Král elfů a jiné srdcotepny

Imigrační song

přistěhovalectví

z dětství

není povoleno

proti tomuto zákazu

se nelze odvolat

ani žádat o zproštění statutu

imigranta

hranice mezi našimi světy

jsou hlídány

imigrační policií

přeběhlíci budou nemilosrdně stříleni

do srdce

pohyb opačným směrem je naopak žádoucí

Psací stroj

na starým psacím stroji

hraju melodii klaptada tampa

a zní to jako když má

Chopin techtle mechtle s Burroughsem

mám v očích tik a za oknem déšť

pečlivě omokřuje každou skulinu

tvojí prázdnoty

ze který se snažíš vypsat

ty a já jsme

já a můj potenciál

Mikádo

Hrajeme mikádo

mikádo máš i na vlasech

vlastně máš trochu asijský rysy

snažím se vytáhnout bílou tyčinku

je za hodně bodů

hra jako tahle

nepřipouští kompromisy

na lodi s dřevěnou palubou pobíhají krysy

James Bond blues

(koláč se zeleninou)

bílá kaplička má okopanou zvonici

aston martin tady působí poněkud

nepatřičně

blond dlouhý vlasy a nohy akorát do

potápěčskýho obleku

smrt je rozkoš z úleku

naučeným pohybem střílím do srdce

zrovna když číšník nese gateau au legumes

máš kostičku mrkve na rtu

máš kapičku krve na hrudi

pršet nebude, ale okenní tabulky

rozechvívá nízkej přelet proudovýho letadla

O princezně

Princezna v zahradě

na houpačce z vrbovýho proutí

s nohama do nebe s nepředstíraným smíchem

jsem okopávač záhonů

a strážce čistoty fontánky na nádvoří

až přijede nějakej princ

chatrná konstrukce vystavěná v hrudi

se mi zboří

zasadím novej akát vedle u cesty

láska je sladký nenechavý neštěstí

Sojka

letěla sojka nad lesem

co nesli jsme dávno nenesem

letěla sojka do hnízda

sezóna zdá se zas nejistá

co láska za úvěr vezme si

nezmizí v hnízdě či nad lesy

Hraješ mi na piáno

Hraješ mi na piáno

moje dámo

celé ráno

chce se mi z toho spát a usnout navěky

v tvý náruči sám sobě poručím

sobě a životu

že už tu budem napořád

já mám tě rád

hraješ mi na piáno

nevídáno

moje dámo

mám chuť se rozesmát a křičet z okna

že jsem úplně plnej

a až vykřiknu

bude to jako vodotrysky

a ty budeš hrát

jako vždycky

já mám tě rád

Král elfů

Já budu králem v zemi elfů

v napjatých pažích luk a štěstí svého národa

hranicí bude řeka, která nevysychá

a sýček nad pasekou dá nám dobrou noc

ty, bude-li třeba, nám přijdeš s mečem na pomoc

a přidáš kartu sudou, kde zbyde jenom lichá

tam v zemi klid, kde v srdci pohoda

já budu králem v zemi elfů

mamka to říkala

a vy už se mi nebudete smát

Blízká setkání čtvrtého druhu

Cunnilingus

někdo k tomu nepotřebuje lásku

a ona technicky vzato vážně není třeba

přemýšlel jsem o tom

a tys mě pohladila po vlasech

a řekla

přemýšlej

až potom

Návyky

stal jsem se sám sebou

až v okamžiku

kdy zemřely starý návyky

trošku pozdě

když s návykama jsme umřeli i já i ty

Poeto

házeli po mně kamení

Ty poeto!

jdi do řiti i s láskou, s touhou, s vírou

hozením kamene se vrhač nemění

a poetika se potměšile vrátila

svou červí dírou

políbím tě

A bude to!

