Chilli papričky se člověku vetřou do života
jako kousíčky jalapeňa na pálivé pizze a pak ho ovládnou jako mocná královna
Moruga, postupně a nevratně. Spisovatelé bývají ten typ, který se pro něco
nadchne a zbytek rodiny pak musí zvedat obočí a vůbec provádět další náročnější
věci s novým nadšením související. Gurmánky pak bývají po boku takového autora
zasaženy touhou objevitelskou a obšťastňovací. Kam se to dá dát? K čemu se to
vůbec nehodí? Pálí tohle hodně? Pálí. Ale pěstovat ti to nebudu. (Pěstuje).
Myslíš, že by se to mohlo plnit? (Mohlo). Tyjo, tahle mletá je úplně boží.
(Byla). „Přidala jsem trochu tamtěch do guláše, myslím, že se to nedá jíst.“
Začátky byly nejisté, opatrné, přecejenom člověk
si zahrává s ohněm. A i když pálivé moc nemusí, moje radostné výkřiky „tyjo, to
chutná jako nějaký ovoce!“ brala tak vážně, že se překonala a nebála se
ochutnat. Ono takové gurmánství totiž není jen ukazování prstem, co jo a co ne,
ale taky objevování. A vynechat z repertoiru takovou surovinu, jakou je chilli
paprička, to by znamenalo jisté a nemalé omezení.
A tak moje drahá přidala už chilli snad do všeho.
Dýňová polévka. Guláš. K trhanému vepřovému. Butter chicken (pecka!). Pečená
žebra. Indické masové party kuličky. Nebo trhaný kančí hřbet. Všichni, kdo nás
znají, už se teď bojí od nás něco ochutnat, jestli v tom není zabijácká
paprička. Když moje gurmánka vytáhne štrůdl, celá ulice se rozuteče. Když upeče
sušenky a dá je na stůl, shánějí spolustolovníci kněze, aby odříkal ty svoje
věty pro zahnání démonů.
Speciální případy se odehrávají na
našich srazech milovníků chilli. Většina z téhle party sama vaří dobroty, takže
si dáváme ochutnat navzájem a většina z nich neumře na trochu caroliny reaper
na slunečnicových semínkách. Pro představu pálivost caroliny reaper oproti
slovenské paprice je jako nechat si přejet nohu koloběžkou a Tatrou 815. Ale
zpět k vaření a mojí drahé polovičce. Jednu historku přece musím dát k dobru.
Já ještě v práci, ona mi píše, že vaří omáčku a že do ní mrskne jednu papričku
big red mama (traktor s valníkem přes nohu). Ale že počká s ochutnáváním až na
mě, až přijedu z práce. Tenkrát jsem jezdil vlakem a do vlaku mi přišla zpráva:
„Tak už jsem to ochutnala. Omylem.“
Okamžitě jí volám, jestli máme doma dost mléka na
záchranu jejího hrdla. Jestli mám volat hasiče. Jestli žije. A jak se to
stalo?! Je opravdu roztomilá, když mi vypráví, já oči navrch hlavy, jak si tak
vaří, omáčka klokotá, paprička dovnitř, míchá, klokotá, míchá, klokotá, míchá.
A jak máte zažité automatismy, děláte věci, které prostě děláte v tomhle pořadí
vždycky. Takže v Anglii vlezete pod rozjetý taxík, přestože jste se podívali
vlevo. Bulharovi přikývnete že ano, i když myslíte že ne. A pak taky lidi
olizujou zábradlí v zimě, když jim řeknete, že by neměli. No a moje drahá
míchá, vaří, míchá a najednou má v puse měchačku a uvědomění, že právě dala
nohu pod padající skálu, přichází trochu pozdě.
Naštěstí toho nebylo moc a přežila. Papričky máme
i letos. Už se pídíme víc po chuti než po ohni a taky jsme začli pěstovat
rajčata. Tak snad se to nějak nezkamarádí a nepřekvapí nás ohnivé rajče na
chlebu s máslem.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuju za komentář