Mějte se hezky

Ahoj všichni, doufám, že prožijete krásný vánoční čas nejlépe v kruhu rodinném. Děkuju, že jste sem celou dobu pilně chodili a doufám, že v tom budete pokračovat. Hezké Vánoce a ať vám Ježuch naježí, co si přejete

důchodec 20.12.

Důchodce cestovatelem
Byl jednou jeden důchodce a ten, jelikož neměl co na práci, každý den jezdil na výlet. Přímo naproti jeho domečku byla vlaková zastávka a u ní dvě koleje. Po jedné jezdil vlak do Železného Brodu a po té druhé do Turnova. Vlaky tenkrát ještě jezdily častěji než dnes - oba po půlhodinových intervalech. Důchodce každý den vstal v libovolnou dobu a nehledě na jízdní řád šel na zastávku. Tam pak počkal na první vlak a tím jel (bylo mu jedno jestli do Brodu nebo do Turnova - stejně už znal obojí jako své boty). Takto jezdil každý den po celý rok. Pak si prohlédl svůj deník a zjistil, že v Turnově byl 2x více než v Železném Brodě a to i přes to, že na zastávku chodil naprosto nahodile a že oba vlaky jezdily v půlhodinových intervalech.

Hádanka pro bystré hlavičky. řešení hned tady. (Je to docela jednoduché. I když vlaky jezdily po 30 minutách, tak ten, co jel do Železného Brodu jel 10 minut po tom do Turnova. Důchodce, který čekal na první vlak, měl tedy šanci 2:3, že pojede do Turnova a pouze 1:3, že se podívá do Železného Brodu. )

hádanky na 19.prosince

1.Běhá to s tebou,sedí to u tebe,leží ti to u nohou,ale zvířátko to není.Co je to???

2.Malý domeček,plný koleček.Co je to???

3.Vaří se to,peče se to,smaží se to,ale nejí se to.Co to je???

4.Kousá,kousá nemá zuby,lítá,lítá nemá křídla.Co je to???

Tohle je pár starých dobrých hádanek. Nebudeme se pouštět do žádnejch větších akcí, poněvadž se blíží Ježíšek a to by nebylo to pravé ořechové.

hádanka na 18.12.

1) Všechno žere, všechno se v něm ztrácí, stromy, květy, zvířata i ptáci; hryže kov i pláty z ocele, tvrdý kámen na prach semele; města rozvalí a krále skolí, vysokánské hory svrhne do údolí.

Dřevěný koník

Dřevěný koník

V malé a malebné podhorské vesničce jménem Trojany žila svým poklidným životem rodina Mráčkových. Nebyli ničím zvláštní, nijak se nesnažili vyčnívat nad řady jim podobných obyvatelů domečků vyrůstajících jako hříbky v zasněžené venkovské krajině. Tatínek Zdeněk dělal listonoše a tak odcházíval z domova brzy ráno, aby stačil spáčům z celého kraje vhodit do schránek jejich ranní noviny a lístky od známých. Maminka Vladislava byla paní učitelkou ve školce, do níž se sjížděly děti z celého kraje. Přesto, že se celé dny věnovala cizím dětem, na cestě domů vždy vyzvedávala ze školy svého synka Honzíka a neúnavně si s ním povídala o právě prožitém dnu. ¨

Honzík, přestože zatím jedináček, se ve volných chvílích nenudil. Zdědil po svém dědečkovi nadání na práci se dřevem a tato záliba ho naprosto pohltila, takže jeho pokojík vypadal spíše jako truhlářská dílna neustále uprostřed největšího shonu. Od stropního světla visel skoro půlmetrový model letounu ze druhé světové války, na stěnách vyřezané obrázky různých motivů - drobný betlémek, jezdec na závodním koni v trysku, auto z třicátých let. Vedle stolu hlídal dřevěný pes v životní velikosti, u postele ještěr ukusoval z jakéhosi prehistorického keříčku. Zkrátka celý pokoj byl dřevěným zhmotněním fascinujících příběhů vyčtených z knížek. Rodiče Honzíka podporovali, mimo jiné proto, že také rádi přicházívali do toho malého dětského ráje, vonícího zpracovávaným dřevem a dávnými sny.

Poslední dobou však Honzík pracoval na něčem tajném a nechtěl nic prozradit ani mamince, ani tatínkovi. Maminka pokaždé, když spolu dělali úkoly, nakukovala směrem k natažené plentě ze starého prostěradla a snažila se zahlédnout alespoň kousek ze synkova tajemství. Honzík se vždy trochu rozčiloval "Mami, nech toho, to bude překvapení" a nutil maminku opět se soustředit na matematické příklady v rozevřené cvičebnici. Chlapec pracoval na svém "tajném projektu" poměrně dlouhou dobu a jak se chýlila doba, prou kterou svůj výtvor plánoval, rostlo i v něm těžko skrývané napětí. U jídla sedával s nepřítomným pohledem a občas se mezi sousty pousmál. Maminka si trochu dělala starosti, jestli to chlapec přece jenom se zaujetím pro své hobby nepřehání, ale tatínek ji uklidňoval, že takoví kluci v tomhle věku bývají. Nadchnou se pro něco a pak neví o okolním světě ani to, že existuje.

Přišla neděle. Tatínek Zdeněk se protáhl na posteli a vychutnával si ten pocit, že se jednou týdně může pořádě vyspat. Maminka už v ložnici nebyla, což nebylo neobvyklé, protože nikdy nevydržela v posteli déle než bylo nezbytně nutné a ihned po probuzení běžela něco dělat. Co však tatínka překvapilo, byl fakt,že nikde neslyší dupat toho malého uličníka, který každou neděli vstával brzy a vůbec si neužíval toho, že nemusí. Tatínek vylezl z postele a vydal se ven z pokoje, aby zamířil do koupelny. Venku před dveřmi ho čekalo velké překvapení. Konečně uviděl, na čem Honzík celou tu dlouhou dobu tak usilovně pracoval. U dveří stál asi metr vysoký dřevěný koník na kolečkách, vyzdobený v starořeckém stylu. Byla to nádherná práce a i nezkušené oko si muselo povšimnout všech těch nepatrných detailů, které z koníka dělaly téměř umělecké dílo. Na krku visela koníkovi cedulka s nápisem "Tatínkovi k narozeninám ozdoba do pracovny". Teď teprve si tatínek Zdeněk uvědomil, že má dnes narozeniny. A Honzík na to myslel, takovou dlouhou dobu dopředu. "Udělal mi opravdu radost" pomyslel si a zavezl koníka do pracovny a nechal ho tam stát po straně svého pracovního stolu. Pak vyrazil na snídani.

Kdyby tady končil příběh o dřevěném koníkovi, byl by sám o sobě jistě dostačující. Malý rodinný příběh o nečekaném dárku. Tečka. Jenže i vy cítíte, že to ještě není všechno, že něco chybí. Pointa je za dveřmi. Za dveřmi do pracovny.

Tma už začínala být nepříjemná a malé průduchy nedodávaly očekávané množství vzduchu. Ruka připlácnutá těsně k tělu ztěžka našmátrala západku tajných dvířek a jedním pohybem vpustila dovnitř životadárný kyslík. Ze zdobeného dřevěného koníka se vysoukal malý kluk a s pocitem toho, že dělá něco zakázaného a zároveň prožívá úžasné dobrodružství, vyrazil směrem k zakázané skříni v tátově soukromé pracovně. Do pracovny Honzík nikdy sám nesměl a to že občas pootevřenými dveřmi zahlédl, jak tatínek pokradmu otevírá velkou zelenou skříň v rohu, jeho zvědavost jenom podněcovalo. To, co tam našel, ho nakonec vlastně ani moc nezajímalo a nechápal, co na tom ti tátové mají, ale jednou, až bude velký, si jistě vzpomene na ten kouzelný počáteční okamžik, kdy vymyslel ten PLÁN.

hádanky úterní

1) Kráva říve v kamenném chlívě, koudelný ocas má; třikrát za den řehce a žrát se jí nechce.

2) Škopíček bezedný, plný masa nacpaný.

3) Černá hlavička, bílá nožička. Hlavička když zčervená, konec nožky znamená.

4) Za kadeřavou hlavičku vytáhnu z nory lištičku. Sáhni si, je hladká, ukousni, je sladká.

5) Nemá plíce, přece dýchá, studená a věčně tichá, věčně pije na své zdraví v brnění, co nerezaví.

Tak jak se vám líbí "dětské" hádanky na dnešní den? Chcete vědět řešení? V následující závorce máte všechna, jen jsem mezi písmena vložil pětku, aby jste se nekoukli omylem a nepřipravili se tak o luštění. Kalaha s vámi (1- Z5v5o5n5, 2 - p5r5s5t5e5n5, 3 - s5i5r5k5a5, 4 - m5r5k5e5v5, 5 - r5y5b5a5)

Občané Světaběhu

(Veselá balada o třech dějstvích a jednom závěru)

V malém skorozapomenutém městečku Světaběh žily byly tři rodiny. Tedy ne že by tam nežily jiné rodiny, ale tyto jsou pro naše vyprávění podstatné.

První rodina žila na Větrné hůrce a honosila se jménem Větrníkovi. Jejich charakteristickým rysem bylo neustálé upšoukávání, prdění a jiné způsoby větrného projevu. Snad to bylo způsobeno jejich nezdravými stravovacími návyky, možná nějaká dědičná choroba zasáhla jejich rod, ale ať to bylo jakkoli, rodina Větrníkových byla sužována tímto tělesným neduhem téměř neustále. To jste třeba přišli na návštěvu a rozesmátá madam Větrníková vás uvítala ve dveřích a pak se s děsivým vypoulením očí opřela o futra a s táhlým Uááááááá hvízdla takového rozthprda, že ji to málem porazilo. Pak se rozpačitě pousmála a tiše řekla "Promiňte". Tatík Větrník vždy pokukoval, kdo že to přišel opruzovat. Ne, že by nerad viděl návštěvy, ale měl rád svůj klid a svoje pohodlí. Takže když jste se v plstěných bačkorách hrnuli za svým šálkem čaje, utíkal schovat své kostkované trencle a jejich zadní strana se při každém kroku vzedmula s mohutným fukem směrem k vám. Jejich fazolové aroma vytvářelo v místnosti nemístný odér kalifornských vánoc. Sedíc okolo stolu s kostkovaným ubrusem, mohli jste vychutnávat své teplé thé okořeněné čvachtavými zvuky z prdýlek okolo vesele pobíhajících dětí. Občas se některému z dětí stalo, že s sebou větřík přinesl i něco více a to se pak děti smály, až se za zadečky popadaly. Nejmladší člen rodiny Márinka ležela v kolíbce upravené v selském stylu a pravidelnými výfuky nadskakovala ve své horizontální poloze i s peřinkou do výšky průměrných 30ti centimetrů. Pokud jste k Větrníkovým byli pozváni na oběd, obvykle přichystali své oblíbené čočkové hody. Ty sestávaly z čočkové polévky zhusta prosypané strouhaným česnekem, květákových placiček s čočkovým dresinkem a z čočkového odvaru podávaného zatepla s kolečky syrové cibule.

Oproti tomu rodina Buzíkových žila v krásném pestrobarevném domku poblíž teplých pramenů místního vřídla. Pokud jste byli pozváni na večírek, máma Buzík (křestním jménem Žofré) vás uvítal ve dveřích se svým širokým úsměvem a lehounkou červenou sukýnkou zlehounka se pohupující v rytmu Pet shop boys, pod kterou vyčuhovaly angreštově chlupaté nohy. Když jste se přezouvali do měkoučkých papučí s oušky malého kokršpaněla na nártu, otočil se a jal se vás uvádět dovnitř svého doupátka s neskrývaným vrtěním pozadím. Pak jako baletka vtančil do obývacího pokoje a usadil vás do sedací soupravy, kam jste se zabořili až po krk. Pak vás hostitel obsloužil teplou kávou, teplými rohlíčky a hřejivým lidským slovem. Něco jako "Bože…, vy jste krásní!" a pohladil vás po tváři. Pak přišel otec rodiny. Táta Buzík býval oblečen do koženého oblečku s třásněmi a na jeho tři dny neholené tváři nikdy nehrál úsměv. Vždycky za sebou práskl dveřmi, někdy tak, až se vysypalo sklo. Nikdy nejedl čokoládové dortíky jako máma, ale našel zálibu v pálivých a silně kořeněných pokrmech. Takže taková feferonka posypaná pepřem a zlehka zacáknutá pepřovým sprejem byla pro něj pouhým předkrmem. ¨

Třetí rodinka se honosila příjmením Frajírkovi. Táta Frajírek jezdil vždy v nejmodernějším modelu jakéhokoliv sportovního vozu a samozřejmě nadával, kdykoliv na nerovných silnicích Světaběhu urval podlahu a gumoví medvídci a kreditní karty se mu vysypaly na silnici. Máma Frajírková se neustále tvářila, jako by snědla Šalamounovy výsledky trávení a tak když jste přišli na návštěvu a zvala vás dál, významným pomrkáváním na různé součásti jejich bytu dávala najevo, že si pořídila to či ono. Bylo třeba mít se na pozoru, protože opomenutím poznámky typu "Teda to je úžasný nápad obalit lednici kůží ledního medvěda, to jsem ještě nikde neviděl" jste mohli pokazit celý večer. Děti Frajírkovy zas nikdy nevešly do místnosti nijak obyčejně. Vysvětlím. Normální děti přijdou a pochlubí se "Hele, mám novou panenku". Ale Kakost Frajírek mladší třeba protekl zdí a pochlubil se tak nejnovější supertajnou vojenskou technologií, kterou jeho táta vyměnil za poslední model automatického čističe uší. Malá Orchidea Frajírková zas třeba vjela do obývací haly na mechanickém čtyřspřeží bílých jednorožců. Ale když jste otevřeli ústa dokořán a nemohli popadnout dech, seskočila a se samolibým úšklebkem zmáčkla tlačítko na zápěstí a celý kolos se smrsknul na rozměry hračky, jež se dala vstrčit do kapsy.

Tři dějství máme za sebou. Zbývá závěr a důležitá náležitost balady. Tak tedy. Sedím ve vězení. Deníky, které píšu posílám tajným poštovním holubem svojí prapraprababičce, která bydlí v chaloupce na muří nožce a kromě pečení dětí se věnuje šéfredaktorování důležitého společenského deníku. Mé vězeňské zápisky jednou vyjdou pod názvem Občané Světaběhu. Recenzenti je posoudí jako zvrácenou obhajobu spáchaného trestného činu, úchylnou projekci vlastních přání a nepochopitelnou nenávist k odlišným lidským povahám a rysům. A proč balada? Všechny ty nesnesitelný debily jsem postřílel.

pondělní chvilka hádání

1) Tři muži se potápějí v řece, ale když vylezou z vody, jenom dva mají mokré vlasy. Jak je to možné?

