29 září 2010

Stmívání



Dlouho něco odmítáte. A pak to zkusíte. Nemluvím o kokainu, ale o filmové sérii Stmívání. Odmítal jsem to proto, že tahle romantická upířina měla reklamu jako rozplizlá sračka pro náctiletý holky. Navíc na CSFD (Česko-slovenská filmová databáze), kam se chodím dívat na názory filmofilů na filmy, všechny díly totálně ztrhali. Tak proč to vidět. Třeba protože si chci udělat vlastní názor. A v neposlední řadě upíři mě bavěj.
O čem to je: je mladá, depresivní a ve škole se jí nejvíc líbí nepřístupnej uhrančivej kluk s bílým obličejem. On je upír a začnou se mít rádi. no a to je všechno. Tedy je to to příběhově hlavní. Občas nějakej boj, občas se připlete jinej šamstr, co by ji chtěl, semtam vlkodlak.
Největší kritiky bývají na dialogy a na herecké výkony. Scénář je prý špatně napsaný. Asi je. Herecké výkony nepoznám.
Takže mě se to celkem líbilo a vlastně jsem přemýšlel, že docela dost. Ale může to být náladou, kterou jsem zrovna měl, nebo možná těma upírama. Dialogy, když nad nima přemýšlíte, jsou opravdu asi chvílema úplný klišé, ale proč by měly zas tolik vadit. Myslím, že tenhle film buď viděli lidi, kteří přesně tyhle klišé chtěli slyšet (asi já), anebo filmofilové z čsfd, kteří viděli 70 542 filmů, nejvíc žerou filmy, které nedávají žádný smysl a na druhou stranu čekají od filmu dechberoucí akci.
Jenže tahle série je pohádka. Nevím, jak jsou napsané knížky, podle kterých to je. Ale (tyhle 3) filmy jsou postavené na obrazech a náladě. Řeknu vám to takhle, kdybyste nebyli namlsaní  všema těma blejskavejma slátaninama nebo naopak duchovně hlubokýma filmama ala Lynch, pustili byste si tohle víc k tělu. Film je o emocích, které mladí lidé zažívají, o jejich roztrhanosti vzhledem k věku a hledání sama sebe. Nemůžete po nich chtít, aby se chovali jako dospělí. A protože to jsou filmy o trápení, jak můžete sakra chtít, aby házeli hlášky a vtipy?! Pokud jste chtěli mládežnickou legraci, filmů o zhulencích tu jsou mraky a věřte mi, že mě většina z nich nebavila ani způlky takhle.
Je to pohádka, která podává upíry v trochu jiném světle. Protože je to celé posazené na VZTAHOVÉ lince. Dialogy jsou přehnaně filozofický, to jo, ale mladí takhle přemejšlej, když jim teče do bot. A tady všem do bot teče.
Kdo chtěl akci, křičí, že v prvním díle byla jen jedna, že na ni čekal celou dobu, a že ještě brzo skončila. Ježišmarjá, vždyť to o tom nebylo. Naopak, mě tam trochu rušila. Ne, že bych toužil po filmu, kde jsou jen dialogy, ale tohle přece NENÍ akční film.
Takže: 1) mně se líbil prkenej výraz v obličeji hlavního hrdiny - upíra, nějak bych nechtěl, aby se upír pitvořil, nebo tvářil jako Rudolf Hrušínský, prkenný xichty mi k upírům seděj.
            2) upírský scény přicházely, když jsem to nejmíň čekal a tím, jak byly jiný, mě hodně bavily, o basebalovým zápase ani nemluvím.
            3) příroda, hudba v lesních momentech, bomba
            4) triky s vlkama, jo, to jsem si i já všimnul, že za ty prachy, co vydělali na prvních dílech mohly bejt lepší
            5) děj - vpohodě
            6) herecký výkony - tohle já většinou nepoznám, sám bych hrál asi jako prkno v plotě, takže nic, ale je fakt, že v některých filmech jsem to někdy poznal, tady teda ne, holt nejsem na tohle správnej kritik
            7) já bych to doporučil vidět - kvůli basebalový scéně v jedničce, kvůli tomu, jakej frajer je táta upír, kvůli těm "blbejm" filozofickejm kecům, kvůli tý melodii, když pobíhaj po lese, kvůli tý romantice, kterou všichni odsuzujou, a kvůli Alici, která je totálně sympatyš

