kapitola 1. – Jak ji získat
Snadno by mohl
někdo získat dojem, že život s gurmánkou je něco, co si objednáte v e-shopu a
lusknutím prstů máte doma lahodnou ženu s rafinovanými jídly. Nebo obráceně.
Hned tady vás zabrzdím a většině z vás seberu veškeré naděje. Abyste získali
takovou ženu, musíte se narodit jako požitkář nejvyššího kalibru. Nemyslím tím
zmlsaného idiůtka mafiánských rodičů se zlatým oboječkem kolem novorozeného
krku. Ani nemám na mysli maličkého tlouštíka dvou o něco odrostlejších
tlouštíků, který spase všechno, co mu rychlá strava rychlé doby přinese na
aluminiovém tácku. Mám na mysli kompletního vychutnavače života, se vším, co
každodenní zákruty každému z nás přinášejí. Někoho, komu ve třech letech září
oči nad míchanými vajíčky, malého chlapíčka zamilovaného do obyčejných topinek
s česnekem, velikonočních jidášků od babičky nebo jen ve školce na tácku naservírovaného
chleba s jakousi pomazánkou. „Prosím přidat!“.
To byla věta, která budoucího
šťastného výherce vynalézavé gurmánky proslavila v tehdy ještě socialistickém
zařízení pro předškolní děti. Táhne se to se mnou pořád a metabolický bůh ví,
proč nevážím tři sta kilo a nepíšu blog o jídle pevně připoutaný k posteli v
zařízení pro ty, kteří jídlo milují až příliš. Je to zázrak. Moje absence v
takovém zařízení, stejně jako je zázrak, že jsem ji potkal. Říká se, že je to
naladěním mozku, že si přitáhnete do života to, co potřebujete. Na co neustále
myslíte, zhmotní se jednoho dne do vaší všednodenní reality. Někdo si vyčaruje
porsche, jiný rakovinu. Já, upřímně řečeno, porsche úplně nemiluju a s hysterií
sobě vlastní se snažím přežít na téhle planetě co nejdéle. Proto jednoho dne
přišla ona. Řekněte, jakou byste vymysleli ideální kombinaci dědičnosti, osobní
historie a životního naturelu, aby se z toho vyloupla gurmánka jako vyšitá?
Jakýsi základ, protřepat, nemíchat, přikápnout něco neklidné maďarské krve,
trochu rozmýšlivého češství, kyblík slovenské přirozenosti. V mládí sama doma s
nechutí požírat blafy, sama se vzpomínkami na babičkovskou pohostinnost, sama s
touhou někomu ty geniální dobroty připravovat.
Pak přijde on, tedy já. A ten
zjistí, že nejlepší svíčková není ze svíček, ale z lásky. Že za každým talířem
jsou hodiny u plotny a tisíce malých zkušeností, vysochaných z chyb, vzteku,
omylů a hledání nových cest a hledání chuti začít znovu něco, co se už sedmkrát
nepovedlo. Tak tady sedím, mám před sebou, dá-li bůh, ještě nějakou porci
života, mám před sebou jídlo, za které bych v nejpoctivější restauraci zaplatil
zaslouženě nekřesťanské peníze a vedle sebe mám ji.
Někdy je náladová, a to si hned
vzpomenu na tu nezbytnou příměs národa s nejnesrozumitelnější řečí snad krom
islandštiny. Někdy je upřímná, až mi skáčou oči z důlků a já si připomenu, že
bez tej slovenskej nátury chyběla by v tej zmesi akási doležitá prísada. Někdy
je zadumaná, a já si uvědomím, jak ti zadumaní čeští mudrlanti často svými
nápady a výkony válcují celý širokoúhlý svět. Tak a už to víte. Mám ji doma a
užívám si svůj jackpot, který jsem získal bez sázení na jistotu. Ale to jsem
zdůrazňoval už na začátku, celé je to o tom, umět se narodit.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuju za komentář