Jak se žije s gurmánkou - kapitola 8. - Příběh kostky

 

 

Na konci devatenáctého století ohromovala kostička od značky Maggi svět. Výrobce tak dlouho vařil živočišné a rostlinné dobroty, až se z vysušeného výsledku dala udělat kostička. Ta se hezky zabalila a nadšené hospodyňky doma vhodily kostičku do vroucí vody a světe div se, všecky ty dobroty, vůně a výživné látky byly u vás doma. Byl to zázrak a s výrobci podobných kostiček se vysypal pytel. Hospodyňky juchaly, výrobci juchali a rychlá kostička pod rozličnými jmény dobývala svět. Viděli jste někdy reklamu na nějaký mycí prostředek na nádobí? Rok co rok, kampaň co kampaň se dozvídáte, jak je tahle verze účinnější, voňavější, šetrnější, skoro by se dala pít. Uvědomují si výrobci, že nám jednou dojde, jaká ten jejich původní výrobek musela být nefunkční nevoňavá nešetrná, ehm břečka?

A teď ta nepochopitelná věc. Výrobci rychlých kuchyňských kostiček šli z nepochopitelných důvodů opačným směrem. S původním vývarem s bylinkami má už dnešní potomek zázraku málo společného. Nebojte, už jsme u ní. Moje gurmánka totiž nemůže ve světle právě nastíněných informací pochopit, proč by proboha někdo zabíjel svoje jídlo vhozením něčeho takového. Ona asi bude pravda, že něco v kouzelné kostičce nejspíš bylo vyladěno tak, aby člověk toužil vhodit kostičku do čehokoliv, jen aby se vaše chuťové pohárky dostaly k oné maně s nejkrásnějšími chemickými názvy, které si jen umíte představit. To pak musím moji gurmánku držet, aby byla vážně milá na tu vážně hodnou paní domu, která když k ní přicházíme na návštěvu, nám hned na prahu cpe do pusy skvělou pomazánku, nadpozemskou polévku musíme koštnout přímo z hrnce na lince, omáčka se dostane ke slovu až na stole a dezert si bereme pak domů. A.. všechno chutná stejně. Kostičkově.

Jistě při čtení zvedáte ruku, hlásíte se o slovo a chcete říct, že některé výrobky, které jste poznali před nedávnou dobou, jsou jen čisté vývary. Nebo kostička plná bylinek z babiččiny zahrádky. Je to možné. Už se objevili výrobci, kteří už ví. Že hospodyňky se nemají balamutit. Moje domácí hospodyňka si nedávno pořídila prapor na tyči. Je na něm řád zlaté vařečky a meč stínající hlavu. Každé úterý a sobotu vyrážíme na barikády. Tu oslovujeme ve veřejném prostoru mladé dívky, aby nevmíchávaly kečup do omáček, tu vytahujeme na kolena mladou kuchařku, chlemtající vlkodlačí žízní louži rozlité polévky s univerzálním tekutým ochucovadlem za 12 korun českých. Je to tuhý boj.

Zástupy univerzálek, rozuměj zastánkyň univerzálních chutí, hází nevraživé pohledy, nejostřejší slova a někdy i obaly od rostlinných tuků s příchutí másla. Já a moje gurmánka to nevzdáme! Za Rettigovou! Za Trejbala! A snad i za toho Juliuse Maggiho! Mám dojem, že jsem ho s námi jednou na barikádách viděl hodit kostkou.

Jak se žije s gurmánkou - kapitola 7. - U vody

 

 V určitých krajích, třeba našich, bývá obvyklé, že v každém ročním období člověk může konat pro ono období typické aktivity. V době, kdy píšu tuto kapitolu, by venku mělo být plné léto, nicméně není. Děti čekají u vody s kruhy navlečenými kolem pasu a mrznou. Maminky natírají děckám záda, aby se nespálila a ejhle, ona si děcka přicupitají k večernímu stolu bledá a mastná od krému. Pravda, otužilcům nevadí, že při plování nemusejí rozrážet lokty takové množství ledových ker jako jindy. Tak aspoň někdo cítí výhodu letního počasí bez letního počasí. Moje gurmánka ovšem co chvíli nedočkavě podupává nohou. Ráda totiž k vodě.

​

   Samozřejmě, i kvůli plavání k vodě chodíme. Ale je zde jedno velké „ale“. Většina populace již zapomněla, že takové výlety k vodním plochám s sebou nosívají i samozřejmou kulturu požívání v košíku ukrytých dobrot. Čímž nemám na mysli scény, po kterých se potom vodní ptactvo brodí na pláži v rozšlapaných PET lahvích od limonád, bobři vylézají na břeh s pytlíky od brambůrek na hlavách a malí kapříci za růžového soumraku dovádějí na hladině s krabičkou od játrové paštiky. Vzpomínám, jak jsme jednou po dvou třech zapláváních si vylezli na břeh rybníka, na písčitou pláž, k našim slušivým dekám na válení se a já si tak pomlasknul, jakože něco bych si dal. A býval bych vzal za vděk i játrovou paštikou a pytlíkem přemaštěných brambůrků s trochou limonády na zapití.

