Frank Downer a Případ čtyř jeptišek

 

"Promiňte, ale takhle já nepracuju." 

Můj hlas se v starobylé klášterní chodbě rozléhal víc, než bych si přál. Jednu ruku jsem měl zastrčenou v kapse kabátu, zřejmě z lehké nejistoty, kterou ve mně vyvolával rozhovor s matkou představenou.

 "Když po mně chcete, abych něco vyšetřil, musím s lidmi mluvit," vysvětloval jsem lehce rozladěně a rozladěný jsem popravdě byl.

Tři dny před tímto rozhovorem mi na stole mojí kanceláře zazvonil telefon a drnčel tak dlouho, že jsem ho přestal ignorovat a zvedl sluchátko. 

"Frank Downer, vyšetřování a pátrání všeho druhu, diskrétně a efektivně," odžvatlal jsem stokrát omílanou frázi a dal prostor k představení se volajícímu. 

Volající chvilku mlčel, odkašlal si, a nakonec promluvil ženským hlasem. Hlas zněl důstojně, ale opatrně. Vždycky sleduju, jak volající zní. Obsah sdělení vám totiž volající ještě nesčetněkrát zopakuje, ale šanci slyšet, jak zněl v onen první moment, už podruhé prostě nedostanete.

Matka představená ale zněla důstojně a opatrně i dnes, v chodbách kláštera Mount Eagle Trinity, kam jsem přibyl před deseti minutami, po tříhodinové cestě ze starého dobrého New Yorku zachumlaného do chuchvalců noční mlhy. Klášter se schovával mezi hustě zarostlými kopci a ani na stezku vedoucí k němu od hlavní silnice nebylo zrovna snadné natrefit. 

Můj AMC Matador vyšplhal stoupání bezpečně, ale i on si po dvoukilometrovém vrchařském výkonu nahoře slyšitelně oddechl. Chladné zářijové ráno bylo jako z katalogu. Protáhl jsem si záda a zadíval se do dálky. Kartáče korun borovic zespoda učesávaly růžovo modrou oblohu a kdybych tu nebyl kvůli práci, asi bych se vydržel dívat třeba hodinu.

Když jsem matku představenou přesvědčil o potřebě spolupráce, zavedla mě spletí chodeb k mému pokoji. 

"Udělejte si pohodlí, pane Downere, odpočiňte si po cestě, kolem poledne Vám sestra Alžběta přinese něco k jídlu a po obědě Vám domluvím první schůzku." 

S tím odešla. Rozhlédl jsem se po místnosti a musel jsem sám sobě přiznat, že nazvat ji pokojem bylo poněkud nadnesené. Čtyři kamenné stěny, jedno okýnko, jedny dveře. Jednoduchá postel, prostý stůl pod oknem přiražený k posteli. No, ledničku s alkoholem jsem nečekal a taky tu nebyla. Horší to bylo s hladem. Nenapadlo mě, že řádové sestry nesnídají a už před hodinou na benzínce mi kručelo v břiše. Jenže protože jsem počítal s jídlem po příjezdu, dal jsem si jenom kafe a lákavý voňavý toast s vajíčkem jsem mrkající servírce odmítl. Bohužel.

2

Asi bych vám měl vysvětlit, proč jsem vzal tenhle úkol, stovky mil vzdálený od mého obvyklého působiště. Jestli přemýšlíte o nějaké duchovní příčině, pletete se. Pokud vás napadá, že bych snad trpěl silnou náklonností k jeptiškám, ani tohle není ten důvod. Práce soukromého očka je záležitost značně nárazová, především ve smyslu časovém, ovšem nárazová je i ve smyslu osobních setkání s individui rozličného druhu. Nárazovost obou druhů způsobuje pak značné finanční ztráty.

Takže když ten váhavý jeptiščin hlas vyprávěl, co že se u nich v Mount Eagle Trinity stalo, můj poslední dukátek v kapse se nadějí zatetelil, moje hlava začala souhlasně přikyvovat a slova sama vycházela z úst a ač se mi vědomě takovou dálku jet rozhodně nechtělo, zbytek Franka Downera si to nenechal rozmluvit, nasedl do auta a jel. A tak jsem tady. V místnosti dva krát tři metry bez ledničky, bez snídaně a zatím i bez těch dukátků.

Musím přiznat ještě jednu věc. Když matka představená volala, nejen její hlas a příslib finanční injekce mě zaujaly.

"Pane Downere, dobrý den. Mé jméno je Jennifer Atwoodová a jsem matkou představenou v klášteře Mount Eagle Trinity, nevím, jestli jste o něm slyšel."

 Popravdě jsem o něm neslyšel.

 "Volám Vám ve značně diskrétní záležitosti. Proto bych chtěla zdůraznit diskrétnost našeho hovoru i případné spolupráce."

Chtěl jsem říct, že samozřejmě, ale nedala mi prostor.

