Martin Haenke seděl u svého počítače a supěl. Dnes je termín uzávěrky, takže do šesti hodin musí být všechny články u šéfa na stole tak, jak půjdou do tisku. Jenže ten idiot Lázsló z Výboru životního prostředí mu ještě neposlal zbývající podklady, no a přesně tenhle druh "problémů" šéfa opravdu nezajímá. Zcela jasně Martinovi naznačil, že opakovaná nedodržení termínu za ním zavírají dveře redakce naposledy.
Navíc ještě to se Sabinou. Nechce mu půjčovat Claire, a to i přesto, že podle soudu ji má mít každý čtvrtek a neděli na dvě hodiny. Teď plánoval, že spolu zajdou do ZOO, mají tam totiž nové oddělení plazů a obojživelníků a Claire se kvůli večerníčku zamilovala do chameleonů, tak by jí tím určitě udělal radost. Musí zajít za tím právníkem. Když Sabina podávala žádost o rozvod, myslel si Martin, že to zvládne a je nutno říct, že Sabinino hašteření mu chybí jen občas, ale Claire, ten malý skřítek, mu chybí každou sekundu jeho bídného života.
Odbila 6tá hodina a e-mail od Lázsla samozřejmě nepřišel. Po několika pokusech se mu dovolat to Martin vzdal, praštil dveřmi od kanceláře, seběhl po schodech, minul přitom několik sobě podobných a s úlevou vyšel na ulici. Měl nevýslovný pocit zmaru a bezmoci a to ho přivádělo k šílenství. Nemluvě o tom vedru. Červencové slunce kralovalo rozpáleným ulicím ucpaného města a přestože už bylo poznat, že dnešní nejvyšší teplota už pominula, žhnoucí kotouč to ještě stále nemínil vzdát. Martin si promnul bolavý zátylek prsty pravé ruky a levé ruce věnoval pohled kvůli hodinkám. Věděl, že už je něco po šesté, ale byl už tak zvyklý; vždycky když ho něco štvalo nebo někde nechtěl být, občas se bezmyšlenkovitě podíval na hodinky. Asi doufal v to, že jednou zjistí, že těžké časy už pominuly a že začíná nový život. Ani tentokrát se nedočkal.
V tom se Martinovi zatočila hlava. Mohlo to být z toho vedra nebo z přepracování, najednou se mu udělaly mžitky před očima a pocítil slabost a zvláštní chlad v nohách. Poklesl na kolena a svezl se k zemi do prachu ulice. Nevnímal nic kolem sebe. Chlad se začal šířit od konečků prstů na rukách směrem k ramenům a od lýtek vzhůru až přes břicho. Martin se nikdy v životě netopil, ale v ten moment byl přesvědčen, že takhle nějak se musí cítit ten, kdo se topí v ledové vodě. Jak se mrazení neodvratně blížilo k srdci, Martinova záda polil studený pot. Cítil, jak několik kapek stéká od lopatek dolů k bedrům a věděl, že tak se u něj projevuje hrůza z toho, že se něco děje a on to neovládá. Když hrozivá chapadla čehosi sáhla na vyděšeně tlukoucí srdce a sevřela ho kovově chladným stiskem, Martin vykřikl hrůzou. Potom ztratil vědomí.
Šest hodin, patnáct minut. První pohled mu padl na hodinky už proto, že když omdlel,nebo co to bylo, sesunul se k zemi, padl do polohy vzdáleně připomínající polohu stabilizovanou a ruku s hodinkami tak měl přímo před očima. Spodní nohu vůbec necítil,jakoby si ji přeležel a horní, ležící skrčenou přes ní sice cítil, ale nebyl z toho nějak zvlášť nadšený, protože se nejspíš při pádu uhodil do kolena a to ho brnělo, jak když vás do něj doktor praští kladívkem. Rozhlédl se kolem a zvedl se ze země. Oprášil si kalhoty a košili a vykašlal tu trochu prachu, která se mu usadila ve vyprahlém hrdle. Město bylo na první pohled stejné, ale druhý pohled už prozradil, že se děje něco zvláštního. Zvláštní bylo to, že se nedělo vůbec nic. Ulice jindy živé jako by stále byl čas parádemaršů nebo poutí, se teď zdály podivně neživé. Nikde nebylo ani živáčka a kolem neprojíždělo jediné auto. Několik jich stálo podél chodníku, ale ani v nich nikdo nebyl. Nikdo na nikoho nevolal z okna, děti neproháněly míč na plácku mezi domy, tramvaják nezvonil na pozdě dobíhajícího stařečka. Ulice byla prázdná, jako po vymření. Jako by se zastavil čas.
