Bratrstvo - kapitoly 16-19

kapitola šestnáctá - První lekce

James následoval Quianga dovnitř, do místnosti, která vypadala na první pohled jako půda. Byli až pod střechou jedné z administrativních budov knihovny a rovnou se přesunovali k jednomu z oken, která byla hned nad úrovní podlahy do střechy zabudována. Okno bylo veliké a dalo se na dvou skládacích ramenech vysunout celé nahoru a opřít tak o střechu zvenčí. James ihned ucítil závan chladného ranního vzduchu a krom toho ho praštil přes nos zápach páleného benzínu. "Pojď. Pojď se podívat, co zbylo po naší noclehárně." Quiang se držel okraje okna a uhýbal na stranu, aby se vedle něj ještě vešel James. Ten se zvědavě přitáhl blíž k okraji a zahleděl se na místo, z kterého před několika desítkami minut utekli. Útočníci už pochopitelně na místě nebyli, namísto nich se však seběhli první studenti a několik pracovníků univerzity, kteří už se chystali do práce. Na uhašení hromady, která z boudy zbyla, stačilo jedno větší hasičské auto, i tak byl na místě mumraj, který si tohle poklidné ráno nezasloužilo.

James vlezl zpátky dovnitř a posadil se na jednu dřevěných beden, které mohly skrývat stejně tak dobře staré vzácné tisky, jako i milióny listů záznamů o studentech, které nikdy nikdo nebude potřebovat, protože je nahradily údaje v počítačovém systému. To druhé bylo pravda, ale Jamesovi se mnohem lépe sedělo s představou slávy a historie pod jeho hýžděmi. Mávl unaveně rukou ke kamarádovi. "Nejvyšší čas všechno to vybalit, Quiangu. Než někdo zas najde způsob, jak nám to dramaticky překazit. Jsou dvě věci, po kterých teď zoufale toužím. Pořádný kafe a pořádný vysvětlení toho všeho. Doufám, že aspoň jedno z toho mi můžeš nabídnout." "Kam bych tak skočil pro kafe," zažertoval Quiang, ale i na jeho tváři bylo vidět vyčerpání a prožívané napětí. Vykročil směrem k Jamesovi a posadil se proti němu. Bylo na čase přijít s informacemi.

Dva mladí mužové seděli proti sobě, oba plni emocí z prožitků posledních dní, plni vzpomínek, které vyplouvají na povrch právě v čase, kdy by je člověk nejraději zaplašil, plni života, nadějí a plni otázek. Quiang věděl, že ten okamžik, kdy je třeba Jamese se vším seznámit, právě nadešel, protože pokud musíte čelit nebezpečí, tím nejhorším, co vás může potkat je, když nevíte, odkud ono nebezpečí pochází. Zvenku bylo ještě stále slyšet hlasy, vítr se točil kolem krovů a ráno se probouzelo do svého království. Do téhle kulisy se pomalu začal vplétat příběh, vycházející z Quiangových úst. "Tenkrát jsme byli studenti, stejní jako ti, kteří těmihle zdmi procházejí dneska. Byli jsme v prvním ročníku a úplně nejvíc nás zajímalo, kam půjdeme odpoledne po škole, případně kam jít místo školy. Ne, že
bysme si nevážili možnosti vzdělávání se, ale znáš to, mladá mysl snadno těká mezi nutným a nezajímavým a tím, co ji bezprostředně zajímá. A nás tehdy zajímalo všechno jiné než škola. A tehdy jsme se také doslechli o Bratrstvu." Quiang se na chvíli odmlčel, bylo vidět, že za očima loví přízraky minulosti, jejichž odlesky se James snažil zachytit. Bylo na první pohled zřejmé, že Quiang přichází s něčím velkým, s něčím, co už dlouho leželo v jeho duši neotevřeno. Jako dopis od vaší milé, kde víte, že se s vámi loučí, dopis, který nechcete ani zahodit, ani číst. Dopis vaší nejniternější minulosti. Asiat se zadíval do očí bílému muži vedle sebe. Jemu to řekne, protože už od první chvíle, kdy se potkali, cítil, že to jednou udělá. A události po jejich příletu sem to jenom uspíšily. Už nejde čekat. Pousmál se a pokračoval. "Nejdřív to byly jen zmínky, něco, co občas mezi lidmi zaslechneš. Ale když se začneš na něco soustředit, tvůj zájem přitáhne ty správné informace k tobě. A slyšíš víc. Začneš se vyptávat, hledat, nacházet. Začneš být ve víru událostí, podobně jako my teď. Dozvěděli jsme se s mými přáteli, že už od pradávna existuje mezi lidmi nauka o takzvaném světě za světem, o světě, který existuje vedle toho našeho, a který lze ve zvláštním stavu mysli nejen vnímat, nejen ovlivňovat dílčími zásahy, ale při správném tréninku se v něm i pohybovat. A tyhle schopnosti, což je na tom to největší, lze přenášet i do našeho vnímání reality, do našeho světa." James koukal značně nechápavě, ale protože věděl, že to, co jeho nový přítel říká, by nakonec mělo dostat nějaký smysl a osvětlit to, co se kolem děje, přikývl na znamení toho, že vnímá, že poslouchá a pobídl tak Quianga k pokračování.

