Kap. 37_____________________________________________________________________
Město přijalo uprchlíky z horských úbočí celkem vlídně. Útočníci neměli v úmyslu zabíjet a tak byli zranění i ti bez újmy na zdraví přepraveni do civilizace a ponecháni svému osudu.
V malé kavárně z neomítnutých cihel seděli u velkého okna Učitel a jeden z jeho žáků, William a rozmlouvali. Nad hrnkem horké kávy utěšoval Učitel Williama a snažil se mu vysvětlit, že situace zdaleka nemusí být tak bezvýchodná a katastrofální, jak vypadá.
"Nejdůležitější je vždycky situace nikoli vnější, ale stav věcí ve tvé duši. Pokud ty okolnostem nedovolíš, aby tě pohltily,nikdo jiný jim to dovolit nemůže. Dovol zlým myšlenkám přijít, ale dovol jim i odejít. Pokud v sobě chováš hněv nebo smutek, nedovoluješ své duši žít. Nepřemýšlej nad tím, kdo má na co právo, kdo co zmůže, komu patří svět. Tvůj svět patří tobě a nikomu jinému. Pokud zde sedíš a dýcháš, máš sebou vše, co k životu potřebuješ. A dovol lásce k tomu, co máš rád, zvítězit nad hněvem na lidi,věci nebo situace, které ti ublížily."
"Ale to přeci nejde." ozval se nespokojeně Will, "každej kdo má peníze, známosti, majetek, má i moc. A to, co se stalo s Hnízdem, je toho důkazem. Je důkazem toho, že tihle lidi můžou všechno. Že jim všechno projde. Že je nic nezastaví. Ani lidi jako Vy ne."
"Majetek patří k životu stejně jako nemajetnost" nedal se muž s vlídným pohledem. "Lidé mají anebo nemají. Ale to je od sebe odlišuje jen nepatrně. Nejvíc se od sebe lidé liší tím, jak se svou životní situací nakládají. Problémy se nevyhnou nikomu z nás, ale jen někoho srazí na kolena a donutí ho zanevřít na všechno a všechny kolem. A v tom máme všichni volbu. I ty v tomto okamžiku."
"Proč jste se mnou chtěl vlastně mluvit, tohle nebyl ten důvod, že ne?" zvedl William oči od stolu a zadíval se svému Učiteli do modrošedých zornic, za kterými se skrývaly věci, o kterých muž nemluvil už drahně dlouhou dobu.
"Ne, tohle opravdu nebyl jediný důvod, proč jsem s tebou chtěl promluvit. Chtěl jsem s tebou mluvit o dni, kdy jsi vyšel na skálu a skočil do té hloubky."
"Proč se k tomu zase vracet. Udělal jsem chybu a poučil se zní" tvářil se Will rozmrzele.
"Nejde o to, cos udělal ty. Jde o to, co jsem udělal já."
William se podíval na svého Učitele značně překvapeně a nechápavě. Souvislosti, které měly vyjít na povrch v příštích okamžicích,měly mladého muže překvapit ještě víc.
"Když jsi tehdy seděl kousek od ostatních a rozmýšlel o svém nezdařeném pokusu, sledoval jsem tě zpovzdálí. Když jsi pak vyskočil a vydal se jakoby na toalety, bylo mi jasné, že se chystáš udělat něco závažného. Šel jsem za tebou a viděl tvé odhodlání, v každém tvém kroku bylo možné vypozorovat, že stejný jako předtím se už nevrátíš. Přemýšel jsem, co udělat. Dával jsem přitom samozřejmě pozor, abys mě nezahlédl, myslel by sis, že tě hlídám jak malého kluka…"
"A ne…?" pousmál se William.
"No, vlastně trochu ano, ale uznej, vždyť to byla klukovina. Schoval jsem se kousek od místa, kde ses zastavil a když jsi skočil, vrhnul jsem se za tebou. Prostě jsem měl o tebe strach." "Pomáhal jsem ti vybrat ten skok, usměrňovat sílu tam, kam bylo třeba. Ale ne hned, až když jsem začal mít pocit, že by ses mohl zabít."