"Dobře, " prohlásila, jako bych jí to potvrdil. 

"Řeknu to stručně a bez okolků. Jistě jste na přímé jednání zvyklý."

Už jsem se ani nesnažil dát jí za pravdu.

"Včera v noci dvě z našich sester zmizely."

Ihned mě napadla možnost, že si sestry jen odskočily na menší flám, ale nahlas jsem to neřekl.

"Pokud Vás napadlo, že si jen někam zašly, měl byste vědět, že náš klášter leží uprostřed lesů, tedy zde není kam jít. A i další skutečnosti svědčí proti této možnosti."

"Jako například?"

"Jako například krev na podlaze jejich cely".

Taková krev na podlaze rozhodně svědčí o spoustě věcí. Je jen málo myslitelných příčin, proč by se krev měla nacházet mimo svého nositele naprosto dobrovolně. Nedobrovolné opouštění krve často bývá, jistě to znáte sami, poměrně nepříjemnou záležitostí. To s sebou nese vysokou pravděpodobnost výskytu násilí či přímo zločinu. Takže se to musí vyšetřit.

S kručením v břiše a přemítáním o krvi jsem přežil zbytek času do oběda, který sestra Alžběta váhavě přinesla přesně ve dvanáct. Když jsem dojedl zeleninovou polévku a kus kuřete s bramborem, skončila ta část dne, kdy vlastně o nic nešlo. Po půl jedné přišla matka představená, kývla na mě a řekla "pojďte za mnou".

S pocitem vzdalující se klaustrofobie jsem se šoural spletí chodeb za matkou představenou. Doufal jsem, že se během dopoledne nerozhodla mě jako nepohodlného svědka zbavit, protože by jí stačilo zmizet za nejbližším rohem a já bych se odtud už nikdy nevymotal. Zrovna jsem si představoval svoji ztepilou kostru ležící v temném zákoutí, když jsme náhle zastavili, jeptiška otevřela dveře a vstoupili jsme dovnitř.

Pokojík byl stejný jako můj, jen postel chyběla. Slečna sedící na židli ovšem rozhodně nenaplňovala běžnou představu boží nevěsty. Kdyby měla džíny a triko s obrázkem, zapadla by do kteréhokoliv newyorského klubu ve tři v noci. Přemýšlel jsem, jak s ní budu mluvit. Slečny a paní tady nejspíš přivykly konverzaci ve středověkém stylu. Matka představená odešla. Nechtěl jsem, aby trapná chvíle trvala déle než pár vteřin, ale slečna mě předběhla. Naprosto nestředověce hodila nohu přes nohu a řekla, "tak co jste chtěl vědět"? Kdyby měla cigaretu, zapálila by si. "Nemáte cigáro?" Nemělo mě to překvapit, ale překvapilo. Měl jsem u sebe, protože si občas dám. Vyndal jsem dvě.

Vlastně mi přišlo divné, že v prostorách kláštera můžeme kouřit. Možná jsme nemohli. Potáhl jsem pořádně a zeptal se: „Prý se vám tady ztrácejí sestry?!“ Taky jsem zkusil nohu přes nohu. Pohodička.

„Neztrácejí.“ Myslel jsem, že v našem prapodivném rozhovoru přebírám otěže, ale zřejmě jsem se pletl. Dívala se na strop, na stěny, chvilku jsem měl dojem, že mi kouká do rozkroku a pak zas koukala na stěnu, jako by tam někde předchozí obyvatelka pokoje vyryla vzkazy o lásce, která už nechce býti tajná. „Neztrácejí se, ale teď nám dvě zmizely. To máte recht.“

„Proč mám z vás, slečno, dojem, že ne úplně naplňujete běžnou představu řádové sestry? A proč mám pocit, že se přesně o to nenaplňování tohohle dojmu snažíte? Nemají sestry chtít působit jako sestry?“

Zasmála se. Jak ve tři ráno na Broadwayi těsně před vyblitím flašky Beama do vozovky před projíždějící osamělý taxík. Ještě pořád mě překvapovala. Zkusil jsem na to jít odjinud. „Jak se jmenujete?“

„A vy?“ Odkašlal jsem si. Tři vteřiny jsem uvažoval, že ji zabiju. Ale to bych taky nenaplňoval běžnou představu o fungování soukromého očka. A taky by se mě na to určitě někdo zeptal. „Jmenuju se Frank Downer. New York. Něco ke čtyřiceti. Svobodně zadaný. Co byste ještě chtěla vědět?“ Posunula souměrně koutky rtů na strany, tentokrát bez jakéhokoliv zvuku.

„Dobrý. Já se jmenuju Drew. Dřív New York, teď tahle prdel. Něco ke dvaceti šesti. Úplně svobodná. Krom toho svazku s tím nahoře. Ale rádi se moc nemáme. Co jste to chtěl vědět?“

Vypadá to na těžce vydělané penízky.

