Bratrstvo - kapitoly 1-5

                                          Bratrstvo

                                          O.Klekner

Obsah:

úvod, Otec, Číňan, V kuchyni, Dítě ulice, Hutong, Sen, Plán, Loskuták, Wing, Květiny a hvězdy, Hořící Peking, Beida, V podkroví, Dole i nahoře, Na útěku, První lekce, Kniha sedmi nauk, Světla manéže, Mise, Pan Wu, Slzy v dešti, Dvojitá síla, Kdo hledá, ten ..je nalezen, Chlapečku, bojuj!, Klauniáda, Do světa, Hnízdo, Na rozcestí, závěr

Úvod

Dětský svět ještě do určité doby nebývá natolik svázán s realitou, kterou mu vnucuje svět dospělých, že si zachovává vjemy, obzory a možnosti, později už nemyslitelné. Věci, kterým uvěříte, že skutečně existují, tvoří váš svět, stejně jako činy, v naší racionální realitě neproveditelné, dokáže mozek neovlivněný našimi "pravdami", neodsoudit předem k nezdaru.

Chlapcovy oči se upřeně dívaly do prázdna, jako by tam někde vepředu visel ve vzduchu bod, o který se lze opřít a zcela mu důvěřovat. Šestileté tělíčko spočívalo v pozici malého sedícího jogína na hrubě otesané prkenné podlaze na půdě starého městského domu. Začouzeným kulatým okýnkem ve štítu a škvírami v neudržované střeše vnikal dovnitř kromě růžovohnědého podvečerního světla i nenechavý vítr, pohrávající si se sukněmi, halenkami a ošoupanými kalhotami na šňůrách, natažených přes šířku poměrně velké, jinak opuštěné místnosti. Chlapcovy rysy byly uvolněné a myšlenky na nemilosrdný svět venku zmizely ve vesmírném prostoru daleko odsud. Tak jako už mnohokrát předtím ho přivedl instinkt sem nahoru zapomenout, uniknout, osvobodit se. Úkony, které prováděl, byly nenucené, přišly jakoby samosebou odkudsi z hlubin srdce, které pokud posloucháme, dokáže nám vždy dobře poradit. Zavřel oči. Nechával vzduch pomalu proudit nosními průduchy a vnímal tento proudící vzduch jako samostatnou entitu, jako zhmotněnou přírodní sílu, kterou teď používal ve svůj prospěch. Proudící vzduch mu pomáhal oddělit jeho tělo od vnějšího světa, od reality příliš neúnosné pro malého kluka, který si, ač to nebyla tak úplně pravda, přišel častokrát na všechno sám. Odděloval své tělo od pomalu chladnoucího vzduchu kolem a cítil se báječně silný. V oblasti srdce se mu rozhořel oheň. Oheň nádherně ochromující všechny končetiny a vysílající silnou energii ne nepodobnou energii elektrické do řečiště žil, a naplňující zavřené oči neviditelným světlem. Světlem nové budoucnosti. Světlem bez stínu. A v tom okamžiku si chlapec beze strachu uvědomil, že se vznáší asi 30 centimetrů nad zemí. Přes uvolněnou a soustředěnou tvář přeběhl poprvé po dlouhé době nepatrný úsměv vítězů.