Martin se znovu podíval na hodinky. 6.15. Konají se snad ve městě nějaké závody nebo zavítal na náměstí prezident a nabízí se zmrzlina zdarma? Nevzpomínal si, že by se zrovna dnes mělo něco takového dít. Podrbal se za uchem a otáčel se na všechny strany. Nikde nikdo. A ještě ke všemu se mu hodinky zastavily. Hodinky po tátovi. Táta byl hasič, stejně jako jeho otec a oba si přáli mít ze svého syna třeba doktora nebo bankéře, hlavně ne hasiče, protože věděli, jak nebezpečná tahle práce umí být. Martinův táta neposlechl, zhlédl se v zlatočerné uniformě visící na věšáku u dveří a dennodenně se vrhal vstříc ohnivému kohoutovi a vytrhával mu bezbranné oběti ze spárů. Martin vždycky toužil být jako on, chtěl se vracet domů ke své ženě a vídat v jejích očích úctu a obdiv ke všemu, co dokázal. Jednou se ale táta domů nevrátil a zbyly po něm jenom tyhle stříbrné hodinky. Osud zasáhl a poprvé za pět generací se hlava rodiny stala něčím jiným, v tomhle případě redaktorem. Práce to sice není tak nebezpečná, ale Martin ji také dokázal vnímat jako určitý druh poslání, i když ho, upřímně řečeno, štvali lidi, neschopní dělat to, co se po nich chtělo a kvůli nimž on nestíhal tu svou. Tyhle hodinky mu připomínají tátovu odvahu a všechno, co pro něj jako malého kluka představoval.
Teď ale nešly. Přitom baterka byla skoro nová, no ale možná se nějak poškodila při tom pádu. Martin vykročil směrem k centru. Pokud se něco děje, tak to bude tam a třeba cestou narazí na nějaké hodinářství, kde by se mu podívali na ty hodinky. Šel rázným krokem, i když cítil, že tělo ho bolí snad úplně všude. Míjel obchody a kavárny a všude to vypadalo, jakoby všichni utekli od rozdělané práce. Otevřené dveře, nedojezené saláty, na stolcích rozevřené noviny. Vypadalo to fakt divně. Pomyslel si, jestli snad svět nepostihla nějaká katastrofa a on jediný nezůstal naživu. Skoro to tak vypadalo. Došel až k Municipal parku, kde si milenecké páry a také ostatní lidé, kteří to jinde ve městě moc neznali, dávali randez-vous u kašny ve tvaru lva, skákajícího do dálky. Voda mu obvykle stříkala z tlamy dolů na kameny porostlé jakýmisi řasami zelené a šedohnědé barvy. Dneska voda nestříkala, hladina okolo kamenů byla mrtvolně klidná a náměstí celkově působilo tísnivě opuštěným dojmem. Martin se poškrábal na ruce, protože kůže pod hodinkami a kolem místa, kde se tělo ciferníku dotýká zápěstí, byla zarudlá a svědila ho jako čert. Bylo zvláštní, že si toho dříve nevšiml, ale na tom nezáleželo. Hodinky stáhl z ruky a posadil se na jednu z laviček lemujících kašnu. Promnul si bolavé místo a s trochou nostalgie si prohlížel hodinky, které pro něj tolik znamenaly. Kovový řemínek tvořily malé válečky poskládané v trojřadech vedle sebe, v ciferníku z bílého zlata teď v pravém úhlu ležely ručičky obroubené černým kovem. Zespodu bylo lze přečíst nápis Našim hrdinům vyvedený krasopisem. Martin se rozhlídl, a přestože už musela uběhnout alespoň půlhodina od doby, kdy se zvedl ze země před redakcí, měl pocit, jakoby čas zapomněl na svůj úkol. Slunce stálo kus nad obzorem a pálilo pořád stejně usilovně. Vzal mezi palec a ukazovák kolečko na boku hodinek a zkusil zatočit ručičkami, jestli se nerozeběhnou. Nerozeběhly. Povytáhl tedy kolečko, aby alespoň seřídil datum, který snad nikdy nebyl nastaven na správné datum. Když má teď čas … .
