Občané Světaběhu

(Veselá balada o třech dějstvích a jednom závěru)

V malém skorozapomenutém městečku Světaběh žily byly tři rodiny. Tedy ne že by tam nežily jiné rodiny, ale tyto jsou pro naše vyprávění podstatné.

První rodina žila na Větrné hůrce a honosila se jménem Větrníkovi. Jejich charakteristickým rysem bylo neustálé upšoukávání, prdění a jiné způsoby větrného projevu. Snad to bylo způsobeno jejich nezdravými stravovacími návyky, možná nějaká dědičná choroba zasáhla jejich rod, ale ať to bylo jakkoli, rodina Větrníkových byla sužována tímto tělesným neduhem téměř neustále. To jste třeba přišli na návštěvu a rozesmátá madam Větrníková vás uvítala ve dveřích a pak se s děsivým vypoulením očí opřela o futra a s táhlým Uááááááá hvízdla takového rozthprda, že ji to málem porazilo. Pak se rozpačitě pousmála a tiše řekla "Promiňte". Tatík Větrník vždy pokukoval, kdo že to přišel opruzovat. Ne, že by nerad viděl návštěvy, ale měl rád svůj klid a svoje pohodlí. Takže když jste se v plstěných bačkorách hrnuli za svým šálkem čaje, utíkal schovat své kostkované trencle a jejich zadní strana se při každém kroku vzedmula s mohutným fukem směrem k vám. Jejich fazolové aroma vytvářelo v místnosti nemístný odér kalifornských vánoc. Sedíc okolo stolu s kostkovaným ubrusem, mohli jste vychutnávat své teplé thé okořeněné čvachtavými zvuky z prdýlek okolo vesele pobíhajících dětí. Občas se některému z dětí stalo, že s sebou větřík přinesl i něco více a to se pak děti smály, až se za zadečky popadaly. Nejmladší člen rodiny Márinka ležela v kolíbce upravené v selském stylu a pravidelnými výfuky nadskakovala ve své horizontální poloze i s peřinkou do výšky průměrných 30ti centimetrů. Pokud jste k Větrníkovým byli pozváni na oběd, obvykle přichystali své oblíbené čočkové hody. Ty sestávaly z čočkové polévky zhusta prosypané strouhaným česnekem, květákových placiček s čočkovým dresinkem a z čočkového odvaru podávaného zatepla s kolečky syrové cibule.

Oproti tomu rodina Buzíkových žila v krásném pestrobarevném domku poblíž teplých pramenů místního vřídla. Pokud jste byli pozváni na večírek, máma Buzík (křestním jménem Žofré) vás uvítal ve dveřích se svým širokým úsměvem a lehounkou červenou sukýnkou zlehounka se pohupující v rytmu Pet shop boys, pod kterou vyčuhovaly angreštově chlupaté nohy. Když jste se přezouvali do měkoučkých papučí s oušky malého kokršpaněla na nártu, otočil se a jal se vás uvádět dovnitř svého doupátka s neskrývaným vrtěním pozadím. Pak jako baletka vtančil do obývacího pokoje a usadil vás do sedací soupravy, kam jste se zabořili až po krk. Pak vás hostitel obsloužil teplou kávou, teplými rohlíčky a hřejivým lidským slovem. Něco jako "Bože…, vy jste krásní!" a pohladil vás po tváři. Pak přišel otec rodiny. Táta Buzík býval oblečen do koženého oblečku s třásněmi a na jeho tři dny neholené tváři nikdy nehrál úsměv. Vždycky za sebou práskl dveřmi, někdy tak, až se vysypalo sklo. Nikdy nejedl čokoládové dortíky jako máma, ale našel zálibu v pálivých a silně kořeněných pokrmech. Takže taková feferonka posypaná pepřem a zlehka zacáknutá pepřovým sprejem byla pro něj pouhým předkrmem. ¨

Třetí rodinka se honosila příjmením Frajírkovi. Táta Frajírek jezdil vždy v nejmodernějším modelu jakéhokoliv sportovního vozu a samozřejmě nadával, kdykoliv na nerovných silnicích Světaběhu urval podlahu a gumoví medvídci a kreditní karty se mu vysypaly na silnici. Máma Frajírková se neustále tvářila, jako by snědla Šalamounovy výsledky trávení a tak když jste přišli na návštěvu a zvala vás dál, významným pomrkáváním na různé součásti jejich bytu dávala najevo, že si pořídila to či ono. Bylo třeba mít se na pozoru, protože opomenutím poznámky typu "Teda to je úžasný nápad obalit lednici kůží ledního medvěda, to jsem ještě nikde neviděl" jste mohli pokazit celý večer. Děti Frajírkovy zas nikdy nevešly do místnosti nijak obyčejně. Vysvětlím. Normální děti přijdou a pochlubí se "Hele, mám novou panenku". Ale Kakost Frajírek mladší třeba protekl zdí a pochlubil se tak nejnovější supertajnou vojenskou technologií, kterou jeho táta vyměnil za poslední model automatického čističe uší. Malá Orchidea Frajírková zas třeba vjela do obývací haly na mechanickém čtyřspřeží bílých jednorožců. Ale když jste otevřeli ústa dokořán a nemohli popadnout dech, seskočila a se samolibým úšklebkem zmáčkla tlačítko na zápěstí a celý kolos se smrsknul na rozměry hračky, jež se dala vstrčit do kapsy.

Tři dějství máme za sebou. Zbývá závěr a důležitá náležitost balady. Tak tedy. Sedím ve vězení. Deníky, které píšu posílám tajným poštovním holubem svojí prapraprababičce, která bydlí v chaloupce na muří nožce a kromě pečení dětí se věnuje šéfredaktorování důležitého společenského deníku. Mé vězeňské zápisky jednou vyjdou pod názvem Občané Světaběhu. Recenzenti je posoudí jako zvrácenou obhajobu spáchaného trestného činu, úchylnou projekci vlastních přání a nepochopitelnou nenávist k odlišným lidským povahám a rysům. A proč balada? Všechny ty nesnesitelný debily jsem postřílel.