Kapitola první - Otec

James Pollock si o sobě nikdy nemyslel, že je zbabělec. Teď stál před nočním barem nejspíš nevalné pověsti, ruka v kapse žmoulala krabičku cigaret, on si přišel jako nejhorší zrádce a zbabělost mu přišla jako jeho druhé jméno. Stejně zareagoval už tehdy, před šesti lety, když se mu narodil první syn. Tehdy také utekl sám před sebou spíše než před zodpovědností, a už tehdy dokázal přijít na to, co, nebo spíše kdo, nese vinu za jeho nechlapské chování. Jeho otec, Stanley Pollock. Osoba vážená i nenáviděná, člověk s vlivem na polovinu okolního světa a s minimální snahou o fungování vlastní rodiny. Stanley Pollock, kterého bylo možno nazvat nadprůměrně úspěšným průmyslníkem, milovníkem umění, snobem, sobeckým majitelem všeho, co mělo nějakou cenu, ale nikdy ho nebylo možno nazvat chlapem. Nebo otcem. Všechno, co kdy Stanley Pollock udělal, mělo smysl, a tím smyslem byl úspěch. I svého jediného syna vychovával, či spíše nechal vychovávat tak, aby z něj vyrostl necitelný správce a majitel impéria, které by měl zdědit. Malý James svého otce nenáviděl. Ani ne tak pro nečisté obchody, které stály za jeho úspěchem, ani za vztah k němu samému, ale spíš pro to, jakým způsobem dával všem okolo najevo, že může mít, co se mu zachce, a že mu v tom nikdo na světě nedokáže zabránit. Nejhorší na tom bylo to, že v tomto přesvědčení měl jeho otec víceméně pravdu.

James strčil do dveří baru Zelená kočka a kolem jeho těla se skoro násilně vyvalil ven z místnosti šedobílý kouř smíšený s pachem rozlitých kořalek. James překonal dva menší schůdky a zvedl hlavu. Přesně tohle jeho rozbolavělá duše potřebovala. Středně velký bar ve velkém městě, se zapadlými kouty ve stínu, s barmanem, kterého zajímají jen lidé v dosahu světla na baru, tlumená hudba přehlušující poslední zvuky z ulice, které se prodraly přes ošoupané rohože na stěnách. James došel k barovému pultu a objednal si sklenku bourbonu. Tu vypil téměř okamžitě a objednal si další. "Šéfe, a nedáte si rovnou celou lahvinku?" zažertoval barman a jeho osmahlá tvář s několika jizvami pod okem a nad rtem se pokusila o slabý povzbudivý úsměv. "A víte že jo?" odtušil budoucí alkoholový uprchlík "Dneska potřebuju bejt sám a tenhle přítel vypadá, že mě nezklame", vzal od zjizveného muže chladnou láhev a misku s ledovými kostkami a ještě nezlomeným krokem poodešel ke krátké dřevěné lavici, stojící u zdi.

Vybledlý obraz šedohnědé hliněné vázy s lučním kvítím, který visel na stěně u Jamesovy hlavy přesně vystihoval stav jeho duše. Dříve čerstvé živé silné květiny znávaly svůj účel, směr a stav svojí existence, ale teď, ač netušily pořádně proč, byly kýmsi vytrženy ze svého původního stavu bytí a bledly v baru na okraji města. Jamesovi Pollockovi se narodil druhý syn.

Kapitola druhá - Číňan

Quiang Lee pochází z jedné z nejsevernějších čínských provincií, Liao - ning, která je sice typickou chudou, na zemědělství závislou oblastí, ale přesto je ve světě poměrně slavná. V provincii Liao-ning se totiž v době ne dávno minulé našly zkameněliny takzvaných opeřených dinosaurů, kteří by měli být důkazem příbuznosti dinosaurů a ptáků. Quiang byl před dvěma lety vyslán ze vznikající lékařské fakulty pekingské univerzity na studijně "misijní" pobyt do Ameriky, aby zde jednak verboval mladé lékaře na kariéru venkovského doktora v Číně, jednak aby šířil myšlenky východní medicíny pomocí přednášek, besed, pořadů v médiích a podobně.

Quiang vnímal své vyslání do západní civilizace jako poctu, jako důvěru vloženou v jeho schopnosti, v jeho zápal pro věc, v jeho nadšené mládí. Až nedávno se dozvěděl, že se ho tím vlastně zbavili, že na výsledky jeho práce, tím spíše na něho, nikdo nečeká. Kdyby se kolegové z univerzity dozvěděli, že se ztratil nebo zemřel, možná by si někteří ani nevzpomněli, o kom je řeč.

