Už nikdy nechci

Už NIKDY nechci někoho tak moc milovat. Rozpustit dvě duše dohromady, otevřít svoje srdce a spolehnout se na doživotnost takovýho spojení. Příliš to POTOM bolí. Nezávisle na množství přátel, dobrých rad a podpory ... příliš jsem tomu věřil.

O čase, vztazích a postupném pochopení

            Vítám všechny lidi z 26.ZŠ, kde panuje čilý zájem o to, co ten Klekner vlastně provádí, všechny lidi z Facebooku, které sem směruje odkaz tam uvedený a všechny lidi, kteří sem buď chodí pravidelně nebo je sem "náhodou" zavál lehce mrazivý předzimní větřík osudu.

            Internetový blog je soukromým deníkem na veřejném prostranství. Tak ho beru a tak ho berte i vy. Protože je na veřejném místě, můžete tu teď bez pocitu neoprávněnosti být, na druhou stranu je soukromým prostorem mojí duše a tak vás nikdo nenutí, abyste četli dál, na internetu je spousta pozlátkovatějšího a méně soukromého. (teď jsem musel chvilku odběhnout, přichytávaj se mi tam těstoviny)

            Informace, které teď budete číst, můžou být pěkné bláboly. Jde o to, že i tenhle fejetonek je vlastně přiznáním o tom, že dělám chyby v úsudku, takže pokud budete z duše nesouhlasit, dalo se to předpokládat.

            K věci. V čase psání tohohle slohu jsem sám. Může za to moje huba a táta mi to vždycky říkal, že přes ní jednou dostanu. Dostal jsem obrazně, ale o to je to lepší. A přínosnější. Huba je nástrojem mysli a moje mysl byla nezastavitelná. Zřejmě potřebovala impulz zvenčí. Aneb hubonářez mění mysl. Tolik filozofie okamžiku (mimochodem těstoviny dovařeny s úspěchem a elegancí a dají se jíst).

            11. září pro mě už navždy nebude jen datem pádu dvojčat, ale především pádem mojí duševní konstrukce, založené na mírné sebelži. Ale líp jsem to neuměl. Pak můžu milníky datovat po 14 dnech. Vždycky jsem si už myslel, že TEĎ je ten okamžik. TEN okamžik. Průlom mysli. Následovaný průlomem osudu. Ale vono hovnajz. Čím dál si člověk myslí, že vidí, tím méně daleko vidí. Takže nejspíš i teď.

            Ony zlomy byly především v tom, že člověk si říkal "pochopil jsem A a je to super a měl bych to někomu/jí říct". Dalších 14 dní mě přivedlo k poznání, že to byla blbost, protože "teď chápu nejen A, ale i to, že nikdo kromě mě to řešit nepotřebuje". Což se dá čistě z důvodu jasnosti brát jako bod B. Chápete správně. Bod B měl své "a měl bych". Bod C byl pochopením, že B je sice správně, ale že bych neměl. A tak dále. Dneska jsem někde za E a tohle písmenko s sebou nese poznání, že přijdou další písmenka.

            Taky jsem pochopil něco o svém pochopování (což asi není existující české slovo, ale myslím, že je k pochopení). Vždycky přijde někdo, řekněme jako první kostka domina postaveného na výšku a drcne do mě. Ale moje skořápka zvyku přemýšlet tak a tak dovolí až třeba šesté kostičce v řadě, aby ji prolomila. A pak si řeknu aha, vždyť už ta první kostička mi to říkala. Průser je podívat se zpátky a uvědomit si, že onou první kostičkou byla ONA. A teď mě drcají šesté kostičky a prolamují skořápku. Aha. (těstoviny super)

            Odkaz na tenhle fejetonek nebudu nikomu posílat. Kdo si ho má přečíst, si ho přečte. Ale pokud dočet až sem, možná by ho zajímala básnička Zrcadlení, fejetonky Ticho, Život, Nová fota a smysl bytí, Fenomén jménem láska nebo básnička Oproti včerejšku. Vítejte na mém blogu a v mém světě. Jsem někde za bodem E.

           

Oproti včerejšku

Miluju jednu slečnu

její pravý koutek a usměvavé oči

její pravdu

a její sílu

a vervu do čehokoli skočit

miluju jednu slečnu

takže jí přeju štěstí do života

ať je kdekoli

ať je s kýmkoli

ať kráčí dál ve svých láskyplných botách

miluju jednu slečnu

a všechny její skutky na tomhle světě

ty co minuly

ty co udělá

ať radost se jí pod rukama plete

miluju jednu slečnu

a i když ona to číst nikdy nebude

pozná to

vycítí

že podél jejích kroků přítel jde

Už mě to neba

Nic.

