Bratrstvo - kapitoly 6-11

Kapitola šestá - Sen

Když usínáme, vstupujeme do úplně jné roviny bytí. ………

                Někdo tvrdí, že obrazy, které ve snu vidíme, jsou jen nelogickým sledem našich vzpomínek a představ, někdo zas položí život za pravdu
o snech jako znameních shůry. Ale proč by sen měl být něčím od naší reality odtrženým?

                James viděl svého otce s vážnou tváří hledícího na svou starobylou knihovnu. Neodvažoval se na něj promluvit,ač stačilo natáhnout ruku a dotknout se ho. Jenom tam stál a vůbec nevypadal jako krutý majitel impéria.

                Najednou James byl svým otcem, přehlížel řady knih vázaných v kůži, očima přejížděl po jejich hřbetech a přemýšlel o tom, co je v životě vlastně důležité. Přemýšlel o tom, co tu po něm vlastně zůstane.

                Pak najednou James seděl v parku. Nevěděl, čí to jsou oči, kterými se dívá na svět, ale bylo to zvláštní. Svět byl barevný. Nereálný. Fialové provazce sálaly setmělým prostorem a vytvářely z okolního světa
temnou duhovou síť. Provazce pluly prostorem bez ladu a skladu, aspoň na první pohled. Ale když se James podíval pozorněji, všiml si, že dělají malé komíhavé pohyby, jako by ….. jako by propátrávaly okolí. Ty, které zavadily o jeho tělo, okamžitě ožily a nasměrovaly se na jeho hlavu. James nevěděl ještě pořád kdo je, ale věděl velmi jistě, že to, co se děje, se mu nelíbí.

                A v tom byl zase někým jiným. Jeho oči spočinuly na kuchyňském stole u nich doma. Pozoroval praskliny ve dřevě a přemýšlel o smyslu toho všeho tady. Cítil se osaměle, ale nechtěl nic vzdávat. V postýlce spí malý kluk, tak malý, že o světě kolem neví ještě vůbec nic, a pro toho stojí za to žít. Já to dokážu.

Kapitola sedmá - Plán

Dva mocní mužové si potřásli pravicemi. Situace nebyla obchodní, přesto nálada nebyla uvolněná. Pravice byly naléhavé, hlasy suché a praktické. Ve Spacely Height vznikal Plán.

Kapitola osmá - Loskuták

                Hlavní jídlo v Číně sestává z chodů jinak poskládaných, než jsou lidé ze západního světa zvyklí. Začíná se čajem (a ten jasmínový Jamesovi doopravdy chutnal), pokračuje se hlavním jídlem, v tomto případě to bylo mleté maso (James s mírným pousmáním přemýšlel, proč všechna masa raději rozemelou) v cukrovém těstíčku, pak přijde polévka a nakonec zákusek. Quiang po očku pozoroval, co změna prostředí dělá s jeho novým kamarádem a také rozjímal nad tím, jestli někdo z jeho původních čínských zaměstnavatelů ví, že je zpět. A jestli je vítán.

                Po jídle Quiang ukázal Jamesovi dům, protože včera na to nebyl čas. Typický dům v hutongu je přízemní stavba se dvorem, v němž často žije i několik rodin, navzájem nepříbuzných. Tahle skutečnost Jamese překvapila, nicméně do jeho života moc nezasáhla, protože v domě Quiangova strýce to tak nebylo. Někteří bývalí obyvatelé zemřeli, jiní se odstěhovali, ale po všech tu zůstaly všudypřítomné klece s nejroztodivnějšími opeřenci. Quiangův strýc neměl to srdce se s nimi rozloučit a navíc rád poslouchával jejich celodenní rozhovory. Někdy míval pocit, že jejich řeči rozumí a on se tak dozvídal jinak nedosažitelné historky o bývalích majitelích obyvatel klecí.

                Jamese nejvíce zaujal loskuták posvátný, který neustále pronášel "ni hao", neboli "dobrý den" a očekával, že mu ti zvláštní nelétaví tvorové budou odpovídat. Když se dosyta nasmáli a podiskutovali s loskutákem, šli se projít do města, protože některé věci bylo třeba probrat.

Kapitola devátá -
Wing

                Hvězdy nad New Yorkem se pokoušely překřičet světelným řevem elektrickou pýchu lidského pokolení dole. Momentálně svůj boj prohrávaly, ale z hlediska věčnosti …….

