Lidstvo moje dnešní okolní

Pokud je pravda, že všechno, co kolem sebe vidím, odráží mě, pak mám v sobě slušnej nepořádek, řekl bych. Vy všichni, kteří jste kolem mě, vás jsem si vyčaroval, abyste projevili moje nitro. Ubozí lidé moji! Takhle mnou vyvoláni, jako duchové z klidu jinosvětního, musíte se vztekat, lhát, brečet, podvádět, křičet, litovat sami sebe a plánovat, jak mě zabijete ve spánku. Nezbývá mi, než se vám omluvit! Za to, jací jste, můžu já, váš vyvolavač. Tenhle spiritisticky laděnej úvod měl svoji nutnost, svoje opodstanění. Ono totiž vlastně vůbec nejde o to, co si z toho vezmete vy, protože pokud je to o mně, pak jedinej, kdo si z toho může něco vzít, jsem já. Ale vaše reakce může něco prozradit o tom, jak to u mě vevnitř právě teď vypadá. Jestli uvidím milé, vyrovnané reakce, dokonce možná od nových, vyrovnaných lidí, pak se ve mně něco uklidilo. A to by bylo fajn. Samozřejmě, že po vás, tobě konkrétně, nechci!!!, abyste něco dělali, vůbec. Jak bych mohl chtít po odrazu v zrcadle, aby dělal něco jinýho, než jeho předloha. Pokud jsem se ani nehnul, ani se nehni! Tak. Hezky všecko v klidu. Jdu se podívat za dveře, na facebook, z okna a do telefonu, jak jsem se zlepšil.

Asi si sbalím kufry na cestu

 Asi si sbalim kufry na cestu
už všecko mam, nápřah i úder i krásnou nevěstu
v pokoji smrdí roky neukojenýho pobytu
cejtíš ty roky? Ty roky řekly: furt jsi tu?

Tak jsem si sednul na kraj opotřebovaný postele
koukám se, pche, fakt musim zmizet z týhle prdele
paprsky slunce lehly na gauč, až to vrzlo v skrytu
protáh jsem paže do dálky a vypích oči tomu bytu

a bylo ticho, jako by souviselo ticho s očima
nevím, ty víš? řek bych, že takhle ňák to začíná
zvedne se prach z koberců a zachvějou se duše
čas je jen čoklík, co podle relativní stezky kluše

asi si sbalím kufry na cestu
pokoj je tady, i tys tu.

Je hezky

Je hezky, i kdyby nebylo. Tomu se říká přístup k životu. Přistupme k němu a buďme co nejblíže.

I kdybys

I kdybys zlámal všechny moje hole

budu tu

nezlámu svoji hůl nad sebou ani nad svým životem

i kdybys zlámanými květy zsypal zem

budu tu

a budu tvrdit, že je krásný den

i kdybys lámal osudová žití

budu tu

osudem doprovázen, žitím spokojen

i kdyby celý svět na tvůj popud byl rozezlen

já budu tu

a pozvu všechny polámané lidi sem.

Poeta je jako řeka

                                                         

 

                                                  Poeta je jako řeka
                                                  někde pramení, někam se vleje
                                                  když začne drtit kameny, tak zle je

poeta je jako řeka
nabírá materiál cestou, roste v ramenou
když dojde na boj živlů syčí
cestou plamennou

poeta je jako řeka
když začne život, skáče rozpustile
a když má něco za sebou
tak zmoudří
myšlenky z hlubin naberou na síle

poeta je jako řeka
když sedíš u něj v noci šeptá světlům hvězd
a jak si začneš myslet, žes ho zkrotil
bere břehy cest

poeta je jako řeka
ke konci klikatí se méně nežli zkraje
co prošel, to už neuvidí, kde byl, tam i mluvil
je jako řeka plná vína
den za dnem tajně zraje.

O českém extremismu všedního života

Tak se vám poslední dobou bojím někde otevřít pusu nebo oko. Zlaté zapomenuté české brblání, remcání anebo pokrytectví. Novým trendem prostoru virtuálního i reálného jsou nové zvyky. To se třeba zeptáte na internetu přítomných na to, zda venčit psa v parku nebo v lukách a strhne se smršť výkřiků, nadávek, odborných termínů vyhledaných snad v příručce pro zabijáky pohledem a podobně. Zůstanete koukat, přečtete si po sobě třikrát, co jste napsali, nenajdete spouštěč hurikánu, přečtete po čtvrté a nevíte nic. "Proč byste venčil psa v parku? Víte, že v parku si hrajou děti?" "Uklízíte po svém čtyřnožci zanechané exkrementy? Že ne! Já to věděla" Je ten váš pes vůbec čistokrevný? Nemnožíte snad pejsky pro pokoutní prodej!?"
A teď si ještě představte, že jste neprozřetelně dali k dotazu obrázek od vás z domova. Dostane se vám nevyžádané kritiky vašeho nábytku, nevhodných barev, neladících podle poslední módy, co to, proboha, máte na sobě, a navíc jste rozhodně použil nějaké gramaticky nesprávné slovo.
Je to zvláštní. Většina české společnosti dnes řeší, zda je více extremista ten, kdo by zavřel české hranice nebo ten, kdo by je nechal otevřené všem. Zda je radikálem čtenář či posluchač, vyhraněný více doprava nebo doleva. A mně se taknějak přízemně zdá, že extremismus všedního dne, představovaný horlivým napadáním všeho a všech, je z celonárodního hlediska chorobnější, protože plíživější až všudypřítomný. Co vy na to?