"Tuhle nauku už od počátků střeží Bratrstvo, tedy skupina lidí, kteří nechtějí, aby se tyhle informace dostaly do nepovolaných rukou. Bratrstvo existuje nezávisle na společenských vrstvách, na věku členů, jediným omezením vždy bylo to, že se členem nesměla stát žena. Jak jsme se dozvěděli, nositeli a ochránci nauky bývali moudří mužové, kteří vždy dokázali zhodnotit, je-li nový člověk hoden předání takového daru. Ale v posledních desetiletích dvacátého století se začala nauka dostávat k lidem, kteří neuměli s mocí, kterou jim nauka dávala, zacházet. Jako vždycky selhal nakonec lidský faktor a moc je tím nejsilnějším svůdcem, kterého svět všeho živého zná."

James začínal vidět obrysy toho, co se mu Quiang snažil načrtnout. "Začínám tušit, co bylo dál. Moc jste se do toho zapletli a ti zlí po vás začali jít. Tys utek do Států a myslel sis, že na tebe zapomněli. Když jsme sem přijeli, zjistil jsi, že nezapomněli. A teď jsme v tom až po uši, je to tak?"

"No, vzals to trochu hopem a pár podstatných věcí jsi vypustil, ale když se to vezme kolem a kolem, tak vlastně jo. Jsem překvapenej, že někteří lidé na západ od Pekingu jsou tak inteligentní" Quiang byl rád, že James chápe věci rychle. Zasmáli se Quiangovu vtipu a Jamese pak zajímalo, co budou dělat dál. Quiang měl ale ještě něco na srdci.

"Jamesi, jsem potěšenej, žes mi to vyprávění tak zkrátil, ale... ale abys neměl pocit, že už víš všechno nebo... nebo že jsem ti pro vývoj věcí něco zásadního zamlčel...tak.."

"Tak?"

Quiang se zvedl a došel k otevřenému střešnímu oknu, ze kterého předtím koukali na spálenou strážní budku. James naprosto netušil, co se chystá a tím větší překvapení to pro něj bylo. Ale přesně toho chtěl Quiang docílit. Vystrčil na střechu jednu nohu, pak druhou, otočil se čelem do místnosti a oběma rukama se při tom držel horního rámu okna.

                "Quiangu, co to...?"

