Rodium Garth V.

Než vám řeknu, jak jsem lezl dolů, povíme si, jak to vypadá u nás na Zemi, pokud byste to u nás náhodou neznali. Země je planeta v sluneční soustavě, sem tam pevnina, okolo moře, obývaná idioty. Od tý doby, co jsme slezli ze stromů, děláme všechno pro to, abychom se tam zase vrátili. Všichni něco chceme. Ti, co nic nemají, chtějí mít něco. Ti, co mají trochu, chtějí mít trochu víc. Ti, co mají hodně, neví, že mají hodně a tak se automaticky zařazují do kategorie 2 a chtějí mít víc. Mírnýho zisku lze dosáhnout spoluprací. Pořádnýho zisku lze dosáhnout násilím. Aspoň tak si to lidstvo myslí. A tak jsou dějiny lidstva dějinama mlácení přes prsty, přes hubu a bodáním do očí. Posledním dějinným zvratem těchhle báječných obyvatel planety ubyly dvě třetiny a planeta si trochu oddechla. A protože planeta, příroda nebo prozřetelnost je nekonečně chytrá, vnukla někomu s brejlemi myšlenku, jak dostat lidi na jinou planetu. Sice asi myslela nadobro, ne jen na výlety, ale to jednou přijde.

Lezl jsem dolů po kmenu houbostromu, abych našel svůj v souboji ztracený elektrický obušek. Mohl jsem se vrátit domů. Bez obušku, bez lektvaru, bez nálady, hehe. Ale nerad dělám aktivity, který se vůbec nevyplatěj. Nový obušek stojí majlant, o odvaru noci už jsme mluvili, no a náladu nerad ztrácí každej. Je fakt, že slejzání dolů na zem může taky přinést určitý ztráty, včetně tý nejvyšší. Ale s tím do tohoto taknějak jdeš. Naštěstí jsem obušek našel jen dvě patra pod sebou na široký větvi. Nepropadl až na dno. Jupí. Nicméně ten zdržovací vejlet o dvě patra níž mi přinesl přecejen užitek. Díky nečekanýmu pohybu dolů jsem mezi patry rostlinných markýz, stříšek a střech zahlédl pohyb. Velikosti člověka, který ovšem na Garthu, krom návštěvníků, nejsou. A lidí může být na planetě najednou pouze omezené množství, kvůli celkovému energetickému přenosu mezi planetami. Nicméně jiní dobrodruzi můžou zase cestovat jinam než na Rodium Garth, že. Dobře to ta prozřetelnost vymyslela.

Takže jsem dole mohl vidět člověka, ale málokterý člověk by ťapal dole po zemi. Nebo to mohli být pogonni. Pogonny jsme objevili teprve nedávno. Jednou za měsíc vysíláme ze Země vědeckou revizi. To znamená, že vyšleme tým kontrolorů, kteří mají za úkol zjistit, co se stalo lidem, kteří se z planety nevrátili. Hezká práce, že jo. Někdy je to nuda, najdou polámané pitomce spadlé z houbostromu nebo jiné výškové rostliny, jindy najdou idioty, kterým jazykoun vypil všechny elektrické impulzy, ležící někde za stromem, s výrazem vypnutého stroje. No a nebo najdou bezcílně se potulující, po čtyřech nebo břiše se posunující tvory, s prázdným pohledem vesnického jelimana. Pogonni to totiž asi původně nemyslí zle. Napodobují svoji oběť velikostí, tvarem, pohybem. Je to jakýsi shluk shluků buněk, rád bych napsal neorganizovaných, ale není to pravda. Pogonni jsou pohánění silnou, hladovou touhou. Tak silnou touhou být vámi, až vám vezmou vás. Poté, co se shluknou do vašeho tvaru, cestují za vámi vaším pohybem, podél vaší cesty vaším směrem a když nedáváte pozor, přiblíží se k vám a pokusí se s vámi splynout. Při tom pokusu vám vezmou vaši osobnost, vaši duši, vaši inteligenci a z vás zbyde jen potulující se schránka bez obsahu. Není to smrt nebo je?

Rodium Garth IV.

Rodium Garth IV

Houbostromy stojí jednak každej sám o sobě, jednak tvoří propojenej jednotnej organismus, drží se za ramena a naklání se nepatrně, když do jednoho z nich strčí vítr, vyrovnávají nerovnovážnost kteréhokoliv z nich. Pod zemí tvoří kořenový společenstva, sítě, ne nepodobný strukturou i složitostí složení lidskýho mozku. Říká se, že pomocí podhoubí spolu komunikujou, a když jednomu hrozí nebezpečí, systémem vzruchů ho ostatní varujou a to pak stojíte na větvi jednoho z nich, chcete si useknout větev, která vám vážně překáží a najednou se jiná větev po vás ožene jako paže dospělýho chlapa, švihne vás do ksichtu hákem ostřílenýho námořníka a vy se řítíte k zemi jako devadesátikilová mrtvola, přinejmenším budoucí.

