Bratrstvo - kapitoly 20-23

kapitola dvacátá - Pan Wu

Končil den a za oknem se barvy měnily tak, aby daly najevo, že nejhezčí částí dne je právě soumrak. Pan Wu stál u okna a pozoroval to zklidňující se živočišné a lidské hemžení. Včelky sbíraly ještě poslední zbytky pylu před nočním odpočinkem, ptáci dozpívávali poslední naléhavou píseň o životě z ptačího pohledu. Z oken na druhé straně domu se ozývala ulice. Kroky utíkajících dětí, zvuky úklidu z celodenního prodeje ve stánku, volání na někoho, kdo by měl už jít, prozpěvování falešného popěvku. Pan Wu miluje tuhle dobu. Rád sepne své staré ruce a rozjímá. Rád přesvědčuje sám sebe, že tohle ještě není jeho konec, jen takový malý konec něčeho malého. Jediného dne. Ne jeho života. Nepřemýšlí se strachem o smrti. Přemýšlí se strachem o životech, které snad mohly být zbytečným počínáním promarněny. A pan Wu doufá, že ještě zítra dostane šanci něco dokázat, něco změnit, něco dokončit.
Třeba další sochu ze dřeva, ne jednu z těch, které prodává, aby vydělal na živobytí, ale jednu z těch, které se dotýkají jeho srdce. A navíc teď konečně, po tolika letech, se opět oživila naděje. Opět se totiž objevila ta kniha.

Kapitola dvacátá první - Slzy v dešti

Letadlo dosedlo na ranvej jako velký ocelový orel, který si z prudkého lijáku všude kolem nedělá vůbec nic. James procházel letištní halou a zmocňoval se ho nepříjemný a hlavně neodbytný pocit, že něco není vpořádku. Jednak se choval čím dál podivněji jeho kamarád, a jednak jsou věci, které prostě vycítíte sami od sebe. Mraky nad New Yorkem vytvářely hrozivé tváře, ne nepodobné zlobícím se bohům, vítr skučel tak, že to znělo, jako by se o zdi budov otíraly strašidelné hlasy. Uíííííí, sáááám, sááám. Ani cesta taxíkem nebyla lepší. Jamesova duše bloudila temnými tunely, kterým ani osvětlení časného rána nepomáhalo. Za každým červeným světlem semaforu byla křicící ústa, mávání stromů větvemi připomínalo chapadala hnědozelených chobotnic. Jamesovy oči pátraly po stéblu, kterého by se mohly chytit, ale Quiang, taxikář, lidé spěchající za svými nezbytnostmi, všichni byli kilometry daleko. Co se to děje?

Když se dozvíte o odchodu blízkého člověka, něco ve vás odejde spolu s ním. Na Jamese navíc padl pocit viny. Nebyl jsem tady. Nepomohl. A možná i zavinil. A chlapci? Informace se různí. Nebojte, je o ně postaráno. Prý si je vzal dědeček. Ale kdepak, jen jednoho našli. Ale ne, oba si vzala nějaká sestra. Oba ne, jen jednoho. Sestra, a nebyla to spíš lékařka? James byl sám. Sám v sobě a sám před celým světem. Quiang mu řekl, že pochopí, pokud zůstane a bude pátrat po svých synech. Že by to bylo správné a on že by to tak udělal. Jenže James byl odjakživa zbabělec. Útěk. Znělo mu v hlavě a v hrudi jako zvony. Do jedné tváře ho bičovala odpovědnost ostrými jehličkami deště, druhá tvář cítila suché závětří límce bundy a útěku do dálky. Jedno oko shlíželo na jednoduchý nápis na žulovém kameni, druhé už vidělo jiné světy. A až bude síla, bude i návrat. Jamesi, to nejde tohleto. Musím. Jamesi, prosím. Útěk, ano, útěk. Zůstaň a hledej. Bojuj. Útěk.