Když jsme dohovořili, nechal jsem se vyvést z bludiště ven a dal si ještě jedno cígo u boční stěny vstupní budovy kláštera. Drew nic neviděla. Teda krom té krve na podlaze, protože to byla ona, kdo ji našel a zburcoval celý dům s hrůzou v očích. Prý to byla louže jako po dešti na chodníku a nebyly v ní, ani nikde kolem, žádné šlápoty. No, potáhl jsem si pěkně, tak to bude pěkná prácička. Nikdo nic neviděl, neslyšel, krve jak z vola, žádné stopy. Jediný barák široko daleko je tenhle, jediní lidé široko daleko jsou ti, co už tu jsou.

 

3

Rozhodl jsem se obejít celý klášter, abych si udělal představu o okolí. Modrorůžové nebe nad borovicemi se během mého hovoru s Drew začalo kabonit a vítr se z obyčejného vánku změnil na vánek s nevýhodami. Něco jako když se dlaň, která vás hladí, mění na dlaň, co neví, jestli vás hladit nebo vám uštědřit políček. 

Možná, kdyby někdo oholil celý vršek kopce, na kterém stál Mount Eagle Trinity, že by se ukázalo, že jde o stolovou horu. Velká plošina ale byla hustě zarostlá borovicemi a jiným stromovím a výhled do určité vzdálenosti tak byl možný jen na jednu stranu, za klášterem. Strana, odkud sem můj Matador vyšplhal, byla zarostlá až nahoru a nebylo vidět vůbec nic. Kolem kláštera vedlo několik propletených pěšinek pod vysokými kmeny stromů a nemít svůj vyvinutý smysl pro orientaci v „otevřené“ krajině, asi bych se tu dokázal ztratit stejně jako v klášterních chodbách. 

Obešel jsem celý svah za klášterem, který se na vršku usadil do tvaru písmene „U“ a jehož okna se šesti tabulkami sem tam probleskovala mezi spletí smaragdových propletenců větví. Na druhé straně údolíčka se svah zase mírně zvedal a cesta mě přivedla na menší mýtinu. Po její levé straně vedla moje cesta, vpravo, ve vzdálenosti asi dvě stě metrů ve vysoké žlutavé trávě s chlupatými čepicemi seděl starý domek s pobořeným komínem. Po jeho boku mu společnost dělala kadibudka a bouda na nářadí nebo něco podobného. K domku jsem se nepřibližoval, prošel jsem po cestě v této uctivé vzdálenosti a přičítám jenom svojí bujné představivosti, že jsem na momentík měl dojem, že se v domku za okny bez záclon něco mihnulo. Nejspíš mraky vrhly svoje stíny.

Než jsem obešel hřeben údolíčka kolem kláštera, zabralo mi to asi hodinku. Časné odpoledne už nasáklo vlhkostí a nebe se z romantických růžových tónů převléklo do mnohem příhodněji zářijových stříbřitě šedivých. Pohladil jsem pohledem svého Matadora, který byl ladný i z druhé strany, než z které jsem ho před hodinkou opouštěl a vstoupil jsem toho dne podruhé do hlavního vchodu Mount Eagle Trinity.

Nikde nikdo nebyl. Měl jsem představu, že kláštery jsou sice světem samy pro sebe, ale že za jejich zdmi se to hemží, švitoří, sice polohlasem, ale přesto, že když zůstanete na jednom místě stát, že během půl hodiny se kolem vás mihnou a zašustí desítky rouch. Měl jsem kláštery za tichá mraveniště, s duchovním nábojem ve vzduchu. Mount Eagle Trinity nebylo v téhle chvíli ani mraveništěm, ani nemělo ve vzduchu vůbec nic. Stál jsem v dlouhé chodbě, táhnoucí se na obě strany. Žádný zvuk nelákal z dálky posluchačovo ucho, žádný nápis nepřiměl pozornost, aby byla zaměřena, žádné přebytečné světlo, které by rušilo klidnou hladinu vzduchu, jenž už v dlouhých tubusech chodeb byl. Význam slova klidný ovšem přesně nenaplňoval můj pocit z toho, co kolem mě bylo. Na to, že v klášteře mělo svůj bohu zasvěcený život prožívat asi osmdesát jeptišek, nikde ani živáčka. Kdybych neviděl matku představenou, jídlonosičku sestru Alžbětu a nepohovořil s excentrickou sestrou Drew, myslel bych, že je celá budova prázdná. 

Vydal jsem se chodbou, mířící doprava, na obhlídku kláštera. Minul jsem svoji kobku, pardon pokoj, a moje kroky klapaly dlouhým prostorem jako koník na zámecké dlažbě. Míjel jsem řadu dveří po obou stranách, všechny vypadaly stejně jako moje. U některých jsem se na moment zastavil a poslouchal, jestli neuslyším tiché modlitby, náboženské písně nebo vraždění neviňátek. Nic. „Haló?“ Jen jsem tak zlehka zvolal, jak bude znít můj hlas v té podivné prázdnotě. 

