Na střechách - kapitoly 24-29

Kap. 24_____________________________________________________________________

Plukovník Stodman dobře ovládal svoji práci. Lin Changová byla stoprocentně odhodlána raději zemřít,než by jakýmkoliv způsobem byť jen naznačila, kde leží tajné místo v horách, o jehož existenci byl Stodman přesvědčen. Ale plukovník měl zkušenosti založené na svém dlouholetém působení v CIA a jak se sám vyjádřil "on už donutil mluvit větší tvrďáky, než je Lin."

Po několika dnech hladovění, bití a přítomnosti obluzujících drog v krvi bývá člověk tolik zesláblý a rezignovaný, že už mu moc sil na bránění čehokoli nezbývá. Lin však byla tvrdší oříšek, než plukovník očekával a tak musel bývalý agent zesílit kalibr přesvědčování.

Se značně otráveným výrazem ve tváři postavil před Lin malý přístroj vyrábějící elektrické výboje. Na jednom jeho konci vymotal z držáku dlouhý a nepředstavitelně slabý drát. Se slovy "tak milá dámo a teď už mi povíš, co chci slyšet!" protáhl vyděšené Lin drátek mezi dvěma zuby tak, aby chladivý kov dosedl až na citlivou dáseň. Když pustil plukovník do oběhu první dávku proudu, věděla Lin, že informace nebudou jedinou věcí, kterou kvůli té strašné bolesti neudrží.

*

Kap. 25_____________________________________________________________________

Děsivá hrůza a děs, které Williama naprosto ovládly hned potom, co skočil ze skály, ho donutily křičet. Tím dusivým chladem a závratnou rychlostí, které ihned po odrazu dosáhl, mu vyhrkly slzy do očí. Williama polil studený pot a všechny chlupy na těle se mu zježily, jak tělo nebylo schopno vypořádat se s tak hraniční situací.

Potom mladý muž vzdal svůj strach. Jiná šance už nezbývala a tak se pokusil ji využít. Zavřel oči a plně s soustředil na svůj skok, na svůj pobyt v tomto stavu, na pohyb, jehož výsledkem by měl být let. Samostatný řízený let člověka bez pomoci jakýchkoli přístrojů či pomůcek. Jen s využitím proudů vzduchu, práce těla a energií, jež jsme my ostatní už zapomněli vnímat. William se ponořil hluboko do světa, kde JÁ už přestává být já, ale stává se novou energií. Energií klouzající prostorem jako list, který už nechtěl být součástí stromu, ale samostatnou jednotkou bytí nezávislou na ničem. Ani na gravitaci.

Nevnímal své tělo ani směr, kterým se ubíralo. Pokoušel se zbrzdit nesmírnou rychlost volného pádu a ovládnout sebe sama tak, aby se z pohybu vertikálního dokázal dostat do pohybu horizontálního. Poslední, co ucítil, byly větve šlehající v jeho obličeji a praskání vlastních kostí. Potom už nic.

*

Kap. 26____________________________________________________________________

Manévr, který černá dodávka provedla před zraky svých pronásledovatelů, byl naprosto nečekaný. Když se všechny tři vozy natáhly do jedné pomyslné linie, vůz únosců byl na jejím konci, tj. v prudkém ohybu zatáčky doprava. Uklidněná Kate Sloanová se držela v povzdálí a trochu nervózně si uvědomovala, že v této hře nehraje zřejmě pouze roli pronásledovatele, ale i pronásledovaného. Max Wecker nikdy předtím nikoho nesledoval, což se projevilo značným množstvím chyb. Takže Kate teď měla víc starostí s taxíkem za sebou a Max sám měl potíže s pronásledováním jako takovým, a prudká akce černé dodávky je tak zanechala oba úplně nepřipravené. Její řidič při průjezdu zatáčkou strhl volant doleva a v jediném momentu tak otočil těžký vůz čelem ke svým pronásledovatelům. Vzápětí nekompromisně zařadil postupně několik rychlostních stupňů a na plný plyn se tak hnal v ústrety překvapené Kate i vyjukanému Maxovi.

*

Kap. 27_____________________________________________________________________

(co se asi právě teď děje s ubohou Lin ………..)

Přestože na to teď nebyla vůbec vhodná doba, Maxovi proběhla hlavou myšlenka na jeho unesenou přítelkyni. Jenže kdyby Lin věděla, v jakém nebezpečí je Max …… . Protijedoucí dodávka značně vyděsila zkoprnělou Kate a ta strhla volant okamžitě směrem do polí. Tmavomodrý ford Cortina se roztančil v sestavě několika vášnivých půlobratů a se svou pasažérkou a řidičkou notně zaházel a uštědřil jí i několik direktů volantem a dalších úderů střechou a bočním okýnkem. Kate se dělalo mdlo.

Max vznášející se v oblacích vytřeštil oči na černé nebezpečí řítící se v ten moment proti němu asi stokilometrovou rychlostí, mrkl levým okem na manévry fordky v poli a strhl volant opačným směrem, přímo proti štěrkovému náspu. Starý taxík se přikrčil, odrazil se mohutnými péry tlumičů od země a vyletěl směrem k oblakům.

Kola dodávky dostala příkaz k brzdění a okamžitě uposlechla. Jenže gravitace tlačila vůz kupředu ještě stále značnou rychlostí a tak prosvištěl kolem letícího taxíku a vířil za sebou prach cesty.

Když taxík ukončil svůj vzlet, čekal ho mohutný pád. Max se při něm kousl do jazyka a ta silná bolest ho honem probudila. Stočil volant zpět k cestě a vracel se tak do děje.

Dodávka mezitím zastavila opodál a vyběhli z ní dva muži s automatickými zbraněmi. První sprška zasypala kašlající Cortinu a ječící Kate se nechala dobrovolně vyklopit ze svých dveří do prozatímního úkrytu za svým vozem.

Potom už bylo pro Kate všechno jak ve zpomaleném němém filmu. Kulky odskakující od plechů dveří auta, modrošedá obloha a na ní nezúčastněně se sunoucí mraky, omlácený taxík a z něj vyskakující mladík, kterého už asi někde viděla. Jeho ruka pod její paží táhnoucí ji do taxíku, dveře, zrychlení a pak ………..

*

Kap. 28_____________________________________________________________________

Na stropu jeskyně běhala barevná kola a kolem zněla hudba jako na kolonádě. Dvoje housle se vlnily do tónů Franze Lehára a malý William pobíhal v džínových šortkách kolem své maminky a poskakoval při tom zvesela, jak napodoboval bělouše táhnoucí kočár s lázeňskými hosty.

Pak se William probral k vědomí a s prudkým nadechnutím se pokusil posadit se. Ruka, o kterou se chtěl opřít, ho ale neposlechla a on padl zpět na lůžko. Najednou se mu všechno vybavilo. Jak šel na skálu a pak skočil, jak se mu nedařilo změnit pád na let, pak stromy a pak už nic.

U druhé stěny v jeskyni se ozvalo zakašlání. William si uvědomil, že není v místnosti sám a podíval se tím směrem. Na stejném lůžku, na jakém ležel William, seděl mladý muž se střapatými vlasy a pobaveně se usmíval.