2) Kde vždycky včerejšek přichází až po dnešku?

3) Má to šest nohou, dvě hlavy, dvě ruce, čtyři uši a kráčí to po čtyřech. Co to je?

4) Na počátku je to černé, při použití je to rudé, na konci je to šedé. Co to je?

5) Kdo ho spatří, nechť ho potlačí; kdo ho chce chovati, musí se varovati; dáš-li mu masti, bude růsti, když naroste, bude krásti, všecko ti před očima pobere a z domu tě vyžene.

6) Jsem jenom kůže bez masa, sedím na kůži s masem a nesu kůži a maso. Co jsem?

7) Patří ti to, ale tvoji přátelé to používají víc než ty. Co je to?

hádanka čtvrteční

Nemá to huby, ale tři zuby, u jídla slouží, po něm netouží.

Zajímavá hádanka, pro Jarouše jistě přelehká, my ostatní se můžeme na řešení mrknout za povídku Kometa. A chci se zeptat pana Eliáše: "Pročpak ještě nejsou na síti mp3 první desky kalaha, když jsem ti je poslal. Je tam technický problém?

horolezci

Tři horolezci podnikli výstup na dosud nepokořenou horu. Když však vystoupali na vrchol, našli zde tři zmrzlá těla. Jak je to možné?

Vážení přátelé, jsem opět zde a tak bude blog opět často a kvalitně aktualizován. Řešení této hádanky najdete za první kapitolou knížky Na střechách. Jo a nezapomeňte si povšimnout galerie Belgie.

utery

skvela snidane, spousta prace a vecer budeme hledat misto, kde se da levnejs jist nez v hotelu, kde bydlime; ono 15 euro za jedno jidlo je pomerne dost; nepocitam piti a podobne; miluju francouzskou klavesnici; uz se to krati, pomalu. starocesky, pardon starobelgicky nabytek na pokoji umocnuje atmosferu toho, ze clovek je FAKT jinde. Vsem se omlouvam, ze neaktualizuju stranky jako obvykle, ale aspon sem pisu a koukam, jestli VY koukate sem. Miluju Cechy, cesky jazyk, ceskou klavesnici a beze srandicek svou rodinu. mejte se vsici hezky a drzte mi palce

Cestovatel

evi

ahoj ahoj, nejde se dostat do mailu, tak takhle. musim zjistit jak s tim telefonem na hotelu. a taky mi nejde se napojit do mailu, nechce mi to pustit, tak pisu na jeho pocitaci a ten ma francouzskou klavesnici. to se nezral. Nebojte se o Me, staraji se o nas hezky. Fajnovy jidlo, spousta prace ---- vtipek. Je to fajn, ale kdyby moh clovek potom jit domu. Tak se loucim. A uz se tesim domu. Cestovatel

Padák

Padák

Za chvilku zemřu. Vyskočil jsem s padákem z letadla a on se neotevřel. První moment hrůzy pominul. Napadá mě, jestli mě někdo najde a pozná, že jsem to já.

Někdy jsem si představoval, jak bude vypadat moje smrt. Za oknem voněly květiny a vítaly tak nové svítání, peřiny načechrané a zvenku trochu chladivé od čerstvého ranního vzduchu, odspodu krásně vyhřáté lidským teplem. Od kostela zazněly zvony a první křesťané vyrazili usednout do svých lavic. Na větývku stařičké třešně usedl kos a zaštěbetal mi něco o pomíjivosti lidské existence. Život mi dal všechny možnosti, všechna setkání, všechny odpovědi, které mohl a teď odejde otevřeným oknem. Zavírám oči a vím, že to tady miluju.

Vítr sviští. Proud vzduchu se urputně snaží osušit mi zpocené čelo. Mám děs v očích, protože nejsem připraven. Bloudím očima po kraji. Pole, louky, stromy. Neosobní neznámá krajina, kterou když cestujute vlakem vypouštíte z mysli a zasníte se.

Jahodový pohár. Sluníčko vysílá paprsky na malý bílý kavárenský stolek. Stín dívčí ruky uchopuje stín poháru a zvedá ho blíž ke stínu úst. To všechno mi rozproudí krev v hrudi a oslní mladé, dychtivé oči. Vůbec si nedovedu představit, že bych se té ruky dotkl. Že jednou budu líbat ta ústa. Pro mě je tohle okamžik, kdy začínám žít.

Neodvratný konec se blíží. Obrovitá náruč matičky země mě obejme. Objetí prosté všech emocí. Příroda v celé své nahotě a surovosti. Přirozená. Drsná. Krásná. Strašlivá.

Procházím se tržnicí. Podzimní městečko se raduje z malé slavnosti. Padající javorové listy se snášejí k zemi a křupají pod nohama dovádivých dětí. Domácí červené víno z umělohmotného kalíšku je v tu chvíli největším přepychem. Až se vrátíme domů, sedneme si k venkovnímu krbu a budeme se dívat do ohně. Když vydržíme do té doby, až padne noc, přitiskneš se ke mně a schoulíš se mi do klína. Zabalená v mém kabátu budeš pozorovat jiskry vystřelující směrem k černočernému nebi.

Už není na nic čas. Chci křičet, ale nekřičím. To všechno, co mi proběhlo hlavou, mě dostalo do stavu, ve kterém bych mohl vydržet věčnost………. Vydržím.

Princezny

Král měl tři dcery: Anežku, Bertu a Cecilii. Anežka vždycky mluvila pravdu, Berta vždycky lhala a Cecilie někdy mluvila pravdu a někdy lhala.
Ke dvoru přijel cizí princ, aby se ucházel o pravodomluvnou Anežku. Král jej zavedl do trůnní síně, kde všechny tři dcery seděly vedle sebe, a že princi Anežku dá, pokud pozná, která z nich to je. Přitom smí každé z nich položit jedinou otázku. Princ chvíli přemýšlel a pak položil všem tutéž otázku:
"Jak se jmenuje princezna, která sedí uprostřed ?"
Princezna sedící vlevo odpověděla: "Anežka", princezna sedící uprostřed "Berta" a princezna sedící vpravo řekla "Cecilie".
Princ se jen maličko zamyslel a řekl: "Ty jsi Anežka". A měl pravdu.

Poznali byste podle odpovědí, která z princezen je pravdomluvná Anežka ?

Řešení této hádanky naleznete za povídkou Čajová konvice (Rubriky .. Povídky ... )

Hádanka pro dnešní den

Poprava
Vězeň odsouzený k smrti dostal za vzorné chování (asi hodně chytal myši) na výběr. Bude-li jeho záverečná řeč před popravou pravdivá, bude katem sťat. Bude-li to však lež, bude potupně utopen. Vězeň byl, ale takový fiškus, že se svou závěrečnou řečí osvobodil úplně. Co řekl, že nebylo možné ho ani utopit, ani ho připravit o hlavu?

řešení naleznete za povídkou Anděl stolové hory. (rubrika - povídky -....)

Dogville

Miko se probudil, promnul si oči a zívl. Protáhl se a nechal si ještě chvilku na tvář dopadat první jemné paprsky nového dne. Když si oči začaly přivykat na obrysy kolem, připadaly Mikovi věci kolem poněkud neznámé. Pak i místo, kde ležel. Večer usínal na posteli z dubového dřeva a teď ležel stočený do kroužku v jakémsi látkovém pelechu poblíž dveří. A i dveře. A všechno kolem. "Kde to proboha, jsem?" Miko se začal zvedat a rozhlížet se kolem.

Dveře byly značně větší, než by člověk čekal a měřily tak dobré tři metry. Stejně tak celý dům byl přizpůsoben tomuto zvláštnímu měřítku. Stěny bez obrázků a jiných ozdob působily poněkud sterilně, nicméně hlavní na nich bylo především to, že byly prostě jiné než včera večer před usnutím.

Teď si Miko povšiml, že je úplně nahý. Někteří lidé našli ve spaní bez oblečení zálibu, Miko to však nesnášel. Navíc místnost byla poměrně chladná a Mikovi nejen kvůli chladu způsobovala husí kůži.

V tom v patře zapraskala podlaha a ozvaly se kroky. Těžké, ale celkem svižné kroky. Panebože, co se to děje? Zapraštěly schody a po pár krocích se objevily nohy. Obrovské chlupaté nohy v papučích. Když se objevila celá postava, pokoušely se o Mika mrákoty. Mimoděk ustoupil o dva tři kroky a s otevřenou pusou se díval na …… dvoumetrového psa, stojící ho na zadních, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.

"No co koukáš, jako když mě vidíš prvně?" utrousil pes a Miko pozoroval svoje srdce, jak buší v nepravidelných rytmech jako by se měl blížit infarkt. Pes přišel blíž a sklonil se, aby Mika poplácal po hlavě. Mikovi se zpotilo čelo a dlaně a pokusil se couvnout ještě o krok dále. Jenže už nebylo kam a obrovitá horká tlapa přistála Mikovi ve vlasech. "Neee.." hlesl a nohy mu vypověděly službu a skácel se k zemi a kecl si na zadek. "Ale ale, ty seš dneska nějakej nervózní." Ze schodů sešla druhá postava, na první pohled psí dáma. Chlupy na hlavě měla úhledně upravené a fousky na bradě zastřižené podle poslední módy tak, že trčely do všech stran. Miko seděl na zemi a nemohl popadnout dech. "Dobré ráno, miláčku. Ten náš člověk se ti chová, jako by věděl, co ho dneska čeká. Je celej poplašenej." Psí dáma se usmála, až se ukázaly zuby. "Ale vždyť ho znáš, vždycky se celej klepe a pak se u doktora zdraví s ostatníma lidma, jako by byli někde na hřišti." Miko seděl na zemi a měl pocit, že poprvé od šesté třídy neovládne svoje svěrače. Tehdy s tím míval problémy hlavně v noci, ale stávalo se mu, že ve chvílích velkého nervového vypětí se počůral třeba ve školce. Když přišel do první třídy a našel pár bezva kamarádů, kteří ho brali, přešlo to.

"Co to má znamenat?!" rozkřičel se na psí pár. "Co se to děje? To se mi zdá a já se teď probudím a bude to dobrý, že jo?" vyhrkly Mikovi slzy do očí. "Nebo to je nějakej vtip? Dobrý, dobrý, srandičky jsou fajn, ale už je toho dost, jasný? hroutil se nervově Miko.

"Podívej, jak vyvádí, dej mu suchar, třeba má hlad."

 "Jděte do hajzlu se sucharem a přestaňte s tou šaškárnou" křičel na ty dva psy a rozhodl se pro útěk.

 "Škoda, že jim pes nerozumí, co štěkaj, někdy to úplně vypadá, jako by něco říkali" pronesl zamyšleně a pobaveně pes a vydal se ke skřínce pro suchar.

To Mikovi stačilo. Vyskočil na nohy a vrhl se ke dveřím. Pokusil se vyskočit na kliku, ale nepodařilo se mu to. Ještě v pololetu narazil do dveří a upadl na podlahu. Velká tlapa sáhla po klice a dveře otevřela. "Já si to myslela, že potřebuje čůrat. To bylo ono, viď, ty jeden naháčku?" usmívala se psí paní.

Miko uviděl otevřené dveře a vyrazil. Svět kolem byl rozmazaný a dělil se jen na tu hrůzu za mnou a svobodu přede mnou. Běžel jako o závod. Jeho úprk zastavila velikánská dřevěná hradba, kterou v rozpoložení, v jakém byl, vůbec neviděl. Narazil do ní obličejem a padl na záda. Poslední, co si pamatoval, byly velké teplé tlapy, které ho láskyplně odnášely zpět do domu hrůzy.

*

Když se Miko probral zpět k vědomí, okamžitě toho zalitoval. Na sobě měl naditý jakýsi námořnický obleček s bílými a modrými pruhy, který ovšem schovával jen záda, stehna a paže od ramen k loktům. Miko vypadal jako exhibicionista nejtěžšího kalibru, protože to, co my, lidé, schováváme před okolním světem, bylo všechno venku. Navíc se nad ním skláněla psí paní a usmívala se a podivně mokrý pocit na obličeji dával prozrazovat způsob, jakým ho probírala k životu.

"No tak vstávej, jdeme už" pověděla psí paní a jedním rychlým pohybem nasadila Mikovi na krk silný kožený obojek. 

"To si snad děláte …" začal Miko, ale to už ho táhla směrem k východu.

Venku byl svět postavený na hlavu. Alespoň pro Mika. Všichni ostatní se tvářili, jako by vše bylo v naprostém pořádku. Velcí i malí (relativně) psi všech možných druhů kráčeli se zamyšlenými výrazy ve tváři do práce nebo řídili auta a zastavovali na červenou. Staří psi o holi se belhali po chodnících a náhodní psí kolemjdoucí se míjeli ve svém každodenním shonu. Někteří vedli své lidi na vodítku a venčili je. Miko se pokoušel rozepnout svůj obojek anebo ho stahnout přes krk, ale nedařilo se mu to. Když potkali manželský pár vedoucí na vodítku sličnou blondýnku bez oblečku, Mikovi mohly vypadnout oči z důlků. Rychle se ale vzpamatoval a začal opět myslet na záchranu. "Haló, prosím Vás, co se to děje?" Slečna na něj koukala, jak by nechápala, o čem to mluví. "Pomozte mi, prosím" volal na ni Miko, ale viděl, že slečna ho zřejmě považuje za blázna, otočila se a hupkala poslušně vedle svých páníčků do spleti města.

Cíl, za kterým Miko a jeho páníčci směřovali, se přiblížil. Velká budova s nápisem Veterinární služba se opírala svými mohutnými zdmi do dlažby města a svým přísným vzhledem jako by předznamenávala neblahé věci příští. Miko už vzdal pokusy o vysvobození se ze sevření obojku a vysílený částečně visel za krk a nechával se táhnout, částečně šel, ale asi jen proto, aby se na obojku neoběsil. Panička ho vyvlíkla po schodech, naštvaná, že páníček nechce jít s nimi a radši počká v autě, protože prý tyhle krutosti vidět nemusí, což ale zbystřilo Mikovy smysly opět na nejvyšší míru. Krutosti? Co si myslej, že se mnou budou dělat? To už ale psí paní klepala na dveře ordinace doktora Hafnknechta a následně říkala "Tak jsme tady, pane doktore, je dneska nějak nervózní, ale to se dá pochopit, že?" A pan doktor se ani neusmál a pokynul jim směrem dovnitř. Když Miko viděl přístroje, které Hafnknecht bral do ruky se slovy " Budete mi ho muset pomoct podržet, ne že by ho to bolelo, ale oni to neví a myslí si, že stříhání uší bolí ", začal zase propadat panice. "Ale ale, copak to tu máme za hrdinu, takovejch už jsme tady viděli. A všechny jsme zvládli. Držte ho."