Zněl podivně jako ta prázdnota. Došel jsem na ohyb chodby a tam do mě málem vrazila matka představená. „Co se tu …? Jo to jste Vy.“ Jennifer Atwoodová si úlevně vydechla. Přišlo mi, že její výkřiřk „co se tu“ byl plný něčeho, co bych u jakékoli jeptišky nečekal. Byl plný zlosti. 

„Hledáte někoho, pane Downere,“ optala se mě. „Vlastně jsem se chtěl malinko rozhlídnout, jestli to nevadí. „Prošel jsem si venku okolí a …“ „“Okolí? Co jste …“ Jennifer zase na vteřinu vybuchla těžko potlačovanou explozí hněvu, pramenící z překvapení, nesouhlasu a touhy všechno ovládat. 

Říkám matce všech místních jeptišek jejím křestním jménem pouze když mě neslyší, jen tak pro sebe, abyste věděli. Pak si ale Jennifer vždycky vzpomene, že mě sem pozvala ona, že mě potřebuje, ale upřímně, nechtěl bych přistát ve spárech jejího spravedlivého hněvu.

 „Ne nic, jen jsem se chtěl zorientovat, profil krajiny a tak, víte?“ Znělo to, jakože lžu. Usmála se temně, pokud se lze usmát temně, a ještě pořád tomu pak říkat úsměv.

 Odešla ve směru, z kterého já přišel a zanechala za sebou několik nevyřčených vět, hrozeb a otázek. Vyzkoušel jsem, jaké to je, když se řekne „povytáhnul obočí“, zjistil jsem, že o nic extra výjimečného nejde a pomyslel jsem si k tomu ještě, že matka představená, pokud něco sama skrývá, nedaří se jí to asi úplně podle jejích představ. A taky mě napadlo, že kdyby tenhle průšvih se zmizelými služebnicemi božími nebyl velikým průšvihem, jistě by Jennifer jen tak neodešla, aniž by mě zahnala zpátky do pokoje, pardon, kobky.

Prošoupal jsem půlku tloušťky podrážek svých k detektivní práci skvěle vybraných bot, než jsem se prošoural spletí chodeb někam, kde se už nedalo jít dál a dveře vedly ven. Budova tady tvořila záhyb, jehož vnitřní strana byla schovaná vnější stranou proti pohledům z okolí, tudíž jsem tento záhyb nezahlédl při obchůzce krajinných zajímavostí. Do záhybu vedla ozdobná vrata a za nimi bylo slyšet šum. Šum úlu. Šum života. Dokráčel jsem až ke zdroji zvuků a otevřel vrata. Osmdesát jeptišek najednou otočilo hlavu a ztichlo.

Já nevím, jestli vy s takovou situací máte zkušenost, já tedy nemám. Nadechl jsem se a zůstal stát. Mírný úsměv na mé tváři měl signalizovat všem přítomným, že jsem přívětivá osoba, pozvaná jejich Jennifer, pardon, matkou představenou, s důležitým posláním. Trvalo to asi dvě vteřiny, ale už jsem cítil, jak můj úsměv začíná ztrácet svou milou přirozenost a šarm. Zvedl jsem ruku napůl v pozdravu napůl v obraně. „Ehm, dobrý den, sestry, jsem …“. „My víme, kdo jste,“ promluvila jedna starší žena anglického vzezření i projevu. Přistihl jsem se, že z nějakého důvodu mi život staví do cesty téměř přesné stereotypy určitých druhů lidí. Malé roztomilé Asiaty, velké holohlavé zabijáky, nazrzlé Angličanky s hlubokým hlasem a chováním vojenského instruktora. To bysme měli. Angličanka došla až ke mně. „Pokračujte, sestry,“ řekla, aniž by se k sestrám otočila. Vzala mě za předloktí a vyvedla nenásilně ale s pevným přesvědčením ven. „Pane Downere, pojďte se mnou, povím Vám, co se děje.“