Cestou na letiště nikdo nemluvil. Z rádia taxíku znělo tuctové blues o zázracích a odpouštění. Nikdo nemluvil, protože celý svět mlčel. Mlčel a odvracel se. Po oknech a po tvářích stékaly slzy. Jenže některý pláč není očistný.

Kapitola dvacátá druhá -
Dvojitá síla

Switch seděl na posteli a jedl jablko. Jacob se pokoušel opravit okenici, která byla po poslední bouřce poněkud nakřivo, jak byly panty léty uvolněné. Hvízdal si New York, New York. Zněl mu v uších Sinatrův hlas a houpavá melodie roztančila ráno v jeho mysli skoro svátečně. Slunce vyslalo dlouhé, široké, rovné paprsky šikmo skrz dělené okno, a ty se snažily hřát, radovat se, rozjasňovat. Byla to ta nálada, která vám na tváři vyloudí úsměv, ani nevíte proč. Všechny starosti se tím světlem a tou náladou rozpustí. I chlapec vnímal po delší době zase radost a z Jacoba, toho muže, který ho zachránil, optimismus přímo čišel.

Ale věci, které se dějí, nedbají na náladu ani na krásu místa či chvíle. Ve válkách se dějí nejstrašnější věci na pozadí čarokrásných scenerií. Životy prchají z těl na lukách, která svádějí ke všemu jinému jen ne k odcházení. Paradox krásy a smrti. Hořký úsměv, proč proboha zrovna tady. Nálada místa mívá za následek překvapení. A moment překvapení nahrává útočníkům.

Dveře povolily pod silou kopnutí velmi snadno. Zaplachtily několik metrů jako motýl a skácely se se zapraštěním na podlahu. Skrz sluneční paprsky a zvedlý prach vpluly dovnitř čtyři postavy ve vojenském oblečení. Ten obrovský kontrast v celkovém nalazení situací před a po vyražení dveří ale způsobil něco nečekaného. Něco, co nečekal ani původce onoho děje. Něco, co se vymyká chápání a nikdo ze zúčastněných ještě dlouho potom nepochopí.

Chlapcovy oči se setkaly s vyděšenýma očima Jacoba Clowna. Z pohledu ozbrojených mužů se to všechno seběhlo neskutečně rychle, z pohledu chlapce asi čtyřikrát zpomaleně. Chlapec vyskočil z postele - jablko letící vzduchem upoutalo pozornost útočníků - dvěma kroky byl u Jacoba, držel ho za ruku, pohyb na druhou stranu. Vojáci vidí chlapce u muže, chlapec ale už letí vzduchem přes místnost směrem k menšímu zadnímu oknu. Vojáci vidí chlapce LETÍCÍHO přes místnost a TÁHNOUCÍHO vzduchem muže, asi o 65 kilogramů těžšího, než je sám. Chlapec a Jacob prolétávají oknem a dopadají venku do zadního dvora a skutálí se do prachu. Vojáci vidí chlapce a muže proletivší oknem. Vojáci slyší chlapce a muže dopadnout venku na zem. Vojáci zůstávají stát s ústy dokořán a zírají na neporušené okno. Prach za oknem. Vojáci běží ven. Poslední zbytek zdravého rozumu jim bere pohled, který se jim naskytnul. Chlapcova sveřepá a nepřítomná tvář dává najevo neskutečné úsilí. Jeho ruka drží kolem krku muže, jako když zachránce táhne tonoucího se po hladině. A oba při tom mizí ve výšce asi 3 metry nad zemí přes řádku prkenných a pletivových ohrad mezi domy. Moment překvapení. Emoce. Šílenství. Dutá prázdnota. Na druhé straně malé vítězství, o kterém ale ještě ani jeden neví.