Život

   Život je syrovější, než jsem myslel. Život je krásnější, než jsem myslel. Slyším tón života, jak mi hraje na srdeční strunu. Hraje s humorem, hraje s láskou, hraje s vděčností. Za to, že můžu.

    Nedržet znamená mít, kdo by si to byl pomyslel. A žít neznamená život vlastnit, kdo by to byl řek. Takhle to zní logicky, že jo. Mně taky. Až teď. Mít ve vlasech vítr je nádhera. Ale kdybych měl jen na chvíli pocit, že ten vítr mi patří .. bylo by to pokažený. Musel bych si říct chudák vítr. A to bych si říct nechtěl.

    Nejhorší na našem pohledu na svět je, že si ho nutně filtrujeme přes svoje zkušenosti, představy a přání. Proč nejhorší? Protože si to tím kazíme. Nevidíme věci takový, jaký jsou. Propouštíme jen dojmy jako "hajzl", "kráska", "musím", "ubližování" atd. Ale že mezi námi a hajzlem anebo kráskou je filtr, nevnímáme. A on ten pán se možná stará jen sám o sebe a ani neví, že nám to ubližuje (což je především náš problém), a ona ta kráska se možná taky stará jen sama o sebe a je jí vlastně dost jedno, co si o ní myslíme. Zkušenosti nevymažeme. Ale přestavy a přání můžeme. A dívat se zpříma. Četl jsem o růži .. je jí jedno, jestli se nám líbí, jestli je krásná, krásnější než ta vedle, jak dlouho bude žít. Přesto její život má smysl, délku i půvab. A o to jde. Filtr pryč.

    Dívám se kolem a dívám se i dovnitř. Stejný pohyb. A uvnitř se s tím dá snadněji něco dělat. Stačí chtít. První věta patří světu venku. Druhá věta patří světu ve mně. Život je syrovější, než jsem myslel. Život je krásnější, než jsem myslel.

Ticho

Dneska hodně fouká vítr. Příroda se jeho pomocí nenuceně prohání po hvozdech, lukách a zákoutích všeho kolem. Možná jednou pochopíme, že jsme její součástí, a tím pádem i ona naší. Jevy přírody v nás.

Dneska hodně fouká vítr. Zametá listí a radostně si pohazuje chomáči uschlé trávy. Všechen prach a špína léta jsou pryč. Všššššš. Myšlenky přestávají kmitat, zběsilé tempo letních bouřek pominulo. Děti pouštějí draky. Využívají přírodu pro svou radost. A ona je pro svoji. Ráda jim čechrá vlasy. A sleduje, jak rostou, jak mají v očích naděje a přání, která později ztratí svůj smysl, ale teď ho ještě mají. Děti chtějí vyrůst. A příroda jim šeptá "hraj si, je čas".

Dneska hodně fouká vítr. Vítr není nic. Jen změna něčeho v něco. Příroda se kvůli němu nezmění. Ale patří do ní. Jako my.

Když sedíte za oknem a venku stromy naklánějí hlavy pod náporem toho "nic" a neslyšíte zvuk větru, je to zajímavý jev. Jste v izolaci. Ale ještě lepší je jít ven a vychutnat si ty zvuky. Ale zase vás to tou silou může vychýlit z rovnováhy. Takže zbývá jedno. Nastavit sebe sama na malou tichou izolaci, kde slyšíte všechno, co se kolem děje, vnímáte poryvy proudění vzduchu a přesto vás to nijak nerozhodí. Jdete ven a usmíváte se. Vidíte děti, jak pouštějí draky a mají nesmyslná přání. Vlak jede kolem a můžete ho vnímat jako hromadu železa, která jednou skončí někde v koutě vrakoviště, nebo můžete vnímat pocity té paní, co pohladila sedačku s pohledem do dálky, protože tam někde je její vnučka, kterou už 10 let neviděla. Vlak burácí, vedle hrajou chuligáni falešně na kytaru, a za oknem vítr rozpustile tropí neplechu. Ale paní sedí, v srdíčku jí "něco" hřeje, něco jako příroda, něco jako vítr, který není ničím, něco jako čas, který je jen iluzí, a paní vnímá jenom ticho.

Vidím projíždět vlak, za oknem paní, co se usmívá. Slyším ticho.

Zrcadlení

Vím, kde dochází k mému zrcadlení

dokonce v případě, že zrcadlo tu není

nehledě na ticho, nehledě na loučení

věřím

vím, kde dochází k mému zrcadlení

srdce nezná prostor, prostor není

nehledě na vzdálenost, nehledě na trápení

věřím

zrcadla nejsou na prodej, třeba mi vynadej

snesu i rány, i dálku i beznaděj

kleknu si do prachu bez modlení

srdce si nenechá nalhat zrcadlení

dokonce v případě, že zrcadlo tu není