Otočil kolečkem směrem k sobě. V maličkém okýnku přeskakovala čísílka od patnáctky, která tam byla nesprávně nastavena, dolů až k sedmičce, což byl dnešní datum. Jak byl ale rozjetý, prsty sklouzly o kousek dál a přejel až k číslu 6. Země se zachvěla, teplota vzduchu se ještě trochu zvýšila, pak začala klesat, najednou se zatmělo, na nebi se objevily hvězdy, pak soumrak, potom zase teplo a… na obloze stály mráčky, slunce zpoza nich vykukovalo sluníčko a hlavně… město ožilo. Náměstí bylo plné lidí, klaksony aut připomínaly neopatrným chodcům, kdože je na silnici králem, lev na fontáně pyšně vyplivoval čerstvou a chladivou vodu, prostě… všechno bylo jako dřív, ale něco nebylo v pořádku. Martin se nemohl zvednout z lavičky a vyběhnout vstříc normálnímu životu jako dřív. Seděl tam a jakási tajemná síla ho držela na sedadle tam, kam si před chvílí sedl. Nešlo s tím bojovat, ale Martin vnímal, že to není jediná věc, která by ho měla znepokojovat. Taxíky, projíždějící kolem, měly na okýnkách cedulky hlásající stávku taxíkářů, kteří zvýšením cen reagovali na tvrdou ekonomickou politiku vlády. Jenže tahle stávka měla trvat jen jeden den…. a to bylo včera. Kamelot na rohu zase doprodával večerník a novinky, které vykřikoval, aby upoutal zájem kupujících, byly včerejší. Martin zíral s úžasem na cvrkot kolem sebe a pomalu si dával jedna a jedna dohromady. Bylo to neuvěřitelné, ale on byl pasivním divákem scének včerejšího podvečera a to vše zřejmě jaksi souviselo s tím, jak na svých hodinkách nastavil 6.červenec.
Nepřemýšlel o své, na první pohled bezvýchodné situaci, ani neřešil, co a proč se stalo, to co ho napadlo, bylo přirozené. Otočil kolečkem na pětku a znovu prožíval neskutečně zrychlený ale fascinující posun času o den zpět. Opravdu to fungovalo. Pánové v kloboucích kolem procházeli s novinami s ekonomickými předpověďmi na 6. červenec, jakýsi muž na rohu vykřikoval, že se vykašle na všechny ty drožkáře, takhle drahou jízdenku, že si nemůže dovolit a že tedy zítra půjde asi do práce pěšky a to aby tedy vstával tak ve tři ráno. Martin se bavil. Ač v situaci, která nedovolovala zasahovat do dějů kolem probíhajících, užíval si moci, která spočívala v pouhém přetočení kolečka na hodinkách. Pak ho to napadlo. Když to jde zpátky.. třeba to půjde i dopředu.. . Horečně posouval číselník až k se dostal k číslu 8. Šlo to. A hlavně došlo k jedné zásadní změně oproti točení do minulosti, Martin mohl vstát. Zvedl se z lavičky a vykročil ulicí. Nevěděl, kam půjde, ale když měl tu možnost, tedy šel. Procházel ulicemi několik hodin, až už se setmělo a večerní ulice získávaly nádech tajemna, který najdete v každém městě jiný. Ta chvíle před soumrakem, kdy lampy vrhnou světlo na chodníky a pánové si oblečou saka přes košile a dámy hodí šátek přes ramena, voní nostalgií a neopakovatelností. Den přiznává svoji prohru a všechny chutě, vůně a tvary se zahalují do večerního hávu. Noční bary začínají ožívat, zatím za zavřenými dveřmi se pohybují stíny těch, kteří už zakrátko dovolí vášním noci, aby propukly naplno.