Do mraků

dívám se do mraků

a přemejšlim komu všemu jsem v životě ublížil

možná jen neměl jsem dost sil

a možná zachoval se čistě sobecky

na nebi divokej králík a za ním čokli lovecký

příliš lovců je zajícova smrt

a příliš sebezpytu

je v srdci nálož dynamitu

králík se rozmazal

a stala se z něj loďka s plachtou

dívám se do mraků

a vidím spoustu roztodivnejch přízraků

Eromini

kapička vody na tvým horním rtu

a já se nahnul, abych ji zachytil

hejbnul se stín, to auto venku jelo

pomine v okamžení ta nejněžnější z chvil

šeptáš mi beze slov o snech a o toužení

že věci důležité spočítáš na prstech

lovím tvůj stín svým polonahým stínem

dík zvuku letadel neslyším tvůj vzdech

Tapiserie

máme nad krbem gobelín

nikdy jsem nevěděl, že tohle je gobelín

nikdy jsem nevěděl, že tohle je tapiserie

nikdy jsem nevěděl, že znám tolik cizích slov

Blízké setkání čtvrtého druhu

unes mě do svých sítí lodí srdcí kamkoli

jsem roztoužen představou, že naše lodi neplavou, ale letí

operuj mě, zabij mě, použij mě na plození

roznes mě do prostoru mezi kosmem vyvržené smetí

mám v očích šílenství a v srdci něžný rej

unes mě

a už mě nevracej

Houslista

rozpraskaný ruce se vášnivě rvou s houslema

na plochý střeše činžovního domu

a vzniká hudba, že tráva se rozhodla

horlivě vyrazit z puklin pod jeho nohama

a nebe se zvedlo a z vlastního těla vyzvedlo

bicí soupravu, a mlátí do toho, a všichni andělé

propukli v pláč a on hraje jako o život a z mokrejch

vlasů mu teče voda do obličeje

a on se směje, směje se, protože už nemá co ztratit

protože už všechno ztratil, jestli mi praskne struna, drž,

a vítr mu proletěl mezi kmitajícíma prstama, podivil se

jak něco tak soudržnýho jako člověk dokáže vibrovat,

vletěl mu pod kůži, do šlach a do svalů a s náběhem orgasmu

se zpoluúčastnil orgií hudby, živlů a smrti, o které

ještě nebyla řeč, ale smrt je stejně pořád přítomna

vlak s černou parní lokomotivou sviští a burácí a kola mu hoří

z neúměrně vyvinutý rychlosti, cestující neveze, rozpustili se

v tichu, vlak spěchá, toliko můžeme říct o stroji, jenž nezemírá,

tlačí před sebou masu vzduchu s urputností závislého na heroinu,

podlitý světlomety hrozí, že upadnou únavou, ale vlastní touha být TAM

je silnější než únava, než fyzikální zákony, než boží prozřetelnost

když se ve spršce deš´tovejch kapek objeví čelo lokomotivy na plošině

činžovního domu, kola neurvale rvou trsy trávy z panelu

a v momentu, kdy se oči houslisty setkají s očima strojvedoucího

dojde ke smrti světa, protože zrcadlo je bez původního

obrazu beze smyslu

a protože původní obraz potřebuje zrcadlo, aby se pochopil

život na Zemi skončil a odstěhoval se na Mars

na místě, které si lidi pamatovali jako tvář z Marsu

se zhmotnila tabula rasa

a na ní do pomalu ubíhajících titulků ve stylu Hvězdnejch

válek začaly jentak piánko hrát housle

někde v hloubce rozpálený planety začaly rašit dříve

bezpředmětný kořínky žáruvzdorný trávy

Ohňostroj s motejly

Náhrdelník

bezcenná krása

na pomíjivosti z masa

chladí

tím, jak do kasty tě řadí

nikdy tě nepohladí

Figurína jménem Thi

zamiloval jsem se do figuríny ve výloze

stávala vždycky jen na jedný noze

vypadalo to poněkud komicky

a slunce rozehrávalo obrazy krásný opticky

jak v odrazu na skle se promítala ulice

a figurína chytala ulítlý dětský čepice

hořím k ní láskou, která nerezaví

počkám si, až ji jednou někdo spraví

a pozvu ji navečer na tanec

snad jí nevadí, že nejsem Vietnamec

to říkám jen kvůli těm jejím rysům

a zemřem spolu v Pompejích v objetí

nakonec

Vlakem

když jedu někdy vlakem

mám v batůžku chleba s řízkem

obaleným v strouhance

a na paměti mám, že musím koupit pohledy

svým škrabopisem potom píšu ahoj babi

posílám pohled z výletu

a babička je potom dává do krabice

a až mi jednou bude pětatřicet

budeme s babi vzpomínat

mám babičku

i jízdy vlakem rád

Dášeňka čili život štěněte

Bylo to takové bílé nic

do dlaně se to vešlo

a provázelo pak svého člověka

a pomohlo mu vyhrát bitvy se smetákem

a tkaničky zkrotit když se plašily

a do srdce vtlačit rýhu něžným tlakem

bylo to takové bílé nic

loužičky vznikaly snad samy od sebe

až půjdeš "do světa"

