Čajová konvice

Čajová konvička zpívá

o tom, že někdo se dívá

zuby si v temnotách brousí

kdo pije, toho nezardousí.

Dětský nápěv, znějící jako odněkud z temné jeskyně, zazníval v místnosti už tak zaplněné strachem. Rodina Scottových seděla kolem prostého dubového stolu místo ubrusu potaženého jednoduchým plátnem a v očích jim bylo možno číst výrazy zoufalství a beznaděje. James Scott už dávno přestal být respektovaným ochráncem rodiny a Debbie, jeho žena, věděla, že jestli někdo z nich dokáže něco vymyslet, popřípadě udělat, on to jistojistě nebude. Čtrnáctiletým Robertem cloumala zlost a to jednak na sebe, že nedokáže pro jednou něco udělat lépe než otec, za druhé měl pocit, že něco by se rozhodně udělat mělo a on nevěděl co. Osmiletý Jacob byl nejméně čitelným členem rodiny. Poněkud zvědavě pozoroval všechny ty starší a zkušenější kolem sebe, ale vzhledem k jeho věku a věcem, které se v tomto pokoji za posledních pět dní udály, se nedala předpokládat míra jeho osobní statečnosti.

Místnost byla osvětlena mihotavým světlem zaprášeného kuchyňského lustru a největší díl chabého světla dopadal na střed stolu, kde stála stará mosazná čajová konvice s několika ozdobnými draky ovíjejícími se kolem dokola po jejím obvodu. Z konvičky mírumilovně stoupal sloupek dýmu a přesto byly pohledy všech přítomných upřeny právě tím směrem a po míru a klidu nebylo ani památky. Okraje místnosti se topily v plazících se stínech a zatažená roleta nepouštěla dovnitř světlo ani během dne. Před každým stál čajový šálek více či méně naplněný teď už nenáviděnou tekutinou. Hodiny na zdi odtikávaly tísnivou nekonečnost bytí nebytí.

Před pěti dny našla Debbie konvičku zabalenou do starých novin v komoře a přestože si nepamatovala, že by něco takového kdy doma viděla, zalíbila se jí, otřela ji tedy a uvařila čaj. Snad ještě nikdy spolu rodina Scottových neseděla celá pohromadě kolem kuchyňského stolu, aby se navečeřeli nebo si jen tak popovídali. Toho dne se bytem, kde nikdy nic nevonělo ani nezněla hudba, nesl nezvladatelně lákavý závan růží, rajského hříchu a opiových doupat. Zároveň vzduchem vibrovaly vlny snad odněkud z vesmíru, které se nesly prostorem a až v mozku se spojovaly v cosi smysluplného a získávaly téměř hmatatelné obrysy vtíravé, ale poněkud zneklidňující melodie. Všichni byli tou vůní a hudbou jako omámeni a přivábeni ke stolu a hned si nalévali kouřící nápoj do šálků. Rodina byla jako vyměněná, smáli se a vyprávěli příhody a znovu a znovu si přidávali nápoje, který se zdálo, že vůbec neubývá. Pak se ale jeden z nich pokusil zvednout od stolu.

Roberta už veselá konverzace nebavila a tak plácl do stolu, zvedl se a odstrčil zpola dopitý hrneček od sebe. V ten moment se vyřítil z temného prostoru konce místnosti děsivý stín a zakousl se Robertovi do stehna. Robert vyjekl, stáhl se zpátky a dosedl na židli. Cosi neviditelného cvaklo ještě několikrát naprázdno do vzduchu kolem jeho boků a ramen. Všichni seděli jako přimrazení. Z Robertova lýtka zvolna stékala hustá teplá krev a u kotníků se ztrácela v tenisce. Nálada předchozích minut byla tatam a v očích těch okolo stolu se mísila panika a strach. V tom se rozbublala voda v konvici, která, jako by ji někdo znovu naplnil a dal vařit, teď přivedla svůj obsah k varu. Z ústí konvice vyšla pára a místností proběhly známé neskutečné vibrace. Ty odkudsi z tmavých stínů místnosti vymodelovaly onu píseň:

Čajová konvička zpívá

o tom, že někdo se dívá

zuby si v temnotách brousí

kdo pije, toho nezardousí.