Poté, co jsem se rozhlídnul, kterým směrem k horám, šel jsem už dobrých dvacet minut ve výšce asi čtyřiceti metrů nad zemí v naději, že dneska dosáhnu kýženýho bohatství. O nebezpečí zranění, který se vám stanou tady na Garthu a jejich propojení s vaším skutečným tělem na Zemi, už jsem mluvil. Víte, co je vážně průšvih? Některý zvířata, rostliny a jiný potvory na Zem nemáme, takže když vás něco takovýho hryzne třeba do ruky, můžete doufat, že je ten ksindl podobnej svým jedem třeba nějakýmu našemu hadovi, nebo můžete doufat, že vám pomůže, když vám ruku nad ránou ufiknou a jed se nerozšíří. Takže pak šupem spěcháte domů, řvete vo pomoc a doufáte. To, co žahlo mě, je ovšem věc známá. Známá, ale ne příjemná. Jazykouni vypadají jako jazyk bez těla, mají tak metr na dýlku, přilepí se ke stonku houbostromu, změní barvu podle svého dočasnýho hostitele a čekají. Čekají na někoho, kdo se jmenuje třeba Jimmy Ryder, tedy já, a když jde ten někdo kolem, jako napružená pijavice se připlesknou na holou část těla, okamžitou reakcí se přižahnou k vaší kůži, to místo okamžitě spálí a začnou vysávat sebemenší elektrický impulzy z vašeho těla. Jednak to pálí jako svině, jednak svoje elektrický impulzy okamžitě začnete postrádat. Tu vás neposlouchá noha, tu ruka, tu oko kouká, kam koukalo předtím a nepohne se. Navíc naše lidská baterie není nekonečná a my si rozhodně nemůžeme dovolit napájet nějakýho vesmírnýho hajzlíka na svůj účet. Naštěstí za tu dobu, co se vesmírný cesty otiskováním konají, už na Garthu dost lidí s jazykounem mělo tu čest, takže se přišlo na to, že jeho ochota přijímat elektrický impulzy je omezená na mnohem menší dávky, než umí například takovej elektrickej obušek rozdávat. Takže pokud při jeho útoku neomdlíte bolestí, vytáhnete svoji elektrickou zbraň, švihnete mu jednu za uši, no dobře, někam kamkoli, a on se pustí. Na kůži vám ještě pár dní zůstane rudá skvrna, která pálí jako čert, ale přejde to. Přesně to se mi stalo, ve vejšce osmipatrovýho baráku, švihnul mě do pravý ruky, kterou obvykle vytahuju všechny zbraně, ta ruka přestala v mžiku poslouchat, hajzl se na mě živil a o mě se pokoušely mdloby. Levou rukou v polosedu polostoji jsem šátral do pravý kapsy kalhot a vytahoval zbraň. Z pusy se mi spustily sliny, to jsem ještě nikdy neslyšel, že by se dělo, a moc příjemný to nebylo. Mžitky jako na pouti, špatně se mi dejchalo, jestli spadnu dolů, budu na kaši, šátrám, myslím, že obušek mám a střílím do příšery, ale jistej jsem si nebyl, ztrácím vědomí, nevím, na kolik vteřin nebo minut, jistý je, že když otevřu oči, venku už se setmělo. Hajzlíka na ruce nemám, skvrnu ano. Obušek nikde, nesjpíš spadnul do zelený propasti pode mnou. No ale to není dobrý. Takže buď frčet domů na Zem, nebo slézt dolů a hledat. No, co myslíte, že jsem udělal?!

Rodium Garth III.

Měl bych se zmínit od odvaru noci. Zní to jako jméno pro magickej lektvar a vlastně to, co do důsledků, i něco takovýho je. Dřív se na jiný planety cestovalo v plechovce s tryskama, trvalo to dlouho, zestárli jste během toho, sem tam vám plechovka shořela pod zadkem a tak dále. Pak se přišlo na to, že stačí najít přesný souřadnice (hodně přesný) a vytvořit váš otisk na onom místě. Ležíte doma v bedýnce (za pěknej majlant), vypijete lektvar (taky za majlant), ten vám pomůže se otisknout a už jste tam. Vaše tělo tam samozřejmě máte, ale je to jen jeho druhá varianta. Jako když zkopírujete soubor se stejným jménem. Stejnej soubor, stejný data, stejný jméno, jen malá jednička na konci jména značící počet variant.

