Pepe, Lola a Bubu - úvod

Pepe, Lola , Bubu a vlak plný zlata

úvod do celičkého problému aneb jak to všecko začalo

Bylo zdlouhavé pondělní ráno, všechno v ulici se předhánělo v barvách a Pepe Goyle měl zase svůj den. Kopal do kamínků, které se mu připletly pod nohu a tvářil se, jako by se všechno na světě spiklo proti němu. Všechny ostatní děti byly samozřejmě ve škole, učily se a prázdné místo v poslední lavici jim nepřišlo ani trochu divné. Pepe totiž míval svůj den dosti často.

Dnešní den byl ale obzvlášť nepodařený. Včera večer se korpulentní teta Vilemína nějak dozvěděla o tom, kdo minulý pátek panu řídícímu potřel židli ve třídě lepidlem a kvůli komu museli přijet do školy hasiči a pana ředitele od židle odpojit. Dětem přišel vzteky rudnoucí a žloutnoucí pan ředitel legrační, jen dvěma chlapcům ne. Těm přišel přímo k popukání. Pepe Goyle a Bubu Siva se mohli potrhat a k dalšímu smíchu se ještě ponoukali, když se zoufalými obličeji předváděli pana řídícího,jak se s rukama zapřenýma o židli snaží od přilepeného sedátka odtrhnout. Tetě Vilemíně už to tak legrační nepřišlo a vzhledem k tomu, že při následném vyšetřování kdosi prozradil, že lepidlo na židli dal jakýsi trochu silnější bílý chlapec a černý Bubu tak nepřicházel v úvahu, tetina vařečka měla před víkendem hody. Pondělní ráno proto bylo bolavé a Pepe ani trochu netoužil celý den poposedávat a všelijak se kroutit, aby zmírnil své utrpení. Daleko horší však bylo to, jak výprask zasáhl jeho citlivou dětskou duši. Přestože to byl už asi padesátý výprask v tomto měsíci, Pepe měl pokaždé pocit, že se mu děje něco nespravedlivého, a že za takovou chvilku (asi 2 hodiny) legrace, to bylo příliš. Pepe byl za školou.

O pár ulic dál ležela v posteli drobná dívka. Z pod peřiny jí vyčuhovala jen hlava se dvěma dlouhými copy a drobnýma živýma očkama. Lola Banksová také nebyla ve škole, ale její svědomitá povaha by jí nedovolila něco takového připustit, kdyby k tomu nebyly obzvlášť silné důvody. Těmi důvody byla dle mínění lékaře chřipka, která se v barsindurském okrese rozmohla rychlostí, s jakou jen Pepe dokáže sníst velikánský vdolek, podle Loly byli těmi silnými důvody její rodiče. Maminka, stejně svědomitá jako Lola, je už deset let uznávanou právničkou a nebýt jí, byl by Pepe asi už dávno v nějakém vězení pro děti. Lolin tatínek je zvěrolékař, což zase děsí malého Bubu, protože mu doktor Banks kdysi řekl, že když bude zlobit a kamarádit s Pepe Goylem, použije všechny ty své hrozivé nástroje a udělá z Buba malého černého pejska. Lola tenkrát černouška uklidňovala, že nic takového není možné a Bubu dělal, jakože to samozřejmě věděl, ale vždycky, když byl u Banksů na návštěvě a doktor Banks se na něj naoko zle podíval, dostával Bubu mírný tik do své černé tvářičky.

Bubu byl jediným z naší slavné trojky, kdo se dnes mučil ve škole. Pan učitel Renkelk jim zaníceně vyprávěl o tom, jak vznikala pohoří a rozplýval se nad všelijakým vrásněním a zlomy zemské kůry, ale Bubu se tvářil,jako by před ním pobíhala smečka šílených zubařů. Představoval si své dva kamarády, jak se buď povalují v měkounké posteli nebo se potulují na čerstvém vzduchu a nakukují do přeplněných výloh jedné z barsindurských cukráren. Nebyl vůbec daleko od pravdy.

