12 listopadu 2007

Klouže to

Kdo maže, ten jede. No jo, ale takhle v zimě tohle rčení (nebo co to je) tak nějak ztrácí své pozitivní vyznění a vytváří na obličeji výraz nelibosti. Když vám boty hupnou do vejšky a vy sledujete hvězdy ve zrychleném záklonu, není to fajn. Když stojíte na brzdě svého milovaného plecháčka a přesto se řítíte rychlostí přímo závislou na rychlosti, kterou jste jeli před zabrzděním, není to fajn. Když kolem vás projde vaše idolka (taky hezký slovo) a vám nechtěně uklouzne poznámka o kvalitě právě spatřeného a dotyčná je netykavka, není to fajn. Ale jinak jsou ty asociace s klouzáním vlastně docela příjemný, taky vás to napadlo, že jo. Třeba když kvalitní whisky klouže do krku, nebo když po namáhavém dni vklouznete do vyhřátého pelíšku. A vůbec, nechte teď rozjetou fantazii pracovat. Ale pozor, klouže to!

01 listopadu 2007

Něco novýho

Už si delší dobu říkám, že by se tu mělo objevit něco novýho a pořád mě nenapadlo, co lepšího sem dát, než doteď přítomných několik báječných kapitol své báječné druhé knihy. Báječný nápad, ale ne tak snadno uskutečnitelný. Počasí se mění, krása střechy zůstává. Reklamy se mění, heslo v hlavě zůstává. Počasí se mění, dění není k snění. Chtěl jsem napsat něco novýho a tak to napíšu: NĚCO NOVÝHO.

03 října 2007

Bratrstvo - kapitoly 24- závěr

Kapitola dvacátá čtvrtá - Chlapečku, bojuj!



Nakoupila tak jako jindy. Respektive tak jako jindy za poslední dobu. Za dobu, kdy si vzala toho chlapce. Nikdo ji neviděl. Nikdo ji nesledoval. Unesla ho. Když odváželi jeho matku do nemocnice, byla tam. Převáželi ho jinou sanitou za ní. Sledovala jeho cestu. Sledovala svou touhu. Nenaplněnou. A nenaplnitelnou. Chtěla jenom lásku. Chtěla v něčích očích vidět vděk a štěstí. V očích, které by se upíraly na ni. Muži ji nikdy moc nezajímali a navíc, jak se přesvědčila během dětství, školních let i pokusu o studium na lékařské fakultě, muži jsou jen lovci skalpů anebo figurky bez citu za svým vlastním zenitem. Ani jedna varianta ji nelákala ke společnému soužití. A s jejími třemi pokusy o sebevraždu by jí nikdo do péče žádné dítě oficiální cestou nesvěřil. Musela si ho vzít. A teď ho má.
Když žijete mezi strachem, že vám někdo něco vezme a nepředstavitelnou touhou to mít, jste pořád jako ve svěráku. Madelaine nemohla spát. Musela se stále strachovat, jestli někdo nejde a malého Williama jí nebere. Když zahouřila oči, bylo to na hodinu, dvě, a vždy se probudila s mocným trhnutím hrůzy, zda chlapec ještě pořád je ve své postýlce. Vždycky tam byl. Nikdo jí ho nevzal. Ale nesmí spát. A z platu sestry si nemůže dovolit platit krom všeho, co je třeba, ještě tak velké dávky prostředků na povzbuzení. Občas si sice něco vezme tajně v práci, ale nesmí to přehánět, přijít o práci by bylo nepřípustné. Služby si nastavila tak, aby jí vycházely stejně se sestrou z odddělní péče o kojence, která jí dlužila velkou službu. Tu splácela tím, že malého Williama obstarávala během hodin, kdy Madelaine byla v práci. Jedno miminko se na nočním oddělení snadno ztratí.
Madelaine byla velmi unavená. Pohladila chlapce a sedla si do křesla poblíž. Jedna cigaretka a pak si bude číst. A hlídat svého chlapce. Jedna cigaretka.

Náčelník hasičského sboru snadno určil nevyhaslou cigaretu jako příčinu požáru. Ženu, která s ní zřejmě usnula v křesle, se jim zachránit nepodařilo, ale chlapec, který jak se zjistilo, vůbec není jejím dítětem, přežil ten obrovský žár, jež spálil v podstatě celou místnost a dvě přilehlé menší na popel, bez úhony. Dva členové jeho sboru se ovšem byli nuceni podrobit lékařskému ošetření po prožitém šoku poté, co oba shodně tvrdili, že chlapec byl jakoby obalen vajíčkem jasného světla, které ho chránilo před poškozením plameny. Chlapec se usmíval a dvěma dospělým mužům se podlomila kolena. A hlavně jistota, že náš svět stojí opřen o konstrukci logična a starých dobrých základů naší staré dobré reality.



Kapitola dvacátá pátá - Klauniáda

Válečné pole ještě válečné pole ničím nepřipomínalo. Komplex plochých střech vysoko nad hlavami kupředu vstříc úspěchu hledícímu New Yorku připomínal spíš řadu na sebe navazujích či k sobě přiléhajících přírodních sušáren. Rovné plochy, malé stříšky domků zakončení schodišť, všudypřítomné šňůry na prádlo, na kterých občas i nějaké to prádlo viselo. Jinde šňůra sloužila jako podpěra pro jednu ze stěn příbytku lidí bez domova, nebo jako záchranná síť pro padlou anténu. Občas zavrkání, či šustot křídel. Jinak klid. Ale už se to blížilo.
Staří pánové měli Plán. Jeho součástí bylo zajištění obou chlapců a řekněme zbavení se jejich otce. Do této chvíle ovšem selhávalo, co mohlo. Už to nelze připustit. Neúspěch je pro byznysmena synonymem smrti. Ale smrt je všudypřítomná a na tichých střechách se točí spolu s prachem a chmýřím z holubích per. Staří pánové zaútočili zleva.
Z pravé strany přicházela veliká zloba. Černé oči, černý oděv, černá duše. Osamocená postava s velikou silou. S touhou po moci. S touhou vyhrát další kousek skládačky zvané Síla. S potřebou zničit cokoli, co stojí v cestě. Každý kousek prostoru světa za světem, který získáte, je jako nový nádech nad původní plán.
A moc je droga. Nejsilnější. Nejnávykovější. Omamná. Podvečerní slunce jemně hřálo a na některých místech vykukovalo tak, že oslňovalo, jinde hladilo po tváři něžným dotekem. Mezi pruhy světla a stínu se po dlouhé dálavě střech klouzavým pohybem blížila Wingova odhodlaná postava.
Znáte to. Stojíte na louce, všude je klid a mír. Luka voní a život kolem má svůj řád. A pak si všimnete, že se ze všech světových stran
vyvalila mračna, jako by za obzorem někdo nechal utéct z hrnce černou kaši. Bublá to a bobtná. Roste. Zvířata začnou urychleně hledat skrýš. Rozhlížíte se. Kam jenom jít. Jste-li daleko od domova, vyhledáte místo, které vás alespoň trochu ochrání. Z dálky hřmí. Občas se zaklikatí ojedinělý blesk. Příroda vyskakuje z břehů a dává se sama před sebou na úprk. Jste uprostřed a ať běžíte kamkoli, může to být špatným směrem. Switch a Jacob seděli pod přečuhující stříškou domu, který sousedil s domem, na jehož střeše si našli úkryt. Ze stran vytvořili stěny z beden, prken a jiného, ještě prapodivnějšího stavebního materiálu, který posbírali kolem. Na několik dní jistě vhodné útočiště. Dost dobré na posbírání sil a probrání okolností posledního útěku z přístřešku. Dost dobré na klidný výhled do budoucnosti, která se z výšky lépe plánuje než z přízemí. Dost špatné na obranu proti nemilosrdným protivníkům.
Když mraky dopluly k sobě, srazily se jako dva nákladní vlaky. Zleva se zvedaly hlavně pistolí a vysílaly pozdravy z Cháronovy říše obalené olovem. Zprava se vlnila rozzlobená Síla a vysílala proudy energie tvrdé jako kámen v ústrety všem, kdo stáli v cestě. Z jedné strany se neslo "Nezranit chlapce a zabít toho hlupáka s ním", z druhé strany se neslo "Zbořit všechno a zničit všechny". V okamžiku, kdy levá strana bouře uviděla pravou, byla již smrt ve vzduchu a jen si hledala, kam si sednout.
Nakonec vždycky sedne. Kdyby byl na světě malíř, který dokáže zachytit kombinaci světla, pohybu, zmaru, hlouposti, nadějí a touhy žít, namaloval by dráhy střel nájemných střelců ze stáje starých pánů. Holubí křídla rozmáchlá k nebi a úprku z nečekaného zmaru. Chlapce a muže, kteří vyskočili do toho všeho. Vlnící se vzduch bořící cihlové zídky. A slunce, kterému je to všechno jedno, a svítí na to všechno jako špatně zaplacený osvětlovač.
Když něco skončí, bývá na pořádku dne nový začátek. Když ale nový začátek opatrně vystrkuje oči ze skořápky , stává se, že někteří už při tom s ním tady nejsou. Nakonec vždycky sedne. Tak jako prach. Staří pánové si pomalu budou muset začít zvykat na nový trend ve vedení boje. Najmout nové muže bez mozku a bez srdce a nabít jim zbraně. Zrevidovat plány. Odklidit ten svinčík.
Ve světě za světem přibyla síla. Její celkové množství je neměnné a jedinou možností, jak sílu získat je převzít ji od někoho jiného. Od někoho, kdo ji už nepoužívá. Kdo ji už nepotřebuje. Na ploché střeše ležely vedle sebe tři postavy. Chlapec, muž jménem Jacob Clown, a muž, který si pro oba světy, které znal, zvolil jméno Wing. Peříčka létající vzduchem působila skoro bezstarostně. Holoubci viděli. Záblesk energie silné jako laser. Chlapcovy oči. Kulku, která se prostě měla trefit. Wingova duše opustila tělo dírou ve spánku. A chlapec energetickému výstřelu uhnout nedokázal.

Na toho muže už nikdy nezapomene. Neměl s ním vlastně vůbec nic společného. Ale jejich osudy se měly potkat. A osudy se scházejí a rozcházejí. Jacob Clown splatil svůj dluh svému svědomí a za chybu, kterou kdysi udělal, zaplatil přesně tak, jak si hluboko ve svém srdci přál. Jacob Clown, bývalý druhý muž ve firmě Misty smaller and sons nepřímo zavinil svým rozhodnutím smrt několika lidí v budově, kterou jejich firma stavěla. Jako jeden z odpovědných byl okamžitě propuštěn a po vleklých soudních peripetiích skončil na ulici. Dnes dokončil svou cestu za odpuštěním sobě samému. Vrhnul se před chlapce a s pocitem vnitřního uspokojení schytal plnou dávku smrtící vlny. Ještě stihl zahlédnout konec pouti Černého a tak k dokonalosti okamžiku téměř nic nechybělo. Jacob Clown odehrál své představení se ctí a s dojetím v očích obecenstva. Byť ho tvořily oči jednoho chlapce a několikery páry očí z ptačí říše.
Nad lukami se opět rozsvítilo slunce. Nad New Yorkem se smrákalo a do dálky po střechách odcházel malý chlapec. Bohatší o energii, kterou využije vhodněji než bývalý majitel. Bohatší o pocit, že na světě existují lidé s velkým L.



Kapitola dvacátá šestá - Do světa


Černá limuzína zastavila v postranní uličce za domem. Bočním vchodem vešli dovnitř do domu mužové se zbraněmi a mužové se strachem. James se rozhlížel. Dům, který zvenku působil moderně byl vevnitř zařízen ve starém stylu. Klasické ozdoby, zbraně na stěnách, starožitný nábytek. Obraz altánku ukrytého v bambusovém háji. Odněkud z domu zněla tichá hudba. Mužové se zbraněmi postrkovali Jamese a Quianga kupředu. Když došli k velkým tmavě červeným dveřím, zavelel jeden z mužů, aby zůstali stát. Odešel dveřmi a nechal je nepatrně pootevřené. Trvalo to jen chvilku. Pak se znovu objevil a pohybem hlavy jim naznačil, aby vešli. Quiang a James se na sebe podívali. Doteď s nimi bylo zacházeno jako při únosu, na druhou stranu nikdo se jich vlastně ani nedotkl. Někdy bývá nejhorším pocitem nejistota.
Vešli do místnosti, která byla o hodně menší než ta, z které sem přišli. Měla okno do zahrady a u něj stál, a ven se díval, starý muž. Ozbrojený hlídač, který už vevnitř byl, ustoupil do rohu a stále držel přes ruku přehozený kabát. Starý muž u okna měl bílé vlasy a delší taktéž bílé vousy. Jednou rukou si vjížděl do vousů a mnul je, jako když přemýšlí. Možná opravdu přemýšlel, protože stál, jako by ani nezaregistroval, že vešli. Pak najednou pokýval hlavou a otočil se k nim. Usmál se. Jamese napadlo, že zepředu vypadá snad ještě starší než ze strany. Rozešel se pomalým krokem, ale přesto ne nemouhoucně nebo nejistě. Došel až ke Quiangovi a natáhl ruku. "Kdybyste byl tak laskav a dal mi tu knihu". Chvilku se nedělo nic a James měl pocit, že Quiang udělá nějakou nepředloženost. Navíc od dveří zašustil kabát sjíždějící z natažené paže. Takže to skončí teď a tady.
Starý muž se znovu usmál. "Dobrá tedy. Pane Pollocku. Pane Lee. Udělalo by mi velkou radost, abyste přijali mé pozvání na menší posezení. Pohovoříme si a vy se pak sami rozhodnete, zda mi knihu dáte. Pokud ne …", chvilku se díval jakoby do dálky a do prázdna, "nechám vás oba i s knihou odejít. Přesto bych byl rád, abyste si, než se tak rozhodnete, vyslechli, co vám chci říci."
Nakonec seděli dlouho do noci. Pan Wu hovořil o tradicích Bratrstva, o jeho situaci v současné době, kterou sám viděl jako tristní,a
o naději, kterou vkládal do znovuobjevení Knihy sedmi nauk. Quiang se zprvu choval nedůvěřivě a podezíravě, ale i on brzy vycítil, že starý muž má jedinou touhu. Znovu obnovit zašlou slávu Bratrstva a oprášit tradice. Znovu získat nové lidi pro touhu po objevování sebe sama a zákrut takzvané reality.
Také si vyslechl podrobnosti příběhu obou přátel, který znal jen útžkovitě, a byl upřímně potěšen jak zájmem obou mužů o nauky uvedené v knize, tak i zkušenostmi obou se Sílou. Domluvili se. Na společné spolupráci. Na společném směru. Na společné touze. Na tom, že pan Wu poskytne prostředky a James s Quiangem započnou studovat. Až se dostanou k určité úrovni, naberou žáky. A s novými žáky započne nová éra. Éra rozvoje novodobého Bratrstva.
James s Quiangem přijali ještě jedno pozvání. Spali v domě pana Wu a měli společný pocit, že věci se konečně hýbou správným směrem. James ležel na posteli a díval se otevřeným oknem na stromy, kývající se v mírném vánku. Přikyvovaly mu na souhlas. Na otázku, jestli teď už bude všechno dobré.