28 září 2010

texty




Nevěřej

Na každej den svý právo mít
neptat se proč a jít dál
o kousek blíž až k vítězství
o to by každej stál

na každej den svý právo snít
věřit si a chtít víc
nesmíš se bát do dálky jít
o ten svůj nárok si říct

nevěřej
když nemusej
a nechtěj svý sny snít
ohlížej
se po druhejch
tak vstávej
musíš jít

na každej den svý touhy mít
nebát se vzít kousek víc
o kousek víc a všechno mít
nastav už větru líc

na každej den svým touhám blíž
udělat krok musíš sám
já dobře vím, že to dobře víš
a tak ti povídám

nevěřej
když nemusej
a nechtěj svý sny snít
ohlížej
se po druhejch
tak vstávej
musíš jít

na druhou stranu se nedostanou
když mají vůli poloviční
řeka je široká, máš šanci malou
když nechceš jít, když nechceš snít

na druhý straně je nečekají
když mají strach se prát
půlka je málo, dvě půlky je víc
o ty stojí za to hrát

nevěřej
když nemusej
a nechtěj svý sny snít
ohlížej
se po druhejch
tak vstávej
musíš jít
-------------------------
Poutník

Prochází
co noha nohu mine
cesta jedna střídá cesty jiné

uvítá
ho někde ruka milá
jinde prázdno, kde by ruka byla

odmítá
se vracet kde to bolí
svět je velkej a tak to nedovolí

prochází
má mraky nad svou hlavou
čas a sny mu myslí tichou plavou

kráčí dál
a cesta mívá noci krátký
nesmí stát
a hledat ten svůj cíl

kráčí dál
nikde nejsou cesty zpátky
možná rád
by se jednou zastavil

lidskejch snů
se vůbec nedotýká
jde jen dál tam kam mu srdce říká

prosím vás
až potkáte ho v polích
nechte strach ať zmizí jako dým

prochází
svět se vztyčenou hlavou
touha jít je lidskoutouhou dávnou

chce se smát
a k smíchu důvod nemít
najít žár, co lidem v srdcích hoří

kráčí dál
a cesta mívá noci krátký
nesmí stát
a hledat ten svůj cíl

kráčí dál
nikde nejsou cesty zpátky
možná rád
by se jednou zastavil

----------------------------------------

Křídla iluzí


Prsty a dech a noci dlouhý
nech to tak nech a utíkej dál
po kapsách díry a útržky touhy
dlouhej kouř a jen by ses smál

na šedejch zdech jsou nápisy snílků
byl jsem tu s ní a budu s ní dál
prsty a dech na milión dílků
skládačka srdcí co víc by sis přál

znavená noc
krade hvězdy plakátům
stíny maj moc
nad krokem dospělých

město zpívá
plížícím se přízrakům
noc ožívá
a z touhy vzkvétá hřích

vůně a žár když den se ztrácí
potkáváš ptáky na střechách
příběhů pár co se nevyplácí
a jinejch pár co z nich jde strach

a najednou letíš a křídlama máváš
prostor a čas se vytrácí
doteď jsi bral a teď jenom dáváš
zajímá tě co se vyplácí

z iluzí křídla máš v dálce se ztrácíš
Ikarův pád ti nic neříká
doteď jsi bral a najednou splácíš
a duše tvá někam odlítá
----------------------------------

Neusínej

Rukama vláhu nabíráš a ta ti po tváři stéká
tančil bys do rána na místě kde nesmíš ani stát
záblesky světel a neónů zasvítí když nocí létáš
pohádky předčítáš démonům a hudba nesmí hrát

jitřenka spásu nabízí a té se za noci zříkáš
tvý koně běží až k oblakům kde slunce umírá
otázky pletou se nápadům když modlitbu svou říkáš
otvíráš bránu všech pokladů a svět se zavírá

neusínej
neodmítej
tahleta stránka je nedočtená
máš to v očích
bláznivej smích
co toužíš zase znát

neodlítej
neusínej
jedna otázka je nevyřčená
máš ji v očích
a ten tvůj smích
nesmíš
fakt vážně brát