"Takže jsem to nezvlád," zatvářil se student smutně. "Kdybyste mi nepomoh, už bych byl na kaši."
"Zvládnuls to sám." "Jen …," odmlčel se na okamžik muž a zadíval se kamsi skrz skleněnou výlohu do dálky, která končila někde v minulosti "jen jsem měl pocit dluhu a zodpovědnosti."
"Vůči mě? Tomu nerozumím." nechápal Will.
"Víš, Williame, měl bys o sobě něco vědět. Měla by to být vlastně radostná zpráva, ale pro mě je to tak těžká situace, že ji jako radostnou asi nedokážu podat. Bratrstvo, jak víš, sdružuje a pomáhá mladým lidem, kteří mají nějaké životní těžkosti a většina z nich nemá žádnou nebo má nefunkční rodinu."
William se upřeně díval na muže proti sobě "Ale v tom se snad od nich neliším, já přece taky nemám nikoho."
Muž, který jindy ztělesňoval sílu a snad veškerou vnitřní vyrovnanost světa teď pro sebe naprosto netypicky svíral hranu stolu trochu křečovitě a Williamovi se zdálo, že se nepatrně hrbí. Nedokázal se mladíkovi podívat do očí a přestože si tuto chvíli nanečisto vyzkoušel snad tisíckrát, teď, když to bylo tady, byla asi miliónkrát těžší. Když se konečně odhodlal nějak reagovat, obrátil svůj zrak k mladíkovi před sebou.
"Když se narodil můj první syn …"
"Vy máte …?"
"Prosím, nepřerušuj mě teď…. chvíli…" "Tehdy jsem reagoval zbaběle, nebyl jsem na něco takového připraven…." "Utekl jsem od ženy, se kterou jsem žil a vrátil jsem a se až po dvou letech." "Sliboval jsem, že už navždycky zůstanu a vypadalo to, že budeme fungovat jako rodina a …"
"Vůbec nechápu, proč mi to…."
" a pak se nám narodil druhý syn….. a já utekl znova a už jsem se pak nikdy nevrátil." Najednou se Učitel zvedl ze židličky a hodil si bundu přes ruku. William se ve zmatku, který v jeho mysli a díky tomu i ve všech věcech kolem, panoval, rozhlížel po těch několika tvářích v místnosti, jako by hledal nějaký opěrný bod, očima těkal ze zvedajícího se Učitele na svoje ruce ležící v klíně a svět kolem přestával mít rozměry.
"Učitel se těsně předtím, než odešel, otočil ještě naposled s bolestným výrazem v obličeji ke stolu a řekl to jediné co ještě v dané chvíli mohl a ještě zbývalo říct. "Najdi Switche. A odpusťte mi." A tehdy Učitel odešel z kavárny dosud tak prázdné jak ranní velkoměsto jen může být a v této chvíli tak plné všeho toho, co se najednou jakoby zrodilo z prázdna a zasáhlo Williama hluboko v srdci a v celé jeho podstatě a otřáslo jeho do té doby nejasnou a neúplnou existencí v základech.
*
Kap. 38_______________________________________________________________
Když se Switch probudil z opojení, kolem byla tma, takže předměty kolem vyplouvaly na povrch jen stěží. Ještě omámený se posadil na posteli, na níž ležel a snažil se zorientovat v prostoru. V tom ho vyděsil tichý hlas odněkud z prostředka tmavé místnosti, který se vyloupl z prostoru jako měsíc zpoza mraků.
"Všechno ti vysvětlím."
Switch leknutím nadskočil. "Kdo jste?" zeptal se a snažil se zahlédnout tvář člověka, který promluvil.
Starý muž sedící v křesle cvakl vypínačem a místnost zalilo slabé světlo, prozrazující Mužův ostrý profil.
"Proč jsem tady… a co ode mě chcete?" vypálil ze sebe mladík.
"Utratil jsem spoustu peněz abych tě dostal na místo, kde zrovna jsi. Abych si s tebou mohl promluvit."