Pepe Goyle právě s obrovským přemáháním držel sám sebe, aby se skrz velikánské sklo nevlámal ke všem těm kremrolím, dortíkům s agarem a hlavně….. a hlavně k veeelikanánskému čokoládovému dortu uprostřed výkladní skříně. Veledort sice hlídali dva marcipánoví vojáčci, ale Pepe byl přesvědčen, že by jistě byl po několika minutách boje s jejich marcipánovými ručnicemi sladkým nejsladším vítězem.

Lola právě pila svůj čaj s citrónem a šklebila se na celý svět. Mnohem raději by teď byla ve třídě a sledovala úžasného pana učitele, jak rukama do prostoru vyčarovává obrovská pohoří, mohutnými pohyby svých paží pokrývá mořské dno nebo poskakuje po třídě ve snaze uniknout žhavým jazykům pravěkých sopek. Místo toho tady leží a jediné co může, je opakovat si své oblíbené vzorečky z matematiky. Bude to všechno muset dohonit.

Zato Bubu právě strašlivě trpěl. Šedivá paní Starlikeová, učitelka angličtiny, se pomalu všourala do třídy, přezíravým pohledem přehlédla celou třídu jako obilné lány a když jí padl pohled na Buba, zatvářila se jako by právě prožila nejhorší otřes svého života. Vždycky mu říkala: " To, že jsi černý mi nevadí, ale to chování, chováš se jako černé prasátko v obilném poli". Paní Starlikeová všechno přirovnávala k obilí, jedla jenom různé formy obilí, chodila jako polosuchý obilný klas a na všechny lidi se dívala jako na obilí. Jenom Bubu byl pro ni malé černé prasátko. Paní Starlikeová Buba neskutečně štvala.

Zbytek dopoledne proběhl pro všechny tři naše kamarády v podobném duchu. Pepe se toulal ulicemi a léčil si svou zraněnou pýchu sněním o pojídání všelikých laskomin. Lola seděla na posteli a zoufale se dívala směrem ke škole, kde se v každém okamžiku ztrácelo v nenávratnu něco z nepřeberného množství jedinečných vzdělávacích zážitků a poučných chvil. No a Bubu, kterému už došlo, že dnešek si protrpí sám, se uzavřel do sebe a svým oblíbeným nožíkem vyrýval do lavice šifrované vzkazy pro hosty z cizích galaxií, aby ho vysvobodili z jeho nelidského utrpení.

Hostinec U sedmi ran - rána první

Vítejte v hostinci U sedmi ran. Užijte si to, jste tu totiž správně. Tady potkáte tu největší sebranku, pakáž z celýho městečka. Nikdo se tu s váma ale nebude párat, protože se snažíte předstírat, že jste inteligent. Ani mně samotnému tu není lehko a to se tu už slušně vyznám. Tudle mě jeden votrapa plivnul pod nohy, protože se mu zdálo, "že sem ňákej frajer libovej navoněnej, ne?". Ŕíkám mu "Prosím, pane?". A on se na mě podíval jako na růžovej čtyřplošník z cukrový vaty a potom co zamžikal svýma nemytýma očima a zavrtěl svou ukoptěnou rozčepýřenou hlavou mi šlápnul svojí betonovou nohou na obě moje špičky a řek: " Se mi snad zdá." Pak naštěstí odešel, takže se mi ulevilo a jako správnej tvrďák jsem si objednal nealko koktejl Malé fňukavé prasátko.

Jednou takhle odpoledne, bylo typicky podzimní sychravo ale slunce se všechny snažilo stále ještě ubezpečit o svojí nadvládě, jsem seděl na verandě U sedmi ran a pomocí pruhovaného brčka upíjel mohutnými srky pivo z místního vyhlášeného pivovaru Strčprstskrzkrk. Přemýšlel jsem právě o jednom problému, který mě včera zaujal v novinách (něco z entomologie, dost mě to zajímá), když v tom jsem koutkem svého cvičeného oka zahlédl jednoho vyhlášeného burana. Jeho jméno je Alois Votruba, ale nikdo mu tu neřekne jinak než Křivá huba. Má kvůli nesprávnému použití porodnických kleští něco s lícním nervem a tak to vypadá, jako že se pořád tak trochu šibalsky uculuje (z jiných úhlů to vypadá jinak, ale tady z verandy takhle). Asi z toho má něco jako mindrák, protože v každé větě, zvuku, pohledu nebo pohybu hledá skrytý posměch a reaguje řekněme nepřirozeně.