"Tak ses probral. To je dost, jsi tu teď dost slavnej. Všichni o tobě mluví. Jedni tě chtějí zabít a druzí už ti vymýšlejí pomník pro hrdinu. Jen netuším, kterých je víc. Jo, mimochodem, jmenuju se Switch."

*

Kap. 29_____________________________________________________________________

Vrtulník značky Bell 206L3 sledoval celou scénu zpovzdálí. Maskovaní muži z dodávky vystříleli do unikajícího taxíku několik kilogramů střeliva a když se prchající vůz ani tehdy nezastavoval, utíkali zpátky k dodávce. Ta chvilku nešla nastartovat a ponechala tak nezkušenému taxikáři i jeho zemdlelé pasažérce dostatek času na to,aby si vytvořili potřebný náskok. To pilotovi helikoptéry stačilo. Usmál se , zavrtěl nevěřícně hlavou a odklidil se zpět do bezpečného úkrytu šedomodré oblohy.

*

pomotaný text

To je ale podivný text. Vypadla z něj spousta písmenek. Abychom si ten hlavolam vůbec mohli přečíst, musíme písmenka správně doplnit. Zapomeňte při tom na elektronické zpracování, počet mezer neznamená počet chybějících písmen. Konec řádku nemusí znamenat konec slova. Do volných míst je možné doplňovat písmena i mezery mezi slovy současně. Příjemnou zábavu.

P.S. Má to jen jedno řešení.

P o p dni ch se se li ve š e tři c pci, k e í se z ali ze sp o ho k bu. J nič ř Sko an, pr ěr ý žák Ko al a pro lík Pl ec. "To je di né," po á a let, př or k ve sk ku da ém, "má e s rt vn jm na, ka dý z nás pě u e ně t ý z tě to tří s or ů a při m ádn n děl ten sp r , na k e ý uk je je o j é o." "To je fa t," při d il mu P v c. Ja ý po t pě val pr ad k? A j ý j d i k ř?

Yellow Jack

Prosluněnými ulicemi Havany bzučela malá komáří křidélka. Vzduch se chvěl vlnami horka a prach ztěžka usedal na vysušené ulice. "Bzzz" zaznělo Louisovi Neitovi do ucha, ten se ohnal po obtížném hmyzu, komár se ale nedal. Sedl svýma klátivýma nohama Louisovi za krk, usadil se na slabé vrstvičce potu a se zřejmým úmyslem probodl dlouhým a ostrým sosákem kůži. Pak oběť zařvala a rozdrtila drzého vetřelce vzteklou dlaní.

Za dva dny dostal Neit horečku, která však brzo přešla. Dalšího dne se opět vrátila. Pak se Neitovi na kůži objevilo nepřirozeně žluté zabarvení, způsobené poškozením jater. Louis začal krvácet z nosu, pod kůží se mu objevily krvavé podlitiny. Stolice byla černá. Za další dva dny Louis Neit zemřel.

*

V polovojenském táboře poblíž Havany se schylovalo k neuvěřitelnému pokusu. Ten pokus byl zatraceně odporný, velice nebezpečný a překvapivě úspěšný. Major Reed dal postavit dva speciální baráky.

V baráku číslo jedna měli tři dobrovolníci (dva vojáci a jeden lékař) strávit příštích dvacet dní, dvacet dní hrůzy. Domek byl utěsněn tak, aby se dovnitř nedostal jediný komár, teplota nastavena na 32 stupňů Celsia a všude rozestavili kádě s vodou, to kvůli simulaci tropické vlhkosti. Pak vojáci přinesli několik beden. Polštáře, přikrývky a oblečení, to vše kontaminované černými výměty, výkaly a krví lidí, kterým už komáří bodnutí přineslo smrt. Všudypřítomný zápach se ještě zvýšil potom, co Reed nařídil všechny látky v místnosti vyklepat tak, aby choroboplodné zárodky byly opravdu všude. Potom se tři odvážní svlékli, z hadrů si upravili lůžka a ulehli. Dvacet dní čekali každý den nápor hrozné nemoci, dvacet dní a nocí se modlili, aby jediným způsobem přenosu bylo komáří bodnutí. Když svých dvacet dní přežili, ujistil se Reed o úspěšnosti pokusu tím, že dvěma vojákům dal vpíchnout nákazu, aby se prokázalo, že nejsou proti nákaze imunní. Po těžkém boji přežili a zinkasovali každý svou zaslouženou odměnu 300 amerických dolarů.

Barák číslo 2 měl také tři obyvatele, nicméně tím podstatným byl úředník John J. Moran, který se přihlásil "pro vědu a ku prospěchu lidstva". Domek byl větraný, vybavený desinfikovaným prádlem a uprostřed natáhli hustou síť. Za sítí, v druhé části domku spali dva mladí muži, před sítí se 21. prosince v pravé poledne objevil vykoupaný Moran. V jeho části domku už na něj čekaly samičky komárů, dobře živené na nemocných v havanské nemocnici. Na Boží hod sklátila Morana horečka a jen taktak, že přežil.

*

Dr. Theiler už věděl, že nemoc přenášejí komáři a jejím původcem je virus. Ale ještě zbývalo přijít na to, jak se proti němu bránit. Theiler byl jako posedlý. Jenže do té doby jediným vhodným kandidátem místo člověka byl makak indický. Makak indický je ovšem velmi nákladný, zvláště má - li umírat ve zvýšených počtech. Theiler tedy zkusil bílé myši, úspěšně. Přenášel injekčně vir z jedné myši na druhou a …. jednoho dne se nešťastnou náhodou bodl do ruky. Jaké však bylo jeho překvapení, když nemoc proběhla jako běžné chřipkové onemocnění. Tím, jak virus putoval z myši na myš, stal se slabším a změnil své smrtonosné vlastnosti. Vznikla očkovací látka a Yellow Jack, jak nemoc nazvali američtí vojáci na Kubě, byl poražen.

*

Tato povídka byla napsána podle skutečných událostí tak, jak probíhal boj proti žluté zimnici. Tato nemoc ovšem hrozí dál, dnes je jen v Africe v přímém ohrožení touto nemocí 508 miliónů lidí v 33 zemích.

Na střechách - kapitoly 21-23

Kap. 21_______________________________________________________________

Stejně nebo podobným způsobem jako William dopadla více než polovina jeho spolužáků. Seděli teď před svými stany a diskutovali o tom, proč se jim první slétnutí nepodařilo. William se však započatého hovoru účastnil jen na půl ucha. Znovu a znovu se vracel ve svých myšlenkách tam na malou římsu a přemýšlel, kde udělal chybu. Věděl, že chtěl moc a že se příliš soustředil na úspěch než na provádění samotného cviku.

Poté, co zevrubně probral svůj pokus ze všech stran, ho napadla myšlenka, o které věděl, že by ji jeho Učitel jistojistě ihned zavrhl. A to především proto, že plán, který s tím souvisela, byl příliš, příliš nebezpečný. Ale William se už rozhodl.