Kapitola dvacátá sedmá - Hnízdo


Uplynul nějaký čas od událostí započatých v baru Zelená kočka a uzavřených jednak na střechách New Yorku a v domě pana Wu. Nový směr událostí potřeboval nové místo, odkud bude do světa vysílat své myšlenky a vyučené žáky. Vysoko v horách bylo budováno Hnízdo. Bylo budováno na místě původního Hnízda, které chránilo chudé rolníky utíkající před útlakem tehdejší vrchnosti. I to novodobé mělo být útočištěm. Pro lidi všeho věku, kteří potřebují nalézt svůj směr, pro lidi, kteří už nechtějí bloudit a chtějí otevřít oči. Pro ty, kteří si váží lidského života jako pokladu. Pro ty, kteří si zase chtějí vážit života vlastního.

Pan Wu seděl v  místnosti
s půlkruhovým stropem vysekané do skály. Podvečerní vzduch rozechvíval několik na různých místech rozžehnutých svíček a plamínky tak kreslily pomocí stínů všude po stěnách mihotavé obrázky. Pan Wu seděl asi deset centimetrů nad zemí a oči měl otevřené. Nicméně sledoval něco jiného než východ z jeskyně. Ve světě za světem se můžete naladit na ostatní bytosti používající Sílu. Viděl, trochu jako na negativu, černé pozadí a v světlejších než reálných barvách, dvě skupiny cvičících. Jedna vedená Quiangem trénovala pomalý vzdušný kotoul, neboť pro mnohé bývá problém přesouvat bod po jiné než přímé lince. Druhá skupina se učila ležet na zádech kousek nad zemí, protože dalším problémem bývá touha spolehnout se na doteď známou realitu a její zákonitosti. James se cítil naplňován jednak vedením skupiny svěřených lidí, jednak tím, jak sám na sobě pracoval. I z Učitelů se, pokud vše funguje, jak má, stávají lidé lépe využívající svůj potenciál.

Skalní město žije. Žije jako zvláštní kombinace uzavřené a otevřené komunity. Vstoupit může každý, kdo potřebuje, každý, kdo hledá. Ale zůstat smí jen ten, kdo míří dál než za svůj nos. Silné jedince bez vlastního názoru vychovávají armády všude po světě. Zde je potřeba, aby člověk vnímal nejen Sílu, energii, Bod, respektoval svého Učitele. Je třeba také vnímat sama sebe jako součást společenství všech živých bytostí, vnímat druhé jako stejně hodné existence i šancí na lepší zítřek a respektovat stejně práva svá jako druhých.
Hnízdo kombinuje duchovní útočiště s dočasným úkrytem člověka jako takového, soustřeďuje vědění potřebné k rozvoji ducha i těla, je pravým zázemím pro hledající.
Každodenní život sestává z řady cvičení, nácvyků jedotlivých aktivit spojených s osvobozením lidské mysli od závislosti na zažité realitě.
Aby až vpravdě nový člověk vyletí z Hnízda, aby byl o něco více sám sebou, a aby svět jako takový dostal
jeden další malý impuls dobrého navíc.
Náš svět takové impulsy potřebuje. Až se náš svět přiblíží
k obrazu tohoto skalního Hnízda, nebude již horských uprchlíků potřeba. Pak se pojem Bratrstva nenásilně změní na bratrství a lidi nebude třeba učit, co je lidství a kde jsou jejich hranice. Zatím se tak neděje a všem uprchlíkům nezbývá než věřit. Nad Hnízdem přebíhá pravidelně slunce a nad osudy doufajích se střídá světlo a pak zas stín. Čím méně stínu, tím více života.


Kapitola dvacátá osmá - Na rozcestí


"Ztratil váš život směr? Jste mladí alespoň duchem? Chcete poznat nové rozměry svojí duše? Chcete zase žít? Zavolejte na naše telefonní číslo."


Lin Changová měla pocit, že už všechno zase relativně jde ve starých kolejích. Každodenní život fungoval, tak jak měl, už zase mohla zdravit lidi, které znala, aniž by měla pocit, že ji nějak litují. Přijít v mladém věku o oba rodiče je vždy těžký zásah do psychiky a každého jistě nějakým způsobem poznamená, ovlivní. Ale už se zvedala.
Zabouchla za sebou dveře a odemkla schánku na dopisy. Jeden účet a jeden leták. Normálně letáky zahazovala a tenhle navíc vypadal levněji než všechny ostatní, co kdy viděla. Zavrtěla hlavou a hodila jím do bedny na papír umístěné u schránek. Leták proklouzl vzduchem v nepředvídatelné trajektorii a sklouzl teď už trochu rozmrzelé Lin k nohám. "Podělanej leták". Sebrala ho a protože jí začal zvonit mobil, strčila ho do kapsy.

O týden později seděla v tureckém sedu na zemi ve Frankově tělocvičně na rohu stoosmnácté a dvacáté. Každé rozhodnutí změní váš život, i to nejmenší. Lin se rozhodla, že projednou poslechne neodbytný leták. Nemá co ztratit a cesty kupředu můžou vést různými směry. Ještě to neví, ale
jednou se podívá i do horského masívu daleko odsud. A kdoví, jednou třeba i vzlétne. A poletí. Volná. A o to přeci jde. Nebo ne?


Závěr


Switch mhouřil proti ostrému rannímu slunci oči. Horský masív ho přivítal nepřipraveného na takovou krásu. Sám před obrovskými skalisky si člověk přijde malinkatý a sklání se v posvátné bázni, na druhou stranu zas srdce plesající radostí buší zmámené nádherou přírody. Tady končí potloukání se. Tady končí hledání a začíná hledání sebe. A u sebe začněme hledat především. Krásu. Pravdu. Lidství. Svobodu. Switch letěl vstříc sobě samému. A věcem, které přijdou.

19 září 2007

Kapela Kalaha a co se kolem ní chystá

Nechystá se nic. No, to by se snadno řeklo, ale mnohem hůře udělalo. Kapelka tato je veskrze činná, určitě více činná než trpná a tak chystá spoustu věcí, některé ale tak utajeně, že o nich ještě ani sama neví. Ale o čem se ví, to vám ihned prozradím. Něco. Inu, mluví se o třech koncertech, což zní celkem fajn, že jo a mluví se o nich především proto, že jsou domlouvány. Dva z nich jsou plánovány na Plzeň, a pokud se ukuteční, odehrají se Pod Lampou, U Linhartů a v Třemošné. Jejku, jejku, co se chystá? Ani tetka není jistá. Mějte se a poslouhejte tu kapelu, jejíž jméno klidně můžete vyslovit. Harryho Fotr.

07 září 2007

Jelito

Někdy vám mě napadaj takový zajímavý souvislosti, ale vlastně zbytečný, jde jen o to, že tam ta souvislost je. Tak třeba to jelito zmíněný v názvu - to poslouchám něco v rádiu a oni řeknou, je-li to možné .... a mě hned napadne - jelito. A říkám si, moderátor je jelito, jelito, kopyto, platí to, a tak. Prostě je to o ničem. Ale všimněte si, že to vlastně všechny slova. Když si budete dostatečně dlouho opakovat slovo, no já nevím "kolo", za chvilku si řeknete, co to s tím předmětem, o kterým se mluví, má vlastně společnýho. Ko -lo. Ty názvy k těm věcem vůbec nepatřej. Strom. Japonci tomu samýmu řeknou úplně jinak. Asi si už pomalu říkáte, ten kluk blbne, je to blázen , je to jelito. Je-li to možné, netrapte se tím.

01 září 2007

kdo sem nejvíc chodí?

Nejvíc sem chodí lidi, který hledají na netu něco o starých gramofonech nebo fotky škodovek, fakt. Což jsou vlastně docela okrajový součásti mýho blogu. Myslíte si, že mě to mrzí? Ty vogo, o tom jsem nepřemejšlel. Asi ne, jsem rád, že sem chodíte. A hlavně ty. Taková milá čtenářka, takovej milej čtenář. Je mi jasný, proč tu jsi - řekneš sice, chci vidět ty krásný fotky, chci číst tu skvělou literatuuru, ale .....já vím, už potajmu letíš na fotku škody vinetou a na his master´s voice. No jo, škodovky a starý gramofony, díky jim.

23 srpna 2007

Kalaha v pátek hraje

Kalaha hraje zítra, tj. v pátek 24.8. na Valše od 20 hodin. Zřejmě nikdo nepřijde, takže když přijdete vy, komorní atmosféru nijak nepokazíte. ;-) Těšíme se, těšte se

17 srpna 2007

pátek - den, kdy by bylo škoda ...

Kapka za kapkou naznačuje, že příroda navrhuje, aby se naše nálada začala vylaďovat na podzimní a my se rukama nohama snažíme přesvědčit sami sebe, že léto je ještě pořád tady. Takže vytahujeme deky a lehátka před dům k bazénu a za usilovného deště si na ramena mažeme faktor 40. Na autobusových zastávkách stojí briskným severákem bičované děti v promočených kraťáskách, protože jejich rodiče jsou vůči zjevným faktům neústupní. I dobré hospodyňky odmítají nakupovat v sezónním výprodeji, aby jen na chvíli nemusely přiznat, že sezóna mizí v nenávratnu. To už jsme prostě my, lidé mírného podnebného pásu, čtyři roční období doufající, že přijde jiné, nebo že zůstane právě to panující. To obyvatel Sahary má jiná přání. Nebo Eskymák. Nebo U - s-á-m-a (oddělil jsem písmenka proto, abych znesnadnil agentům FBI rozeznání webu, kde je zmínka o tomto teroristovi). Takže prší, bezdomovci proklínají abstraktní bytosti, hospodyňky koukají na pírko skrz zamlžená okna a dlaždič má o důvod víc dostát svému pověstnému vychování. Přesto, nebo možná právě proto, si myslím, že by bylo škoda nemít i v podzinmím počasí poněkud letní náladu. Nene, s popíráním podzimu to nijak nesouvisí. Hezký den

12 srpna 2007

Říkadla 2

Jak se z lesa ozývá
tak se do lesa volá
nejlíp se střílí hajnýmu
když kouká ti prdel holá.
---------------------------
Měli jsme hrbol na koberci
náš táta na něj dupnul
přišli jsme o křečka, táta brečí
příliš se na něj upnul.
-------------------------
Veselé vánoční hody
dědeček vymejšlí hlody
jak kdysi natřel babičku
cestou do hospody

--------------------
Potkaly modráky frčku
daly jí rovnou přes držku
potkaly modráky brejle
seber si ty zuby, hejle
potkaly modráky modráky
oba jsou do rána na mraky.
-----------------------
Multifunkční mobily
dělaj z dětí debily
kdyby byly s vodotryskem
děti by se nemyly.
-------------------------
Kdo si zuby nečistí
ten je jako fašisti
mučí lidi okolo
a národ znejistí.

01 srpna 2007

Novinky

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
(zní to trochu moc oficiálně, hm) dneska jsem sem přihodil úvod a první čtyři kapitolky své druhé knížtičky, která kupodivu dějově předchází knížtičku první (neužívám zdrobnělinu protože jsem debil, ale protože knížka je hodně krátká). Krom toho stojí za povšimnutí nově založená rubrika Říkadla, která jsem po dlouhém přemlouvání sama sebe taky zveřejnil, no proč ne, ať se pobavíte, třeba zlidoví.

Bratrstvo - kapitoly 20-23

kapitola dvacátá - Pan Wu


Končil den a za oknem se barvy měnily tak, aby daly najevo, že nejhezčí částí dne je právě soumrak. Pan Wu stál u okna a pozoroval to zklidňující se živočišné a lidské hemžení. Včelky sbíraly ještě poslední zbytky pylu před nočním odpočinkem, ptáci dozpívávali poslední naléhavou píseň o životě z ptačího pohledu. Z oken na druhé straně domu se ozývala ulice. Kroky utíkajících dětí, zvuky úklidu z celodenního prodeje ve stánku, volání na někoho, kdo by měl už jít, prozpěvování falešného popěvku. Pan Wu miluje tuhle dobu. Rád sepne své staré ruce a rozjímá. Rád přesvědčuje sám sebe, že tohle ještě není jeho konec, jen takový malý konec něčeho malého. Jediného dne. Ne jeho života. Nepřemýšlí se strachem o smrti. Přemýšlí se strachem o životech, které snad mohly být zbytečným počínáním promarněny. A pan Wu doufá, že ještě zítra dostane šanci něco dokázat, něco změnit, něco dokončit.
Třeba další sochu ze dřeva, ne jednu z těch, které prodává, aby vydělal na živobytí, ale jednu z těch, které se dotýkají jeho srdce. A navíc teď konečně, po tolika letech, se opět oživila naděje. Opět se totiž objevila ta kniha.



Kapitola dvacátá první - Slzy v dešti



Letadlo dosedlo na ranvej jako velký ocelový orel, který si z prudkého lijáku všude kolem nedělá vůbec nic. James procházel letištní halou a zmocňoval se ho nepříjemný a hlavně neodbytný pocit, že něco není vpořádku. Jednak se choval čím dál podivněji jeho kamarád, a jednak jsou věci, které prostě vycítíte sami od sebe. Mraky nad New Yorkem vytvářely hrozivé tváře, ne nepodobné zlobícím se bohům, vítr skučel tak, že to znělo, jako by se o zdi budov otíraly strašidelné hlasy. Uíííííí, sáááám, sááám. Ani cesta taxíkem nebyla lepší. Jamesova duše bloudila temnými tunely, kterým ani osvětlení časného rána nepomáhalo. Za každým červeným světlem semaforu byla křicící ústa, mávání stromů větvemi připomínalo chapadala hnědozelených chobotnic. Jamesovy oči pátraly po stéblu, kterého by se mohly chytit, ale Quiang, taxikář, lidé spěchající za svými nezbytnostmi, všichni byli kilometry daleko. Co se to děje?
Když se dozvíte o odchodu blízkého člověka, něco ve vás odejde spolu s ním. Na Jamese navíc padl pocit viny. Nebyl jsem tady. Nepomohl. A možná i zavinil. A chlapci? Informace se různí. Nebojte, je o ně postaráno. Prý si je vzal dědeček. Ale kdepak, jen jednoho našli. Ale ne, oba si vzala nějaká sestra. Oba ne, jen jednoho. Sestra, a nebyla to spíš lékařka? James byl sám. Sám v sobě a sám před celým světem. Quiang mu řekl, že pochopí, pokud zůstane a bude pátrat po svých synech. Že by to bylo správné a on že by to tak udělal. Jenže James byl odjakživa zbabělec. Útěk. Znělo mu v hlavě a v hrudi jako zvony. Do jedné tváře ho bičovala odpovědnost ostrými jehličkami deště, druhá tvář cítila suché závětří límce bundy a útěku do dálky. Jedno oko shlíželo na jednoduchý nápis na žulovém kameni, druhé už vidělo jiné světy. A až bude síla, bude i návrat. Jamesi, to nejde tohleto. Musím. Jamesi, prosím. Útěk, ano, útěk. Zůstaň a hledej. Bojuj. Útěk.

