Sedíc na zemi na střeše jsem ztěžka oddychoval. Z míst, kde jsem ještě před chvílí míval byt, se valil kouř a zezdola z ulice už bylo slyšet sirény přijíždějích hasičkských aut a policejních hlídek. Přemýšlel jsem o tom, co se právě stalo. Pan Tajemný na sebe nenechal s odpovědí na mé nezdvořilé chování dlouho čekat. Oprašujíc si břicho od špíny, jak jsem se tiskl ke zdi, jsem se zadíval na nebe. Nikdy jsem tady nahoře nebyl. Taky řekněte kolik lidí čistě z romantiky vyleze během svého života na střechu svého činžáku. Tenhle aspekt života soukromého detektiva je k nezaplacení. Dostanete se do situací, které by vás jinak ani ve snu nenapadly. Zvedl jsem se, zatracený žebra, určitě mi kvůli těm grimasám přibyde pár vrásek, a došel k plechovým dveřím vedoucím k požárnímu schodišti.
Dole na ulici byl mumraj. Hasiči, policajti, zdravotníci, novináři (kteří šli náhodou kolem, to určitě), obyčejní pracující, které drama pondělního rána zajímalo víc, než to, za čím původně spěchali do práce. Nechal jsem je jejich zájmům a rozhodl se vydat se proti proudu ulice. Vítr foukal o trošku víc, než by bylo příjemné, takže jsem zvedl límec a plul vlastním světem jako ledoborec, jehož účelem je bořit, ale na druhou stranu bez masy ledu kolem sebe postrádá smysl svojí existence. Věčně zamrzlé krajiny mají pro ty, kdož už uvykli se v nich pohybovat, nekonečně unylých půvabů. Jejich historie i jejich budoucnost je ale vždycky zajímavější než jejich přítomnost. Nebo to tak aspoň cítí.
Byl jsem zvyklý, když přišla chuť, zastavit se na pár piv a jednu Bloody Mary v putyce Bílá labuť. Vždycky jsem přemýšlel, proč "Bílá". Ten název tím ztratil šanci být jakkoli originální. Černá, dřevěná, červená, mrtvá, tančící, cokoli, ale bílá? Nicméně Smutnej Pete, majitel a jediná obsluha v tomhle pajzlu, byl můj nejoblíbenější barman, … minimálně v téhle ulici. Nabídka nápojů tady je už asi třicet let nejspíš stejná. Dva druhy piv, jeden koktejl (že by proto byl můj oblíbený?), dva druhy čaje, kafe s rumem, kafe bez rumu, jeden bourbon, jedna vodka, a to je asi tak všechno. Ale lidi sem choděj rádi. Smutnej Pete kdysi koupil tohle místo jako obchod se dvěmi místnostmi. Druhá místnost byla sklad. Pete chtěl prodávat jakési smíšené zboží. Ale nakonec převládla jeho láska k chlastu, vyboural stěnu a udělal z toho bar. Chodím si sem sednout, když za sebou potřebuju zavřít dveře a bejt sám se sebou. Bílá labuť je plná zákoutí. Mezi dřevěnými lavicemi se plouží smutnej Smutnej Pete, a občas je i sám překvapený, že za tím či oním rohem ještě někdo sedí. Ale tady si někdo nestěžuje, že by nebyl dostatečně rychle obsloužen. Sem si choděj lidi odpočinout. A to, co si objednali, pijou tím správným tempem tak, aby až půjde Pete zase okolo, aby jim to vyšlo.
Sedl jsem si k oknu, opřel se o lokty a rukama si podepřel bradu. Nebyl to smutek, člověk vždycky jde zase dál a zas taková ztráta to nebyla, kancelář (a byt) je jenom kancelář (a byt), ale jde o to, že někomu tahle situace stála za všechnu tuhle destrukci. Právě v okamžiku, kdy se odněkud objevila ruka Smutnýho Peta a obšťastnila mě půllitrem piva, jsem nabyl přesvědčení, že za touhle malou legrací s ukradeným koněm bude něco víc. Něco, nač bude třeba se zevrubněji podívat.