Jak mi tak svítilo slunko do očí,když jsem ho zahlédl, přimhouřil jsem obočí a trochu nakrčil čelo, znáte to, všichni se tak někdy tváříme při náhlém oslnění a on si to asi zase nějak špatně vyložil. Místo přirozeného "Dobrý den vespolek" nebo tak něco, řekl "Tak ty budeš na mě dělat držky?" a velmi nezdvořile mě uhodil někam do prostoru, kde původně vězelo ocintané brčko. Poněvadž mě ta reakce dosti zaskočila, upadl jsem, přesněji řečeno jsem letěl jako střela země vzduch, přitom jsem nabral asi pět židlí a najednou se mi na verandě přestalo líbit. Protože nejsem žádná měkota, otřel jsem rukávem od košile slzy, popotáhl nosní sekret smíšený s budoucími krevními sraženinami a hrubě se na příchozího obořil: "Au!". Jak vidíte, oboření jsem si posléze rozmyslel, jednak proto, že se ke mně opět blížil, jednak proto, že to hrozně bolelo a taky asi proto, že přece jenom možná budu trochu měkota. Co vám budu vyprávět, dopadlo to dobře, místo plánované cesty za tesaříky do Alp jsem si pořídil několik slušivých zlatých zubů, ze zbytku své výplaty zaplatil ulomenou nohu od židle (s kterou mě ten grobián mlátil) a rozhodl jsem se zapsat do kurzů sebeobrany dole ve městě. Asi tam zajdu.

Můj osobní bůh

Jsem rád, že skončily časy, kdy lidé museli boha hledat. Kdy museli docházet někam, aby se s ním sešli, kdy museli vybírat mezi spoustou pohledů a názorů a informací, který ten bůh je vlastně správný. Naše postmoderní doba, jak jí říkáme, tohle všechno vyřešila. Po walkmanu, internetu, i-podu, červeném paprsku, modrém paprsku, muselo přijít něco víc. Nám lidem už nestačilo poslouchat hudbu, kde se nám zlíbí, nebylo nám dost přenášet obrazy událostí vzdálených na tisíce kilometrů. Potom, co jsme dokázali přenést člověka z místa na místo, aniž by jeho tělo došlo úhony, potom, co jsme osídlili všechny známé planety v našem dosahu, potom, co jsme se rozhodli, že my jsme tvořiteli světa, pak už nebylo, kam jinam jít. Nebylo nic, co by bylo možno nabídnout, abychom uspokojili lidského ducha prahnoucího po všem, co nevlastní. A pak jsme stvořili tento přístroj. I - god (čti aj god) je tím, po čem jste vždy toužili, pokud jste kdy hledali sami sebe. I - god je přístroj, který mění vše, nač jste dosud byli zvyklí, uspokojuje vaši touhu po osobním štěstí. I - god je vaším osobním bohem. Objednávejte svůj vlastní I - god na telefonním čísle 745896542. Objednávejte ihned.

Konec komerční prezentace

Vcházím do obchodu. Dveře se úslužně samy otevírají a já si chtě nechtě musím přiznat, že mi někdy spíš přijde, že mě polykají. Jsem pohlcen. Moje kroky dnes už dospělého člověka, tedy člověka s vlastními názory, s vlastním pohledem na svět, se zodpovědností za sebe a své činy, tyto mé kroky teď vcházejí do obchodu s elektronickým zbožím. Ano, ještě stále nám zůstala tato možnost, není to nutné, mohl bych si výrobek nechat poslat poštou - dvě sekundy po objednání by ležel u mě na stole, ale mám to rád. Je v tom určitá nostalgie, kterou si značné množství lidí nechce nechat vzít. Tak značné množství, že to někoho zajímá.