Zvedl se a omluvil se kamarádům, že si ani ve všem tom rozrušení nestačil dojít na záchod a vydal se směrem k místům, kam si chodívali odskočit. Když však zmizel z dohledu, změnil směr a vydal se namísto toho ke skalám, které zdaleka převyšovaly dnešní cvičnou skalku. Tváře mu hořely, to jak se prodíral ostrými větvičkami a také vzrušením a odhodláním. Chystal se totiž udělat něco, co ještě nikdy nikdo nezkoušel. Usoudil, že malá výška, ze které se zkoušeli vrhnout dnes, je pro studenty jen malým vnitřním stimulem pro to, aby se dokázali soustředit a naladit na to, co je v daný moment důležité. Pokud ovšem zkusí slétnout se skály o výšce několikapatrového domu, se soustředěním se na prováděnou činnost by neměl mít sebemenší problém.

Když minul poslední stromy lesa, v jehož hájemství nic netuše v klidu pobývali ostatní mladí adepti nauk práce s energií a létání, silný vítr mu vrazil první pořádný políček. Vmetl mu do tváře varování, že živly tady v horách mají nekonečnou moc, přinejmenším nekonečně větší moc, než má devatenáctiletý člověk, byť s nadprůměrnými schopnostmi. Ani tohle varování však nebral mladík na zřetel a jeho kroky tak zastavily až na nejvyšším bodě větrem bičované skály. Stál rovně, plný víry v sebe a touhy proměnit svou neschopnost v kvalitativně vyšší stupeň stavu bytí, lehký plátěný oděv se plácal všemi směry a tmavě hnědé kučeravé vlasy mu olizovaly čelo a uši jako temné ohňové jazyky. William se zadíval do dálky, na velikou dálnici nebeských dálav, na které proplouvala oblaka jako pirátské koráby a na studené slunce, které tam stálo jako Napoleon, malé svými rozměry, ale s potenciálem vládce všeho. Mladý muž věděl, že jde o hodně, že jde o víc, než kdy dřív, než kdy dřív v jeho životě. Pokud se mu nepodaří slétnout tu hloubku pod ním, nejspíš ho nikdy nikdo nenajde a nedozví se o jeho pošetilém činu. A pokud to zvládne, nedozví se to také nikdo, protože tohle přece nemůže nikomu říct. Soustředil svou mysl tak, aby žádná věc kolem nerušila tok energie uvnitř, odpoutal vnitřní tělo od vnějšího a uvědomil si toto odpojení, pak uchopil celým povrchem svého vnitřního těla své tělo tělesné a jako si potápěči navlékají neopren ho učinil opět svojí nedílnou součástí, ale přesto ho vnímal oddělené. Nasměroval tok energie přes okraj propasti pod sebou, zvedl propnuté paže nad hlavu a bez jediného slova se odrazil a skočil po hlavě do stometrové hloubky pod ním.

*

Kap. 22_______________________________________________________________

Černá dodávka si razila skoro bezohledně cestu poloprázdnými ulicemi nočního velkoměsta. Spustil se poměrně hustý déšť a kmitající stěrače tak pravidelně dělily vnější uplakaný svět na barevný kaleidoskop neónů, semaforů a vodních clon.

Kromě toho déšť značně ztěžoval pronásledování fordce Kate Sloanové, neboť motor ztěžka odfukoval už při pro něj nezvyklých vysokých otáčkách a prudkých změnách rychlosti, a teď musel ještě překonávat starosti spojené s náhlou změnou povětrnostních podmínek.

Třetím v řadě byl žlutý oprýskaný taxík, vezoucí vykuleného Maxe, který měl nervy napjaté k prasknutí. A to jednak proto, aby neztratil funící modrý sedan před sebou, jednak proto, že se obával, aby ta ženská neztratila kontakt s na první pohled svěžeji jedoucí černou dodávkou vepředu.

Když se nesourodý trojlístek dostal na dálnici, mohli si všichni alespoň na nějaký čas odpočinout. Únosci věděli, že mají asi dvě a půl hodiny klidné jízdy pravým pruhem, než budou muset sjet z dálnice a pronásledovatelé se zas uklidnili zjištěním, že v proudu vozů kolem se snadno ztratí. Možná se ale uklidnili až příliš, protože když dodávka odbočila, měla Kate, notující si právě plytký hit z rádia a tím více Max, sledující její brzdová světla, co dělat, aby se prodrali ke sjezdu, kde končila poklidná projížďka hučící čtyřproudovkou. A začalo pronásledování, kdy ti vpředu nesmí pojmout nejmenší podezření, že je někdo sleduje a pronásledovatelé zase nesmí ztratit ty vpředu z dohledu. Teď začal opravdový boj o unesené.

Herbert a Sylvia leželi svázaní na podlaze s roubíky v ústech a dívali se na sebe s obavami o osud svůj i toho druhého. O Kate Sloanové jedoucí za nimi, nevěděli. Tím méně o Maxovi, který ovšem spíš než na ně myslel na Lin, ke které začal doufat, že ho únosci dovedou.

*

Kap. 23_______________________________________________________________

Pod nohama starého muže zlehka křupaly oblázky na pěšince vedoucí kolem jeho honosného domu. Muž se procházel chladným ránem, bafal ze své dýmky značky Dunhill skvělou směs tabáku Virginia z Brazílie a Severní Ameriky, jež dává tabáku originální sladkost a svěžest, tabáku Burely, jenž dodává plnost, to vše doplněné Modern Cavendish - sedm druhů tabáku dodávajících směsi lehkou kyselost. Zakaboněné nebe,které ovšem nehodlalo smáčet Mužův značkový oblek Ede & Ravenscroft (oblékají i britskou královskou rodinu), bylo příjemnou kulisou pro utřídění neklidných myšlenek a plánování dalších kroků, které bylo třeba podniknout k zamýšlenému cíli. Staré tělo, ještě však stále hrdě vzpřímené, si starý pán podpíral hůlkou s hlavicí ze slonové kosti. Procházel kolem živého plotu z bobkovišně a volnou rukou hladil velké svěží listy. Připomínal si tak vždycky, že všechno důležité kolem je život, že nesmí zapomínat, že přes všechnu svou moc a činy, které za ním utkvívají v historii, přes to všechno je přeci jenom člověk.

Vytáhl z vnitřní kapsy obleku malý stříbrný mobilní telefon a vytočil tajné telefonní číslo. Na druhé straně byl kromě poslušného "Ano, pane?" slyšet zvuk motoru velkého automobilu ujíždějícího poměrně velkou rychlostí.

Muž se pousmál směrem k imaginárním očím na druhé straně telefonního spojení, pronesl plán na dalších pár desítek minut: "Nechte obě auta, ať si myslí, že o nich nevíte!" , sklapl telefon a zasunul ho zpět do kapsy.