v očích déšť se sněhem, v srdci hic

Chci říct, že tě miluju

chci říct, že tě miluju

a neznít trapně

nebo nadneseně

chci ti to říct tak

jak má se to říct ženě

tak aby pochopila

že zemřela minulost

když se objevila

a že

ne, nejde to říct

aby to trapně neznělo

že za to mrtvé se něco zrodilo

že

doprčic

přišla jsi

a já za celej večer zase neřek nic

Koktejly

mícháš mi koktejly

ohňostroj s motejly

a já to brčkem piju trochu neuměle

nejsem na tenhle servis zvyklej

zviklej

mě ještě k tomu, abych ti napsal poezii

základ je v něčem vyzrálým z oblasti Tennesee

láska a poezie

se dneska nenosí

Vivaldi s malinami

stojím blízko tebe

elektrický impulzy udržujou tělo i mysl

v šoku

chystám se do útoku

proto ten adrenalin

umírám za tónů Vivaldiho

když s chutí slin se mísí příchuť malin

Vražda smrt zabití

stala se vražda

v kupé nesalonním

jen v kupé s oprejskanou bordó koženkou

v tý době venku šedožlutý mraky

kouzlily atmosféru

asfaltu s žloutenkou

a taky děsu

svý srdce nesu

jako důkaz zločinu

a dneska večer jsem tě pozval na čínu

Balada podmostní

na matracích

rozdrobenej tvrdej chleba

a zkyslá trocha mlíka

má cenu ti říkat

že tím to nekončí?

máš jizvu od mačety

a smutek

v obočí

Srdce je supernova a jiné poetické obraty

Noční hlídka

držím tě za ruce

abys nepřestoupila na druhou stranu

ale

ale

ale

jinak se k tobě nedostanu

Doprovod

Chtěl jsem poprosit,

zda bych tě mohl doprovodit

rameno u ramene s bokem po boku

odvrátit devadesát procent útoků

na tvoje přesvědčení že láska není

nebo že bolí jak když se strhne nehet

na noze

člověk je technická vymoženost ve vlastní výloze

plíce jsou samej dehet

když ráno před fabrikou zamlžuješ svět

sejdem se přesně tady přesně v pět

chtěl bych tě doprovodit

nejen domů

Hollywood

kachlíky

fíky

funkcionalistický okno

výhled do zahrady

byla jsi tady

a já budu doufat že je to jen kečup

jako ve filmu

Objímač stromů

Objímám stromy

a ony po mně natahují ruce

slyším, jak jejich srdce tluče

odbíjí bez pohromy

za deset minut dvanáctou

stromy nepláčou

nebo to aspoň předstírají

a tváří se, že se nic neděje

mám tvář na tvojí stromovité tváři

a když si jdu zas posvých

po tom, co smáli jsme se spolu

mám pod lícní kostí smolu

Na cestě

jdu domů travou hravou

a ovce ve svý modrý řece plavou

až ke studni, co spolkla atomovku

dívám se nahoru a šlapu na užovku

ještě že nemá v hubě váčky jedový

strašák je němej a tak mi nepoví

nic o tom, kudy cesta nevede

k tobě a možná ani od tebe

jdu domů travou hravou od hřbitova

mávnul mi startér a můžu začít znova

srdce

je supernova

Hodinkama zpět

dávám je do krabice

ježíšek je nese zpátky do obchodu

ježíšek vybírá dle srdcotepných zvonů

ježíšek doma čte si katalogy

pan prodavač přebírá zásilku

co náklaďák vyměnil s letadlem za přísliby

letadlo startuje už vlastně za chvilku

pan pilot v letištní hale u jezírka pozoruje ryby

pan hodinář má ruce, co nedělají chyby

Na dlani

vrásky

na dlani

srdce vorvaný

rokama nacházení

svý cesty a jejího cíle

ale staly se i věci milé

třeba ty

jak ses tu objevila

a žila

a teď mi zbyly

jen vrásky na dlani

a srdce vorvaný

Kupředu

dívám se kupředu

v každém ohledu

bez tebe nejedu

na tom svým mopedu

jménem žití

vítr nás chytí

za srdce v běhu

za srdce v tlukotu

držím tě za botu

a počítám tvý kroky

při pohledu zpátky

nehledím na úroky

Pan Dubois vlezl do básničky

V květináči

V květináči

se perou sráči

zelený

šermujou kopími a mačetami

helehele nejste tu sami

ale oni neslyší

pak jednou z boje

fialově

vybuchne ohňostroj

a já ho předám tobě

Olymp(iáda)

