(Chtěl bych upozornit čtenáře, a především poděkovat, že tenhle fejetonek byl díky laskavosti a zájmu pana šéfredaktora otisknut v celostátním časopise o amerických autech Chrom a plameny. Odkaz na www stránky tohoto skvělého časopisu vlevo dole v odkazech)
Já o tom někdy přemejšlim. Nikdy jsem nebyl kluk,co se válí s tátou v montérkách pod škodovkou nebo si vystřihuje ze Světa motorů novou verzi bmw. Fakt nikdy. Ba ne, jednou jsem si nalepil na skříň samolepku nějaký černý alfy romeo. Já nevím, myslíte, že tihle kluci cítí to, co cítím já, když se dívám na ty mustangy tady nahoře? Že jim to přijde jako jinej, ale úplně jinej svět? Teď někdy dávali v televizi dokument, asi to bylo o získávání alternativní energie, pořád mleli o jaderný fúzi a tak, ale já na to po náhodným přepnutí zůstal koukat, protože ten přiteplenej průvodce pořadem, takovej mladej kluk, trochu vypadal jak z oasis, vždycky když někam přejížděl, jezdil v červeným kabrioletu novýho mustanga. On řídil a něco mlel o ruským vědci, co něco objevil a jak se na něj těší a já mu čuměl přes rameno na interiér toho auta, slova o štěpení a slučování jsem odstrkoval a poslouchal ten zvuk motoru. Znělo to, jak když se nemilosrdná bouřka žene krajinou. A přitom tak jemně. On si snad ani neuvědomoval, v čem jede.
Když koukám na americký auta, nový nebo starý, cejtim "nějakou" atmosféru. Barva, tvar, zvuk, okamžitě mě to někam táhne. Do obrovský tlačenice na první mustangy, před okázalý prodejní síně auťáků z padesátejch let, na úzký cesty mezi skalama v C3 korvetě, na piknik u lesa s vedle stojícím velikananánským chevroletem. Najednou nakládám kufry do dlouhatánskýho buicku. Nebo vykopnu toho blba z toho mustanga a jedu za tím ruským vědcem. Holt si poslechnu něco o jaderný fúzi. Nevím, čím to je. Jestli ten důraz amerických výrobců na to, aby auto mělo duši. Vymazlený detaily. Nebo možná jen prostá odlišnost od toho, kam se nezadržitelně žene náš unifikovanej svět. Stejná voňavka pro chlapy i ženský, stejný oblečení, třetina aut tady má motor od jednoho výrobce, já vím že přeháním, ale je to tak, všechno se to tlačí bejt stejný, ale hlavně výhodný. Možná proto mě fascinujou tehdejší muscle cars, kde šlo o to vyrobit menší nadupaný auta za málo peněz. Ty auta křičely, haa, tady jedu jáá. A nešlo o prestiž, nešlo o trumfnutí souseda, šlo o to, kdo je kdo. Dneska a tady podle auta jen poznáte, jestli v něm jede floutek nebo floutek s rodinou. Nebo slečna na nákupy. Ale tam jste poznali, že jede sebevědomý otec rodiny s velkou chutí na pořádnej piknik někde u vody. Anebo magor, co vás bude provokovat k závodu od semaforu k semaforu. Bylo to poklidnější a přesto s větší dávkou vnitřní vášně. Věci kolem nás odrážejí náš vnitřní svět. Auto, které řídíme, je náš vnitřní svět. Anebo svět, na který za daných okolností máme. Americký auto je ztvárněním americkýho snu. Ne jeho výsledek, ale ta touha ho dosáhnout.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuju za komentář