Na střechách - kapitola 20

Kap. 20_______________________________________________________________

Lin Changová tpěla neskutečným způsobem. Pod barevným oparem z drogových mlh, to vše díky aplikované injekci, vnímala, jak byla odnesena do malé místnosti, která vypadala jako jednoduše zařízená kancelář. Jak ji pohodili do malého otrhaného rozvrzaného křesla a odešli. Vlivem drogy se nemohla téměř hýbat, místa po poutech jí pálila a svědila, celé tělo měla jako z gumy, ani křičet o pomoc nešlo. Pak někdo vešel. Chvíli stál poblíž křesla s dívkou a díval se na ni. Trvalo neskutečně dlouhou dobu, než se Lin podařilo otočit hlavu jeho směrem. Byl to holohlavý muž středních let, oblečený do světlých plátěných kalhot a polokošile stejné barvy. Skoro vypadal, jako by přišel na golf. "Co … ode….. mě …. chcete?" mumlala Lin pomocí zgumovělých úst. "Co .. ode …" Plukovník Stodman přistoupil k dívce, uchopil její čelist mezi palec a ukazovák a prohlédl její obličej ze všech stran. "Pokaždý to přeženou, horlivci zakuklený".

Poodstoupil několik kroků a obrátil se k Lin "Jseš tu, abys nám prozradila, kde leží Hnízdo", "to je celá a naprosto jednoduchá věc", "a zaručuju ti holčičko, že ty mi to prozradíš".

Lin si dala dvě a dvě dohromady a uvědomila si, že pokud je někdo schopen unést ji kvůli tomu, aby našel Hnízdo, tak to zaprvé nebude žádný dobrák a zadruhé si zřejmě myslí, že přes Lin vede jediná cesta. Nebo možná jen ta nejjednodušší.

Lin se na okamžik ztratila v minulosti. Viděla sama sebe, jak po té bouračce na kole dává své polámané tělo dohromady, jak se vídali s Maxem, jak se její rodiče jednou nevrátili z dovolené, protože Bůh si to zřejmě nepřál, jak jí bylo zle a jak se všechno změnilo, když jí do schránky přišel ten leták. Jako by to bylo dnes, četla Lin za zdrogovanýma očima ten nápis: Ztratil váš život směr? Jste mladí alespoň duchem? Chcete poznat nové rozměry vaší duše? Chcete zase žít? Zavolejte na naše telefonní číslo. Max jí to tehdy nejdříve rozmlouval, protože mu leták připomínal nábor do nějaké sekty, ale Lin tam tehdy zavolala a cítila, že udělala dobře. Měsíc docházela do Frankovy tělocvičny na rohu stoosmnácté a dvacáté a už tam měnila svůj život. Ve skupince několika mladých lidí tam cvičila různé jógové cviky a jejich Učitel, jak mu měli říkat, jim vyprávěl i různé příběhy a rozmlouval s nimi o všem možném. Lin to zaujalo a jednou přivedla i Maxe. Ten přišel samozřejmě jen proto, aby ji ochránil před "těmi zvrhlíky". Nakonec si i jeho kurzy získaly a když pak měli možnost odjet na několikaměsíční soustředění do hor, ani jeden neodmítli.

Lin rozhodně nehodlala prozradit, kde Hnízdo leží a už vůbec ne těmhle lidem.

*

Na střechách - kapitoly 15-19

Kap. 15_____________________________________________________________________

Maxmilián Wecker byl odmalička hloubavý chlapec. Své rodiče nikdy nepoznal a vychovávala ho teta Frances, která jednak neměla nic společného s Francií, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale hlavně nebyla Maxova opravdová teta, což bylo zřejmé už z toho, že chlapec, kterého se ujala, byl běloch a Frances byla čistokrevná černoška. Maxova hloubavost se projevovala už od prvních dní. Coby malé děcko rozmontovával vše, co se jen rozmontovat dalo. Takže nad ním teta Frances lomila neustále rukama a vzdychávala: " Chlapečku můj, co z tebe bude, vždyť ty dočista všecičko rozebereš a nikdá nic nedáš zase dohromady." Jak Max rostl, rostl v něm i jeho zájem o pochopení podstaty věcí a tak četl všemožné příručky, encyklopedie, ba i slovníky, návody a luštil technické nákresy. Když ostatní mladíci postávali u tělocvičny a pokoušeli se zahlédnout malým okýnkem dívčí šatny něco dívčí nahoty, Max seděl na půdě domu, ve kterém bydleli a na podlaze měl do nejmenšího šroubku rozebraný tetin kombinovaný mixér. Ten mixér byla první složitější věc, kterou Wecker dal zase dohromady, což jeho tetu nesmírně potěšilo. Ne že by se Maxovi dívky nelíbily, jen zatím nepotkal takovou, která by ho doopravdy zaujala. Až jednou.

Kráčel svým typickým houpavým krokem směrem ke školní knihovně, kam nesl vrátit několik titulů, které si kromě něj nikdo jiný nepůjčoval, když byl vytrhnut ze svého snového světa šroubků a siločar pronikavým skřípěním automobilových brzd. Ve zmatku uskočil a kecl sebou na dlažbu chodníku, ale on nebyl tím, kdo byl v bezprostředním nebezpečí. Necelých deset metrů od něj zaduněl náraz a vzduchem směrem k Maxovi letělo zelené sportovní kolo společně s jeho nešťastnou řidičkou.

Max tehdy v sobě poprvé v životě objevil svoji duchapřítomnost a z nejbližšího telefonního automatu zavolal záchranku. O incidentu pak musel vyprávět na policii a dívku chodil, to už z vlastní iniciativy, následující měsíc a půl navštěvovat do nemocnice. Nikdy si spolu nic doopravdy nezačali, ať už to bylo z Maxovy ostýchavosti vůči něžnému pohlaví nebo z jakýchsi důvodů z dívčiny strany. Ale už tehdy začal Max Wecker milovat Lin Changovou.

*

Kap. 16_____________________________________________________________________

Trvalo asi čtrnáct dní, než členové výcvikové skupiny dospěli tam, kde teď byli. Stáli na okraji skalní římsy a pod nimi byla třímetrová hloubka a dole zelená horská mýtinka. Tři metry jsou málo na to, abyste se zabili, ale dost na to, abyste si při skoku po hlavě pořádně nabančili. Věděl to i William a upřímně, to, co mělo následovat mu nahánělo husí kůži. Každý zná tuhle směsici radostného očekávání a pochybovačných obav "Co kdyby?"

Během předešlých čtrnácti dnů si studenti zdokonalili techniku odpojení vnitřního těla od těla hmotného a když už se v tom cítili jako doma, měli se zase učit pomocí vnitřního těla si vnější tělo připojit a naučit se ho ovládat. Dnes měli zkusit skočit do prázdna, pokusit se překonat strach a své vnější tělo poponést pomocí vnitřního alespoň tak, aby se střemhlavý pád zpomalil na únosnou míru. Tohle cvičení dělávalo studentům veliké problémy. Přemoci vlastní strach znamená vykročit směrem k vítězství.

A William chtěl vyhrávat. Soustředil veškerou svou energii na to, aby stav souhry energií dosažený nahoře na okraji římsy dokázal udržet i v okamžiku skoku. "Tak pojďte!" zvolal na ně Učitel stojící na mýtince pod nimi a William skočil. Ale příliš se soustředil na to, jak velký úkol má před sebou, jak velká šance se mu otevírá, příliš chtěl být nejlepší ze všech a napoprvé sletět dolů jako pták, že nedokázal svou mysl ponechat dost prázdnou a dost soustředěnou na stav bytí, ve kterém se nacházel. Tvrdý dopad na zelený koberec mu doslova vyrazil dech.

