Na střechách - kapitoly 34-36

Kap. 34_____________________________________________________________________

Dnešního dne se měla Switchova rekonvalescence skončit zcela jiným způsobem, než předpokládal. Williamův spolupacient si zrovna dával krátký dopolední šlofíček, neboť jeho útrapami znavené tělo ještě nebylo schopno vydržet delší aktivitu bez únavových následků. William sám byl brzo ráno snesen k rehabilitaci pomocí koupelí ve směsi bylin urychlujících léčení polámaných kostí a pohmožděnin. Ostatní obyvatelé Hnízda právě prožívali zcela běžné cvičební dopoledne zaměřené na pomalé vznesení se do minimální výše od země a výdrž v levitaci alespoň 10 sekund. Události příštích okamžiků je tak zastihly naprosto nepřipravené.

Eskadra maskovaných vrtulníků se zjevila v panenské přírodě horského masívu jako jezdci Apokalipsy v Edenu. Jejich přílet ochromil květnaté stráně stejnou silou jako nic netušící obyvatele lesů, skalních převysů i samotného Hnízda. Zápalné střely strategicky vyslané do snad všech hořlavých míst v okolí spnily svůj zamýšlený účel. Panika zachvátila vše živé kolem a tak z křovin vyletovali k smrti vyděšení ptáci a ve zmatku létali tam a zpět, z místa na místo. Stejně přirozeným způsobem se projevili i lidští obyvatelé pasek, průrev a skalních ok. Řev strojů jen chvílemi dovolil zaslechnout křik či zahlédnout pobíhající postavy v divočině nemilosrdných plamenů a chuchvalců všudypřítomného kouře.

Switche probudil hluk, který mu nepřipomínal nic z toho, co do dnešního dne slyšel. Posadil se na svém lůžku uklizeném vysoko ve skalním oku a zaposlouchal se. Pak se na dosud ještě příliš slabých nohách pokusil dostat k okraji jeskyně, aby vyhlédl ven a dolů do údolí. Sunul se s vyčerpáním ve tváři podél skalní stěny opírajíc se pravou rukou o chladný kámen. Pak dosud klidné a otevřené oko vchodu do jeskyně zaplakalo třemi linkami černých lan a na krátkou římsu před vstupem se sneslo několik maskovaných mužů. Switch věděl, že je zle, ale jeho tělo nebylo připravené na jakýkoliv pokus o odpor. Několikery nesmlouvavé paže ho sevřely do své moci a hadr namočený v silném anestetiku ho odnášel velmi rychle do říše za zrcadlem.

*

Kap. 35_____________________________________________________________________

Max Wecker a Kate Sloanová se nemohli dohodnout na tom, jak pokračovat v nastalé situaci. Oba se pustili do sledovací akce s tím, že budou někoho sledovat, ale co udělají, až se dostanou k cíli, rozmyšleno neměli.

"Herba a Sylvii vzali dovnitř, tak tam s největší pravděpodobností bude i Lin, takže jdeme dovnitř a něco s tím uděláme" hrnul už se ze křoví Max, ale Kate ho zadržela: "To že o tu svou dívku stojíš a že chceš zachránit své dva kamarády, už jsi mi vysvětlil několikrát, ale že se chceš nechat zabít jsi mi ještě neprozradil."

"Není to žádná má dívka a vůbec, starejte se o sebe milá dámo" rozvzteklil se Max a nepatrně se začervenal

"Kdybys nebyl hrubej, holky by se za tebou jen hrnuly," popíchla ho Kate.

"A Vy kdybyste byla co k čemu, tak už dávno děláte něco jinýho než psaní o kachnách v Kanadě."

"Takže tys to čet?" opáčila Kate trochu zvědavě, trochu provokativně.

"To by mě ani nenapadlo. To Vy jste o tom bláboliala, když jsem Vás zatáhnul do taxíku."

"To určitě. Vím jistě co říkám a co ne. Teď by mě ale spíš zajímalo, co uděláme, mladý muži."