Drobný Asiat se chvilku držel a bylo vidět, že se soustředí. Potom se pustil rukama okna, mírně se odrazil do prostoru a ve vzdálenosti jednoho metru od okna .... a asi dvaceti metrů nad zemí ..... se usadil do perfektního tureckého sedu. Díval se při tom na Jamesův obličej, plný neskrývaného úžasu. Několikrát pokynul hlavou jeho směrem ve významu "tak teď už víš" a potom se úplně neslyšně a rychle vrátil dovnitř. Posadil se zpět na svoje místo. Ještě je o čem mluvit.

kapitola sedmnáctá - Kniha sedmi nauk

Čtyři studenti prvního ročníku zrovna neřešili svůj domácí úkol. Běželi, co jim síly stačily uličkami starého Pekingu. Noc byla tichá a tak se jejich kroky a sípavý dech rozléhaly všude kolem. A naopak, stačilo zastavit a mohli slyšet dusot jejich třech pronásledovatelů. Ti si nejenže nedělali starosti s tím, jestli je někdo uslyší, ještě navíc jako by je vůbec nezajímalo,že vypadají poněkud netradičně. Zahaleni do tmavých splývavých hábitů s kápí zakrývající oči, museli počítat s tím, že někomu přijde jejich oblečení .... nemístné. Ale kupodivu to nikdo neřešil, dokonce se zdálo, že kolem vlastně vůbec nikdo není. Je zajímavé, jak dokáží lidé vycítit přítomnost nebezpečí, se kterým nic nenadělají. Studenti ale nezastavili, aby poslouchali kroky zakuklených, uháněli směrem k budovám univerzity a jak se předem domluvili, sejdou se na smluveném místě. Rozdělili se. Byla naděje, že když se rozdělí, mohou tím pronásledovatele zmást. Nejmladší z nich nesl to, co chtěli. To, co se před dávnou dobou ztratilo, a čtyři nenechaví študáci velkou náhodou našli. To, co jim vůbec nepatří a musí být navráceno do rukou právoplatných majitelů. A potom musí být zapomenuto všechno, co by nějak připomínalo tuto politováníhodnou chybu strážců vědění. A nejsnadněji je zapomenuto to, co není. Ten nejmladší právě vběhl na nádvoří univerzitní knihovny. Nebylo jasné, jestli zmizel pronásledovatelům, a vlastně ani nebylo jasné, jestli zrovna za ním nějací byli. Ale tohle může řešit až potom, až se schová. Po levé ruce se najednou vynořil stín zpoza domku pro strážného. Stín měl prapodivný tvar. Vypadalo to jako malé sousoší, které se velmi pomalu přibližovalo. Jeden ze zakuklených držel nůž na krku jednoho z kamarádů a blížil se. "Dej mi to. Jinak zemře." V tom tichém hlase bylo něco silně zlověstného. Nepřipouštěl kompromisy. "Rychle," rozkázal zakuklený a přitiskl čepel na krk svého zajatce. Ten nejmladší právě řešil dilema. Zakuklenec blufuje. Nemůže přece vědět, jestli zrovna on nese, to co chtějí. Ale zase může použít ten nůž a pak se vrhnout na něj a zjistit si to. A taky přemýšlel, jestli to, co mají, stojí za smrt kohokoliv z nich. Sáhl pod oblečení a opatrně vytahoval zabalený předmět. "Opatrně," s mírným pokývnutím hlavou směrem k sobě pronesl zakuklený. Ten nejmladší viděl vděčnost v očích kamaráda úpícího pod tlakem ostří. Co když ho ale stejně zabije?! "Pusťte ho, dávám Vám to přeci." Vtom něco zasvištělo vzduchem. Zakuklenec jen nepatrně stihl natočit hlavu, ale útok byl i pro něj překvapivě rychlý. Velká dřevěná plocha se zaleskla ve svitu polovičního měsíce a dopadla na hlavu zboku. Dvoumetrové prkno dokáže při dostatečném švihu omráčit kohokoliv. Ruka pustila nůž a postava, která o něj právě přišla, se skácela k zemi. Zřejmě nebude ve stavu duchem nepřítomných moc dlouho, takže nejlepší nápad jistě bude zmizet. Tři kamarádi se ztratili v nepoužívaném domku strážných a doufali, že i poslední z nich se brzy ukáže. Jenže neukáže. Zítra ho najdou bez života pohozeného před domem jeho rodičů stovky kilometrů odsud. Bude to znamení pro ostatní, že není těžké zjistit, kdo jsou. Že ti, kteří sáhli na to, co jim nepatří, za to zaplatí.