*

Kap. 17_____________________________________________________________________

Herbert a Sylvia seděli v restauraci rychlého občerstvení a bylo jim viditelně dobře. Sylvia se chichotala a Herbert jí usilovně zíral zblízka do laskavých očí a nechával se opájet její blízkostí. Protože byly tři hodiny po půlnoci, byli jedinými zákazníky podniku jménem Hero Snack Burger. Osamělý prodavač si přestal listovat v katalogu erotických videokazet a houkl na ty dva, kteří už dávno měli dojezeno: "Běžte se volizovat domů, my jsme tady slušnej podnik." "No jo a ty seš tady nejslušnější" kontroval Herb, ale urychleně se zvedal, protože tlouštík si vzal narážku zřejmě příliš osobně a hodlal se vyvalit směrem k nim. Vyběhli se smíchem na ulici a Herb se pokusil vzít Sylvii za ruku.

Možná to bylo tím zaujetím, které jeden pro druhého měli, možná jim šum nočního města naprosto otupil smysly, v každém případě neslyšeli pomalu přijíždějící černou dodávku, ze které vyskočilo několik postav v černých hábitech, kteří zamilovanou dvojici popadli a zatáhli do vozu.. Celá scéna se odehrála tak rychle, že si jí ani těch několik málo kolemjdoucích vůbec nevšimlo a pokud snad i něco viděli, nestihli si jistě uvědomit, co se stalo.

Jinak na tom ale byla mladá žena s fotoaparátem stojící v tmavém koutě přilehlého průjezdu. Naskočila do svého tmavě modrého fordu z dvaaosmdesátého roku a jala se pronásledovat černou dodávku. Přece si nenechá ujet jediné dva členy Bratrstva, které se jí po jejich včerejším ranním seskoku podařilo sledovat až sem.

*

Kap. 18_____________________________________________________________________

Switchovi se v Hnízdě dostávalo příkladné péče, založené na starých asijských procedurách. Dvakrát denně musel vypít silný hořký odvar z horských bylin, kterému se říká kao tui, horská krev nebo také skalní slzy. Mimo to podstupoval speciální indickou léčebnou masáž, kdy je pacient nejprve potřen olejem. Na speciálním stole je pak v různých pozicích masírován vaky z látky (naplněné rýžovým pudinkem a namočené v teplém mléčném odvaru s bylinami). Tyto procedury provádějí Pomocníci, kteří jsou nejméně viditelnými, ale zcela zásadními obyvateli Hnízda.

Hnízdo vzniklo někdy před 3000 lety na tajném místě v horách velmi daleko na východ od bolavého New Yorku jako útočiště chudých vesničanů, kteří neměli kam jinam jít. Svému novému účelu sloužilo teď asi 25 let. Několik Učitelů vybudovalo s pomocí svých přátel rozlehlé skalní město. Na místě, kde nebylo nic než pár do skály vydlabaných jeskyní a vhodné, před civilizací ukryté místo v horách, teď fungovalo vše, co bylo potřeba pro úkryt a výuku členů Bratrstva.

Na takovém místě se teď měli sejít Switch, jeden z těch, kteří už byli po výcviku vypuštěni do světa zmatku a neklidu, a William, zástupce skupinky těch, kterým jejich Učitel teprve pomáhal nalézt vlastní tvar a směr.

*

Kap. 19_____________________________________________________________________

Když naposled cvičně slétávali z výškové budovy, šel Max jako první. Od toho dopoledne, co unesli Lin, měl v sobě jakousi horlivost, touhu něco udělat. Ať přemýšlel, jak přemýšlel, nenapadalo ho, jak by mohl přijít na to, kde Lin je a jak ji zachránit. Musela zasáhnout náhoda a ty dva zase dostat do vzájemné blízkosti.

Jenže když toho deštivého rána skákal, chybělo do jejich opětovného shledání ještě několik dní a několik stovek kilometrů.

Max se vrhnul se střechy a protože byl rozrušený, dělalo mu soustředění podstatně větší problémy než kdy dřív. Možná i proto se tolik nevěnoval letu samotnému a stihl pozorovat blízké i vzdálenější okolí a zahlédl mladou ženu stojící na druhé straně magistrály. Krčila se pod malou stříškou asijského obchůdku a třásla se zimou. Max by jí byl nevěnoval tolik pozornosti, kdyby si nebyl povšiml, že když doskočili poslední z nich, vyběhla žena jejich směrem a celou cestu, co se rozcházeli do svých domovů, je sledovala. Žena měla na krku profesionální fotoaparát a během sledování udělala několik snímků. Nebyla zřejmě hloupá, protože z celé skupiny nakonec zvolila Herba a Sylvii, kteří měli tolik starostí se sympatiemi toho druhého, že by si své pronásledovatelky nevšimli, ani kdyby jim šlapala na paty. Když už byli poslední tři, udělal Max úhybný manévr. Zmizel s rozloučením v jedné z postranních uliček, přikrčil se za hromadou naházených beden od piva a pověsil se Kate Sloanové na paty.

Jen díky tomu teď překonal svůj vrozený strach z něčeho většího než je jeho milovaný skejt a seděl za volantem bývalého taxíka, který jeho tetě Frances nechal jako vyrovnání dluhu jeden její nápadník, jenž u nich pár týdnů bydlel a živil se a pak už nepřišel. Teta si ho našla a toho taxíka z něj vyfackovala.

Maxmilián Wecker poprvé v životě sledoval autem ženu, která svou otřískanou fordkou poprvé v životě sledovala zločineckou dodávku.

Na střechách - kapitoly 10-14

Kap. 10___________________________________________________________________

Když se konečně dveře s těžkým vrznutím otevřely, byla Lin hlady a žízní tak zesláblá, že sotva zvedla hlavu, aby se podívala na svého věznitele. Chodbou vnikal dovnitř studený vzduch a nepatrná troška světla, nicméně postava s kápí přes hlavu se díky příšeří nemusela ani příliš namáhat, aby zakryla rysy svého obličeje. Z hloubi kápě pozorovaly chvilku Lin temné nevraživé oči, potom se postava skrčila a posunula směrem k dívce dvě nádoby. Potom příchozí zlehka výsměšně odfrkl směrem k Lin a tlumeným, skoro neslyšným hlasem pronesl "Dej se do kupy, teď to teprve začne" a s vědoucím uchechtnutím se vytratil ze dveří. Sotva Lin opět osaměla, sebrala všechnu svou zbylou sílu, aby prozkoumala obsah dvou nádob ležících ve tmě kdesi kousek od ní. Ještě nikdy jí studená voda a kousek chleba nechutnaly tak sladce.

*

Kap. 11___________________________________________________________________

Úspěch byl vždy předvídatelný a očekávaný, ale s neúspěchem se Muž nikdy neuměl vyrovnat. Když položil telefonní sluchátko, byl vzteky bez sebe, přestože volajícímu nedal své pocity samozřejmě znát. O to víc to teď v něm vřelo. Vzteklým pohybem obou paží zároveň shodil se stolu všechno, co se jeho hněvu připletlo do cesty. Se zlostným výkřikem pak proklel všechny ty neschopné břídily, s kterými bohužel musel chtě nechtě mít občas něco do činění. Když už nemůže být dokonalý svět, ve kterém žije, ať jsou alespoň dokonalí ti, kteří pro něj pracují. Jak může vládnout, když nemá o co se opřít ?! Toho kluka musí dostat stůj co stůj.

