Minulost jako spirála

Poslední dobou často přemejšlim, třeba cestou vlakem, jak vyšponovaný jsou události současnosti, jak dramaticky na ně lidi v mým okolí reagujou, hašteřej se a slovně nebo rukama do sebe strkaj, urážej, přetrhávaj dlouholetý přátelství, přepisujou dědictví na jiný vnoučata a podobně.

Původně jsem si říkal, že prostě a jednoduše dnešní doba je tak pokřivená (jazykozpytci si mohou zaměnit za slovo vycházející z významu "zatáčka"), že špunt doby musí vyletět a pročistit ovzduší. Pročištění ovzduší by samozřejmě předcházela bolestná zkušenost pro přeživší, poslední zkušenost pro ty druhé.

Když jsem minulej odstaveček začal slovem "původně", je nasnadě, že od jistý doby vidím věci jinak. Nic proti myšlence pokřivený doby, ale při pohledu z větší dálky mi přijde, že stejný kraviny lidi dělaj v opakujících se vlnách pořád. Vždycky je po bouřce vzestup, pak hurá trochu klidu, a pak zas nervózní poklepávání nohou znejistěnejch dědiců. I ve sto let starejch novinách vidím reklamní sloupečky se zcela zásadními a zázračnými léky na to či ono, zdůrazňující, že jejich preparát obsahuje tu či onu dříve nepoužívanou sloučeninu. I v těchhle novinách vidím postrkující se politiky, oznámení o loupeži, vraždy, zásahy bleskem, úvahy nad kulhající dobou, nabídku předplatnýho.

Takže se ptám, nejen sám sebe, má všechno to handrkování nějakej smysl? Nejsou snad temný dny minulosti jenom stopama, ve kterejch ve svý hlouposti ťapeme dál a dál?

Povidla

povidla

tato manisfestace krásy není povolená

vězni chodili pruhovaně pořád dokola

nohy v proudu lásky, zvedlá stavidla

těmito dveřmi přímo do problému

potom si odkašlal a zpíval Marseillaisu pěkně pozpátku

tleskali, hurá!!! a jeden i blinkal z nervozity

měl jsem fakt trochu trému

Pan Tomima

 

v padajícím listu vidím pantomimu

tajemné šifry pořád dolů vertikálně kmitočetně

park nechce usnout, šumí tmou i mladým větrem

zpětně

před každým nádechem se obávám, že hynu

nepokrytě

sssssssssssss plynu

-

továrny plné lidí s cigaretou v koutku pusy

konzervy na bolest a na naděje z výplat šité

tvůj malý šéf s odznáčkem výborného pracovníka dělá do tabulky

malé plusy

tak malé, že je na výplatě ani nevidíte

Došlo ticho

Došlo ticho, není na skladě, "nestůjte nám tady, nemá to smysl!", proletěl malinkatý ptáček, obraz od Rembrandta, "a další prosím!, tak další, PROSÍM!", skoro pohrdlivě se podívala na tu nedisciplinovanou osobu, a tak to šlo dál, den co den, stejné oblečení, stejná píseň způsobená prouděním vzduchu proděravěnými trubkami komplexu, nevím, možná její oči, pátravé, a přesto laskavé, mě dovedly až sem, rád chodím polozapomenutými, přestože používanými cestičkami proloženými ohnutými dráty, prasklými betonovými bloky velikosti krávy, "další prosím!", něco cvaklo, něco živého, a přesto to znělo kovově, přál jsem si, abych to nebyl já, ten, na koho mluví, když odvrací oči, ten, komu tady dneska končí cestičky, ten, komu cvaká v hlavě a v síních a komorách, myslím, na toho Rembrandta, chtěl bych křičet, ale oni mě umlčují pohledem, víte, zkouším být ticho, mlčet, nevzpírat se vašemu systému, ale ..... ticho došlo ..

Jarapára

dám si dva knedlíčky
ty pořád odcházíš
chceš zůstat sama
na tváři orosená vrstva z toho, jak

jde pára
je chlad i naděje, dva neúprosné

znaky
jara

Končíme nikde

Končíme nikde

a je to vlastně smutná zpráva

jediným pravidlem, co platí je tvá

přednost zprava

držím se za ruku tvých očí

bojím se, že ztratím všechno příliš

příliš PŘÍLIŠ rychle

bojím se, že zmizí nádechy, co zbyly

nakonec do konců nedodýchlé

uplyne sedm vteřin a pak se nikdo

ani neotočí.