Proč jsem teď tady v obchodě? Kostely, synagogy, mešity, chrámy, to vše se postupně vytratilo. Náboženství ničila tento svět, ač si paradoxně dělala nároky na opak. Věci došly tak daleko, že lidé přestali věřit komukoli, kdo v neděli chodil do kostela, každému, kdo klekával na koberečku s hlavou k východu. Tlak okolností donutil představitele církví zavřít své svatostánky. Lidé zůstávali se svou vírou doma. Ale protože bylo ve vzduchu cítit, a nejen ve vzduchu, že lidé potřebují docházet někam za svým bohem, že potřebují místo, kde se jejich energie sejdou, kde najdou svého boha kdykoli budou potřebovat, vznikla potřeba něčeho. Tím něčím má být I - god - osobní bůh. Než jsem vyrazil do obchodu, studoval jsem si na internetu informace o tomto produktu. Přístroj s vámi komunikuje na bázi přenosu myšlenek. Zachycuje vaše momentální i dlouhodobé stavy a analyzuje je. Když se na něj obrátíte s žádostí o pomoc, s prosbou, se svým trápením, reaguje stejně jako váš "starý" bůh, přebývající v kamenných svatostáncích. Jenže tenhle má výhodu -je přenosný. Je vždycky s vámi a zároveň představuje materiálno, něco, na co si vždycky můžeme sáhnout, abychom snadněji věřili. Někdy vzpomínám na staré časy. Sedím v lavici, vnímám vůni starého dřeva, prodchnutého neznámou silou. Chlad gotických stěn pociťuju jako uklidňující, naopak, pomáhá mi tím více vnímat ten žár, který přebývá v mém srdci. Kolem jsou lidé, kteří cítí totéž. Vnímám jejich tváře, jejich vnitřní úsměv, jejich naděje v očích dívajících se kupředu. Když odcházím s takového setkání, cítím se plný síly, plný víry ve smysluplnost bytí.

"Pane, přejete, si?" usmívá se mladík ve slušivé uniformě. 

Vůbec jsem si nevšiml, že zatímco jsem se zaobíral svými myšlenkami, přišel jsem na řadu. Usměju se.

 "Jeden I - god, prosím."

 "No samozřejmě, to byste nevěřil, jenom v našem krámku jste dneska šedesátý, a to je teprve půl deváté."

Odcházím směrem ke svému domovu a jsem plný rozporuplných pocitů. Tak jak už mnohokrát předtím, i tato technická vymoženost usnadňuje můj život, a tak jako vždy, mám i dnes trochu pocit, že mi krade moji duši. Přesto se jako tonoucí chytám svého stébla. Jediného stébla plovoucího kolem.

Jsme lidé, vlastně docela podivné bytosti, kteří díky tomu, že nám byla dána schopnost přemýšlet, máme teď problémy s hledáním svého místa v tom, co vnímáme jako svět. K tomu existuje opravdu hodně výkladů toho odkud jsme, kam jdeme, jaký to má smysl, co chtít, co nechtít a co po nás zůstane nebo nezůstane. Tím hůře hledáme a mnohdy tím strávíme celý život. Mnohokrát jsem si říkal, že tohle přemýšlení nechám být, že prostě budu žít jen očima rukama, ale jak jsem už zmiňoval, jsme podivné bytosti a mně to prostě nedá a čas od času chci žít taky srdcem a hlavou. Přicházím k domovu a už po několikáté v poslední době si všimnu, jak mě dokáže zaujmout taková věc jako oranžové sluneční světlo laskající voňavé dřevo domovních dveří. Vychutnám stíny z ulice, které po nich přeběhnou a vcházím.

Zouvám se, jdu do kuchyně, sedám si ke stolu a prohlížím malou stříbrnou krabičku, jež se má stát ode dneška součástí mého života, mého niterného světa. Mým pomocníkem na cestě.

Mačkám tlačítko, na čtvercovém displeji se rozsvítí barva, která by měla podle mého současného stavu dobíjet mou energii. Cítím teplo, ale ne teplo fyzické, tohle teplo je jako z jiného světa, dobře to ti koumáci promakali, to se musí nechat. Přestávám se soustředit na krabičku v ruce, moje mysl odchází někam jinam. Vydává se na cestu do jiných světů. Odkudsi se vynořuje vzpomínka na dětství. Slyším hudbu a k tomu slabé praskání jehly na gramofonu. Usměju se. Maminka v kuchyni smaží karbanátky, má okolo pasu uvázanou zástěru se vzorem z červených čtyřlístků, připravovaná dobrota voní. Náš byt nestojí za moc, na stěnách je místy oloupaná omítka, dole u podlahy je na jednom místě prasklina. Potřebovali bychom jiný byt. Dělám si úkoly do školy, ale potajmu už myslím na oběd.