*

Kap. 12_____________________________________________________________________

Kate Sloanová neměla dneska zrovna nejlepší den. Budík se rozhodl nezvonit, všechny věci přes noc záměrně změnily svá obvyklá stanoviště a autobus, který s vypětím všech sil doběhla, zavřel svá plechová ústa naschvál těsně před ní a Kate tak stála na zastávce celá udýchaná, zničená, s výhledem na další "opravdu povedený den." "Ještě by mohlo začít pršet", pomyslela si Kate a jen jí ta myšlenka probleskla hlavou, dopadly první studené kapky srpnového deštíku na její překvapená ramena.

"No fajn", usmála se bezmocně, "to bychom měli" a popoběhla pod malou zelenou papundeklovou stříšku poblíž stojícího čínského obchůdku s kořením. Zakaboněná obloha se rozhodla, že Kate dnes do práce včas nepřijde a ona na tu myšlenku stejně už dávno rezignovala. Stála tam smířená se svým osudem outsidera a pozorovala, jak si kolemjedoucí auta razí svou cestu šedivým závěsem teď už docela slušného lijáku a občasní chodci s deštníky poskakují mezi bublajícími kalužemi jako by hráli panáka. Raz dva hop a otočit. V tom se stalo něco, co outsiderský život Kate Sloanové změnilo už jednou provždy. Jak tak pozorovala pantomimu pouličního dění, upoutal na okamžik její pozornost neurčitý dojem, že za střechy nejvyššího domu na protější straně ulice se do postranní uličky vrhl poměrně velký stín. Zaostřila pohled tím směrem a překvapením otevřela ústa a jak se děly další věci, vypadalo to, že Kate už svá ústa nikdy nezavře. Z protější střechy se totiž po hlavě vrhlo postupně do hloubky pod nimi asi deset dalších (ano, teď už o tom nebylo pochyb) lidí a , což bylo naprosto k neuvěření, nikdo z nich neskončil na dlažbě jako dárek pro koronera, nýbrž jeden jako druhý poměrně hladce vybrali svůj "pád" a v mírném předklonu dosedli do tiché uličky pod sebou. Kate Sloanová instinktivně vytáhla z brašny foťák a louže nelouže vyběhla vstříc senzaci, kterou nejen New York Visitor nepamatuje.

*

Kap. 13_____________________________________________________________________

První, co Switch po dlouhé době uviděl, byla malá, ohněm osvětlená jeskyně, která se mu teď zdála nad očekávání útulná. Byl velice zesláblý a tak mu dalo velkou práci, aby nadzvedl hlavu a podíval se směrem k východu. Jediné, co mohl vidět, bylo modré, svěží nebe bez jediného mráčku. Switchovi to rychle došlo a tak se s úlevou mírně pousmál. Byl zase zpátky. Byl v Hnízdě.

*

Kap. 14_____________________________________________________________________

Několikeré zacvakání zámku a skřípění těžké závory si Lin spojila se slovy toho muže ohledně své budoucí existence a začala se opravdu bát. Dovnitř opět vnikl vytoužený vzduch vnějšího světa, ale žádné dobré zprávy s sebou nepřinášel. Naopak, přinesl s sebou čtyři zlověstné postavy, což bylo vzhledem ke stavu vězeňkyně poněkud přehnané. Každý zakuklenec se chopil jedné dívčiny končetiny a přitiskli ji silně ke studené podlaze. Pak se objevila ruka se stříkačkou, což Lin vehnalo adrenalin do celého těla, protože z injekčních stříkaček měla odjakživa děs. Čtyřem silným mužům nedalo žádnou práci přemoci slabé dívčino vzepjetí a tak Lin pocítila, jak jí ostrý hrot jehly proniká kůží předloktí a jak proud tělu naprosto cizí látky mizí v jejím krevním řečišti. Přes slzavé oči a roztáčející se barevná kola před nimi Lin uviděla, že byla zvednuta ze země a klenutou chodbou s loučemi po obou stranách odnášena pryč ze své cely. Nicméně takhle si svůj únik z černočerného prostoru nepředstavovala.

*

Na střechách -kapitoly 5-9

Kap. 5____________________________________________________________

Když se Lin probrala, neměla sebemenší tušení, kde vlastně je. Všude kolem byla na první pohled neproniknutelná tma, ležela na studené podlaze na boku,měla svázané nohy na kotnících a ruce na zápěstích za zády. Do pusy se jí nepříjemně zařezával jakýsi hadr použitý jako roubík. V místnosti nebylo vidět žádné okno a ani žádné zvuky sem nepronikaly. Lin odhadovala, že bude zřejmě v nějakém sklepení hodně daleko od lidí.

Ze včerejší noci si toho moc nepamatovala. Seděli s Maxem v kuchyni a zuřivě konverzovali, když dovnitř vpadlo několik zahalených postav. Útok byl tak překvapivý, že se vůbec na nic nezmohli. Maxe vyřadili jako prvního, schytal pěkných pár ran a když zůstal ležet na zemi a nehýbal se, muž, který zatím držel Lin zezadu s nožem na její krční tepně, jí popadl neurvale paže a svázal jí je za zády. Pak dostala Lin úder nějakým tupým předmětem a ztratila vědomí.

Teď šlo v první řadě o to, jak se odtud dostat pryč ("Jestlipak je Max pořádku?"). Lin se neohrabaně posadila a teprve teď si uvědomila, jak ji celé tělo bolí. Protože nebylo vidět ani na špičku vlastního nosu, pokusila se propátrávat své okolí pomocí natažených nohou. To jí trvalo odhadem asi tak půl hodiny, protože, i když místnost nebyla příliš veliká, člověk nikdy neví, kam může spadnout. Jediné, co během svého průzkumu zjistila, bylo, že podlaha i stěny jsou tvořeny kamennými kostkami a že její vězení je kromě ní dokonale prázdné. Pak si Lin uvědomila, že na ni přišel hlad a že má neuvěřitelnou žízeň.

*

Kap. 6___________________________________________________________________

Největším dosavadním úspěchem Kate Sloanové na poli žurnalistiky bylo, že se o jejím, podle jejího vlastního mínění ne moc povedeném, článku o záhadném ubývání turpanů, což je druh kanadských kachen, pochvalně vyjádřil jeden senátor amerického kongresu. Článek nepomohl ani turpanům v tom, aby přestali ubývat, ani Kate Sloanové k tomu, aby nastartovala svou závratnou kariéru.