                Na střeše čtyřicetipatrového domu, jež ve dne sloužil jako kancelářské prostory firmy Misty Smaller and sons, stála černě oblečená postava. Vysoký muž se díval do dálky, či ještě spíše do neurčitého bodu kdesi v prostoru před sebou. Dům, na jehož střeše se nacházel, býval v noci jeho útočištěm. Sám bydlel v nedaleké ulici, v podkrovním bytě, ale k jeho záměrům se nedaleká budova strojírenského gigantu hodila mnohem víc.

                Mužova atletická postava odolávala větru, který se, ne příliš silně, ale přecejenom opíral do jeho zad. Najednou muž udělal dva kroky, odrazil se a po hlavě se vrhl do světelné propasti pod sebou. Propnuté paže si razily cestu matérií vzduchu a zbytek těla je následoval jako rukojeť nože následuje střenku vnikající do narozeninového dortu.
Muž svištěl vzduchem tiše jako jestřáb vrhnuvší se na svou kořist, ve výšce asi padesáti metrů nad zemí se prohnul v zádech a pohybem paží vzad začal "pád" vybírat. U přízemní řady oken už letěl téměř vodorovně a zároveň snížil rychlost na snadno ovladatelnou míru. Když už byl téměř nad zemí, spustil nohy dolů a dosedl klidně a vyrovnaně na špinavou dlažbu opuštěné uličky poblíž kontejnerů Misty Smaller and sons.

                Vedle hromady dřevěných podlážek se pohnul vyděšený stín. Jacob Clown, člověk bez domova a před rokem propuštěný zaměstnanec firmy, u jejíhož paláce teď "bydlel", se krčil ve svém příbytku z prken, hadrů a novin. To, co právě viděl, mu nikdo neuvěří.

                Několik kilometrů odsud ležel malý chlapec ve své posteli s otevřenýma očima a před očima se mu míhal barevný svět jeho mysli. Právě se mu podařilo "vidět" toho člověka, který se ho snaží najít. Switch z něj na jednu stranu vnímal nebezpečí, na druhou jím byl neskutečně fascinován. Ten muž, a Switch mu podle toho začal říkat Wing, ten muž má schopnosti podobné těm Switchovým, ale je lepší, mnohem lepší. On řízeně létá.

Kapitola desátá - Květiny a hvězdy

Noční stolky v nemocnici nemívají osobní charakter. Jsme-li doma, shlížejí z nich na nás z fotek oči nejbližších, budík tikává známým zvukem a tma kolem nich vykresluje známé obrysy. Nemocniční nábytek snad úmyslně působí cize a odtažitě, a tak noční stolky, ani kdyby se snažily, celkový dojem nehostinného místa nezvrátí. Sestra Julie byla vždy oddána svojí práci a snažila se nezapomínat ani na nejmenší detaily, které mohly pacientům ulehčit jejich nepříjemnou situaci. A její dar tohoto citlivého vnímání detailu se projevoval mimo jiné ve všemožném zkrášlování pokojů na patře, které měla na starosti.

Dianne blouznila. Vědomí se prolínalo s nevědomím jako dva hadi bojující o nadvládu nad vytyčenou hranicí pekla a ráje. Williama odnášely citlivé, ale cizí ruce pryč. A kde je vlastně jeho otec? Proč nikomu nezavolala dřív? Slyšeli jste, že její matka zemřela právě na zápal plic? Sanitka kličkující mezi nedobrovolně se uhýbajícími auty. Copak si toho nikdo nevšiml dřív? Sousedka otírající si hřbetem dlaně slzu z tváře. Houkačka rušící lidi z poklidného zažití kalorických večeří. Barevná kola. Bolest v hrudi. Tohle ne, prosím. William.., Jamesi, prosím… Houkačka. Světla nemocničního příjmu. Strach. William..

                Sestra Julie upravila čerstvé květiny na nemocničním nočním stolku u lůžka Dianne Pollockové. Dianne se znovu setkala se svou maminkou. Držely se za ruce a dívaly se na hvězdy. Jejich svit odměřuje čas. Každý z nás má tu svou a hvězda Dianne právě zhasla. Hvězda Williama Pollocka se rozsvítla silným rudozlatým světlem. To se stává, pokud někdo nemíní svůj boj tak lehce vzdát.