do ulic vešlo svítání tak víly se do lesů ztrácí
novej den rozdává příběhy tak půjdem frontu stát
nazpátek už se nekouká kdo úvěr bolesti splácí
v očích máš lesk taky smíření když jdeš se zase prát

hodinek tikot zabíjí vteřiny které se plíží
rozdáváš karty svejm přátelům a zjistíš, že jsi sám
s vílama lásku zažíváš kde les se s obzorem kříží
utíkej nestíháš nespatříš co každej touží znát

neusínej
neodmítej
tahleta stránka je nedočtená
máš to v očích
bláznivej smích
co toužíš zase znát

neodlítej
neusínej
jedna otázka je nevyřčená
máš ji v očích
a ten tvůj smích
nesmíš
fakt vážně brát

-----------------------------------

Dodge Charger

Já a můj Charger a cesta dlouhá
sním si svůj bláznivej sen
smíš ho snít se mnou jsi touha pouhá
sny končej za obzorem


když dálky volaj a kostky jsou vržený
štěstěno přej mi já odjíždím v dál
kolečka v hlavě jsou šílenstvím stržený
v týhletý káře čeho bych se bál

semafor svítí a gumy mám spálený
maníka s mustangem v zrcátku mám
čtyřista koní nechá cesty zválený
na tyhle místa už nezacouvám

mihne se blesk v barvě plum crazy
nepochopíš nikdy co zažívám
když nejsi nabitej jako když nejsi
když řídíš tohle tak nikdy nejsi sám

27 září 2010

Poezie pro dnešní den

flower garden
Dvoje ústa a dvoje mantinely
nebuď tak plachý, nebuď tak smělý

hodinky bimbambim čas mračí svoje oči 
a hlava točí se na kolotoči

ulice ztichla a vítr listí víří
z jeskyní ženou se zmatení netopýři

počasí kazí se, teď ještě začne pršet
nechám ti spropitné, přines mi protiúčet

měl jsem jen kávu a všechny zbytky světa
se zlomeným křídlem nedokážu létat

dvoje ústa a dvoje mantinely
šeptám ti všechno

a uši neslyšely.
-----------------------------

Sova kouká na veliké větvi
jak den se probudil
a vzal jí nadvládu
nad nocí, která kryje strachy
a tají místo plné pokladů

pod zemí hraboš ten se raduje
že sova svoji schopnost ztratila
najde si klásek, najde si vodu
… pak sova v brýlích hraboše zabila.

------------------------------

Klopýtání je darem klopýtáků
bloudění prokletím bloudilů
čumáci zírají na včelu bez sosáku
tleskáči klaní se davu úchylů

co je svět světem, tak nikdy nebyl svatý
hodinky také hodné nebyly
prosívám prosby přes síto sytých pánů
aby se klopýtákům dny pádů skončily.
--------------------------------------

Padá sníh



Někdy slyším klavír
Jak hraje Chopina
Prsty jsou zkřehlé a bílé klapky
Tančí
Na řece kluci bruslí
A v tvářích mají pod namrzlou
Vrstvou žár

Když padá sníh

Někdy se dívám z barevného okna
Kostela
Těžké tóny Bachovy zkázonosné
Melodie
Mě nutí
Pohlížet zpátky
Hledat tam to, co už
Dávno ne

Padá sníh


Držím tě za ruce
Prstíky v pletených palčácích
Se třou podvědomě o sebe
Před námi unavené slunce zapadá

Tehdy mě napadá
Co řekla bys
Kdybych políbil tě na tvář

Když padá sníh
Jsem malý kluk na řece
Co není si jistý na bruslích.

-----------------------------------

Pohled do očí

Stojíme proti sobě
dlaně v doteku
v očích máš víru
šitou z útěků

stojíme u sebe
s bokem po boku
srdce naléhavě
plná výroků.

-------------------------
Řeka

Sedíme na břehu a posloucháme cvrčky
jsi blíž než bych myslel i než to vypadá
vítr si fouká na klidnou hladinu
kladu ti otázky a ruku na záda

řeka si plyne a s ní i moje slova
topoly stohlavě třepou hlavami
odpovídáš mi už podesáté znova
řeky že tečou mezi skalami.