Laskavá a nemilosrdná síla Mikovy psí paní přikovala pacienta k podložce stolu, na který ho bryskně vysadila. Doktor Hafnknecht si přidržel Mikovu hlavu jednou rukou a začal střihat do pacientova boltce.

*

Mikovi se objevily před očima hvězdičky a nesly ho vesmírem daleko odsud. Strašný křik hrůzy a bolesti letěl odsud opačným směrem a mizel někde v milosrdné dálce. Miko plul černým prostorem a jako cestovatel po hvězdných dálavách se zájmem pozoroval majestátní hloubky černého oceánu kolem. Pak před sebou spatřil světlo ukryté za neznámou mlhovinou a zatoužil se tam dostat. Zaměřil tím směrem svou pozornost a natáhl ruku kupředu, aby už už po tom světle mohl sáhnout. V okamžiku, kdy se dostal na úroveň světla za oblakem odněkud ze strašné dálky přiletěla jeho strašná bolest a hrůza a sedly mu opět do hrdla. A Miko křičel.

*

Na sesterně se rozsvítilo tlačítko signalizující, že mozková aktivita někoho z oddělení pacientů v bezvědomí se změnila. Sestra Wakeová utíkala do pokoje č.16 a spatřila Mika Barnsbyho, jak má jednu ruku nataženou před sebe, jako by ohmatával prostor před sebou, druhou se pokoušel sáhnout na ušní boltec.

Sestra Wakeová pohladila Mika po natažené ruce a usmála se na něj. "Co….. se…. stalo…?" ptaly se vyschlé a unavené rty. "Vezl jste pejska ke zvěrolékaři a měl jste autonehodu. Pejsek je v pořádku, nebojte se." Miko už si vzpomínal. Vezl Jessiho k doktoru Halenknechtovi, aby mu kupíroval uši. A potom ten náklaďák.

*

Když sestra odcházela z pokoje, aby zavolala někoho z lékařů, myslela na to, že dnes to bylo poprvé, co se pacient více zajímal o zdravotní stav svého psa než o zdravotní stav svůj a přišlo jí to zvláštní, ale svým způsobem milé a dojemné. Miko se díval za jejími zády a plakal.

pár lehkých hádanek

1) Tři muži se potápějí v řece, ale když vylezou z vody, jenom dva mají mokré vlasy. Jak je to možné?

2) Kde vždycky včerejšek přichází až po dnešku?

3) Slyšel jsi mě před chvílí, teď mě slyšíš zase. Za chvíli zemřu, ale jen do doby, než mě znovu nezavoláš. Kdo jsem?

4) Vyslovíš-li mé jméno, zabiješ mě. Kdo jsem?

5) Kdo dokázal vyvraždit čtvrtinu lidstva?

nová hádanka

Despotický král

Je jedno království, kterému vládne despotický král. Ten má ve zvyku zbavovat se svých nepřátel (jak už to králové dělají) prostě tím, že je nechá popravit. Aby ale přece jen příliš nepobuřoval lid, dává každému odsouzenci ještě "šanci".
Na popravišti si každý z odsouzených musí vylosovat z takového pytlíku kuličku. Pokud vytáhne ze dvou, které v pytlíku jsou, bílou, dostane milost. Pokud si vytáhne černou, už ho před katem nic nezachrání.

Jednou ale král potřeboval jednoho člověka nechat popravit za každou cenu a tak katovi nařídil, ať dá tentokrát do pytlíku obě dvě kuličky černé.
Katovi se ale odsouzence zželelo, a tak mu o tom večer před popravou řekl.
Vězeň přemýšlel, a když druhý den přišel na popraviště a vytáhl si kuličku, dostal milost.

Jak to udělal?

Nutno dodat, že neměl na sobě nic, kromě vězeňských hadrů, nikoho neznal atp.

Anděl stolové hory

V roce 1921 bylo Panama City převážně katolickým městem s tichými úzkými uličkami a balkóny plnými květin. Za městem rostly orchideje a město ještě stále žilo z otevření průplavu v červnu loňského roku.

Jimmy Angel, 22 - letý mladý muž z Missouri, seděl v potemnělém baru na barové stoličce a opatrně usrkával ze svého horkého silného černého kafe bez cukru. V té době už za sebou měl slavné angažmá u Lindbergova létajícího cirkusu, což z něj dělalo poměrně slavného pilota. Nicméně to hlavní v jeho životě teprve mělo přijít. A přišlo v podobě nového návštěvníka baru, který se tu objevil za jediným záměrem. Přemluvit Jimmyho Angela k expedici, do které by nikdo jiný na světě nešel.

Jako by nic přišel k baru a napůl se posadil a napůl opřel o barovou stoličku a kývnul na barmana, aby ho přivolal. Objednal si lahev amerického bourbonu a sám si nalil do sklenky a zhluboka se napil. Po třetí sklence, kdy po očku sledoval Jimmyho s šálkem kávy, to už nevydržel, zvedl se a přisunul si stoličku i lahev k pilotovi. "Slyšel jsem, že dokážeš přistát na pětníku" chrčivě zahlaholil starý prospektor a plácl Jimmyho přes rameno.

Angel se usmál na příchozího a pokýval hlavou se slovy "Tak to jsem váš člověk."

Široký úsměv ozářil barový pult a muž, jehož tvář jím byla ozdobena, napřáhl k mladíkovi drsnou pravici. " Jmenuju se J.R. Mc Cracken a tohle by tě mělo přesvědčit" , vytáhl z kapsy kalhot několik valounů zlata a skoro ledabyle je pohodil na barový pult. Mocné kouzlo poteciálního bohatství ukryté v mihotavých odrazech drahého kovu vtáhlo Jimmyho Angela do vyprávění o možnostech jeho nabytí.

Ztišený hlas promlouval pilotovi uchem až do duše. " Je tam hora celá ze zlata. Zlato je všude, kam se podíváš. Je ho tam tolik, že ho ani nedokážeme odvézt. Už v roce 1640 o tom vyprávěla jedna portugalská expedice. Že na hranicích mezi Brazílií a Venezuelou je hora svítící zlatem do dálky. A já to viděl. Jen potřebuju někoho moc šikovnýho, kdo tam dokáže přistát. Protože ten terén, co tam je.." chrčel opilým hlasem Mc Cracken " …. to nebude žádnej med. A proto potřebuju tebe. Budeme strašně bohatý, už nikdy žádná další práce, rozumíš?" Když odcházeli po několika hodinách domů, objímali se jako staří kamarádi. Angel s výpravou souhlasil. To ale ještě nevěděl, co ho čeká.

Přípravy trvaly celkem tři roky. Nejnákladnějším počinem bylo koupení letadla, které si Jimmy koupil z peněz, jež dostal od starého Crackena předem - za 5000 dolarů si pořídil jednoplošník, který dostal jméno Plameňák.

Když se vydali na cestu, zamířili nejdříve do Caracasu a potom nabrat plnou nádrž v Ciudad Bolivar na řece Orinoko. A potom už Plameňák rozčesával svými křídly oblaka a nabral kurz na jih k hoře plné zlata a štěstí.

Míjeli vrcholky menších hor vykukující zpoza mléčných čepic nakadeřených mraků. Možná opravdu chvíli bloudili, protože Mc Cracken používal k navigaci jen starý zlatokopecký kompas, možná prospektor nechtěl, aby si mladý pilot zapamatoval cestu ke zlatonosné hoře. Ale nakonec ji našli. Čekala tam na ně se svým pokladem a Jimmy až teď pochopil, proč Mc Cracken potřeboval opravdu dobrého pilota.

Stolovým horám se také říká tepui a na jihu Venezuely jich najdete něco přes sto. Tepui je obrovský kus skály nahoře víceméně placatý, jehož boční stěny stojí téměř kolmo dolů vůči neprodyšné džungli dole a jejich výška dosahuje zpravidla několika kilometrů. Vzhledem ke svému tvaru bývají často úplně nepřístupné a tak se na jejich vrchní části objevuje typická fauna a flóra, kterou nikde jinde na světě nenajdete. A velmi často mívají dosti nepravidelný povrch.

Jimmy přelétával nad horou a hledal mezi obrovskými balvany místo, kde by se dalo přistát. Nakonec zapíchli letadlo do jakési soutěsky a doufali, že cesta zpět nebude horší. To se ale šeredně pletli.

Teď je ovšem čekalo něco jiného. Mezi balvany znemožňujícími přistání si razila cestu neposedná řeka a její koryto, můj bože, už z dálky svítilo tlustými žilami zlaté rudy oplachované chladivou vodou. Tři dny pobíhali zlatem omámení muži po vršku stolové hory a dobývali vysněné bohatství. Pak se nebe zamračilo a donutilo je myslet na návrat.

Jenže na povrchu tepui nebyl téměř kousek rovný a pevný zároveň, buď cestu blokovaly balvany nebo se kola letounu topila v bažině. Jimmy se nakonec rozhodl ke kroku, který byl smrtelně nebezpečný, ale zřejmě byl jejich jedinou šancí uniknout bouři na plošině stolové hory. Po vzoru horských pilotů nechali Angel a Mc Cracken přepadnout letadlo přes okraj několikakilometrového srázu a tak se pokusili nabrat rychlost, nastartovat a vzlétnout. Vítr svištěl démonickými tvářemi a blížící se bouře atmosféru strachu také nijak neuklidňovala. Motor naskočil v poslední možné chvíli a Plameňák tak zachránil svého pána i se starým zlatokopem alespoň protentokrát.

Zlatá horečka ovšem Jimmyho nepřešla. Pár dní po relativně úspěšném podniku se k mladému pilotovi donesla zpráva, že starý Mc Cracken podlehl jakési nemoci a souřadnice hory s řekou plnou zlata si odnesl s sebou do hrobu. Odkázal tak Jimmymu Angelovi mnohaleté šílenství, které nemělo skončit úspěchem.

Jimmy svou zlatou horu již nikdy nenašel a přesto se stal světově slavným. Ne snad proto, že hledal ztracený poklad ještě dalších dvaatřicet let, dokonce ne kvůli tomu, že na jedné z mnoha výprav ztroskotal i se svou ženou a dalšími dvěma cestovateli a cestu zpět hledali celých 11 dní, ale povedl se mu, vlastně jen tak mimochodem, jiný husarský kousek.

V oné oblasti stolových hor narazil na tu největší, na 700km čtverečních se rozkládající Ďáblovu horu a z ní viděl padat vodopád, "padající až z nebe". Ten vodopád je největší na světě a je dnes pojmenován po svém objeviteli Jimmym Angelovi - Angel Falls.

8. prosince 1956 se tam Jimmy naposled vrátil. Po menší nehodě, kdy utrpěl několik zranění na hlavě, zemřel v Gorgas Hospital v Panamě a po kremaci byl jeho popel na jeho přání rozprášen u "jeho" vodopádu.

Možná, že ještě stále poletuje nad vrcholky stolových hor a hledá tu svoji, zlatonosnou.

--------------------

řešení hádanky: 4. Poprava
Je to jednoduché. Řekl: "Je jisté, že budu utopen." Byla-li by to pravda, pak by ho měl kat setnout, ale tím by z toho udělal lež. A naopak. Takže úplně znemožnil popravu (zajímalo by mě, jestli ho tenkrát opravdu pustili).

Na střechách - kapitoly 34-36

Kap. 34_____________________________________________________________________

Dnešního dne se měla Switchova rekonvalescence skončit zcela jiným způsobem, než předpokládal. Williamův spolupacient si zrovna dával krátký dopolední šlofíček, neboť jeho útrapami znavené tělo ještě nebylo schopno vydržet delší aktivitu bez únavových následků. William sám byl brzo ráno snesen k rehabilitaci pomocí koupelí ve směsi bylin urychlujících léčení polámaných kostí a pohmožděnin. Ostatní obyvatelé Hnízda právě prožívali zcela běžné cvičební dopoledne zaměřené na pomalé vznesení se do minimální výše od země a výdrž v levitaci alespoň 10 sekund. Události příštích okamžiků je tak zastihly naprosto nepřipravené.

Eskadra maskovaných vrtulníků se zjevila v panenské přírodě horského masívu jako jezdci Apokalipsy v Edenu. Jejich přílet ochromil květnaté stráně stejnou silou jako nic netušící obyvatele lesů, skalních převysů i samotného Hnízda. Zápalné střely strategicky vyslané do snad všech hořlavých míst v okolí spnily svůj zamýšlený účel. Panika zachvátila vše živé kolem a tak z křovin vyletovali k smrti vyděšení ptáci a ve zmatku létali tam a zpět, z místa na místo. Stejně přirozeným způsobem se projevili i lidští obyvatelé pasek, průrev a skalních ok. Řev strojů jen chvílemi dovolil zaslechnout křik či zahlédnout pobíhající postavy v divočině nemilosrdných plamenů a chuchvalců všudypřítomného kouře.

Switche probudil hluk, který mu nepřipomínal nic z toho, co do dnešního dne slyšel. Posadil se na svém lůžku uklizeném vysoko ve skalním oku a zaposlouchal se. Pak se na dosud ještě příliš slabých nohách pokusil dostat k okraji jeskyně, aby vyhlédl ven a dolů do údolí. Sunul se s vyčerpáním ve tváři podél skalní stěny opírajíc se pravou rukou o chladný kámen. Pak dosud klidné a otevřené oko vchodu do jeskyně zaplakalo třemi linkami černých lan a na krátkou římsu před vstupem se sneslo několik maskovaných mužů. Switch věděl, že je zle, ale jeho tělo nebylo připravené na jakýkoliv pokus o odpor. Několikery nesmlouvavé paže ho sevřely do své moci a hadr namočený v silném anestetiku ho odnášel velmi rychle do říše za zrcadlem.

*

Kap. 35_____________________________________________________________________

Max Wecker a Kate Sloanová se nemohli dohodnout na tom, jak pokračovat v nastalé situaci. Oba se pustili do sledovací akce s tím, že budou někoho sledovat, ale co udělají, až se dostanou k cíli, rozmyšleno neměli.

"Herba a Sylvii vzali dovnitř, tak tam s největší pravděpodobností bude i Lin, takže jdeme dovnitř a něco s tím uděláme" hrnul už se ze křoví Max, ale Kate ho zadržela: "To že o tu svou dívku stojíš a že chceš zachránit své dva kamarády, už jsi mi vysvětlil několikrát, ale že se chceš nechat zabít jsi mi ještě neprozradil."

"Není to žádná má dívka a vůbec, starejte se o sebe milá dámo" rozvzteklil se Max a nepatrně se začervenal

"Kdybys nebyl hrubej, holky by se za tebou jen hrnuly," popíchla ho Kate.

"A Vy kdybyste byla co k čemu, tak už dávno děláte něco jinýho než psaní o kachnách v Kanadě."

"Takže tys to čet?" opáčila Kate trochu zvědavě, trochu provokativně.

