O člunech a slunci

Znáte takový ty bárky, někde v Asii je maj asi, maj stříšku, plátěnou, malinko svěšenou, možná pod tíhou napršený vody, možná unavenou tím vším časem a chce se mi říct, tím vším. Na loďce bejvaj občas naložený věci na prodej, a často tam bejvaj naložený lidi. Různě naložený, jako náladou. I pozičně :-).

Přicházím na tu svou bárku. Je to vlastně hezký slovo, že jo. Vobyčejný, a přesto, když na ni koukám, nechystá se rozpadnout. Umí jezdit i docela rychle. Svištět kolem břehů a motor vrčí jako větší sekačka na trávu.

Doprčic, o čem to je, tenhle fejetonek. Myslím, že o tom slunci, který mě donutilo se zastavit a dívat se na loďku. Modrý a bílý pruhy stříšky jsou tak oslněný zlatou koupelí s hřejivým podtextem, že skoro nejsou poznat ony barvy plátna. Usměju se. A zakyreju na moment oči hranou dlaně. Tak obyčejná lodička. Nasednu do ní, skoro jsme se převrh, ale to bylo jen takový škádlení, a zůstanu chvilku jen sedět. Cítím vůni řeky. Nebo je to zátoka, tedy moře? Sahnu do vody. Nechávám klouzat vodu kolem dlaně. Chladivá, ale ne studená. pLácnu do ní lehce a vytáhnu ruku. Otřu ji o kalhoty a nastartuju motor. Loďka vytočí malý půloblouk, aby se dostala proti proudu. Proti proudu, hm. Nejedeme příliš rychle. Příď kodrcalky rozráží vodu před sebou a usměvavě se žene kupředu. Je to řeka. Cesta ke zdroji se sluncem v zádech. Nebude pršet. A kdyby jo, stříška bude čarodějně ozářená paprskama, který nám ani nedovolí poznat tu modrobílou látku potahu. Slunce. Lehce podřimuju a jedem.

Protoněco proti protoněčemu

Dneska mám den vlčích máků. Líběj se mi v pangejtech tady nahoře nad Hořovicema. Jak kontrastujou s okolím a současně do něj samozřejmě patří, nic nucenýho. Den vlčích máků, vlčí mlhy před očima a vlčího hladu.

Všechno je vpořádku. Starý černý desky poklidně hrajou, rám okna nenuceně prýská přímo před očima, špagety v talíři si osychají jako by se nic nedělo. Chvilku je zima a chvilku horko. Je červenec jako půlka října a nikomu to zas tak moc neva. Mně ne.

Měníme se a stárneme. Nic už se nevrátí zpátky do stejnýho místa. Ani jehla na desce. Ani loupající se nátěr rámu okna, ani tavenej sejra na špagetách. Všechno je vpořádku. A nikomu to zas tak neva. Mně ne.

Vedle našeho světa existujou jiný světy. Anebo vede jinejch světů existuje ten náš. Různý bytosti, energie a ozvěny se tu producírujou, jak se jim zamane. Nebo jak jim někdo zamanul. Ona ta míra svobodný vůle je dost diskutabilní. A naopak. To, co se nám zdá, že je odněkaď, jsme si možná sami zvolili. Producírujou se tady. Různý protoplazmy a protoplazmáci. A bojujou o svý místo na slunci. s našima babičkama, psama, a křečkama na másle na dně bazénu. A nikomu to zas tak neva. Mně ne.

Některý tydlety možná taky ležej ve svejch pangejtech. Kontrastujou s okolím seč jim síly stačí, ale málokdo je vidí. A pro ty, kdo je vidí, jsou možná něco samozřejmýho. Nic nucenýho.

Takže ať si tu klidne bojujou. Já budu dál poslouchat tu desku, možná čekat, jestli nehupne jen na okamžik na úplně stejný ísto, kde už jehla byla a ty špagety vyhodím. Musím vyfotit ty vlčí máky. Nebo vám na tom něco va? Mně ne.

Je tu pan Legrand

Je tu pan Legrand, poškrábej mu bříško!

Aaaa, proč duha? Protože nás baví. Protože se rádi smějeme. Protože tanky jedou od Buzuluku.

Nevěříme ničemu. Věříme kdekomu. Větříme lotroviny. Nemáme vítr z lotrů. Aaa, copak se to děje. Pročpak se země kolíbá. Čípak je to píšťalka. Tráva je zelená. Děti se smějou. Pročpak? Protože svět patří nám.

Checheche. Vidíte ho? Dělá si z nás šoufky. Pošklebuje se. Tlemí se. Uchechtává. Žbrblá si zas něco pod nos. Ale my víme jak na něj. My víme, jak ho překvapit. Vykřikneme všichni tu samou větu a vrhneme se na něj. Je tu pan Legrand, poškrábej mu bříškoooo!!

A už se po něm válíme. A už ho perem. Už se v hromadě chechtavých pytlíků rozsypalo štěstí. Barvy. Duha. Aaa proč duha? Protože nás baví. Protože se rádi smějeme. Protože historie se opakuje a my se nechceme opakovat.

O čem to celý je. Celý. Je to hra? Je to halocucanice? Je to šifra? Je to kouzlo a pravý smysl se objeví nad svíčkou? Je to ta pravá linie logiky, na kterou se všichni od Socrata až po Nietzscheho báli pohlídnout? Je to les smyslů nalezených v nesmyslu? Pravda za okrajem kraje, který nemá okraj? Ha. Vy tušíte. Začali jste myslet srdcem místo hlavy? Ano, to je ono. A protože víte, nezbývá vám než tu hru hrát taky. Protože každý z nás hledá štěstí. Dětský smích. Pravdu. Smysl. Pojďte. Vykoukněte zpoza rohu. Zašklebte se. Žbrblejte. Checheche. Ale víte co se stane, že jo. Vyběhneme na vás. Povalíme vás. Budeme se smát a štěstí se vznese do prostoru všude kolem. Tak pojďte, rozpřáhněte ruce: "Je tu pan Legrand, poškrábej mu bříško!!!!"

Hot bubbles ..brain...hot bubbles .. brain

Horký bublinky, mozek. Já myslím, že je docela jasně zřetelný, že jako vedro moc neto. Čoek aby furt něco pil, sedm piv zažene žížeň, ale zase pak lidi, co vezete, řvou. Led za krk, dobrý, ale ledničce pak chybí. Obličej před větrák, super, ale hlídač v supermarketu vás furt bude zespoda dloubat koštětem do lejtka.

Už starej dobrej Amundsen (známej vynálezce vodky) věděl, že chlazení je problém, Von s chladem teda problém měl. Hot bubbles, brain. Možná bysme se mohli chladit studenýma pohledama, stačí zajít někam na úřad, dobrý den, nemohla byste .... a pak už stačí jen vychutnávat ten chlad. Aaaaah. Normálně některý paní vyprodukujou i omrzliny. Nebo se můžeme chladit studenou sprškou. Taaak, jsem tady zlato. Zlato? Odkdy máš čtyři nohy..pod dekou? Zlato? Když pak soused vyleze, to je sprška. Hot bubbles, brain.

Podávejte se chlazené. Už staří -ané věděli, že jídlo vydrží déle čerstvé, pokud se vychladí. Vychlaďte se. Stačí bejt dosti cool (chladní, pašáci, in). Žváro do koutku, límec nahoru, kabriolet. A jste coooooool. Až to mrazí. Potřebuju zchladit, dojdu si asi na úřad. Hot bubbles, brain.