"Jdeme," ukončil Max rozhovor a vylezl ze křoví následován Kate, která se ho snažila zadržet. Přikrčeni pobíhali ve stínech stromů tak, aby nebyli vidět na první pohled a současně spolu bojovali o to, jestli půjdou dopředu anebo zpátky. Jejich popotahování za ruce, lokty a oblečení přerušilo až třesknutí výstřelu a kulka zavrtavší se do rozpraskané větve skloněné vedle Maxova ucha. Maxe polila hrůza a Kate slabě vykřikla a oba se instinktivně vrhli za strom, jehož větev právě zachránila Maxovu existenci na tomto světě. Několik dalších výstřelů dávalo vědět, že útočníci přesně vědí, kde se jejich cíle schovávají.

Situace se zdála jasně rozvržená a vyústění v podobě dvou bezvládných těl ležících ve stínu unaveného javoru se zdálo jako nejpravděpodobnější. Jenže v té době přestal být pozorovatel pozorovatelem a zpoza stromů se vynořil malý sportovní vrtulník nesoucí na palubě spásu. Střelba z automatu pomohla mladíkovi a novinářce do bezpečí skýtaného hromadou kamení a dva muži, které mezitím vysadil poblíž už pracovali na záchraně třech mladých lidí uvnitř.

Střelbu a výkřiky po chvíli vystřídalo uvolňující ticho. Herbertův hlas, jenž se ozval odkudsi zpoza rohu budovy, zazněl Maxovi, pološílenému strachy, jako rajská hudba "Tak vylez, ty hrdino! Už je po všem."

Kate vystrčila opatrně hlavu a rozhlížela se kolem, jako by odněkud ze skrytu mohla ještě vyštěknout smrt. Pak oba vstali a vykročili směrem k Maxovým kamarádům a jejich společným zachráncům. Dozvěděli se, že vrtulník za nimi poslal Učitel. Odkud vzal informace o únosech nebo o sledování, nikdo nevěděl. To už ale v Maxovi narostly obavy. Viděl, že u hlavního vchodu do komplexu leží svázaný holohlavý muž ve špinavých plátěných kalhotech, ostatní útočníci byli podle slov zachránců po smrti, ale Maxovi jedna osoba chyběla.

*

Kap. 36_____________________________________________________________________

Max probíhal chodby a místnosti komplexu v zoufalé snaze najít Lin. Klopýtal o rozstřílené zdivo a spřeházené kusy nábytku a nahlížel do každého setmělého koutu. Konečně vešel do místnosti zařízené jako kancelář. Za povaleným stolem klečel pilot vrtulníku a skláněl se k něčemu na podlaze. Když Max, jehož útroby se v okamžiku stáhly jako smyčky lana na odsouzencově krku, přinutil své nohy dojít blíž, vyhrkly mu slzy do očí. Tam,uprostřed toho zmatku, nepořádku a zkázy ležela bezvládně dívka, na které mu záleželo na světě nejvíc. Donutil své v mžiku slabé nohy dokráčet až k ní a sesunul se na kolena. Opřen o pilotovo rameno prožíval tak mohutnou citovou a nervovou bouři, že myslel, že to jeho tělo nevydrží. Nevěděl, jestli jeho žaludek unese pohled na tak strašně poníženou a zbědovanou Lin, jakou si ji nikdy nedokázal představit. Zároveň cítil tak silnou potřebu ji obejmout a držet ji v náručí a ochránit už provždycky před celým světem, že se tomu citu sám podivil.

"No tak mladíku, abych vás tu nemusel křísit dva," promluvil pilot a usmál se na Maxe. "Neboj, bude vpořádku, jen se na ni bude muset podívat pár doktorů."

"Můj ty bože" hlesl Max a neschopen unést už tak velkou porci pocitů se zvedl a vyběhl pryč z místnosti. A jak tak běžel chodbami a pod nohama mu duněly jeho neskutečné kroky, přál si být kdekoli na světě, jen proboha daleko, strašně daleko odsud.