"To by mě ani nenapadlo. To Vy jste o tom bláboliala, když jsem Vás zatáhnul do taxíku."

"To určitě. Vím jistě co říkám a co ne. Teď by mě ale spíš zajímalo, co uděláme, mladý muži."

"Jdeme," ukončil Max rozhovor a vylezl ze křoví následován Kate, která se ho snažila zadržet. Přikrčeni pobíhali ve stínech stromů tak, aby nebyli vidět na první pohled a současně spolu bojovali o to, jestli půjdou dopředu anebo zpátky. Jejich popotahování za ruce, lokty a oblečení přerušilo až třesknutí výstřelu a kulka zavrtavší se do rozpraskané větve skloněné vedle Maxova ucha. Maxe polila hrůza a Kate slabě vykřikla a oba se instinktivně vrhli za strom, jehož větev právě zachránila Maxovu existenci na tomto světě. Několik dalších výstřelů dávalo vědět, že útočníci přesně vědí, kde se jejich cíle schovávají.

Situace se zdála jasně rozvržená a vyústění v podobě dvou bezvládných těl ležících ve stínu unaveného javoru se zdálo jako nejpravděpodobnější. Jenže v té době přestal být pozorovatel pozorovatelem a zpoza stromů se vynořil malý sportovní vrtulník nesoucí na palubě spásu. Střelba z automatu pomohla mladíkovi a novinářce do bezpečí skýtaného hromadou kamení a dva muži, které mezitím vysadil poblíž už pracovali na záchraně třech mladých lidí uvnitř.

Střelbu a výkřiky po chvíli vystřídalo uvolňující ticho. Herbertův hlas, jenž se ozval odkudsi zpoza rohu budovy, zazněl Maxovi, pološílenému strachy, jako rajská hudba "Tak vylez, ty hrdino! Už je po všem."

Kate vystrčila opatrně hlavu a rozhlížela se kolem, jako by odněkud ze skrytu mohla ještě vyštěknout smrt. Pak oba vstali a vykročili směrem k Maxovým kamarádům a jejich společným zachráncům. Dozvěděli se, že vrtulník za nimi poslal Učitel. Odkud vzal informace o únosech nebo o sledování, nikdo nevěděl. To už ale v Maxovi narostly obavy. Viděl, že u hlavního vchodu do komplexu leží svázaný holohlavý muž ve špinavých plátěných kalhotech, ostatní útočníci byli podle slov zachránců po smrti, ale Maxovi jedna osoba chyběla.

*

Kap. 36_____________________________________________________________________

Max probíhal chodby a místnosti komplexu v zoufalé snaze najít Lin. Klopýtal o rozstřílené zdivo a spřeházené kusy nábytku a nahlížel do každého setmělého koutu. Konečně vešel do místnosti zařízené jako kancelář. Za povaleným stolem klečel pilot vrtulníku a skláněl se k něčemu na podlaze. Když Max, jehož útroby se v okamžiku stáhly jako smyčky lana na odsouzencově krku, přinutil své nohy dojít blíž, vyhrkly mu slzy do očí. Tam,uprostřed toho zmatku, nepořádku a zkázy ležela bezvládně dívka, na které mu záleželo na světě nejvíc. Donutil své v mžiku slabé nohy dokráčet až k ní a sesunul se na kolena. Opřen o pilotovo rameno prožíval tak mohutnou citovou a nervovou bouři, že myslel, že to jeho tělo nevydrží. Nevěděl, jestli jeho žaludek unese pohled na tak strašně poníženou a zbědovanou Lin, jakou si ji nikdy nedokázal představit. Zároveň cítil tak silnou potřebu ji obejmout a držet ji v náručí a ochránit už provždycky před celým světem, že se tomu citu sám podivil.

"No tak mladíku, abych vás tu nemusel křísit dva," promluvil pilot a usmál se na Maxe. "Neboj, bude vpořádku, jen se na ni bude muset podívat pár doktorů."

"Můj ty bože" hlesl Max a neschopen unést už tak velkou porci pocitů se zvedl a vyběhl pryč z místnosti. A jak tak běžel chodbami a pod nohama mu duněly jeho neskutečné kroky, přál si být kdekoli na světě, jen proboha daleko, strašně daleko odsud.

Na střechách - kapitoly 37-závěr

Kap. 37_____________________________________________________________________

Město přijalo uprchlíky z horských úbočí celkem vlídně. Útočníci neměli v úmyslu zabíjet a tak byli zranění i ti bez újmy na zdraví přepraveni do civilizace a ponecháni svému osudu.

V malé kavárně z neomítnutých cihel seděli u velkého okna Učitel a jeden z jeho žáků, William a rozmlouvali. Nad hrnkem horké kávy utěšoval Učitel Williama a snažil se mu vysvětlit, že situace zdaleka nemusí být tak bezvýchodná a katastrofální, jak vypadá.

"Nejdůležitější je vždycky situace nikoli vnější, ale stav věcí ve tvé duši. Pokud ty okolnostem nedovolíš, aby tě pohltily,nikdo jiný jim to dovolit nemůže. Dovol zlým myšlenkám přijít, ale dovol jim i odejít. Pokud v sobě chováš hněv nebo smutek, nedovoluješ své duši žít. Nepřemýšlej nad tím, kdo má na co právo, kdo co zmůže, komu patří svět. Tvůj svět patří tobě a nikomu jinému. Pokud zde sedíš a dýcháš, máš sebou vše, co k životu potřebuješ. A dovol lásce k tomu, co máš rád, zvítězit nad hněvem na lidi,věci nebo situace, které ti ublížily."

"Ale to přeci nejde." ozval se nespokojeně Will, "každej kdo má peníze, známosti, majetek, má i moc. A to, co se stalo s Hnízdem, je toho důkazem. Je důkazem toho, že tihle lidi můžou všechno. Že jim všechno projde. Že je nic nezastaví. Ani lidi jako Vy ne."

"Majetek patří k životu stejně jako nemajetnost" nedal se muž s vlídným pohledem. "Lidé mají anebo nemají. Ale to je od sebe odlišuje jen nepatrně. Nejvíc se od sebe lidé liší tím, jak se svou životní situací nakládají. Problémy se nevyhnou nikomu z nás, ale jen někoho srazí na kolena a donutí ho zanevřít na všechno a všechny kolem. A v tom máme všichni volbu. I ty v tomto okamžiku."

"Proč jste se mnou chtěl vlastně mluvit, tohle nebyl ten důvod, že ne?" zvedl William oči od stolu a zadíval se svému Učiteli do modrošedých zornic, za kterými se skrývaly věci, o kterých muž nemluvil už drahně dlouhou dobu.

"Ne, tohle opravdu nebyl jediný důvod, proč jsem s tebou chtěl promluvit. Chtěl jsem s tebou mluvit o dni, kdy jsi vyšel na skálu a skočil do té hloubky."

"Proč se k tomu zase vracet. Udělal jsem chybu a poučil se zní" tvářil se Will rozmrzele.

"Nejde o to, cos udělal ty. Jde o to, co jsem udělal já."

William se podíval na svého Učitele značně překvapeně a nechápavě. Souvislosti, které měly vyjít na povrch v příštích okamžicích,měly mladého muže překvapit ještě víc.

"Když jsi tehdy seděl kousek od ostatních a rozmýšlel o svém nezdařeném pokusu, sledoval jsem tě zpovzdálí. Když jsi pak vyskočil a vydal se jakoby na toalety, bylo mi jasné, že se chystáš udělat něco závažného. Šel jsem za tebou a viděl tvé odhodlání, v každém tvém kroku bylo možné vypozorovat, že stejný jako předtím se už nevrátíš. Přemýšel jsem, co udělat. Dával jsem přitom samozřejmě pozor, abys mě nezahlédl, myslel by sis, že tě hlídám jak malého kluka…"

"A ne…?" pousmál se William.

"No, vlastně trochu ano, ale uznej, vždyť to byla klukovina. Schoval jsem se kousek od místa, kde ses zastavil a když jsi skočil, vrhnul jsem se za tebou. Prostě jsem měl o tebe strach." "Pomáhal jsem ti vybrat ten skok, usměrňovat sílu tam, kam bylo třeba. Ale ne hned, až když jsem začal mít pocit, že by ses mohl zabít."

"Takže jsem to nezvlád," zatvářil se student smutně. "Kdybyste mi nepomoh, už bych byl na kaši."

"Zvládnuls to sám." "Jen …," odmlčel se na okamžik muž a zadíval se kamsi skrz skleněnou výlohu do dálky, která končila někde v minulosti "jen jsem měl pocit dluhu a zodpovědnosti."

"Vůči mě? Tomu nerozumím." nechápal Will.

"Víš, Williame, měl bys o sobě něco vědět. Měla by to být vlastně radostná zpráva, ale pro mě je to tak těžká situace, že ji jako radostnou asi nedokážu podat. Bratrstvo, jak víš, sdružuje a pomáhá mladým lidem, kteří mají nějaké životní těžkosti a většina z nich nemá žádnou nebo má nefunkční rodinu."

William se upřeně díval na muže proti sobě "Ale v tom se snad od nich neliším, já přece taky nemám nikoho."

Muž, který jindy ztělesňoval sílu a snad veškerou vnitřní vyrovnanost světa teď pro sebe naprosto netypicky svíral hranu stolu trochu křečovitě a Williamovi se zdálo, že se nepatrně hrbí. Nedokázal se mladíkovi podívat do očí a přestože si tuto chvíli nanečisto vyzkoušel snad tisíckrát, teď, když to bylo tady, byla asi miliónkrát těžší. Když se konečně odhodlal nějak reagovat, obrátil svůj zrak k mladíkovi před sebou.

"Když se narodil můj první syn …"

"Vy máte …?"

"Prosím, nepřerušuj mě teď…. chvíli…" "Tehdy jsem reagoval zbaběle, nebyl jsem na něco takového připraven…." "Utekl jsem od ženy, se kterou jsem žil a vrátil jsem a se až po dvou letech." "Sliboval jsem, že už navždycky zůstanu a vypadalo to, že budeme fungovat jako rodina a …"

"Vůbec nechápu, proč mi to…."

" a pak se nám narodil druhý syn….. a já utekl znova a už jsem se pak nikdy nevrátil." Najednou se Učitel zvedl ze židličky a hodil si bundu přes ruku. William se ve zmatku, který v jeho mysli a díky tomu i ve všech věcech kolem, panoval, rozhlížel po těch několika tvářích v místnosti, jako by hledal nějaký opěrný bod, očima těkal ze zvedajícího se Učitele na svoje ruce ležící v klíně a svět kolem přestával mít rozměry.

"Učitel se těsně předtím, než odešel, otočil ještě naposled s bolestným výrazem v obličeji ke stolu a řekl to jediné co ještě v dané chvíli mohl a ještě zbývalo říct. "Najdi Switche. A odpusťte mi." A tehdy Učitel odešel z kavárny dosud tak prázdné jak ranní velkoměsto jen může být a v této chvíli tak plné všeho toho, co se najednou jakoby zrodilo z prázdna a zasáhlo Williama hluboko v srdci a v celé jeho podstatě a otřáslo jeho do té doby nejasnou a neúplnou existencí v základech.

*

Kap. 38_______________________________________________________________

Když se Switch probudil z opojení, kolem byla tma, takže předměty kolem vyplouvaly na povrch jen stěží. Ještě omámený se posadil na posteli, na níž ležel a snažil se zorientovat v prostoru. V tom ho vyděsil tichý hlas odněkud z prostředka tmavé místnosti, který se vyloupl z prostoru jako měsíc zpoza mraků.

"Všechno ti vysvětlím."

Switch leknutím nadskočil. "Kdo jste?" zeptal se a snažil se zahlédnout tvář člověka, který promluvil.

Starý muž sedící v křesle cvakl vypínačem a místnost zalilo slabé světlo, prozrazující Mužův ostrý profil.

"Proč jsem tady… a co ode mě chcete?" vypálil ze sebe mladík.

"Utratil jsem spoustu peněz abych tě dostal na místo, kde zrovna jsi. Abych si s tebou mohl promluvit."

"A to jste si se mnou nemohl promluvit bez toho divadla kolem? Stačilo přijít a říct "Nazdar mladej, chci s tebou mluvit, máš čas?" "To Vás asi nenapadlo, že ne?" "Takhle to aspoň dělaj normální lidi."

"Buď zticha a nepřerušuj mě" obořil se na něj tichým ale pevným hlasem Muž a pak začal vypravovat.

"Mám tolik peněz, kolik jsem kdy chtěl mít a koupil jsem si už všechno, co mě jen napadlo. Když jsem něco nemohl mít podobrém, vzal jsem si to pozlém. Taková už je má nátura. A je chybou tohohle světa a ne mojí, že to takhle jde a funguje. Ale teď už jsem starý muž a člověk v tomhle věku pozná, když už se blíží jeho čas. A tehdy začne bilancovat a ohlížet se po věcech, které by ještě rád … řekněme vyřešil."

Muž se na okamžik odmlčel a díval se do jednoho z tmavých koutů v místnosti. Switch zatím seděl na posteli a s nedůvěrou pozoroval člověka před sebou. Ten muž se opravdu hodil do toho všeho kolem. Dům i v šeru působil honosně, vystavoval na odiv svoji výjimečnost, svoji výlučnost. Charakter věcí zrcadlí charakter lidí jež je užívají. Muž se vrátil ke svému rozjímání napůl adresovanému mladému muži na lůžku a napůl sobě samému.

"A tak jsem vypátral chlápka, který mojí dceru zanechal se dvěma malýma klukama na krku v bytě, na který sama neměla. Ona se mě zřekla a nic ji nedovedlo přinutit, aby přemohla svou hrdost a šla bydlet ke mně nebo si alespoň nechala pomoct. Tu špínu a chudobu nepřežila a já to tomu holomkovi nikdy neodpustil." V hlase starého muže zněla zlost smíšená s lítostí.

"A co to má společnýho se mnou…? využil chvilkové odmlky Switch. Ale muž, jako by ho neslyšel, pokračoval dál.

"Ten budižkničemu si založil s pár podobnýma spolek a začali "pomáhat" mladým lidem. Jenže já si myslím, že je spíš odtrhovali od reality a ničemu tím nepomohli."

Switchovi se začínaly některé věci vyjasňovat.

"A než se začneš ptát po smyslu toho, proč ti to povídám a proč jsi dneska tady, řeknu ti to hned radši sám. Kromě toho lumpa se mi podařilo vypátrat staršího ze dvou synů mojí dcery a to jsi ty. A já nehodlal přihlížet tomu, jak tě taky zničí. To já tě nechal přepadnout, věř mi, že jinak bys nešel, a měl jsem v plánu vzít si tě z nemocnice k sobě a všehno ti vysvětlit. A taky jsem se rozhodl učinit přítrž tomu jeho spolku, který ……."