Kate byla, podle vyjádření svých kolegů, fešná třicátnice, trochu ztřeštěná, vyžívající se v četbě knížek pro ženy a studiem nejrůznějších záhad. Teď momentálně pracovala pro New York Visitor, což je plátek, který čtou akorát popeláři, když jdou domů a taxikáři, když příliš dlouho čekají na zákazníka. Kate věděla, že protloukání se tímto způsobem jí může trvat ještě minimálně dalších deset let a bylo jí jasné, že jestli se něco zásadního brzy nestane, bude toho muset nechat a dát tak za pravdu svému povrchnímu otci, který ji vždy přehlížel a tvrdil, že žádná holka z Ohia se ještě "ve městě" neprosadila a že Kate rozhodně nebude první. V nejbližší době se mělo ukázat, jak moc se její otec mýlil.

*

Kap. 7_____________________________________________________________________

V nemocnici St. Hope na stodvacáté ulici pracovaly několikery ruce velmi hbitě na tom, aby splnily svůj tajný úkol. Bylo zapotřebí přemístit jednoho pacienta v komatu na poměrně velkou vzdálenost ve velmi krátké době. Z příkazu kohosi mocného byl ten mladý muž pro celý svět dnes už mrtvý a tak ho nikdo nebude postrádat. Jenom ti, kteří ho do tohohle stavu dostali, ti až na to přijdou, rozhodně jim to velkou radost neudělá.

*

Kap. 8______________________________________________________________________

Po hrnku silné kávy a několika sušenkách se Maxovi projasnila hlava a nohy získaly na ztracené stabilitě. Seděl v bytě, který členové Bratrstva používali jako jeden z úkrytů v neklidných dobách a vzpamatovával se z prožitého šoku. Jeho zranění byla pouze povrchová; několik podlitin sice vypadalo ošklivě, ale kromě bolesti a dočasné estetické újmy mu útočníci nic vážného nezpůsobili. Větší starosti si Max dělal o Lin. Pamatoval si, že jí drželi nůž pod krkem, ale to měla být spíše hrozba před pokusem o útěk. Spíše měl obavy z toho, proč byla vlastně unesena. A vzhledem k tomu, co slyšel o Switchovi, se zdálo, že někdo za zatím neznámým účelem likviduje členy Bratrstva jednoho po druhém. "Musím Lin najít a zachránit ji" rozhodl se pevně Max, ač věděl že tohle romantické vzepjetí citů nemá podložené ani chrabrými vlastnostmi udatného hrdiny ani tím nejnepatrnějším plánem. Kromě toho to vypadalo, že se po jeho oblíbenkyni slehla zem.

*

Kap. 9______________________________________________________________________

"Pohodlně se usaďte……. máme všichni dost prostoru kolem sebe…….. každý z nás je zde sám a přesto jsme všichni pospolu……. začněme s dýcháním……… přesně, jak jsme se to učili.. ….."

William poslouchal hřejivý hlas svého Učitele. Všude kolem byli rozesazeni další studenti, kteří se tak jako on nechávali vést poněkud monotónním ale i tak magnetickým tónem kdesi v hluboko hrdle muže před nimi.

Učitel stál pevně ale uvolněně tak, aby viděl na všechny ty mladé lidi před sebou. Věděl o každém z nich téměř úplně všechno, znal jejich osudy a byl z hloubi duše rozhodnut jim pomoci. Byli to ztracení mladí lidé, tuláci po lidském světě, který nezná slitování. Většina z těch, kteří dokázali vydržet dlouhý a náročný trénink, znovu dokázali najít smysl svého života.

William nechával pomalu proudit jednotlivé částečky vzduchu podél vnitřních stěn nosních průduchů. Společně s tím, jak zpomaloval pohyb vzduchu, zklidňovalo se i jeho tělo a hlavně jeho mysl. Po asi 20 minutách postupného vypínání vnímání vlastního těla na nezbytné minimum uslyšel znovu hlas svého Učitele.

" Vaše tělo sedí na trávě uprostřed skal a stává se pomalu součástí scenérie kolem. Ale vy ne. Tam uvnitř toho těla sedíte vy, posloucháte můj hlas a těšíte se na to, co má přijít, na to co se má stát a co vás nemine. Dnes se odlepíte od země. Dnes se stanete zcela novými bytostmi. Dnešní den bude tím, na který budete vzpomínat jako na den, kdy přestalo být před Tím a začalo být po Tom. Dnes dojde k vašemu novému zrození."

" Jste silní, jste mocní, tělo, které jste posadili doprostřed skal, nemá nad vámi žádnou moc. Probuďte svůj vnitřní zrak. Podívejte se na mě a oči svého těla při tom nechte zavřené."

Williamova duše poslouchala hlas člověka, kterému beze zbytku důvěřovala. Poprvé v životě William někomu zase důvěřoval a poprvé věřil sám sobě, že něco doopravdy dokáže. Patnáct mladých lidí uprostřed skal pohlédlo v jednom okamžiku na svého Učitele. I přes objektivně zavřená oční víčka ho viděli naprosto jasně, jak se na ně usmívá a cítili se mocní a vzrušeni jako ještě nikdy v životě.

*

Na střechách - kapitoly 2-9

Kap. 2

V krbu plápolal oheň osvětlující podvečerní místnost alespoň tak, aby starý muž v těžkém rudě potaženém křesle mohl v knize rozeznávat milované obrazy starých mistrů. Mužova tvář přijímala hřejivé paprsky z levé strany a tak jeho ostré rysy vrhaly směrem do místnosti stíny málem strašidelné. Otevřeným francouzským oknem vnikal dovnitř lehký a teplý srpnový vánek, jenž co chvíli roztančil dlouhé závěsy v laškovném ale přesto ne nějak veselém rytmu.

Muž čekal na zavolání. Svou obrovskou moc vybudoval pomocí směsice vazeb na známé lidi a krvavých činů, s nimiž ho ovšem nikdy nikdo nespojoval. Od starých mistrů se naučil, že nejvíc na lidi působí kombinace rozmachu štětcem a nepatrného detailu. A jako oni miloval témata náboženská, protože zvláštním způsobem spojují svět prostých lidí se světy bohů, atmosféru strachu a uctívání. Vždycky se cítil být tak trochu bohem.

Když telefon zazvonil, nijakým způsobem ho to nerozrušilo. Byl zvyklý zvedat telefon a přijímat zprávy o svém úspěchu s klidem. Takový uklidňující účinek má na lidi moc. Přiložil ucho ke sluchátku a vyslechl krátkou očekávanou zprávu:" Vrabec dolítal, vlaštovka zmizela z hnízda."

*

kap.3__________________________________________________________________

Ve starých podzemních garážích, tři patra pod zemí, se odráželo několik desítek na zdi rozvěšených pochodní od zornic asi patnácti mladých lidí. Skupinka stála v kruhu a tlumenými hlasy o čemsi rokovali. Zatuchlý vzduch rozlehlé místnosti dokonale ladil s úmyslně nedbalým zevnějškem debatujících a mísil se se špatně odvětrávaným kouřem jediných zdrojů světla v té hloubce pod zemí.

"Byl jsem tam, a na zemi bylo spousta krve, jako po bouračce, ale něco mi nesedělo, něco bylo špatně."

" Mluvili jste s ním někdo? Řek aspoň něco?"

" Zkoušela jsem to, nechtěli mě k němu pustit, ale dostala jsem se tam a vypadal fakt strašně. Mluvila jsem na něj a nevím, jestli mě vůbec vnímal, ale když jsem se ptala, jestli to nezvlád, jestli spadnul, přísahala bych, že zavrtěl hlavou jako že ne."