Sestra Marjorie měla nazrzlé vlasy a nevýraznými pihami poseté okolí lícních kostí. To bylo první, čeho jsem si všimnul. Modré oči v značném kontrastu s barvou vlasů i s nepestrými barvami řeholního roucha dodávaly této ženě na zajímavosti. Přesto, jak už jsem předestřel před pár okamžiky, v sobě měla něco, co obvykle spojujeme s představou ženy z Britských ostrovů a nemyslíme to úplně pochvalně. Její tvář byla více hranatá než oválná. Tak, už jsem to řekl nahlas. Dovedla mě do své kanceláře a sedli jsme si každý z jedné strany velkého pevného dubového stolu. Sestra Marjorie slouží v klášteře jako administrátorka, řekla mi. V podstatě to znamenalo, že jí projdou rukama všechny papíry kromě toaletních, že její pozornosti neujdou žádní lidé kromě vrahů či únosců jeptišek a že mi může říct všechno krom věcí, které mi nesmí říct. Když mluvila, rovnala při tom papíry na stole, ač mě se zdály srovnané už po prvních dvou vteřinách. Rovnala si i vlasy, vykukující tam, kde být neměly. Rovnala i stěny místnosti pohledem, aby nikde nic nepřečuhovalo, nechybělo, nevykřikovalo. Získal jsem obavu, zda účelem tohoto rozhovoru není srovnat pana Downera, zašoupnout někam, zařídit, aby viděl, co vidět má, slyšel, co se mu dovolí a zřejmě tedy zjistil jen to, co zjistit má. Hranatá sestra Marjorie mi prozradila účel šumícího srocení vzadu v záhybu budovy. Týden před tím, než Jennifer zvedla telefon a zavolala diskrétnímu newyorskému soukromému očku, aby dorazilo, zmizely z tajemného Mount Eagly Trinity jiné dvě sestry. Až kaluž krve při zmizení dvou dalších rozhoupala poklidné ticho klášterního provozu a přivolala fešáka v AMC Matador a srotila jindy samotářské služebnice toho úplně nejvyššího.

 

Takže čtyři. Ve vypjatějších chvílích mívám nejapné myšlenky, které nikdy neříkám nahlas. Tentokrát to byla myšlenka na to, jak dlouho se tímhle tempem budou muset jeptišky z tohohle kláštera ztrácet, aby tu nakonec nezbyla ani jedna. Namísto toho jsem se zeptal: „Mám možná nevhodný, ale vhledem k nynějšímu vývoji celkem opodstatněný, dotaz. Zeptám se tedy jenom jednou a budu věřit, že už se dozvím, co je třeba. Ty čtyři ztracené ženy, už je to všechno? Nezmizel nikdo další, nic jiného, než mi řekla sestra Drew a matka představená a teď Vy, nic víc už není? Nemůžu na něco přijít, když mi budete zamlčovat fakta. To jste myslely, že budu hledat ty dvě a na to, že zmizely dvě další, nepřijdu?“

 

„Vlastně jsme tak dlouho doufaly, že se ty první dvě objeví, až zmizely i ty druhé.“ Sestra si upravila neposedný vlas vlevo nahoře.“ A doteď většina z nás věří, že zmizení prvních dvou nijak nesouvisí s těmi novějšími. A o tom jsme vlastně vedly to rokování, kterého jste byl svědkem.“ Usmála se nervózně. „Matka představená a několik dalších chtěly zmizení prvních dvou zamlčet. Hlasovaly jsme, co Vám vlastně říct a ony byly přehlasovány.“ Složila ruce do klína, jako by se jí nepatrně ulevilo.

Tak proto jsem potkal Jennifer v tak mizerné náladě. Právě se rozhodlo, že mi řeknou, že mi zamlčela půlku informací. To je ale kvítko.

Večeře byla lehká, aby v noci sestry netlačilo břicho, takže jsem se, chvíli poté, co jsem dovečeřel, ono bylo tedy spíš pozdní odpoledne než večer, vyplížil ze svého pokoje, tedy kobky, a s uklidňujícím vrněním černého divočáka jsem dojel na benzínku, kterou jsem navštívil na cestě do kláštera. Servírka tam ještě byla, voňavý toast s vajíčkem taky. Dal jsem si dva.

 

 

4

 

Kate Rousseauová je něco jako moje přítelkyně. Nebydlíme spolu a u ní doma jsem byl vlastně jenom jednou. Což vypadá velmi vzdáleně mému tvrzení o skoropřítelkyni. Ale vy si bojujte ve svých vztazích a já si budu bojovat v těch svých. Kate je fešná čtyřicátnice a mně se tohle slovní spojení s ní hodně líbí. Působí dost štíhle, i když osoby jí nejbližší o nějakém tom faldíčku k zamlčení ví. Vlasy barvy ticiánové nedosáhnou ani po ramena, a to se mi líbí taky. Někdy spolu jdeme jen se projít, jindy podnikáme akčnější záležitosti, nic jsme si neslíbili a zase se vždycky k sobě vrátíme a žádný slib nehledáme. O Kate se zmiňuju mimo jiné proto, že ta servírka s vajíčkovým toastem se mi dost líbila. Už když jsem směřoval do kláštera v horách, všiml jsem si, že na mě mrká a jedním z důvodů, proč jsem na tuhle benzínku dnes večer dorazil, bylo i ono její mrkání. Nevím, zda to budete považovat za malou mužskou libůstku nebo za podivnou nepochopitelnou odchylku z normálu, ale mně se prostě líbí, kdy na mě pohledná žena mrká. Kate s touhle situací souvisí jednoduše. Jednak se jí slečna Sue dost podobala, jednak když se mi začne nějaká žena více líbit, hned se mi odněkud zpoza hlavové opony vysune obraz Kate v jejích květovaných šatech, její pohled bez nároků a smích bez nucenosti a tahle finta osudu mi vždycky překazí slibně se rozvíjející románek. Nejinak tomu bylo i teď. To ani nezmiňuju, že když jsem spořádal druhý toast a zapíjel ho kávou dolitou z konvičky, všiml jsem si, že slečna Sue mrká na každého. Ne snad pro svůj mravně uvolněný přístup k životu, ale prostě proto, že jí to oko mrká samo. Musel jsem se pousmát. Nemůžu ovšem říct, že bych snad na hodinu vzdálenou benzínku jel úplně zbytečně a že bych si přišel nějak hloupě nebo tak něco. Ten toast, dvakrát vlastně, byl bezva, a to kafe, to taky rozhodně bodlo.