Switchovi už tou dobou vřela krev v žilách. "Takže Vy jste z nějakých nesmyslných sobeckých osobních důvodů nechal přizabít mě, zničil Hnízdo a rozbil tak všechno, čemu jsme my tam věřili? Co bylo schopný nás udržet nad vodou a vrátit nás zpátky do života? Jasně, učili jsme se tam věci vycházející z dávnej nauk a často to byly věci, který se vymykají běžnýmu chápání, ale to neznamená, že byly špatný nebo zbytečný. Jestli jsem to dobře pochopil, tak náš Učitel byl jednak ten budižkničemu, o kterým jste mluvil a za druhý můj otec. A tenhle člověk, kterej nám všem dával naději a sílu žít, pro Vás nemá jako člověk cenu? Musel jste teda rozbít všechno, oč se snažil? Uznávám, že jako otec zklamal, a s tím se budu muset vyrovnat sám, ale jako člověk je pro mě do značný míry vzorem. A to mi nikdo nevezme a už vůbec ne Vy."

Druhého dne ráno odvezlo Switche luxusní auto kovanou bránou pryč ze sídla onoho Muže. Přestože ti dva měli v sobě hodně společné krve, jejich osudy a povahy se natolik lišily, že nebylo myslitelné, aby k sobě získali jakýkoliv vztah. Tím okamžikem ve starém muži něco definitivně zemřelo aniž by došlo naplnění.

*

Kap. 39_____________________________________________________________________

Tohle byla zase ta stará Kate Sloanová. Praštila dveřmi tomu "zamindrákovanému sexistickému hajzlovi", jak těsně předtím naprosto veřejně nazvala svého šéfa a s rozcuchanými vlasy a ulomeným podpatkem vyběhla z budovy New York Visitor.

"Já mu dám fotomontáže! Já mu dám blízká setkání třetího druhu. Blbec jeden. A´t si dál žvejká ty svý smradlavý doutníky a do zadku ať mu leze někdo jinej. Já už teda ne." Kate Sloanová, teď už bývalá slavná reportérka New York Visitor, plátku pro popeláře a šoféry taxíků, vykročila vstříc novému osudu s vervou sobě vlastní.

*

Kap. 40_____________________________________________________________________

Po pár dnech v nemocnici vypadala už Lin o něco lépe a souhlasila i s tím, že mohou dovnitř pouštět návštěvy. Ta první už stála za dveřmi. Max poprvé v životě přinesl nějaké ženě květiny a dal si opravdu záležet. Když vešel do dveří, sledovala ho Lin očima jinýma než dřív. Od policie věděla, co se stalo v den kdy byla zachráněna a chtěla se Maxe zeptat na něco důležitého. První ale promluvil Max: "Ahoj, tak jak se ti vede? Prej už je ti líp?" zeptal se, odložil květinu na noční stolek a přisunul si židličku k jejímu lůžku.

Usmála se na něj a přikývla. "Maxi, chci se tě něco zeptat. Můžu?"

"Proč by ses nemohla na něco zeptat? Ptej se na co chceš." Max seděl na stoličce a rozpačitě se díval na Lin zachumlanou v bílých peřinách.

"Když mě našli, víš, říkali, že jsem byla v hrozným stavu a tak a chtěla jsem se tě zeptat, no, prostě se chci zeptat, jestlis mě tehdy viděl,jestlis tam byl?"

Max si vybavil tu scénu téměř okamžitě. Zbídačená Lin ležící na podlaze, podlaha nesoucí stopy po mučení, které musela Lin podstoupit. Max věděl,, na co se Lin ptá. A také věděl, že jí nemůže říct, že tam byl. Že to, co viděl bylo nejstrašnější, co kdy v životě viděl, ale že si díky tomu také uvědomil, co je pro něj na světě důležité, respektive kdo. To jí dá najevo jinak, pokud i ona bude chtít. A tehdy Max odpověděl "Ne" a věděl, že tuhle malou lež si může bez výčitek odpustit.

*

Kap. 41_____________________________________________________________________

Pro někoho, kdo si myslel, že je na světě sám, je nalezení člena rodiny něčím jako znovuzrozením. Oba ještě byli ale příliš plni svých vlastních pocitů, se kterými se museli srovnat, takže se domluvili, že tomu dají čas. Potřebovali si v hlavě srovnat všechny události uplynulých dnů, týdnů a let a najít si své místo na světě. A začít přemýšlet o novém Hnízdě, dát dohromady členy Bratrstva a zase žít jako dřív. To všechno je ale jiný příběh. Jsou totiž místa, kde jedny příběhy končí a jiné začínají. Na takovém místě se teď nacházíme my. Jsme na střechách. Na střechách světa, kde v divokých potocích probublává voda a stromy kývají na pozdrav mocnému větru ve svých korunách. Kde se lidé odnepaměti sklánějí před mocnými božstvy přírody a pokoušejí se splynout s jejich energií. Na střechách měst, kde lidé shlížejí do dálky a doufají tam nalézt nové naděje. Doufají, že najdou sami sebe.

Epilog

Switch seděl na betonové podlaze střechy domu, ve kterém bydlel. Nemyslel na nic. Nechával myšlenky zvolna ubíhat a krvavé slunce, které proplouvalo soumrakem, dodávalo celé scéně hypnotický nádech ……………..

Na střechách - kapitoly 30-36

Kap. 30_____________________________________________________________________

Po několika dalších kilometrech zběsilé jízdy ("co kdyby nás dohonili") se před Maxem a už poněkud klidnější Kate vynořila zpoza stromů stavba připomínající menší okopaný kostelík s dvěma dalšími přízemními stavbami přiléhající k hlavní budově zboku ve tvaru písmene L. Celý komplex tak tvořil nestejnoměrné U, hustě zakryté okolním porostem.

Nebylo jisté, zda únosci míří právě sem a nebo jestli tudy budou jen projíždět a tak Max navrhl popojet ještě kousek dál a vyvolat tak dojem, že tohle místo nepřilákalo jejich pozornost a pak ukrýt vůz někde v křoví a vrátit se pěšky zpět. Pokud únosci projedou, vždycky ještě mohou vyrazit za nimi a pokud už našli cíl své cesty, alespoň nebudou v podezření, že se potulují někde kolem.

Kate Sloanová měla na čele bouli jako bramboru a čelist jí asi povyskočila z pantů a vrátila se zpět, takže měla Kate pocit, že jí někdo smontoval tváře horkými šrouby a teď je nechává zvolna vychladnout. Co se týkalo plánů na příští okamžiky, v zásadě s Maxem souhlasila. Jednak proto, že jí nic lepšího nenapadalo, za druhé proto, že nebyl čas něco dokonalého vymýšlet.

Tetin taxík zahučel do hustých křovin asi čtvrt kilometru od místa, kde stál kostelík a Max doufal, že jestli ho budou muset ještě použít k pronásledování, bude auťák schopen vyjet z místa svého odpočinku zase ven. Zajeli totiž do mokřiny, která od cesty nebyla vidět a přední kola rychle klesla o nějakých deset patnáct centimetrů do bažíru.

*

Kap. 31_______________________________________________________________

Několik desítek párů těžkých bot nadusalo pravidelnými údery zpevněných podrážek do vrtulníků maskovaných ve vojenském stylu. Piloti nedočkaví akce už byli téměř ve vzduchu, když za posledními pasažéry zabouchly těžké boční dveře a stroje ne nepodobné hromotluckému hmyzu se odlepily od země. Na louky pod nimi svítilo studené ranní slunce a oceloví brouci pod sebou proháněli obrovité temné stíny, které polykaly koberce kymácejících se kopretin. Daleko tam, kde čekal jejich cíl, ohřívalo totéž slunce ojíněné stráně horských úbočí a zvědavými paprsky propátrávalo studené lesní tůňky. A stíny, jako by tušily předzvěst blížících se událostí zkázy, protahovaly své tváře až někam za obzor.

*

Kap. 32_____________________________________________________________________

Do asi pětimetrového skalního oka, které tvořilo vstup do jeskyně, sloužící jako pokoj marodky, vzduchem mířila zahalená postava. Paže natažené vepředu udávaly směr letícímu tělu a i v této pozici byla z muže cítit vnitřní vznešenost a důstojnost. Vzápětí Učitel dosedl na krátkou plošinu, upravil svůj zdobený hábit a vydal se do útrob hory.

William tou dobou zrovna vykašlával sousto, jež mu zaskočilo, poněvadž si nechával asi podesáté od Switche vyprávět historku o tom, jak několik členů Bratrstva škádlilo několik dívek v parku. Jedna z nich si znovu a znovu utahovala z jednoho z mladíků, že už by jí ke štěstí stačilo jen aby uměl létat a smála se a smála tak dlouho, až se vyprovokovaný mladík zvedl, odlepil se od země a vykroužil nad hlavami těch dole pěkné kolečko.

Když Učitel vešel, ještě se smějící kluci k němu vzhlédli. Smích se vytratil jako ozvěna spolknutá chřtánem lesa. "Dobré ráno, mládenci", slabě se pousmál přicházející muž a přisedl na kraj Wiliamovy postele. William se povysunul výše na svém lůžku a s rostoucími obavami se díval na muže před sebou.

Učitel si shrnul kápi s hlavy a zadíval se Williamovi do očí. "Chtěl jsem s tebou mluvit, jistě víš o čem." Mladík mlčky přikývl. "To, cos udělal, byla nepochopitelná hloupost", začal "nezodpovědnost a hazard s tvým životem. Nic, co se týká prestiže a nic, co vzniká ze vzteku, nestojí za život člověka. Někteří tady v Hnízdě z tebe dělají hrdinu a myslí si, že tvůj čin je věc hodná následování. Sešel jsem se s ostatními Učiteli, abychom se poradili, jak se k celé věci postavit a jak ji uzavřít a závěr zní: každý člověk tady v hnízdě je svobodný, každý má možnost volby, jak naložit se svým životem. Přesto, pokud má Bratrstvo fungovat jako společenství, je třeba, aby mělo určitá pravidla. A tvůj čin, Williame, se z těchto pravidel zcela jistě vymyká. Pokud tedy chceš být nadále členem našeho Bratrstva, je třeba, abys respektoval jeho nepsaná pravidla." Učitel se zvedl a podíval se na oba mladé muže před sebou. "Vy dva, i když to ještě nejspíš netušíte, toho máte opravdu hodně společného". Při průchodu otvorem ve skále si nasadil kapucu na hlavu, udělal dva rychlé kroky a zmizel stejně tiše, jako se objevil.

*

Kap. 33_____________________________________________________________________

Max a Kate probíhali opatrně mezi stromy podél silnice, kterou sem přijeli. Oba cítili vyčerpání z dlouhého pronásledování a jejich potlučená těla dávala svá zranění najevo při každém pohybu.

"Co jste, ženská, vlastně zač? Proč jste nás sledovala?", nedalo to Maxovi prodírajícímu se mlázím.

" Jsem Kate Sloanová, reportérka New YorkVisitor", procedila Kate skrz bolavé čelisti. " Ale spíš ty mně řekni, co jste zač. Parta floutků co jen tak mimochodem umí lítat? Nebo jste nějací čarodějové, či co?"

"Kdoví, co jste viděla. Nejspíš jste měla za sebou dlouhou noc …."

"Hele nebuď drzej, vím, co jsem viděla a ty to víš taky. Tak mi tu nic nevykládej o dlouhejch nocích."

"Když myslíte", zašeptal Max, skrčil se, chytil Kate za paži v nadloktí a ukázal směrem ke kostelíku, který se objevoval před nimi. Kate sykla bolestí, jak jí zmáčkl bolavé místo a paži odtáhla. Ale to už si všimla toho, co jí ten mladý vejtaha ukazuje. Zprava přijížděla pomalým tempem černá dodávka a zatočila ke kostelíku. Možná přítomnost bláznivé novinářky a jednoho usmrkance jim příliš nevadila. Jednak jsou oba neozbrojeni, a za druhé ta čínská holka už stejně promluvila ……

*

Vrátný

Vrátný

Věk vrátného je o 11 let vyšší než dvojnásobný počet schodů do sklepa. Násobíme-li desetinu jeho věku čtvrtinou počtu schodů, dostaneme věk manželky vrátného, která se dožila 4/5 nynějšího věku svého manžela. Jak starý je vrátný?

Na střechách - kapitoly 24-29

Kap. 24_____________________________________________________________________

Plukovník Stodman dobře ovládal svoji práci. Lin Changová byla stoprocentně odhodlána raději zemřít,než by jakýmkoliv způsobem byť jen naznačila, kde leží tajné místo v horách, o jehož existenci byl Stodman přesvědčen. Ale plukovník měl zkušenosti založené na svém dlouholetém působení v CIA a jak se sám vyjádřil "on už donutil mluvit větší tvrďáky, než je Lin."

Po několika dnech hladovění, bití a přítomnosti obluzujících drog v krvi bývá člověk tolik zesláblý a rezignovaný, že už mu moc sil na bránění čehokoli nezbývá. Lin však byla tvrdší oříšek, než plukovník očekával a tak musel bývalý agent zesílit kalibr přesvědčování.

Se značně otráveným výrazem ve tváři postavil před Lin malý přístroj vyrábějící elektrické výboje. Na jednom jeho konci vymotal z držáku dlouhý a nepředstavitelně slabý drát. Se slovy "tak milá dámo a teď už mi povíš, co chci slyšet!" protáhl vyděšené Lin drátek mezi dvěma zuby tak, aby chladivý kov dosedl až na citlivou dáseň. Když pustil plukovník do oběhu první dávku proudu, věděla Lin, že informace nebudou jedinou věcí, kterou kvůli té strašné bolesti neudrží.

*

Kap. 25_____________________________________________________________________

Děsivá hrůza a děs, které Williama naprosto ovládly hned potom, co skočil ze skály, ho donutily křičet. Tím dusivým chladem a závratnou rychlostí, které ihned po odrazu dosáhl, mu vyhrkly slzy do očí. Williama polil studený pot a všechny chlupy na těle se mu zježily, jak tělo nebylo schopno vypořádat se s tak hraniční situací.

Potom mladý muž vzdal svůj strach. Jiná šance už nezbývala a tak se pokusil ji využít. Zavřel oči a plně s soustředil na svůj skok, na svůj pobyt v tomto stavu, na pohyb, jehož výsledkem by měl být let. Samostatný řízený let člověka bez pomoci jakýchkoli přístrojů či pomůcek. Jen s využitím proudů vzduchu, práce těla a energií, jež jsme my ostatní už zapomněli vnímat. William se ponořil hluboko do světa, kde JÁ už přestává být já, ale stává se novou energií. Energií klouzající prostorem jako list, který už nechtěl být součástí stromu, ale samostatnou jednotkou bytí nezávislou na ničem. Ani na gravitaci.