Poutník Jitřní hvězdy: kapitola 6 - Být pirátem

Když se rozhodnete něco obětovat, něco velkého v prospěch něčeho ještě většího, vždycky je přítomen strach. Kdo říká, že není, lže vám.

Nechali ho v malé místnosti bez oken. Něco jako čekárna. Věděl, co ho čeká a věděl, že je to navždycky. Alespoň následky. Jenže on už se rozhodl. Jonas Monaster věděl, že se chce stát pirátem. Řád pirátského ducha vznikl hned potom, co se společnost začala dělit na ty, co vládnou a ty, kteří se musejí schovávat. Jonas se rozhodl být tím třetím vzadu. Piráti jsou skutečně svobodní. Nemají pracovní zařazení, nemají přidělený byt s číslem, nemají namátkové kontroly a nemají neuroticky pokukující sousedy. A nemají nohu od kolene dolu. A jedno oko. Daň za svobodu, za vědění, za život.

Ukázali mu to nádherné údolí. Tam bude žít. V zeleňoučkých zahradách mezi květinami a poletujícími ptáky. V domě bez dveří, jen s vyšívanými koberci visícími místo zavírání kvůli soukromí. Bude chodit po bílých pěšinkách a dívat se kolem. Bude studovat v největší soukromé knihovně dnešního světa. Bude plnit úkoly, proč ne, bude jíst teplé jídlo s ostatními, bude spát beze strachu, že se už neprobudí nebo že ho odvlečou do Mindlocku, pověstné pevnosti ve skalách za velkou řekou Gu. Viděl to údolí. Schované kdesi v kopcích, kryté nepřístupným terénem, maskované mlžným oparem. Viděl ho a věděl, že po ničem jiném už nikdy toužit nebude. I když je třeba něco obětovat.

Kvůli tomu tu dneska byl. Seděl a jeho tělo vyměňovalo svěžest reality za milosrdné omámení způsobené horkým nápojem, který právě vypil. Vonělo to kouzelně, chutnalo odporně. Jakmile polkl první doušek, nebylo cesty zpátky. Nohy začaly slábnout a oči těžknout. Systémem cév běhali malí světlonoši a rozžínali lampičky zapomnění. Jeho kůže získala nový odstín a začínala si uvědomovat samu sebe. Vlasy ožily a ruce umřely. Jonas měl chuť se smát, ale koutky úst nejspíš neposlouchaly. Bylo mu to jedno. Byl sám, ale jeho samota nebyla osamělostí. Stával se součástí větší jednoty a ta ho na oplátku prostupovala, jako mlha líně proplouvá zalesněnou krajinou. Začínal mít sen. Zdálo se mu, že vstupuje zlatou branou do země dvou sluncí. Taková země prý existuje. Když odejdete z tohoto těla a zanecháte za sebou dojem hrdiny. Hrdinství je stav srdce. Jonas vstoupil a bytosti s bílými křídly ho něžně obklopily.

"Jonasi, pojďte, je čas," držela ho jedna z bytostí za ruku. I ostatní kolem se usmívali a tak šel s nimi. Zamiloval se do toho stavu, v kterém byl. Vedli ho dlouho, ale možná mu to jenom tak připadalo. Bylo teplo a chtělo se mu spát. Náhodou bytosti měly připravené lůžko. Ulehl, a všechno, co se mělo stát, se stalo. Až se probudí, bude pirátem. A jednou to bude on, kdo přivede do Údolí spasitele, o kterém všichni mluví. Nebo tomu aspoň napomůže.

Poutník Jitřní hvězdy: kapitola 5 - Vrátky ven

Viděti piráta v reálném světě znamená potíže. No nemysleli byste si totéž? Nad hlavou mi rachotilo ocelové lano, kolem uší svištěl studený vlhký vzduch. Vedle mě pirát číslo 2.

"Jak se jmenujete?" Pokoušel jsem se nepůsobit vystrašeně. Studený vzduch. Oči upřené na něho, urovnal jsem si vlasy. Asi mi to nešlo s tím maskováním nervozity. Povzdechl si.

"Lucius. Lucius Leostradus Malý. Později bude čas si popovídat."

"To říkal i váš kolega. Nic proti němu." Dál jsem se tvářil hrdinsky a v břiše cítil tlak tíhy situace.

Za chvilku jsme byli dole. Budova, s které jsme sjeli, a v které jsem měl tu čest býti před chvílí hostem, občas vykoukla z mlhy a připomínala nahrbeného slona podcházejícího pod nízkou větví stromu.