Ale teď troje rychlé boty proběhly bludištěm chodeb až k půdním prostorám, kde měli svoji skrýš. Posadili se na provizorní stoličky, divoce dýchali a dívali se na sebe navzájem. Usmívali se jako vítězové po závodu. "Nechtěls mu to ale dát, že ne," pronesl ten, který se stihl schovat za domek strážných a osvobodil je.Ten nejmladší vlastně ani nevěděl, co na to říct. Ví jen, že než se objevila záchrana, viděl prosebné oči svého kamaráda, který nechtěl zemřít. A že na jeho místě by taky kašlal na jakékoliv tajemství. Teď tedy jen pokrčil rameny a byl rád, že to dopadlo, jak to dopadlo. Vytáhl v hadrech zabalený předmět, položil ho na bednu uprostřed jejich seskupení a rozbalil.

kapitola osmnáctá - Světla manéže

Switch padal. Padal ukrutně rychle. A kdo jste kdy padal ze střechy patrového domu, víte, jak rychle to je. Ale nad tím ty oči. Natažené ruce a sveřepý výraz. Dychtivá touha po zkáze. Switch si byl jistý, že právě teď je konec. Buď si srazí vaz pádem ze střechy, nebo ho chytí pronásledovatel, což se nezdálo jako varianta s lepším koncem. A tehdy zachytil chlapec okem hvězdu. Jednu hvězdu, která ho v tom řítění se vstříc smrti zaujala. Byla níž než ostatní a svítila zlatě a rudě. Byla hřejivá, laskavá a ten pohled mu dal sílu. Proč by měl odejít právě teď?! Protože zůstal sám? Protože svět je velký a zlý? Ještě není konec, chlapečku.

Hvězda vytvořila před chlapcem Bod. Silný a laskavý bod, který zapůsobil jako místo, za které se zachytilo kotevní lano. Switchovy uslzené oči ztrácely pojem o pozici i rychlosti, ale jeho pronásledovatel byl náhlou změnou situace doslova konsternován. Užuž měl chlapce na dosah, když ten najednou prudce zpomalil a jako by se zhoupl na krátkém provazu směrem dostrany. Wing prosvištěl kolem něj a prohmátl rukou. Částečně v touze zachytit malého uprchlíka, částečně v zoufalém pokusu zachytit sama sebe. Wing zběsile brzdil a protože se změnou v situaci nepočítal, dalo mu to větší práci, než by byla potřeba pro hladké přistání, na které už byl pomalu zvyklý. Chlapec se na okamžik ve vzduchu úplně zastavil a posadil se do tureckého sedu. Wing věděl, že náraz bude nepříjemný, ale zároveň nemohl odtrhnout oči od toho, co viděl teď už nad sebou. Chlapec se najednou zhoupl a jako by se pokládal na klidnou hladinu jezera sklouzl dolů do ulice mezi požární žebříky a kontejnery. Přistál na břiše a vypadal při tom, že spí. Ten, kdo byl lovcem, teď ležel na boku v prachu cesty, a v duchu počítal rozlámaná žebra. Vyschlo mu v ústech a oči se začínaly schovávat za mlžný opar, který dokáže ulevit od bolesti, když se stává nesnesitelnou. Než se jeho tvář dotkla ulice, zahlédl ještě, jak k chlapcovu tělíčku někdo přibíhá a sahá na něj rukou. Pak už nic.