Cestou na letiště nikdo nemluvil. Z rádia taxíku znělo tuctové blues o zázracích a odpouštění. Nikdo nemluvil, protože celý svět mlčel. Mlčel a odvracel se. Po oknech a po tvářích stékaly slzy. Jenže některý pláč není očistný.


Kapitola dvacátá druhá -
Dvojitá síla


Switch seděl na posteli a jedl jablko. Jacob se pokoušel opravit okenici, která byla po poslední bouřce poněkud nakřivo, jak byly panty léty uvolněné. Hvízdal si New York, New York. Zněl mu v uších Sinatrův hlas a houpavá melodie roztančila ráno v jeho mysli skoro svátečně. Slunce vyslalo dlouhé, široké, rovné paprsky šikmo skrz dělené okno, a ty se snažily hřát, radovat se, rozjasňovat. Byla to ta nálada, která vám na tváři vyloudí úsměv, ani nevíte proč. Všechny starosti se tím světlem a tou náladou rozpustí. I chlapec vnímal po delší době zase radost a z Jacoba, toho muže, který ho zachránil, optimismus přímo čišel.
Ale věci, které se dějí, nedbají na náladu ani na krásu místa či chvíle. Ve válkách se dějí nejstrašnější věci na pozadí čarokrásných scenerií. Životy prchají z těl na lukách, která svádějí ke všemu jinému jen ne k odcházení. Paradox krásy a smrti. Hořký úsměv, proč proboha zrovna tady. Nálada místa mívá za následek překvapení. A moment překvapení nahrává útočníkům.
Dveře povolily pod silou kopnutí velmi snadno. Zaplachtily několik metrů jako motýl a skácely se se zapraštěním na podlahu. Skrz sluneční paprsky a zvedlý prach vpluly dovnitř čtyři postavy ve vojenském oblečení. Ten obrovský kontrast v celkovém nalazení situací před a po vyražení dveří ale způsobil něco nečekaného. Něco, co nečekal ani původce onoho děje. Něco, co se vymyká chápání a nikdo ze zúčastněných ještě dlouho potom nepochopí.
Chlapcovy oči se setkaly s vyděšenýma očima Jacoba Clowna. Z pohledu ozbrojených mužů se to všechno seběhlo neskutečně rychle, z pohledu chlapce asi čtyřikrát zpomaleně. Chlapec vyskočil z postele - jablko letící vzduchem upoutalo pozornost útočníků - dvěma kroky byl u Jacoba, držel ho za ruku, pohyb na druhou stranu. Vojáci vidí chlapce u muže, chlapec ale už letí vzduchem přes místnost směrem k menšímu zadnímu oknu. Vojáci vidí chlapce LETÍCÍHO přes místnost a TÁHNOUCÍHO vzduchem muže, asi o 65 kilogramů těžšího, než je sám. Chlapec a Jacob prolétávají oknem a dopadají venku do zadního dvora a skutálí se do prachu. Vojáci vidí chlapce a muže proletivší oknem. Vojáci slyší chlapce a muže dopadnout venku na zem. Vojáci zůstávají stát s ústy dokořán a zírají na neporušené okno. Prach za oknem. Vojáci běží ven. Poslední zbytek zdravého rozumu jim bere pohled, který se jim naskytnul. Chlapcova sveřepá a nepřítomná tvář dává najevo neskutečné úsilí. Jeho ruka drží kolem krku muže, jako když zachránce táhne tonoucího se po hladině. A oba při tom mizí ve výšce asi 3 metry nad zemí přes řádku prkenných a pletivových ohrad mezi domy. Moment překvapení. Emoce. Šílenství. Dutá prázdnota. Na druhé straně malé vítězství, o kterém ale ještě ani jeden neví.



kapitola dvacátá třetí - Kdo hledá, ten … je nalezen



V letadle James seděl u okýnka. V hlavě měl zvláštní prázdnotu, na jejímž plátně vzadu za očima se promítaly filmy. Některé byly zcela konkrétní, jasné, vytahovaly radosti a smutky minulosti. Jiné byly směsicí přání, zmatečných záblesků snad budoucnosti, či "náhodných" vjemů a souvislostí. Pohyb letadla ve výšinách, mraky za oknem, tichý hukot strojů, nezúčastnění cestující, to vše - kulisa čistě soukromé projekce. James. Kavárna. Oči mladého muže. James. Malý James. Tatínek jako především obchodník. Majitel. A pak až někde vzadu táta. James. Stromy, lesy, vítr. Jiný svět. Náš, ale jiný. Tělocvična. Naděje. Dávám. James. Kuchyň. Dianne. Ona se snaží. Jsem prázdný. James. Bar Zelená kočka. Quiang. Spousta alkoholu. Střílející Číňani. Černé auto. Slunce nad městem. Oblaka. Volnost.
Projekci na chvíli přerušila stevardka přinášející nabídku nápojů. Díky tomu James na chvíli zahlédl a snad i vnímal vedle sedícího Quianga. Ten se také díval před sebe, nebo možná do sebe.
Jamese napadlo, jak asi působí na kolem sedící lidi, ale když se rozhlédl, zjistil,a
ne nijak překvapivě, že vlastně nikoho nezajímají, každý se stará jen o sebe. Odmítl kávu, čaj i nealkoholické pivo a vrátil se do stavu promítání.
James jako malý kluk. Běží. Běží jako o závod. Žlutozelená tráva ho švihá do holení a chytá za kotníky. Hlavně neupadnout. Ohrada. Veliká ohrada a pastvina. Měla být prázdná. Honem. Obrovské rohy. Býk jako v koridě. Když se bojíte o život, nic jiného neexistuje. Býk už byl na několik metrů od Jamese, a James sám byl jen několik metrů od ohrady. Příliš vysoká. James doběhl k překážce, býk už supěl u něj. Vtom James skočil. Obrovský skok, do obrovské výšky. Rohy prosvištěly kolem a ohromné zvířecí tělo narazilo do plotu, až se zakymácel. James se díval na býka a bylo mu líto jeho nárazu, jehi překvapení, jeho bolesti. A pak si James uvědomil, že visí ve vzduchu. To vědomí nemožnosti prožívaného spustilo paniku a ..a nekontrolovaný pád. Zlomené zápěstí, potlučená záda a odřená tvář. Ale…
James se vymrštil ze svého sedadla v letadle. "Quiangu, já .. viděl .. já .. jako malý ..," pokoušel se vedle sedícímu Quiangovi sdělit, co právě viděl. Ale jeho přítel seděl klidně vedle něj a usmíval se mu do tváře. "Já vím, Jamesi, … já vím."
"Už tehdy v Zelené kočce jsem měl z tebe zvláštní, ne nepříjemný pocit. Víš, čím víc jsi napojený na svět za světem, čím víc využíváš sílu, tím víc vnímáš lidi, kteří jsou na tom stejně. A oni o svém daru ani nemusí vědět." Quiang vyprávěl, James naslouchal. A James vzpomínal na dávno zapomenuté úlomky svého rozsypaného života a dával si dohromady ty kousky, které dodnes nedávaly smysl a jako takové byly zameteny pod skříň. James byl plný nadšení, mával rukama a vyprávěl a plánoval. Tolik se toho najednou vynořilo, že si málem nevšimli, že budou přistávat.

Letištní hala byla najednou jako stará známá. James viděl před sebou nové možnosti, nápady, směry. Quiang se usmíval, viděl, že James je plně pohlcen, že to, co se uvolnilo, musí ven.
Pak ke Quiangovi přistoupil zboku muž nesoucí přes ruku přehozený kabát a totéž se událo na Jamesově straně. Předmět pod kabátem nepřipomínal nic mírumilovného a pobídka k doprovodu do venku stojícího vozu také nezněla jako pozvání na party. Zaklaply dveře sedanu s tmavými skly a Peking i veškeré nadšení rázem dostalo zcela jiný rozměr.

Bratrstvo - kapitoly 12-15

Kapitola dvanáctá - Beida


                Protože na univerzitě Quiang pracovával, znal různé fígle, jak se tady orientovat a kam jít, když je potřeba. Proto neměli problém s tím, kde přespat.
                "Vybral jsem tohle místo setkání schválně. Jsou tady místa, o kterých ví hodně málo lidí a já jsem jedním z nich," vyprávěl Quiang, když šli podél jedné z administrativních budov. Doputovali k malému přístavku, kde nic nenasvědčovalo tomu, že by ho kdy kdo na cokoliv používal.
                "Tohle je bývalý domek strážného, který míval dozor nad touhle částí celého komplexu. Po pár letech se zjistilo, že tahle funkce je víceméně zbytečná a domek osiřel. Budu ti vyprávět něco z historie tohohle domku, protože naše dobrodružství už došlo tak daleko, že si myslím, že je potřeba, abys věděl všechno. A tenhle domek v tom všem hrával důležitou roli."
                "Začínáš bejt docela tajemnej, víš to?" James se podíval na svého kamaráda a trochu unaveně se usmál. Mezitím Quiang začal cloumat s mříží na jednom z okýnek
přístavku. Tahle činnost způsobovala sice tlumený, ale přesto rámus, a to Jamese nijak neuklidňovalo. "Co blbneš? Myslel jsem, že jdeme k někomu domů a ne, že se někam vloupáme," napůl zažertoval,
napůl vyděšeně syknul James.
                "Věř mi," vševědoucně poznamenal Quiang a trhl mříží tak mocně, že vyjela z malých, předtím neviditelných kolejniček. Číňan potěšeně zamrkal na Jamese, podíval se skoro ledabyle, jestli někdo nejde a po hlavě se přehoupl do tmavé místnosti. James rozhodně nechtěl zůstat tady venku sám, takže se chvatně přesunul na okraj okna, zapřel se o předloktí a vyhoupl se do temnoty. Jeho nohy dopadly na prkennou podlahu a první vjem, který ho zasáhl, bylo skoro dusivé množství zvířeného prachu. Rozkašlal se a přitom se snažil se aspoň nepatrně zorientovat. Qiang rozsvítil slabou lampu stojící poblíž okna a umožnil tak Jamesovi, aby vůbec něco viděl. Celý přístavek byla jedna místnost s dvěma stoly uprostřed, několika skříněmi po obou stranách dveří a jedním omláceným gaučem na druhé straně místnosti. Quiang přivřel okenici tak, aby zbytečně nepoutala pozornost náhodných kolemjdoucích. Přístavek sice stál bokem hlavních tras, ale světlo neobývaného domku by mohlo přivábit zvědavé oči.
                "Tak, tady se pokusíme udělat si základnu. Dneska už půjdeme spát, máme toho za sebou víc než dost. Jamesovi bylo dovoleno uvelebit se na rozvrzaném gauči, Quiang tvrdil, že místo nahoře na dvou sražených stolech už má dávno oblíbené. Unaveným očím přinesl brzy spánek zaslouženou úlevu.

               
Když časně ráno James otevřel oči, prosvítaly sem zvenku svazky slunečních paprsků skrz škvíry kolem okna, kolem dveří a mezi trámy nad jejich hlavami. Quiang už nespal a seděl na židli u jednoho ze stolů. Pousmál se na Jamese.
                "Tak jaká byla noc?"
                "Spal jsem, jako když mě do vody hodí," odpovídal zívající James. "Jsem celej nedočkavej, co mi budeš vyprávět. A nejdřív mi hlavně řekni, co je to ta Beida."
                Quiang se posadil vedle teď už také sedícího Jamese na pohovku a začal s vyprávěním.
                "Tak dobře, nejdřív jen v rychlosti k té Beidě. Beida je lidový název Pekingské univerzity. Univerzit je tu víc a každá se jmenuje jinak, ale všechny vlastně dost podobně. Všechny mají v názvu Bejing nebo Peking. Možná proto ta Beida. No a pár zajímavostí pro turistu jako jsi ty. Podle Timesů
pátá nejlepší škola v Asii, má 30 kolejí a 216 výzkumných institucí, knihovna, před jejímiž schody jsme se sešli, je největší svého druhu v Asii. Každým rokem se na zdejší akademické půdě pohybuje víc než 2000 zahraničních studentů. Jinak založené to tu bylo 1898 atd., atd., atd., víc opravdu nepotřebuješ vědět," doznívala slova, k nimž Quiang mával ve vzduchu rukama, jako by odháněl zlé duchy školometství.
                Zrovna, když se Quiang chystal povědět Jamesovi dlouho skrývaná tajemství svojí minulosti, zabouchlo něco, nebo někdo okenici, kryjící okno, kterým sem včera večer vlezli. Oba mladí muži se ani nepohnuli. Čekali, jestli to byl průvan, kdo je vyrušil, nebo jestli byli vysledováni až sem. Avšak to, co uslyšeli zvenku, jim rozhodně na klidu nepřidalo. Několikery rychlé kroky, dunění kanystrů a tekutina vylévaná na stěny, dveře a střechu. Zápach benzínu vehnal Jamesovi slzy do očí a pak venku cvakl zapalovač. Do pěti vteřin byl celý domek v plamenech.