" To si piš, že to nebyla nehoda. Switch si sice nebyl úplně nejjistější, ale aby se zabil, to mi nesedí."

"Tak je to jasný, ty hajzlové ho sejmuli."

Najednou skupinka kvapem ztichla. Odkudsi seshora byly slyšet zvuky blížícího se prkna. Rozestoupili se a ukryli svou přítomnost do tmavých koutů tak, že jenom oči a pochodně mohly prozradit, že tu někdo je. Přikrčená postava sjela z vyššího patra směrem k nim. Mladý muž seskočil z skateboardu a padl do prachu na kolena. I ve slabém světle kolem bylo možné vyčíst z jeho tváře stopy zoufalství a vyčerpání.

"Mají Lin," hlesl Max přiškrceným hlasem, svezl se do prachu k nohám svých vyděšených kamarádů a ztratil vědomí.

*

Kap. 4

V horách bývá krásně svěží vzduch, sluníčko svítí jaksi vznešeně a celá atmosféra všeho kolem dává návštěvníkům nebo obyvatelům na vědomí, že tady vládne matka příroda a že si svou vládu nenechá jen tak vzít. William vstával každý den už několik měsíců právě s tímhle pocitem a nejinak tomu bylo dnes. Vykoukl z malého stanu, protáhl se a kráčeje směrem k potoku, nechal své bosé nohy rozrážet hradbu stébel trávy tak, aby mu na ospalé prsty dopadávalo co největší množství osvěžující rosy. Když vykonal ranní hygienu, poněkud netradiční ve vztahu k tomu, co byl kdysi zvyklý z města, vydal se směrem k malé soutěsce. Cestou se k němu připojovali další mladí lidé a když došli před kamenný val, který opticky uzavíral soutěsku, do níž směřovali, věděl, že přišli právě včas. Z levé strany přicházel Učitel a mírným úsměvem pokynul svým studentům, aby vešli před ním. William věděl, že dnes je velký den. Dnes, po asi čtvrt roce příprav, dnes začnou s nácvikem létání.

*

Na střechách - úvod a kapitola 1

---

Na střechách

Prolog

Switch seděl na betonové podlaze střechy domu, ve kterém bydlel. Nemyslel na nic. Nechával myšlenky zvolna ubíhat a krvavé slunce, které proplouvalo soumrakem, dodávalo celé scéně hypnotický nádech. Palce v čínách se občas propnuly, jako by dávaly najevo, že už zase potřebují více prostoru. Nicméně špičky bot, ve kterých byly ukryté, přesahovaly okraj patnáctipatrové budovy. Kolem proletělo hejno jakýchsi ptáků, vykroužilo dva akrobatické půlobraty a zmizelo za okrajem kdesi v hlubině nořící se nad upracované město.

Switch se najednou prudce zvedl a skočil přes okraj do volného prostoru tam, kam před malou chvilkou zmizelo hejno švitořivých tvorečků. Tak jako skáčou na olympiádě závodníci do bazénu a porota pak hodnotí styl jejich skoku, s rukama nad hlavou, bicepsy tlačícími na uši a mistrně propnutýma nohama. Ale nejpodstatnější bylo zachovat si stav mysli, kterého předtím nahoře poměrně pracně dosáhl. Studený podvečerní vzduch mu svištěl kolem uší a také ho zastuděly dopředu vytrčené prsty na rukou. V okamžiku, kdy se dostal asi tak do poloviny budovy, pohybem natažených paží dozadu a současným zakloněním hlavy začal střemhlavý pád vybírat a postupně srovnávat osu svého těla s chodníkem dole. Byl už u země, když si uvědomil, že měl začít brzdit mnohem dřív. Klouzal teď už skoro vodorovně, ale byl blízko, příliš blízko zemi, než aby mohl pohodlně dosednout na nohy, tak jak by se mělo. Pokusil se tedy o jediný v té chvíli možný manévr. Sbalil tělo do klubíčka a pravou rukou hmátl před sebe. Skulil se do džudopádu, jenže rychlost byla ještě stále příliš vysoká a on tak udělal asi dvacet rychlých, nebezpečně tvrdých přetočení na hrubé dlažbě usínajícího města. Když se dokoulel, zůstal vyčerpáním ležet na zádech na zemi a ani nedokázal zvednout hlavu a podívat se, jestli ho nikdo neviděl.

Kapitola 1________________________________________

V kuchyni voněly čerstvě upečené koblihy a Max netrpělivě čekal, až Lin přinese na stůl kafe. Díval se na ní tak, jak se ještě na žádnou dívku nedíval. Byla milá, měla svůj styl a kromě toho jí to pálilo. Lin se narodila už ve státech čínskému kybernetikovi a americké archeoložce a kombinace rysů obou jejích rodičů jí dodávala na zvláštní, neokoukatelné přitažlivosti. Max sám si o sobě moc nemyslel, prostě kluk jakých běhají po světě milióny, ale Lin věděla, proč s ním tráví čas. Jednak nikdy nepotkala člověka, který by dokázal stejně rychle jako Max všechno rozebrat, neméně rychle dát zase dohromady a během toho procesu pochopit, jak daná věc funguje (někdy ty věci ani nemusel rozebírat), a za druhé se jí líbil. Ne tím způsobem jako filmové hvězdy anebo ten druh kluků, co stráví půl dne vybíráním vhodné kombinace oblečení, ale měl v sobě jakési kouzlo, složené ze skromnosti, sebevědomí a nenucenosti, a to ji přitahovalo.

Max se stavil proto, aby se domluvili na večer. Teď seděl naproti ní a slyšel sebe a Lin, jak rozmlouvají, dělají návrhy, smějí se, naoko rozčilují, ale duchem byl úplně jinde. Sledoval její ústa, jak se pohybují, vnímal její slabou vůni, její magnetickou přítomnost zhmotněnou v předvídatelných tvarech a pohybech, které mu s neúprosnou vytrvalostí vyrážely dech.

O několik desítek metrů dál u vnější stěny toho samého domu, v místech, kde si zapomenuté dvory podávají přes polorozpadlé zídky plazící se břečťany a krysy tančí svoje hladové reggae, se ode zdi odlepilo několik temných stínů. Slabé lupnutí způsobilo, že se podél oloupané zdi vysokou rychlostí řítily dvě kotvy vlekoucí za sebou lana. Trénované paže pak ručkovaly téměř neslyšně směrem k pootevřenému oknu ve třetím patře. Jen na okamžik je něco vyrušilo, veškerý pohyb rázem ustal a postavy se svalovými vlákny napjatými k prasknutí znehybněly. Pak zamňoukala kočka, napětí povolilo a skoro nepřirozeně rychle se pohybující zakuklenci brzy dospěli k okennímu parapetu. Když první tiché chodidlo dosedlo na dlaždicovou podlahu, v bytě číslo 3 na konci chodby dva mladí lidé ještě nemohli tušit, že jejich radost nebude mít dlouhého trvání.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

(řešení hádanky Horolezci je prosté. Na vrchol hory se zřítilo letadlo se třemi pasažéry. Hezký den.)