Switch byl velmi vyčerpaný. První, co ucítil, byla vlhkost na jeho rtech. Mokrý hadřík. "No tak, chlapče, prober se." Slova se vynořila odněkud z dálky a zněla měkce, prosebně, laskavě. Hadr na čele otíral odřená místa. Druhá ruka hladila jeho malinkatou tvář. Kde to jsem? Vypadalo to jako kůlna na nářadí s podlouhlým zaprášeným oknem rozděleným na mnoho dílků. Prach na skle skoro znemožňoval světlu procházet skrz, ale alespoň tak chránil přístřešek před pohledy dovnitř. Když se chlapec probral úplně, díval se na muže, který se mu snažil pomoci. Původně zřejmě velmi pěkné oblečení bylo potrhané a na několka místech mělo skvrny, kerých se zřejmě nešlo v provizorních podmínkách zbavit. Muž teď seděl dál od chlapce a díval se na něho. Switch se nebál. Cítil, že ten člověk mu neublíží a pozoroval ho. Ten muž měl v očích smutek a mír současně. Tedy něco, co se jen tak pohromadě nevidí. Představil se jako Jacob a zajímal se o to, kde má chlapec rodiče. Switche však znovu opouštěla síla a tak se otočil na bok a usnul. Zdálo se mu o Jacobovi z přístřešku. Jak kdysi zahlédl muže v černém oblečení slétnuvšího ze střechy. Jak ho od té doby pozoroval, protože cítil, že s ním je něco v nepořádku. Jak jeho zesláblé nohy běžely podél zdí a snažily se zezdola z ulice sledovat podivný klouzavý běh přes střechy. Jak ten černý zaútočil na chlapce sedícího na střeše. Jak oba skočili ze střechy. A v tom snu byl Jacob vyděšený. Přibíhal k ležícímu chlapci a odnášel ho co nejdál od toho místa. A ten černý tam ležel bezvládně u zdi.

Jacob nechal spícího chlapce uvnitř a vyšel ven do právě začínajícího deště. Nechal si jím omývat znavenou tvář a přemýšlel. O malém klukovi, který se dokáže zastavit ve vzduchu po několika vteřinách volného pádu, o muži v černém, kterému stojí za to chlapce pronásledovat, o světě, ve kterém se ještě pořád dějí věci, které ho dokážou překvapit. A o ironii osudu, která mu dala jméno Clown. Klaun. Klaun je vlastně smutná postava, která se směje, aby druzí věděli, jak se to dělá. Dějí se mu nepříjemné věci a svět se při tom plácá do kolen. Vědomě se ponižuje do role šaška, ale při tom pozoruje život kolem sebe. Vidí lidem do duší a ne vždy tam
vidí pěkné věci. Svět je manéž a my si platíme vteřinami za tohle vyprodané představení. Jacob Clown, bývalý zaměstanec firmy Misty Smaller and sons, cítil, že jeho vrcholné představení se právě započalo.

kapitola devatenáctá - Mise

"Jestli to dobře chápu, ten nejmladší student jsi byl ty a mně teď
nezbývá, než dozvědět se, co jste to vlastně tak důležitého ukradli", pokyvoval

James hlavou a začínalo mu být jasné, do jakého nebezpečí ho Quiang zatáhl. Jestliže po něm a jeho přátelích někdo pátrá tolik let a hned po jejich příletu sem věděl, že jsou tady, a neváhal po nich okamžitě střílet, zřejmě příliš netouží setkat se v přátelském duchu.

"Tak co to bylo, po čem tak jdou?"

"No, vlastně je zajímají dvě věci - jednak takzvaná Kniha sedmi nauk, což je ta věc,kterou jsme vzali a za druhé chtějí, no, smrt každého, kdo měl šanci se do ní podívat."

"Takže i já?"

"Mhm, no nejspíš si to asi myslí, ano."