*
Druhý den ráno jsem se probudil a přemýšlel o dvou zcela zásadních věcech. Zaprvé - proč se tak často moje chvilkové návštěvy putyky zvrhnou v několikahodinové cosi, co končí v mlhách silnějších než ranní opary řeky Chuang Che, a zadruhé, kde to, zatraceně, jsem a spím?! Vzepřel jsem se na loktu a palanda pode mnou hrozivě zavrzala.S přemáháním jsem se rozhlédl. Všechno kolem bylo cizí, smrdělo jako doupě, kde se stovky let postupně schovávaly desítky bojovníků odboje a vůbec, odkdy Picasso fušuje do reality. Z hloubky vlastní prázdnoty jsem začal lovit těžko dosažitelné vzpomínky. Co jsme to proboha pili? A s kým? Dvě piva, jednu Mary, to ještě sám. Potom Pete… Pete? Ten přeci nikdy s nikým nepije?! Dokonce myslím, že jsem ho ani nikdy neviděl sedět. Přesto bych přísahal …. A taky jsem měl dojem, že Pete mluvil, což je taky věc neobvyklá, obvykle jenom kývne a vy mu kývnete zpátky, jakože dneska samozřejmě zase to samé (a mohli jste přijít poprvé po deseti letech, co jste tu nebyli, a zase ..kývnutí..kývnutí…pivo, Mary). Proč by Pete se mnou mluvil? No dobře, mluvil, vzpomenu si později, a co se dělo pak? Pete přivedl nějakého kluka, vypadal asijsky, ale věk tak
dvanáct let, podpíral mě a vedl falešně nasvícenou tmou, rosa mě studěla za krkem. Nechtěl jsem, aby se o mě staral malej Číňan či kdo, ale nohy mi moc nesloužily, vypili jsme s Petem velký množství strašných věcí, myslím věcí, které se pijou jen na asijských tržnicích po soumraku nebo tak něco. Proč ten Pete se mnou mluvil? Proč mám pocit, že to bylo naléhavé? Kluk mě vlekl snad přes půl města. Nakonec zaklepal u jedněch dveří. Bum. Už si vzpomínám. Tady v patře je..ehm, ubytovna, pro slečny, které pracují dole. Teď tu ale děvčat moc není a několik pokojů je volných. Promnul jsem si oči. Bože, to ještě tak, až budu Kate vyprávět, že na mě mluvil Smutnej Pete, že se mnou něco nejspíš zakázaného pil, že mě zachránil malý Asiat, že jsem strávil noc v bordelu, tedy čistě ozdravný pobyt, hm Franku, jde to s tebou zase tím správným směrem. Usmál jsem se pod pomyslné vousy a posadil se. Žebra se připomněla, aby toho nebylo málo, a to už jsem se musel opravdu začít smát. Chraplavý zvuk, který mi vyšel z úst, měl pramálo společného se smíchem, ale byl to můj zvuk, tak co. Potřeboval bych kafe. Tedy ne, že by mi chutnalo nebo pomáhalo, ale lidi ho v těchhle chvílích pijou, ne?
