(Ve složce Miláci, dále ve složce Procházky a kolistika jsou nový obrázky. Taky nová složka Dovča 2010. )
Svět se točí plný okamžiků. Okamžik uplyne a okamžitě je nahrazen jiným. Svět se točí a nabízí obrazy. Jako ten tady. Obrazy, které existují samy o sobě, ale jejich tvar záleží na tom, kdo se dívá. Vidíme to, co chceme vidět. Pomineme to, co chceme pominout. Můžeme jet kolem toho rybníku na obrázku a vnímat nepříjemné horko na pravou stranu těla. Nebo se zastavit, slézt z kola a zachytit to teplo, světlo, dojem na fotografii. V nadpisu zmiňuju smysl bytí. Smysl naplníme sledem obrázků v naší hlavě, kterých jsme si všimli, zastavili se a nechali je vpustit do srdce. Bohatství našeho života závisí na touze se zastavit, touze se dívat, touze vidět a viděné ukládat. Do srdce se toho vejde hodně. V každém okamžiku života jsme jinak silně náchylní k tomu zastavit se. A vpouštět. Někdy mám dojem, že život nás "nutí" tohle dělat. Nerad vidí, když jím plýtváme. Bylo by to jako jet na poznávací zájezd autobusem a civět celou dobu na zadní stranu sedačky před sebou. Taky je to cesta, ale taknějak zbytečná. A proto se nám dějí úrazy, ať už zlomeninové nebo dušosrdeční. Nutí nás to se zastavit a podívat se ven z autobusu. Abychom z výletu neměli jen silný dojem z opocené koženky okopané karosy. Nevím, kdo je řidič autobusu. Nevím, kterou zemí jedu. Ale stojím a dívám se.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuju za komentář