně, ale pořád dostatečně na to, abych měl mezi cáry deště a šedí mlh nebo páry pocit, že nejsem snadno na očích. Díky počasí taky tolik lidí neběhalo venku, ale sem tam se někdo mihnul.

 

Ušel jsem napříč pěti ulicemi a zástavba začala být vyloženě dostihová. Stáje, kůlny, garáže, valníky s hnojem a jiným materiálem, pěšiny, kudy byli koně voděni mezi budovami, stará sedla, na zdi visící podkovy. Množství malinkých i větších staveb mi dávalo větší naději projít areál nepozorovaně, než kdyby sem vedla jedna příjezdová cesta, kolem zeď a u brány by seděli čtyři chlápci s palnými zbraněmi. Nicméně brána tu byla, a i přes nečas byla vidět poměrně z dálky. Veliký nápis Varhanzel přes celý oblouk brány vítal návštěvníky. Prošel jsem celkem klidně pod branou.

 

„Hola! ¿Qué estás haciendo aquí?“

Někdo na mě promluvil, safra.

 

„Hola señor“

Zase na mě mluví, zkoušel jsem přidat do kroku a dělat, že v šumění deště neslyším.

„Seňor!“

Přidal do kroku a už byl skoro u mě. Moje nohy ještě pořád šly, ale moje hlava už zvažovala situaci a možnosti jejího řešení. Vzdej to. Vzdej to. Ještě pořád jsem šel a „seňor“ už mi pokládal ruku na rameno.

Otočil jsem se s překvapeným výrazem v obličeji, jakože až teď jsem si všiml jeho přítomnosti. V jeho mokrém obličeji na vteřinu převládla úleva a porozumění. Byl to starší muž a bylo mi ho líto. Ale nebyla jiná možnost, alespoň ne rychlá a bezpečnější než řešení, které jsem použil.

 

Stáli jsme u malé zídky, za kterou se za dvěma křovíčky skrývala dlouhá úzká ulička mezi dvěma stájemi. Přikročil jsem k „Seňorovi“, vzal ho kolem ramen, jakože jsme kamarádi, byl z toho pochopitelně vteřinu nesvůj a chtěl se z mého objetí vyvléknout. Moje objímající ruka ovšem upevnila svoje sevření a jako krajta rdousí svoji kořist, zužovala i moje paže průchod vzduchu dýchacími cestami toho dobrého muže. Chce to určitou dávku zkušeností držet stisk dostatečně dlouho na to, aby rdoušený ztratil vědomí, ale dost krátce na to, abychom ho nezabili. A to jsem nechtěl.

 

Mužík klesl k zemi a o vteřinu déle jsem ho pustil úplně. Podle pohybu v jeho pádu poznáte, jestli ztrátu vědomí jenom hraje, nebo ne. Pomocí jeho rukávů od košile jsem mu svázal ruce za zády a odtáhl ho do uličky. Déšť ještě stále milosrdně zakrýval většinu tichého dramatu a já se jen zběžně rozhlédl, jestli někdo další nebyl poblíž.

 

V každém případě bude nutné se teď pohybovat svižně. Mužík se dříve nebo později probudí, a i se ztíženými možnostmi pohybu se nakonec dostane k někomu, kdo ho rozváže a vyslechne si, co se mu přihodilo. Nebo ho ještě rychleji někdo najde ležícího na zemi a místo zachraňování vzburcuje nejdřív strážce dostihového závodiště.

 

Přidal jsem do kroku. Bylo by mrzuté, když už jsem se dostal tak daleko (ano a doslova daleko od domova), nedostat se k důležitým informacím.

 

Po pravé straně vedla řada budov se spoustou okýnek, podupávání kopyt a frkání koní prozrazovalo, kdo za okýnky bydlí. Vešel jsem hbitě dovnitř, po celém středu všech budov vedla široká cesta, na jejíž obou stranách jsem míjel zadky frkajících lichokopytníků, sem tam hlavu. Na posuvných dveřích každého stání byla cedulka se jménem, vedle ní průhledná schránka, do které někdy byla zasunuta složka s papíry, jindy ne. Doufal jsem, že najdu cedulku se jménem Sultan dřív, než nějaký hlídač najde mě.

 

Myslím, že on viděl mě dřív než já jeho. Ani jsem nemusel dojít až k jeho stání a přečíst si cedulku nebo informační formuláře. Díval se na mě pohledem „no to je dost, že jsi tady“, začal pohazovat hlavou a popocházet ze strany na stranu. Je možné, že by si kůň uvědomoval, že se objevil člověk z jeho domoviny? Že by ho poznal v několika vteřinách? Došel jsem až k němu, chytl jednou rukou za mříž a podíval se mu do očí.

 

„Tak co, Maxime, jsi to ty, viď“?