Kapitola jedenáctá - Hořící Peking

                James teď poprvé pořádně pocítil odlišnost čínského světa. Obrovské velkoměsto ze všech směrů dýchalo jinakostí. Ze všech koutů, ze způsobu jízdy automobilem, ze zvuků tržnic, obchodních center, z tempa rozhovorů, z to všeho bylo lze cítit ducha Asie. Politika, historie, stravovací zvyklosti, touhy, strasti, význam barev, zvyky. James
a Quiang šli bok po boku a bylo to, jak by po boku šly dva rozdílné světy. V Quiangovi přesto přebýval silný pocit, že tohohle bělocha měl potkat. Nikdy nevěřil na náhody a výjimečnost situace, při které se setkali, byla natolik silným momentem, že nahodilost takového setkání mohl téměř vyloučit. Mluvili, kráčeli při tom celkem svižně, jako by cítili, že starý unavený život nechali za sebou, ve Státech.

                V tom zahlédl Quiang koutkem oka černou skvrnu, řítící se k jejich zádům. Strhl Jamese doprava ke zdi. Zřejmě to provedl trochu necitlivě, protože Jamesovi natrhl bundu na rukávu a sám padl pravou tváří na hrubou omítku obchodu, kolem kterého procházeli. Nicméně na citlivé jednání zřejmě nebyla vhodná chvíle, což si uvědomili hned, jak černý vůz prosvištěl kolem Jamesových nohou. Řidič naboural do beden se zeleninou, vyskládaných u silnice, vůbec nedbal na papriky rozházené všude kolem či na kapotě svého vozu, okamžitě zařadil zpátečku a pokusil se najet znovu na dvojici mladých mužů krčících se u zdi. James i Quiang vyskočili a jentaktak uskočili podruhé, přičemž černé auto nabouralo do zdi v místě, kde ještě před pár vteřinami leželi tak, že kompletně zdemolovalo výlohu
a kus zdi. Teď už nebylo pochyb, byl to záměrný útok, i když tedy ani jednoho nenapadlo, kdo a proč by na ně měl útočit. "Jdeme," vykřikl Quiang a vyběhli do pomalého, ale přesto dost hustého provozu. Prokličkovali mezi čtyřmi řadami aut a snažili se dostat na druhou stranu ulice. Z černého auta mezitím vyběhli dva Asiati a jali se také proplétat kolonou. "Kdo to je?," hulákal na Quainga James zatímco konečně vběhli do menší ulice kolmé na hlavní třídu. "Copak já vím? Myslíš, že znám všechny lidi v Pekingu?"

Běželi takhle asi pět minut, než dosáhli bodu, kde se ulice začínala větvit na spousty menších uliček. Pronásledovatelé se k nim příbližili už asi o polovinu vzdálenosti, která je dělila a bylo vidět, že s tímto druhem sportu mají své zkušenosti. Naopak James zalitoval, že svoji tělesnou schránku poslední dobou značně zanedbával. Odbočili hned do druhé uličky nalevo, protože se Quiangovi zdála hustěji posetá nejrůznějšími předměty, a možná se tak dalo zmizet pronásledovatelům z dohledu, nebo jim alespoň znesnadnit pronásledování. Ale ani pro ně nebyl úprk úplně jednoduchý. Ono když se vám do cesty plete tolik psů, dětí, beden, odpadků, zbytky nábytku, pneumatiky, šňůry s prádlem, nebo když vás za ruce chytají kolemjdoucí a snaží se vás na něco vyptávat, jistě vám to nepomůže. Naopak, oni dva trénovaní muži se v malých uličkách cítili o něco bezpečněji a z dohledu hlavních tepen se nerozpakovali a vytáhli zpod bund pistole. To zas nepřidalo na klidu Jamesovi s Quiangem. James asi třikrát zakopl, Quiang ho třikrát zvedl, pak zas klopýtl Číňan a to nejen proto, že se oba pořád ohlíželi, jestli se jim konečně při některé odbočce nepovedlo pronásledovatele setřást. "Jamesi," ztěžka za běhu oddychoval a skoro bez dechu mluvil Quiang, "budeme se muset rozdělit. Pleteme se jeden druhému a musíme na sebe čekat. Už nás skoro dohánějí." "Ty ses asi zbláznil, ne," odtušil s funěním James. Já se teď tady s tebou rozdělím a už nikdy z těchhle uliček, i kdyby se mi nakrásně povedlo jim zmizet, nevyjdu. To už se radši zastavím a nechám se zastřelit, aspoň neumřu sám a tolik udejchanej." "Prosím tě, nemluv hlouposti, teď na vtipy není čas. Až se ho zbavíš, protože je jasný, že se rozdělí, sejdeme se u univerzity, dobře?" James se taktak vyhnul dvěma pobíhajícím psům a zahnul s Quiangem za další roh. "Jseš blázen? Nevíš asi jak se já tady někam dostanu? Nikdo tu určitě nemluví anglicky a já čínsky ani nežbleptnu. A navíc kdoví, kolik tady máte těch univerzit, taky se může stát, že budu stát u jiný." V tom třeskly v těsném sledu za sebou dva výstřely a kolem hlav jim proletěly dvě kulky. Ulička se zrovna rozdělovala na dvě strany. Quiang strčil do Jamese, aby ho nasměroval jednou z nich a sám se vydal druhou. " Beida, pamatuj si slovo Beida, a na to se ptej, a sejdeme se u knihovny" volal přes rameno Quiang na Jamese. A pak si James pomyslel, že toho šibalského Číňana už nikdy neuvidí.

