Když jsem vyšel z Katina bytu, mírný déšť mě překvapil svojí nepříjemnou vlezlostí. Možná to udělala ta změna postředí, snění , vůně a skoro dokonalý řád u Kate a teď najednou skrz šedivou mračící se záclonu do očí bodající naštvané slunce, které nemělo dost síly na to, aby ovládlo ranní ulice. Drobné provázky deště, to nebyly kapky, ale deseticentimetrové šňůrky upletené z jehličí horské jedle. S každým dotekem zanechávaly na kůži malou neviditelnou řeznou ránu a to mě vážně dost krkalo. Přidal jsem tedy do kroku, abych už zmizel z toho přírodního pekla, já vím, hurikán je horší, ale hlavně abych už vyřídil tu malou záležitost s Petem. Pete aby mluvil, hm, to opravdu snad bylo jen jakési omámení látkami, na které ani mé lihumilné krevní řečiště nebylo připravené. A kde vzal, hernajs, toho malýho Asiata? A .. zabraný do myšlenek přiblížil jsem se k Bílé labuti řekl bych skoro na dostřel a
.. ano, mám otevřenou pusu dokořán .. něco, co se nestalo minimálně minulých 5000 let, se dělo právě teď … u Smutnýho Peta bylo zavřeno. To snad ne! Dřevěné dveře přes ty obvyklé prosklené. O těch jsem ani netušil, že tam jsou. Třeba nebyly. Třeba se mi to všechno ještě zdá. Snídaně u Kate by tomu odpovídala. Určitě. Určitě ještě spím v tý smradlavý díře a dole se páchají hříchy proti cudnosti a plní tajné sny čerstvě dospělých papínkových mazánků. Určitě zavřu oči, otevřu a všechno se poskládá tak, jak má. Aspoň něco musí fungovat tak, jak má. Aspoň Bílá labuť. Kde si, doprdele, dám teď Bloody Mary? Chci říct, co se asi stalo chudákovi Smutnýmu Petovi. Došel jsem až ke dveřím a pokusil se je otevřít. Taková ta marná snaha, ale aspoň si nepřijdete jako hlupák, když pak někdo přijde, otevře a řekne "Vždyť stačilo vzít za kliku". No tak teď jsem si sice nepřišel jako hlupák, ale nic mi to nepomohlo. Zabouchal jsem. Pak jsem bouchal do různých míst, která vypadala, že budou vydávat zvuk, jenž by mohl někoho uvnitř upozornit, že tu jsem. Nikde nikdo. Herdek. Kopl jsem do zdi. Také dobrý nápad. Teď mě ještě bolí prsty. Ježiš, jestli je to zlomené. Obejdu blok a zkusím najít dveře, kterými bych se dostal do vnitrobloku a vlezl do podniku zezadu. Jednou jsem viděl, že tam Pete přebíral nějaké zboží, tak by měla být možnost se tam také nějak propašovat. Dám vám jednu radu. Když obcházíte blok zleva, jediné dveře, kterými se lze dostat do dvora, jsou těsně vedle těch původních vpravo. Tedy, rozhodnete-li se jít zleva, zasmějte se tomu triku a přejděte rovnou k těm správným. Takže jsem prošel vedlejšími dveřmi zprava u Peta na dvůr a nakukoval skrz špinavá okýnka do svého oblíbeného podniku. Helemese, támhle je moje místo. Tamhle sedává ten opičák v kovbojském klobouku, tamhle …. srdce mi vynechalo - vždycky, když se stane něco, na co nejste připraveni, tak zrovna tohle srdce udělá - musel jsem rukávem otřít ještě další kus olepeného a zaprášeného skla, abych pořádně viděl. Nejdřív jsem zahlédl jenom ruku, pak rukáv obvyklé Petovy róby a pak další části Peta. Nebyly pohromadě. Normálně mi nevadí vidět věci, které jinými silně otřesou, ale když máte k někomu řekněme osobní vztah, je to vždycky trochu jinak. Vylomil jsem dveře do lokálu, prošel úzkou chodbičkou a nezabočil ke stolkům. Trocha ledu, rajčatová šťáva, 4 cl vodky, nebo dneska radši 5, worcester, tabasco a opřel jsem se o bar. Smutnej Pete byl skutečně všude. Jenže dneska nebylo koho obsluhovat. Napil jsem se. Všechno vypadalo normálně. Nábytek na svém místě. Oblíbený čmuch tohohle místa. Klid jako vždycky. Jenom Pete už se tu šourat nebude. Odlepil jsem se a šel se podívat ke svému místu. Na mé židli něco bylo. Zřejmě to někdo myslel jako znamení. Zřejmě se někdo dobře bavil. Zřejmě mě někdo dobře zná a sledoval moje kroky. Uvědomil jsem si, co to znamená a otočil se na patě a vyletěl pryč. Musím z nejbližšího automatu zavolat Kate, protože tohle někdo zatraceně přehání. Protože tady přecejen asi někomu houří koudel u zadku. Bohužel právě teď i mně. Kašlal jsem na to, co na vyraženou dvojici předních dveří řeknou lidi a hnal se, co mi nohy stačily, bože mně je blbě, zavolat Kate. Na zápraží ležela sklenice od nejrychleji vypité Bloody Mary v mém životě, na židli u mého oblíbeného stolku seděla naprosto hnusná hlava Smutnýho Peta.