dvě duše

ve formaci pro dospělé

(víte, duše přebývají v těle)

vyhráváj volnou sestavu

a postavěj celou olympiádu na hlavu

na stupních vítězů

intimita

bez kazů

Už vím

Přišel jsem na to

co je život

lidskej

za ruku za srdce

někdo blízkej

Niwa

Položím ruce tam

kde se setká nekonečno s prázdnotou

voní tu Nic

a nutí mě se dívat do dálek

ve mně

Pan Dubois

Při pohledu

dopředu

vidí co je vzadu v každém ohledu

a z pohledů

z cest

mívá slzy ve vočích

tramvaj, co jezdívala kolem

vozí modrošatý pomyslný hřích

proč lidi koukaj mezi prsty

na mrzáky

jo, tak se cejtí

já někdy ale taky

Origami

plaveme

bez únavy

a řeka nemá břehy nemá splavy

a nikde nekončí

usmála ses

a nad hlavama přeletěli jeřábi

je teplo

a my se proplejtáme vločkama

koťata na zápraží dovádí

na prašné cestě origami

zmačkaná

Vojenskou silou

Vojenskou silou

dobývám

svou milou

ovlivněn generálem

v srdci a rozkroku

jsem spálen

odcházím

nepochválen

Bílí krtkové

Bílí krtkové

vylejzají z hlíny

necejtěj se dobře doma

protože jsou jiní

a z deprese jsou ochotni

nechat si oči spálit na slunci

pak půjde kolem rozumbrada

a řekne:

pitomci

Achillův syndrom

Cézar si smočil patu v Rubikonu

taková legrace jakože Achilles

a smál se tomu ještě večer doma

já doma večer taky potom

nenápadně přemejšlel jsem o tom

myslím, že nesmrtelnost není jenom pro reky

nesmál jsem se

a v noci trapčil u řeky

O motýlech a kamenech

dlaně jsou motýli

tančí jak opilí

pěsti

jsou kameny u cesty do Neštěstí

dole u nás na balkoně

jsou kameny a motýli sedávají

na ně

Pan Dubois

(dyboá)

Pan Dubois stál u zrcadla a díval se. Nedíval se na sebe, protože se neviděl. Díval se směrem, kde se měl vidět a viděl zahradu za polorozpadlým cihlovým plotem, který byl, jako by toho neměl dost na starosti, ještě dušen břečťanovým porostem. Pan Dubois měl mokré ruce. Opřen o umyvadlo zíral do zrcadla. Natáhl-li ruku dozadu, nahmatal lístky břečťanu a ne poličku u dveří, kterou tam, díval-li se, viděl.

Pan Dubois přemožen silou smyslových důkazů sáhl na sklo a pokusil se vejít do zrcadla. Byl to, samozřejmě, nesmysl a on si natloukl nos a čelo a především si přišel neskutečně trapně.

Venku, pod okny na druhé straně ulice šel jeden člověk do práce. Tramvaj, která tudy jindy v tuhle dobu projížděla, tudy dneska nejela, asi zapomněla nebo jela jinudy. Člověk, co šel do práce měl starou koženou odřenou a ještě jinou, ale to není podstatné, kabelu. Také si všiml nepřítomnosti tramvaje. Ale bylo mu to jedno. Chodívá do práce pěšky. Jen že si všiml. Člověk, co šel do práce se vůbec nejmenoval pan Dubois, ani nijak podobně.

Pan Dubois je ten muž v koupelně. Hloubá. Chvilku mu to samo zahloubalo jiným směrem (sousedka vypadá v těch modrých šatech sexy) a pak se to zase samo vrátilo. Zahrada za polorozpadlým cihlovým plotem je hodně zarostlá, působí lehce nepřehledně, nebo spíš nepřehlédnutelně. Fialové velké květy na keři, spleť větví v nekonečně zpomaleném břišním tanci, a tamhle se zřejmě mihla kočka. Něco tam loví asi.

Za bílým domem sedí pod slunečníkem dvě holčičky a jejich maminka. Jedna holčička si čte v komiksové knížce, druhá holčička si kreslí, maminka má v rukou knížku, ale padají jí oči, byla včera dlouho v práci. Vevnitř zapískala konvice, ale maminka tam nepůjde, její tělo by muselo překonat 4G, aby se zvedlo. Jedna holčička kreslí zlého pána, druhá holčička čte komiks o Pifíkovi. Maminka čte lehce erotickou knížku, něco si tím nahrazuje. Tihle lidé vůbec neznají pana Dubois, ani nemají žádný problém se zrcadlem.