 

Myslím, že mi to viděla v očích a lehce, ale jen opravdu lehce se zamračila, spíš neznatelně nadzvedla obočí. Usmál jsem se nevinně. Poodhrnula utěrku, zakrývající košíček, a celá pláž se o tři milimetry naklonila k ní. Ona zatím jen tak ledabyle vyndala krabičku s masovými kuličkami. Tři druhy, samozřejmě. Zavonělo to tak, že pilot větroně točícího se nad rybníkem okamžitě začal přistávat. Druhá krabička skrývala výběr sedmnácti druhů zeleninky. Malé okurčičky cornichon, rajčátka, která by sis spletl s třešněmi, nakrájené proužky paprik v různých barvách, ty jistě musela vybírat, aby hrály všemi odstíny, okurky jménem svačinka, malé žluté tajemné židovské třešně, lupeny čínského zelí, zelí klasické, a tak dále. Když vyndala lahev s domácí melounovou limonádou, první polovina manželek na pláži omdlela, a druhá pukla závistí.

​

   Když jsem se zakousl do první z masových kuliček, do té na indický způsob, jeden svalnatý pán přestal napínat svaly před vyžilou blondýnou, zvedl se, praštil slunečními brýlemi Ray Ben o zem, asi omylem na ně dupl, třikrát, a jal se odcházet směrem sebevražda přejetím nákladním vozem. My si vždycky dáme sváču, ne moc, abychom při další plovací aktivitě neklesli ke dnu a pak už se při pohybu prsmo vpřed opět těšíme na druhou část dobrot. Přiznám se, že plavávám celkem neklidně. Po očku totiž sleduju, jestli nějaké zmanipulované dítě neběží a nekrade naše piknikové koše. Já na jeho místě bych to totiž udělal.

Jak se žije s gurmánkou - kapitola 6. - V papričkovém ráji

 

 Chilli papričky se člověku vetřou do života jako kousíčky jalapeňa na pálivé pizze a pak ho ovládnou jako mocná královna Moruga, postupně a nevratně. Spisovatelé bývají ten typ, který se pro něco nadchne a zbytek rodiny pak musí zvedat obočí a vůbec provádět další náročnější věci s novým nadšením související. Gurmánky pak bývají po boku takového autora zasaženy touhou objevitelskou a obšťastňovací. Kam se to dá dát? K čemu se to vůbec nehodí? Pálí tohle hodně? Pálí. Ale pěstovat ti to nebudu. (Pěstuje). Myslíš, že by se to mohlo plnit? (Mohlo). Tyjo, tahle mletá je úplně boží. (Byla). „Přidala jsem trochu tamtěch do guláše, myslím, že se to nedá jíst.“

 

Začátky byly nejisté, opatrné, přecejenom člověk si zahrává s ohněm. A i když pálivé moc nemusí, moje radostné výkřiky „tyjo, to chutná jako nějaký ovoce!“ brala tak vážně, že se překonala a nebála se ochutnat. Ono takové gurmánství totiž není jen ukazování prstem, co jo a co ne, ale taky objevování. A vynechat z repertoiru takovou surovinu, jakou je chilli paprička, to by znamenalo jisté a nemalé omezení.

 

A tak moje drahá přidala už chilli snad do všeho. Dýňová polévka. Guláš. K trhanému vepřovému. Butter chicken (pecka!). Pečená žebra. Indické masové party kuličky. Nebo trhaný kančí hřbet. Všichni, kdo nás znají, už se teď bojí od nás něco ochutnat, jestli v tom není zabijácká paprička. Když moje gurmánka vytáhne štrůdl, celá ulice se rozuteče. Když upeče sušenky a dá je na stůl, shánějí spolustolovníci kněze, aby odříkal ty svoje věty pro zahnání démonů.

​

   Speciální případy se odehrávají na našich srazech milovníků chilli. Většina z téhle party sama vaří dobroty, takže si dáváme ochutnat navzájem a většina z nich neumře na trochu caroliny reaper na slunečnicových semínkách. Pro představu pálivost caroliny reaper oproti slovenské paprice je jako nechat si přejet nohu koloběžkou a Tatrou 815. Ale zpět k vaření a mojí drahé polovičce. Jednu historku přece musím dát k dobru. Já ještě v práci, ona mi píše, že vaří omáčku a že do ní mrskne jednu papričku big red mama (traktor s valníkem přes nohu). Ale že počká s ochutnáváním až na mě, až přijedu z práce. Tenkrát jsem jezdil vlakem a do vlaku mi přišla zpráva: „Tak už jsem to ochutnala. Omylem.“

 

Okamžitě jí volám, jestli máme doma dost mléka na záchranu jejího hrdla. Jestli mám volat hasiče. Jestli žije. A jak se to stalo?! Je opravdu roztomilá, když mi vypráví, já oči navrch hlavy, jak si tak vaří, omáčka klokotá, paprička dovnitř, míchá, klokotá, míchá, klokotá, míchá. A jak máte zažité automatismy, děláte věci, které prostě děláte v tomhle pořadí vždycky. Takže v Anglii vlezete pod rozjetý taxík, přestože jste se podívali vlevo. Bulharovi přikývnete že ano, i když myslíte že ne. A pak taky lidi olizujou zábradlí v zimě, když jim řeknete, že by neměli. No a moje drahá míchá, vaří, míchá a najednou má v puse měchačku a uvědomění, že právě dala nohu pod padající skálu, přichází trochu pozdě.