Nevnímal své tělo ani směr, kterým se ubíralo. Pokoušel se zbrzdit nesmírnou rychlost volného pádu a ovládnout sebe sama tak, aby se z pohybu vertikálního dokázal dostat do pohybu horizontálního. Poslední, co ucítil, byly větve šlehající v jeho obličeji a praskání vlastních kostí. Potom už nic.

*

Kap. 26____________________________________________________________________

Manévr, který černá dodávka provedla před zraky svých pronásledovatelů, byl naprosto nečekaný. Když se všechny tři vozy natáhly do jedné pomyslné linie, vůz únosců byl na jejím konci, tj. v prudkém ohybu zatáčky doprava. Uklidněná Kate Sloanová se držela v povzdálí a trochu nervózně si uvědomovala, že v této hře nehraje zřejmě pouze roli pronásledovatele, ale i pronásledovaného. Max Wecker nikdy předtím nikoho nesledoval, což se projevilo značným množstvím chyb. Takže Kate teď měla víc starostí s taxíkem za sebou a Max sám měl potíže s pronásledováním jako takovým, a prudká akce černé dodávky je tak zanechala oba úplně nepřipravené. Její řidič při průjezdu zatáčkou strhl volant doleva a v jediném momentu tak otočil těžký vůz čelem ke svým pronásledovatelům. Vzápětí nekompromisně zařadil postupně několik rychlostních stupňů a na plný plyn se tak hnal v ústrety překvapené Kate i vyjukanému Maxovi.

*

Kap. 27_____________________________________________________________________

(co se asi právě teď děje s ubohou Lin ………..)

Přestože na to teď nebyla vůbec vhodná doba, Maxovi proběhla hlavou myšlenka na jeho unesenou přítelkyni. Jenže kdyby Lin věděla, v jakém nebezpečí je Max …… . Protijedoucí dodávka značně vyděsila zkoprnělou Kate a ta strhla volant okamžitě směrem do polí. Tmavomodrý ford Cortina se roztančil v sestavě několika vášnivých půlobratů a se svou pasažérkou a řidičkou notně zaházel a uštědřil jí i několik direktů volantem a dalších úderů střechou a bočním okýnkem. Kate se dělalo mdlo.

Max vznášející se v oblacích vytřeštil oči na černé nebezpečí řítící se v ten moment proti němu asi stokilometrovou rychlostí, mrkl levým okem na manévry fordky v poli a strhl volant opačným směrem, přímo proti štěrkovému náspu. Starý taxík se přikrčil, odrazil se mohutnými péry tlumičů od země a vyletěl směrem k oblakům.

Kola dodávky dostala příkaz k brzdění a okamžitě uposlechla. Jenže gravitace tlačila vůz kupředu ještě stále značnou rychlostí a tak prosvištěl kolem letícího taxíku a vířil za sebou prach cesty.

Když taxík ukončil svůj vzlet, čekal ho mohutný pád. Max se při něm kousl do jazyka a ta silná bolest ho honem probudila. Stočil volant zpět k cestě a vracel se tak do děje.

Dodávka mezitím zastavila opodál a vyběhli z ní dva muži s automatickými zbraněmi. První sprška zasypala kašlající Cortinu a ječící Kate se nechala dobrovolně vyklopit ze svých dveří do prozatímního úkrytu za svým vozem.

Potom už bylo pro Kate všechno jak ve zpomaleném němém filmu. Kulky odskakující od plechů dveří auta, modrošedá obloha a na ní nezúčastněně se sunoucí mraky, omlácený taxík a z něj vyskakující mladík, kterého už asi někde viděla. Jeho ruka pod její paží táhnoucí ji do taxíku, dveře, zrychlení a pak ………..

*

Kap. 28_____________________________________________________________________

Na stropu jeskyně běhala barevná kola a kolem zněla hudba jako na kolonádě. Dvoje housle se vlnily do tónů Franze Lehára a malý William pobíhal v džínových šortkách kolem své maminky a poskakoval při tom zvesela, jak napodoboval bělouše táhnoucí kočár s lázeňskými hosty.

Pak se William probral k vědomí a s prudkým nadechnutím se pokusil posadit se. Ruka, o kterou se chtěl opřít, ho ale neposlechla a on padl zpět na lůžko. Najednou se mu všechno vybavilo. Jak šel na skálu a pak skočil, jak se mu nedařilo změnit pád na let, pak stromy a pak už nic.

U druhé stěny v jeskyni se ozvalo zakašlání. William si uvědomil, že není v místnosti sám a podíval se tím směrem. Na stejném lůžku, na jakém ležel William, seděl mladý muž se střapatými vlasy a pobaveně se usmíval.

"Tak ses probral. To je dost, jsi tu teď dost slavnej. Všichni o tobě mluví. Jedni tě chtějí zabít a druzí už ti vymýšlejí pomník pro hrdinu. Jen netuším, kterých je víc. Jo, mimochodem, jmenuju se Switch."

*

Kap. 29_____________________________________________________________________

Vrtulník značky Bell 206L3 sledoval celou scénu zpovzdálí. Maskovaní muži z dodávky vystříleli do unikajícího taxíku několik kilogramů střeliva a když se prchající vůz ani tehdy nezastavoval, utíkali zpátky k dodávce. Ta chvilku nešla nastartovat a ponechala tak nezkušenému taxikáři i jeho zemdlelé pasažérce dostatek času na to,aby si vytvořili potřebný náskok. To pilotovi helikoptéry stačilo. Usmál se , zavrtěl nevěřícně hlavou a odklidil se zpět do bezpečného úkrytu šedomodré oblohy.

*

pomotaný text

To je ale podivný text. Vypadla z něj spousta písmenek. Abychom si ten hlavolam vůbec mohli přečíst, musíme písmenka správně doplnit. Zapomeňte při tom na elektronické zpracování, počet mezer neznamená počet chybějících písmen. Konec řádku nemusí znamenat konec slova. Do volných míst je možné doplňovat písmena i mezery mezi slovy současně. Příjemnou zábavu.

P.S. Má to jen jedno řešení.

P o p dni ch se se li ve š e tři c pci, k e í se z ali ze sp o ho k bu. J nič ř Sko an, pr ěr ý žák Ko al a pro lík Pl ec. "To je di né," po á a let, př or k ve sk ku da ém, "má e s rt vn jm na, ka dý z nás pě u e ně t ý z tě to tří s or ů a při m ádn n děl ten sp r , na k e ý uk je je o j é o." "To je fa t," při d il mu P v c. Ja ý po t pě val pr ad k? A j ý j d i k ř?

Yellow Jack

Prosluněnými ulicemi Havany bzučela malá komáří křidélka. Vzduch se chvěl vlnami horka a prach ztěžka usedal na vysušené ulice. "Bzzz" zaznělo Louisovi Neitovi do ucha, ten se ohnal po obtížném hmyzu, komár se ale nedal. Sedl svýma klátivýma nohama Louisovi za krk, usadil se na slabé vrstvičce potu a se zřejmým úmyslem probodl dlouhým a ostrým sosákem kůži. Pak oběť zařvala a rozdrtila drzého vetřelce vzteklou dlaní.

Za dva dny dostal Neit horečku, která však brzo přešla. Dalšího dne se opět vrátila. Pak se Neitovi na kůži objevilo nepřirozeně žluté zabarvení, způsobené poškozením jater. Louis začal krvácet z nosu, pod kůží se mu objevily krvavé podlitiny. Stolice byla černá. Za další dva dny Louis Neit zemřel.

*

V polovojenském táboře poblíž Havany se schylovalo k neuvěřitelnému pokusu. Ten pokus byl zatraceně odporný, velice nebezpečný a překvapivě úspěšný. Major Reed dal postavit dva speciální baráky.

V baráku číslo jedna měli tři dobrovolníci (dva vojáci a jeden lékař) strávit příštích dvacet dní, dvacet dní hrůzy. Domek byl utěsněn tak, aby se dovnitř nedostal jediný komár, teplota nastavena na 32 stupňů Celsia a všude rozestavili kádě s vodou, to kvůli simulaci tropické vlhkosti. Pak vojáci přinesli několik beden. Polštáře, přikrývky a oblečení, to vše kontaminované černými výměty, výkaly a krví lidí, kterým už komáří bodnutí přineslo smrt. Všudypřítomný zápach se ještě zvýšil potom, co Reed nařídil všechny látky v místnosti vyklepat tak, aby choroboplodné zárodky byly opravdu všude. Potom se tři odvážní svlékli, z hadrů si upravili lůžka a ulehli. Dvacet dní čekali každý den nápor hrozné nemoci, dvacet dní a nocí se modlili, aby jediným způsobem přenosu bylo komáří bodnutí. Když svých dvacet dní přežili, ujistil se Reed o úspěšnosti pokusu tím, že dvěma vojákům dal vpíchnout nákazu, aby se prokázalo, že nejsou proti nákaze imunní. Po těžkém boji přežili a zinkasovali každý svou zaslouženou odměnu 300 amerických dolarů.

Barák číslo 2 měl také tři obyvatele, nicméně tím podstatným byl úředník John J. Moran, který se přihlásil "pro vědu a ku prospěchu lidstva". Domek byl větraný, vybavený desinfikovaným prádlem a uprostřed natáhli hustou síť. Za sítí, v druhé části domku spali dva mladí muži, před sítí se 21. prosince v pravé poledne objevil vykoupaný Moran. V jeho části domku už na něj čekaly samičky komárů, dobře živené na nemocných v havanské nemocnici. Na Boží hod sklátila Morana horečka a jen taktak, že přežil.

*

Dr. Theiler už věděl, že nemoc přenášejí komáři a jejím původcem je virus. Ale ještě zbývalo přijít na to, jak se proti němu bránit. Theiler byl jako posedlý. Jenže do té doby jediným vhodným kandidátem místo člověka byl makak indický. Makak indický je ovšem velmi nákladný, zvláště má - li umírat ve zvýšených počtech. Theiler tedy zkusil bílé myši, úspěšně. Přenášel injekčně vir z jedné myši na druhou a …. jednoho dne se nešťastnou náhodou bodl do ruky. Jaké však bylo jeho překvapení, když nemoc proběhla jako běžné chřipkové onemocnění. Tím, jak virus putoval z myši na myš, stal se slabším a změnil své smrtonosné vlastnosti. Vznikla očkovací látka a Yellow Jack, jak nemoc nazvali američtí vojáci na Kubě, byl poražen.

*

Tato povídka byla napsána podle skutečných událostí tak, jak probíhal boj proti žluté zimnici. Tato nemoc ovšem hrozí dál, dnes je jen v Africe v přímém ohrožení touto nemocí 508 miliónů lidí v 33 zemích.

Na střechách - kapitoly 21-23

Kap. 21_______________________________________________________________

Stejně nebo podobným způsobem jako William dopadla více než polovina jeho spolužáků. Seděli teď před svými stany a diskutovali o tom, proč se jim první slétnutí nepodařilo. William se však započatého hovoru účastnil jen na půl ucha. Znovu a znovu se vracel ve svých myšlenkách tam na malou římsu a přemýšlel, kde udělal chybu. Věděl, že chtěl moc a že se příliš soustředil na úspěch než na provádění samotného cviku.

Poté, co zevrubně probral svůj pokus ze všech stran, ho napadla myšlenka, o které věděl, že by ji jeho Učitel jistojistě ihned zavrhl. A to především proto, že plán, který s tím souvisela, byl příliš, příliš nebezpečný. Ale William se už rozhodl.

Zvedl se a omluvil se kamarádům, že si ani ve všem tom rozrušení nestačil dojít na záchod a vydal se směrem k místům, kam si chodívali odskočit. Když však zmizel z dohledu, změnil směr a vydal se namísto toho ke skalám, které zdaleka převyšovaly dnešní cvičnou skalku. Tváře mu hořely, to jak se prodíral ostrými větvičkami a také vzrušením a odhodláním. Chystal se totiž udělat něco, co ještě nikdy nikdo nezkoušel. Usoudil, že malá výška, ze které se zkoušeli vrhnout dnes, je pro studenty jen malým vnitřním stimulem pro to, aby se dokázali soustředit a naladit na to, co je v daný moment důležité. Pokud ovšem zkusí slétnout se skály o výšce několikapatrového domu, se soustředěním se na prováděnou činnost by neměl mít sebemenší problém.

Když minul poslední stromy lesa, v jehož hájemství nic netuše v klidu pobývali ostatní mladí adepti nauk práce s energií a létání, silný vítr mu vrazil první pořádný políček. Vmetl mu do tváře varování, že živly tady v horách mají nekonečnou moc, přinejmenším nekonečně větší moc, než má devatenáctiletý člověk, byť s nadprůměrnými schopnostmi. Ani tohle varování však nebral mladík na zřetel a jeho kroky tak zastavily až na nejvyšším bodě větrem bičované skály. Stál rovně, plný víry v sebe a touhy proměnit svou neschopnost v kvalitativně vyšší stupeň stavu bytí, lehký plátěný oděv se plácal všemi směry a tmavě hnědé kučeravé vlasy mu olizovaly čelo a uši jako temné ohňové jazyky. William se zadíval do dálky, na velikou dálnici nebeských dálav, na které proplouvala oblaka jako pirátské koráby a na studené slunce, které tam stálo jako Napoleon, malé svými rozměry, ale s potenciálem vládce všeho. Mladý muž věděl, že jde o hodně, že jde o víc, než kdy dřív, než kdy dřív v jeho životě. Pokud se mu nepodaří slétnout tu hloubku pod ním, nejspíš ho nikdy nikdo nenajde a nedozví se o jeho pošetilém činu. A pokud to zvládne, nedozví se to také nikdo, protože tohle přece nemůže nikomu říct. Soustředil svou mysl tak, aby žádná věc kolem nerušila tok energie uvnitř, odpoutal vnitřní tělo od vnějšího a uvědomil si toto odpojení, pak uchopil celým povrchem svého vnitřního těla své tělo tělesné a jako si potápěči navlékají neopren ho učinil opět svojí nedílnou součástí, ale přesto ho vnímal oddělené. Nasměroval tok energie přes okraj propasti pod sebou, zvedl propnuté paže nad hlavu a bez jediného slova se odrazil a skočil po hlavě do stometrové hloubky pod ním.

*

Kap. 22_______________________________________________________________

Černá dodávka si razila skoro bezohledně cestu poloprázdnými ulicemi nočního velkoměsta. Spustil se poměrně hustý déšť a kmitající stěrače tak pravidelně dělily vnější uplakaný svět na barevný kaleidoskop neónů, semaforů a vodních clon.

Kromě toho déšť značně ztěžoval pronásledování fordce Kate Sloanové, neboť motor ztěžka odfukoval už při pro něj nezvyklých vysokých otáčkách a prudkých změnách rychlosti, a teď musel ještě překonávat starosti spojené s náhlou změnou povětrnostních podmínek.

