Na střechách -kapitoly 5-9

Kap. 5____________________________________________________________

Když se Lin probrala, neměla sebemenší tušení, kde vlastně je. Všude kolem byla na první pohled neproniknutelná tma, ležela na studené podlaze na boku,měla svázané nohy na kotnících a ruce na zápěstích za zády. Do pusy se jí nepříjemně zařezával jakýsi hadr použitý jako roubík. V místnosti nebylo vidět žádné okno a ani žádné zvuky sem nepronikaly. Lin odhadovala, že bude zřejmě v nějakém sklepení hodně daleko od lidí.

Ze včerejší noci si toho moc nepamatovala. Seděli s Maxem v kuchyni a zuřivě konverzovali, když dovnitř vpadlo několik zahalených postav. Útok byl tak překvapivý, že se vůbec na nic nezmohli. Maxe vyřadili jako prvního, schytal pěkných pár ran a když zůstal ležet na zemi a nehýbal se, muž, který zatím držel Lin zezadu s nožem na její krční tepně, jí popadl neurvale paže a svázal jí je za zády. Pak dostala Lin úder nějakým tupým předmětem a ztratila vědomí.

Teď šlo v první řadě o to, jak se odtud dostat pryč ("Jestlipak je Max pořádku?"). Lin se neohrabaně posadila a teprve teď si uvědomila, jak ji celé tělo bolí. Protože nebylo vidět ani na špičku vlastního nosu, pokusila se propátrávat své okolí pomocí natažených nohou. To jí trvalo odhadem asi tak půl hodiny, protože, i když místnost nebyla příliš veliká, člověk nikdy neví, kam může spadnout. Jediné, co během svého průzkumu zjistila, bylo, že podlaha i stěny jsou tvořeny kamennými kostkami a že její vězení je kromě ní dokonale prázdné. Pak si Lin uvědomila, že na ni přišel hlad a že má neuvěřitelnou žízeň.

*

Kap. 6___________________________________________________________________

Největším dosavadním úspěchem Kate Sloanové na poli žurnalistiky bylo, že se o jejím, podle jejího vlastního mínění ne moc povedeném, článku o záhadném ubývání turpanů, což je druh kanadských kachen, pochvalně vyjádřil jeden senátor amerického kongresu. Článek nepomohl ani turpanům v tom, aby přestali ubývat, ani Kate Sloanové k tomu, aby nastartovala svou závratnou kariéru.

Kate byla, podle vyjádření svých kolegů, fešná třicátnice, trochu ztřeštěná, vyžívající se v četbě knížek pro ženy a studiem nejrůznějších záhad. Teď momentálně pracovala pro New York Visitor, což je plátek, který čtou akorát popeláři, když jdou domů a taxikáři, když příliš dlouho čekají na zákazníka. Kate věděla, že protloukání se tímto způsobem jí může trvat ještě minimálně dalších deset let a bylo jí jasné, že jestli se něco zásadního brzy nestane, bude toho muset nechat a dát tak za pravdu svému povrchnímu otci, který ji vždy přehlížel a tvrdil, že žádná holka z Ohia se ještě "ve městě" neprosadila a že Kate rozhodně nebude první. V nejbližší době se mělo ukázat, jak moc se její otec mýlil.

*

Kap. 7_____________________________________________________________________

V nemocnici St. Hope na stodvacáté ulici pracovaly několikery ruce velmi hbitě na tom, aby splnily svůj tajný úkol. Bylo zapotřebí přemístit jednoho pacienta v komatu na poměrně velkou vzdálenost ve velmi krátké době. Z příkazu kohosi mocného byl ten mladý muž pro celý svět dnes už mrtvý a tak ho nikdo nebude postrádat. Jenom ti, kteří ho do tohohle stavu dostali, ti až na to přijdou, rozhodně jim to velkou radost neudělá.

*

Kap. 8______________________________________________________________________

Po hrnku silné kávy a několika sušenkách se Maxovi projasnila hlava a nohy získaly na ztracené stabilitě. Seděl v bytě, který členové Bratrstva používali jako jeden z úkrytů v neklidných dobách a vzpamatovával se z prožitého šoku. Jeho zranění byla pouze povrchová; několik podlitin sice vypadalo ošklivě, ale kromě bolesti a dočasné estetické újmy mu útočníci nic vážného nezpůsobili. Větší starosti si Max dělal o Lin. Pamatoval si, že jí drželi nůž pod krkem, ale to měla být spíše hrozba před pokusem o útěk. Spíše měl obavy z toho, proč byla vlastně unesena. A vzhledem k tomu, co slyšel o Switchovi, se zdálo, že někdo za zatím neznámým účelem likviduje členy Bratrstva jednoho po druhém. "Musím Lin najít a zachránit ji" rozhodl se pevně Max, ač věděl že tohle romantické vzepjetí citů nemá podložené ani chrabrými vlastnostmi udatného hrdiny ani tím nejnepatrnějším plánem. Kromě toho to vypadalo, že se po jeho oblíbenkyni slehla zem.

*

Kap. 9______________________________________________________________________

"Pohodlně se usaďte……. máme všichni dost prostoru kolem sebe…….. každý z nás je zde sám a přesto jsme všichni pospolu……. začněme s dýcháním……… přesně, jak jsme se to učili.. ….."

William poslouchal hřejivý hlas svého Učitele. Všude kolem byli rozesazeni další studenti, kteří se tak jako on nechávali vést poněkud monotónním ale i tak magnetickým tónem kdesi v hluboko hrdle muže před nimi.

Učitel stál pevně ale uvolněně tak, aby viděl na všechny ty mladé lidi před sebou. Věděl o každém z nich téměř úplně všechno, znal jejich osudy a byl z hloubi duše rozhodnut jim pomoci. Byli to ztracení mladí lidé, tuláci po lidském světě, který nezná slitování. Většina z těch, kteří dokázali vydržet dlouhý a náročný trénink, znovu dokázali najít smysl svého života.

William nechával pomalu proudit jednotlivé částečky vzduchu podél vnitřních stěn nosních průduchů. Společně s tím, jak zpomaloval pohyb vzduchu, zklidňovalo se i jeho tělo a hlavně jeho mysl. Po asi 20 minutách postupného vypínání vnímání vlastního těla na nezbytné minimum uslyšel znovu hlas svého Učitele.

" Vaše tělo sedí na trávě uprostřed skal a stává se pomalu součástí scenérie kolem. Ale vy ne. Tam uvnitř toho těla sedíte vy, posloucháte můj hlas a těšíte se na to, co má přijít, na to co se má stát a co vás nemine. Dnes se odlepíte od země. Dnes se stanete zcela novými bytostmi. Dnešní den bude tím, na který budete vzpomínat jako na den, kdy přestalo být před Tím a začalo být po Tom. Dnes dojde k vašemu novému zrození."

" Jste silní, jste mocní, tělo, které jste posadili doprostřed skal, nemá nad vámi žádnou moc. Probuďte svůj vnitřní zrak. Podívejte se na mě a oči svého těla při tom nechte zavřené."

Williamova duše poslouchala hlas člověka, kterému beze zbytku důvěřovala. Poprvé v životě William někomu zase důvěřoval a poprvé věřil sám sobě, že něco doopravdy dokáže. Patnáct mladých lidí uprostřed skal pohlédlo v jednom okamžiku na svého Učitele. I přes objektivně zavřená oční víčka ho viděli naprosto jasně, jak se na ně usmívá a cítili se mocní a vzrušeni jako ještě nikdy v životě.

*