"Musíme zmizet, následujte mě." Vyrazil nečekaně rychle, málem jsem mu nestačil. V ruce měl nějakou tyč, snad hůl a chvílemi si s ní pomáhal odstrkovat překážky v cestě. Míjeli jsme pootevřené dveře, na zemi ležící míče, vraky aut už skoro nevnímáte, chvílemi odněkud vykoukly oči, ale když zjistily, že z toho nic nekápne, schovaly se. Měl jsem už mírný hlad, ač zvyklý pár dní nejíst, zřejmě už jsem byl ve stavu, kdy období bez živin přesáhlo časový úsek pár dní.

"Kam že to jdeme?" Ještě pořád se události měnily příliš rychle a já nevěděl, jestli jsem veden z labyrintu nebo vtahován do jeho ztrácejícího se středu.

"Chm," zněla odpověď Lucia Leostrada Malého. Proč "Malý"? Kolik mu může být let? Jak to, že má také jen jednu nohu a pásku přes oko? Je s Jonasem příbuzný? Proč ta image pirátů, nikdy jsem o nich neslyšel. Tak jsme si přemítal a oč rychleji kmitaly moje nohy, tím rychleji kmitaly moje myšlenky. Prošli jsme asi dvaceti uličkami, minuli čtyři velká kondominia, jeden lesík, jednu bývalou továrnu, tenhle kraj jsem neznal, byl jako okolí mého domu, mého obchodního centra, ale tady jsem nebyl. Minuli jsme čtvrť malých nízkých domků, u jednoho jsme se proplétali plazícími se rostlinami v okolí jakéhosi bazénku bez vody, na dvou železných rámech visela houpačka, na tyči navlečené pneumatiky. Malá zídka a Lucius se zastavil. Nebyl snad vůbec zadýchaný, to bych nečekal. Odhrnul popínavé šedozelené větve a objevila se dvířka. Hodně archivní vína? Mrtvoly v ledu? Kdo ví? Vlezli jsme dovnitř a závěs popínavek se za námi uzavřel. Lucius zavřel vrátka a zamkl. Ani nevím, že předtím odemykal. Musel jsem nechat oči, aby si přivykly. Snažily se, ale moc jim to nešlo. Místnost nebyla místnost, ale malý vstupní portál do spletitého systému chodeb. Což už vám říkám, protože jsme vyrazili. A šli první chodbou doleva. Drhou dolů, třetí doprava, čtvrtou dolů, dál už nepamatuju, zřejmě se budu muset naučit modlit, teď by se to hodilo, ještě jsem vám asi neříkal, že nesnáším uzavřené prostory. Takhle uzavřené. Moje zkušenost z dětství z her v rourách poblíž vyschlé přehradní nádrže mě ovlivňuje dodneška. Vyhýbám se situacím, jako je tahle. Zřejmě se jim nevyhýbám dostatečně důsledně. Jedna z chodeb šla chvíli rovně a byla širší, užíval jsem si ten pocit. Přesto vědomí masy hmoty kolem mě, která mě může rozdrtit, způsobovala mojí tělesné schránce chvění. Pak chodba končila, branka stejná jako vchodová, malá místnost jako ta vchodová a popínavá rostlina a VELKÉ zelené (ZELENÉ) údolí. Co zdůraznit víc? Velká údolí jsem neviděl od dětství. Zelená barva se většinou mísí s šedou, černou, hnědou, žlutou, oranžovou, ale nikdy nevytváří zeleně zelenou bez příměsi nezelené. Jako to bylo tady. Tohle bylo údolí, kam oko dohlédlo, uzavřené prstencem skal, nahoře svítilo modré nebe a obě slunce svítila mnohem jemněji než u mě doma. Vždyť jsme snad nebyli tak daleko od mého domova?! Kde to jsem,? Lucius Leostradus Malý vyrazil, pořád ještě svižněji než já, pěšinou lemovanou svěžími stromy a barevnými květinami směrem dolů, do centra všeho dění. A všude kolem motýli.