Přes své nadšení pro šíření myšlenek, které nejen on sám považoval za podstatné, objevné až neuvěřitelné, mu jeho práce nepřinášela ani pocity zadostiučinění, ani dostatečnou finanční dotaci pro pobyt ve Státech. Samotná situace přebývání nejdříve v levných bytech společně s pěti a více studenty, později v křesťanských ubytovnách pro mladé a potřebné, by mnoho lidí, ještě navíc vzdálených přes půl zeměkoule od domova, určitě zlomila sama o sobě. Přidáte - li si k tomu finanční nouzi, akutní nedostatek přátel nebo alespoň známých ochotných pomoci, a navíc definitivní zářez od lidí z domova, kteří někde hluboko v podvědomí byli vašimi potenciálními vysvoboditeli, ztratíte i vy přinejmenším na chvíli víru v sebe sama.

Quiang, který nikdy dříve nijak zvlášť neholdoval alkoholu, seděl teď v baru, který sám o sobě vypadal dost hrozně, ale přesně to vyhovovalo plánům zneuznaného nadšence. Chtěl se poprvé pořádně opít v knajpě nehrubšího zrna a na chvíli zkusit spláchnout celou tu mizérii posledních dnů, týdnů a měsíců. Koneckonců to tak dělá v téhle zemi každý druhý.

Jediným, kdo trochu narušil Číňanovu představu o ztroskotancích v nepraném oblečení, s hrubou, do nějakého groteskního šklebu staženou tváří, byl mladý muž asi v jeho letech, poměrně vysoký, s rovnou vyrovnanou chůzí, s nakrátko střiženými vlasy a šedomodrýma očima, v tříčtvrtečním kabátu z vepřovice, který právě vešel. Protože Quiang seděl dost daleko od baru, neslyšel mužův krátký rozhovor s barmanem, ale podle toho, s jakou rychlostí do sebe ten člověk, který se sem minimálně na první pohled nehodil, vpravil dvě skleničky něčeho ostřejšího, přišlo Quiangovi, že tenhle člověk má nějaký problém. Číňan ještě přesně nevěděl z jakého důvodu, ale tušil, že jeho cesta, a cesta toho muže, se jistojistě měly potkat.

Kapitola třetí -
V kuchyni

Dianne Pollocková nikdy nechtěla sdílet svět svého otce a její tchán, Sydney Pollock, taktéž nenaplňoval její představu o normálním chlapovi. James, její manžel, byl z trochu jiného těsta. S citlivou duší, s bláznivými nápady, se schopností ženu příjemně překvapit, odvážný a čestný. Ale něco podivného si ze svého dětství přece jenom přinesl. Dianne nedovedla pochopit, proč utekl tenkrát, když se jim narodil Switch, tím méně chápala, proč když si tehdy všechno vyříkali, když slíbil, že to bylo naposledy, když vypadal, že všechno pochopil, všechno si srovnal, proč už je zase pryč.

Malý William teď spal po dlouhém vysilujícím pláči a jeho maminka vítala u dveří svého otce - bezcharakterní osobu ostře řezaných rysů, s aristokratickými způsoby, ale povahou nemilosrdného buldoka. Dianne vlastně nevěděla, proč po třech dnech, kdy James zmizel, zavolala právě jemu, ale možná to bylo proto, že nikoho jiného, komu by se mohla svěřit, neměla. Maminka jim zemřela po pozdě rozpoznaném zápalu plic, když Dianne bylo 12 let. Možná tehdy se její otec tak zatvrdil a nic lidského mu nepřicházelo známé. Ale nejspíš byl takový už před tím. Dianniny uplakané oči se dívaly do tvrdých očí jejího otce.

                "Nevím, proč sis ho vůbec brala" vybuchl Bill Stark na svou dceru.

                "Psst, ať nevzbudíš malýho" sykla na něj s vyčítavým pohledem.

                "Je to obyčejnej srab a navíc není normální, copak tohleto dělá normální chlap?"

                "Že zrovna ty mluvíš o tom, co dělají normální chlapi, ty kterej ses uzavřel před celým světem a za mnou přijdeš jen když ti jednou za pár let volám o pomoc."

                "Přišel jsem se podívat, v jakým srabu to tu žiješ, v čem tě tady nechal, a samozřejmě jsem tě i s klukama přišel odvézt k sobě na Spacely Height."