Jsem zpátky. Přemýšlím nad tím, co jsem právě viděl, a tak to asi funguje. Měli bychom přemýšlet. 

Moje první zkušenost s I-godem není nepříjemná, spíše naopak, říkám si, že jsem tedy touhle koupí neprohloupil. Jdu do obýváku, sedám si do křesla. Na okamžik zavřu oči. Něco se mění.

Nemůžu si pomoct. Najednou pociťuju strašně silnou touhu utíkat ven, venku rozpřáhnout ruce směrem k nebi a křičet. V tom jediném výkřiku sdělit všemu a všem, kdož budou ochotni naslouchat, že tady jsem, a že mi něco chybí. Že už mám dost perfektní dokonalosti technických vymožeností, že nechci stroje na lásku, na víru, na dokonalost. Že chci jen cítit vítr ve svých dlaních, že chci vnímat, jak moc jsem součástí svého světa, že chci cítit smysl. Chci zase sedět v dřevěné lavici a cítit tu neopakovatelnou směsici chladu a žáru. Chci zase vidět tváře lidí plné vnitřního úsměvu. Chci žít. A proč ne hned? Zvedám se a s napůl zavázanými botami vybíhám na ulici. Mraky běží nad městem a vítr je přesně takový, jak jsem si představoval. Nehledím na lidi jdoucí kolem, nehledím na nepatřičnost svého chování, nemyslím na malou stříbrnou krabičku u mě doma. Zvedám ruce a plný naděje křičím.

jsem marod

Vážený čtenáři, jsem marod, a tak nejsem schopen, do té doby, než budu zdráv, aktualizovat tento krásný blog. Doufám, že přesto najdeš na tomto blogu něco, cos tady ještě neprohlížel (fotky, králíček, literatůůůůra atd.). Použij tento čas k dohnání restů vůči této stránce. Děkuji milý čtenáři za přízeň a za pochopení. Ondra

pátek - den, kdy je vedro

Tyto dny, kdy je vedro, že tropickému hmyzu upadávají křidélka a slušný člověk leze do lednice, je zapotřebí hodně pít. Hodně jíst. A hodně spát. Všechno se to samozřejmě lehce slučuje s pracovní aktivitou. Ne, je to hrozný, když je vedro, nechce se mi ani chodit do klubu milionářů, nebaví mě surfovat kolem svého ostrova, nudí mě černý holky s malýma kalhotkama a modrý kluci s velkým Gargamelem. Udělejte něco pro své zdraví. Zajděte k vodě. A načurejte do ní. Je nezdravý to zadržovat. Berte to s humorem sobě vlastním, vždyť je pátek - den, kdy je vedro.

Bratrstvo - druhá kapitola

Kapitola druhá - Číňan

Quiang Lee pochází z jedné z nejsevernějších čínských provincií, Liao - ning, která je sice typickou chudou, na zemědělství závislou oblastí, ale přesto je ve světě poměrně slavná. V provincii Liao-ning se totiž v době ne dávno minulé našly zkameněliny takzvaných opeřených dinosaurů, kteří by měli být důkazem příbuznosti dinosaurů a ptáků. Quiang byl před dvěma lety vyslán ze vznikající lékařské fakulty pekingské univerzity na studijně "misijní" pobyt do Ameriky, aby zde jednak verboval mladé lékaře na kariéru venkovského doktora v Číně, jednak aby šířil myšlenky východní medicíny pomocí přednášek, besed, pořadů v médiích a podobně.

Quiang vnímal své vyslání do západní civilizace jako poctu, jako důvěru vloženou v jeho schopnosti, v jeho zápal pro věc, v jeho nadšené mládí. Až nedávno se dozvěděl, že se ho tím vlastně zbavili, že na výsledky jeho práce, tím spíše na něho, nikdo nečeká. Kdyby se kolegové z univerzity dozvěděli, že se ztratil nebo zemřel, možná by si někteří ani nevzpomněli, o kom je řeč.

