Říká se, že
doba je zlá, ale já myslím, že některé vymoženosti elektronického pokroku nám
rozhodně prospěly. Kupříkladu taková hospodyňka minulého století kdyby chtěla
uchovat všechny své recepty na jednom místě, s obrázky, doprovodnými texty a
ještě chtěla bavit posluchače a diváky, musela by obrázky svých laskomin
rozvěsit po plotě vlastního hospodářství, čímž by zakryla výhled na mrkve,
pažitku i cibulové natě, postřehy by pak halasně vykřikovala na návsi či u
táborových ohňů a diváci by takovou hospodyňku – novinářku nejspíš nechali
zmizet někde v lese pod jehličím. To dnes máme jinačí možnosti.
Žena, gurmánka, odskočí mezi coq au
vine, telecím brzlíkem a redukováním demi-glace k monitoru počítače, přihlásí
se a už je ve svém literárním biografu. Hned zkraje nahodí fotku, jak probíhala
příprava, pak to popíše, lidstvo receptů chtivé ocení dramatické shánění
nedostupných surovin, druhá fotka třeba krvácejícího prstu, popis, jak že se to
stalo, záběry z nemocnice, ne, to už přeháním. Je pravda, že člověk v hlavě
všechno neunese. Že když budete chtít zopakovat paštiku, přesně tu, kterou jste
na podesáté vyladili k dokonalosti, že je vážně dobré mít všechno někde
pohromadě zaznamenáno. I s těmi obtížemi při obíhání tržnic, s nakrojenými
prsty a s fotkami, z kterých z rozpáleného srnčího hřbetu voní nejdomáčtější ze
všech paštik na světě. Správná fotka totiž voní. Rumovou trestí kolem vánočního
stolu, špalíčky špeku prskajícími nadšením, že už je vyndáváme z trouby.
Když pak gurmánka sedí s nohami na stole a
zaslouženě odfukuje po nabitém dni a spolu prohlížíme kulinářská dobrodružství
vetknutá do šablonek virtuálního světa za počítačem, vzpomenu si pak vždycky na
ty hospodyňky zakopané v temných lesích a projevuju vděčnost za to něco z mála
dnešní doby, co zaslouží aspoň mírný potlesk. Ne ale upřímně, když nad tím teď
přemýšlím, mám já vlastně dvojí štěstí. Každé nahlédnutí mezi stránky blogu
mojí bohyně mi znovu vrací zážitky, jež jsem třeba loni v květnu měl to štěstí
mít nad zmiňovaným kokrháčem na víně. Díky blogu a fotkám nakrojených prstů
můžete i vy prožít aspoň polovinu z toho, co zažívám já. Je to pýcha, co teď
prožívám? Já vím, měl bych se stydět. Pisálek chechtá se potutelně mezi prsty.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuju za komentář