Frank Downer - Případ ukradeného ryzáka ... část 4

Přístav ve velkém městě je místo, které žije svým vlastním životem. Nezná den ani noc, dýchá jako mraveniště pěkně pospolu, aniž by se jednotliví mravenci znali. Lodě přijíždějí jako nadčasoví dinosauři, jedou pomalu, ale kdybyste se jim připletli do cesty, rozdrtí vás. Podobnost s mraveništěm pokračuje ve spleti neviditelných cestiček, po kterých se pohybují kolem sebe se nedívající lidé, zpětné zrcátko nepotřebující stroje a všechno se to proplétá podle zdánlivě neexistujícího scénáře. Když padne, jako teď, noc, rozkmitají se temnotou tisíce světýlek nejrůznějších barev. Když konstruujete stroje, palubní desky, kabiny, budovy, věže a vlastně cokoliv co svítí, bliká, osvěcuje, nebo i jen ukazuje barevná čísílka, nepřemýšlíte nad harmonií koncertu, které se vaše dílo na místě určení stane součástí. Myslím, že nad každým nočním přístavem stojí sebejistý soukromý dirigent, máchající hůlkou a přelévající jednotlivé barevné vlny ze strany na stranu, z místa na místo tak, aby v pozorném milovníkovi krásy probudil emoce jinde a jindy nedosažitelné. A přístav není lakomý. Do hry světel zakomponuje i zvuky, mnohdy neidentifikovatelné i zkušeným přístavním posluchačům. Tak jako les vytáhne po setmění z temných hvozdů zvuky, které se s denním světlem nepřátelí, vyplaví i vody přístavu přírodně-industriální symfonii pro zasvěcené. Poslouchej a dívej se.

Tma skrývá věci pěkné i nepěkné. Teď prováděla obojí současně. Emille Morgan seděl v tmavém autě a osobně dohlížel na nalodění nádherně stavěného anglického plnokrevníka Maxima. Ten idiotskej detektiv začal až příliš čeřit vody poklidné krádeže, na kterou tenhle podnik ze začátku rozhodně vypadal. Downer má štěstí. Nejdřív ne a ne vyletět do povětří, pak se zase beze zbraně ubránil pokusu o zaslání vzkazu pomocí likvidace té potrhlé pojišťovačky. Bude lepší Maxima na chvilku přemístit, než se ta drobná záležitost s Frankem Otravou vyřeší. Maximus měl přes sebe přehozenou deku, aby neprochladl. I tak bylo poznat, že jde o ušlechtilé zvíře s osobností, zdravým kořínkem a sebevědomím. Kůže na krku se mu leskla a jeho pohled rozhodně neprozrazoval strach z neznáma, byl-li zde nějaký. Nechal se vést po nakládací rampě a kdyby někdo chtěl namalovat pěkný obraz, kde spolu ladí neporažený dostihový šampión a na pozadí ocelové žebroví rozkročených nákladních jeřábů, měl by jedinečnou šanci. Oči Emille Morgana potměšile zamžikaly a ústa vydala pokyn k odjezdu. Ústa lodního dělníka Louise, ukrytého za kontejnery opodál, vyplivla vlastně už úplně vyžvýkané sousto žvýkacího tabáku a oči vyslaly do mozku obrazy, které bude třeba předat Frankovi. Jo, starej Frank Otrava Downer má spoustu známých, a hlavně dokáže předvídat kroky svých protivníků. Aspoň některé určitě.

                                                      *

Nejdřív jsem si říkal, že nebude dobrý nápad vracet se do toho domu, kde jsem spal minulou noc. Ne že bych se bál nějakého poškození své pověsti, jednak mě v těchhle končinách nikdo neznal, jednak jsem nikdy žádnou dobrou pověst neměl. Spíš mě napadlo, jestli mě s tím malým Asiatem někdo nesledoval, protože já tedy rozhodně nebyl ve stavu, kdy bych byl schopen si na tohle dávat pozor. Vrátil jsem se tam proto, že mě napadlo vyptat se majitele, kdo je ten malý pomocník od Smutnýho Peta. Musel ho tu přece někdo znát, když mě sem přes půl města vedl, vyhověli mu a ještě po mně nikdo nechtěl žádné peníze.

