Jsme na střechách

 "Jsme na střechách. Na střechách světa, kde v divokých potocích probublává voda a stromy kývají na pozdrav mocnému větru ve svých korunách. Kde se lidé od nepaměti sklánějí před mocnými božstvy přírody a pokoušejí se splynout s jejich energií. Na střechách měst, kde lidé shlížejí do dálky a doufají tam nalézt nové naděje. Doufají, že najdou sami sebe."

Tolik citace ze závěru mé první knížky. Možná je ta knížka naivní, zkratkovitá, kýčovitá. Možná je jen takovým tím "tak se z toho vypiš", nebo jak už jsem taky slyšel, ano konkrétně na sebe, "furt lepší, než kdybys běhal po hospodách" :-). Snažil jsem se v těch dvou dílech přiblížit něco, co ve mně je a zdálo se mi, že by se to mohlo líbit i dál. Ale možná jen něčemu nerozumím a odpovědi pro mě zatím končí na střeše. Nebojte, nechci se vrhat dolů, takhle to nemyslím. Podívejte se na ty obrázky. Ta paní věší prádlo na střeše. Vždyť celá ta situace má úplně jiný rozměr, než kdyby ho věšela před domem, na balkoně, na zahradě, kdekoli jinde. Střecha sama jako taková vlastně neexistuje. Položte střechu na zem a  ... a bude to taknějak o ničem. Možná je v pobytu na střeše osamělost. Lidi jsou tam dole, a já tady nehybný, sám, jinde. Možná vrhání se dolů znamená vrhání se k nim. Možná úspěšný let znamená úspěšné začlenění do jejich řad. Nevím, pozvěte si na mě Freuda. Pokud jste odhalili můj "problém", gratuluji :-).

"Válečné pole ještě válečné pole ničím nepřipomínalo. Komplex plochých střech vysoko nad hlavami kupředu vstříc úspěchu hledícímu New Yorku připomínal spíš řadu na sebe navazujích či k sobě přiléhajících přírodních sušáren. Rovné plochy, malé stříšky domků zakončení schodišť, všudypřítomné šňůry na prádlo, na kterých občas i nějaké to prádlo viselo. " Tohle se hezky hodí zrovna k tomuhle obrázku, že jo. Příroda pěkně vymyslela rovnováhu mezi těmi, co lezou pod zemí a tma jim dělá dobře, a těmi, co sedávají na zrezavělém železe staré antény. Každý máme vidět z toho světa něco. Jiný pohled. A v ideálním případě si to předávat. Všechno je to o pochopení světa. Nebo možná ne. Možná nikomu nikd enezáleží na tom, abychom svět poochopili, prostě jen jsme. Ale to je taky hezký. A přiznám se, že jsem radši na anténě než pod zemí. I když bych možná měl být o pár pater níž v bytě s ostatními lidmi. Možná jo. Ale.

"Najednou muž udělal dva kroky, odrazil se a po hlavě se vrhl do světelné propasti pod sebou. Propnuté paže si razily cestu matérií vzduchu a zbytek těla je následoval jako rukojeť nože následuje střenku vnikající do narozeninového dortu.
Muž svištěl vzduchem tiše jako jestřáb vrhnuvší se na svou kořist, ve výšce asi padesáti metrů nad zemí se prohnul v zádech a pohybem paží vzad začal "pád" vybírat. U přízemní řady oken už letěl téměř vodorovně a zároveň snížil rychlost na snadno ovladatelnou míru. Když už byl téměř nad zemí, spustil nohy dolů a dosedl klidně a vyrovnaně na špinavou dlažbu opuštěné uličky poblíž kontejnerů Misty Smaller and sons. " ........ Tohle přece JE pocit ......

Chodíte městem

Jdete ulicí a znáte smysl toho, co děláte. Vaše chůze je přesun. V prostoru i čase. Ale ten by byl, i kdybyste si sedli na chodník. Zeměkoule by s vámi letěla nekonečným vesmírem, o změně času netřeba hovořit.

