Dneska hodně fouká vítr. Příroda se jeho pomocí nenuceně prohání po hvozdech, lukách a zákoutích všeho kolem. Možná jednou pochopíme, že jsme její součástí, a tím pádem i ona naší. Jevy přírody v nás.
Dneska hodně fouká vítr. Zametá listí a radostně si pohazuje chomáči uschlé trávy. Všechen prach a špína léta jsou pryč. Všššššš. Myšlenky přestávají kmitat, zběsilé tempo letních bouřek pominulo. Děti pouštějí draky. Využívají přírodu pro svou radost. A ona je pro svoji. Ráda jim čechrá vlasy. A sleduje, jak rostou, jak mají v očích naděje a přání, která později ztratí svůj smysl, ale teď ho ještě mají. Děti chtějí vyrůst. A příroda jim šeptá "hraj si, je čas".
Dneska hodně fouká vítr. Vítr není nic. Jen změna něčeho v něco. Příroda se kvůli němu nezmění. Ale patří do ní. Jako my.
Když sedíte za oknem a venku stromy naklánějí hlavy pod náporem toho "nic" a neslyšíte zvuk větru, je to zajímavý jev. Jste v izolaci. Ale ještě lepší je jít ven a vychutnat si ty zvuky. Ale zase vás to tou silou může vychýlit z rovnováhy. Takže zbývá jedno. Nastavit sebe sama na malou tichou izolaci, kde slyšíte všechno, co se kolem děje, vnímáte poryvy proudění vzduchu a přesto vás to nijak nerozhodí. Jdete ven a usmíváte se. Vidíte děti, jak pouštějí draky a mají nesmyslná přání. Vlak jede kolem a můžete ho vnímat jako hromadu železa, která jednou skončí někde v koutě vrakoviště, nebo můžete vnímat pocity té paní, co pohladila sedačku s pohledem do dálky, protože tam někde je její vnučka, kterou už 10 let neviděla. Vlak burácí, vedle hrajou chuligáni falešně na kytaru, a za oknem vítr rozpustile tropí neplechu. Ale paní sedí, v srdíčku jí "něco" hřeje, něco jako příroda, něco jako vítr, který není ničím, něco jako čas, který je jen iluzí, a paní vnímá jenom ticho.
Vidím projíždět vlak, za oknem paní, co se usmívá. Slyším ticho.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuju za komentář