                "To je mi jasný, že ses přijel akorát posmívat a hlavně dokázat, že ty bys něco takovýho nedopustil" prohodila rozhořčeně Dianne. "A do toho tvýho temnýho zámku s tebou taky nepojedu, jednak bych musela stokrát denně poslouchat, jak jsem špatná a k čemu všemu bys přirovnal Jamese a jednak bych tam stejně jako tady byla sama. To je totiž ten hlavní problém, kterej u tebe je. Chceš bejt sám a chováš se podle toho."

                "Já ti, moje milá, řeknu jednu věc. To, že seš v pěkným srabu, je úplně zřetelný na první pohled, a že nemáš jinou možnost, než jít se mnou bydlet stejně nemáš, tak nemel hlouposti a zabal si svoje věci a věci dětí, a jedeme, dole nás čeká řidič."

V Dianne už vřela krev. "Chtěla jsem, abys přišel a popovídal si se mnou. Abys byl zase jednou můj táta, kterej mě podpoří. A ne abys mi říkal, co mám a co nemám dělat. A navíc nechci před problémama utíkat."

                "Jako tvůj muž?" opatrně, ale přeci jízlivě se zeptal její otec.

Podívala se na něj, odvrátila od něj hlavu a zabořila oči do dlaní. Pro Billa Starka, jenž se zvedal a měl se k odchodu, byla tahle reakce spojená s pláčem jasným důkazem pro to, že měl zase jednou pravdu.

Kapitola čtvrtá - Dítě ulice

Šestiletý chlapec, kterému pro žár v jeho očích nikdo neřekl jinak než Switch, byl přesně tím typem dítěte, které se díky okolnostem svého života muselo naučit chovat dospěleji, než ostatní děti jeho věku. Hlavním rysem dospěláckého přístupu bylo to, že se naučil postarat se sám o sebe. Celé dny trávil venku a hledal si kamarády nejen mezi svými vrstevníky. Umouněný pobíhal nezastavitelným klokotem přeplněného velkoměsta, tu se zastavil u malého barevného krámku, tu se posadil v parku na lavičce a pozoroval kachny, jak se honí po jezírku.

Ale nejradši měl město v čase soumraku. Narůžovělé záclony slunečního odchodu vždycky vytvořily neopakovatelnou atmosféru. Poslední zbytky zlatých paprsků jako by se snažily toho dne ještě alespoň jednou, ještě naposledy vyburcovat město z opilé letargie usínání po namáhavém dni. Slunce se nerado vzdává svojí nadvlády a tenhle zápas Switch miloval. Když potom temnota vyhraje, na celý svět padne nevysvětlitelný mír daný prostou existencí noci a její neoddiskutovatelnou nadvládou.

Tehdy bývá jindy družný chlapec nejraději sám se sebou. Se svými myšlenkami, se svými sny, se svým životem. Tehdy se rád uzavírá do svého kouzelného světa, kde jsme každý sám, odpoutáni od šedivé reality toho, co jsme si v touze po pokroku vytvořili a co se nám nelíbí. Tehdy ale také velmi silně dokáže vnímat kohokoliv jiného, který do tohoto světa duše také vstoupil. Ale ne každý, kdo má mimořádné schopnosti, s nimi zamýšlí činit dobro. Switch byl ještě příliš malý, aby věděl o všech nebezpečích číhajících kolem, ale byl natolik vnímavý, aby cítil, že se něco děje.

Kapitola pátá - Hutong

"Quiangu, prosím tě, vysvětli mi nějak lidsky, nějak normálně, co přesně se dělo poslední tři dny, taky mi vysvětli proč tebe, vlastně naprosto neznámého člověka, držím kolem ramen, a hlavně, z jakého obskurního důvodu stojím v letištní hale někde v Číně."

James cítil, že za posledních dvaasedmdesát hodin byl o vlastní vůli protažen sérií snových událostí, příběhů, neskutečných scenérií, jeho tělo se snažilo všemožnými způsoby připomenout, co všechno během té doby muselo vypít, vstřebat nebo odbourat. Přesně tohohle stavu si přál při vstupu k Zelené kočce dosáhnout.