Přes své nadšení pro šíření myšlenek, které nejen on sám považoval za podstatné, objevné až neuvěřitelné, mu jeho práce nepřinášela ani pocity zadostiučinění, ani dostatečnou finanční dotaci pro pobyt ve Státech. Samotná situace přebývání nejdříve v levných bytech společně s pěti a více studenty, později v křesťanských ubytovnách pro mladé a potřebné, by mnoho lidí, ještě navíc vzdálených přes půl zeměkoule od domova, určitě zlomila sama o sobě. Přidáte - li si k tomu finanční nouzi, akutní nedostatek přátel nebo alespoň známých ochotných pomoci, a navíc definitivní zářez od lidí z domova, kteří někde hluboko v podvědomí byli vašimi potenciálními vysvoboditeli, ztratíte i vy přinejmenším na chvíli víru v sebe sama.

Quiang, který nikdy dříve nijak zvlášť neholdoval alkoholu, seděl teď v baru, který sám o sobě vypadal dost hrozně, ale přesně to vyhovovalo plánům zneuznaného nadšence. Chtěl se poprvé pořádně opít v knajpě nehrubšího zrna a na chvíli zkusit spláchnout celou tu mizérii posledních dnů, týdnů a měsíců. Koneckonců to tak dělá v téhle zemi každý druhý.

Jediným, kdo trochu narušil Číňanovu představu o ztroskotancích v nepraném oblečení, s hrubou, do nějakého groteskního šklebu staženou tváří, byl mladý muž asi v jeho letech, poměrně vysoký, s rovnou vyrovnanou chůzí, s nakrátko střiženými vlasy a šedomodrýma očima, v tříčtvrtečním kabátu z vepřovice, který právě vešel. Protože Quiang seděl dost daleko od baru, neslyšel mužův krátký rozhovor s barmanem, ale podle toho, s jakou rychlostí do sebe ten člověk, který se sem minimálně na první pohled nehodil, vpravil dvě skleničky něčeho ostřejšího, přišlo Quiangovi, že tenhle člověk má nějaký problém. Číňan ještě přesně nevěděl z jakého důvodu, ale tušil, že jeho cesta, a cesta toho muže, se jistojistě měly potkat.

Bratrstvo - první kapitola

Kapitola první - Otec

James Pollock si o sobě nikdy nemyslel, že je zbabělec. Teď stál před nočním barem nejspíš nevalné pověsti, ruka v kapse žmoulala krabičku cigaret, on si přišel jako nejhorší zrádce a zbabělost mu přišla jako jeho druhé jméno. Stejně zareagoval už tehdy, před šesti lety, když se mu narodil první syn. Tehdy také utekl sám před sebou spíše než před zodpovědností, a už tehdy dokázal přijít na to, co, nebo spíše kdo, nese vinu za jeho nechlapské chování. Jeho otec, Stanley Pollock. Osoba vážená i nenáviděná, člověk s vlivem na polovinu okolního světa a s minimální snahou o fungování vlastní rodiny. Stanley Pollock, kterého bylo možno nazvat nadprůměrně úspěšným průmyslníkem, milovníkem umění, snobem, sobeckým majitelem všeho, co mělo nějakou cenu, ale nikdy ho nebylo možno nazvat chlapem. Nebo otcem. Všechno, co kdy Stanley Pollock udělal, mělo smysl, a tím smyslem byl úspěch. I svého jediného syna vychovával, či spíše nechal vychovávat tak, aby z něj vyrostl necitelný správce a majitel impéria, které by měl zdědit. Malý James svého otce nenáviděl. Ani ne tak pro nečisté obchody, které stály za jeho úspěchem, ani za vztah k němu samému, ale spíš pro to, jakým způsobem dával všem okolo najevo, že může mít, co se mu zachce, a že mu v tom nikdo na světě nedokáže zabránit. Nejhorší na tom bylo to, že v tomto přesvědčení měl jeho otec víceméně pravdu.