Poutník Jitřní hvězdy : kapitola 4 - Práskači a hvězdy

Jmenuju se Jim Lesney, to už vám prozradil pirát Jonas. Měřím tolik, že do běžných dveří se běžně vejdu, vážím tolik, že přemýšlím, kolik sladkostí ještě snesu. Ne vážně, zajímá to někoho? Když jsem se narodil, radioaktivita byla ještě slabá. Radioaktivita by někoho zajímat mohla. Byla slabá proti dnešku, jinak ne. Kde se vzala, se úplně přesně neví. Ale je tu a zesiluje se. Jestlipak se stihneme rychleji přizpůsobit, než nás zahubí všechny. Populace klesla o 70 procent. Naše. Některé jiné živočišné druhy to naopak povzbudilo. Někdy si říkám, jestli nejsem jiný živočišný druh, haha, asi ne.

Než mě začaly hledat hlídky OV, žil jsem si spokojeně ve svém bytě číslo 68. Spokojeně v našem slova smyslu. Nejdůležitější je nevyčnívat. Vůbec. Vařit si čaj ze směsí prodávaných v obchodních centrech. Neptat se, co v nich je. Nezvracet hned u pultu. Doma zvracet potichu. Stěny mají uši a uši mají ústa a ústa vidí výhody vědění. Někdy doma koukávám z oken do dvora kondominia a dívám se na potulující se psy. Některé vraky aut ještě neuklidili a psi si na vyhřeznutých sedačkách dělají pelechy. Někdy se nedá spát, jak kňučí a škrábají na plech. Občas psí bitka a štěkot, úprk po štěrkové zemi někam, pak udýchané návraty. Někdy jste jako ti psi. Běháte a pod nohama vám cvakají kamínky štěrku. Udýchaní se vracíte do pocuchaného pelechu. A nikdy nevíte, kdo je a kdo není nepřítel.

V obchodním centru Lunadochter prodávám v krámku s nápisem Užitečnosti. Je to jen nápis, ne úplně pravda. Prodávám kousky nástrojů, třeba. Stránky z knížek s recepty na jídla, třeba. Obrázky bez rámů nebo rámy bez obrázku, častokrát. Vzadu mám únikový východ, moji nejoblíbenější součást krámku. Použil jsem ho asi častěji než regulérní vchod. To zahlédnete někoho, jak postává na konci chodby a dělá, že se nekouká. Ale kouká. A víte, proč se kouká? Protože dostane odměnu, když hlídka OV dopadne někoho, kdo něco ví. A já zřejmě něco vím. Aspoň Vládce si to myslí. Což je pro následky důležitější, než jestli je to doopravdy tak. Když hlídka nebožáka chytne, jeden z hlídky se hned odpojí a jde zaplatit práskačovi. Práskač nemusí být někdo, kdo se tím živí. To by zase byl nápadný on a vyčníval by z řady. A vypadalo by to, že nemá řádné zaměstnání. A rázem by se ocitl na špatné straně potravního řetězce. A sám by pak velice dobře věděl, co se děje. Zřejmě někdo chvíli stál na jeho rohu chodby a čekal, až dostane svou odměnu. Udýchaní psi a pocuchané pelechy. Hvězdy světlejší než mlžně zakouřené dny, osvětlované dvěma obrovskými slunci. Netopýři bloudící kolem slabých lamp. To jsme my, generace sedm věku pět. Většina z nás neví, co je na konci cesty, která prochází jeho krajem. Spojujeme řádkou kroků korálky kondominií a obchodních center a pídíme se po vědění. Protože kdo ví, má. Informace, respektive jejich zdroje, vyschly jako naše menší řeky. Zůstal prach na vymletých dnech, jen občas někdo najde blýskavý oblázek. A velké řeky tečou krajinou jako obří hroznýši. Hustá kaše toho, co řeka rozemlela a táhne na hřbetě jako karavana převážející náklad vzácných koberců. Velké řeky jsou ovšem v majetku Vládce. Přemýšlím, jestli jsem také v majetku Vládce. Občan je svobodný. Prý. Ale na každém rohu stojí pošilhávající soused a rázem jste ze svobodného občana kamínkem, který melou. A žádný kamínek, který melou, se nevrátí ve stejném tvaru. Viděl jsem jich stovky. Kamínky ve štěrku našich cest. Generace sedm věku pět.

Poutník Jitřní hvězdy - kapitola 3: Na plošině

Terén jsem prozkoumal opravdu bleskurychle, tudíž moje další orientace byla více tápáním a odhadem, než nějakou silnou znalostí. Vracet se dolů mi přišlo jako hloupost, okýnko s galaxiemi bylo příliš úzké na další úprky, navíc jsem byl pevně rozhodnut prchat otvory a průchody většími než jsem sám. Na druhou stranu bylo možné předpokládat, že stejné předpoklady bude používat i nebezpečná osoba či osoby venku.