                Usmívající se obličej drobného Asiata tvořil dokonalou tečku k už tak perfektně a naprosto cizímu prostředí. Letištní hala žijící hemžícími se davy lidiček cestujících kamsi, sedící postavy unavené dlouhým pobytem v letadle, skupinky smějící se, hádající se, plačící z rozličných důvodů, spící muži, do prázdna civící děti, pod nohy se pletoucí psi, ženy shánějící své děti jako kvočny kuřátka, prostě letištní shon.

"Pojď, všechno ti vysvětlím později, teď se hlavně musíme odtud dostat, trochu se posilnit a odpočinout si" táhl za ruku Quiang Jamese ven z letištní haly.

                Když se prodrali pralesem těl k východu, Jamesovi konečně naplno došlo, kde to vlastně je. Modrofialovým podvečerem proplouvaly kolem desítky taxíků a jejich hluční řidiči se okrádali o pasažéry navzájem. Světla vozů kulila své oči na všechny ty nově příchozí; zmačkané, unavené a nakonec vyplivnuté bonbóny rozmařilých kovových létavců. James se trochu usmál a celá jeho přítomnost tady mu přišla nekonečně absurdní a směšná. Quiang ho nechal osobním myšlenkám a usmívajícího ho vtlačil spolu se sebou na zadní sedadla jednoho omláceného taxíka.                             

                Cesta do centra města probíhala vlastně klidně. Tedy na čínské poměry. Hned na letišti do nich někdo vrazil, což se pak opakovalo asi ještě dvacetkrát a vždy to bylo doprovázeno nekonečným štěbetáním řidiče jejich vozu s řidiči vozů ostatních. James už se ani nesnažil pátrat po tom, kam vlastně jedou; věděl, že míří do centra a rozumněl ještě jedno slovo, které mu však cíl jejich cesty nijak zvlášť nepřiblížilo. Hutong.

               

                Slovo hutong prý původně znamenalo studnu - tedy
místo, kde se životy lidí protínaly. Postupem času tento svůj význam ztrácelo a dnes se tak nazývá pomalu ale jistě mizející takzvané staré město. V samotném Pekingu najdete taková místa už jen dvě - dvě poslední místa bez zásahu moderní všepožírající civilizace. Bez politiky, digitalizace, budoucnosti.

                Pro hutong jsou typické spletité uličky, někde široké až deset metrů, jinde jen 40centimetrů úzké. Oprýskané zdi s uraženými dvířky, přes šířku ulice se táhnoucí šňůry, asi na prádlo, a všudypřítomné oči. Oči lidí, sedících někde v koutku své chudoby, oči věcí, toužících po uchopení a znovu se pokusit nabýt užitečnosti, oči míst, která nechtějí být zapomenuta. James ty oči cítil a přestože se stmívalo, nenaháněly mu strach, spíš vyvolávaly otázky a soucit. Taxík zmizel za rohem a ponechal nesourodou dvojici světu naprosto odlišnému od toho na letišti. Tady už nebyla cítit vůně západního světa - tady voněl čas. Čas, který počkal na své poutníky, aby ho dohonili a aby jim mohl vyprávět. Vešli do jednoho z domků, kde Quiang představil Jamese starším manželům. Samozřejmě nemluvili anglicky, takže Quang vykládal a James se na ně usmíval. On vlastně sám nevěděl, co tady dělá, tím méně tedy chápal, co asi tak Quiang starouškům vypravuje. Ti ale chápavě přikyvovali a zdálo se, že nejsou ani nijak zvlášť překvapeni tím, že tady vidí bílého muže, spíš věnovali dojaté pohledy Quiangovi. Potom dva mladí muži osaměli a Quiang vysvětlil Jamesovi, že jsou to jeho teta se strýcem, a že velmi tíhnou k životu v hutongu, a že za chvilku bude jídlo. Po večeři z jakéhosi mletého masa (tu chuť James neznal, ale neptal se) šli všichni spát. Po alkoholovém útěku a všech těch přesunech to byl první opravdový osvobozující spánek za několik posledních dní.