 

Z výletu na benzínku jsem se vrátil v o hodně povznesenější náladě, než s jakou jsem odjížděl tam. Matador celkem tiše zaparkoval na parkovacím místě, které jsme si vyhlídli už při příjezdu a já zůstal dvě minutky sedět. Jedna cigaretka na povzbuzení trávení nikdy neuškodí. Myslel jsem na mrkající Sue, na toasty, na Kate, vzpomněl jsem i na výstřední sestru Drew, protože rozhodně byla jedním z prvků dneška, který svou neobvyklostí vystupoval z šedých řad všednosti. V tom sestra Drew vyšla z hlavního vchodu do kláštera. Poznal jsem ji, protože jednak nebyla ještě úplná tma a pak také sestra Drew měla chůzi, upomínající spíš na její minulost než na její budoucnost, její krok byl víc rázující, divoký a neuspořádaný než rozvážný, poklidný a umírněný. Myslel jsem, že si zaskočila na cigáro, ale zatočila nalevo a vyrazila po cestě obíhající klášterní údolí, po které jsem se na seznamovací obchůzku vydal dnes já. Počkal jsem, až poodejde dál, tiše jsem se vysoukal z dveří Matadora a za sebou jsem je spíš přimáčkl, než zabouchl. Vyhnul jsem se polím světla vrženým z oken místností v přízemí a vydal se za sestrou Drew. Měl jsem pravdu alespoň v tom, že si ven vyšla zapálit. Mimo jiné. Světýlko její cigarety se vznášelo šířící se tmou jako naoranžovělá bludička, ztracená ze stáda bloumajícího nad promáčenými blaty. Musel jsem dávat pozor, abych sebou neplácnul, nebo se nepřerazil o větev, čouhající z lesa do pěšiny. Přece jen sestra Drew rozhodně znala cestu touhle pěšinou o dost víc než já a můj přidušený výkřik či vyjeknutí bolestí s okem napíchnutým na větvi by mě bezpečně prozradil. Teď mě napadlo, taky děláte při chůzi ve tmě ksichty? Mihne se stín a vaše oko čeká větev nebo letící kámen, do tváře se vám opře závan vzduchu a užuž čekáte úder na kořen nosu? Podle mě tahle myšlenka stojí za vaše osobní, neveřejné samozřejmě, vyzkoušení. Dejte mi vědět.

 