-------------------------------------
Propasti

Prostor mezi lidmi se dlaněmi uzavírá
dvě ruce jsou most tam, kde byla díra
srdce je strážnej jestli se nepodvádí
jestli kdo hladí doopravdy hladí

propasti pelestí věští neštěstí
naopak duše kluše celkem jednoduše.

-------------------------------------

Ryby, slunce a vampírky

1/ Rybičky a kečup
všude po tvým těle
nic se neděje
jen mraky běží nad hlavou

kečup je nepravej
a rybičky neplavou

mraky běží
a ty máš stéblo v zubech
žertovně laškovně provokativně

u starý pumpy starej chlap
směje se divně

2/ Slunce navozuje
iluzi hřejivosti
nic se neděje
jen děti si hrajou

houpaj se na houpačce
a vítr cuchá chlupy kočce

slunce navozuje
iluzi hřejivosti
město je lhář
a má odvápněný kosti

3/ Vampíři ukazujou zuby
vampírky záda
a já mám prázdný ruce

chybíš mi
ulicí peláší malej bílej pes

co bylo včera není dnes
vampírky ukazujou záda
ty mě máš víc než kdy dřív ráda.
----------------------------------------

Hledám odpovědi

Hledám odpovědi
u těch, kteří snad vědí
ale oni nevědí
jen proto, že jsou šedí

hledám sebe
pod povrchem tebe
jenže tam já nejsem
srdce hlouběj tepe


hledám svoji cestu
od odměny k trestu
ale kroky k městu
špiní lesní cestu


hledám to co hledám
to, co nemám, nemám
ale hlavu zvedám
proto, že se nedám

--------------------------

Muži v klobouku

Muži v klobouku
nechodí na louku
ani do polí

ženy s deštníkem
nejdou lesíkem
natož o holi

co se hodí a co nehodí
mně muži v klobouku a ženy v lese
oku lahodí

sám sedím v hloží a trhám jahodí.
 -------------------------------
Pršelo, neprší

Pršelo
a za tebou v dálce se tyčila hora
pozvání k obědu všem zvoněl zvon


stálas na balkoně
málem bych zapomněl říct

pršelo
tvý šaty voněly jarem a touhou
dívám se, pláču - jak moh bych chtít víc

pršelo
a já si představoval, co bude
děti dole v ulici rozbily okno

stálas na balkoně
a bylo nezapomenutelné ovzduší

hladím tě
v představách
pršelo
teď už neprší.
 ---------------------

Co ti říct

Co ti říct
když všechno řekneme si očima
srdce mluví vysílačkou zraku

je mi horko
a je mi krásně
a kdybych chtěl mluvit ústy
řeknu ti o zázraku

co ti říct
když slova kazí význam sebe sama
a srdce cítí vždycky trochu dluhu

je mi krásně
a je mi horko
a kdyby slova byli koně
pustím je do luk ať běží bez popruhů

co ti říct
když z různých úhlů zkoušíš říci totéž
jen stůjme blízko
anebo do luk také se mnou poběž.
--------------------------

Myslím-li hlavou
myšlenky plavou
tou říčkou dravou
kamsi do polí

myslím-li srdcem
říká mi pojď sem
natáhni ruce
kam klouby dovolí

řekne mi dosáhni
daleko někam
tam já to neznám
a tam chci jít

život je k tomu, aby byl poznán
a má se žít.

-------------------------

Pouštím ti gramodesky

Pouštím ti gramodesky
máme se při tom hezky hezky
špitáme do ouška třesky plesky
a jiné blbiny

víš, ono tohle si člověk dovolí
jen s někým, kdo je tak blízko
že nejsou dvě kola, ale soukolí


máme starej zaprášenej gramofon
a na tom co nám hraje vlastně nezáleží
jde o ten čas, co jinak s tebou
než bez tebe běží
bez biče, bez cukru a bez otěží.

--------------------------

Blízkost je něco
co se neměří na centimetry
ale na průtok krevní kapilárou

tlukot svalu se čtyřmi dutinami
vytváří v hlavě nekonečné hlavolamy

blízkost je odpověď na otázku starou
co je láska

nejsme sami.

