Rodium Garth II.

Vylezl jsem už poměrně vysoko a i přes nově nabytou jistotu, že sáhnout vedle a spadnout dolů téměř nemůžu, se mi z té výšky lehce zatočila hlava. Jedna rudomodrá vážka zrovna letěla kolem a když jsem se zakymácel, lehkým pootočením jednoho z očí mi dala najevo, že si všimla. Lehce opocenou dlaní jsem se pevněji přimkl ke kůře a prsty zachytil silněji v prohlubni kůry houbostromu. Podíval jsem se do dálky. Jednak z důvodu, že koukání dolů mi nedělalo od téhle chvíle dobře, jednak proto, že jsem se dneska poprvé odvážil takhle vysoko a pohled do dálky skýtal potřebnou orientaci. Při minulých návštěvách planety jsem se pokoušel cestovat po zemi. Když jdete dvoumetrovou travou a keříky mají kořeny jako kabely zmítající se pomalým pohybem chvíli pod povrchem, chvíli nad ním, nevíte, kam jdete. Nevíte, kdo jde za vámi. Nevíte, jestli vám chce přátelsky poklepat na rameno nebo si z vás udělat večeři. A jakékoliv zranění z planety Rodium Garth se projeví i doma na Zemi. A to nechceš.