5

Sestra Drew ťapala celkem svižně, zastavila se asi jen dvakrát, buď típala cigáro nebo slyšela funícího pronásledovatele, každopádně se mi tento její počin podařilo odhalit ihned po zastavení, a tak jsem se vždycky zastavil i já. Nebudu zdržovat, došli jsme až k domku na vzdálené straně klášterního údolí. Drew zabočila z cesty, vracející se ke klášteru. Dvakrát doprava a zpoza vysokých trsů klátící se trávy jí trčela jen hlava s krkem. Hlava i s krkem došla ke dveřím a ruka, jejíž kousek se taktéž objevil nad hladinou klátících se trav, zaklepala na dveře. Ťuk, ťukťuk, ťuk, myslím. Uvnitř se někdo pohnul, dveře se pootevřely a hlava s krkem i rukou vklouzly dovnitř. Předpokládám, že dovnitř vklouzl celý zbytek sestry Drew, poněvadž po mém cupitavém příchodu k týmž dveřím, z vnější strany dveří nikdo nebyl. Zevnitř bylo slyšet hlasy, ale rozumět jim nebylo. Přesunul jsem se tedy k přední straně domu, kde bylo okno a doufal jsem, že zaslechnu alespoň něco. Slyšel jsem stejné houby jako u dveří, jen bylo více slyšet, jaká je uvnitř nálada. Dva přidušené hlasy se o čemsi dohadovaly, možná se o něco přetahovaly, občas se totiž ozval zvuk přesunujících se nohou, ale klasické popocházení to nebylo. Hned mě napadlo, jestli nedošlo k zápasu, na druhou stranu to by sestra asi vyjekla, když byla schopna vydávat přidušený hlas. Pokud ovšem nebyla skutečně přidušená, to by možná mohla opravdu vydávat pouze přidušené zvuky. Tohle přesně jsou ta dilemata. Říkáte si: umírá tam vevnitř někdo, mám zasáhnout? Nebo naopak pokazíte celou situaci, když tam vběhnete? Já mívám zkušenost, že často samotné rozhodování o dilematu dilema vyřeší. Ovšem, někdy se po takovém rozjímání na podlaze objeví mrtvola. Měl jsem pravdu, situace se vyřešila sama. Za rohem vrzly dveře a někdo vyběhl z domu ven. Byla to sestra Drew. Z toho jsem měl radost, nicméně to neznamenalo, že by se na podlaze domu mrtvola neobjevila. Ale. Ale v tomto stavu věcí, tedy ve stavu pátracím a zjišťovacím, bych uvnitř mohl nadělat opět víc škody než užitku. Pokud je ten druhý uvnitř mrtvý, stejně mu nepomůžu. Pokud je v pořádku, pomáhat mu nemusím. Pokud by byl zraněný a chroptěl, slyšel bych chroptění. Chroptění jsem neslyšel. Sestra Drew chvatně mizela teď už v skoro úplné tmě a já chvíli uvažoval, jestli alespoň nakouknout do okna a zjistit, kdo byla druhá osoba v místnosti. Možná bude lepší přijít až za denního světla. Jednak bude víc vidět uvnitř, jednak bude méně nebezpečná cesta lesem tam i zpět. Protože spěchající kroky sestry Právějsempřijelazklubu byly slyšet až minimálně do půlky cesty pěšinou, poodešel jsem jen asi na padesát metrů od domku a zapálil si.  Ten, kdo by koukal z okna, by si mohl myslet, že jde o sestru, ta pro změnu mizela v dáli a čím blíže klášternímu vchodu bych ji potkal, tím pravděpodobněji by znělo, že jsem si jen vyšel zakouřit do tmy. Té noci jsme měl ve svém nehotelovém pokoji o čem přemýšlet a usínání mi tak trvalo minimálně do půl jedné.

 

Usínání mi trvalo do půl jedné, ale vzbudil jsem se v půl čtvrté. Otevřel jsem oči a přemýšlel, proč se budím pár hodin po tom, co jsem usnul, protože to poznáte, že je ještě noc a že jste nevyspalí, že vaše tělo odpočívalo jen krátkou chvíli a že ze spravedlivého spánku jste byli nespravedlivě vytrženi. Ale čím? Posadil jsem se a v naprostém tichu chvíli seděl na kavalci. Co to bylo? Napínal jsem uši a neslyšel nic kromě vlastního dechu. Můj šestý smysl mi napovídal, abych vstal a šel ke dveřím. S šestým smyslem mám tu zkušenost, že většinou správně zaznamená existenci události nebo jevu, ale ne vždy správně vyhodnotí, co mám v tu chvíli dělat já. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Můj maják vlnění cizích realit mě správně poslal ke dveřím, protože dveře byly zdrojem zvuku, který mě probudil. Ovšem kdyby můj maják byl zároveň majákem moudrým, na dveře by mě upozornil pěkně zpovzdálí. Došoupal jsem se potichu ke dveřím a přiložil ucho k jejich ploše. Skoro něžné přiložení boltce mě zkusilo rozněžnit a zapomenout na chvíli na účel mého ušního přikládání. Můj šestý smysl mě dostal do situace plné hrůzy pomalu, náhle a nečekaně. Na druhé straně dveří jsem naprosto zřetelně slyšel dech cizího člověka.

Postavily se mi chlupy vzadu na krku a na pažích naběhla husí kůže. Dech nezněl jako jemné vzdychání roztoužené ženy, jak vás třeba mohlo napadnout, zvuk, vzdálený od mého ucha necelé tři centimetry zněl, jako by za dveřmi funěl medvěd, číhající na svou kořist plný hladu, touhy žrát a trhat a ničit. Dveře se otvírají dovnitř. Mohl bych návštěvníka překvapit prudkým pohybem dveří dovnitř místnosti a až by upadl, vrhnout se na něj nebo utéct do chodeb kláštera. Co když se ale o dveře neopírá a nespadne? 

Návštěvník vyřešil jedno z mých dilemat a vzal za kliku. Na vteřinu jsem přemýšlel, co mě probudilo, jestli když nezvaný host přišel, zakopl a padl na dveře, nebo jestli došel ke dveřím a říhnul si, nebo … víc času na nesmyslné přemítání nebylo, dveře se otevřely a já se jemným hopnutím ocitl skrytý za nimi. Poté, co můj noční host vstoupil do místnosti, víceméně temné jako klášterní kobka, hezké přirovnání, že, jsem sám sebe pochválil, že jsem se nerozhodl k ukvapenému otvírání dveří. Slabé světlo, padající do místnosti okýnkem, ustupovalo obrovitému mlaskajícímu stínu, s pohyby dvounohého nosorožce, blížícího se k mé posteli. Chlupy na krku se mi svíjely jako tanečníci ruského baletu se střevními potížemi a hrdlo se mi sevřelo v nečekané hrůze. 