-----------------------------

Písnička o citu

Rytmika strachu a tóny toužení
píseň milování
notová osnova nese noty jako rolník boty
obyčejně, bezmyšlenkovitě, s pocitem vzácnosti

a slova běží do prázdnoty
nezbytná pro lásku jako řeka pro mosty

refrénem je vždycky naděje
počet slok závisí na tom
kolikrát se srdce zasměje.

-----------------------------

Sedíme na břehu řeky

Sedíme na břehu řeky
a vypravujeme si příběhy
nechci ti lhát, tak nejsou bez něhy
nechceš mi lhát, tak říkáš postřehy

to je situace, která se stává
tolik je citu, že slov se nedostává

mlčíme, nikoli z nedostatku citu
ale z pocitu, že jsem tu a jsi tu

sedíme na břehu řeky
a to kouzlo není jenom v tichu.


-------------------------------

Dlaně
tisknou se k dlaním
nepoznaně

nečekaně
něco se stane
a dlaně si myslí
že mají být vylekané

ale bane
to jenom
srdeční saně
jely trochu rychle
na ně.

--------------

Tančíme spolu
mimo taneční školu
nahoru a dolu
životem

necháváme nohy, ať si běží
na potlesku ani na pískotu
nám nezáleží
hodinky taky nežijí tikotem.

----------------

24 září 2010

Hlášky z filmů

v některých filmech jsou poklady. Někde moudro, jinde vtip. Je pátek, tak proč se na pár z nich nemrknout. Mrkněte a mějte se krásně.
obvyklí podezřelí
op

-"Hlavně nezapomeň, co se stalo muži, který zničehožnic dostal
vše, co kdy chtěl." -"Co se mu stalo?" -"Žil šťastně až do
smrti."
 /Pan Wonka a jeho čokoládovna - 1971/


"Největší trik, který kdy ďábel předvedl bylo, přesvědčit lidi
že neexistuje".
/Obvyklí podezřelí - 1995/


"Ernest Hemingway kdysi řekl: "Svět je nádherné místo a stojí
za to o něj bojovat." Souhlasím s tou druhou částí."
/Sedm - 1995/


" - Hele, jak se ti líbí Trudi? Nemá žádnýho kluka, nechceš si
s ní vyrazit?
  -  Která je Trudi? Ta s tím bordelem na ksichtě?
  -   Ne, to je Jody. Moje žena.
  -    Promiň, člověče
  -     Díky"
/Pulp Fiction - 1994/


"Tohle budou vaše jména. Pan Hnědý, pan Bílý, pan Světlý, pan
Modrý, pan Oranžový a pan Růžový. - Proč sem já pan Růžový? -
Protože seš buzna! Jasný?"
/Reservoir dogs - 1992/


"(Martin Riggs sedí večer se svým psem Samem před karavanem na kamenitém břehu moře.)
Martin Riggs: (k Samovi) Pořádně se kolem sebe rozhlédni. Jednou tohle všechno bude tvoje. Najdeš si nějakou pěknou fenku a vychováš pár štěňat."
/Smrtonosná zbraň 2/

23 září 2010

Kdo jsem a kdo ne

(Sledoval jsem různé blogy různých lidí v různou dobu. Mívají tam většinou nějaké informace o sobě, jako školy, rodinu, práci, zájmy, plány atd., říkal jsem si jednak, že to není špatný nápad, když blog je něco jako internetový deníček, na druhou stranu mi to přijde uhozený, není to přece formulář o žádost o práci, seznamka nebo domácí úkol. Navíc předpokládám, že na něčí blog jdou lidé, kteří daného člověka znají, nebo o něm od někoho slyšeli, málokdy přijde kdokoli úplně cizí. Takže jsem spojil obojí. Až tenhle "článek" nebude nový, zmizí z první stránky a bude se schovávat vlevo pod rubrikou O mně. Když bude někoho známého či neznámého zajímat, kdo že je ten pošuk, co to tu dělá, vlastně zač, uvidí tady tohle. Ono já mám totiž stejně dojem, že tohle vám řekne o mně víc než kdybych tu vypsal školy, práci a plány na příští rok. Nebo ne? Tak čtěte, stejně jsou všechny "citáty" a obrázky někde z tadytoho blogu. Hezký den a děkuji za návštěvu.



