Tak se vám poslední dobou bojím někde otevřít pusu nebo oko. Zlaté zapomenuté české brblání, remcání anebo pokrytectví. Novým trendem prostoru virtuálního i reálného jsou nové zvyky. To se třeba zeptáte na internetu přítomných na to, zda venčit psa v parku nebo v lukách a strhne se smršť výkřiků, nadávek, odborných termínů vyhledaných snad v příručce pro zabijáky pohledem a podobně. Zůstanete koukat, přečtete si po sobě třikrát, co jste napsali, nenajdete spouštěč hurikánu, přečtete po čtvrté a nevíte nic. "Proč byste venčil psa v parku? Víte, že v parku si hrajou děti?" "Uklízíte po svém čtyřnožci zanechané exkrementy? Že ne! Já to věděla" Je ten váš pes vůbec čistokrevný? Nemnožíte snad pejsky pro pokoutní prodej!?"
A teď si ještě představte, že jste neprozřetelně dali k dotazu obrázek od vás z domova. Dostane se vám nevyžádané kritiky vašeho nábytku, nevhodných barev, neladících podle poslední módy, co to, proboha, máte na sobě, a navíc jste rozhodně použil nějaké gramaticky nesprávné slovo.
Je to zvláštní. Většina české společnosti dnes řeší, zda je více extremista ten, kdo by zavřel české hranice nebo ten, kdo by je nechal otevřené všem. Zda je radikálem čtenář či posluchač, vyhraněný více doprava nebo doleva. A mně se taknějak přízemně zdá, že extremismus všedního dne, představovaný horlivým napadáním všeho a všech, je z celonárodního hlediska chorobnější, protože plíživější až všudypřítomný. Co vy na to?
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuju za komentář