kapitola dvacátá třetí - Kdo hledá, ten … je nalezen

V letadle James seděl u okýnka. V hlavě měl zvláštní prázdnotu, na jejímž plátně vzadu za očima se promítaly filmy. Některé byly zcela konkrétní, jasné, vytahovaly radosti a smutky minulosti. Jiné byly směsicí přání, zmatečných záblesků snad budoucnosti, či "náhodných" vjemů a souvislostí. Pohyb letadla ve výšinách, mraky za oknem, tichý hukot strojů, nezúčastnění cestující, to vše - kulisa čistě soukromé projekce. James. Kavárna. Oči mladého muže. James. Malý James. Tatínek jako především obchodník. Majitel. A pak až někde vzadu táta. James. Stromy, lesy, vítr. Jiný svět. Náš, ale jiný. Tělocvična. Naděje. Dávám. James. Kuchyň. Dianne. Ona se snaží. Jsem prázdný. James. Bar Zelená kočka. Quiang. Spousta alkoholu. Střílející Číňani. Černé auto. Slunce nad městem. Oblaka. Volnost.

Projekci na chvíli přerušila stevardka přinášející nabídku nápojů. Díky tomu James na chvíli zahlédl a snad i vnímal vedle sedícího Quianga. Ten se také díval před sebe, nebo možná do sebe.
Jamese napadlo, jak asi působí na kolem sedící lidi, ale když se rozhlédl, zjistil,a
ne nijak překvapivě, že vlastně nikoho nezajímají, každý se stará jen o sebe. Odmítl kávu, čaj i nealkoholické pivo a vrátil se do stavu promítání.

James jako malý kluk. Běží. Běží jako o závod. Žlutozelená tráva ho švihá do holení a chytá za kotníky. Hlavně neupadnout. Ohrada. Veliká ohrada a pastvina. Měla být prázdná. Honem. Obrovské rohy. Býk jako v koridě. Když se bojíte o život, nic jiného neexistuje. Býk už byl na několik metrů od Jamese, a James sám byl jen několik metrů od ohrady. Příliš vysoká. James doběhl k překážce, býk už supěl u něj. Vtom James skočil. Obrovský skok, do obrovské výšky. Rohy prosvištěly kolem a ohromné zvířecí tělo narazilo do plotu, až se zakymácel. James se díval na býka a bylo mu líto jeho nárazu, jehi překvapení, jeho bolesti. A pak si James uvědomil, že visí ve vzduchu. To vědomí nemožnosti prožívaného spustilo paniku a ..a nekontrolovaný pád. Zlomené zápěstí, potlučená záda a odřená tvář. Ale…

James se vymrštil ze svého sedadla v letadle. "Quiangu, já .. viděl .. já .. jako malý ..," pokoušel se vedle sedícímu Quiangovi sdělit, co právě viděl. Ale jeho přítel seděl klidně vedle něj a usmíval se mu do tváře. "Já vím, Jamesi, … já vím."

"Už tehdy v Zelené kočce jsem měl z tebe zvláštní, ne nepříjemný pocit. Víš, čím víc jsi napojený na svět za světem, čím víc využíváš sílu, tím víc vnímáš lidi, kteří jsou na tom stejně. A oni o svém daru ani nemusí vědět." Quiang vyprávěl, James naslouchal. A James vzpomínal na dávno zapomenuté úlomky svého rozsypaného života a dával si dohromady ty kousky, které dodnes nedávaly smysl a jako takové byly zameteny pod skříň. James byl plný nadšení, mával rukama a vyprávěl a plánoval. Tolik se toho najednou vynořilo, že si málem nevšimli, že budou přistávat.

Letištní hala byla najednou jako stará známá. James viděl před sebou nové možnosti, nápady, směry. Quiang se usmíval, viděl, že James je plně pohlcen, že to, co se uvolnilo, musí ven.

Pak ke Quiangovi přistoupil zboku muž nesoucí přes ruku přehozený kabát a totéž se událo na Jamesově straně. Předmět pod kabátem nepřipomínal nic mírumilovného a pobídka k doprovodu do venku stojícího vozu také nezněla jako pozvání na party. Zaklaply dveře sedanu s tmavými skly a Peking i veškeré nadšení rázem dostalo zcela jiný rozměr.