kapitola třináctá - V podkroví


                New York. Večer. Čtyřpokojový byt zařízený jednoduchým nábytkem. Přítmí, jen zvenku sem proniká světlo ulice. Tady pod střechou je nejlíp. Nahoře, u nebe. Není to jako tam v oblacích, ale čím blíž obloze, tím líp. Výška s sebou přináší vznešenost, jiný vzduch, vyšší cíle. Wing. Chtěl, aby ho tak znali všichni, kteří umějí vstoupit do světa za světem. Každý, s kým se spojil na úrovni energie. Každému nejdřív sdělil své jméno. Jméno, které si vybral. Slovo wing (křídlo) pro něj znamenalo volnost, sílu, moc nad sebou i těmi druhými. Je důležité zvolit si sám své jméno. Nikdo kromě nás nás nezná tak jako my. A Wing už si ani nepamatoval, jak se doopravdy jmenuje. Jenže co je to vlastně ono "doopravdy"?
                Prováděl cvičení, kterému se říká Air priest (vzdušný kněz). Seděl ve vzduchu, jakoby podepřen neviditelným zvedákem a otevřenýma očima si hlídal Bod před sebou. Nohy složené pod sebou, ruce "opřené" před tělem dlaněmi o neexistující stěnu. To, co vnímal, bylo odlišné od toho, co vnímají ti, kteří necítí energii nebo jí nerozumí. Dokonale "viděl" celým povrchem svého těla modré záblesky elektrické energie vycházející z těla ven kůží. Měly opačný náboj než vzduch kolem a tvořily tak kolem Winga souvislou vrstvu, díky které seděl v prostoru zapřený jako pták podpíraný vzdušnými proudy.
V celém principu není nic nadpřirozeného, jen je k tomu zapotřebí aktivovat jiné stavy našeho vědomí.
Při cvičení Air priest pracujete nejdříve s dechem. Sedíte na zemi nebo jiné rovné podložce a snažíte se s pomocí vyrovnaného dechu zklidnit si myšlenky. Potom se zaměřujete na to, aby se vzduch procházející vaším tělem stal něčím samostatným. Vzduch kolem vás a uvnitř vás jsou jedno. I vy jste vzduchem. I vy jste s ním jedno. Jste vzduch a nikdo a nic vás nezastaví. Dalším krokem je vytvořit si Bod. Bod, podle kterého se budete řídit, bod, o který se v prostoru můžete opřít, chcete-li se pohybovat. Svůj Bod si najde každý sám. Leží ve vzdálenosti dvou třetin délky vašeho těla, měřeno od srdce. Nejdřív se na něj můžete dívat, abyste věděli přesně, kde je. Potom ho zkusíte vnímat za zavřenýma očima. Je hřejivý, laskavý, mocný. Je váš.
Wing seděl ve vzduchu a pomocí energie si hlídal Bod. Potom zkusil Bod přesunout o kousek dál od sebe. Je třeba vytvořit si dostatečně silný zvyk na to, kde svůj Bod máte. Potom dokážete to hlavní. Dokážete se ve vzduchu pohybovat. Wingovi se podařilo přesunout Bod o nějakých dvacet centimetrů kupředu. Jeho vědomí nuceno zvykem a touhou být v konstantní vzdálenosti od Bodu přinutilo mužovo tělo přitáhnout se blíže k Bodu. Do vytoužené a přirozené vzdálenosti. Do nejsilnější koncentrace energie, kterou je člověk v klidovém stavu schopen vytvořit. Pohybovat se ve světě za světem není jednoduché, ale když to dokážete, splníte sami sobě největší sen lidstva. Sen o létání.


kapitola čtrnáctá - Dole i nahoře

Jamese zachvátila panika. Oheň a voda, dva živly, které pomáhají, dva živly, které ničí. James vždycky měl největší hrůzu z toho, že se buď utopí, nebo uhoří. Ne, že by se často dostával do situací, vyžadujících takovéhle obavy, ale tohle prostě ve vás někde je. Třicet let vás něco takového vůbec nenapadne, a pak je to najednou tady.
Skrz stěny začal okamžitě pronikat kouř, který bez nějakých servítek nebo omluv hodlal nemilosrdně zabírat místo kdysi vyhrazené vzduchu. Dral se nosními průduchy a štípal do očí, plazil se místností a plul vzduchem. Chtěl být všude a vším. Věděl, že on není tím, kdo ničí přímo, ale že jeho hlavní úloha coby nepřítele všeho živého je ve vyvolání hrůzy. James padl pod náporem horka a fyzické slabosti na kolena. Snažil se dostat k oknu, kde sice šlehaly plameny, ale třeba kdyby ho vyrazil, nehledě na popálení, mohl by přežít.
V tom něco buchlo a James ucítil na předloktí prsty, které ho pevně uchopily. Byl tažen směrem k místu, kde předtím slyšel buchnutí. Nejprve ho napadlo se vzepřít, protože byl tažen přesně opačným směrem, než měl za svou záchranou zamířeno. Jenže svému nápadu s oknem stejně moc nadějí nedával, takže nakonec souhlasil s protichůdnou aktivitou, která sice v daný moment nedávala smysl, nicméně svojí naléhavostí přesvědčovala alespoň o nějakém záměru. To všechno se odehrálo během několika vteřin. Několik metrů se potácel tažen kamsi a pak ucítil nohou šourající se po podlaze, že podlaha tam má najednou okraj, že tam končí. Díra v podlaze? Kde by se vzala? Nebyl čas přemýšlet. Quiang, kterého si až teď uvědomil jako původce svého vlečení někam, už byl dole a tahal ho za nohy. James se tedy vzepřel na loktech za okraj otvoru, pak se svěsil, protože netušil, jaká hloubka je pod ním a pak se pustil. Dopadl téměř okamžitě, dokonce o dost dřív, než čekal, takže přistání nebylo z nejměkčích, ale hlavně byl kolem vzduch. Zatuchlý, ale bez kouře. "Pojď, musíme zmizet," zvedal ho z kolen Quiang. James se ještě naposledy podíval zpátky do otvoru nad sebou a uvědomil si, že takhle blízko smrti ještě nikdy nebyl.
Procházeli sklepeními univerzity a jen Číňan věděl, kam vlastně směřují. Nicméně bylo vidět, že cestu zná a že tudy nejde poprvé. Jamese začínalo jejich dobrodružství značně nebavit. "Quiangu, prosím tě, počkej chvilku. Musíš mi vysvětlit, co se to tu sakra děje. To seš nějakej špión nebo co, že do nás najíždějí autem, střílejí po nás, chtějí nás upálit. Přece mi nechceš namluvit, že tohle je ta tradiční čínská pohostinnost."
James stál opřený dlaněmi o stehna a ztěžka vydechoval. Napůl se usmíval vlastnímu vtipu, napůl pohledem žadonil alespoň o nějaké vysvětlení. Quiang se zastavil a podíval se na Jamese. Ten chlapík toho už má doopravdy dost. "Jamesi, nevím nic s určitostí, ale napadá mě jedině, že by to mohli být lidé z univerzity, kdo po nás, tedy vlastně po mně jde. I když, pokud by to byla pravda, šli by teď už vlastně i po tobě, protože by věřili tomu, že ode mě něco víš." "Co vím, Quiangu, co vím?" Znělo to netrpělivě a James se díval na Quianga a říkal si, že toho Asiata vlastně nezná. Jasně, je to hodnej kluk a vypadá, že bude dobrej kámoš, nakonec právě mu zachránil život, ale nic o jeho zázemí tady v Číně neví. Jako lump nevypadá, ale věřte Číňanovi. Quiang vytušil, na co James myslí a s pousmáním řekl "Věci, který neví nikdo a oni zřejmě chtějí, aby to tak zůstalo. Pojď teď ještě chvilku, schováme se na jedno tajný místo a tam ti všechno řeknu. Musíš mi věřit. Teď už není cesty zpátky, na druhou stranu, cestou dopředu můžeš jenom získat. A věř mi ještě jednu věc," pokývnul hlavou Quiang a upřímně se zadíval do Jamesových očí. "Jsem tvůj přítel."
Quiang sice říkal "chvilku", ale ta se alespoň podle Jamese neskutečně protáhla, ani si nevybavoval, že by budovy, kolem kterých předtím procházeli, byly takhle rozlehlé. Pohybovali se chodbami, které zadumaně mlčely, jako by se s drobnou nevraživostí dívaly po někom, kdo je právě vyrušil ze staletého spánku. Bylo brzo ráno a James přemýšlel, jestli není zvenku slyšet vůbec nic kvůli časné hodině, nebo jestli by kvůli těžkým zdem
dovnitř žádný zvuk nepronikl ani tak.
Asi po dvaceti minutách svižné chůze se konečně vymotali ze sklepních místností. Jejich cesta se při tom stočila dvakrát kolmo doprava, tedy by měli být na začátku druhého ramene velkého U vykresleného půdorysem budov zázemí knihovny. Quiang otevřel dveře do chodby a vystrčil za ně rychle hlavu. "Nikdo by tu takhle ráno ještě neměl být, ale radši budeme opatrní." James si pomyslel, že dřív by mu taková obezřetnost přišla poněkud nadbytečná, ale po událostech posledních dvou dnů ji beze zbytku schvaloval. Proběhli krátkou chodbičkou a vydali se po schodech nahoru. Drželi se neustále při zdi, co kdyby náhodou. Široké chodby a prázdná schodiště sice osvětlovalo ranní slunce, ale i tak dávaly předčasným návštěvníkům na vědomí, že s ponurými prostory sklepení jsou už o nepaměti více než zadobře. Za několik minut se dostali až nahoru, skoro pod střechu, kde Quiang v zapadlém výklenku našel, zřejmě po paměti, menší, dřevěné dveře. Zašátral rukou po zdi a jedna cihla se pohnula. S vítězoslavným úsměvěm ze skrýše vytáhl malý mosazný klíč. Vsunul ho do zámku, otočil a dveře se s nepříjemným vrznutím otevřely.

kapitola patnáctá - Na útěku


Když se onoho večera Switch vracel domů, bylo všude spousta světel. Červená, modrá, bílá. Vzduchem poletoval zmar a neštěstí. Davy lidí se kývaly jako obilné stvoly a otvíraly ústa. Zvuky se nad jejich hlavami spojovaly v kakofonii výkřiků, sirén, vzdechů a elektrizovaného hukotu velkoměsta. Měsíc křičel o samotě, mraky mu vmétaly do tváře políčky zoufalství a vítr míchal tohle všechno dohromady do koktejlu nepochopitelnosti. Před Switchovýma očima se zpomaleným tempem vznášela nosítka s jeho matkou a mizela v hladovém chřtánu historie. Potom jiné ruce nesly malého bratříčka do jiného vozu. Stál tam ještě dlouho. Prázdnota omývala jeho sotva šestiletá ramínka jako horský potok oblé kameny pod nesmlouvavými svahy činžáků. Noční vítr jen stěží vysoušel slané kapky na jeho tváři.
Utíkal pak domem nahoru, přes svoji milovanou půdu, vystoupal s námahou po dřevěném schodišti po straně a strčil do dveří vedoucích na střechu. Ještě několik stupínků žebříku, a pak už byl na střeše. Zalezl na plošinku obepínající komín a posadil se tam na dřevěnou podlážku. Kolena přistrčená k bradě, na chvíli zavřel oči. Nechal to všechno plynout. Čas. Řeka. Události - ryby v ní. Plavou po proudu a neptají se po důvodu. Nehledají břehy. Jen jsou. Tátovy oči. Maminka. Její prsty mě hladí ve vlasech. Plavou. Neptají se po důvodu. Jen jsou. Čas. Za zavřenýma očima plyne jinak. Bere všechno zlé a přivábí nový potěr. Hvězdná obloha na vnitřní straně víček roztáčí svět. Chlapec usnul.
Nevěděl, jak dlouho spal, ale když otevřel oči, byla hluboká noc. Probudil ho zvláštní pocit. Znáte to. Nikde nic, ale vy cítíte, že se něco děje. Vyskočil na nohy a rozhlédl se kolem. Chladný vzduch mu přeběhl po celém těle. Světla města připomínala přítomnost života, temnota tady nahoře brala iluze. Najednou se všechno kolem proměnilo. Realita byla mnohem plastičtější. Stíny získaly tvary a světla zářila měkčeji. V tom ho Switch uviděl. Černá postava pokrytá vrstvou elektrických výbojů po celém povrchu těla. Muž běžel po hřebenu sousedního domu a rychle se přibližoval. Chlapcovi se zdálo, že postava dělá nepřirozeně dlouhé kroky, spíš skákal, ne, jakoby klouzal vzduchem, a vždy jednou za pár metrů se lehce odrazil od hřebene.

Wing cítil svoji šanci. Když zničíte kohokoli, kdo ovládá Sílu, v prostoru světa za světem přibyde energie, vaše potenciální energie. Chlapec je slabý, zranitelný, v těžké životní situaci, chybí mu zkušenosti. Bude to hračka. Stačilo přesunovat svůj Bod nad hřebenem střechy v úrovni očí a jednou za čas se odrazit. Energii, kterou ještě neuměl plně ovládat, mohl tak snadno dočerpat.Blížil se k chlapci velmi rychle.
Switch pochopil, že situace se prudce mění k horšímu, otočil se a aniž by přemýšlel o tom, co jde a co nejde, rozběhl se stejným způsobem jako muž. Nevěděl nic o žádném Bodu, nebo jak přesunovat energii, jen v něm prostě někde byla schopnost nelpět na zákonech tohoto světa. Dlouhé hodiny prosezené na půdě a jiných místech, kdy se učil vnímat sám sebe v dimenzích toho jiného světa, do kterého se nejdřív náhodou, potom už úmyslně vracel, ty hodiny teď úročil. Temná postava se trochu zarazila, když uviděla chlapce, který se dal na útěk a ještě ke všemu způsobem, který nemohl znát. Switch se zamyslel nad tím, co dělá a v ten moment se mu smekla noha a on ucítil, že ztrácí rovnováhu. Pár vteřin jel po střeše po zádech, pak se začal kutálet. Koutkem oka ještě zahlédl Winga, jak se bez rozpaků vrhnul jeho směrem. Běžel po šikmé ploše střechy, jako by to byla běžná sportovní disciplína. Nataženýma rukama se snažil uchopit svoji kořist, na kterou však ještě stále neměl šanci dosáhnout. Bylo dílem několika okamžiků a chlapcovo tělo se dostalo k okraji střechy. Útočník běžel, skoro padal, ve velmi ostrém úhlu za ním a už byl od něj asi na metr daleko. Switch se smekl přes hranu střechy a mužova ruka promáchla v pokusu o jeho zachycení. Když viděl, že chlapec padá volným pádem, skočil za ním po hlavě dolů.

