Na střechách - kapitoly 21-23

Kap. 21_______________________________________________________________

Stejně nebo podobným způsobem jako William dopadla více než polovina jeho spolužáků. Seděli teď před svými stany a diskutovali o tom, proč se jim první slétnutí nepodařilo. William se však započatého hovoru účastnil jen na půl ucha. Znovu a znovu se vracel ve svých myšlenkách tam na malou římsu a přemýšlel, kde udělal chybu. Věděl, že chtěl moc a že se příliš soustředil na úspěch než na provádění samotného cviku.

Poté, co zevrubně probral svůj pokus ze všech stran, ho napadla myšlenka, o které věděl, že by ji jeho Učitel jistojistě ihned zavrhl. A to především proto, že plán, který s tím souvisela, byl příliš, příliš nebezpečný. Ale William se už rozhodl.

Zvedl se a omluvil se kamarádům, že si ani ve všem tom rozrušení nestačil dojít na záchod a vydal se směrem k místům, kam si chodívali odskočit. Když však zmizel z dohledu, změnil směr a vydal se namísto toho ke skalám, které zdaleka převyšovaly dnešní cvičnou skalku. Tváře mu hořely, to jak se prodíral ostrými větvičkami a také vzrušením a odhodláním. Chystal se totiž udělat něco, co ještě nikdy nikdo nezkoušel. Usoudil, že malá výška, ze které se zkoušeli vrhnout dnes, je pro studenty jen malým vnitřním stimulem pro to, aby se dokázali soustředit a naladit na to, co je v daný moment důležité. Pokud ovšem zkusí slétnout se skály o výšce několikapatrového domu, se soustředěním se na prováděnou činnost by neměl mít sebemenší problém.

Když minul poslední stromy lesa, v jehož hájemství nic netuše v klidu pobývali ostatní mladí adepti nauk práce s energií a létání, silný vítr mu vrazil první pořádný políček. Vmetl mu do tváře varování, že živly tady v horách mají nekonečnou moc, přinejmenším nekonečně větší moc, než má devatenáctiletý člověk, byť s nadprůměrnými schopnostmi. Ani tohle varování však nebral mladík na zřetel a jeho kroky tak zastavily až na nejvyšším bodě větrem bičované skály. Stál rovně, plný víry v sebe a touhy proměnit svou neschopnost v kvalitativně vyšší stupeň stavu bytí, lehký plátěný oděv se plácal všemi směry a tmavě hnědé kučeravé vlasy mu olizovaly čelo a uši jako temné ohňové jazyky. William se zadíval do dálky, na velikou dálnici nebeských dálav, na které proplouvala oblaka jako pirátské koráby a na studené slunce, které tam stálo jako Napoleon, malé svými rozměry, ale s potenciálem vládce všeho. Mladý muž věděl, že jde o hodně, že jde o víc, než kdy dřív, než kdy dřív v jeho životě. Pokud se mu nepodaří slétnout tu hloubku pod ním, nejspíš ho nikdy nikdo nenajde a nedozví se o jeho pošetilém činu. A pokud to zvládne, nedozví se to také nikdo, protože tohle přece nemůže nikomu říct. Soustředil svou mysl tak, aby žádná věc kolem nerušila tok energie uvnitř, odpoutal vnitřní tělo od vnějšího a uvědomil si toto odpojení, pak uchopil celým povrchem svého vnitřního těla své tělo tělesné a jako si potápěči navlékají neopren ho učinil opět svojí nedílnou součástí, ale přesto ho vnímal oddělené. Nasměroval tok energie přes okraj propasti pod sebou, zvedl propnuté paže nad hlavu a bez jediného slova se odrazil a skočil po hlavě do stometrové hloubky pod ním.

*

Kap. 22_______________________________________________________________

Černá dodávka si razila skoro bezohledně cestu poloprázdnými ulicemi nočního velkoměsta. Spustil se poměrně hustý déšť a kmitající stěrače tak pravidelně dělily vnější uplakaný svět na barevný kaleidoskop neónů, semaforů a vodních clon.

Kromě toho déšť značně ztěžoval pronásledování fordce Kate Sloanové, neboť motor ztěžka odfukoval už při pro něj nezvyklých vysokých otáčkách a prudkých změnách rychlosti, a teď musel ještě překonávat starosti spojené s náhlou změnou povětrnostních podmínek.

Třetím v řadě byl žlutý oprýskaný taxík, vezoucí vykuleného Maxe, který měl nervy napjaté k prasknutí. A to jednak proto, aby neztratil funící modrý sedan před sebou, jednak proto, že se obával, aby ta ženská neztratila kontakt s na první pohled svěžeji jedoucí černou dodávkou vepředu.

Když se nesourodý trojlístek dostal na dálnici, mohli si všichni alespoň na nějaký čas odpočinout. Únosci věděli, že mají asi dvě a půl hodiny klidné jízdy pravým pruhem, než budou muset sjet z dálnice a pronásledovatelé se zas uklidnili zjištěním, že v proudu vozů kolem se snadno ztratí. Možná se ale uklidnili až příliš, protože když dodávka odbočila, měla Kate, notující si právě plytký hit z rádia a tím více Max, sledující její brzdová světla, co dělat, aby se prodrali ke sjezdu, kde končila poklidná projížďka hučící čtyřproudovkou. A začalo pronásledování, kdy ti vpředu nesmí pojmout nejmenší podezření, že je někdo sleduje a pronásledovatelé zase nesmí ztratit ty vpředu z dohledu. Teď začal opravdový boj o unesené.

Herbert a Sylvia leželi svázaní na podlaze s roubíky v ústech a dívali se na sebe s obavami o osud svůj i toho druhého. O Kate Sloanové jedoucí za nimi, nevěděli. Tím méně o Maxovi, který ovšem spíš než na ně myslel na Lin, ke které začal doufat, že ho únosci dovedou.

*

Kap. 23_______________________________________________________________

Pod nohama starého muže zlehka křupaly oblázky na pěšince vedoucí kolem jeho honosného domu. Muž se procházel chladným ránem, bafal ze své dýmky značky Dunhill skvělou směs tabáku Virginia z Brazílie a Severní Ameriky, jež dává tabáku originální sladkost a svěžest, tabáku Burely, jenž dodává plnost, to vše doplněné Modern Cavendish - sedm druhů tabáku dodávajících směsi lehkou kyselost. Zakaboněné nebe,které ovšem nehodlalo smáčet Mužův značkový oblek Ede & Ravenscroft (oblékají i britskou královskou rodinu), bylo příjemnou kulisou pro utřídění neklidných myšlenek a plánování dalších kroků, které bylo třeba podniknout k zamýšlenému cíli. Staré tělo, ještě však stále hrdě vzpřímené, si starý pán podpíral hůlkou s hlavicí ze slonové kosti. Procházel kolem živého plotu z bobkovišně a volnou rukou hladil velké svěží listy. Připomínal si tak vždycky, že všechno důležité kolem je život, že nesmí zapomínat, že přes všechnu svou moc a činy, které za ním utkvívají v historii, přes to všechno je přeci jenom člověk.

Vytáhl z vnitřní kapsy obleku malý stříbrný mobilní telefon a vytočil tajné telefonní číslo. Na druhé straně byl kromě poslušného "Ano, pane?" slyšet zvuk motoru velkého automobilu ujíždějícího poměrně velkou rychlostí.

Muž se pousmál směrem k imaginárním očím na druhé straně telefonního spojení, pronesl plán na dalších pár desítek minut: "Nechte obě auta, ať si myslí, že o nich nevíte!" , sklapl telefon a zasunul ho zpět do kapsy.