J.H.Krchovský - aneb konečně básník, kterej mě baví a oslovuje

Každý svou cestou… Láska není
nic pro nás, slabší povahy…
nestaví ani na znamení
a život je jen pro vrahy

Zabij mne, prosím! Abych ožil…
láska je smrti oslava
po kapkách krev mi vlévá do žil
a po litrech ji odsává

(Nad jedním světem, 2004)

Nic o něm nevím. Zahlídnul jsem jeho jméno. Že se jedna básnička /někoho cizího) jeho básničkám podobá. Nepodobá. Ale abych to moh tvrdit, musel jsme si od něj něco přečíst. Přečet. Poetika - ulice - verše - život - syrovost - laskavost, chci psát jako já a působit na lidi jako on na mě.

Vpíjím se do své tmy očima rudýma…

noc říká, že je den? Znám lepší lhářku!
ta ale odešla… Nechápu kudyma
vždyť nemám dveře! Jen čtyři zdi nářků…

(Dvojité dno, 2008)

Dům ve tmě, v domě tma, dům na samotě
a ve tmě já, a ve mně tma; sám v domě
na klíně chovám týden mrtvé kotě
zemřelo steskem, asi dva dny po mně

(Mé lebky stín, 1990)

(zbytečně depresivní, ale líbí se mi překvaivost a skladba slov)

Dnes v noci dostal jsem zas jednou do držky

když jsem šel od Šupů na noční tramvaj
kousek dál od místa, kde pečou pirožky
v koutě, kam opilci obvykle srávaj

Byl jsem bit jako pes a ani nevím kým
vím jen, že byli dva a tma jak v pytli
mám vůbec z včerejška dost chudé vzpomínky
(byl jsem sám ztřískaný, už než mě chytli)

Vím jen, že z rypáku krev proudem tekla mi
pak ještě jeden z nich kopnul mě do rtů
uleh jsem do stínu lákavé reklamy
s nabídkou zákusků, zmrzlin a dortů

(Valčík s mým stínem, 1982)