*
Kate jsem zavolal z budky. Podle hlasu byla ráda, že mě slyší, a já, přiznejme si to, jsem byl rád, že slyším ji. Nechal jsem se pozvat na snídani, udělala volská oka, kus slaniny, tedy spíš špeku, omlouvala se, že nic lepšího nemá, že to zbylo od vaření, ale to mi bylo úplně jedno. Měl jsem dojem, že jsem už tři dny nejedl, a snad i to protivný kafe z hrnku, o který jsem se spálil do rtu, mi udělalo dobře. Kate pak už musela jít, nechala mě, a to mě dost překvapilo, ať u ní zůstanu, osprchuju se, klidně si odpočinu, a tak. "Pak jenom zabouchni, stejně tu není co ukrást," zašveholila, zavoněla ve vzduchu něčím, co bych asi nazval levandulí, cvakly dveře a já zůstal v jejím bytě sám. Bylo to vlastně úplně poprvé, co jsem byl u ní doma. Taky znáte tenhle zvláštní pocit, kdy jste poprvé doma u někoho, koho už dlouho, a myslíte si, že dobře, znáte? Pak si to všechno dáváte dohromady, objevujete nová zákoutí duše svého přítele, některé souvislosti až teď do sebe zapadnou, jste v jeho soukromém, vnitřním světě. Nechtěl jsem jí brát její soukromí, ale stejně mi to nedalo, aspoň trochu se neprojít a necítit její přítomnost v místech, kterým ona důvěřuje, kde se ukládá na pohovku večer, když je unavená, ve věcech, které bere do ruky jen ona. V celém bytě byla cítit Kate, možná to bylo tou levandulí, všude byly kousky jejího života, minulost, přítomnost, i trocha věcí příštích. Cítil jsem ohromný příliv energie z toho, že mě tady nechala, ten osvobozující pocit důvěry, tu volnost.
jších barev. Když konstruujete stroje, palubní desky, kabiny, budovy, věže a vlastně cokoliv co svítí, bliká, osvěcuje, nebo i jen ukazuje barevná čísílka, nepřemýšlíte nad harmonií koncertu, které se vaše dílo na místě určení stane součástí. Myslím, že nad každým nočním přístavem stojí sebejistý soukromý dirigent, máchající hůlkou a přelévající jednotlivé barevné vlny ze strany na stranu, z místa na místo tak, aby v pozorném milovníkovi krásy probudil emoce jinde a jindy nedosažitelné. A přístav není lakomý. Do hry světel zakomponuje i zvuky, mnohdy neidentifikovatelné i zkušeným přístavním posluchačům. Tak jako les vytáhne po setmění z temných hvozdů zvuky, které se s denním světlem nepřátelí, vyplaví i vody přístavu přírodně-industriální symfonii pro zasvěcené. Poslouchej a dívej se.
až jsem sebou cukl. Byl jako starý nesmrtelný kovboj v osamělém ranči děsící mladé (no prrr) pistolníky svou rychlostí. Už bych byl mrtvej. Aniž by odtrhl byť jen jedno oko na vteřinu od černobíle zářící obrazovky, kde dávali dokument o zvířatech, která jsem neznal, svraskalé prsty vyhákly kroužek s klíčem od pokoje a daly mi ho. Ještě pořád koukal na ty potvory v televizi. Vzal jsem klíč, ale chtěl jsem se také zeptat na toho kluka. "Díky šéfe, chtěl jsem se zeptat…" Otočil se ke mně zády a už zase seděl, aniž bych svou přítomností nebo snahou o komunikaci nějak přerušil tok vzdělávací euforie z poskakujích tvorů někde v savaně. "Chtěl jsem .." Stará se na mě usmála zase tím voskovým úsměvem a nechala si ho na tváři. "Se pos……. . Smutnej Pete je mrtvej, mojí přítelkyni se pokusili zabít a já bych rád našel toho kluka, co mě sem včera přived. A nevím, jestli vám taky nehrozí nebezpečí". Musel jsem to říct. Všechno. I když mě nikdo neposlouchal. Starej se zase prudce zvedl a tentokrát jsem sebou cukl o trochu míň. Udělal dvě věci. Na papír, asi od salámu, něco naškrábal a podal mi ho. Přitom stihl sáhnout pod dřevěnou ohrádku jejich chlívku, nemůžu si pomoct, byli tam jak kozí rodinka, a do vzduchu velmi hbitě zvedl orezlou brokovnici hlavní nahoru.