 

Pohodil hlavou a zaržál. Měl jsem dojem, že kdyby to nebylo tak daleko a přes moře, že by uvítal, abych otevřel jeho vězení, naskočil na něj a jako Zorro mstitel ztrestal všechny jeho únosce. Jenže my jsme byli daleko a přes moře a žádná rychlá možnost přesunu Maxima neexistovala. Osvobození Maxima by s sebou neslo potřebu rychlého řešení nového problému a to, kam s ním? U nás doma bych si poradil, znám místa a lidi, kteří by schovali i stadion, kdybych je požádal, ale v Caracasu jsem neznal nikoho. Nejrychlejší a nejbezpečnější řešení tedy bude nepřitahovat pozornost ke konkrétnímu koníkovi, zmizet a zavolat svému klientovi, kde Maxima najde. Pohladil jsem Sultána, tedy Maxima, po hlavě a slíbil mu dlouhým pohledem do očí a tomu obsahu odpovídajícími slovy, že spěchám pro pomoc a že se zase uvidíme.

 

Cesta do centra k mojí oblíbené telefonní budce byla řekněme překotná. Déšť milosrdně schovával chudobu okrajových čtvrtí, stejně jako můj dychtivý spěch. Číslo mého klienta a Maximova pána a majitele jsem měl v hlavě uložené jako uložení zlatého pokladu. Maximův pán a majitel je bohatý a milý člověk. Což není běžně symbiotická dvojice vlastností a charakteristik. Většina bohatých lidí není milá a většina milých lidí není bohatá. Tento je. Moji zprávu přijal s bušícím srdcem a se slzami v očích. Víte, jak poznáte bušící srdce a slzy v očích po telefonu? Ve způsobu, jakým ten člověk mluví. Nejdřív mlčel. Potom promluvil a slova mu přeskakovala jedno přes druhé, narážela v hrdle do ohryzku a tlačila se nahoru. Zněl zmateně a radostně a chtěl se zeptat příliš věcí najednou.

„Musíme jednat rychle“, přesvědčoval jsem ho k akci. „Než přijdou na to, že už víme a než ho někam převezou.“

Dal se dohromady poměrně rychle a řekl, ať pořídím Maximovu fotografii a pak že můj úkol končí. On že okamžitě pošle leteckou pomoc, tedy pro koně, samozřejmě. Pokud počkám na jeho vyslance spravedlnosti, můžu se s nimi dopravit domů. Ale budu-li mít fotografii, můj úkol je splněn, i kdyby kůň v té době už ve stájích Varhanzel nestál. Zavěsil jsem a došel do nejbližšího obchodu koupit polaroid. S fiátkem jsme se ještě jednou vrátili ke stájím, kde věznili ryzáka s vzácnou genetickou výbavou a udělal jsem několik fotek. Maximovi jsem vyřídil pozdravy od jeho pána a ujistil jsem ho, že se co nevidět shledají. Spoutaný strážce už na místě našeho setkání neležel, areál ale byl obrovský a křik a pobíhání bylo slyšet ze vzdáleného konce stájí.

O pár hodin později jsme spolu s Maximem letěli v jednom letadle a já začínal věřit tomu, že lidé můžou mluvit se zvířaty naprosto vážně, v souvětích, ve všech myslitelných odstínech významů a rozumět si. Ta akce s jeho osvobozením byla celkem divoká a já byl vděčen, že jsem ji mohl sledovat poněkud zpovzdálí. Pláč mraků nad Caracasem smýval všechny strasti minulých dní a pohled kupředu byl modřejší než oči členů andělského chóru.