James strčil do dveří baru Zelená kočka a kolem jeho těla se skoro násilně vyvalil ven z místnosti šedobílý kouř smíšený s pachem rozlitých kořalek. James překonal dva menší schůdky a zvedl hlavu. Přesně tohle jeho rozbolavělá duše potřebovala. Středně velký bar ve velkém městě, se zapadlými kouty ve stínu, s barmanem, kterého zajímají jen lidé v dosahu světla na baru, tlumená hudba přehlušující poslední zvuky z ulice, které se prodraly přes ošoupané rohože na stěnách. James došel k barovému pultu a objednal si sklenku bourbonu. Tu vypil téměř okamžitě a objednal si další. "Šéfe, a nedáte si rovnou celou lahvinku?" zažertoval barman a jeho osmahlá tvář s několika jizvami pod okem a nad rtem se pokusila o slabý povzbudivý úsměv. "A víte že jo?" odtušil budoucí alkoholový uprchlík "Dneska potřebuju bejt sám a tenhle přítel vypadá, že mě nezklame", vzal od zjizveného muže chladnou láhev a misku s ledovými kostkami a ještě nezlomeným krokem poodešel ke krátké dřevěné lavici, stojící u zdi. Vybledlý obraz šedohnědé hliněné vázy s lučním kvítím, který visel na stěně u Jamesovy hlavy přesně vystihoval stav jeho duše. Dříve čerstvé živé silné květiny znávaly svůj účel, směr a stav svojí existence, ale teď, ač netušily pořádně proč, byly kýmsi vytrženy ze svého původního stavu bytí a bledly v baru na okraji města. Jamesovi Pollockovi se narodil druhý syn.

pondělí - dobrý den

Protože vám většina lidí upřímně nepopřeje dobrý den, ale jejich pozdrav bude pouhým pozdravem, ne vždy upřímně myšleným, jestli vůbec myšleným, protože většina lidí je tolik zavalena sama sebou, svým těžkým životním údělem, svým pracovním nasazením, svým životem, že nepopřejou hezký den ani sami sobě, protože den, který je osvícen sluníčkem ještě nutně nemusí být pěkný, protože ....... protože pro to nutně nemusí být důvod, ........ vám všem přeju upřímně myšlený dobrý den.

Bratrstvo (druhá knížka) - úvod

Dětský svět ještě do určité doby nebývá natolik svázán s realitou, kterou mu vnucuje svět dospělých, že si zachovává vjemy, obzory a možnosti, později už nemyslitelné. Věci, kterým uvěříte, že skutečně existují, tvoří váš svět, stejně jako činy, v naší racionální realitě neproveditelné, dokáže mozek neovlivněný našimi "pravdami", neodsoudit předem k nezdaru.

*

Chlapcovy oči se upřeně dívaly do prázdna, jako by tam někde vepředu visel ve vzduchu bod, o který se lze opřít a zcela mu důvěřovat. Šestileté tělíčko spočívalo v pozici malého sedícího jogína na hrubě otesané prkenné podlaze na půdě starého městského domu. Začouzeným kulatým okýnkem ve štítu a škvírami v neudržované střeše vnikal dovnitř kromě růžovohnědého podvečerního světla i nenechavý vítr, pohrávající si se sukněmi, halenkami a ošoupanými kalhotami na šňůrách, natažených přes šířku poměrně velké, jinak opuštěné místnosti. Chlapcovy rysy byly uvolněné a myšlenky na nemilosrdný svět venku zmizely ve vesmírném prostoru daleko odsud. Tak jako už mnohokrát předtím ho přivedl instinkt sem nahoru zapomenout, uniknout, osvobodit se. Úkony, které prováděl, byly nenucené, přišly jakoby samosebou odkudsi z hlubin srdce, které pokud posloucháme, dokáže nám vždy dobře poradit. Zavřel oči. Nechával vzduch pomalu proudit nosními průduchy a vnímal tento proudící vzduch jako samostatnou entitu, jako zhmotněnou přírodní sílu, kterou teď používal ve svůj prospěch. Proudící vzduch mu pomáhal oddělit jeho tělo od vnějšího světa, od reality příliš neúnosné pro malého kluka, který si, ač to nebyla tak úplně pravda, přišel častokrát na všechno sám. Odděloval své tělo od pomalu chladnoucího vzduchu kolem a cítil se báječně silný. V oblasti srdce se mu rozhořel oheň. Oheň nádherně ochromující všechny končetiny a vysílající silnou energii ne nepodobnou energii elektrické do řečiště žil, a naplňující zavřené oči neviditelným světlem. Světlem nové budoucnosti. Světlem bez stínu. A v tom okamžiku si chlapec beze strachu uvědomil, že se vznáší asi 30 centimetrů nad zemí. Přes uvolněnou a soustředěnou tvář přeběhl poprvé po dlouhé době nepatrný úsměv vítězů.

