Frank Downer - Případ ukradeného ryzáka ... část 5

Znáte ten pocit, kdy se něco děje, vy ještě nevíte co, ale víte, že byste to už dávno vědět měli? Takové to "stojím na kolejích a jede vlak, co jsem to chtěl?"? Pak na vás hupne mohutné aha a mrazivých pupínků na kůži byste se nedopočítali. Přeběhnou po straně lícních kostí přes krk dolů někam k rozdivočele klopýtajícímu srdci a ta vlna je jako když vichřice přeběhne po koberci s dlouhým vlasem. Když se to přežene, můžete si uhnat docela pěkný infarktík. Tak tenhle pocit jsem měl po probuzení v mé, teď už pomalu oblíbené, ubytovně v patře domu barevně nesladěného s okolím. Pootevřenýma očima s hlavou v nepřirozeném záklonu (to chlast se spáči dělá) jsem zaregistroval nehybné modré nohy stojící velmi těsně blízko vedle mojí pelesti. Ježíšmarjá, (a teď si tam doplňte ten pocit, co jsem před chvilkou popisoval), můj ty bože, vyskočil jsem, což mi navíc slušně odkrvilo hlavu, co to … . Jak vidíte, kdybych byl ve skutečném nebezpečí, skutečně už bych byl posmrti. Takhle jsem ihned po několikavteřinové mdlobě na druhý pokus zaostřil a uviděl přes zrnící obraz pošmourné ranní reality šklebící se vousatou tvář Louise Magnola, který se prozměnu pokoušel zaostřit na mě.

"Kde ses tady, proboha .."

Na moment mi nehybně se šklebící Louise připomněl tu nemilosrdně milou paní dole z recepce, ale nastupující tsunami nevolnosti jsem zaplašil myšlenkou na něco hezkého (placatka s vyrytým lvíčkem na boku). Louise, doteď v mírném předklonu, který mu měl pomoci zjistit, jestli jsem to opravdu já, se narovnal jako čáp v mokřině plné žab, tedy jakože se mu moc nechce, ale už ho bolí záda. Oddechl jsem si. Podruhé. Potřetí. A ještě jednou. Debil. Posadil jsem se na posteli a ukryl časem a způsobem života zničenou tvář do dlaní. Vzduch, který se mi od dlaní odrazil zpět k ústům, mi připomněl, že placatka glenfiddichu zmizela příliš rychle a že jsem po zuřivém šmejdění objevil na patře malý kumbálek s chlastem. Měli tam slušnou zásobičku ardbegu, což je má asi čtvrtá nejoblíbenější skotská. Měli. Je mi blbě.

                Louisi, co tu, proboha, děláš, moh jsi mi přivodit smrt."

Louise z doků se usmál, co mu kůže v obličeji dovolila, a několikrát soustředěně žvýknul sousto tabáku, které se mu zhmotnilo v ústech.

                "Franku, Franku, nebejvals takovej poseroutka", vypadlo přidušeně z usmívajícího se dělníka.

                "Louisi, Louisi, viděl ses někdy z třiceti centimetrů těsně po probuzení?", vypadlo ze mě jakoby samo.

Chacha, zasmál se chlapík a dal si ruce v bok. Nebyl nejmladší, ale díky tvrdé práci to na něm nebylo moc vidět. Džíny s laclem i košile s kostkovaným vzorem nesly stopy po věčném utírání oleje, kolomazi a asi sazí a hrozily, že ač naprosto rozdílných barev, brzy se slejou v jednu barvu společnou, zřejmě ještě nikým nepojmenovanou.

                "Povídej," vylezlo ze mě, protože mi došlo, že od přístavu je to sem několik kilometrů, a že Louise Magnol nikdy nevlezl do jakéhokoliv dopravního prostředku, takže se sem musel trmácet pěšky.

"Hele, a jaks mě vůbec našel, vždyť snad sakra nikdo neví, kde jsem, nebo ne?"

Magnol se na mě podíval a usmíval se očima.

"Máš mě za svýho kámoše proto, že přesně vím, kde a kdy je
osoba, která je v tenhle moment důležitá. Teď jsi pro mě důležitý ty, včera to zas byl Emille Morgan, hm."

Louisova poznámka mě zaujala. Jednak mi vůbec nevysvětlil, jak mě našel, jednak přinášel zcela zásadní informace.

                "Tak se posaď, Louisi, tamhle jsou nějaké židle, přisuň si sem jednu. A nechceš si loknout, ještě tady zbyla trocha .."

                "Ne, díky, Franku, vždyť víš, že nepiju. Ale posadím se."

Nepije? Měl jsem dojem, že jediné, jak ho znám, je nad kartami a s flaškou chlastu otočenou ve vzduchu dnem vzhůru. Nebo že by to nebyl on? Už se mi ty lidi slévají.

Louise rozvláčně popisoval, co včera viděl. Bylo to jako zpomalený film, který vás zajímá, ale tímhle tempem akorát tak stíháte zapomínat, co bylo tři věty zpátky. Nakonec jsem se všechno dozvěděl a myslím, že jsem musel omdlít, usnout nebo na chvilku umřít nebo tak něco, protože když jsem se po Louisově poslední větě (co jsem si pamatoval) rozhlédl po místnosti, nebyl tam. Nicméně měl jsem zvláštní, zřejmě tělesně ani duchovně nevysvětlitelný pocit, že v místnosti nejsem ani já, což mi bylo krapet nepříjemnější, než že tam není Louise. Musím ještě chvilku spát, prosííím.