James chvíli koukal před sebe do prázdna a přemýšlel.

"A ty tu knížku pořád máš?"

"Mám ji u sebe. Teď a tady. Vlastně jsem ji nedal z ruky celou tu dobu. Ale ty se chceš určitě zeptat, proč jsem tě do toho zatáhl, když jsem věděl, že tě tím vystavím nebezpečí."

"Přesně to jsme se chtěl zeptat právě teď. A opravdu doufám, že pro to máš setsakramentsky dobrý důvod, protože jinak jim usnadním práci a hned potom, co tvoje tělo někde ukryju, odnesu jim to, co chtějí a budu mít pokoj."

James mluvil napůl vážně, napůl žertoval. Číňanovi bylo jasné, že mu současně sděluje své pocity a obavy a současně žádá jasná a přesvědčivá fakta teď hned. Má na to právo.

"Tu knížku jsme studoval." Quiang zdůraznil slovo studoval, takže bylo jasné, že další věty s tím budou souviset.

"Kromě historie Bratrstva a různých pravidel a teorie se v téhle knížce najde velká spousta praktických cvičení. Vzhledem k tomu, co jsi viděl tamhle u okna, a zdůrazňuju, že to je opravdu jenom okrajová část, je ti jasné, jak moc se toho lze z téhle knížky naučit. Umím jenom malinko z toho, co se tam dá najít. Čím víc ale člověk proniká do toho prastarého vědění a umění, tím víc vnímá z onoho světa za světem.
A čím víc vnímá, tím silněji cítí další lidi na tohle napojené. Ať už napojené vědomě, nebo nevědomě. Když jsi vstoupil do té putyky, okamžitě jsem si tě všiml. Ale nešlo přijít k cizímu chlapovi v kožené bundě
toužícímu se opít a říct mu, hele kámo, v tobě je něco, o čem nevíš, a co když se rozvine, pomůže tobě i mně. Musel jsem tě dostat sem, a to myslím místně, ale i zkušenostně, abys pochopil. Je v tom trochu násilí a vlastně jsem tvoje další směřování rozhodl do určité míry za tebe, ale .. když se nad tím zamyslíš, byla by tvoje životní cesta, kdybys nebyl teď tady, lepší? Vnímal bys ji jakou správnou, nebo alespoň jako cestu s budoucností? Pokud se na mě budeš zlobit, pochopím to. Pokud ale přistoupíš na tuhle hru, možná dokážeme to, co zatím nikdo nedokázal. Chtěl bych obnovit původní myšlenky Bratrstva, ve kterých nebyla ani stopa po nepřáteství. Přizpůsobit je modernímu světu, což by znamenalo umožnit studovat nauku každému, kdo si to bude přát. Jistě někde musí být dědicové původního učení, kteří nesouhlasí se současným stavem. Kteří nechtějí vidět Bratrstvo jako zločineckou organizaci, ale jako mírumilovný směr. Najdeme je a pomůžeme Knize sedmi nauk, aby zase šířila vědění a moudrost mezi potřebné. Jamesi, já po tobě chci, abys mi pomohl založit moderní Bratrstvo."

Quinag domluvil a pozoroval svého amerického přítele, jak vstřebává to, co bylo řečeno.

James se vracel zpátky do baru Zelená kočka. Přemýšlel, kde by byl teď, kdyby Číňana nepotkal. Převracel v hlavě svoje útěky od rodiny. Myslel na svého otce a na svého tchána. Na to, že vlastně žádný směr do této chvíle neměl.

"Ale musíme nejdřív udělat jednu věc. Zaletíme zpátky k nám domů, abych viděl, že rodina je vpořádku, a že je o ně postaráno."

Quiang souhlasil a usmál se, protože viděl, že Jamese pro svou misi právě získal. I když poslední dobou cítil, že energie jeho rodiny prochází poměrně silnými změnami, a že z toho James nejspíš nebude mít radost.