Pan Dubois se dívá do zahrady. Malinké slzičky působí na tváří velkého pána nepatřičně, ale dojemně a mile. Věděli jste, že někteří lidé po ampuatci noh nedokážou nějakou dobu "vyjít" ven? Člověk, co šel venku, bude jednou jeho největším přítelem a budou spolu sbírat známky. Tomu se říká filatelie. Maminka s dvěma holčičkami se stanou paní Dubois a novými dcerkami. Tomu se říká život. Holčička přestane kreslit zlého pána a její sestra pochopí, že v jednadvaceti je už pomalu čas přesedlat na něco od Franka Millera. Ta tramvaj už tudy asi opravdu nejezdí.

Kdybys mi nevěřila a spol.

Pod vodou

Hlavu
pod vodou
a mokrý vlasy
s tím co bude
hlavu nedělá si
je ti tak blízko
až se to nehodí
ještě pár dní

a už se narodí

V kavárně

v kavárně
sleduješ šmouhu na skle výlohy
ona ti kouká na nohy

od kasy slyšíš sprostý slova
z podlahy blbě sbírá se dortík s agarem
děláš to znova a znova a znova a znova
láska odchází s podvečerním oparem


Vrah

helou evrybady
klobouk, černá tvář, prsty na klaviatuře
u stolku sklenka na stopce a oliva
nikdo se nedívá
nikoho ani nenapadne
že máš v hlavě elektriku
a její možnosti

dráty ..vedou ..do nebe
a ty nejsi dobrák od kosti

čas vypršel aj lav jů ol
dneska jsi přišel zabít rock and roll


Oolong tea

Hřeje hrneček do rukou
dívám se od deště oroseným oknem do parku
napiju se
a vůně medu roztančí se v nose
ty jsi děvče a já jsem kluk
a chybíš mi
když přejedu prstem po skle
udělá to ten divnej
zvuk


Chleba s medem

namazalas mi chleba s medem
sedíme u stolu
naše dvě doufání pěkně pospolu

měl jsem dát do kafe trochu víc mlíka
je to silný
srdíčko srdíčku soukromé věci říká

a hormonální reakce jsou taky pilný


Baroko v letu


Jest v duši mé prostor pro kdejaké kudrlinky?
ne není
ty rozmáchlé tahy se dočkají zatracení
a vír věcí budoucích má v partituře jiné linky

čas pádí
na strunách hudby i času se vydovádí
a z pana Bacha zbyde jenom harampádí
nad strništěm polí a nad poli času
se jako pomíjivý poryv nese Tokáta g-moll
a z lesa vychází Kurt Cobain, Marylin Manson
a spol.


Kdybys mi nevěřila

Kdybys mi nevěřila
zornička na důkaz citu se mi orosila
a srdce klepe na svůj žalář upletenej z kostí
jsem tady a šílím a ruce si meju v bazénku upřímnosti
jsme ve svých životech jen hosti
a láska je jediná
jediná smysluplná síla
zornička na důkaz smutku by se orosila
kdybys mi nevěřila


Šmouhy

hříchy dělají šmouhy
na křídovej papír, co nám rozdali
a řekli, ať si s ním děláme, co chceme
a teď se tvářej jako by nám to říkali

píšou nám červeně do notýsku
a rodiče zas budou muset přijít do školy
a slíbíš, že už to víckrát neuděláš
už víckrát nebudeš
žít

Fantasy je

Platonický Platón

V jeskyni temnot můj je stín

a moje tělo žije

kde pravidla určuje Rasputin

tam v srdci anarchie

ulice v oparu aerosolů

získává své barvy duhy

bůh tahá lidi tam dolů

a nahoru cpe je ten druhý

toužím být stínem sebe sama

a projevit co je ve mně

když touha je svědomím odmítána

umírá i když jen jemně

Trpajzlíci

Sekyrkou

do duše

jednoduše

nikdo tě nemůže žalovat

jsi vrah

snů a toužení davů

jsi v čele mas a smíš spalovat

svěřené srdce i hlavu

ohryžeš v podzemí kostí pár

co zbyly z našeho stolu

na ksichtu lifting jsi v srdci stár

vylez ven zúčtujem spolu

MHD

Uzavřeni v prostoru nechtěné solidarity

do práce do krámu někam doprčic

s očima do země a kdo je víc

rumem a iluzí o žití opití

jedem

a pan řidič dělá jenom svojí práci

všichni jsme účetní, feťáci a funebráci

a škvírou ve dveřích se kyslík rychle ztrácí.

