Jak se žije s gurmánkou - kapitola 4. - Jídlo ze školky

 

Repertoir ženy, gurmánky, byste na první pohled viděli značně zkresleně, věřte mi. Jistě si představujete, že máme doma k nedělnímu obědu fialovou kostičku třesoucí se strachem nebo konzistencí ze strany na stranu v rytmu virtuózního swingu, s každým nakloněním hrozící padnout do cákance omáčky z exotického ovoce, kdy cákanec opravdu neznamená talíř plný omáčky, ale šmouhu na talíři, jako když zakopne miniaturní klaun v manéži a nohou, omočenou v barvě manga, smýknul po podlaze.

 

My když s mojí gurmánkou doma sníme, co zas sníme, přicházejí na přetřes spíš řízky v trojobalu než fillety mignon, polévka z brambor s houbami nežli krevetová bisque a koláč s tvarohem mívá navrch nad pestéis de nata. Tohle je důležité, abyste si zapamatovali. Gurmán nerovná se snob a extravagance není totéž co nápaditost. A já, ať už jsem kdo jsem, a nejsem, kdo nejsem, vnímám gurmánství jako jemnou schopnost vynalézavosti, improvizace, využívání zkušeností a kombinování chutí víc než jako umění šokovat obecenstvo barvou, konzistencí, chutí nebo kombinacemi.

​

   A jednou mě ta moje gurmánka úplně odrovnala, když řekla: „A stejně jsou nejlepší ty jídla, co jsme měli ve školce. Říkám jí „počkej, jak to?“ „No normálně.“ Taky byste čekali něco, co zní francouzsky a ona si řekne „jako ve školce“. „No vono to máš tak. Když jsme byli ve školce, paní učitelky byly ty starý paní, co vařily z vývaru, maggi buď nebylo, nebo ho daly na stůl jen učitelkám, maso bylo maso a banán měl chuť banánu.“ Představím si ty babči ve školce a nutí mě to se zamýšlet a přehodnocovat. Takže to by potom gurmánství znamenalo ze strany kuchaře především poctivost při výběru surovin, dodržování receptů a stanovených postupů, nezastavitelnou sílu jednoduchosti a krásy jídla servírovaného s láskou.

 

​

   Možná má ta moje gurmánka pravdu. Dneska už se všechno překombinovává a ani žaludek ani oči ani chuťové pohárky už na to nejsou zvědavé. Co se týká jídel ze školky, dvojnásobně mi drahá polovička jednoho dne vyrazila dech, když vesele prohlásila: „uvařila jsem ti mlíkovku!“. První vyražení dechu způsobilo ono prohlášení, mlíkovku mohly už tenkrát pozřít maximálně tak tři procenta dětí a jedno procento dospělých. Druhá ztráta dechu přišla společně s talířem na stole, bylo to skvostné. Krémová mlíkovka s medvědím česnekem a Jobovými slzami hřála a překvapovala s každou zákrutou chuti. Máslo, medvědí česnek, a nakonec pro lidi, kterým například chutnají kroupy a podobné plavající dobroty, slzovka obecná, někdy označována jako Jobovy slzy, čínsky Yi yi ren a japonsky Hatomugi. To abyste se taky vzdělali. Je skvělá. Slzovka i ta polévka. I ta gurmánka.

Jak se žije s gurmánkou - kapitola 3. - Blog

 

 

 Říká se, že doba je zlá, ale já myslím, že některé vymoženosti elektronického pokroku nám rozhodně prospěly. Kupříkladu taková hospodyňka minulého století kdyby chtěla uchovat všechny své recepty na jednom místě, s obrázky, doprovodnými texty a ještě chtěla bavit posluchače a diváky, musela by obrázky svých laskomin rozvěsit po plotě vlastního hospodářství, čímž by zakryla výhled na mrkve, pažitku i cibulové natě, postřehy by pak halasně vykřikovala na návsi či u táborových ohňů a diváci by takovou hospodyňku – novinářku nejspíš nechali zmizet někde v lese pod jehličím. To dnes máme jinačí možnosti.

​

   Žena, gurmánka, odskočí mezi coq au vine, telecím brzlíkem a redukováním demi-glace k monitoru počítače, přihlásí se a už je ve svém literárním biografu. Hned zkraje nahodí fotku, jak probíhala příprava, pak to popíše, lidstvo receptů chtivé ocení dramatické shánění nedostupných surovin, druhá fotka třeba krvácejícího prstu, popis, jak že se to stalo, záběry z nemocnice, ne, to už přeháním. Je pravda, že člověk v hlavě všechno neunese. Že když budete chtít zopakovat paštiku, přesně tu, kterou jste na podesáté vyladili k dokonalosti, že je vážně dobré mít všechno někde pohromadě zaznamenáno. I s těmi obtížemi při obíhání tržnic, s nakrojenými prsty a s fotkami, z kterých z rozpáleného srnčího hřbetu voní nejdomáčtější ze všech paštik na světě. Správná fotka totiž voní. Rumovou trestí kolem vánočního stolu, špalíčky špeku prskajícími nadšením, že už je vyndáváme z trouby. 