Martin během své procházky zjistil, že jedno, ale zato podstatné omezení, jeho pobyt v budoucnosti přece jen má. Věcí se dotýkat mohl, manipulovat jimi, otevírat dveře, napít se, zakopnout, cokoli, ale lidi, lidi ho nevnímali. Když do něj vrazil první člověk na ulici, myslel si Martin, že to byla nehoda ale i ostatní šli tak, jako by tam nebyl. Pokoušel se na ně promluvit, skákal jim do hovoru a snažil se je překřičet. Neslyšeli ho ani neviděli. Byl tedy problém zajít do baru a napít se, na což se přece jen dost těšil, dneska, nebo vlastně včera, toho v práci moc nesnědl ani nevypil. Byla už skoro půlnoc a konečně našel putyku, jakou hledal. Z nízkých stropů ve veliké místnosti rozdělené mnoha tlustými sloupy na několik nepřehledně uspořádaných oddělení visely blikající lustry ve tvaru jednoduchých koulí z mléčného skla. Celkovou zašlost baru Twistr, jak se tohle místo, do kterého by Martin za normálních okolností nikdy nevkročil, jmenovalo, k dokonalosti doplňovaly tmavé, skoro prázdné kouty, kam světlo ze zaprášených koulí téměř nedopadalo. Do jednoho takového si vlezl a přestože se musel chvíli přemáhat, hlad a žízeň přemohly jeho hrdost a on v rychlosti spolykal zbytek tlačenky, který tam zbyl po některém hostu. Dopil i půl deci piva a unavený se zhroutil na rozvrzanou židli a usnul.
Když se zase probral, bylo půl šesté a bar Twistr žil v klidu dál svým vlastním životem. Martina napadlo už dřív, zajít domů, ale trmácet se pěšky takovou dálku se mu nechtělo. V baru zavírají za hodinu a tak se vydal směrem k redakci. Procházel ulicemi co noha nohu mine, byl vyčerpaný a polámaný z noci, na jejíž nepohodlí nebyl zvyklý. Přemýšlel o svém životě. Ne o své nezvyklé situaci v prostoru nikoho,přemýšlel o svém životě doteď. Chtěl vždycky být někým, na koho nebudou lidi pokřikovat nebo si ukazovat prstem, chtěl být jako táta, přebývat v srdcích úplně cizích lidí jako hrdina, jako někdo, kdo se nesmazatelně dotknul jejich životů. A když o tom tak přemýšlel, vlastně by mu stačilo, aby přebýval v srdci alespoň někoho, alespoň jednoho jediného člověka. První paprsky nového dne mu zasvítily do očí a Martin si je instinktivně zakryl hřbetem ruky. Už se přiblížil na dohled k redakci a ač to místo v něm vyvolávalo povětšinou nepříjemné vzpomínky, dnešního rána se mu po tom všem normálním životě docela zastesklo. Přešel ulici a stanul na místě, kde naposled věci fungovaly, jak mají. Náhle ho zaujala jakási lesklá věc lehce probleskující z prachu ulice. Sehnul se a udiveně zíral na malý předmět, který mu teď ležel v dlani. Baterka do hodinek. Martin prohlédl svoje hodinky a zjistil, že jeho baterka je na svém místě v hodinkách. Ale proč tahle leží přesně na tomtéž místě, kde jsem upadl, pomyslel si. Zkusil tedy vyměnit baterky a když ta nová zapadla na své místo, Martinovi se udělalo slabo. Ten známý, a přesto velice zneklidňující pocit chladu, tíže v končetinách, všechno to přišlo znovu a ….. Martin ztratil vědomí.
"Haló, pane, proberte se". Dvoje ruce zvedaly Martina ze země a pomáhaly mu na nohy. "Jste v pořádku?" Mladý pár vypadal ustaraně a Martin viděl ještě trochu nejasně, jak ho ta žena oprašuje a muž ho drží kolem ramen.
"Ano,děkuju, už je to v pořádku, děkuju vám."
Mladík se za Martinem ještě asi dvakrát otočil a ten mu zamával, aby ho ujistil, že se už o sebe postará sám.
Klimatizace ve třetím patře jako tradičně nefungovala. Za oknem se probouzel nový den a budova ožívala stovkami uspěchaných kroků a hlasů zautomatizovaných do pozdravů, pobídek a povelů. Martin Haencke si balil svoje věci a rozhodl se, že jeho život nabere nový směr. Když sešel po schodech k hlavnímu vchodu a vycházel do nového světa, který se před ním otevíral v celé své kráse, věděl Martin, že v kanceláři tam za sebou něco nechal. Byla to jeho minulost, ke které se už nechtěl upínat, bylo to všechno to, co by člověk měl v klidu nechat odejít a dívat se svým vlastním směrem. Šel dolů ulicí, lehce si pohvizdoval a těšil se ze všeho kolem. V jeho teď už bývalé kanceláři ležely na stole hodinky s ciferníkem z bílého zlata. Byly vzhůru nohama, takže každý kdo vešel do místnosti a sklonil se nad nimi mohl číst: Našim hrdinům. Hodinky nešly.
.png)
.png)
.png)