Bratrstvo - kapitoly 16-19

kapitola šestnáctá - První lekce


James následoval Quianga dovnitř, do místnosti, která vypadala na první pohled jako půda. Byli až pod střechou jedné z administrativních budov knihovny a rovnou se přesunovali k jednomu z oken, která byla hned nad úrovní podlahy do střechy zabudována. Okno bylo veliké a dalo se na dvou skládacích ramenech vysunout celé nahoru a opřít tak o střechu zvenčí. James ihned ucítil závan chladného ranního vzduchu a krom toho ho praštil přes nos zápach páleného benzínu. "Pojď. Pojď se podívat, co zbylo po naší noclehárně." Quiang se držel okraje okna a uhýbal na stranu, aby se vedle něj ještě vešel James. Ten se zvědavě přitáhl blíž k okraji a zahleděl se na místo, z kterého před několika desítkami minut utekli. Útočníci už pochopitelně na místě nebyli, namísto nich se však seběhli první studenti a několik pracovníků univerzity, kteří už se chystali do práce. Na uhašení hromady, která z boudy zbyla, stačilo jedno větší hasičské auto, i tak byl na místě mumraj, který si tohle poklidné ráno nezasloužilo.
James vlezl zpátky dovnitř a posadil se na jednu dřevěných beden, které mohly skrývat stejně tak dobře staré vzácné tisky, jako i milióny listů záznamů o studentech, které nikdy nikdo nebude potřebovat, protože je nahradily údaje v počítačovém systému. To druhé bylo pravda, ale Jamesovi se mnohem lépe sedělo s představou slávy a historie pod jeho hýžděmi. Mávl unaveně rukou ke kamarádovi. "Nejvyšší čas všechno to vybalit, Quiangu. Než někdo zas najde způsob, jak nám to dramaticky překazit. Jsou dvě věci, po kterých teď zoufale toužím. Pořádný kafe a pořádný vysvětlení toho všeho. Doufám, že aspoň jedno z toho mi můžeš nabídnout." "Kam bych tak skočil pro kafe," zažertoval Quiang, ale i na jeho tváři bylo vidět vyčerpání a prožívané napětí. Vykročil směrem k Jamesovi a posadil se proti němu. Bylo na čase přijít s informacemi.
Dva mladí mužové seděli proti sobě, oba plni emocí z prožitků posledních dní, plni vzpomínek, které vyplouvají na povrch právě v čase, kdy by je člověk nejraději zaplašil, plni života, nadějí a plni otázek. Quiang věděl, že ten okamžik, kdy je třeba Jamese se vším seznámit, právě nadešel, protože pokud musíte čelit nebezpečí, tím nejhorším, co vás může potkat je, když nevíte, odkud ono nebezpečí pochází. Zvenku bylo ještě stále slyšet hlasy, vítr se točil kolem krovů a ráno se probouzelo do svého království. Do téhle kulisy se pomalu začal vplétat příběh, vycházející z Quiangových úst. "Tenkrát jsme byli studenti, stejní jako ti, kteří těmihle zdmi procházejí dneska. Byli jsme v prvním ročníku a úplně nejvíc nás zajímalo, kam půjdeme odpoledne po škole, případně kam jít místo školy. Ne, že
bysme si nevážili možnosti vzdělávání se, ale znáš to, mladá mysl snadno těká mezi nutným a nezajímavým a tím, co ji bezprostředně zajímá. A nás tehdy zajímalo všechno jiné než škola. A tehdy jsme se také doslechli o Bratrstvu." Quiang se na chvíli odmlčel, bylo vidět, že za očima loví přízraky minulosti, jejichž odlesky se James snažil zachytit. Bylo na první pohled zřejmé, že Quiang přichází s něčím velkým, s něčím, co už dlouho leželo v jeho duši neotevřeno. Jako dopis od vaší milé, kde víte, že se s vámi loučí, dopis, který nechcete ani zahodit, ani číst. Dopis vaší nejniternější minulosti. Asiat se zadíval do očí bílému muži vedle sebe. Jemu to řekne, protože už od první chvíle, kdy se potkali, cítil, že to jednou udělá. A události po jejich příletu sem to jenom uspíšily. Už nejde čekat. Pousmál se a pokračoval. "Nejdřív to byly jen zmínky, něco, co občas mezi lidmi zaslechneš. Ale když se začneš na něco soustředit, tvůj zájem přitáhne ty správné informace k tobě. A slyšíš víc. Začneš se vyptávat, hledat, nacházet. Začneš být ve víru událostí, podobně jako my teď. Dozvěděli jsme se s mými přáteli, že už od pradávna existuje mezi lidmi nauka o takzvaném světě za světem, o světě, který existuje vedle toho našeho, a který lze ve zvláštním stavu mysli nejen vnímat, nejen ovlivňovat dílčími zásahy, ale při správném tréninku se v něm i pohybovat. A tyhle schopnosti, což je na tom to největší, lze přenášet i do našeho vnímání reality, do našeho světa." James koukal značně nechápavě, ale protože věděl, že to, co jeho nový přítel říká, by nakonec mělo dostat nějaký smysl a osvětlit to, co se kolem děje, přikývl na znamení toho, že vnímá, že poslouchá a pobídl tak Quianga k pokračování.
"Tuhle nauku už od počátků střeží Bratrstvo, tedy skupina lidí, kteří nechtějí, aby se tyhle informace dostaly do nepovolaných rukou. Bratrstvo existuje nezávisle na společenských vrstvách, na věku členů, jediným omezením vždy bylo to, že se členem nesměla stát žena. Jak jsme se dozvěděli, nositeli a ochránci nauky bývali moudří mužové, kteří vždy dokázali zhodnotit, je-li nový člověk hoden předání takového daru. Ale v posledních desetiletích dvacátého století se začala nauka dostávat k lidem, kteří neuměli s mocí, kterou jim nauka dávala, zacházet. Jako vždycky selhal nakonec lidský faktor a moc je tím nejsilnějším svůdcem, kterého svět všeho živého zná."
James začínal vidět obrysy toho, co se mu Quiang snažil načrtnout. "Začínám tušit, co bylo dál. Moc jste se do toho zapletli a ti zlí po vás začali jít. Tys utek do Států a myslel sis, že na tebe zapomněli. Když jsme sem přijeli, zjistil jsi, že nezapomněli. A teď jsme v tom až po uši, je to tak?"
"No, vzals to trochu hopem a pár podstatných věcí jsi vypustil, ale když se to vezme kolem a kolem, tak vlastně jo. Jsem překvapenej, že někteří lidé na západ od Pekingu jsou tak inteligentní" Quiang byl rád, že James chápe věci rychle. Zasmáli se Quiangovu vtipu a Jamese pak zajímalo, co budou dělat dál. Quiang měl ale ještě něco na srdci.
"Jamesi, jsem potěšenej, žes mi to vyprávění tak zkrátil, ale... ale abys neměl pocit, že už víš všechno nebo... nebo že jsem ti pro vývoj věcí něco zásadního zamlčel...tak.."
"Tak?"
Quiang se zvedl a došel k otevřenému střešnímu oknu, ze kterého předtím koukali na spálenou strážní budku. James naprosto netušil, co se chystá a tím větší překvapení to pro něj bylo. Ale přesně toho chtěl Quiang docílit. Vystrčil na střechu jednu nohu, pak druhou, otočil se čelem do místnosti a oběma rukama se při tom držel horního rámu okna.
                "Quiangu, co to...?"
Drobný Asiat se chvilku držel a bylo vidět, že se soustředí. Potom se pustil rukama okna, mírně se odrazil do prostoru a ve vzdálenosti jednoho metru od okna .... a asi dvaceti metrů nad zemí ..... se usadil do perfektního tureckého sedu. Díval se při tom na Jamesův obličej, plný neskrývaného úžasu. Několikrát pokynul hlavou jeho směrem ve významu "tak teď už víš" a potom se úplně neslyšně a rychle vrátil dovnitř. Posadil se zpět na svoje místo. Ještě je o čem mluvit.



kapitola sedmnáctá - Kniha sedmi nauk


Čtyři studenti prvního ročníku zrovna neřešili svůj domácí úkol. Běželi, co jim síly stačily uličkami starého Pekingu. Noc byla tichá a tak se jejich kroky a sípavý dech rozléhaly všude kolem. A naopak, stačilo zastavit a mohli slyšet dusot jejich třech pronásledovatelů. Ti si nejenže nedělali starosti s tím, jestli je někdo uslyší, ještě navíc jako by je vůbec nezajímalo,že vypadají poněkud netradičně. Zahaleni do tmavých splývavých hábitů s kápí zakrývající oči, museli počítat s tím, že někomu přijde jejich oblečení .... nemístné. Ale kupodivu to nikdo neřešil, dokonce se zdálo, že kolem vlastně vůbec nikdo není. Je zajímavé, jak dokáží lidé vycítit přítomnost nebezpečí, se kterým nic nenadělají. Studenti ale nezastavili, aby poslouchali kroky zakuklených, uháněli směrem k budovám univerzity a jak se předem domluvili, sejdou se na smluveném místě. Rozdělili se. Byla naděje, že když se rozdělí, mohou tím pronásledovatele zmást. Nejmladší z nich nesl to, co chtěli. To, co se před dávnou dobou ztratilo, a čtyři nenechaví študáci velkou náhodou našli. To, co jim vůbec nepatří a musí být navráceno do rukou právoplatných majitelů. A potom musí být zapomenuto všechno, co by nějak připomínalo tuto politováníhodnou chybu strážců vědění. A nejsnadněji je zapomenuto to, co není. Ten nejmladší právě vběhl na nádvoří univerzitní knihovny. Nebylo jasné, jestli zmizel pronásledovatelům, a vlastně ani nebylo jasné, jestli zrovna za ním nějací byli. Ale tohle může řešit až potom, až se schová. Po levé ruce se najednou vynořil stín zpoza domku pro strážného. Stín měl prapodivný tvar. Vypadalo to jako malé sousoší, které se velmi pomalu přibližovalo. Jeden ze zakuklených držel nůž na krku jednoho z kamarádů a blížil se. "Dej mi to. Jinak zemře." V tom tichém hlase bylo něco silně zlověstného. Nepřipouštěl kompromisy. "Rychle," rozkázal zakuklený a přitiskl čepel na krk svého zajatce. Ten nejmladší právě řešil dilema. Zakuklenec blufuje. Nemůže přece vědět, jestli zrovna on nese, to co chtějí. Ale zase může použít ten nůž a pak se vrhnout na něj a zjistit si to. A taky přemýšlel, jestli to, co mají, stojí za smrt kohokoliv z nich. Sáhl pod oblečení a opatrně vytahoval zabalený předmět. "Opatrně," s mírným pokývnutím hlavou směrem k sobě pronesl zakuklený. Ten nejmladší viděl vděčnost v očích kamaráda úpícího pod tlakem ostří. Co když ho ale stejně zabije?! "Pusťte ho, dávám Vám to přeci." Vtom něco zasvištělo vzduchem. Zakuklenec jen nepatrně stihl natočit hlavu, ale útok byl i pro něj překvapivě rychlý. Velká dřevěná plocha se zaleskla ve svitu polovičního měsíce a dopadla na hlavu zboku. Dvoumetrové prkno dokáže při dostatečném švihu omráčit kohokoliv. Ruka pustila nůž a postava, která o něj právě přišla, se skácela k zemi. Zřejmě nebude ve stavu duchem nepřítomných moc dlouho, takže nejlepší nápad jistě bude zmizet. Tři kamarádi se ztratili v nepoužívaném domku strážných a doufali, že i poslední z nich se brzy ukáže. Jenže neukáže. Zítra ho najdou bez života pohozeného před domem jeho rodičů stovky kilometrů odsud. Bude to znamení pro ostatní, že není těžké zjistit, kdo jsou. Že ti, kteří sáhli na to, co jim nepatří, za to zaplatí.
Ale teď troje rychlé boty proběhly bludištěm chodeb až k půdním prostorám, kde měli svoji skrýš. Posadili se na provizorní stoličky, divoce dýchali a dívali se na sebe navzájem. Usmívali se jako vítězové po závodu. "Nechtěls mu to ale dát, že ne," pronesl ten, který se stihl schovat za domek strážných a osvobodil je.Ten nejmladší vlastně ani nevěděl, co na to říct. Ví jen, že než se objevila záchrana, viděl prosebné oči svého kamaráda, který nechtěl zemřít. A že na jeho místě by taky kašlal na jakékoliv tajemství. Teď tedy jen pokrčil rameny a byl rád, že to dopadlo, jak to dopadlo. Vytáhl v hadrech zabalený předmět, položil ho na bednu uprostřed jejich seskupení a rozbalil.


kapitola osmnáctá - Světla manéže



Switch padal. Padal ukrutně rychle. A kdo jste kdy padal ze střechy patrového domu, víte, jak rychle to je. Ale nad tím ty oči. Natažené ruce a sveřepý výraz. Dychtivá touha po zkáze. Switch si byl jistý, že právě teď je konec. Buď si srazí vaz pádem ze střechy, nebo ho chytí pronásledovatel, což se nezdálo jako varianta s lepším koncem. A tehdy zachytil chlapec okem hvězdu. Jednu hvězdu, která ho v tom řítění se vstříc smrti zaujala. Byla níž než ostatní a svítila zlatě a rudě. Byla hřejivá, laskavá a ten pohled mu dal sílu. Proč by měl odejít právě teď?! Protože zůstal sám? Protože svět je velký a zlý? Ještě není konec, chlapečku.
Hvězda vytvořila před chlapcem Bod. Silný a laskavý bod, který zapůsobil jako místo, za které se zachytilo kotevní lano. Switchovy uslzené oči ztrácely pojem o pozici i rychlosti, ale jeho pronásledovatel byl náhlou změnou situace doslova konsternován. Užuž měl chlapce na dosah, když ten najednou prudce zpomalil a jako by se zhoupl na krátkém provazu směrem dostrany. Wing prosvištěl kolem něj a prohmátl rukou. Částečně v touze zachytit malého uprchlíka, částečně v zoufalém pokusu zachytit sama sebe. Wing zběsile brzdil a protože se změnou v situaci nepočítal, dalo mu to větší práci, než by byla potřeba pro hladké přistání, na které už byl pomalu zvyklý. Chlapec se na okamžik ve vzduchu úplně zastavil a posadil se do tureckého sedu. Wing věděl, že náraz bude nepříjemný, ale zároveň nemohl odtrhnout oči od toho, co viděl teď už nad sebou. Chlapec se najednou zhoupl a jako by se pokládal na klidnou hladinu jezera sklouzl dolů do ulice mezi požární žebříky a kontejnery. Přistál na břiše a vypadal při tom, že spí. Ten, kdo byl lovcem, teď ležel na boku v prachu cesty, a v duchu počítal rozlámaná žebra. Vyschlo mu v ústech a oči se začínaly schovávat za mlžný opar, který dokáže ulevit od bolesti, když se stává nesnesitelnou. Než se jeho tvář dotkla ulice, zahlédl ještě, jak k chlapcovu tělíčku někdo přibíhá a sahá na něj rukou. Pak už nic.

