Jdete ulicí a znáte smysl toho, co děláte. Vaše chůze je přesun. V prostoru i čase. Ale ten by byl, i kdybyste si sedli na chodník. Zeměkoule by s vámi letěla nekonečným vesmírem, o změně času netřeba hovořit.
Věci kolem, věci, které jsme sami vytvořili, se pohybují s námi. V čase i prostoru. Jak víte, jejich barvy neexistují, jen lom světla. Jejich velikost či malost závisí na naší vzdálenosti od nich. Na relativitě pohledu. Na naší vlastní velikosti. Svět. Dívám se kolem a nepřestávám žasnout. Ať už znám nebo neznám podstatu jevu, princip procesu nebo smysl existence něčeho, doplňuji si vlastní kategorii zkoumání. Estetično. Tedy šimravično na hrudi. Chvění způsobené uchopováním pomocí sebe. Pomocí srdce a duše. Moje kategorie vnímání je čistě subjektivní. A to není špatně. Díky subjektivitě jsme každý jedinečný. A to taky není špatně. Přesto na tom světě hledáme stejné, obdobné, souhlasné. Družíme se a sdružujeme.
Do dvojic, skupin, státních zřízení. A když se nabažíme stejnosti, vrháme se do hledání různorodého. Nakonec přijdeme po tomhle koloběhu (protože pokus střídání stejné-různé sveřepě opakujeme poměrně dlouho) na to, že to, co se děje zvenčí té naší dvouokaté budky, se tvoří uvnitř. Tvoříme svůj svět. Svůj smysl. Prostor. Čas. Jdeme ulicí, ať už pomyslnou nebo skutečnou a nakonec se dobereme poznání, že ve výsledku jde o ono subjektivní vnímání estetična. Nabíráme pocity jako rybáři úlovek, a některé ryby pustíme zpět do proudu, jiné si upečeme na česneku. Hmm, co si ji dát na grilu. Ryba na grilu není špatně. Nakonec umřeme. A zbyde po nás "jenom" .. pocit. Jací jsme byli, KÝM jsme byli pro ostatní lidi. Budou nás hodnotit svým vlastním sítem estetična, opřeným o životní zkušenosti. Naše činy jako ulovené ryby. Něco pustí, jiné mňam hodí na gril. Jdu ulicí a znám smysl toho, co dělám.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuju za komentář