Vemte, prosím,
název této kapitoly vážně. Předpokládejme, že se vám poštěstilo, máte doma
gurmánku, denně požíváte nebeských laskomin, mnete si ruce, až se vám od nich
kouří a pak si jednoho dne všimnete, že je ta vaše osůbka nahrbená nad plotnou
jakási utahaná. Zdrchaně popošlapuje o ty své dva krůčky k plotně a ke
krájecímu prkýnku zpět, vaří s láskou, ne že ne, ale ten elán, nebo jak by
řekli Francouzi esprit, jako by malinko vysublimoval. Říkám jí: „drahá, nejsi
nemocná?“ Ona že ne a dál cvaká nožem zády ke mně. „Jsi z něčeho smutná?“ A
zase vrtí hlavou a zase přešlapuje mezi plotnou a prkýnkem znatelně bez
nadšení. No to bych se na to. Zvednu se a jdu ji obejmout a vyčíst jí při tom
tajně z obličeje, kde je zakopaný pes. „Když já musim furt vařit!“ Vyhrkne
najednou a přestane přešlapovat. A víte, že je zle. Jak se gurmánka začne
hroutit, může se vám taky sesypat úplně.
Stydíte se, že vás to nenapadlo dřív a navrhnete
v zápalu nadšení návštěvu restaurace. Ať si vybere. Kam půjdete a co si dá. Ať
se nechá rozmazlit mistry nože, ať se nechá hýčkat vůněmi z klokotajících
rendlíků bez vlastní námahy. To by v tom byl kaťák, aby se jí nerozzářily oči.
Pokud máš dojem, milý čtenáři, že právě tady
končí trable a situace se rozjasňuje, jsi na nebetyčném omylu. Svátečně
oblečeni vyrážíme vstříc zážitkům žaludečním, ve dveřích vyhlášeného podniku se
klaní pikolík, u okolních stolů sledujeme mizející sousta a natěšeně usedáme
jako prach na kolem rozestaveném nábytku.
Půl hodiny nám nesou pití a tím dají gurmánce
prostor koukat ostatním po talířích. „Hele ta roštěná vypadá dobře. Viděls tu
svíčkovou, slušná kejda. Ale ten vývar docela voní, jak ho nesli kolem.“ Na
jídeláku vybíráme ona výpečky se špenátem a já guláš. Předtím jednu porci
vývaru, abychom ho vyzkoušeli, když tak krásně voněl. Odtikávají hodiny do
soumraku. Zatahují se mraky a andělé za dělenými okny renesančního domu temně
hučí své poslední requiem. Už to nesou. Pikolík se usmívá, a to by neměl.
„Přeji dobrou chuť.“ Odejde. Jíme asi sedm vteřin. „Jak může někdo uvařit
špenát bez česneku?! No ten bramborovej knedlík se dá. Je tužší, ale jde to.“
Krájí maso. Už tuším, že dneska jí oči zářit nebudou. „A je to příšerně slaný.
To se nedá. Jaký to máš ty?“ Já zkouším vývar a působí nezajímavě. Pak ochutnám
guláš a působí průměrně. Dává mi ochutnat její jídlo. Dávám jí ochutnat moje
jídlo. Dáváme si vzájemně za pravdu. Za chvíli jsme šli domů.
Obloha zůstávala zamračená ještě dlouho potom, co
jsme platili a co se moje gurmánka udržela a na pyšný dotaz pikolíka, jestli
chutnalo, odpověděla pravdivě ale bez přehnaného rozhořčení. Řeknu to rovnou.
Od té doby jsme byli v restauraci ještě asi čtyřikrát a jednou, jednou jsme
byli spokojeni oba dva, a to ještě byla restaurace nepálská. Nerad bych, abyste
získali dojem, že gurmánky mají nosy nahoru. Nevím, jak ty další, ale ta moje
rozhodně ne. Jen nemá ráda nafoukanou nepoctivost a vědomé obelhávání chuťových
pohárků draze platících zákazníků. Koukám na ni. Zas o své dva krůčky směrem k
plotně a zpět. Vaří špenát a výpečky. Za chvilku nese talíře. „Tak, řekni!“
Musím ji obejmout. Myslím, že za našimi okny nepatrně zpoza mráčku vykukuje
slunce.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuju za komentář