"Co to má, ksakru,znamenat?"

 "Co se to děje?"

"Mami, já mám strach!"

Vyděšené pohledy létaly tam a zpět místností, ale nikdo se neodvážil vstát od stolu. Písnička zazněla třikrát a pak utichla. Nikdo se nepohnul, Jacob začal plakat. Ticho bylo snad horší, než kdyby křičeli. Najednou ze tmy vyletěly neviditelné čelisti a zakously se Jamesovi do tváře. Potom se naprosto nepřirozeným pohybem šílené šelmy děsný zvuk blížící se zkázy smyknul směrem k Debbie a několik spárů ostrých jako břitvy ji zasáhlo na zádech. Do výkřiků hrůzy a bolesti se znovu rozezněla písnička. "Musíme pít!", zasténal Jacob a napil se z hrnečku zrovna v okamžiku, kdy mu kolem ucha prolétly okem nezachytitelné čelisti. Nejdřív se na něj nechápavě podívali a pak se všichni vrhli na své hrnky. Tak přišli na dvě věci: že pokud pijí, jsou dočasně v bezpečí a …. že jsou v pasti.

Pět dní se napájeli z nevysychajícího zdroje a nikdy se jim nepodařilo zamhouřit oko na dobu delší deseti minut. Pět dní seděli spolu u stolu a postupně z nich odpadávaly pocity vzteku, hrdosti, hladu, naděje a s tím, jak se jisté biologické potřeby stávaly nutností, i studu. Pět dní jim v hlavě probíhal dosavadní život, měnily se priority a tak se v netečných bytostech, žijících spíš vedle sebe než spolu, něco pohnulo. Někdy, když si sáhneme až na samé dno svých sil, může to mít hojivé účinky na naší duši. Pět dní jim trvalo, než vyčerpali desítky pokusů na jakoukoli záchranu. Představte si těch dlouhých pět dní.

Epilog:

Henry Ducston, poručík místní policie, procházel bytovým domem na Destiny street a nahlížel do jednotlivých bytů. Ve všech třech patrech, ve všech devíti bytech pobíhaly desítky uniformovaných policistů i mužů a žen v civilu a prováděli svoje obvyklé úkony na místě činu. Ve všech bytech byla neuvěřitelná spoušť, ale mnohem neuvěřitelnější bylo to, že všechna místa činu vypadala naprosto stejně, jako by je někdo naaranžoval podle jakéhosi hrůzostrašného scénáře. Lidé v odemčeném bytě se zataženými roletami, buď sedící kolem stolu nebo ležící v různých vzdálenostech od něj, všichni se smrtelnými zraněními odpovídajícími opakovanému napadení divokým zvířetem. A ještě dvě věci byly ve všech bytech stejné. Uprostřed každého kuchyňského stolu stála úplně stejná čajová konvice plná krásně voňavého čaje a v komoře všech bytů se našly staré zmuchlané noviny, ve kterých byl stejný článek z doby, kdy se tento dům stavěl. 

Stálo v něm: Budoucí nájemníci bytového domu v Destiny street po dlouhých měsících zlomili odpor majitele čínské čajovny Wu Tenga a ten ihned po domluvě kamsi zmizel. Mezi lidmi se v legraci říká, že ho budoucí nájemníci zabili a i s jeho prapodivným psím křížencem zazdili do základů svého vytouženého bytového domu.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Řešení hádanky o princeznách - Princezna sedící vlevo není Anežka, neboť by lhala. Kdyby pravdomluvná Anežka seděla uprostřed, musela by odpovědět "Anežka", znamená to, že Anežka je princezna sedící vpravo.
A můžeme určit více. Princezna sedící uprostřed nemůže být Berta, protoče Anežka řekla, že se jmenuje Cecilie.
Princezny tedy seděly v tomto pořadí: Berta, Cecilie, Anežka.