                Jamese pálily už asi všechny trubice, které měly co do činění s dechem. Zaslechl ještě několik výstřelů, jeden z nich se zavrtal do trámu vedle jeho hlavy, takže už nijak nepřemýšlel a běžel. Běžel ještě nějakou dobu, když začínal mít pocit, že nebezpečí unikl. Zastavil se a podíval se zpátky. Opřený o dřevěný dvoukolák chvíli stál a čekal, že se každou chvíli objeví alespoň jeden z pronásledovatelů. Ale nikdo se neobjevil. Bylo by možné, že jsem mu utekl? Nebo že by za mnou nikdo neběžel a oba se vydali za Quiangem? Třeba si nevšimli, že jsme se rozdělili a když už si toho všimli, bylo na návrat pozdě. Ještě chvíli se díval do spleti chodbiček za sebou a pak se vydal - kam vlastně? Prostě jen pryč odsud, zmizet a dostat se k té univerzitě.

                Procházel mraveništěm lidského hemžení a až teď, bez adrenalinového náboje v očích, začínal vnímat atmosféru kolem sebe. A také to, že je úplně sám, bez kohokoliv, komu by na něm záleželo, tak strašně daleko od domova. Teď poprvé se mu zastesklo po rodině. Teď poprvé mu došlo, jak je tam nechal samotné, že ho možná potřebují. Ale ne, kdyby na Dianne zase přišel jeden z těch jejích záchvatů, zavolá otci a ten se o ni i o děti postará. A možná, že už je vzal k sobě, a že se mají fajn. James uklidňoval sám sebe, zatímco se proplétal změtí nepotřebných věcí a lidských bezejmenných tváří, že bez něj, bez jeho věčně se hledající přítomnosti, je jim líp. Že pochopí, že si potřeboval vyčistit hlavu, že jim v tomhle stavu není schopen dát to, co správný otec od rodiny rodině dát má. James lhal sám sobě a v jeho duši, která vidí to, co oči nikdy ne, se rozhořela bolest. Pomalá, tajná, zabíjející, nemilosrdná. Jak bylo to slovo? Musím se přece sejít s Quiangem. James zastavoval kolemjdoucí anebo mluvil na ty, kteří seděli před svým domem a ptal se jich pomocí rukou, nohou, očí a toho tajemného slova. Beida? Beida?

                Nedá se odhadnout, jak dlouho James cestu k univerzitě hledal. Když unikáte smrti, čas ztrácí rázem důležitost a jediné, na co myslíte, je přežít. V každém případě už byl tady a světe div se, byl tu i Quiang. Seděl na schodech vedoucích ke knihovně a usmíval se. Když James došel ke schodům, zvedl se a objali se. Dva doteď vlastně neznámí lidé, ale teď už oba věděli, že nejpevnější přátelství vznikají v ohni bitev. Tahle bitva byla sice malá, ale v osobních hranicích životů těch dvou významná. Když si pověděli o tom, co se dělo dál po tom, co se rozdělili, sedli si na schody univerzitní knihovny. Už věděli, že cílem útoku byl Quiang, útočníci prý ani na chvíli nezaváhali a sledovali jenom jeho. Už věděli, že původní útočiště klidu se změnilo na místo s horkou půdou pod nohama. A James věděl, že se musí nějak dozvědět, jestli je jeho rodina v pořádku. Ten zmatek v jeho srdci, před kterým utíkal až sem, byl zase tady. To, co se snažil uhasit proudem alkoholu, zatlačit do pozadí nesmírnou dálkou, nebo přebít změnou prostředí, hořelo nesmírným žárem. A k tomu všemu zapadalo slunce. Obrovské, rudé, na jednu stranu přátelsky hřejivé, na druhou strašlivě cizí. V jeho svitu vypadalo město rozkládající se až za obzor jako uprostřed všepohlcujícího požáru. Všechno hoří.