Třetím v řadě byl žlutý oprýskaný taxík, vezoucí vykuleného Maxe, který měl nervy napjaté k prasknutí. A to jednak proto, aby neztratil funící modrý sedan před sebou, jednak proto, že se obával, aby ta ženská neztratila kontakt s na první pohled svěžeji jedoucí černou dodávkou vepředu.

Když se nesourodý trojlístek dostal na dálnici, mohli si všichni alespoň na nějaký čas odpočinout. Únosci věděli, že mají asi dvě a půl hodiny klidné jízdy pravým pruhem, než budou muset sjet z dálnice a pronásledovatelé se zas uklidnili zjištěním, že v proudu vozů kolem se snadno ztratí. Možná se ale uklidnili až příliš, protože když dodávka odbočila, měla Kate, notující si právě plytký hit z rádia a tím více Max, sledující její brzdová světla, co dělat, aby se prodrali ke sjezdu, kde končila poklidná projížďka hučící čtyřproudovkou. A začalo pronásledování, kdy ti vpředu nesmí pojmout nejmenší podezření, že je někdo sleduje a pronásledovatelé zase nesmí ztratit ty vpředu z dohledu. Teď začal opravdový boj o unesené.

Herbert a Sylvia leželi svázaní na podlaze s roubíky v ústech a dívali se na sebe s obavami o osud svůj i toho druhého. O Kate Sloanové jedoucí za nimi, nevěděli. Tím méně o Maxovi, který ovšem spíš než na ně myslel na Lin, ke které začal doufat, že ho únosci dovedou.

*

Kap. 23_______________________________________________________________

Pod nohama starého muže zlehka křupaly oblázky na pěšince vedoucí kolem jeho honosného domu. Muž se procházel chladným ránem, bafal ze své dýmky značky Dunhill skvělou směs tabáku Virginia z Brazílie a Severní Ameriky, jež dává tabáku originální sladkost a svěžest, tabáku Burely, jenž dodává plnost, to vše doplněné Modern Cavendish - sedm druhů tabáku dodávajících směsi lehkou kyselost. Zakaboněné nebe,které ovšem nehodlalo smáčet Mužův značkový oblek Ede & Ravenscroft (oblékají i britskou královskou rodinu), bylo příjemnou kulisou pro utřídění neklidných myšlenek a plánování dalších kroků, které bylo třeba podniknout k zamýšlenému cíli. Staré tělo, ještě však stále hrdě vzpřímené, si starý pán podpíral hůlkou s hlavicí ze slonové kosti. Procházel kolem živého plotu z bobkovišně a volnou rukou hladil velké svěží listy. Připomínal si tak vždycky, že všechno důležité kolem je život, že nesmí zapomínat, že přes všechnu svou moc a činy, které za ním utkvívají v historii, přes to všechno je přeci jenom člověk.

Vytáhl z vnitřní kapsy obleku malý stříbrný mobilní telefon a vytočil tajné telefonní číslo. Na druhé straně byl kromě poslušného "Ano, pane?" slyšet zvuk motoru velkého automobilu ujíždějícího poměrně velkou rychlostí.

Muž se pousmál směrem k imaginárním očím na druhé straně telefonního spojení, pronesl plán na dalších pár desítek minut: "Nechte obě auta, ať si myslí, že o nich nevíte!" , sklapl telefon a zasunul ho zpět do kapsy.

Na střechách - kapitola 20

Kap. 20_______________________________________________________________

Lin Changová tpěla neskutečným způsobem. Pod barevným oparem z drogových mlh, to vše díky aplikované injekci, vnímala, jak byla odnesena do malé místnosti, která vypadala jako jednoduše zařízená kancelář. Jak ji pohodili do malého otrhaného rozvrzaného křesla a odešli. Vlivem drogy se nemohla téměř hýbat, místa po poutech jí pálila a svědila, celé tělo měla jako z gumy, ani křičet o pomoc nešlo. Pak někdo vešel. Chvíli stál poblíž křesla s dívkou a díval se na ni. Trvalo neskutečně dlouhou dobu, než se Lin podařilo otočit hlavu jeho směrem. Byl to holohlavý muž středních let, oblečený do světlých plátěných kalhot a polokošile stejné barvy. Skoro vypadal, jako by přišel na golf. "Co … ode….. mě …. chcete?" mumlala Lin pomocí zgumovělých úst. "Co .. ode …" Plukovník Stodman přistoupil k dívce, uchopil její čelist mezi palec a ukazovák a prohlédl její obličej ze všech stran. "Pokaždý to přeženou, horlivci zakuklený".

Poodstoupil několik kroků a obrátil se k Lin "Jseš tu, abys nám prozradila, kde leží Hnízdo", "to je celá a naprosto jednoduchá věc", "a zaručuju ti holčičko, že ty mi to prozradíš".

Lin si dala dvě a dvě dohromady a uvědomila si, že pokud je někdo schopen unést ji kvůli tomu, aby našel Hnízdo, tak to zaprvé nebude žádný dobrák a zadruhé si zřejmě myslí, že přes Lin vede jediná cesta. Nebo možná jen ta nejjednodušší.

Lin se na okamžik ztratila v minulosti. Viděla sama sebe, jak po té bouračce na kole dává své polámané tělo dohromady, jak se vídali s Maxem, jak se její rodiče jednou nevrátili z dovolené, protože Bůh si to zřejmě nepřál, jak jí bylo zle a jak se všechno změnilo, když jí do schránky přišel ten leták. Jako by to bylo dnes, četla Lin za zdrogovanýma očima ten nápis: Ztratil váš život směr? Jste mladí alespoň duchem? Chcete poznat nové rozměry vaší duše? Chcete zase žít? Zavolejte na naše telefonní číslo. Max jí to tehdy nejdříve rozmlouval, protože mu leták připomínal nábor do nějaké sekty, ale Lin tam tehdy zavolala a cítila, že udělala dobře. Měsíc docházela do Frankovy tělocvičny na rohu stoosmnácté a dvacáté a už tam měnila svůj život. Ve skupince několika mladých lidí tam cvičila různé jógové cviky a jejich Učitel, jak mu měli říkat, jim vyprávěl i různé příběhy a rozmlouval s nimi o všem možném. Lin to zaujalo a jednou přivedla i Maxe. Ten přišel samozřejmě jen proto, aby ji ochránil před "těmi zvrhlíky". Nakonec si i jeho kurzy získaly a když pak měli možnost odjet na několikaměsíční soustředění do hor, ani jeden neodmítli.

Lin rozhodně nehodlala prozradit, kde Hnízdo leží a už vůbec ne těmhle lidem.

*

Na střechách - kapitoly 15-19

Kap. 15_____________________________________________________________________

Maxmilián Wecker byl odmalička hloubavý chlapec. Své rodiče nikdy nepoznal a vychovávala ho teta Frances, která jednak neměla nic společného s Francií, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale hlavně nebyla Maxova opravdová teta, což bylo zřejmé už z toho, že chlapec, kterého se ujala, byl běloch a Frances byla čistokrevná černoška. Maxova hloubavost se projevovala už od prvních dní. Coby malé děcko rozmontovával vše, co se jen rozmontovat dalo. Takže nad ním teta Frances lomila neustále rukama a vzdychávala: " Chlapečku můj, co z tebe bude, vždyť ty dočista všecičko rozebereš a nikdá nic nedáš zase dohromady." Jak Max rostl, rostl v něm i jeho zájem o pochopení podstaty věcí a tak četl všemožné příručky, encyklopedie, ba i slovníky, návody a luštil technické nákresy. Když ostatní mladíci postávali u tělocvičny a pokoušeli se zahlédnout malým okýnkem dívčí šatny něco dívčí nahoty, Max seděl na půdě domu, ve kterém bydleli a na podlaze měl do nejmenšího šroubku rozebraný tetin kombinovaný mixér. Ten mixér byla první složitější věc, kterou Wecker dal zase dohromady, což jeho tetu nesmírně potěšilo. Ne že by se Maxovi dívky nelíbily, jen zatím nepotkal takovou, která by ho doopravdy zaujala. Až jednou.

Kráčel svým typickým houpavým krokem směrem ke školní knihovně, kam nesl vrátit několik titulů, které si kromě něj nikdo jiný nepůjčoval, když byl vytrhnut ze svého snového světa šroubků a siločar pronikavým skřípěním automobilových brzd. Ve zmatku uskočil a kecl sebou na dlažbu chodníku, ale on nebyl tím, kdo byl v bezprostředním nebezpečí. Necelých deset metrů od něj zaduněl náraz a vzduchem směrem k Maxovi letělo zelené sportovní kolo společně s jeho nešťastnou řidičkou.

Max tehdy v sobě poprvé v životě objevil svoji duchapřítomnost a z nejbližšího telefonního automatu zavolal záchranku. O incidentu pak musel vyprávět na policii a dívku chodil, to už z vlastní iniciativy, následující měsíc a půl navštěvovat do nemocnice. Nikdy si spolu nic doopravdy nezačali, ať už to bylo z Maxovy ostýchavosti vůči něžnému pohlaví nebo z jakýchsi důvodů z dívčiny strany. Ale už tehdy začal Max Wecker milovat Lin Changovou.

*

Kap. 16_____________________________________________________________________

Trvalo asi čtrnáct dní, než členové výcvikové skupiny dospěli tam, kde teď byli. Stáli na okraji skalní římsy a pod nimi byla třímetrová hloubka a dole zelená horská mýtinka. Tři metry jsou málo na to, abyste se zabili, ale dost na to, abyste si při skoku po hlavě pořádně nabančili. Věděl to i William a upřímně, to, co mělo následovat mu nahánělo husí kůži. Každý zná tuhle směsici radostného očekávání a pochybovačných obav "Co kdyby?"

Během předešlých čtrnácti dnů si studenti zdokonalili techniku odpojení vnitřního těla od těla hmotného a když už se v tom cítili jako doma, měli se zase učit pomocí vnitřního těla si vnější tělo připojit a naučit se ho ovládat. Dnes měli zkusit skočit do prázdna, pokusit se překonat strach a své vnější tělo poponést pomocí vnitřního alespoň tak, aby se střemhlavý pád zpomalil na únosnou míru. Tohle cvičení dělávalo studentům veliké problémy. Přemoci vlastní strach znamená vykročit směrem k vítězství.

A William chtěl vyhrávat. Soustředil veškerou svou energii na to, aby stav souhry energií dosažený nahoře na okraji římsy dokázal udržet i v okamžiku skoku. "Tak pojďte!" zvolal na ně Učitel stojící na mýtince pod nimi a William skočil. Ale příliš se soustředil na to, jak velký úkol má před sebou, jak velká šance se mu otevírá, příliš chtěl být nejlepší ze všech a napoprvé sletět dolů jako pták, že nedokázal svou mysl ponechat dost prázdnou a dost soustředěnou na stav bytí, ve kterém se nacházel. Tvrdý dopad na zelený koberec mu doslova vyrazil dech.

*

Kap. 17_____________________________________________________________________

Herbert a Sylvia seděli v restauraci rychlého občerstvení a bylo jim viditelně dobře. Sylvia se chichotala a Herbert jí usilovně zíral zblízka do laskavých očí a nechával se opájet její blízkostí. Protože byly tři hodiny po půlnoci, byli jedinými zákazníky podniku jménem Hero Snack Burger. Osamělý prodavač si přestal listovat v katalogu erotických videokazet a houkl na ty dva, kteří už dávno měli dojezeno: "Běžte se volizovat domů, my jsme tady slušnej podnik." "No jo a ty seš tady nejslušnější" kontroval Herb, ale urychleně se zvedal, protože tlouštík si vzal narážku zřejmě příliš osobně a hodlal se vyvalit směrem k nim. Vyběhli se smíchem na ulici a Herb se pokusil vzít Sylvii za ruku.

Možná to bylo tím zaujetím, které jeden pro druhého měli, možná jim šum nočního města naprosto otupil smysly, v každém případě neslyšeli pomalu přijíždějící černou dodávku, ze které vyskočilo několik postav v černých hábitech, kteří zamilovanou dvojici popadli a zatáhli do vozu.. Celá scéna se odehrála tak rychle, že si jí ani těch několik málo kolemjdoucích vůbec nevšimlo a pokud snad i něco viděli, nestihli si jistě uvědomit, co se stalo.

Jinak na tom ale byla mladá žena s fotoaparátem stojící v tmavém koutě přilehlého průjezdu. Naskočila do svého tmavě modrého fordu z dvaaosmdesátého roku a jala se pronásledovat černou dodávku. Přece si nenechá ujet jediné dva členy Bratrstva, které se jí po jejich včerejším ranním seskoku podařilo sledovat až sem.

*

Kap. 18_____________________________________________________________________

Switchovi se v Hnízdě dostávalo příkladné péče, založené na starých asijských procedurách. Dvakrát denně musel vypít silný hořký odvar z horských bylin, kterému se říká kao tui, horská krev nebo také skalní slzy. Mimo to podstupoval speciální indickou léčebnou masáž, kdy je pacient nejprve potřen olejem. Na speciálním stole je pak v různých pozicích masírován vaky z látky (naplněné rýžovým pudinkem a namočené v teplém mléčném odvaru s bylinami). Tyto procedury provádějí Pomocníci, kteří jsou nejméně viditelnými, ale zcela zásadními obyvateli Hnízda.

Hnízdo vzniklo někdy před 3000 lety na tajném místě v horách velmi daleko na východ od bolavého New Yorku jako útočiště chudých vesničanů, kteří neměli kam jinam jít. Svému novému účelu sloužilo teď asi 25 let. Několik Učitelů vybudovalo s pomocí svých přátel rozlehlé skalní město. Na místě, kde nebylo nic než pár do skály vydlabaných jeskyní a vhodné, před civilizací ukryté místo v horách, teď fungovalo vše, co bylo potřeba pro úkryt a výuku členů Bratrstva.

Na takovém místě se teď měli sejít Switch, jeden z těch, kteří už byli po výcviku vypuštěni do světa zmatku a neklidu, a William, zástupce skupinky těch, kterým jejich Učitel teprve pomáhal nalézt vlastní tvar a směr.

*

Kap. 19_____________________________________________________________________

Když naposled cvičně slétávali z výškové budovy, šel Max jako první. Od toho dopoledne, co unesli Lin, měl v sobě jakousi horlivost, touhu něco udělat. Ať přemýšlel, jak přemýšlel, nenapadalo ho, jak by mohl přijít na to, kde Lin je a jak ji zachránit. Musela zasáhnout náhoda a ty dva zase dostat do vzájemné blízkosti.

Jenže když toho deštivého rána skákal, chybělo do jejich opětovného shledání ještě několik dní a několik stovek kilometrů.