Domů jsme se dostali brzy k ránu. Malé soukromé letiště mého klienta usazené mezi poli se teprve probouzelo, i když jeho zaměstnanci běhali svižně, jako by nikdy nepotřebovali spát. Maximus radostně zaržál, když prvně ucítil známý mix amerického venkovského vzduchu správně říznutého blízkostí velkoměsta, já zaržál téměř stejně jako on a tím víc byla tahle chvíle plná štěstí, že z menší letištní budovy hned po našem zastavení začaly vykukovat známé tváře. Kate rozpřáhla ruce a šla směrem ke mně, zatímco z levé strany ji předbíhal malý rozespalý Bao, který vypadal, že každou chvíli upadne na nakrátko učesanou travnatou plochu kolem betonové ranveje. O futra menší letištní budovy se opíral zívající Louise Magnol a držel v ruce nějakou láhev, předpokládám že šlo o ocet, olej nebo hruškový sirup. Maxima odváděli a jeho majitel ho plácal po boku a za chvíli ho zase hladil po hřívě. Vím, že jsem říkal, že je milý, tedy majitel, ale stejně mě napadlo, jestli víc hladí Maxima nebo jeho hodnotu v dolarových bankovkách. Když jsme u bankovek, pěkná sumička šustivých odměn se přesunula ke mně do malé kožené tašky, kterou si smím nechat. Když jsme u zavazadel, zbývalo dořešit se mnou přicestovavší karmínové desky ukryté v mém kufru. Stačilo na to pomyslet a od menší letištní budovy se odlepila bledá holohlavá postava a v mžiku byla u mě. Nevím, jestli jsem někdy dřív podával někomu karmínově zbarvené desky se zastaveným srdcem, pokud ne, tak teď to bylo poprvé. Ani nevím, jestli jsem něco řekl, vlastně nebýt toho, že za dvacet sedm vteřin jsem nedržel karmínové desky a moje srdce tlouklo rychleji než před svým zastavením, ani bych si nebyl jistý, zda tu Eric Silvermann byl. Bao i Kate měli ale ve tvářích výraz, který naznačoval, že mého holohlavého přítele nepřítele viděli. Louise Magnol ho zřejmě také viděl, protože upustil a zase sebral láhev s olejem, octem nebo sirupem a stihl mu z otevřených úst vypadnout tabák, který předtím žvýkal. Jeden z mužů, kteří s námi přiletěli, zastavil vedle naší skupinky malým tyrkysovým fiátkem, vystoupil a dveře u řidiče nechal otevřené. Nějak jsme k sobě s tím malým divočákem přilnuli.

Nasedli jsme a jeli domů probouzejícím se ránem. Krajina za okny pomalu získávala barvy a já se snažil odpovídat na desítky dotazů, jeden přes druhý přehazované směrem přes sedadla směrem k mým uším. „Pane Franku, jaké to bylo na té lodi? Franku, bylo to nebezpečné? Stříleli po vás? Že už zas dlouho nikam nepojedeš?“

Než jsme dojeli do Katina bytu, pokusil jsem se odpovědět na všechno, co se ptali, ale moje hlava pohybovala rty a moje vzpomínky a dojmy vypadávaly do prostoru samy. Já myslel na Smutnýho Peta a jeho minulost, spojenou se stájemi ve vzdáleném Caracassu. V archivech, které jsme získali po přestřelce před několika hodinami, bylo spousta dalších fotografií a informací, čas strávený na palubě letadla jsem trávil střídavě rozhovory s Maximem a prohlížením černobílé minulosti. Podle všeho Pete kdysi stáje spoluvlastnil, pak došlo k nějakému nedorozumění a Pete musel zmizet. Zmizel přesně tam, kde jsem ho našel já, u Bílé labutě. Myslím, že byl tím, kdo zařídil pro Emille Morgana, kam může Maxim zmizet a že se stal posléze nepohodlným, protože byl článkem řetězu, který bylo třeba odlomit, aby stopa zmizela. Ale možná že jeho smrt souvisela s tím, že někdo z jeho minulosti se konečně dočkal dlouho zadržované pomsty, když Pete kvůli výhodnému obchodu vykoukl ze svého úkrytu. Co mi tenkrát v noci povídal, to už si nevzpomenu. Pravděpodobně mi prozradil celou svou historii a pravděpodobně se mnou i zapíjel konec svojí cesty, protože věděl, že vykoukl příliš vysoko nad hladinu hlubokých vod minulosti. Nechci vyznít příliš cynicky, je mi líto jeho zkráceného žití, ale jak jsme tak přijížděli k známým místům, která už mi začínala nesnesitelně chybět, myslel jsem na to, kam budu chodit na svou oblíbenou Bloody Mary, kde najdu takové odlehlé místo uprostřed hemživé současnosti. A pak mě to napadlo. Seděli jsme na zeleném gauči, Kate vařila kávu, Bao už podesáté usnul a Louis Magnol žvýkal svoje další sousto tabáku a já mu položil ruku na rameno. „Louisi, kamaráde, vidím tvůj příští osud v nádherných barvách. Máš rád barvy?“ Louis na mě koukal jako na chovance ústavu pro choromyslné, žvýkal svoje sousto a čekal, co ze mě vypadne. Zařídili jsme to hned následujícího rána, poté, co jsme se všichni vyspali. Padlo na to třičtvrtě mého úžasného obnosu za záchranu Maxima, ale udělalo mě to šťastným. Sice to nebyly Bahamy a bazén, ale jinak to splňovalo všechny parametry mužské představy o dokonalosti. Na dvoře v malém přístavku jsem si zřídil byt a kancelář soukromého očka, pod okny zaparkovaný tyrkysový fiátek, vepředu krásně ošuntělý nápis Bílá labuť, a uvnitř ploužící se jediný zaměstnanec mého nového podniku, Louise Magnol. Nemusím se bát, že by mi potají po nocích upíjel, vždyť přece nepije!