​

  Když pak gurmánka sedí s nohami na stole a zaslouženě odfukuje po nabitém dni a spolu prohlížíme kulinářská dobrodružství vetknutá do šablonek virtuálního světa za počítačem, vzpomenu si pak vždycky na ty hospodyňky zakopané v temných lesích a projevuju vděčnost za to něco z mála dnešní doby, co zaslouží aspoň mírný potlesk. Ne ale upřímně, když nad tím teď přemýšlím, mám já vlastně dvojí štěstí. Každé nahlédnutí mezi stránky blogu mojí bohyně mi znovu vrací zážitky, jež jsem třeba loni v květnu měl to štěstí mít nad zmiňovaným kokrháčem na víně. Díky blogu a fotkám nakrojených prstů můžete i vy prožít aspoň polovinu z toho, co zažívám já. Je to pýcha, co teď prožívám? Já vím, měl bych se stydět. Pisálek chechtá se potutelně mezi prsty.

 

Jak se žije s gurmánkou - kapitola 2. - To se nedá jíst!

 

   Tohle jste už dozajista taky viděli, třeba ve filmu. Zhnusený malíř, mistr štětce, dívá se na skvost, který má před sebou, který z hloubek nicoty vytáhl umem a vášní na povrch plátna. Dívá se na to, za co by mu zástupy babralů trhaly ruce a prodejci ze zlatem obložených galerií líbali bosé nohy a on?

S bolestným úšklebkem ve tváři zírá na tu hrůzu před sebou, skoro se mu zvedá žaludek. Jak někdo, proboha, mohl vytvořit něco takového, takový hnus! Leze ze štaflí, trhá rozezlenou rukou mistrovské dílo a škrtá tak svůj další zápis do síně slávy lidských dějin. Stejně tak moje gurmánka.

​

   Naštěstí při tom neleze po štaflích, ale jinak je to totéž v bledě zelené. „No to je strašný!“ Pohodí na stůl něco, z čeho by si na zadek sedli minimálně v půlce lepších hospod v okolí. Mistička se zakomíhá a nespadne se stolu. Vypadá to dobře, ale bojím se to říct. Kdo jsem, že bych měl pronášet taková hodnocení. Kdo jsem, že bych se hádal s NÍ. Špitnu s mírnou dávkou sebevědomí „vždyť to vypadá dobře“. „Jo jenom dobře?! Vidíš!“ „To ale nemá vypadat dobře, to má vypadat výborně! A navíc jsem to přesolila.“ Ochutnávám. Je to boží. Neřeknu to nahlas. „No co, hnusný, že jo?“ Zavrtím hlavou, „mně to dost chutná“. „No to je jasný, ty bys sněd všecko.“. V podstatě má pravdu, ale to se nevylučuje, ne? Že bych byl schopen sníst i břečku přece neznamená, že tohle břečka je. Ošklíbá se, evidentně s mnou nevyřčeným názorem nesouhlasí, odnáší mističku a zkouší s tím něco udělat.

​

   Další kroky stav problému jenom zhorší a tam už musím souhlasit, teď už se to nedá jíst. „Vyhodila jsem spoustu skvělejch surovin kvůli takovýhle …“. Mám trochu hlad a původní obsah smutné mističky bych si dal dost rád, jenže ten už teď neexistuje. Nová varianta obsahu mističky už ale není vlivem zoufalých zásahů jenom překombinovaná hrůza, už to není ani břečka v původním přehnaném významu toho slova, teď už je to břečka s uměleckými sklony, a to se fakt nedá. „Nejradši bych to hodila z okna!“ zuří bohyně a chvilku to vypadá, že dole na dvoře bude za pár vteřin skučet mistička třípatrového doletu. Kydne to do koše a vyndá párky. „Jestli budou smrdět jak ty párky minule, tak se neznám“. Nejen kvůli párkům se modlím za stav střívkaté uzeniny a chystám hořčici a křen na stůl. Párky nakonec ujdou a situace je zažehnána.