Switch byl velmi vyčerpaný. První, co ucítil, byla vlhkost na jeho rtech. Mokrý hadřík. "No tak, chlapče, prober se." Slova se vynořila odněkud z dálky a zněla měkce, prosebně, laskavě. Hadr na čele otíral odřená místa. Druhá ruka hladila jeho malinkatou tvář. Kde to jsem? Vypadalo to jako kůlna na nářadí s podlouhlým zaprášeným oknem rozděleným na mnoho dílků. Prach na skle skoro znemožňoval světlu procházet skrz, ale alespoň tak chránil přístřešek před pohledy dovnitř. Když se chlapec probral úplně, díval se na muže, který se mu snažil pomoci. Původně zřejmě velmi pěkné oblečení bylo potrhané a na několka místech mělo skvrny, kerých se zřejmě nešlo v provizorních podmínkách zbavit. Muž teď seděl dál od chlapce a díval se na něho. Switch se nebál. Cítil, že ten člověk mu neublíží a pozoroval ho. Ten muž měl v očích smutek a mír současně. Tedy něco, co se jen tak pohromadě nevidí. Představil se jako Jacob a zajímal se o to, kde má chlapec rodiče. Switche však znovu opouštěla síla a tak se otočil na bok a usnul. Zdálo se mu o Jacobovi z přístřešku. Jak kdysi zahlédl muže v černém oblečení slétnuvšího ze střechy. Jak ho od té doby pozoroval, protože cítil, že s ním je něco v nepořádku. Jak jeho zesláblé nohy běžely podél zdí a snažily se zezdola z ulice sledovat podivný klouzavý běh přes střechy. Jak ten černý zaútočil na chlapce sedícího na střeše. Jak oba skočili ze střechy. A v tom snu byl Jacob vyděšený. Přibíhal k ležícímu chlapci a odnášel ho co nejdál od toho místa. A ten černý tam ležel bezvládně u zdi.
Jacob nechal spícího chlapce uvnitř a vyšel ven do právě začínajícího deště. Nechal si jím omývat znavenou tvář a přemýšlel. O malém klukovi, který se dokáže zastavit ve vzduchu po několika vteřinách volného pádu, o muži v černém, kterému stojí za to chlapce pronásledovat, o světě, ve kterém se ještě pořád dějí věci, které ho dokážou překvapit. A o ironii osudu, která mu dala jméno Clown. Klaun. Klaun je vlastně smutná postava, která se směje, aby druzí věděli, jak se to dělá. Dějí se mu nepříjemné věci a svět se při tom plácá do kolen. Vědomě se ponižuje do role šaška, ale při tom pozoruje život kolem sebe. Vidí lidem do duší a ne vždy tam
vidí pěkné věci. Svět je manéž a my si platíme vteřinami za tohle vyprodané představení. Jacob Clown, bývalý zaměstanec firmy Misty Smaller and sons, cítil, že jeho vrcholné představení se právě započalo.



kapitola devatenáctá - Mise



"Jestli to dobře chápu, ten nejmladší student jsi byl ty a mně teď
nezbývá, než dozvědět se, co jste to vlastně tak důležitého ukradli", pokyvoval
James hlavou a začínalo mu být jasné, do jakého nebezpečí ho Quiang zatáhl. Jestliže po něm a jeho přátelích někdo pátrá tolik let a hned po jejich příletu sem věděl, že jsou tady, a neváhal po nich okamžitě střílet, zřejmě příliš netouží setkat se v přátelském duchu.

"Tak co to bylo, po čem tak jdou?"
"No, vlastně je zajímají dvě věci - jednak takzvaná Kniha sedmi nauk, což je ta věc,kterou jsme vzali a za druhé chtějí, no, smrt každého, kdo měl šanci se do ní podívat."
"Takže i já?"
"Mhm, no nejspíš si to asi myslí, ano."
James chvíli koukal před sebe do prázdna a přemýšlel.
"A ty tu knížku pořád máš?"
"Mám ji u sebe. Teď a tady. Vlastně jsem ji nedal z ruky celou tu dobu. Ale ty se chceš určitě zeptat, proč jsem tě do toho zatáhl, když jsem věděl, že tě tím vystavím nebezpečí."
"Přesně to jsme se chtěl zeptat právě teď. A opravdu doufám, že pro to máš setsakramentsky dobrý důvod, protože jinak jim usnadním práci a hned potom, co tvoje tělo někde ukryju, odnesu jim to, co chtějí a budu mít pokoj."
James mluvil napůl vážně, napůl žertoval. Číňanovi bylo jasné, že mu současně sděluje své pocity a obavy a současně žádá jasná a přesvědčivá fakta teď hned. Má na to právo.
"Tu knížku jsme studoval." Quiang zdůraznil slovo studoval, takže bylo jasné, že další věty s tím budou souviset.
"Kromě historie Bratrstva a různých pravidel a teorie se v téhle knížce najde velká spousta praktických cvičení. Vzhledem k tomu, co jsi viděl tamhle u okna, a zdůrazňuju, že to je opravdu jenom okrajová část, je ti jasné, jak moc se toho lze z téhle knížky naučit. Umím jenom malinko z toho, co se tam dá najít. Čím víc ale člověk proniká do toho prastarého vědění a umění, tím víc vnímá z onoho světa za světem.
A čím víc vnímá, tím silněji cítí další lidi na tohle napojené. Ať už napojené vědomě, nebo nevědomě. Když jsi vstoupil do té putyky, okamžitě jsem si tě všiml. Ale nešlo přijít k cizímu chlapovi v kožené bundě
toužícímu se opít a říct mu, hele kámo, v tobě je něco, o čem nevíš, a co když se rozvine, pomůže tobě i mně. Musel jsem tě dostat sem, a to myslím místně, ale i zkušenostně, abys pochopil. Je v tom trochu násilí a vlastně jsem tvoje další směřování rozhodl do určité míry za tebe, ale .. když se nad tím zamyslíš, byla by tvoje životní cesta, kdybys nebyl teď tady, lepší? Vnímal bys ji jakou správnou, nebo alespoň jako cestu s budoucností? Pokud se na mě budeš zlobit, pochopím to. Pokud ale přistoupíš na tuhle hru, možná dokážeme to, co zatím nikdo nedokázal. Chtěl bych obnovit původní myšlenky Bratrstva, ve kterých nebyla ani stopa po nepřáteství. Přizpůsobit je modernímu světu, což by znamenalo umožnit studovat nauku každému, kdo si to bude přát. Jistě někde musí být dědicové původního učení, kteří nesouhlasí se současným stavem. Kteří nechtějí vidět Bratrstvo jako zločineckou organizaci, ale jako mírumilovný směr. Najdeme je a pomůžeme Knize sedmi nauk, aby zase šířila vědění a moudrost mezi potřebné. Jamesi, já po tobě chci, abys mi pomohl založit moderní Bratrstvo."
Quinag domluvil a pozoroval svého amerického přítele, jak vstřebává to, co bylo řečeno.
James se vracel zpátky do baru Zelená kočka. Přemýšlel, kde by byl teď, kdyby Číňana nepotkal. Převracel v hlavě svoje útěky od rodiny. Myslel na svého otce a na svého tchána. Na to, že vlastně žádný směr do této chvíle neměl.
"Ale musíme nejdřív udělat jednu věc. Zaletíme zpátky k nám domů, abych viděl, že rodina je vpořádku, a že je o ně postaráno."
Quiang souhlasil a usmál se, protože viděl, že Jamese pro svou misi právě získal. I když poslední dobou cítil, že energie jeho rodiny prochází poměrně silnými změnami, a že z toho James nejspíš nebude mít radost.

Bratrstvo - kapitoly 6-11

Kapitola šestá - Sen

Když usínáme, vstupujeme do úplně jné roviny bytí. ………
                Někdo tvrdí, že obrazy, které ve snu vidíme, jsou jen nelogickým sledem našich vzpomínek a představ, někdo zas položí život za pravdu
o snech jako znameních shůry. Ale proč by sen měl být něčím od naší reality odtrženým?
                James viděl svého otce s vážnou tváří hledícího na svou starobylou knihovnu. Neodvažoval se na něj promluvit,ač stačilo natáhnout ruku a dotknout se ho. Jenom tam stál a vůbec nevypadal jako krutý majitel impéria.
                Najednou James byl svým otcem, přehlížel řady knih vázaných v kůži, očima přejížděl po jejich hřbetech a přemýšlel o tom, co je v životě vlastně důležité. Přemýšlel o tom, co tu po něm vlastně zůstane.
                Pak najednou James seděl v parku. Nevěděl, čí to jsou oči, kterými se dívá na svět, ale bylo to zvláštní. Svět byl barevný. Nereálný. Fialové provazce sálaly setmělým prostorem a vytvářely z okolního světa
temnou duhovou síť. Provazce pluly prostorem bez ladu a skladu, aspoň na první pohled. Ale když se James podíval pozorněji, všiml si, že dělají malé komíhavé pohyby, jako by ….. jako by propátrávaly okolí. Ty, které zavadily o jeho tělo, okamžitě ožily a nasměrovaly se na jeho hlavu. James nevěděl ještě pořád kdo je, ale věděl velmi jistě, že to, co se děje, se mu nelíbí.
                A v tom byl zase někým jiným. Jeho oči spočinuly na kuchyňském stole u nich doma. Pozoroval praskliny ve dřevě a přemýšlel o smyslu toho všeho tady. Cítil se osaměle, ale nechtěl nic vzdávat. V postýlce spí malý kluk, tak malý, že o světě kolem neví ještě vůbec nic, a pro toho stojí za to žít. Já to dokážu.



Kapitola sedmá - Plán

Dva mocní mužové si potřásli pravicemi. Situace nebyla obchodní, přesto nálada nebyla uvolněná. Pravice byly naléhavé, hlasy suché a praktické. Ve Spacely Height vznikal Plán.


Kapitola osmá - Loskuták


                Hlavní jídlo v Číně sestává z chodů jinak poskládaných, než jsou lidé ze západního světa zvyklí. Začíná se čajem (a ten jasmínový Jamesovi doopravdy chutnal), pokračuje se hlavním jídlem, v tomto případě to bylo mleté maso (James s mírným pousmáním přemýšlel, proč všechna masa raději rozemelou) v cukrovém těstíčku, pak přijde polévka a nakonec zákusek. Quiang po očku pozoroval, co změna prostředí dělá s jeho novým kamarádem a také rozjímal nad tím, jestli někdo z jeho původních čínských zaměstnavatelů ví, že je zpět. A jestli je vítán.
                Po jídle Quiang ukázal Jamesovi dům, protože včera na to nebyl čas. Typický dům v hutongu je přízemní stavba se dvorem, v němž často žije i několik rodin, navzájem nepříbuzných. Tahle skutečnost Jamese překvapila, nicméně do jeho života moc nezasáhla, protože v domě Quiangova strýce to tak nebylo. Někteří bývalí obyvatelé zemřeli, jiní se odstěhovali, ale po všech tu zůstaly všudypřítomné klece s nejroztodivnějšími opeřenci. Quiangův strýc neměl to srdce se s nimi rozloučit a navíc rád poslouchával jejich celodenní rozhovory. Někdy míval pocit, že jejich řeči rozumí a on se tak dozvídal jinak nedosažitelné historky o bývalích majitelích obyvatel klecí.
                Jamese nejvíce zaujal loskuták posvátný, který neustále pronášel "ni hao", neboli "dobrý den" a očekával, že mu ti zvláštní nelétaví tvorové budou odpovídat. Když se dosyta nasmáli a podiskutovali s loskutákem, šli se projít do města, protože některé věci bylo třeba probrat.



Kapitola devátá -
Wing


                Hvězdy nad New Yorkem se pokoušely překřičet světelným řevem elektrickou pýchu lidského pokolení dole. Momentálně svůj boj prohrávaly, ale z hlediska věčnosti …….
                Na střeše čtyřicetipatrového domu, jež ve dne sloužil jako kancelářské prostory firmy Misty Smaller and sons, stála černě oblečená postava. Vysoký muž se díval do dálky, či ještě spíše do neurčitého bodu kdesi v prostoru před sebou. Dům, na jehož střeše se nacházel, býval v noci jeho útočištěm. Sám bydlel v nedaleké ulici, v podkrovním bytě, ale k jeho záměrům se nedaleká budova strojírenského gigantu hodila mnohem víc.
                Mužova atletická postava odolávala větru, který se, ne příliš silně, ale přecejenom opíral do jeho zad. Najednou muž udělal dva kroky, odrazil se a po hlavě se vrhl do světelné propasti pod sebou. Propnuté paže si razily cestu matérií vzduchu a zbytek těla je následoval jako rukojeť nože následuje střenku vnikající do narozeninového dortu.
Muž svištěl vzduchem tiše jako jestřáb vrhnuvší se na svou kořist, ve výšce asi padesáti metrů nad zemí se prohnul v zádech a pohybem paží vzad začal "pád" vybírat. U přízemní řady oken už letěl téměř vodorovně a zároveň snížil rychlost na snadno ovladatelnou míru. Když už byl téměř nad zemí, spustil nohy dolů a dosedl klidně a vyrovnaně na špinavou dlažbu opuštěné uličky poblíž kontejnerů Misty Smaller and sons.
                Vedle hromady dřevěných podlážek se pohnul vyděšený stín. Jacob Clown, člověk bez domova a před rokem propuštěný zaměstnanec firmy, u jejíhož paláce teď "bydlel", se krčil ve svém příbytku z prken, hadrů a novin. To, co právě viděl, mu nikdo neuvěří.
                Několik kilometrů odsud ležel malý chlapec ve své posteli s otevřenýma očima a před očima se mu míhal barevný svět jeho mysli. Právě se mu podařilo "vidět" toho člověka, který se ho snaží najít. Switch z něj na jednu stranu vnímal nebezpečí, na druhou jím byl neskutečně fascinován. Ten muž, a Switch mu podle toho začal říkat Wing, ten muž má schopnosti podobné těm Switchovým, ale je lepší, mnohem lepší. On řízeně létá.


Kapitola desátá - Květiny a hvězdy


Noční stolky v nemocnici nemívají osobní charakter. Jsme-li doma, shlížejí z nich na nás z fotek oči nejbližších, budík tikává známým zvukem a tma kolem nich vykresluje známé obrysy. Nemocniční nábytek snad úmyslně působí cize a odtažitě, a tak noční stolky, ani kdyby se snažily, celkový dojem nehostinného místa nezvrátí. Sestra Julie byla vždy oddána svojí práci a snažila se nezapomínat ani na nejmenší detaily, které mohly pacientům ulehčit jejich nepříjemnou situaci. A její dar tohoto citlivého vnímání detailu se projevoval mimo jiné ve všemožném zkrášlování pokojů na patře, které měla na starosti.
Dianne blouznila. Vědomí se prolínalo s nevědomím jako dva hadi bojující o nadvládu nad vytyčenou hranicí pekla a ráje. Williama odnášely citlivé, ale cizí ruce pryč. A kde je vlastně jeho otec? Proč nikomu nezavolala dřív? Slyšeli jste, že její matka zemřela právě na zápal plic? Sanitka kličkující mezi nedobrovolně se uhýbajícími auty. Copak si toho nikdo nevšiml dřív? Sousedka otírající si hřbetem dlaně slzu z tváře. Houkačka rušící lidi z poklidného zažití kalorických večeří. Barevná kola. Bolest v hrudi. Tohle ne, prosím. William.., Jamesi, prosím… Houkačka. Světla nemocničního příjmu. Strach. William..
                Sestra Julie upravila čerstvé květiny na nemocničním nočním stolku u lůžka Dianne Pollockové. Dianne se znovu setkala se svou maminkou. Držely se za ruce a dívaly se na hvězdy. Jejich svit odměřuje čas. Každý z nás má tu svou a hvězda Dianne právě zhasla. Hvězda Williama Pollocka se rozsvítla silným rudozlatým světlem. To se stává, pokud někdo nemíní svůj boj tak lehce vzdát.


