V
botách mě prsty zebou, jedu domů
slunce
se opírá do polospících stromů
mých
sedm slov před čtyřiceti lety
závěje
zatáhlo přes naše lidské světy
bříza
mi nepatrně mávne modrým vzduchem
tak
vítej, nezbedníku, s promrzlým rudým uchem
matčina
náruč je přes všechnu bolest věčná
očistí
orosená pištící okna mléčná
vítej,
můj synu, řekne mi vráskou v tváři
předstírá
srostlých tisíc listů v kalendáři
beru
svých sedm slov zpět co mi slzy stačí
drží
mě v objetí, ať už se neotáčím.
Obraz:
Maxfield Parish
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuju za komentář