Dneska jsem jel do práce dýl než jindy, takže už nebyla tma. Spěchal jsem jako vždycky, abych měl naděláno hodně hodin. Když jsem sjel z dálnice, najednou se něco proměnilo. Přímo na sjezdu u Cerhovic mám takový místo. Když zatáčíte napravo a fofr dálnice zůstává za vámi, první, co vás upoutá (nebo aspoň mě), je malá loučka naproti. Mívá různou barvu, různou náladu, podle toho, jak se den rozhodne se tvářit, ale vždycky mě nabíjí nějakou strašně silnou energií. Skoro mě láká tam zastavit a jen tak tam stát.
Tam to dneska začalo. Sluneční paprsky se línými lokty opíraly o žlutozelený stébla trávy nebo co to tam roste a zároveň ve vzduchu těkala rosa. Bylo to krásný, ale spěchal jsem. Přes Cerhovice rychlou padesátkou (to bude nejvíc komentářů) a pak odbočit do polí, 6 kiláků zbývá do Hořovic. Když jsem zabočil, ta atmosféra mě úplně pohltila. Šedesátkou jsem se ploužil podél něčeho, co připomínalo krásnej českej film. Stromy se vlnily do rytmu vánkové symfonie, cvrdlikáčci s radostí odtrénovávali svoje morning blues, hlína na poli byla tak hnědá a opravdová, až to zavánělo kýčem. Trochu jsem stáhnul okýnko a pustil si do hlavy vůni nepodbízivého jara se všemi jeho atributy.
Dnešních posledních 6 kilometrů mě naplnilo mocnou energií života, klidem rozlehlých polí a náladou malýho kluka, kterej sedí na větvi, bez rytmu klátí nohama ve vzduchu a do lýtek se mu opírá rozpustilé slunce. Život je krásnej a proto navrhuju pojmenovat dnešní den dnem rozjímání. Hezký den.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuju za komentář