​

   Máte pocit, že tohle se přece jednou vydržet dá? Výměnou za každodenní laskominy neobvyklého charakteru? Máte částečnou pravdu. Výměna tady skutečně je, ale není pravda, že by se tahle situace opakovala příliš řídce. To takhle sedíte v práci a najednou telefon. „Víš, co jsem dneska uvařila? Jak máš rád to masíčko s rejží a s takovou tou omáčkou, jak jsem dělala minule. Akorát dneska jsme tam přidala kardamom.“ Usmívám se do telefonu a trochu se mi potí čelo. Přikyvuju, že se těším na odpoledne a hned jak zaklapnu telefon, spěchám se podívat, co je to kardamom a zda se aspoň trošku hodí do „toho masíčka, co mám tak rád.“ No, podle odborníků se tam nehodí a kardamom rozhodně nechutná každému, ale tentokrát musím vyseknout hlubokou poklonu mojí bohyni z kuchyně a uznat, že tenhle nápad byl zas pro změnu majstrštyk. Mňam. Jenom si to někam ulož, ať víš příště, jaks to dělala. Jo a takhle nějak začala psát svůj blog, ale o tom až příště.

Jak se žije s gurmánkou - kapitola 1. - Jak ji získat

 

kapitola 1. – Jak ji získat

 

   Snadno by mohl někdo získat dojem, že život s gurmánkou je něco, co si objednáte v e-shopu a lusknutím prstů máte doma lahodnou ženu s rafinovanými jídly. Nebo obráceně. Hned tady vás zabrzdím a většině z vás seberu veškeré naděje. Abyste získali takovou ženu, musíte se narodit jako požitkář nejvyššího kalibru. Nemyslím tím zmlsaného idiůtka mafiánských rodičů se zlatým oboječkem kolem novorozeného krku. Ani nemám na mysli maličkého tlouštíka dvou o něco odrostlejších tlouštíků, který spase všechno, co mu rychlá strava rychlé doby přinese na aluminiovém tácku. Mám na mysli kompletního vychutnavače života, se vším, co každodenní zákruty každému z nás přinášejí. Někoho, komu ve třech letech září oči nad míchanými vajíčky, malého chlapíčka zamilovaného do obyčejných topinek s česnekem, velikonočních jidášků od babičky nebo jen ve školce na tácku naservírovaného chleba s jakousi pomazánkou. „Prosím přidat!“.

​

   To byla věta, která budoucího šťastného výherce vynalézavé gurmánky proslavila v tehdy ještě socialistickém zařízení pro předškolní děti. Táhne se to se mnou pořád a metabolický bůh ví, proč nevážím tři sta kilo a nepíšu blog o jídle pevně připoutaný k posteli v zařízení pro ty, kteří jídlo milují až příliš. Je to zázrak. Moje absence v takovém zařízení, stejně jako je zázrak, že jsem ji potkal. Říká se, že je to naladěním mozku, že si přitáhnete do života to, co potřebujete. Na co neustále myslíte, zhmotní se jednoho dne do vaší všednodenní reality. Někdo si vyčaruje porsche, jiný rakovinu. Já, upřímně řečeno, porsche úplně nemiluju a s hysterií sobě vlastní se snažím přežít na téhle planetě co nejdéle. Proto jednoho dne přišla ona. Řekněte, jakou byste vymysleli ideální kombinaci dědičnosti, osobní historie a životního naturelu, aby se z toho vyloupla gurmánka jako vyšitá? Jakýsi základ, protřepat, nemíchat, přikápnout něco neklidné maďarské krve, trochu rozmýšlivého češství, kyblík slovenské přirozenosti. V mládí sama doma s nechutí požírat blafy, sama se vzpomínkami na babičkovskou pohostinnost, sama s touhou někomu ty geniální dobroty připravovat.

​

   Pak přijde on, tedy já. A ten zjistí, že nejlepší svíčková není ze svíček, ale z lásky. Že za každým talířem jsou hodiny u plotny a tisíce malých zkušeností, vysochaných z chyb, vzteku, omylů a hledání nových cest a hledání chuti začít znovu něco, co se už sedmkrát nepovedlo. Tak tady sedím, mám před sebou, dá-li bůh, ještě nějakou porci života, mám před sebou jídlo, za které bych v nejpoctivější restauraci zaplatil zaslouženě nekřesťanské peníze a vedle sebe mám ji.

​

   Někdy je náladová, a to si hned vzpomenu na tu nezbytnou příměs národa s nejnesrozumitelnější řečí snad krom islandštiny. Někdy je upřímná, až mi skáčou oči z důlků a já si připomenu, že bez tej slovenskej nátury chyběla by v tej zmesi akási doležitá prísada. Někdy je zadumaná, a já si uvědomím, jak ti zadumaní čeští mudrlanti často svými nápady a výkony válcují celý širokoúhlý svět. Tak a už to víte. Mám ji doma a užívám si svůj jackpot, který jsem získal bez sázení na jistotu. Ale to jsem zdůrazňoval už na začátku, celé je to o tom, umět se narodit.