Stál jsem na vršku jednoho z houbostromů. Držel jsem se za větev a díval se do dálky. Proč by lidi měli lézt na cizí planety, ptáte se? Ptáte se dobře. Jednak za tím je dost často touha po dobrodružství, nudíte se doma, chcete trošku jiný safari, než jen klokany a hrochy, nebo za tím může bejt zisk. Na planetě jako je tahle, získáte něco, co se u nás vykupuje za hodně moc penízků. A protože cesty mimo stojí příliš hodně peněz, na takovou cestu musíte bejt buď velkej boháč a vaše šance bejt ještě bohatší se značně zvyšujou. Nebo si našetříte na pár cest a doufáte, že při vás bude stát štěstí a vy se zabezpečíte na pár mizernejch let dopředu na naší mizerný planetě s mizernejma sousedama na mizerným předměstí. Tahle druhá varianta je můj případ. Koukám se do dálky a hledám hory. V horách jsou jezírka a v některejch jezírkách se dá najít odvar noci. Ten, jak už víte, funguje na cesty mez planetama, nejen sem. Když se vám povede přežít, a nějakej si nesete domů, jste šťastnej chlápek. Tak, teď už víte to hlavní. Hory se i přes značnou oblačnost ukázaly na severovýchodě. Při troše štěstí se k nim dostanu pohybem v korunách houbostromů a nebudu muset ani na kousek cesty slézt dolu. Pro dnešek určitě půjde o poslední pokus, zásoby lektvaru se mi tenčí a taky bedna, do který dneska lezu, začala bejt příliš populární vzhledem k tomu, že jsem v ní dosáhl několika slušnejch úspěchů. Až se dneska nahraju zpátky, zmizím a najdu si jiný místo. To musíte jednou za čas udělat, Abyste se jednou neprobudili mrtví, hehe, takříkajíc.

Rodium Garth II.

Vylezl jsem už poměrně vysoko a i přes nově nabytou jistotu, že sáhnout vedle a spadnout dolů téměř nemůžu, se mi z té výšky lehce zatočila hlava. Jedna rudomodrá vážka zrovna letěla kolem a když jsem se zakymácel, lehkým pootočením jednoho z očí mi dala najevo, že si všimla. Lehce opocenou dlaní jsem se pevněji přimkl ke kůře a prsty zachytil silněji v prohlubni kůry houbostromu. Podíval jsem se do dálky. Jednak z důvodu, že koukání dolů mi nedělalo od téhle chvíle dobře, jednak proto, že jsem se dneska poprvé odvážil takhle vysoko a pohled do dálky skýtal potřebnou orientaci. Při minulých návštěvách planety jsem se pokoušel cestovat po zemi. Když jdete dvoumetrovou travou a keříky mají kořeny jako kabely zmítající se pomalým pohybem chvíli pod povrchem, chvíli nad ním, nevíte, kam jdete. Nevíte, kdo jde za vámi. Nevíte, jestli vám chce přátelsky poklepat na rameno nebo si z vás udělat večeři. A jakékoliv zranění z planety Rodium Garth se projeví i doma na Zemi. A to nechceš.

Rodium Garth I.

Vypil jsem odvar noci a pošesté toho večera jsem se ocitl na planetě Rodium Garth. Vždycky hrozí, že už se nevrátíte. Vždycky hrozí, že už nebudete chtít. Houbostromy rostou do nebe, a vy, jakmile se objevíte v oblasti podhoubí, musíte okamžitě šplhat nahoru, jinak riskujete, že vás sežere něco, co ani nutně nemusí bejt větší než vy.

 Lezl jsem nahoru s vzrůstající úlevou, že dneska můj zadek nikdo okusovat nebude. Prsty už jsem měl procvičené odminula, takže se zkušeně zachytávaly prohlubní na kůře houbostromu. Měl jsem ze sebe radost. Nad hlavou fialové nebe občas pročísla letící vážka, která, díky tomu, že měřila kolem dvou metrů, bzučela jako malý soukromý vrtulníček. Vážky nebezpečné nejsou. Nebezpečné jsou hvězdy, jejich lesk, vůně podhoubí, nekonečně sladká a omamná a hlavně pocit, pocit, že tenhle svět je přesně to, co potřebujete. 

Jak už jsem řekl - vždycky hrozí, že zpátky už nebudete chtít.