Houslista

rozpraskaný ruce se vášnivě rvou s houslema

na plochý střeše činžovního domu

a vzniká hudba, že tráva se rozhodla

horlivě vyrazit z puklin pod jeho nohama

a nebe se zvedlo a z vlastního těla vyzvedlo

bicí soupravu, a mlátí do toho, a všichni andělé

propukli v pláč a on hraje jako o život a z mokrejch

vlasů mu teče voda do obličeje

a on se směje, směje se, protože už nemá co ztratit

protože už všechno ztratil, jestli mi praskne struna, drž,

a vítr mu proletěl mezi kmitajícíma prstama, podivil se

jak něco tak soudržnýho jako člověk dokáže vibrovat,

vletěl mu pod kůži, do šlach a do svalů a s náběhem orgasmu

se zpoluúčastnil orgií hudby, živlů a smrti, o které

ještě nebyla řeč, ale smrt je stejně pořád přítomna

vlak s černou parní lokomotivou sviští a burácí a kola mu hoří

z neúměrně vyvinutý rychlosti, cestující neveze, rozpustili se

v tichu, vlak spěchá, toliko můžeme říct o stroji, jenž nezemírá,

tlačí před sebou masu vzduchu s urputností závislého na heroinu,

podlitý světlomety hrozí, že upadnou únavou, ale vlastní touha být TAM

je silnější než únava, než fyzikální zákony, než boží prozřetelnost

když se ve spršce deš´tovejch kapek objeví čelo lokomotivy na plošině

činžovního domu, kola neurvale rvou trsy trávy z panelu

a v momentu, kdy se oči houslisty setkají s očima strojvedoucího

dojde ke smrti světa, protože zrcadlo je bez původního

obrazu beze smyslu

a protože původní obraz potřebuje zrcadlo, aby se pochopil

život na Zemi skončil a odstěhoval se na Mars

na místě, které si lidi pamatovali jako tvář z Marsu

se zhmotnila tabula rasa

a na ní do pomalu ubíhajících titulků ve stylu Hvězdnejch

válek začaly jentak piánko hrát housle

někde v hloubce rozpálený planety začaly rašit dříve

bezpředmětný kořínky žáruvzdorný trávy