Překročil jsem piráta, dotkl se jeho krku v místě, kde by mohl být znát skrytý schovávající se život a rozloučil se s ním. S pirátem. V místnosti byly další padací dveře přímo nad námi, ale kde se spouštějí schody? Spouštěly se na desce stolu, místnost, kde jsem se probudil, žádný stůl neměla. Schody sjely dolů a já vyběhl opačným směrem. Bacha na hlavu, cestou bacha na okýnko a další poschodí. V téhle místnosti okýnko nebylo, byly tu dveře. Troje. Taky máte rádi dilemata? Pokusil jsem se rychle otevřít ty nalevo. Nešly otevřít. Ty vpravo také ne, rázem bylo po dilematu. Prostřední dveře vedly na malou plošinu a venku byla mlha. Nemám moc rád mlhu z důvodu špatné viditelnosti. Ovšem, když se chcete schovat, může být mlha dobrým společníkem.

Něco vedle mě mlasklo. Buď někdo otevřel plechovku limonády, nebo musím zmizet. Pohnul jsem se a limonáda mlaskla o něco blíž, přibližně v místě, ze kterého jsem uhnul. A sakra. Neměl bych klít, ale momentálně si to odpustím. Nebylo pořádně vidět, kam vede betonový plácek, ani na jednu stranu, mlha tvořila ostrůvky, jako když vám chladne voda ve vaně a pěna se místy ztrácí, chvíli je a chvíli není. Bál jsem se, že udělám příliš dlouhý nebo rychlý krok a spadnu. Někam. Nerad padám kamkoli. Hřbet natažené ruky se dotknul studeného kovu, ohmatání potvrdilo zábradlí. Zábradlí, ježiš, co dál, doleva honem, ne vlastně doprava, doleva bych se blížil k tomu, kdo střílí. Doprava zábradlí vedlo asi dva metry a pak končilo něčím jako skokanským můstkem … skokanský můstek, hm, vynikající úniková cesta. Co teď?

"Pssst"

Jako bych slyšel "pssst".

"Psssst. Tady."

Zase jsem to slyšel.

"No tak pojďte." Z okraje skokanského můstku, či co to bylo, se natáhla ruka a chytla mě za rukáv. Sakra. Zase kleju.

"Kde je Jonas?"

"Kdo je Jonas?" Všiml jsem si, že z obláčku mlhy se vynořil pirát. To je na omdlení. Další pirát během několika minut.

"Pirát, co s vámi mluvil a měl vás přivést." Díval se zmateně.

"Ten? Někdo ho střelil, asi, leží tam …" Já asi gestikuloval taky zmateně.

"Střelil? Pojďte, honem." Čapl mě za ruku pevněji a táhl směrem ke kabince. Kabince? Mlaskla další limonáda, asi aby mě přesvědčila a já už se přemlouvat déle nenechal. Vlezl jsem s druhým pirátem do kabinky, ten zaklapl dvířka, která předtím zřejmě otevřel , a zmáčkl několik tlačítek, cvakalo to, tak předpokládám. Kabinka se rozjela, and námi bylo kovové lano. Lanovka. To mi chybělo.

"Víte, že mám závratě?" Ohlížel jsem se na plošinu, která kvapem mizela, a nevěděl, jestli je horší, že nahoře na plošině se v té chvíli objevily tři postavy nebo fakt, že svištím poměrně zrezlou lanovkou s druhým pirátem toho večera a vlastně ještě pořád nevím, jestli viděti ve snu piráta znamená štěstí nebo neštěstí. A co to teprve asi znamená v každodenní realitě?!

Kafetéria

Venku se leje, jen se leje. Koníčky pojedou vlakem brzo domů, proč tolik lidí poslední dobou umírá pod kolama vlaků? To jen úvod na úvod. Básničku v tom nehledejte. Básnička je o jevu zvaném cafeteria, o jeho úskalích i rájích, o nevyjádřených plážích i kanálu Discovery, o vodě na suchu a lidských duších. Tak lidé, čtěte:

přes příkop vykopaný v kafetérii
se nakláněli lidé s drobty u huby
směs tygrů, antilop a malých dramat v velké prérii
s obsluhou házející do hub pečené holuby

zamračené tváře, obrazy praskající suché duše
nepomůže ani indulona v okolí řitních otvorů
jak můžeš vinou nevolnosti pít tu kávu tolik suše?
ptá se paní uklízečka kolegyňky nad hromádkou

našich výtvorů

kafeteria
infarkty celodenní dia nedia

Blechokrach

Blechokrach
proniklý sebezpytem
a kůží skrznaskrzně plně
plyne
nikdo nezakřičel, dokud nepadla
ticho by zabilo i ...kohokoliv
reflektorní ovladač zamířil všechna světla na tu

srdceryvnou scénu
uvaděčka jedla jogurt pořád
cítil jsem vůni prken na podlaze a dusil se prachem
buick buick, musím si koupit buick