Dominique

(doufám, že láska je v Paříži)
J´espére l´amour est a Paris
spíš
park lavička moje rameno
zelení krtci metra zatím unikají
v paprscích smutných vlásečnic
spíš
padá listí a vítr si s ním pohazuje
v náruči barev se míhají tváře
spíš
Montmartre život paleta
tikající netvor nás okrádá
o vrásky smutku kolem očí
spíš
držím tě za ruku proč?
J´ espére l´amour est a Paris

roof
       Ten zmatek v jeho srdci, před kterým utíkal až sem, byl zase tady. To, co se snažil uhasit proudem alkoholu, zatlačit do pozadí nesmírnou dálkou, nebo přebít změnou prostředí, hořelo nesmírným žárem. A k tomu všemu zapadalo slunce. Obrovské, rudé, na jednu stranu přátelsky hřejivé, na druhou strašlivě cizí. V jeho svitu vypadalo město rozkládající se až za obzor jako uprostřed všepohlcujícího požáru. Všechno hoří. /Bratrstvo - kap.11/

       Ještě několik stupínků žebříku, a pak už byl na střeše. Zalezl na plošinku obepínající komín a posadil se tam na dřevěnou podlážku. Kolena přistrčená k bradě, na chvíli zavřel oči. Nechal to všechno plynout. Čas. Řeka. Události - ryby v ní. Plavou po proudu a neptají se po důvodu. Nehledají břehy. Jen jsou. Tátovy oči. Maminka. Její prsty mě hladí ve vlasech. Plavou. Neptají se po důvodu. Jen jsou. Čas. Za zavřenýma očima plyne jinak. Bere všechno zlé a přivábí nový potěr. Hvězdná obloha na vnitřní straně víček roztáčí svět. Chlapec usnul. /Bratrstvo - kap.15/

továrna na sny
        Končil den a za oknem se barvy měnily tak, aby daly najevo, že nejhezčí částí dne je právě soumrak. Pan Wu stál u okna a pozoroval to zklidňující se živočišné a lidské hemžení. Včelky sbíraly ještě poslední zbytky pylu před nočním odpočinkem, ptáci dozpívávali poslední naléhavou píseň o životě z ptačího pohledu. Z oken na druhé straně domu se ozývala ulice. Kroky utíkajících dětí, zvuky úklidu z celodenního prodeje ve stánku, volání na někoho, kdo by měl už jít, prozpěvování falešného popěvku. Pan Wu miluje tuhle dobu. Rád sepne své staré ruce a rozjímá. Rád přesvědčuje sám sebe, že tohle ještě není jeho konec, jen takový malý konec něčeho malého. Jediného dne. Ne jeho života. Nepřemýšlí se strachem o smrti. Přemýšlí se strachem o životech, které snad mohly být zbytečným počínáním promarněny. A pan Wu doufá, že ještě zítra dostane šanci něco dokázat, něco změnit, něco dokončit. /Bratrstvo - kap.20/

       Myslím, že nad každým nočním přístavem stojí sebejistý soukromý dirigent, máchající hůlkou a přelévající jednotlivé barevné vlny ze strany na stranu, z místa na místo tak, aby v pozorném milovníkovi krásy probudil emoce jinde a jindy nedosažitelné. A přístav není lakomý. Do hry světel zakomponuje i zvuky, mnohdy neidentifikovatelné i zkušeným přístavním posluchačům. Tak jako les vytáhne po setmění z temných hvozdů zvuky, které se s denním světlem nepřátelí, vyplaví i vody přístavu přírodně-industriální symfonii pro zasvěcené. Poslouchej a dívej se. /Frank Downer/


     Přicházím k domovu a už po několikáté v poslední době si všimnu, jak mě dokáže zaujmout taková věc jako oranžové sluneční světlo laskající voňavé dřevo domovních dveří. Vychutnám stíny z ulice, které po nich přeběhnou a vcházím. (povídka - Můj osobní bůh/

já

Nová fota a smysl bytí

(Ve složce Miláci, dále ve složce Procházky a kolistika jsou nový obrázky. Taky nová složka Dovča 2010. )



