Jabušiho hra

 

Jabuši se oblékne do svátečního

napije se

a vyjde do polí

pozdraví slunce a protáhne se

nařídí vnitřní čas dle dlouhé chůze mraků

pohladí dlaní květiny, jak rostou ve své spanilosti

přiřadí barvy citům, sebere kamínek

a na dvě chvíle zavře oči

cestou domů pozdraví ryby v příboji

a usměje se na spěchavého listonoše

ten trochu zvolní

a pes, co běhá vždycky za ním

rozmetá ocáskem vlastní stopy v písku

domov voní po větru

a kvítky ve váze ladí s výjevem za nimi na zdi

dvě housky, trocha mléka, vyčistí si zuby

pozdraví domov a vyjde

o dvacetpět kilometrů dál ho vysype autobus

na asfaltové pondělí rámované píchačkami

ždíme ho dokud nezapadne slunce

ale ráno se Jabuši oblékne do svátečního

Tiché pivo

V naprosté tichosti dopadl na asfaltovou zem. Voda cákla do vzduchu do výšky asi třiceti centimetrů.

 

Všechny hvězdy v dosahu svých reflektorů zamířily na tu scénu a měsíc režisér se jal ji okamžitě natáčet.

Výraz bolesti a výkřiku. Několik zubů mimo své obvyklé umístění a chuť v puse jako tenkrát, když boural na kole.

Opilec s náušnicí v levém uchu oblečený do zeleného zasadil další ránu. Všechna piva v těle se pokusila utlumit tu bolest.

Nedařilo se. Nedaří se. Tak ty se se mnou nebudeš bavit!!!!!! Nejsem ti dost dobrej!!!! Hajzle jeden!! A ještě jedna rána.

Žena doma doufá, že když jednou šel na pivo, přijde jí brzo. Děti dodělaly úkoly a spí. Jejich táta neslyší už odmalička. Ona počítá můry, které přeletěly před lampou z ulice.

Některé létají tam a zpátky. Muži nepláčou. Omyl se nad umyvadlem a do zrcadla se raději nedíval. Plakala a hladila mu tvář do časných ranních hodin.

 

Šanson mezi paneláky

 sedmnáct panen s vodovody

hadrem a koleny žulové leští schody

ve výstavním, už léta jetém paneláku

s popisnými čísly 321, 322 a 325

před naším vchodem líska nalomená

a nalámaný soused u ní zvrací

po kapsách nemá žádné peníze

jen díry

tak aspoň dobrá zpráva že je nepoztrácí

dopitá sklenka plní rysku odpadlíků víry

šedesát důchodových lidí okupuje remízek

ukrytý mezi  poli betonu a dehtu

hledají lepší startovací rampu za kostkovým cukrem

za cenu ulomených nehtů

za cenu nově okopaných přátelství

tramvaj č.5 je jak vlak do dětství

haranti zpívaj hity rukama a pijou pivo z plastu

otroci dospělosti, mekáčů a chlastu

do důchodu půjdou až dovrší dvacet pět

ve vlastním ferrari pak první bouračka

hned za rohem

sedmnáct panen s vodovody

jí v mezipatří chleba s tvarohem

a voda teče

po schodech

a smývá všechnu špínu, bolesti a hluk

před domem v sandálkách si nechá omýt nohy

malej naivně koukající kluk