Sbíral jsem odvahu cokoli udělat, něco, co se nerovnalo zoufalému čekání na nehezký konec, zároveň jakékoli čekání zmenšovalo moji šanci na jakoukoli akci. Vzhledem k velikosti návštěvníka jsem zavrhl nápad vrazit do něj zezadu a zdrhat a vynechal jsem tedy tu část s vrážením a zdrhal. Dveře se mi povedlo jenom přibouchnout a namířil jsem si to chodbami k zadnímu východu z kláštera, kde jsem předtím našel ozdobná vrata a potkal osmdesát jeptišek. Příšerné stvoření vydalo zvuk hrůznější, než byla jeho velikost, což i mě zaskočilo. Znělo to jako když se pět vlků rozhodne zavýt společně, ale neumějí sladit výšky svých nářků. Běžel jsem bosky a moje spěchající kroky capaly o kamennou dlažbu jako kroky dětí vesele se prohánějících chodbami letního sídla zámožných rodičů.

Příšera naštěstí nebyla tak rychlá jako velká a hlučná, takže její dusavé kroky dávaly vědět, že bych si klidně stihl i dát cigárko, kdybych chtěl. Malinko přeháním. Chladnoucí zem pod mýma bosýma nohama mě přesvědčila, že potřebuju boty. Doběhl jsem k hlavním dveřím a zastavil se a ohlédl, příšera nikde. Ty boty fakt potřebuju. Nakoukl jsem dovnitř kláštera na chodbu, i přes předchozí příšerný řev příšery nikdo nikde. Cupital jsem chodbou směrem ke svému pokoji. Nakoukl jsem dovnitř. Nikdo nikde. Poslouchal jsem kroky zvenku nebo v chodbách. Absolutní klid. Nepochopitelné. Zvláštní. Podivné. Záhada. Nakoukl jsem do pokoje, prázdno. vběhl jsem dovnitř a vzal si svoje věci. Vykoukl jsem do chodby. Nikdo. budu si muset najít novou základnu. Vyběhl jsem ven a zahučel jsem do svého matadora.

Patnáct kilometrů od kláštera Mount Eagle Trinity jsem zaparkoval za nízkou budovou Motorestu Horse Penny Star, tak aby auto nebylo vidět od silnice. Cestou jsem minul několik dalších hospod s ubytováním, popravdě asi lepších, než je „Koník“, jak jsem si soukromě motorest překřtil, ale můj výběr ubytování vyzdvihl ne tak úplně pohodlí a krásu budovy jako zastrčenost a snadnou možnost úniku.

 Pokud si pamatujete loňský případ s ukradeným ryzákem a „hostinec“ U tří hroznů, a především řekněme hlavního recepčního, pán za pultíkem „Koníka“ mi dědka mlynáře silně připomínal. Jen byl mladší. Pravděpodobně. Vždycky, když někdo o někom řekne, že vypadal jako kostra potažená kůží, mám silný pocit, že přehání. Pan Koník ale vypadal přesně tak. Jako Smrt v tarotových kartách. Hlavu měl podepřenou rukou a zíral na televizní obrazovku. Nebýt televize vypnutá, vypadala by scéna přirozeně a jako že ho program, který sleduje, velmi baví. Říkal jsem si, jestli si nezapomněl televizi zapnout. Někdy děláte řadu úkonů s takovým stereotypem, že si ani nevšimnete, že jste některý krok vynechali. Tohle ale byl slušný úlet. Během doby, po kterou jsem na něj koukal, zřejmě uplynula doba, po kterou na něj ostatní hosté mluví, protože Koník natáhl ruku, podal mi klíč z háčku za sebou a ruku opět stáhl. Zapsal jsem se do knihy, která ležela otevřená na pultu a šel se ubytovat. Proč tak normální člověk jako já neustále potkává podivíny? Nebo už žádní normální lidé nejsou?

Postel byla rozvrzaná tak, že se stačilo pětkrát nadechnout a vydechnout a za zdí ve vedlejším pokoji mohli mít pocit, že tady trávím hezké chvíle se svou dívkou. Ta představa mě pobavila jenom na chvíli. Po hodině už bylo vrzání značně otravné. Po třech hodinách jsem se naučil dýchat tak, že se postel ani nehnula. Což asi ale bylo hlavně tím, že jsem si dal matraci na zem. Pak jsem konečně usnul.

Když jsem se probudil, za staženou načervenalou roletkou bylo už minimálně poledne. Můj žaludek každopádně tvrdil, že poledne už určitě bylo poměrně dávno.