Svět se točí plný okamžiků. Okamžik uplyne a okamžitě je nahrazen jiným. Svět se točí a nabízí obrazy. Jako ten tady. Obrazy, které existují samy o sobě, ale jejich tvar záleží na tom, kdo se dívá. Vidíme to, co chceme vidět. Pomineme to, co chceme pominout. Můžeme jet kolem toho rybníku na obrázku a vnímat nepříjemné horko na pravou stranu těla. Nebo se zastavit, slézt z kola a zachytit to teplo, světlo, dojem na fotografii. V nadpisu zmiňuju smysl bytí. Smysl naplníme sledem obrázků v naší hlavě, kterých jsme si všimli, zastavili se a nechali je vpustit do srdce. Bohatství našeho života závisí na touze se zastavit, touze se dívat, touze vidět a viděné ukládat. Do srdce se toho vejde hodně. V každém okamžiku života jsme jinak silně náchylní k tomu zastavit se. A vpouštět. Někdy mám dojem, že život nás "nutí" tohle dělat. Nerad vidí, když jím plýtváme. Bylo by to jako jet na poznávací zájezd autobusem a civět celou dobu na zadní stranu sedačky před sebou. Taky je to cesta, ale taknějak zbytečná. A proto se nám dějí úrazy, ať už zlomeninové nebo dušosrdeční. Nutí nás to se zastavit a podívat se ven z autobusu. Abychom z výletu neměli jen silný dojem z opocené koženky okopané karosy. Nevím, kdo je řidič autobusu. Nevím, kterou zemí jedu. Ale stojím a dívám se.

22 září 2010

Dům s modrým světlem



Postávám u oken
skrz záclonky je vidět život, jak večeří
má čtvery oči a rozdrobenej chleba na lince
bačkůrky pod stolem, džbán vody dělá kola
stojím u dveří, neklepám, jen zkouším cítit lásku
zdola                                                                              
window

chodím sem denně
a vždycky čichám sny a koláč s rebarborou
šedivej život má všechny možný barvy duhy
útěky návraty úsměvy a roztržený kalhoty
stojím u dveří, neklepám, já stejně vím, že jsme tam
já a ty.











(spousta nových fotek v sekci Miláci)

21 září 2010

Na nádraží

Na nádraží zvedá vítr listí  nedalekých topolů
a potrhané stránky umaštěných novin
vlaky se objevují odnikud a jedou nikam
lidé nejsou, tak sám sobě říkám

kampak to jedete, kam vás to táhne, pane
a jede váš vlak na téhle koleji?
Jízdní řády jsou deštěm a časem rozmazané
a časy všech jízd jsou dávno spočítané

prsty zebou jak vykukují zpod kabátu
sluníčko občas střelí paprskem, ale často mine
možná bych moh dojíst v kapse našťouchanou bagetu
dám si ji a skřivan zaskřehotal hymnu o světu

svět fotbalu, smrti a mobilních sítí jenom kvete
žije sám pro sebe, duší konzumentů už ani není třeba
někdy srdce rozhodne se a na autobus běží klusem
tak jo, upad mi list salátu, pojedu autobusem.

15 září 2010

Řidič traktoru je strašně osamělý pán

Řidič traktoru je strašně osamělý pán
odjíždí ze hřbitova, když všichni ještě zůstali
padají mu kytky z korby, tiše nadává
slovy, jež neznají lidé neznalí

mraky táhnou nad tou scenérií
jako houby na nádobí nasáklé křivdami
a stromy kývají se opile, nevím, co pily
ústy hnízd jako by něco říkaly

říkám vám, tady se asi něco děje
mávají lidé, mávají hlavy lučních trav
všichni volají dobrého čaroděje
a noční král mu kývá na pozdrav

pohádka blaží tiché kolemjdoucí
na srdci láskou na očích perletí
nikdo neví, odkud se slova berou
nemají křídla, tak z nebe neletí

pověz mi, prosím, jak dlouho tají ledy
pověz mi prosím, kde řeka má svůj splav
budu stát klidně a třeba naposledy
utíkej rychle, nikdy se nezastav

Autorské čtení v Le Consulat 12. června 2025

  "Nikdy nebudu číst před lidma! Je to naprosto idiotský. Když si budou chtít něco ode mě přečíst, přečtou si to sami."  No a takh...