Tohle jste už dozajista taky viděli,
třeba ve filmu. Zhnusený malíř, mistr štětce, dívá se na skvost, který má před
sebou, který z hloubek nicoty vytáhl umem a vášní na povrch plátna. Dívá se na
to, za co by mu zástupy babralů trhaly ruce a prodejci ze zlatem obložených
galerií líbali bosé nohy a on?
S bolestným úšklebkem ve tváři zírá na tu hrůzu
před sebou, skoro se mu zvedá žaludek. Jak někdo, proboha, mohl vytvořit něco
takového, takový hnus! Leze ze štaflí, trhá rozezlenou rukou mistrovské dílo a
škrtá tak svůj další zápis do síně slávy lidských dějin. Stejně tak moje
gurmánka.
Naštěstí při tom neleze po štaflích,
ale jinak je to totéž v bledě zelené. „No to je strašný!“ Pohodí na stůl něco,
z čeho by si na zadek sedli minimálně v půlce lepších hospod v okolí. Mistička
se zakomíhá a nespadne se stolu. Vypadá to dobře, ale bojím se to říct. Kdo
jsem, že bych měl pronášet taková hodnocení. Kdo jsem, že bych se hádal s NÍ.
Špitnu s mírnou dávkou sebevědomí „vždyť to vypadá dobře“. „Jo jenom dobře?!
Vidíš!“ „To ale nemá vypadat dobře, to má vypadat výborně! A navíc jsem to
přesolila.“ Ochutnávám. Je to boží. Neřeknu to nahlas. „No co, hnusný, že jo?“
Zavrtím hlavou, „mně to dost chutná“. „No to je jasný, ty bys sněd všecko.“. V
podstatě má pravdu, ale to se nevylučuje, ne? Že bych byl schopen sníst i
břečku přece neznamená, že tohle břečka je. Ošklíbá se, evidentně s mnou
nevyřčeným názorem nesouhlasí, odnáší mističku a zkouší s tím něco udělat.
Další kroky stav problému jenom
zhorší a tam už musím souhlasit, teď už se to nedá jíst. „Vyhodila jsem spoustu
skvělejch surovin kvůli takovýhle …“. Mám trochu hlad a původní obsah smutné
mističky bych si dal dost rád, jenže ten už teď neexistuje. Nová varianta
obsahu mističky už ale není vlivem zoufalých zásahů jenom překombinovaná hrůza,
už to není ani břečka v původním přehnaném významu toho slova, teď už je to
břečka s uměleckými sklony, a to se fakt nedá. „Nejradši bych to hodila z
okna!“ zuří bohyně a chvilku to vypadá, že dole na dvoře bude za pár vteřin
skučet mistička třípatrového doletu. Kydne to do koše a vyndá párky. „Jestli
budou smrdět jak ty párky minule, tak se neznám“. Nejen kvůli párkům se modlím
za stav střívkaté uzeniny a chystám hořčici a křen na stůl. Párky nakonec ujdou
a situace je zažehnána.
Máte pocit, že tohle se přece jednou
vydržet dá? Výměnou za každodenní laskominy neobvyklého charakteru? Máte
částečnou pravdu. Výměna tady skutečně je, ale není pravda, že by se tahle
situace opakovala příliš řídce. To takhle sedíte v práci a najednou telefon.
„Víš, co jsem dneska uvařila? Jak máš rád to masíčko s rejží a s takovou tou
omáčkou, jak jsem dělala minule. Akorát dneska jsme tam přidala kardamom.“
Usmívám se do telefonu a trochu se mi potí čelo. Přikyvuju, že se těším na odpoledne
a hned jak zaklapnu telefon, spěchám se podívat, co je to kardamom a zda se
aspoň trošku hodí do „toho masíčka, co mám tak rád.“ No, podle odborníků se tam
nehodí a kardamom rozhodně nechutná každému, ale tentokrát musím vyseknout
hlubokou poklonu mojí bohyni z kuchyně a uznat, že tenhle nápad byl zas pro
změnu majstrštyk. Mňam. Jenom si to někam ulož, ať víš příště, jaks to dělala.
Jo a takhle nějak začala psát svůj blog, ale o tom až příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuju za komentář