Kapitola jedenáctá - Hořící Peking


                James teď poprvé pořádně pocítil odlišnost čínského světa. Obrovské velkoměsto ze všech směrů dýchalo jinakostí. Ze všech koutů, ze způsobu jízdy automobilem, ze zvuků tržnic, obchodních center, z tempa rozhovorů, z to všeho bylo lze cítit ducha Asie. Politika, historie, stravovací zvyklosti, touhy, strasti, význam barev, zvyky. James
a Quiang šli bok po boku a bylo to, jak by po boku šly dva rozdílné světy. V Quiangovi přesto přebýval silný pocit, že tohohle bělocha měl potkat. Nikdy nevěřil na náhody a výjimečnost situace, při které se setkali, byla natolik silným momentem, že nahodilost takového setkání mohl téměř vyloučit. Mluvili, kráčeli při tom celkem svižně, jako by cítili, že starý unavený život nechali za sebou, ve Státech.
                V tom zahlédl Quiang koutkem oka černou skvrnu, řítící se k jejich zádům. Strhl Jamese doprava ke zdi. Zřejmě to provedl trochu necitlivě, protože Jamesovi natrhl bundu na rukávu a sám padl pravou tváří na hrubou omítku obchodu, kolem kterého procházeli. Nicméně na citlivé jednání zřejmě nebyla vhodná chvíle, což si uvědomili hned, jak černý vůz prosvištěl kolem Jamesových nohou. Řidič naboural do beden se zeleninou, vyskládaných u silnice, vůbec nedbal na papriky rozházené všude kolem či na kapotě svého vozu, okamžitě zařadil zpátečku a pokusil se najet znovu na dvojici mladých mužů krčících se u zdi. James i Quiang vyskočili a jentaktak uskočili podruhé, přičemž černé auto nabouralo do zdi v místě, kde ještě před pár vteřinami leželi tak, že kompletně zdemolovalo výlohu
a kus zdi. Teď už nebylo pochyb, byl to záměrný útok, i když tedy ani jednoho nenapadlo, kdo a proč by na ně měl útočit. "Jdeme," vykřikl Quiang a vyběhli do pomalého, ale přesto dost hustého provozu. Prokličkovali mezi čtyřmi řadami aut a snažili se dostat na druhou stranu ulice. Z černého auta mezitím vyběhli dva Asiati a jali se také proplétat kolonou. "Kdo to je?," hulákal na Quainga James zatímco konečně vběhli do menší ulice kolmé na hlavní třídu. "Copak já vím? Myslíš, že znám všechny lidi v Pekingu?"

Běželi takhle asi pět minut, než dosáhli bodu, kde se ulice začínala větvit na spousty menších uliček. Pronásledovatelé se k nim příbližili už asi o polovinu vzdálenosti, která je dělila a bylo vidět, že s tímto druhem sportu mají své zkušenosti. Naopak James zalitoval, že svoji tělesnou schránku poslední dobou značně zanedbával. Odbočili hned do druhé uličky nalevo, protože se Quiangovi zdála hustěji posetá nejrůznějšími předměty, a možná se tak dalo zmizet pronásledovatelům z dohledu, nebo jim alespoň znesnadnit pronásledování. Ale ani pro ně nebyl úprk úplně jednoduchý. Ono když se vám do cesty plete tolik psů, dětí, beden, odpadků, zbytky nábytku, pneumatiky, šňůry s prádlem, nebo když vás za ruce chytají kolemjdoucí a snaží se vás na něco vyptávat, jistě vám to nepomůže. Naopak, oni dva trénovaní muži se v malých uličkách cítili o něco bezpečněji a z dohledu hlavních tepen se nerozpakovali a vytáhli zpod bund pistole. To zas nepřidalo na klidu Jamesovi s Quiangem. James asi třikrát zakopl, Quiang ho třikrát zvedl, pak zas klopýtl Číňan a to nejen proto, že se oba pořád ohlíželi, jestli se jim konečně při některé odbočce nepovedlo pronásledovatele setřást. "Jamesi," ztěžka za běhu oddychoval a skoro bez dechu mluvil Quiang, "budeme se muset rozdělit. Pleteme se jeden druhému a musíme na sebe čekat. Už nás skoro dohánějí." "Ty ses asi zbláznil, ne," odtušil s funěním James. Já se teď tady s tebou rozdělím a už nikdy z těchhle uliček, i kdyby se mi nakrásně povedlo jim zmizet, nevyjdu. To už se radši zastavím a nechám se zastřelit, aspoň neumřu sám a tolik udejchanej." "Prosím tě, nemluv hlouposti, teď na vtipy není čas. Až se ho zbavíš, protože je jasný, že se rozdělí, sejdeme se u univerzity, dobře?" James se taktak vyhnul dvěma pobíhajícím psům a zahnul s Quiangem za další roh. "Jseš blázen? Nevíš asi jak se já tady někam dostanu? Nikdo tu určitě nemluví anglicky a já čínsky ani nežbleptnu. A navíc kdoví, kolik tady máte těch univerzit, taky se může stát, že budu stát u jiný." V tom třeskly v těsném sledu za sebou dva výstřely a kolem hlav jim proletěly dvě kulky. Ulička se zrovna rozdělovala na dvě strany. Quiang strčil do Jamese, aby ho nasměroval jednou z nich a sám se vydal druhou. " Beida, pamatuj si slovo Beida, a na to se ptej, a sejdeme se u knihovny" volal přes rameno Quiang na Jamese. A pak si James pomyslel, že toho šibalského Číňana už nikdy neuvidí.
                Jamese pálily už asi všechny trubice, které měly co do činění s dechem. Zaslechl ještě několik výstřelů, jeden z nich se zavrtal do trámu vedle jeho hlavy, takže už nijak nepřemýšlel a běžel. Běžel ještě nějakou dobu, když začínal mít pocit, že nebezpečí unikl. Zastavil se a podíval se zpátky. Opřený o dřevěný dvoukolák chvíli stál a čekal, že se každou chvíli objeví alespoň jeden z pronásledovatelů. Ale nikdo se neobjevil. Bylo by možné, že jsem mu utekl? Nebo že by za mnou nikdo neběžel a oba se vydali za Quiangem? Třeba si nevšimli, že jsme se rozdělili a když už si toho všimli, bylo na návrat pozdě. Ještě chvíli se díval do spleti chodbiček za sebou a pak se vydal - kam vlastně? Prostě jen pryč odsud, zmizet a dostat se k té univerzitě.
                Procházel mraveništěm lidského hemžení a až teď, bez adrenalinového náboje v očích, začínal vnímat atmosféru kolem sebe. A také to, že je úplně sám, bez kohokoliv, komu by na něm záleželo, tak strašně daleko od domova. Teď poprvé se mu zastesklo po rodině. Teď poprvé mu došlo, jak je tam nechal samotné, že ho možná potřebují. Ale ne, kdyby na Dianne zase přišel jeden z těch jejích záchvatů, zavolá otci a ten se o ni i o děti postará. A možná, že už je vzal k sobě, a že se mají fajn. James uklidňoval sám sebe, zatímco se proplétal změtí nepotřebných věcí a lidských bezejmenných tváří, že bez něj, bez jeho věčně se hledající přítomnosti, je jim líp. Že pochopí, že si potřeboval vyčistit hlavu, že jim v tomhle stavu není schopen dát to, co správný otec od rodiny rodině dát má. James lhal sám sobě a v jeho duši, která vidí to, co oči nikdy ne, se rozhořela bolest. Pomalá, tajná, zabíjející, nemilosrdná. Jak bylo to slovo? Musím se přece sejít s Quiangem. James zastavoval kolemjdoucí anebo mluvil na ty, kteří seděli před svým domem a ptal se jich pomocí rukou, nohou, očí a toho tajemného slova. Beida? Beida?
                Nedá se odhadnout, jak dlouho James cestu k univerzitě hledal. Když unikáte smrti, čas ztrácí rázem důležitost a jediné, na co myslíte, je přežít. V každém případě už byl tady a světe div se, byl tu i Quiang. Seděl na schodech vedoucích ke knihovně a usmíval se. Když James došel ke schodům, zvedl se a objali se. Dva doteď vlastně neznámí lidé, ale teď už oba věděli, že nejpevnější přátelství vznikají v ohni bitev. Tahle bitva byla sice malá, ale v osobních hranicích životů těch dvou významná. Když si pověděli o tom, co se dělo dál po tom, co se rozdělili, sedli si na schody univerzitní knihovny. Už věděli, že cílem útoku byl Quiang, útočníci prý ani na chvíli nezaváhali a sledovali jenom jeho. Už věděli, že původní útočiště klidu se změnilo na místo s horkou půdou pod nohama. A James věděl, že se musí nějak dozvědět, jestli je jeho rodina v pořádku. Ten zmatek v jeho srdci, před kterým utíkal až sem, byl zase tady. To, co se snažil uhasit proudem alkoholu, zatlačit do pozadí nesmírnou dálkou, nebo přebít změnou prostředí, hořelo nesmírným žárem. A k tomu všemu zapadalo slunce. Obrovské, rudé, na jednu stranu přátelsky hřejivé, na druhou strašlivě cizí. V jeho svitu vypadalo město rozkládající se až za obzor jako uprostřed všepohlcujícího požáru. Všechno hoří.

Bratrstvo - kapitoly 1-5

                                          Bratrstvo
                                          O.Klekner


Obsah:


úvod, Otec, Číňan, V kuchyni, Dítě ulice, Hutong, Sen, Plán, Loskuták, Wing, Květiny a hvězdy, Hořící Peking, Beida, V podkroví, Dole i nahoře, Na útěku, První lekce, Kniha sedmi nauk, Světla manéže, Mise, Pan Wu, Slzy v dešti, Dvojitá síla, Kdo hledá, ten ..je nalezen, Chlapečku, bojuj!, Klauniáda, Do světa, Hnízdo, Na rozcestí, závěr



Úvod
Dětský svět ještě do určité doby nebývá natolik svázán s realitou, kterou mu vnucuje svět dospělých, že si zachovává vjemy, obzory a možnosti, později už nemyslitelné. Věci, kterým uvěříte, že skutečně existují, tvoří váš svět, stejně jako činy, v naší racionální realitě neproveditelné, dokáže mozek neovlivněný našimi "pravdami", neodsoudit předem k nezdaru.

Chlapcovy oči se upřeně dívaly do prázdna, jako by tam někde vepředu visel ve vzduchu bod, o který se lze opřít a zcela mu důvěřovat. Šestileté tělíčko spočívalo v pozici malého sedícího jogína na hrubě otesané prkenné podlaze na půdě starého městského domu. Začouzeným kulatým okýnkem ve štítu a škvírami v neudržované střeše vnikal dovnitř kromě růžovohnědého podvečerního světla i nenechavý vítr, pohrávající si se sukněmi, halenkami a ošoupanými kalhotami na šňůrách, natažených přes šířku poměrně velké, jinak opuštěné místnosti. Chlapcovy rysy byly uvolněné a myšlenky na nemilosrdný svět venku zmizely ve vesmírném prostoru daleko odsud. Tak jako už mnohokrát předtím ho přivedl instinkt sem nahoru zapomenout, uniknout, osvobodit se. Úkony, které prováděl, byly nenucené, přišly jakoby samosebou odkudsi z hlubin srdce, které pokud posloucháme, dokáže nám vždy dobře poradit. Zavřel oči. Nechával vzduch pomalu proudit nosními průduchy a vnímal tento proudící vzduch jako samostatnou entitu, jako zhmotněnou přírodní sílu, kterou teď používal ve svůj prospěch. Proudící vzduch mu pomáhal oddělit jeho tělo od vnějšího světa, od reality příliš neúnosné pro malého kluka, který si, ač to nebyla tak úplně pravda, přišel častokrát na všechno sám. Odděloval své tělo od pomalu chladnoucího vzduchu kolem a cítil se báječně silný. V oblasti srdce se mu rozhořel oheň. Oheň nádherně ochromující všechny končetiny a vysílající silnou energii ne nepodobnou energii elektrické do řečiště žil, a naplňující zavřené oči neviditelným světlem. Světlem nové budoucnosti. Světlem bez stínu. A v tom okamžiku si chlapec beze strachu uvědomil, že se vznáší asi 30 centimetrů nad zemí. Přes uvolněnou a soustředěnou tvář přeběhl poprvé po dlouhé době nepatrný úsměv vítězů.


Kapitola první - Otec


James Pollock si o sobě nikdy nemyslel, že je zbabělec. Teď stál před nočním barem nejspíš nevalné pověsti, ruka v kapse žmoulala krabičku cigaret, on si přišel jako nejhorší zrádce a zbabělost mu přišla jako jeho druhé jméno. Stejně zareagoval už tehdy, před šesti lety, když se mu narodil první syn. Tehdy také utekl sám před sebou spíše než před zodpovědností, a už tehdy dokázal přijít na to, co, nebo spíše kdo, nese vinu za jeho nechlapské chování. Jeho otec, Stanley Pollock. Osoba vážená i nenáviděná, člověk s vlivem na polovinu okolního světa a s minimální snahou o fungování vlastní rodiny. Stanley Pollock, kterého bylo možno nazvat nadprůměrně úspěšným průmyslníkem, milovníkem umění, snobem, sobeckým majitelem všeho, co mělo nějakou cenu, ale nikdy ho nebylo možno nazvat chlapem. Nebo otcem. Všechno, co kdy Stanley Pollock udělal, mělo smysl, a tím smyslem byl úspěch. I svého jediného syna vychovával, či spíše nechal vychovávat tak, aby z něj vyrostl necitelný správce a majitel impéria, které by měl zdědit. Malý James svého otce nenáviděl. Ani ne tak pro nečisté obchody, které stály za jeho úspěchem, ani za vztah k němu samému, ale spíš pro to, jakým způsobem dával všem okolo najevo, že může mít, co se mu zachce, a že mu v tom nikdo na světě nedokáže zabránit. Nejhorší na tom bylo to, že v tomto přesvědčení měl jeho otec víceméně pravdu.
James strčil do dveří baru Zelená kočka a kolem jeho těla se skoro násilně vyvalil ven z místnosti šedobílý kouř smíšený s pachem rozlitých kořalek. James překonal dva menší schůdky a zvedl hlavu. Přesně tohle jeho rozbolavělá duše potřebovala. Středně velký bar ve velkém městě, se zapadlými kouty ve stínu, s barmanem, kterého zajímají jen lidé v dosahu světla na baru, tlumená hudba přehlušující poslední zvuky z ulice, které se prodraly přes ošoupané rohože na stěnách. James došel k barovému pultu a objednal si sklenku bourbonu. Tu vypil téměř okamžitě a objednal si další. "Šéfe, a nedáte si rovnou celou lahvinku?" zažertoval barman a jeho osmahlá tvář s několika jizvami pod okem a nad rtem se pokusila o slabý povzbudivý úsměv. "A víte že jo?" odtušil budoucí alkoholový uprchlík "Dneska potřebuju bejt sám a tenhle přítel vypadá, že mě nezklame", vzal od zjizveného muže chladnou láhev a misku s ledovými kostkami a ještě nezlomeným krokem poodešel ke krátké dřevěné lavici, stojící u zdi.
Vybledlý obraz šedohnědé hliněné vázy s lučním kvítím, který visel na stěně u Jamesovy hlavy přesně vystihoval stav jeho duše. Dříve čerstvé živé silné květiny znávaly svůj účel, směr a stav svojí existence, ale teď, ač netušily pořádně proč, byly kýmsi vytrženy ze svého původního stavu bytí a bledly v baru na okraji města. Jamesovi Pollockovi se narodil druhý syn.