(pokračování...)

úterý

1) - Mami, ten kůň nejede!

- A dívala ses, jestli je živej?

2) - Mami, ten kůň nejede!

- A máš ho v elektrice?

3) - Mami, ten kůň nejede!

- A je to vůbec kůň?

Maminka viditelně nechce děťátku pomoci. Byvše zaneprázdněna jakousi nesmyslnou dospěláckou aktivitou, odbývá své jízdychtivé dítko dotazy podrývajícími důstojnost dítěte. Pojďme se podívat na spravedlivou odplatu.

1) - Aničko, nemáš hlad?

- A tys ho ztratila?

pondělí - den skleničkové filozofie

Sklenice 1: Jsem prázdná.

Sklenice 2: Jsem zpola plná.

Sklenice 1: To je to samý.

Sklenice 3: Ta je fakt blbá.

Sklenice 1: Hele, nech si to, kdybys měla za sebou to, co já.

Sklenice 2: Jsem zpola prázdná.

Sklenice 1: To je to samý, cos řekla předtím.

Sklenice3: Vy jste fakt dvě blbky.

Sklenice 1 a 2: Drž už hubu! Jednou máme depresi po flámu, tak do nás nerej!

Sklenice 3: Jsem prázdná. A nemám kamarádky. Asi to budu řešit alkoholem.

středa - sajůz něrušímij

Vyprášili nám kožichy. Jedeme damój. Nu što. My igráli, my nevygráli. Ale Hadamužík je spokojen. Někdy mi je ho líto. A někdy ne. Ať řídí železárny a ne reprezentaci. Nu što. On rabótal, my rabótali. On pojechá damoj, my pofrčíme do práce. Do prčic.......

pondělí - den veselých hroznů

My jsme včera pili víno. Jasný?

pátek - den, kdy hraje kalaha

Skřivani pobíhají v sadech, komouši tančí cha-chu, popeláři zaspali, třetí světová už dávno propukla, obilný klas se těší na své zužitkování, skotský famfrnón si povytahuje sukni, pádž ho kouše do zadku, mouchy si říkají: mouchy snězte si mě. Je pátek, všední nevšední den.
Pravda vyhrává nad lží a nenávistí, Gripeny padají jako ... no jako gripeny, pomeranče kvetou, svět stárne nehledě na naše nářky, a příroda nám chystá nejedno překvapení. Podpatky se lámou, vůně se překrývají, malíři dospávají včerejší tvůrčí čas.Píšťalo pískej, větře ty duj, dnes je všední nevšední den. Je pátek - den, kdy hraje Kalaha.

čtvrtek je důležitý

Nemám co říct. Nejsem důležitý. Nic není důležité. Deprese není důležitá. Důležitost není důležitá. Žito není žité. To není té. O není É. No a takhle to začíná. Pane doktore ne, ty vidiny už nemám. Ano, vzal jsem si všechny prášky. Ne, nemluvím už s tím neviditelným kamarádem. Safra, on ten doktor, kterýmu to říkám, je ten neviditelnej kamarád. A já jsem sám v místnosti. A na zdi je kamera. A sledujou mě. Nemám co říct. Nejsem důležitý. Nic není důležité. Deprese není důležitá ......

úterý 1.máj - láska páska v háj

Je 1. máj, lásky čas, demonstrantů zve ku lásce hlas
kde urnový zavání háj a ideály půjdou v háj.
Takhle to měl tenkrát ten pán napsat a bylo by to trvanlivější na věčné časy i bez Sovětského svazu. Dneska si spousta lidí půjde dát hubičku pod rozkvetlý strom a ještě větší kvantum lidí si půjde dát rozbít hubu dlažební kostkou. Jsou to paradoxy, ale když si uvědomíme, že láska nemusí nutně znamenat lásku k druhému člověku, pochopíme. Existuje totiž také láska k ideálům, ke straně, k násilí. Nebojme se to přiznat, my, kteří milujeme celoročně, si to dneska pokazit nedáme, pro ostatní platí, že úterý 1. máj, láska páska v háj.