*
Telefonní automat dělal přesně to, co bych od něho čekal, tedy nefungoval, krám jeden podělanej. Katina kancelář je odsud asi pět bloků, tak bych snad mohl … pěšky. Není nic lepšího poránu, než adrenalinem napumpovaný běh s bolavými prsty na noze, několika panáky alkoholického koktejlu v sobě a lidi, kteří se naprosto mistrně pletou pod nohy. Toho dne byste nenašli lepší sestavu zakopnutí, pádů, shozených předmětů a rozčilených tváří posílených hrozícími pěstmi. Franku, Franku, co to zase děláš. Dofuněl jsem před dům, kde se mačkají kanceláře těch nejšílenějších pojišťováků, co město má, a vrazil do dveří. Ještě do patra, a pak už jen … najít, tu správnou místnost. Kate sdílí svou kancelář s třemi dalšími zoufalci, prostě se u stejného stolu střídají tak, jak je potřeba nebo možné. Vždycky je dost velká naděje, že zbytek party někde běhá po městě nebo si léčí duševní rány někde, kde to nežije. Kancelář byla prázdná. Hernajz. Ale je odemčeno, tak snad …. Kate vyšla zpoza rohu, zřejmě byla ve druhém patře, kde sídlí vedení, to znamená ti, kteří byli dostatečně úspěšní, nebo jsou na stejném místě dostatečně dlouho. Nesla pěknou hromádku papírů a nějakou krabičku. Nejdřív se zatvářila překvapeně ona, pak hned já. Ona proto, že mě vidí, já proto, že jsem uviděl chlápka, který vyšel ze dveří od toalet postraně. Chlápek ani nevypadal, ani se netvářil, jako někdo, koho zajímá pojištění. Vypadal jako někdo, koho zajímá zabíjení lidí. Tedy ne že bych byl tak výtečný psycholog a poznal jeho podstatu z rysů jeho obličeje nebo postoje. Značně mi napověděla bouchačka, kterou vytahoval z vnitřní kapsy dlouhého kabátu, ježiš, ten kabát se k němu vůbec nehodí, vypadá jak hastroš z kukuřičného pole. Hastroš reagoval rychle, já ovšem taky. Myslím, že dřív, než ke Kate doletěla má slova "K zemi", k ní doletěla má placatka poslední záchrany, kterou si nosím pro případy nouze s sebou ve vnitřní kapse. No jo, někdo tam má pistoli, někdo placatku. Placatku jsem ale nenabízel takto zbrkle své přítelkyni, nýbrž příliš vysokému čelu hastroše se zbraní. Výstřel mlaskl o zeď, hastroš sebou kecl na zem, papíry a krabička se serepetičkami letěly vzduchem, já směrem k výjevu, který by stálo za to namalovat. Vrhl jsem své netrénované, ale o to těžší, tělo, na tělo zabijákovo. Kate křičela, což situaci jednak dodávalo na dramatičnosti, jednak mě to dost štvalo. Já po dopadu hekl, zabiják taky hekl. Myslím, že jsem nám oběma vyrazil dech. Na vteřinku mě zaujala moje placatka, ležící hned vedle, přecejen v ní mám svůj oblíbený dvanáctiletý glenfiddich special reserve, a ne nějakou ucintanou brandy. Ale pak už mou pozornost opět upoutal hastroš. Jeho pěst v mém obličeji znamenala, že je nespokojen s vývojem situace. Já byl nespokojen s pěstí ve svém obličeji, tak jsem mu ukázal, jak nepříjemné to je, a hleďme, taky se mu to nelíbilo. Chvilku jsme si takhle dělali věci, které se nám nelíbily, mezitím jsem Kate pobídl k opuštění bojiště, tedy chrčel jsem "Vypadni", a ona kupodivu poslechla. Venku houkly sirény, sice z dálky, ale přecejen, nejspíš někdo z přilehlých kanceláří udělal aspoň něco užitečného. Zabiják vzal nohy na ramena, já se sbíral o dost pomaleji. Aspoň jsem si prohlédl chodbu domu; dost oprýskané zdi a podlaha, která špiní kalhoty, minimálně když se po ní válíte. Kate byla zamčená ve své kanceláři a plakala. Otevřela po chvíli. Sedl jsem si vedle ní na zem, oba jsme ocenili glenfiddich a mlčeli. Detektivové v těchhle chvílích říkají věci jakože je mrzí, že se to stalo, že to je to nejhorší na téhle práci, že jsou ohroženi vaši nejbližší a tak. Plačící dívky (i čtyřicátnice) vzlykavě přikyvují a situace je dost smutná. Detektiv pak odejde, zmizí z veřejného života někam do nejsmradlavější díry v okolí, posbírá hromady munice a všechny ty hajzly postřílí. Mezi mnou a Kate funguje jakýsi myšlenkový přenos bez potřeby dorozumívat se slovy, takže tohle všechno jsem říkat nemusel. Aspoň myslím.
*
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuju za komentář