Kapitola druhá - Číňan



Quiang Lee pochází z jedné z nejsevernějších čínských provincií, Liao - ning, která je sice typickou chudou, na zemědělství závislou oblastí, ale přesto je ve světě poměrně slavná. V provincii Liao-ning se totiž v době ne dávno minulé našly zkameněliny takzvaných opeřených dinosaurů, kteří by měli být důkazem příbuznosti dinosaurů a ptáků. Quiang byl před dvěma lety vyslán ze vznikající lékařské fakulty pekingské univerzity na studijně "misijní" pobyt do Ameriky, aby zde jednak verboval mladé lékaře na kariéru venkovského doktora v Číně, jednak aby šířil myšlenky východní medicíny pomocí přednášek, besed, pořadů v médiích a podobně.
Quiang vnímal své vyslání do západní civilizace jako poctu, jako důvěru vloženou v jeho schopnosti, v jeho zápal pro věc, v jeho nadšené mládí. Až nedávno se dozvěděl, že se ho tím vlastně zbavili, že na výsledky jeho práce, tím spíše na něho, nikdo nečeká. Kdyby se kolegové z univerzity dozvěděli, že se ztratil nebo zemřel, možná by si někteří ani nevzpomněli, o kom je řeč.
Přes své nadšení pro šíření myšlenek, které nejen on sám považoval za podstatné, objevné až neuvěřitelné, mu jeho práce nepřinášela ani pocity zadostiučinění, ani dostatečnou finanční dotaci pro pobyt ve Státech. Samotná situace přebývání nejdříve v levných bytech společně s pěti a více studenty, později v křesťanských ubytovnách pro mladé a potřebné, by mnoho lidí, ještě navíc vzdálených přes půl zeměkoule od domova, určitě zlomila sama o sobě. Přidáte - li si k tomu finanční nouzi, akutní nedostatek přátel nebo alespoň známých ochotných pomoci, a navíc definitivní zářez od lidí z domova, kteří někde hluboko v podvědomí byli vašimi potenciálními vysvoboditeli, ztratíte i vy přinejmenším na chvíli víru v sebe sama.
Quiang, který nikdy dříve nijak zvlášť neholdoval alkoholu, seděl teď v baru, který sám o sobě vypadal dost hrozně, ale přesně to vyhovovalo plánům zneuznaného nadšence. Chtěl se poprvé pořádně opít v knajpě nehrubšího zrna a na chvíli zkusit spláchnout celou tu mizérii posledních dnů, týdnů a měsíců. Koneckonců to tak dělá v téhle zemi každý druhý.
Jediným, kdo trochu narušil Číňanovu představu o ztroskotancích v nepraném oblečení, s hrubou, do nějakého groteskního šklebu staženou tváří, byl mladý muž asi v jeho letech, poměrně vysoký, s rovnou vyrovnanou chůzí, s nakrátko střiženými vlasy a šedomodrýma očima, v tříčtvrtečním kabátu z vepřovice, který právě vešel. Protože Quiang seděl dost daleko od baru, neslyšel mužův krátký rozhovor s barmanem, ale podle toho, s jakou rychlostí do sebe ten člověk, který se sem minimálně na první pohled nehodil, vpravil dvě skleničky něčeho ostřejšího, přišlo Quiangovi, že tenhle člověk má nějaký problém. Číňan ještě přesně nevěděl z jakého důvodu, ale tušil, že jeho cesta, a cesta toho muže, se jistojistě měly potkat.



Kapitola třetí -
V kuchyni

Dianne Pollocková nikdy nechtěla sdílet svět svého otce a její tchán, Sydney Pollock, taktéž nenaplňoval její představu o normálním chlapovi. James, její manžel, byl z trochu jiného těsta. S citlivou duší, s bláznivými nápady, se schopností ženu příjemně překvapit, odvážný a čestný. Ale něco podivného si ze svého dětství přece jenom přinesl. Dianne nedovedla pochopit, proč utekl tenkrát, když se jim narodil Switch, tím méně chápala, proč když si tehdy všechno vyříkali, když slíbil, že to bylo naposledy, když vypadal, že všechno pochopil, všechno si srovnal, proč už je zase pryč.
Malý William teď spal po dlouhém vysilujícím pláči a jeho maminka vítala u dveří svého otce - bezcharakterní osobu ostře řezaných rysů, s aristokratickými způsoby, ale povahou nemilosrdného buldoka. Dianne vlastně nevěděla, proč po třech dnech, kdy James zmizel, zavolala právě jemu, ale možná to bylo proto, že nikoho jiného, komu by se mohla svěřit, neměla. Maminka jim zemřela po pozdě rozpoznaném zápalu plic, když Dianne bylo 12 let. Možná tehdy se její otec tak zatvrdil a nic lidského mu nepřicházelo známé. Ale nejspíš byl takový už před tím. Dianniny uplakané oči se dívaly do tvrdých očí jejího otce.

                "Nevím, proč sis ho vůbec brala" vybuchl Bill Stark na svou dceru.
                "Psst, ať nevzbudíš malýho" sykla na něj s vyčítavým pohledem.
                "Je to obyčejnej srab a navíc není normální, copak tohleto dělá normální chlap?"
                "Že zrovna ty mluvíš o tom, co dělají normální chlapi, ty kterej ses uzavřel před celým světem a za mnou přijdeš jen když ti jednou za pár let volám o pomoc."
                "Přišel jsem se podívat, v jakým srabu to tu žiješ, v čem tě tady nechal, a samozřejmě jsem tě i s klukama přišel odvézt k sobě na Spacely Height."
                "To je mi jasný, že ses přijel akorát posmívat a hlavně dokázat, že ty bys něco takovýho nedopustil" prohodila rozhořčeně Dianne. "A do toho tvýho temnýho zámku s tebou taky nepojedu, jednak bych musela stokrát denně poslouchat, jak jsem špatná a k čemu všemu bys přirovnal Jamese a jednak bych tam stejně jako tady byla sama. To je totiž ten hlavní problém, kterej u tebe je. Chceš bejt sám a chováš se podle toho."
                "Já ti, moje milá, řeknu jednu věc. To, že seš v pěkným srabu, je úplně zřetelný na první pohled, a že nemáš jinou možnost, než jít se mnou bydlet stejně nemáš, tak nemel hlouposti a zabal si svoje věci a věci dětí, a jedeme, dole nás čeká řidič."
V Dianne už vřela krev. "Chtěla jsem, abys přišel a popovídal si se mnou. Abys byl zase jednou můj táta, kterej mě podpoří. A ne abys mi říkal, co mám a co nemám dělat. A navíc nechci před problémama utíkat."
                "Jako tvůj muž?" opatrně, ale přeci jízlivě se zeptal její otec.
Podívala se na něj, odvrátila od něj hlavu a zabořila oči do dlaní. Pro Billa Starka, jenž se zvedal a měl se k odchodu, byla tahle reakce spojená s pláčem jasným důkazem pro to, že měl zase jednou pravdu.



Kapitola čtvrtá - Dítě ulice


Šestiletý chlapec, kterému pro žár v jeho očích nikdo neřekl jinak než Switch, byl přesně tím typem dítěte, které se díky okolnostem svého života muselo naučit chovat dospěleji, než ostatní děti jeho věku. Hlavním rysem dospěláckého přístupu bylo to, že se naučil postarat se sám o sebe. Celé dny trávil venku a hledal si kamarády nejen mezi svými vrstevníky. Umouněný pobíhal nezastavitelným klokotem přeplněného velkoměsta, tu se zastavil u malého barevného krámku, tu se posadil v parku na lavičce a pozoroval kachny, jak se honí po jezírku.
Ale nejradši měl město v čase soumraku. Narůžovělé záclony slunečního odchodu vždycky vytvořily neopakovatelnou atmosféru. Poslední zbytky zlatých paprsků jako by se snažily toho dne ještě alespoň jednou, ještě naposledy vyburcovat město z opilé letargie usínání po namáhavém dni. Slunce se nerado vzdává svojí nadvlády a tenhle zápas Switch miloval. Když potom temnota vyhraje, na celý svět padne nevysvětlitelný mír daný prostou existencí noci a její neoddiskutovatelnou nadvládou.
Tehdy bývá jindy družný chlapec nejraději sám se sebou. Se svými myšlenkami, se svými sny, se svým životem. Tehdy se rád uzavírá do svého kouzelného světa, kde jsme každý sám, odpoutáni od šedivé reality toho, co jsme si v touze po pokroku vytvořili a co se nám nelíbí. Tehdy ale také velmi silně dokáže vnímat kohokoliv jiného, který do tohoto světa duše také vstoupil. Ale ne každý, kdo má mimořádné schopnosti, s nimi zamýšlí činit dobro. Switch byl ještě příliš malý, aby věděl o všech nebezpečích číhajících kolem, ale byl natolik vnímavý, aby cítil, že se něco děje.



Kapitola pátá - Hutong



"Quiangu, prosím tě, vysvětli mi nějak lidsky, nějak normálně, co přesně se dělo poslední tři dny, taky mi vysvětli proč tebe, vlastně naprosto neznámého člověka, držím kolem ramen, a hlavně, z jakého obskurního důvodu stojím v letištní hale někde v Číně."
James cítil, že za posledních dvaasedmdesát hodin byl o vlastní vůli protažen sérií snových událostí, příběhů, neskutečných scenérií, jeho tělo se snažilo všemožnými způsoby připomenout, co všechno během té doby muselo vypít, vstřebat nebo odbourat. Přesně tohohle stavu si přál při vstupu k Zelené kočce dosáhnout.
                Usmívající se obličej drobného Asiata tvořil dokonalou tečku k už tak perfektně a naprosto cizímu prostředí. Letištní hala žijící hemžícími se davy lidiček cestujících kamsi, sedící postavy unavené dlouhým pobytem v letadle, skupinky smějící se, hádající se, plačící z rozličných důvodů, spící muži, do prázdna civící děti, pod nohy se pletoucí psi, ženy shánějící své děti jako kvočny kuřátka, prostě letištní shon.
"Pojď, všechno ti vysvětlím později, teď se hlavně musíme odtud dostat, trochu se posilnit a odpočinout si" táhl za ruku Quiang Jamese ven z letištní haly.
                Když se prodrali pralesem těl k východu, Jamesovi konečně naplno došlo, kde to vlastně je. Modrofialovým podvečerem proplouvaly kolem desítky taxíků a jejich hluční řidiči se okrádali o pasažéry navzájem. Světla vozů kulila své oči na všechny ty nově příchozí; zmačkané, unavené a nakonec vyplivnuté bonbóny rozmařilých kovových létavců. James se trochu usmál a celá jeho přítomnost tady mu přišla nekonečně absurdní a směšná. Quiang ho nechal osobním myšlenkám a usmívajícího ho vtlačil spolu se sebou na zadní sedadla jednoho omláceného taxíka.                             
                Cesta do centra města probíhala vlastně klidně. Tedy na čínské poměry. Hned na letišti do nich někdo vrazil, což se pak opakovalo asi ještě dvacetkrát a vždy to bylo doprovázeno nekonečným štěbetáním řidiče jejich vozu s řidiči vozů ostatních. James už se ani nesnažil pátrat po tom, kam vlastně jedou; věděl, že míří do centra a rozumněl ještě jedno slovo, které mu však cíl jejich cesty nijak zvlášť nepřiblížilo. Hutong.
               

                Slovo hutong prý původně znamenalo studnu - tedy
místo, kde se životy lidí protínaly. Postupem času tento svůj význam ztrácelo a dnes se tak nazývá pomalu ale jistě mizející takzvané staré město. V samotném Pekingu najdete taková místa už jen dvě - dvě poslední místa bez zásahu moderní všepožírající civilizace. Bez politiky, digitalizace, budoucnosti.
                Pro hutong jsou typické spletité uličky, někde široké až deset metrů, jinde jen 40centimetrů úzké. Oprýskané zdi s uraženými dvířky, přes šířku ulice se táhnoucí šňůry, asi na prádlo, a všudypřítomné oči. Oči lidí, sedících někde v koutku své chudoby, oči věcí, toužících po uchopení a znovu se pokusit nabýt užitečnosti, oči míst, která nechtějí být zapomenuta. James ty oči cítil a přestože se stmívalo, nenaháněly mu strach, spíš vyvolávaly otázky a soucit. Taxík zmizel za rohem a ponechal nesourodou dvojici světu naprosto odlišnému od toho na letišti. Tady už nebyla cítit vůně západního světa - tady voněl čas. Čas, který počkal na své poutníky, aby ho dohonili a aby jim mohl vyprávět. Vešli do jednoho z domků, kde Quiang představil Jamese starším manželům. Samozřejmě nemluvili anglicky, takže Quang vykládal a James se na ně usmíval. On vlastně sám nevěděl, co tady dělá, tím méně tedy chápal, co asi tak Quiang starouškům vypravuje. Ti ale chápavě přikyvovali a zdálo se, že nejsou ani nijak zvlášť překvapeni tím, že tady vidí bílého muže, spíš věnovali dojaté pohledy Quiangovi. Potom dva mladí muži osaměli a Quiang vysvětlil Jamesovi, že jsou to jeho teta se strýcem, a že velmi tíhnou k životu v hutongu, a že za chvilku bude jídlo. Po večeři z jakéhosi mletého masa (tu chuť James neznal, ale neptal se) šli všichni spát. Po alkoholovém útěku a všech těch přesunech to byl první opravdový osvobozující spánek za několik posledních dní.

Autorské čtení v Le Consulat 12. června 2025

  "Nikdy nebudu číst před lidma! Je to naprosto idiotský. Když si budou chtít něco ode mě přečíst, přečtou si to sami."  No a takh...