Věci kolem, věci, které jsme sami vytvořili, se pohybují s námi. V čase i prostoru. Jak víte, jejich barvy neexistují, jen lom světla. Jejich velikost či malost závisí na naší vzdálenosti od nich. Na relativitě pohledu. Na naší vlastní velikosti. Svět. Dívám se kolem a nepřestávám žasnout. Ať už znám nebo neznám podstatu jevu, princip procesu nebo smysl existence něčeho, doplňuji si vlastní kategorii zkoumání. Estetično. Tedy šimravično na hrudi. Chvění způsobené uchopováním pomocí sebe. Pomocí srdce a duše. Moje kategorie vnímání je čistě subjektivní. A to není špatně. Díky subjektivitě jsme každý jedinečný. A to taky není špatně. Přesto na tom světě hledáme stejné, obdobné, souhlasné. Družíme se a sdružujeme.

Do dvojic, skupin, státních zřízení. A když se nabažíme stejnosti, vrháme se do hledání různorodého. Nakonec přijdeme po tomhle koloběhu (protože pokus střídání stejné-různé sveřepě opakujeme poměrně dlouho) na to, že to, co se děje zvenčí té naší dvouokaté budky, se tvoří uvnitř. Tvoříme svůj svět. Svůj smysl. Prostor. Čas. Jdeme ulicí, ať už pomyslnou nebo skutečnou a nakonec se dobereme poznání, že ve výsledku jde o ono subjektivní vnímání estetična. Nabíráme pocity jako rybáři úlovek, a některé ryby pustíme zpět do proudu, jiné si upečeme na česneku. Hmm, co si ji dát na grilu. Ryba na grilu není špatně. Nakonec umřeme. A zbyde po nás "jenom"  .. pocit. Jací jsme byli, KÝM jsme byli pro ostatní lidi. Budou nás hodnotit svým vlastním sítem estetična, opřeným o životní zkušenosti. Naše činy jako ulovené ryby. Něco pustí, jiné mňam hodí na gril. Jdu ulicí a znám smysl toho, co dělám.

nový fotky v různých galeriích

tadyhle vlevo mrkněte do galerií, přibyly tam nový fotky,třeba:

fotopoezie srdce omyje

..více ve fotogalerii

Frank Downer - Případ ukradeného ryzáka ... část 5

Znáte ten pocit, kdy se něco děje, vy ještě nevíte co, ale víte, že byste to už dávno vědět měli? Takové to "stojím na kolejích a jede vlak, co jsem to chtěl?"? Pak na vás hupne mohutné aha a mrazivých pupínků na kůži byste se nedopočítali. Přeběhnou po straně lícních kostí přes krk dolů někam k rozdivočele klopýtajícímu srdci a ta vlna je jako když vichřice přeběhne po koberci s dlouhým vlasem. Když se to přežene, můžete si uhnat docela pěkný infarktík. Tak tenhle pocit jsem měl po probuzení v mé, teď už pomalu oblíbené, ubytovně v patře domu barevně nesladěného s okolím. Pootevřenýma očima s hlavou v nepřirozeném záklonu (to chlast se spáči dělá) jsem zaregistroval nehybné modré nohy stojící velmi těsně blízko vedle mojí pelesti. Ježíšmarjá, (a teď si tam doplňte ten pocit, co jsem před chvilkou popisoval), můj ty bože, vyskočil jsem, což mi navíc slušně odkrvilo hlavu, co to … . Jak vidíte, kdybych byl ve skutečném nebezpečí, skutečně už bych byl posmrti. Takhle jsem ihned po několikavteřinové mdlobě na druhý pokus zaostřil a uviděl přes zrnící obraz pošmourné ranní reality šklebící se vousatou tvář Louise Magnola, který se prozměnu pokoušel zaostřit na mě.

"Kde ses tady, proboha .."