Max se vrhnul se střechy a protože byl rozrušený, dělalo mu soustředění podstatně větší problémy než kdy dřív. Možná i proto se tolik nevěnoval letu samotnému a stihl pozorovat blízké i vzdálenější okolí a zahlédl mladou ženu stojící na druhé straně magistrály. Krčila se pod malou stříškou asijského obchůdku a třásla se zimou. Max by jí byl nevěnoval tolik pozornosti, kdyby si nebyl povšiml, že když doskočili poslední z nich, vyběhla žena jejich směrem a celou cestu, co se rozcházeli do svých domovů, je sledovala. Žena měla na krku profesionální fotoaparát a během sledování udělala několik snímků. Nebyla zřejmě hloupá, protože z celé skupiny nakonec zvolila Herba a Sylvii, kteří měli tolik starostí se sympatiemi toho druhého, že by si své pronásledovatelky nevšimli, ani kdyby jim šlapala na paty. Když už byli poslední tři, udělal Max úhybný manévr. Zmizel s rozloučením v jedné z postranních uliček, přikrčil se za hromadou naházených beden od piva a pověsil se Kate Sloanové na paty.

Jen díky tomu teď překonal svůj vrozený strach z něčeho většího než je jeho milovaný skejt a seděl za volantem bývalého taxíka, který jeho tetě Frances nechal jako vyrovnání dluhu jeden její nápadník, jenž u nich pár týdnů bydlel a živil se a pak už nepřišel. Teta si ho našla a toho taxíka z něj vyfackovala.

Maxmilián Wecker poprvé v životě sledoval autem ženu, která svou otřískanou fordkou poprvé v životě sledovala zločineckou dodávku.

Na střechách - kapitoly 10-14

Kap. 10___________________________________________________________________

Když se konečně dveře s těžkým vrznutím otevřely, byla Lin hlady a žízní tak zesláblá, že sotva zvedla hlavu, aby se podívala na svého věznitele. Chodbou vnikal dovnitř studený vzduch a nepatrná troška světla, nicméně postava s kápí přes hlavu se díky příšeří nemusela ani příliš namáhat, aby zakryla rysy svého obličeje. Z hloubi kápě pozorovaly chvilku Lin temné nevraživé oči, potom se postava skrčila a posunula směrem k dívce dvě nádoby. Potom příchozí zlehka výsměšně odfrkl směrem k Lin a tlumeným, skoro neslyšným hlasem pronesl "Dej se do kupy, teď to teprve začne" a s vědoucím uchechtnutím se vytratil ze dveří. Sotva Lin opět osaměla, sebrala všechnu svou zbylou sílu, aby prozkoumala obsah dvou nádob ležících ve tmě kdesi kousek od ní. Ještě nikdy jí studená voda a kousek chleba nechutnaly tak sladce.

*

Kap. 11___________________________________________________________________

Úspěch byl vždy předvídatelný a očekávaný, ale s neúspěchem se Muž nikdy neuměl vyrovnat. Když položil telefonní sluchátko, byl vzteky bez sebe, přestože volajícímu nedal své pocity samozřejmě znát. O to víc to teď v něm vřelo. Vzteklým pohybem obou paží zároveň shodil se stolu všechno, co se jeho hněvu připletlo do cesty. Se zlostným výkřikem pak proklel všechny ty neschopné břídily, s kterými bohužel musel chtě nechtě mít občas něco do činění. Když už nemůže být dokonalý svět, ve kterém žije, ať jsou alespoň dokonalí ti, kteří pro něj pracují. Jak může vládnout, když nemá o co se opřít ?! Toho kluka musí dostat stůj co stůj.

*

Kap. 12_____________________________________________________________________

Kate Sloanová neměla dneska zrovna nejlepší den. Budík se rozhodl nezvonit, všechny věci přes noc záměrně změnily svá obvyklá stanoviště a autobus, který s vypětím všech sil doběhla, zavřel svá plechová ústa naschvál těsně před ní a Kate tak stála na zastávce celá udýchaná, zničená, s výhledem na další "opravdu povedený den." "Ještě by mohlo začít pršet", pomyslela si Kate a jen jí ta myšlenka probleskla hlavou, dopadly první studené kapky srpnového deštíku na její překvapená ramena.

"No fajn", usmála se bezmocně, "to bychom měli" a popoběhla pod malou zelenou papundeklovou stříšku poblíž stojícího čínského obchůdku s kořením. Zakaboněná obloha se rozhodla, že Kate dnes do práce včas nepřijde a ona na tu myšlenku stejně už dávno rezignovala. Stála tam smířená se svým osudem outsidera a pozorovala, jak si kolemjedoucí auta razí svou cestu šedivým závěsem teď už docela slušného lijáku a občasní chodci s deštníky poskakují mezi bublajícími kalužemi jako by hráli panáka. Raz dva hop a otočit. V tom se stalo něco, co outsiderský život Kate Sloanové změnilo už jednou provždy. Jak tak pozorovala pantomimu pouličního dění, upoutal na okamžik její pozornost neurčitý dojem, že za střechy nejvyššího domu na protější straně ulice se do postranní uličky vrhl poměrně velký stín. Zaostřila pohled tím směrem a překvapením otevřela ústa a jak se děly další věci, vypadalo to, že Kate už svá ústa nikdy nezavře. Z protější střechy se totiž po hlavě vrhlo postupně do hloubky pod nimi asi deset dalších (ano, teď už o tom nebylo pochyb) lidí a , což bylo naprosto k neuvěření, nikdo z nich neskončil na dlažbě jako dárek pro koronera, nýbrž jeden jako druhý poměrně hladce vybrali svůj "pád" a v mírném předklonu dosedli do tiché uličky pod sebou. Kate Sloanová instinktivně vytáhla z brašny foťák a louže nelouže vyběhla vstříc senzaci, kterou nejen New York Visitor nepamatuje.

*

Kap. 13_____________________________________________________________________

První, co Switch po dlouhé době uviděl, byla malá, ohněm osvětlená jeskyně, která se mu teď zdála nad očekávání útulná. Byl velice zesláblý a tak mu dalo velkou práci, aby nadzvedl hlavu a podíval se směrem k východu. Jediné, co mohl vidět, bylo modré, svěží nebe bez jediného mráčku. Switchovi to rychle došlo a tak se s úlevou mírně pousmál. Byl zase zpátky. Byl v Hnízdě.

*

Kap. 14_____________________________________________________________________

Několikeré zacvakání zámku a skřípění těžké závory si Lin spojila se slovy toho muže ohledně své budoucí existence a začala se opravdu bát. Dovnitř opět vnikl vytoužený vzduch vnějšího světa, ale žádné dobré zprávy s sebou nepřinášel. Naopak, přinesl s sebou čtyři zlověstné postavy, což bylo vzhledem ke stavu vězeňkyně poněkud přehnané. Každý zakuklenec se chopil jedné dívčiny končetiny a přitiskli ji silně ke studené podlaze. Pak se objevila ruka se stříkačkou, což Lin vehnalo adrenalin do celého těla, protože z injekčních stříkaček měla odjakživa děs. Čtyřem silným mužům nedalo žádnou práci přemoci slabé dívčino vzepjetí a tak Lin pocítila, jak jí ostrý hrot jehly proniká kůží předloktí a jak proud tělu naprosto cizí látky mizí v jejím krevním řečišti. Přes slzavé oči a roztáčející se barevná kola před nimi Lin uviděla, že byla zvednuta ze země a klenutou chodbou s loučemi po obou stranách odnášena pryč ze své cely. Nicméně takhle si svůj únik z černočerného prostoru nepředstavovala.

*

Na střechách -kapitoly 5-9

Kap. 5____________________________________________________________

Když se Lin probrala, neměla sebemenší tušení, kde vlastně je. Všude kolem byla na první pohled neproniknutelná tma, ležela na studené podlaze na boku,měla svázané nohy na kotnících a ruce na zápěstích za zády. Do pusy se jí nepříjemně zařezával jakýsi hadr použitý jako roubík. V místnosti nebylo vidět žádné okno a ani žádné zvuky sem nepronikaly. Lin odhadovala, že bude zřejmě v nějakém sklepení hodně daleko od lidí.

Ze včerejší noci si toho moc nepamatovala. Seděli s Maxem v kuchyni a zuřivě konverzovali, když dovnitř vpadlo několik zahalených postav. Útok byl tak překvapivý, že se vůbec na nic nezmohli. Maxe vyřadili jako prvního, schytal pěkných pár ran a když zůstal ležet na zemi a nehýbal se, muž, který zatím držel Lin zezadu s nožem na její krční tepně, jí popadl neurvale paže a svázal jí je za zády. Pak dostala Lin úder nějakým tupým předmětem a ztratila vědomí.

Teď šlo v první řadě o to, jak se odtud dostat pryč ("Jestlipak je Max pořádku?"). Lin se neohrabaně posadila a teprve teď si uvědomila, jak ji celé tělo bolí. Protože nebylo vidět ani na špičku vlastního nosu, pokusila se propátrávat své okolí pomocí natažených nohou. To jí trvalo odhadem asi tak půl hodiny, protože, i když místnost nebyla příliš veliká, člověk nikdy neví, kam může spadnout. Jediné, co během svého průzkumu zjistila, bylo, že podlaha i stěny jsou tvořeny kamennými kostkami a že její vězení je kromě ní dokonale prázdné. Pak si Lin uvědomila, že na ni přišel hlad a že má neuvěřitelnou žízeň.

*

Kap. 6___________________________________________________________________

Největším dosavadním úspěchem Kate Sloanové na poli žurnalistiky bylo, že se o jejím, podle jejího vlastního mínění ne moc povedeném, článku o záhadném ubývání turpanů, což je druh kanadských kachen, pochvalně vyjádřil jeden senátor amerického kongresu. Článek nepomohl ani turpanům v tom, aby přestali ubývat, ani Kate Sloanové k tomu, aby nastartovala svou závratnou kariéru.

Kate byla, podle vyjádření svých kolegů, fešná třicátnice, trochu ztřeštěná, vyžívající se v četbě knížek pro ženy a studiem nejrůznějších záhad. Teď momentálně pracovala pro New York Visitor, což je plátek, který čtou akorát popeláři, když jdou domů a taxikáři, když příliš dlouho čekají na zákazníka. Kate věděla, že protloukání se tímto způsobem jí může trvat ještě minimálně dalších deset let a bylo jí jasné, že jestli se něco zásadního brzy nestane, bude toho muset nechat a dát tak za pravdu svému povrchnímu otci, který ji vždy přehlížel a tvrdil, že žádná holka z Ohia se ještě "ve městě" neprosadila a že Kate rozhodně nebude první. V nejbližší době se mělo ukázat, jak moc se její otec mýlil.

*

Kap. 7_____________________________________________________________________

V nemocnici St. Hope na stodvacáté ulici pracovaly několikery ruce velmi hbitě na tom, aby splnily svůj tajný úkol. Bylo zapotřebí přemístit jednoho pacienta v komatu na poměrně velkou vzdálenost ve velmi krátké době. Z příkazu kohosi mocného byl ten mladý muž pro celý svět dnes už mrtvý a tak ho nikdo nebude postrádat. Jenom ti, kteří ho do tohohle stavu dostali, ti až na to přijdou, rozhodně jim to velkou radost neudělá.

*

Kap. 8______________________________________________________________________

Po hrnku silné kávy a několika sušenkách se Maxovi projasnila hlava a nohy získaly na ztracené stabilitě. Seděl v bytě, který členové Bratrstva používali jako jeden z úkrytů v neklidných dobách a vzpamatovával se z prožitého šoku. Jeho zranění byla pouze povrchová; několik podlitin sice vypadalo ošklivě, ale kromě bolesti a dočasné estetické újmy mu útočníci nic vážného nezpůsobili. Větší starosti si Max dělal o Lin. Pamatoval si, že jí drželi nůž pod krkem, ale to měla být spíše hrozba před pokusem o útěk. Spíše měl obavy z toho, proč byla vlastně unesena. A vzhledem k tomu, co slyšel o Switchovi, se zdálo, že někdo za zatím neznámým účelem likviduje členy Bratrstva jednoho po druhém. "Musím Lin najít a zachránit ji" rozhodl se pevně Max, ač věděl že tohle romantické vzepjetí citů nemá podložené ani chrabrými vlastnostmi udatného hrdiny ani tím nejnepatrnějším plánem. Kromě toho to vypadalo, že se po jeho oblíbenkyni slehla zem.

*

Kap. 9______________________________________________________________________

"Pohodlně se usaďte……. máme všichni dost prostoru kolem sebe…….. každý z nás je zde sám a přesto jsme všichni pospolu……. začněme s dýcháním……… přesně, jak jsme se to učili.. ….."

William poslouchal hřejivý hlas svého Učitele. Všude kolem byli rozesazeni další studenti, kteří se tak jako on nechávali vést poněkud monotónním ale i tak magnetickým tónem kdesi v hluboko hrdle muže před nimi.

Učitel stál pevně ale uvolněně tak, aby viděl na všechny ty mladé lidi před sebou. Věděl o každém z nich téměř úplně všechno, znal jejich osudy a byl z hloubi duše rozhodnut jim pomoci. Byli to ztracení mladí lidé, tuláci po lidském světě, který nezná slitování. Většina z těch, kteří dokázali vydržet dlouhý a náročný trénink, znovu dokázali najít smysl svého života.

William nechával pomalu proudit jednotlivé částečky vzduchu podél vnitřních stěn nosních průduchů. Společně s tím, jak zpomaloval pohyb vzduchu, zklidňovalo se i jeho tělo a hlavně jeho mysl. Po asi 20 minutách postupného vypínání vnímání vlastního těla na nezbytné minimum uslyšel znovu hlas svého Učitele.

" Vaše tělo sedí na trávě uprostřed skal a stává se pomalu součástí scenérie kolem. Ale vy ne. Tam uvnitř toho těla sedíte vy, posloucháte můj hlas a těšíte se na to, co má přijít, na to co se má stát a co vás nemine. Dnes se odlepíte od země. Dnes se stanete zcela novými bytostmi. Dnešní den bude tím, na který budete vzpomínat jako na den, kdy přestalo být před Tím a začalo být po Tom. Dnes dojde k vašemu novému zrození."

" Jste silní, jste mocní, tělo, které jste posadili doprostřed skal, nemá nad vámi žádnou moc. Probuďte svůj vnitřní zrak. Podívejte se na mě a oči svého těla při tom nechte zavřené."

Williamova duše poslouchala hlas člověka, kterému beze zbytku důvěřovala. Poprvé v životě William někomu zase důvěřoval a poprvé věřil sám sobě, že něco doopravdy dokáže. Patnáct mladých lidí uprostřed skal pohlédlo v jednom okamžiku na svého Učitele. I přes objektivně zavřená oční víčka ho viděli naprosto jasně, jak se na ně usmívá a cítili se mocní a vzrušeni jako ještě nikdy v životě.

*