Určitě to znáte. Když se vám podaří nějaká práce, úkol, nebo třeba vyhrajete v loterii, máte pak silný pocit, že vaše slabá chvilka musí dostat aspoň na chviličku prostor. Že si konečně můžete dopřát. Jednou. Po dlouhatánské době se vám zaplnila pokladnička tolik, že by byla chyba čekat, až se tento stav opět změní na nedostatečný, nebo ještě hůře na neuspokojivý. Moje plná kasička volala po luxusu. Moje nervy volaly po tomtéž luxusu. Moje unavené oči po luxusu téměř křičely.
Poslední případ mi přinesl slušné peníze. Případ před ním také. Hospoda, kterou jsem si koupil za výdělek z posledně zmíněného, díky báječně podivínskému výčepnímu kupodivu vydělávala taktéž. Moje levá i pravá ruka chmátly po hromádce peněz na přepážce banky a hrnuly k mojí bušící hrudi bobtnající představy překotně se plnících snů. Jak se asi cítí boháči? Jaké to je vejít do místnosti plné vašich peněz? Jaké to je, vidět na účtu částky, které mají tolik číslic, že neznáte jejich pojmenování? Jak rychle se dá utratit miliarda? Zkazíte si charakter? Jak rychle? Jednou bych si to i zkusil. Takový milý test charakteru.
Já už měl ovšem vybráno. Jako dítě, chodící kolem oblíbené cukrárny, které se vpíjí denně očima do výlohy a sní si o velikém vystaveném dortu. Můj dort se jmenuje hotel Wellington a je obrovský. Obrovský svojí rozlohou, obrovský službami, obrovský v myslích budoucích návštěvníků, co se týká jejich očekávání.
Můj AMC Matador zastavil před hlavním vchodem a chlapík, ohýbající se v pase jako maňásek na ruce hercově, mě vystřídal na místě řidiče a uctivou ale zkušenou jízdou mého černého miláčka ustájil na krytém parkovišti vedle hotelu. Panejo.
Další maňásek, nicméně o poznání méně ohebný, okupoval recepci, zdobenou něčím, co vypadalo jako perníkové destičky. Ona vlastně celá budova byla jako ze snu megalomanského návrháře. Tadyhle dáme jednu velkou bílou budovu. No dobře, tuhle přilepíme další kousek, a tadyhle se hodí prostorná jídelna s velkými skleněnými stěnami. Ale co, když už jsme v tom, přilepíme další budovy. Celý komplex na mě působil jako velký bílý vlak s vagonky, které nestihly zastavit a nabouraly do těch vagonků, které jely před nimi. Ale aby to neznělo negativně, pan návrhář budovový asi studoval správné školy, protože celek působil sice přefouknutě ale vlastně docela ladně.
“Pane ..”
Ani jsem si neuvědomil, že maňásek neohebný už na mě mluví.
“Ahoj. Frank Downer. Mám objednaný pokoj. “
Maňásek neohebný se potopil do papírů, které nebyly vidět, protože pultík před ním měl rantlík, k ukrývání věcí za ním položených určený. Chvilku se potápěl, až jsem o něj začínal mít strach. Nadzvedl jsem se na špičkách, abych viděl dál a on se vynořil.
“Tak, tady vás máme. Pan Downer.”
Znělo to, jakože sám sebe nerad už už přesvědčil, že moje jméno na seznamu platících hostů opravdu má. Podle mě se mu něco křivilo v obličeji a já ho začal podezřívat, že při potápění za recepčním pultíkem ukusoval z nezralých citrónů.
Posunoval prstíkem v různých seznamech, otáčel stránky, povzdychoval, lehounce zavrtěl hlavou, pak jí opatrně pokýval, ano, souhlasně, můj test trpělivosti začínal přecházet do fáze končící fiaskem. Odkašlal jsem si a významně jsem upřel zrak jeho směrem.
“Jistě, jistě, Tady máte, je to pokoj 325,” podával mi klíč na kroužku s číslicí, potvrzující jeho slova. Zapsal jsem svoje jméno nečitelně vedle mého jména zapsaného čitelně a vydal jsem se k výtahům.
Nepříjemná figurka toporného recepčního se ztrácela v mlze
okamžitého zapomnění, hned jak jsem došel k výtahům a můj zrak zaostřil na
skupinky hotelových hostí sedících v hotelové jídelně. Tady začíná ráj.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuju za komentář