"A to jste si se mnou nemohl promluvit bez toho divadla kolem? Stačilo přijít a říct "Nazdar mladej, chci s tebou mluvit, máš čas?" "To Vás asi nenapadlo, že ne?" "Takhle to aspoň dělaj normální lidi."
"Buď zticha a nepřerušuj mě" obořil se na něj tichým ale pevným hlasem Muž a pak začal vypravovat.
"Mám tolik peněz, kolik jsem kdy chtěl mít a koupil jsem si už všechno, co mě jen napadlo. Když jsem něco nemohl mít podobrém, vzal jsem si to pozlém. Taková už je má nátura. A je chybou tohohle světa a ne mojí, že to takhle jde a funguje. Ale teď už jsem starý muž a člověk v tomhle věku pozná, když už se blíží jeho čas. A tehdy začne bilancovat a ohlížet se po věcech, které by ještě rád … řekněme vyřešil."
Muž se na okamžik odmlčel a díval se do jednoho z tmavých koutů v místnosti. Switch zatím seděl na posteli a s nedůvěrou pozoroval člověka před sebou. Ten muž se opravdu hodil do toho všeho kolem. Dům i v šeru působil honosně, vystavoval na odiv svoji výjimečnost, svoji výlučnost. Charakter věcí zrcadlí charakter lidí jež je užívají. Muž se vrátil ke svému rozjímání napůl adresovanému mladému muži na lůžku a napůl sobě samému.
"A tak jsem vypátral chlápka, který mojí dceru zanechal se dvěma malýma klukama na krku v bytě, na který sama neměla. Ona se mě zřekla a nic ji nedovedlo přinutit, aby přemohla svou hrdost a šla bydlet ke mně nebo si alespoň nechala pomoct. Tu špínu a chudobu nepřežila a já to tomu holomkovi nikdy neodpustil." V hlase starého muže zněla zlost smíšená s lítostí.
"A co to má společnýho se mnou…? využil chvilkové odmlky Switch. Ale muž, jako by ho neslyšel, pokračoval dál.
"Ten budižkničemu si založil s pár podobnýma spolek a začali "pomáhat" mladým lidem. Jenže já si myslím, že je spíš odtrhovali od reality a ničemu tím nepomohli."
Switchovi se začínaly některé věci vyjasňovat.
"A než se začneš ptát po smyslu toho, proč ti to povídám a proč jsi dneska tady, řeknu ti to hned radši sám. Kromě toho lumpa se mi podařilo vypátrat staršího ze dvou synů mojí dcery a to jsi ty. A já nehodlal přihlížet tomu, jak tě taky zničí. To já tě nechal přepadnout, věř mi, že jinak bys nešel, a měl jsem v plánu vzít si tě z nemocnice k sobě a všehno ti vysvětlit. A taky jsem se rozhodl učinit přítrž tomu jeho spolku, který ……."
Switchovi už tou dobou vřela krev v žilách. "Takže Vy jste z nějakých nesmyslných sobeckých osobních důvodů nechal přizabít mě, zničil Hnízdo a rozbil tak všechno, čemu jsme my tam věřili? Co bylo schopný nás udržet nad vodou a vrátit nás zpátky do života? Jasně, učili jsme se tam věci vycházející z dávnej nauk a často to byly věci, který se vymykají běžnýmu chápání, ale to neznamená, že byly špatný nebo zbytečný. Jestli jsem to dobře pochopil, tak náš Učitel byl jednak ten budižkničemu, o kterým jste mluvil a za druhý můj otec. A tenhle člověk, kterej nám všem dával naději a sílu žít, pro Vás nemá jako člověk cenu? Musel jste teda rozbít všechno, oč se snažil? Uznávám, že jako otec zklamal, a s tím se budu muset vyrovnat sám, ale jako člověk je pro mě do značný míry vzorem. A to mi nikdo nevezme a už vůbec ne Vy."
Druhého dne ráno odvezlo Switche luxusní auto kovanou bránou pryč ze sídla onoho Muže. Přestože ti dva měli v sobě hodně společné krve, jejich osudy a povahy se natolik lišily, že nebylo myslitelné, aby k sobě získali jakýkoliv vztah. Tím okamžikem ve starém muži něco definitivně zemřelo aniž by došlo naplnění.