žijeme zeleně
a žlutě
ponořeni do vodek a tequil a rumů
staré ženy vyhrnují sukně nad kolena
hanba nám! Usrkáváme z káv, hýkáme do prachu blahem
u zdi vzadu stojí piáno, na které nikdo nehraje,

proč ne něj sakra nikdo nezahraje, je daleko, ale

plete se ti pod nohy, to je tím zvukem, jako vrána

postřelená pitomým kolemjdoucím, plácá se na zemi,

je smutná a je smutné na ni koukat, reflektorní

všechnoovladač ji zaměřil
zřejmě náhodou, nemá regule na tyhle situace, ani

normy, jen několik převrhnutých sklenic na stolku a

vedle něj, kam spady taky noviny
všude jen jen jen převrhnuté skleničky

blobotop
hrkošlap
straky v mraky letící
a zlato, všude samé zlato
jen kdyby toho sebezpytu nebylo tak moc.

Zas znova padne ulice

Nevím, jestli je to běžná zkušenost každýho, komu uběhlo pod nohama stejně dní jako mně, anebo jestli se doba posunula někam, kde ji teď vidím já. Asi oboje. Čtu Nera Wolfa. Nejím ve všední dny maso. Podzim a jaro se střídají s mrazivýma ránama. Vlaky hučej a listí se třepe. A teď už tu básničku.

Zas znova padne ulice na moje slova
nechci už nic, jen po vteřinách na svém kousku

světa prosperovat
chci jako ryba nechat proud ať pracuje a plyne
a na břehu ať rozpadnou se kraje nehostinné

pili jsme z puklé lahve hektolitry smutku
a hádali se, kdo rozdal lepší ránu pěstí do

žaludku
tak aspoň něco do břicha
siréna policejní prolétává mlžnou nocí
pláče do ticha.

Vesna a Ávie

 

1

plastových sedm a půl libry masa

chlapeček ve snu líbal Vesnu, klasa!

prodavačka loudí na tom malém idiotu

vtipnou notu

závozník s ávií si špatně zabezpečil ušmudlanou plachtu

padla mu na hlavu a zamotala už tak zamotané myšlenky

zamyšlená průvodčí si cvaká vlastním chrupem jízdenky

a sní si o tom, jak si koupí s Karlem oprýskanou jachtu

topoly

moře

 

2

skoromoře

pláč

slzy plné rýže ze svatebních atentátů

buráky dodrcené v medu piškotu a karamelu

chci se propít do rána, mít plášť a vlastní ovládačku počasí, kdy venku leje a vevnitř nikdy nebude

pes s jedním uchem zohýbaným léty naslouchání

kouše jenom hezky

 

3

 na recepci

bydlí slepci

v katalogu vedle brýlí s pozlacenou obroučkou

opřeni o stůl prosí o svou denní dávku lásky

slečna recepiska maximálně uvolní dva podpultové prásky

 

Bar U kokota

 

Divadlo času

stesk bez ocasu

mám chuť tě vypít celičkou

dnes svádím boje s ledničkou

do které padá slunce víc než já

ta slanina je líbezná

na baru toužím postaru

povzbudit drsnou kytaru

ať porozlejvá doušky whisky

pes s hubou křivou cintá z misky

svou vodu s těly padlých pavouků

můj svět je plný padouchů

chytnu tě za rukáv, že sněží

začneš se smát, tak jako vždycky

stín přes tvé slunce běhá

jen sporadicky.

Kontext

 Umřel jsem v tomto kontextu

ten kontext umřel se mnou

jsem bledý v líci, v rubu též

když rubu, líce blednou

na stole mívám pořádek

nastolen rukou pevnou

hráz ženská s hrází morální

teď se mnou ani nehnou

umřel jsem v tomto kontextu

mřel kontext v dálce volní

sloni mi cloní tělem svým

když ženy chtíčem volní.

-