 

Naštěstí toho nebylo moc a přežila. Papričky máme i letos. Už se pídíme víc po chuti než po ohni a taky jsme začli pěstovat rajčata. Tak snad se to nějak nezkamarádí a nepřekvapí nás ohnivé rajče na chlebu s máslem.

Jak se žije s gurmánkou - kapitola 5. - Neberte ji do restaurací

 

 Vemte, prosím, název této kapitoly vážně. Předpokládejme, že se vám poštěstilo, máte doma gurmánku, denně požíváte nebeských laskomin, mnete si ruce, až se vám od nich kouří a pak si jednoho dne všimnete, že je ta vaše osůbka nahrbená nad plotnou jakási utahaná. Zdrchaně popošlapuje o ty své dva krůčky k plotně a ke krájecímu prkýnku zpět, vaří s láskou, ne že ne, ale ten elán, nebo jak by řekli Francouzi esprit, jako by malinko vysublimoval. Říkám jí: „drahá, nejsi nemocná?“ Ona že ne a dál cvaká nožem zády ke mně. „Jsi z něčeho smutná?“ A zase vrtí hlavou a zase přešlapuje mezi plotnou a prkýnkem znatelně bez nadšení. No to bych se na to. Zvednu se a jdu ji obejmout a vyčíst jí při tom tajně z obličeje, kde je zakopaný pes. „Když já musim furt vařit!“ Vyhrkne najednou a přestane přešlapovat. A víte, že je zle. Jak se gurmánka začne hroutit, může se vám taky sesypat úplně.

 

Stydíte se, že vás to nenapadlo dřív a navrhnete v zápalu nadšení návštěvu restaurace. Ať si vybere. Kam půjdete a co si dá. Ať se nechá rozmazlit mistry nože, ať se nechá hýčkat vůněmi z klokotajících rendlíků bez vlastní námahy. To by v tom byl kaťák, aby se jí nerozzářily oči.

   

Pokud máš dojem, milý čtenáři, že právě tady končí trable a situace se rozjasňuje, jsi na nebetyčném omylu. Svátečně oblečeni vyrážíme vstříc zážitkům žaludečním, ve dveřích vyhlášeného podniku se klaní pikolík, u okolních stolů sledujeme mizející sousta a natěšeně usedáme jako prach na kolem rozestaveném nábytku.

 

Půl hodiny nám nesou pití a tím dají gurmánce prostor koukat ostatním po talířích. „Hele ta roštěná vypadá dobře. Viděls tu svíčkovou, slušná kejda. Ale ten vývar docela voní, jak ho nesli kolem.“ Na jídeláku vybíráme ona výpečky se špenátem a já guláš. Předtím jednu porci vývaru, abychom ho vyzkoušeli, když tak krásně voněl. Odtikávají hodiny do soumraku. Zatahují se mraky a andělé za dělenými okny renesančního domu temně hučí své poslední requiem. Už to nesou. Pikolík se usmívá, a to by neměl. „Přeji dobrou chuť.“ Odejde. Jíme asi sedm vteřin. „Jak může někdo uvařit špenát bez česneku?! No ten bramborovej knedlík se dá. Je tužší, ale jde to.“ Krájí maso. Už tuším, že dneska jí oči zářit nebudou. „A je to příšerně slaný. To se nedá. Jaký to máš ty?“ Já zkouším vývar a působí nezajímavě. Pak ochutnám guláš a působí průměrně. Dává mi ochutnat její jídlo. Dávám jí ochutnat moje jídlo. Dáváme si vzájemně za pravdu. Za chvíli jsme šli domů.

   

Obloha zůstávala zamračená ještě dlouho potom, co jsme platili a co se moje gurmánka udržela a na pyšný dotaz pikolíka, jestli chutnalo, odpověděla pravdivě ale bez přehnaného rozhořčení. Řeknu to rovnou. Od té doby jsme byli v restauraci ještě asi čtyřikrát a jednou, jednou jsme byli spokojeni oba dva, a to ještě byla restaurace nepálská. Nerad bych, abyste získali dojem, že gurmánky mají nosy nahoru. Nevím, jak ty další, ale ta moje rozhodně ne. Jen nemá ráda nafoukanou nepoctivost a vědomé obelhávání chuťových pohárků draze platících zákazníků. Koukám na ni. Zas o své dva krůčky směrem k plotně a zpět. Vaří špenát a výpečky. Za chvilku nese talíře. „Tak, řekni!“ Musím ji obejmout. Myslím, že za našimi okny nepatrně zpoza mráčku vykukuje slunce.