*
Kap. 39_____________________________________________________________________
Tohle byla zase ta stará Kate Sloanová. Praštila dveřmi tomu "zamindrákovanému sexistickému hajzlovi", jak těsně předtím naprosto veřejně nazvala svého šéfa a s rozcuchanými vlasy a ulomeným podpatkem vyběhla z budovy New York Visitor.
"Já mu dám fotomontáže! Já mu dám blízká setkání třetího druhu. Blbec jeden. A´t si dál žvejká ty svý smradlavý doutníky a do zadku ať mu leze někdo jinej. Já už teda ne." Kate Sloanová, teď už bývalá slavná reportérka New York Visitor, plátku pro popeláře a šoféry taxíků, vykročila vstříc novému osudu s vervou sobě vlastní.
*
Kap. 40_____________________________________________________________________
Po pár dnech v nemocnici vypadala už Lin o něco lépe a souhlasila i s tím, že mohou dovnitř pouštět návštěvy. Ta první už stála za dveřmi. Max poprvé v životě přinesl nějaké ženě květiny a dal si opravdu záležet. Když vešel do dveří, sledovala ho Lin očima jinýma než dřív. Od policie věděla, co se stalo v den kdy byla zachráněna a chtěla se Maxe zeptat na něco důležitého. První ale promluvil Max: "Ahoj, tak jak se ti vede? Prej už je ti líp?" zeptal se, odložil květinu na noční stolek a přisunul si židličku k jejímu lůžku.
Usmála se na něj a přikývla. "Maxi, chci se tě něco zeptat. Můžu?"
"Proč by ses nemohla na něco zeptat? Ptej se na co chceš." Max seděl na stoličce a rozpačitě se díval na Lin zachumlanou v bílých peřinách.
"Když mě našli, víš, říkali, že jsem byla v hrozným stavu a tak a chtěla jsem se tě zeptat, no, prostě se chci zeptat, jestlis mě tehdy viděl,jestlis tam byl?"
Max si vybavil tu scénu téměř okamžitě. Zbídačená Lin ležící na podlaze, podlaha nesoucí stopy po mučení, které musela Lin podstoupit. Max věděl,, na co se Lin ptá. A také věděl, že jí nemůže říct, že tam byl. Že to, co viděl bylo nejstrašnější, co kdy v životě viděl, ale že si díky tomu také uvědomil, co je pro něj na světě důležité, respektive kdo. To jí dá najevo jinak, pokud i ona bude chtít. A tehdy Max odpověděl "Ne" a věděl, že tuhle malou lež si může bez výčitek odpustit.
*
Kap. 41_____________________________________________________________________
Pro někoho, kdo si myslel, že je na světě sám, je nalezení člena rodiny něčím jako znovuzrozením. Oba ještě byli ale příliš plni svých vlastních pocitů, se kterými se museli srovnat, takže se domluvili, že tomu dají čas. Potřebovali si v hlavě srovnat všechny události uplynulých dnů, týdnů a let a najít si své místo na světě. A začít přemýšlet o novém Hnízdě, dát dohromady členy Bratrstva a zase žít jako dřív. To všechno je ale jiný příběh. Jsou totiž místa, kde jedny příběhy končí a jiné začínají. Na takovém místě se teď nacházíme my. Jsme na střechách. Na střechách světa, kde v divokých potocích probublává voda a stromy kývají na pozdrav mocnému větru ve svých korunách. Kde se lidé odnepaměti sklánějí před mocnými božstvy přírody a pokoušejí se splynout s jejich energií. Na střechách měst, kde lidé shlížejí do dálky a doufají tam nalézt nové naděje. Doufají, že najdou sami sebe.
Epilog
Switch seděl na betonové podlaze střechy domu, ve kterém bydlel. Nemyslel na nic. Nechával myšlenky zvolna ubíhat a krvavé slunce, které proplouvalo soumrakem, dodávalo celé scéně hypnotický nádech ……………..
