Vítejte v hostinci U sedmi ran. Užijte si to, jste tu totiž správně. Tady potkáte tu největší sebranku, pakáž z celýho městečka. Nikdo se tu s váma ale nebude párat, protože se snažíte předstírat, že jste inteligent. Ani mně samotnému tu není lehko a to se tu už slušně vyznám. Tudle mě jeden votrapa plivnul pod nohy, protože se mu zdálo, "že sem ňákej frajer libovej navoněnej, ne?". Ŕíkám mu "Prosím, pane?". A on se na mě podíval jako na růžovej čtyřplošník z cukrový vaty a potom co zamžikal svýma nemytýma očima a zavrtěl svou ukoptěnou rozčepýřenou hlavou mi šlápnul svojí betonovou nohou na obě moje špičky a řek: " Se mi snad zdá." Pak naštěstí odešel, takže se mi ulevilo a jako správnej tvrďák jsem si objednal nealko koktejl Malé fňukavé prasátko.
Jednou takhle odpoledne, bylo typicky podzimní sychravo ale slunce se všechny snažilo stále ještě ubezpečit o svojí nadvládě, jsem seděl na verandě U sedmi ran a pomocí pruhovaného brčka upíjel mohutnými srky pivo z místního vyhlášeného pivovaru Strčprstskrzkrk. Přemýšlel jsem právě o jednom problému, který mě včera zaujal v novinách (něco z entomologie, dost mě to zajímá), když v tom jsem koutkem svého cvičeného oka zahlédl jednoho vyhlášeného burana. Jeho jméno je Alois Votruba, ale nikdo mu tu neřekne jinak než Křivá huba. Má kvůli nesprávnému použití porodnických kleští něco s lícním nervem a tak to vypadá, jako že se pořád tak trochu šibalsky uculuje (z jiných úhlů to vypadá jinak, ale tady z verandy takhle). Asi z toho má něco jako mindrák, protože v každé větě, zvuku, pohledu nebo pohybu hledá skrytý posměch a reaguje řekněme nepřirozeně.
Jak mi tak svítilo slunko do očí,když jsem ho zahlédl, přimhouřil jsem obočí a trochu nakrčil čelo, znáte to, všichni se tak někdy tváříme při náhlém oslnění a on si to asi zase nějak špatně vyložil. Místo přirozeného "Dobrý den vespolek" nebo tak něco, řekl "Tak ty budeš na mě dělat držky?" a velmi nezdvořile mě uhodil někam do prostoru, kde původně vězelo ocintané brčko. Poněvadž mě ta reakce dosti zaskočila, upadl jsem, přesněji řečeno jsem letěl jako střela země vzduch, přitom jsem nabral asi pět židlí a najednou se mi na verandě přestalo líbit. Protože nejsem žádná měkota, otřel jsem rukávem od košile slzy, popotáhl nosní sekret smíšený s budoucími krevními sraženinami a hrubě se na příchozího obořil: "Au!". Jak vidíte, oboření jsem si posléze rozmyslel, jednak proto, že se ke mně opět blížil, jednak proto, že to hrozně bolelo a taky asi proto, že přece jenom možná budu trochu měkota. Co vám budu vyprávět, dopadlo to dobře, místo plánované cesty za tesaříky do Alp jsem si pořídil několik slušivých zlatých zubů, ze zbytku své výplaty zaplatil ulomenou nohu od židle (s kterou mě ten grobián mlátil) a rozhodl jsem se zapsat do kurzů sebeobrany dole ve městě. Asi tam zajdu.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuju za komentář