Elfka

Má špičatý uši

je čistá

a skočí tři padesát z místa

denně ji vídám

u kontejnerů

vrací tam sešlapaný PETky

do oběhu

oběživo

odpadky a prachy

elfky v brejlích umírají strachy

Vlak, kterým jedu

Vlak

kterým jedu

vykolejil

někam do polí

a jede už takhle nejmíň třicet let

někdy je chyba v tom

kdo stavěl koleje

stavěl je tam

kde se nic neděje

a to mi nestačí

chci s pusou od medu

se válet v bodláčí

a sebe v tvých očích uvidět

Křída osudu

Píšu

křídou osudu

na tvoje dlaně

a ať se stane, co se stane

chtěl jsem psát na ně

srdce je sval

co bít se nepřestane

i když je v cukru

vždy tajná příchuť slané

Výprava

Jedeme koňmo

obloha zkrvavěla

jak slunce z deprese skočilo přes okraj

havran na uschlé větvi

zazpíval árii

opilejch vandráků

a ty nám hudbo hraj

šípem jsi trefená

vezu tě někam

tam zemřeme spolu otráveni citem

vítr fouká

a nese nám chlad do ložnice

dopitej sekt

pohádku rozpustí před úsvitem

Vlkodlak

Stříbrné světlo měsíce

a směsice

harfy a rokenrolu

umřeme spolu

ale ne dneska

na to je láska ještě příliš hezká

na posedu sedí vlkodlak

a míří na nás slovem

v stříbrném světle měsíce

jezírkem pomluv plovem

Víly

Tančily víly

noční travou

a břízy svítily do dálky

doktorky z venerologie

jim slinama od čokolády

zalepovaly obálky

Veřejné záchodky

Biograf

paragraf

mamograf

život ženy

a muž je svou příslušností k penisu

postižený

Dálnice

Na dálnici

svýho života

jedu v levým pruhu

pod vášnivým chodidlem

tiché Tdi

vzadu spí malej a jedeme v kruzích

v levým pruhu není kdy myslet na hřích

Slovo je zbraň

a) Kostky jsou vrženy

před tebe

jsi bůh

svýho osudu

a krásný náhody se dějou samosebou

a ve školce ti budou zase nutit polívku

z mlíka

b) Jmenuju se OK

a na Literru jsem se přihlásil

jako AM

protože Nomen Omen

a protože se vždycky za něco schovávám

jmenuju se AM

c) na hodinkách

je čas

kterej zbejvá

stojíš na nádraží

a vyhlížíš svůj vlak

hodinky postrkuješ

vždycky trochu zpátky

a vždycky ti to ujede

d) píšu kýčoviny

abych vydělal

na chleba

a na charitu

dávejte mi hlasy

ať uživím všechny členy

nadace pro výplatu cen

Nobelovy ceny

e) Děvčátko

v říši divů

nikdy už nebude normální

rozdal jí karty

pan Kloboučník

a bílý zajíc má noru neskutečně hlubokou

když divný chlapi stávaj v parku

a rozdávaj

karty

f) Jsme otroci

vlastního hodnocení

pod bičem vlastních snů

v kleci zkušeností

podej pravý ruce levou

pro pocit vzájemnosti

g) moře

zleva

písek je něha

na chodidlech a mezi prsty

jako bys slyšel z dálky

lodní sirénu

nad hlavou racek

neprší

h) šachová partie

na zápraží

se sklenkou

polodopitou

poslední partie

po tom, co …. vina

měl bys už jít

vůně dřeva zpoza rohu

i) trochu se mi třese ruka

tati

dlouho jsme se neviděli

a zatím se stalo tolik ..všeho

nemáme společný fotky

protože jsme nestihli zmáčknout spoušť

spoušť

tati

j) domeček z karet

nezáleží na tom, jakou mají hodnotu

ani po kom jsi balíček zdědil

ani jaký umíš triky

najdi si místo

a starej se

aby se nerozsypal

k) slovo je zbraň

slovo je síla

mizí ve větru

zabydluje se v hlavě

v srdci

na rtech máš cukr

a krev

l) odpusť mi

váhavý krok

a změny směru

přezutí bot

v rámci charakteru

odpusť mi

že dívám se někdy jinam

než díval jsem se dřív

odpusť mi

že cizincem jsem někdy

ve vlastní zemi

i když má země

líbí se mi

na život jako takovej

bych zase příště kýv