Na moment mi nehybně se šklebící Louise připomněl tu nemilosrdně milou paní dole z recepce, ale nastupující tsunami nevolnosti jsem zaplašil myšlenkou na něco hezkého (placatka s vyrytým lvíčkem na boku). Louise, doteď v mírném předklonu, který mu měl pomoci zjistit, jestli jsem to opravdu já, se narovnal jako čáp v mokřině plné žab, tedy jakože se mu moc nechce, ale už ho bolí záda. Oddechl jsem si. Podruhé. Potřetí. A ještě jednou. Debil. Posadil jsem se na posteli a ukryl časem a způsobem života zničenou tvář do dlaní. Vzduch, který se mi od dlaní odrazil zpět k ústům, mi připomněl, že placatka glenfiddichu zmizela příliš rychle a že jsem po zuřivém šmejdění objevil na patře malý kumbálek s chlastem. Měli tam slušnou zásobičku ardbegu, což je má asi čtvrtá nejoblíbenější skotská. Měli. Je mi blbě.

                Louisi, co tu, proboha, děláš, moh jsi mi přivodit smrt."

Louise z doků se usmál, co mu kůže v obličeji dovolila, a několikrát soustředěně žvýknul sousto tabáku, které se mu zhmotnilo v ústech.

                "Franku, Franku, nebejvals takovej poseroutka", vypadlo přidušeně z usmívajícího se dělníka.

                "Louisi, Louisi, viděl ses někdy z třiceti centimetrů těsně po probuzení?", vypadlo ze mě jakoby samo.

Chacha, zasmál se chlapík a dal si ruce v bok. Nebyl nejmladší, ale díky tvrdé práci to na něm nebylo moc vidět. Džíny s laclem i košile s kostkovaným vzorem nesly stopy po věčném utírání oleje, kolomazi a asi sazí a hrozily, že ač naprosto rozdílných barev, brzy se slejou v jednu barvu společnou, zřejmě ještě nikým nepojmenovanou.

                "Povídej," vylezlo ze mě, protože mi došlo, že od přístavu je to sem několik kilometrů, a že Louise Magnol nikdy nevlezl do jakéhokoliv dopravního prostředku, takže se sem musel trmácet pěšky.

"Hele, a jaks mě vůbec našel, vždyť snad sakra nikdo neví, kde jsem, nebo ne?"

Magnol se na mě podíval a usmíval se očima.

"Máš mě za svýho kámoše proto, že přesně vím, kde a kdy je
osoba, která je v tenhle moment důležitá. Teď jsi pro mě důležitý ty, včera to zas byl Emille Morgan, hm."

Louisova poznámka mě zaujala. Jednak mi vůbec nevysvětlil, jak mě našel, jednak přinášel zcela zásadní informace.

                "Tak se posaď, Louisi, tamhle jsou nějaké židle, přisuň si sem jednu. A nechceš si loknout, ještě tady zbyla trocha .."

                "Ne, díky, Franku, vždyť víš, že nepiju. Ale posadím se."

Nepije? Měl jsem dojem, že jediné, jak ho znám, je nad kartami a s flaškou chlastu otočenou ve vzduchu dnem vzhůru. Nebo že by to nebyl on? Už se mi ty lidi slévají.

Louise rozvláčně popisoval, co včera viděl. Bylo to jako zpomalený film, který vás zajímá, ale tímhle tempem akorát tak stíháte zapomínat, co bylo tři věty zpátky. Nakonec jsem se všechno dozvěděl a myslím, že jsem musel omdlít, usnout nebo na chvilku umřít nebo tak něco, protože když jsem se po Louisově poslední větě (co jsem si pamatoval) rozhlédl po místnosti, nebyl tam. Nicméně měl jsem zvláštní, zřejmě tělesně ani duchovně nevysvětlitelný pocit, že v místnosti nejsem ani já, což mi bylo krapet nepříjemnější, než že tam není Louise. Musím ještě chvilku spát, prosííím.