Dnes jsem si konečně prohlédl budovu, která mě včera hostila. Dům působil nenápadně. Skoro bych řekl, že zvnějšku nemělo být poznat, o jaký typ podniku uvnitř jde. Díky tomu, že stál v okrajové části města, nebyla okolní zástavba nijak přehuštěná, ani nebylo dbáno na stylovou či barevnou sladěnost s domy kolem. Vypadalo to spíš jako oprýskaný zájezdní hostinec než jako dům rozkoší. Z ulice byla vidět dvě okna vpravo nahoře, okna, kterými jsem ráno uviděl nový svět. Svět bez Peta. Vešel jsem dovnitř. Menší vstupní hala a opět dojem zájezdního hostince. Za nízkým dřevěným pultem ukotveným dosti vratce mezi dvěma okopanými sloupy se zelenožlutošedou -kdysi snad bílou - omítkou seděl postarší pár, nejspíš manželé. Ježiš. Byli jako mlynář a mlynářka, a ne provozovatelé bordelu. Třeba to tak má vypadat. Nebo jsem spal včera ve mlýně maskovaném za zájezdní hostinec, nebo obráceně? Začínalo mi to být jedno. "Dobrý večer", hodlal jsem se tentokrát uvést slušně. Starý kývl, aniž by se na mě podíval. Stará se na mě podívala a usmála se způsobem jako "ono to mluví". Čekal jsem, že něco řeknou, něco udělají, nebo ..něco. Ale nic. Každý předvedl svůj minimalistický pohyb, který mohl znamenat cokoliv. Třeba se čeká, že budu komunikovat já, s tím nemám nejmenší problém, s pusou mám spíš problémy opačného rázu. "Vážení, rád bych …". Starý se prudce zvedl, až jsem sebou cukl. Byl jako starý nesmrtelný kovboj v osamělém ranči děsící mladé (no prrr) pistolníky svou rychlostí. Už bych byl mrtvej. Aniž by odtrhl byť jen jedno oko na vteřinu od černobíle zářící obrazovky, kde dávali dokument o zvířatech, která jsem neznal, svraskalé prsty vyhákly kroužek s klíčem od pokoje a daly mi ho. Ještě pořád koukal na ty potvory v televizi. Vzal jsem klíč, ale chtěl jsem se také zeptat na toho kluka. "Díky šéfe, chtěl jsem se zeptat…" Otočil se ke mně zády a už zase seděl, aniž bych svou přítomností nebo snahou o komunikaci nějak přerušil tok vzdělávací euforie z poskakujích tvorů někde v savaně. "Chtěl jsem .." Stará se na mě usmála zase tím voskovým úsměvem a nechala si ho na tváři. "Se pos……. . Smutnej Pete je mrtvej, mojí přítelkyni se pokusili zabít a já bych rád našel toho kluka, co mě sem včera přived. A nevím, jestli vám taky nehrozí nebezpečí". Musel jsem to říct. Všechno. I když mě nikdo neposlouchal. Starej se zase prudce zvedl a tentokrát jsem sebou cukl o trochu míň. Udělal dvě věci. Na papír, asi od salámu, něco naškrábal a podal mi ho. Přitom stihl sáhnout pod dřevěnou ohrádku jejich chlívku, nemůžu si pomoct, byli tam jak kozí rodinka, a do vzduchu velmi hbitě zvedl orezlou brokovnici hlavní nahoru.

Stará umrzla v úsměvu, který jí šel nejlépe a upřímně, nebyl na ni nejhezčí pohled. Starý mi dal asi tak dvě vteřiny na to, abych mu z ruky vytrhl umaštěný papírek. Brokovnice sice nevypadala, že by ještě byla schopná střelby, natož zabíjení, ale zkoušet jsem to nechtěl. Dědek mlynář-kozel-kovboj se mě zřejmě snažil přesvědčit, že se nikoho nebojí. Pomyslel jsem si, že případní útočnící by spíš umřeli hrůzou při pohledu na úsměv jeho ženy, ale nahlas jsem to neřekl. Pokusil jsem se přizpůsobit způsobu jejich komunikace a promluvil výrazným pohybem svého obočí nahoru a dolů, mělo to znamenat jednak, že vidím, že jsou opravdu soběstační, jednak že moc děkuju za ten papírek. A to jsem ještě nevěděl, jestli na něm není seznam k nákupu nebo tak něco. Odešel jsem po schodech nahoru, než si lehnu, zkontroluju, jestli v placatce nezbyla ještě troška glenfiddichu. Zbyla.

                                                             *